„Toto mluvil Ježíš a pozdvihl své oči k nebi a řekl: Otče, přišla ta hodina; oslav svého Syna, aby tvůj Syn oslavil tebe – tak jako jsi mu dal moc nad vším tělem, aby všem, které jsi mu dal, dal věčný život. Toto ale je věčný život, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
Já jsem tě oslavil na zemi; dílo jsem dokonal, které jsi mi dal, abych je vykonal. A nyní oslav ty, Otče, mne u sebe samého tou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ (verše 1-5)
Těmito slovy začíná kapitola. Tím je navázáno na předcházející kapitoly Janova evangelia. Od 13. kapitoly je Pán spolu se svými učedníky a mluví k nim svá poslední slova, dříve než nastoupí cestu na Golgotu. Abychom mohli správně pochopit 17. kapitolu, musíme učinit několik krátkých poznámek ke kapitolám 13 až 16.
Ve 13. kapitole Pán objasňuje dva body:
Předně dává učedníkům příklad tím, že jim umývá nohy. Toto umývání nohou potřebujeme všichni. Když se ustavičně neočišťujeme od poskvrn tohoto světa, nemůžeme mít s Ním obecenství. Očišťování je nutné. Je uskutečňováno Božím slovem. V prvé řadě se přitom jedná o znečištění hříchy. Při umývání nohou jde ale nadto také o očišťování od zemských věcí, které kalí naše obecenství s Pánem. Zvláště v Janu 17 – ale také už předtím – jde o nebeské a věčné věci, s nimiž máme co činit. Tu nemá své místo nic zemského, ani časného. Vše v našem životě, co je v rozporu s domem Otce, musí být působením Božího slova stále znovu odjímáno, tj. očišťováno.
Za druhé nám je ve 13. kapitole řečeno, že s Pánem mohou mít obecenství jen ti, kdo mají život z Boha. K tomu, abychom mohli poznat toho jediného pravého Boha a Toho, kterého On poslal, Ježíše Krista, je nutný věčný život. Zbožné vyznání nestačí. Jidáš měl takové vyznání, ale neměl vnitřní podíl na pravdě, kterou zde Pán Ježíš představuje. Vnější následování nestačí. To muselo být nejprve vyjasněno. Pán to činí ve 13. kapitole.
Ve 14. kapitole se Pán snaží svým učedníkům objasnit, že vedou svůj život v obecenství s Otcem. Těšíme se nejen na slávu domu Otce, která je před námi, nýbrž už zde na zemi se těšíme z denního obecenství s Otcem. Máme s Ním důvěrný styk. Pán říká svým učedníkům: „Jestliže mne někdo miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu a učiníme u něho příbytek.“ (verš 23) Těmito slovy nám zaslibuje obecenství s Otcem a se Sebou.
15. kapitola pojednává o vinném kmenu a o ratolestech. Náš život nemá být bez ovoce. Pán chce, abychom přinášeli ovoce pro Něho a pro Otce – a to mnoho ovoce, více ovoce a zůstávající ovoce. Tím je Otec oslaven.
V 16. kapitole nám Pán ukazuje zdroje pomoci, které nám jsou dány, abychom mohli obstát ve světě, který je Bohu nepřátelský. Mluví o Duchu pravdy – o Správci či Přímluvci nebo Utěšiteli, kterého On sám pošle. Je jím Duch Svatý, jenž nyní bydlí v každém Božím dítěti. „A když on přijde, bude svět usvědčovat.“ (verš 8) Ukáže nám, co je svět, a odhalí ho.
Ve slovech „toto mluvil Ježíš“ je ukázáno ještě něco. V Janu 17 máme před sebou bezpochyby věčného Božího Syna, jenž mluví ke svému Otci. Je to Bůh Syn. Ale tento Syn se stal člověkem. Je to „Ježíš“, kdo zde mluví. „Ježíš“ je jméno Jeho lidství a ponížení. Toto tajemství Jeho Osoby – Boha a člověka v jedné Osobě – nemůžeme vyzkoumat. V této kapitole před nás zřetelně přichází. Je to člověk Ježíš, jenž zde mluví. A přece to není nikdo jiný než věčný Syn Otcovy lásky.
Tento výrok ukazuje, že nyní jde o nebeské, věčné a božské věci. To, co před nás ve slovech Pána přichází, nemá nic společného s touto zemí. Není to vázáno na tento čas. Nejsou to také žádné lidské myšlenky. To by nás mělo při výkladu nyní následujících slov učinit opatrnými.
Pán Ježíš vzhlíží k nebi a mluví. Je to obdivuhodná milost, kterou nechceme málo oceňovat, že se nyní stáváme svědky toho, jak spolu mluví božské Osoby. Syn se obrací na Otce.
Nemáme zde – jak se to někdy říká – velekněžskou modlitbu Pána. List Židům nám představuje Pána jako našeho velkého Nejvyššího kněze. Ale zde, v Janově evangeliu, nemluví k Bohu Nejvyšší kněz, nýbrž Syn se obrací k Otci. To jde nesrovnatelně hlouběji. Je to Bůh Syn, jenž mluví k Bohu Otci, a učedníci naslouchají. Sice jsou předměty modlitby Pána; ale to, co On říká, je nekonečně více než starostlivá péče jako Nejvyššího kněze u Boha.
V Bibli není mnoho míst, kde je nám dovoleno slyšet, jak a co božské Osoby říkají jedna k druhé:
Myslíme na 1. Mojžíšovu 1,26, kde čteme: „Učiňme sobě člověka.“ Sobě – tu je míněno Božství.
Pak myslíme na výjev, kdy náš Spasitel byl u Jordánu pokřtěn od Jana a Bůh nemohl dopustit, aby lidé stavěli Jeho Syna na jeden stupeň s hříšníky činícími pokání. Byla Mu otevřena nebesa a opět se stáváme svědky řeči mezi božskými Osobami. Je to Otec, jenž mluví k Synu. Matouš líčí výjev tak, že Bůh mluví k přístojícím: „Tento je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení.“ (Mat. 3,17) Ale jak u Marka, tak i u Lukáše se Otec obrací bezprostředně k Synu: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem nalezl zalíbení.“ (Marek 1,11; Luk. 3,22) Jaká milost, slyšet hlas Otce obracejícího se přímo k Synu!
Připomeňme si také Jana 12. Tam mluví opět Syn k Otci: „Otče, oslav své jméno!“ Odpověď na sebe nenechá čekat: „Tu přišel hlas z nebe: Oslavil jsem je a opět je oslavím.“ (verš 28) První oslavení jména Otce se stalo při vzkříšení Lazara z mrtvých. Avšak bude oslaven ještě jednou, a to při vzkříšení Pána Ježíše z mrtvých.
Syn se nyní obrací k Otci. Jaká hloubka leží v oslovení: „Otče!“ Velkou vůdčí myšlenkou celé kapitoly je jméno Otce. Je nám ukázáno, co je jméno Otce a co znamená – všeobecně a zvláště pro ty Jeho. Jde tedy především o slávu Otce a ne tolik – v každém případě ne v popředí – o Boží radu. Jaký je mezi těmito dvěma rozdíl?
Slávu Otce nemůžeme vyjádřit lépe než slovy Písma Svatého samotného. V Janu 1,1 a 2 máme mocný výrok: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. Toto bylo na počátku u Boha.“ Bůh zde používá slova, která my lidé můžeme chápat, aby nám ukázal něco, co my sami o sobě nemůžeme pochopit. Mluví o počátku, a přece to, co je nám představeno, není vázáno na čas. Je to věčnost před časem.
Bible mluví na různých místech o „počátku“. Ale žádný počátek nás nevede dále zpět než tento počátek. K tomu tam něco „nezačalo“, nýbrž to „bylo“. Na počátku byl Bůh Otec. Měl Syna a miloval Ho. To je sláva Otce. Na konci 17. kapitoly to je zřetelné. Tu mluví Pán Ježíš o tom, že my jednou v domě Otce budeme vidět Jeho slávu, kterou Mu Otec dal, a zdůvodňuje to slovy: „Neboť jsi mne miloval před založením světa.“ (verš 24)
Když nyní mluvíme o Boží radě, musíme být opatrní ve svých formulacích. Místo rady můžeme mluvit také o věčném předsevzetí nebo o vyvolení před založením světa. Není docela jednoduché rozhodnout, které slovo zde máme použít. Zůstaneme u výrazu „rada“. Tato rada je na jedné straně „věčná“. Byla tu vždy. Na druhé straně přece byla „pojata“ (Ef. 3,10.11). Lidsky vyjádřeno by tedy byl ve věčnosti před časem určitý moment, kdy Bůh tuto radu „pojal“. Přesto se tak Bible nevyjadřuje.
Těžkost pro nás spočívá v tom, že mluvíme o věčnosti, ve které není žádný „čas“. V té míře je to slabé a nedokonalé, mluvit o nějakém „okamžiku“, ve kterém byla rada pojata. Jsme ale v souhlasu s Božím slovem, když říkáme, že rada byla pojata. Tento Boží úmysl, který pojal před založením světa, je v naší kapitole zcela důležitou vedlejší myšlenkou. Avšak dříve, než tu byla nějaká rada nebo plán, který byl pojat, tu byl Bůh Otec. Měl Syna a miloval Ho. To je hlavní myšlenka.
Boží rada v jejích hlavních bodech:
Středem Boží rady je Kristus. O tom mluví Petr: „Kristus…, který sice byl předem poznán před založením světa, ale byl zjeven na konci času pro vás.“ (1. Pet. 1,20) Někdy slyšíme říkat, že Pán Ježíš byl vyvolen před založením světa. To ale není správné. Bible se tak nevyjadřuje. Byl předem poznán před založením světa. Abychom někoho mohli vyvolit, potřebujeme nejméně dva. Ale ve věčnosti před časem tu byl jen Jeden, Syn Otcovy lásky.
K vyvolení Pána Ježíše došlo na břehu Jordánu, když na Něho sestoupil Duch jako holubice a zůstal na něm. O tom mluví prorocky Žalm 89,20.21.
Základem Boží rady je výkupné dílo našeho Pána na Golgotě. O tom mluví Petr ve své řeči ve Skutcích 2,23: „Ježíše Nazaretského… – tohoto, vydaného podle ustanovené rady a podle předzvědění Božího.“ A v kapitole 4,28 se učedníci zmiňují o této radě ještě jednou. Na tomto božském základě mohla být Boží rada vykonána. Bez Golgoty by bylo nemožné, aby jednou někdejší hříšníci byli jako děti Otce v domě Otce. K tomu bylo zapotřebí výkupného díla Zachránce na Golgotě – a to zvláště v jeho charakteru zápalné oběti.
Předměty Boží rady – a to nás činí pokornými – jsou věřící doby milosti. O tom mluví Pavel v Efezským 1,4-6: „Jak nás vyvolil v něm před založením světa, abychom byli svatí a bezúhonní před ním v lásce; a předurčil nás k synovství skrze Ježíše Krista pro sebe samého, podle zalíbení své vůle, k chvále slávy své milosti.“ To je Boží vůle ve vztahu k předmětům Jeho rady: Chtěl z nás učinit děti a syny.
Souhrnem můžeme říci: Velkou vůdčí myšlenkou je, že ve věčnosti je Bůh Otec, který miluje Boha Syna. Je to proud lásky, který plyne z Otcova srdce k Synu. Důležitou vedlejší myšlenkou je Boží rada, kterou pojal před založením světa.
„Otče, přišla ta hodina.“ V kapitole 12,23 říká: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“ To se naplnilo na kříži Golgoty, kdy byla jedinečným způsobem viditelná sláva dokonalého člověka. Také v Marku 14,41 mluví o hodině, která pro Něho přišla. Tam myslí na to, že musí být vydán do rukou hříšníků. Avšak zde před Ním nestojí přímo kříž, nýbrž hodina, ve které Boží Syn jako člověk na zemi splnil svůj úkol.
„Přišla ta hodina; oslav svého Syna.“ Není těžké porozumět, co to znamená. Chce tím říci: „Vezmi mne do nebe!“ Při tomto oslavení nejde jen o to, aby byl vzat do nebe, nýbrž Pán prosí, aby byl vzat ve slávě. Je pravda, že Pán Ježíš byl přijat do slávy. Avšak zde jde zvláště o charakter Jeho přijetí. Stalo se „ve slávě“. Tuto myšlenku nalézáme také v 1. Timoteovi 3,16, kde Pavel úchvatným způsobem říká o Osobě našeho Pána Ježíše: „On, který byl zjeven v těle, je ospravedlněn v Duchu, viděn od andělů, kázán mezi národy, uvěřeno jemu ve světě, přijat ve slávě.“
„Oslav svého Syna.“ Je dojemné, že člověk, jenž stojí zde na zemi, může říci Otci: „Vezmi mne do nebe.“ Pán Ježíš zde stojí v duchu za dílem Golgoty. Věděl, že Jeho úkol na zemi je splněn. Vykonal ho tak jedinečným a obdivuhodným způsobem, že nyní může Otci přednést takovou prosbu.
Pán nyní pokračuje: „Aby tvůj Syn oslavil tebe.“ Nám jsou výrazy „sláva“ a „oslavit“ snad tak důvěrně známé, že už se sotva ptáme, co vlastně znamenají. Někoho oslavit znamená představovat ho v jeho podstatě, jeho dokonalosti, jeho velikosti. Oslavit má co činit s představováním. Jestliže tedy Syn – přijatý ve slávě – nyní oslavuje Otce, pak to znamená, že Jej bude představovat z nebe. Na této zemi Ho dokonale oslavil (verš 4). Ale nyní před nás přichází myšlenka, že Syn oslaví Otce z nebe.
To je myšlenka, která jde velmi daleko. Pán Ježíš vystoupil do nebe. Věčný Boží Syn je nyní jako člověk v nebi. A co tam činí? Oslavuje Otce z nebe, a to ve dvou různých epochách. Tím je Otec dvojím způsobem oslaven:
Předně oslavuje Otce v době milosti. Činí to v nás, těch Svých. Dal nám Ducha Svatého, který v nás bydlí. Cílem Ducha Božího je zaměstnávat nás Kristem, abychom byli schopni zde na této zemi ukazovat, kdo je Otec.
Za druhé přijde den, kdy On se zjeví jako Syn člověka v moci a slávě, aby na této zemi založil království. V oné době tisíciletého království oslaví Otce z nebe na této zemi. Tuto slávu budeme s Pánem sdílet. To je ukázáno na konci naší kapitoly.
„Tak jako jsi mu dal moc nad vším tělem.“ Moc zde je volnost, právo a schopnost jednat a určovat. Můžeme to také přeložit výrazem „plná moc“. Pán vlastní tuto moc nad vším tělem, to znamená nad všemi lidmi. Tuto plnou moc si získal svým utrpením a smrtí na kříži. Má tedy na ni nárok.
Jako Bohu Synu a jako Stvořiteli Mu tato moc nebyla dána. Jako takový má tuto moc sám v sobě. O tom velmi jasně svědčí pisatel Listu Židům. Říká o Synu, že skrze Něho jsou učiněny světy a že On všechny věci nese slovem své moci (Žid. 1,2.3).
Ale zde, v Janu 17, je nám sděleno, že Pán Ježíš jako člověk má moc nad vším tělem. Tuto plnou moc Mu dal Otec. Svou smrtí na kříži Golgoty si jako člověk získal nárok na všechny lidi. On je jejich Pán, a proto má také nad všemi nárok panování.
Pavel to naznačuje v 1. Korintským 11,3. Tam říká: „Chci, abyste věděli, že Kristus je hlavou každého muže.“ Tam jde o Boží pořádek ve stvoření a ne pouze o věřící muže. Kristus má nárok vlády jako Hlava nad každým mužem.
Ještě zřetelnější je apoštol Petr. Ten mluví o falešných učitelích, kteří uvedou zkázu přinášející sekty a „budou zapírat Panovníka, který je vykoupil“. (2. Pet. 2,1) Zde jde jednoznačně o nevěřící lidi. Jsou (vy)koupeni, ale ne spaseni. Pán Ježíš má skrze své dílo na kříži jako člověk nárok na všechny lidi. Žel, že si toho mnozí nejsou vědomi. Zapírají Pána a Přikazatele. Nečiní pokání a neobrátí se. Odmítají Toho, jenž je vykoupil a chtěl by je spasit. Jak je to smutné!
Pán se dále modlí: „Aby všem, které jsi mu dal, dal věčný život.“ To je velký výrok. Koho má Pán Ježíš touto skupinou lidí na mysli? Jsou to všichni vykoupení doby milosti. Ti jsou Mu Otcem dáni. Zde před nás přichází Boží rada. V ní patřili už před založením světa Otci. Nyní – v čase – jsou dáni Synu. Jsou svěřeni Jeho péči. A co činí Syn? Dává věčný život těm, které Mu Otec dal.
Tento věčný život je více než věčná existence, více než život, který nikdy nepřestane. Věčný život je nerozlučně spojen s Osobou Pána Ježíše. „Tento je ten pravý Bůh a věčný život.“ (1. J. 5,20) „Kdo má Syna, má život.“ (1. J. 5,12) Bez Otcova Syna není žádný věčný život. Věčný život je život v nejvyšší formě, život v nadbytku.
V pozoruhodných výrocích Pána o dobrém pastýři v Janu 10 říká On sám: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ (Jan 10,10) Dosah tohoto výroku musíme pojmout hluboko do srdce. Jsme si skutečně vědomi toho, co to znamená mít věčný život?
Věřící Starého zákona měli bez jakékoli pochyby život z Boha. I věřící v tisíciletém království budou jednou mít život. Znají nové narození. Bez toho nemohou království ani vidět, natož do něho vejít. A přece neznají nic z tohoto obdivuhodného požehnání věčného života, života v jeho nejbohatší formě. Ten znají jen věřící křesťanského časového období, ve kterém z Boží milosti žijeme. Vlastníme tento věčný život – život v hojnosti.
Možná že jsme o tom dosud nepřemýšleli, anebo jsme spokojeni s tím, že jsme zachráněni. Někdy slyšíme křesťany říkat: „Hlavně že nepřijdu do pekla. Všechno ostatní mi je jedno. Jsem spokojen s místečkem u dveří v nebi. Více nepotřebuji.“ Kdo takto smýšlí, dělá velkou chybu. Chtěl bych se zeptat: Co je větší? Dar nebo Dárce? Když málo smýšlíme o daru, pak také málo smýšlíme o Dárci. Kdo si málo váží daru věčného života, ten si nakonec – i když to nemá v úmyslu – málo váží Toho, jenž dává věčný život. To je Pán Ježíš sám.
Může to znít skromně a pokorně, když člověk chce mít jen místečko u dveří v nebi, ale je to chybné. Bůh ve své radě pro nás předurčil něco jiného. Jsme Jeho děti a Jeho synové. Jsme schopni vstoupit do vztahu k Otci a k Synu, protože vlastníme věčný život. Toho bychom si neměli málo cenit.
Chtěl bych to ukázat na příkladu: Představme si malou šedou myšku. Dostane se jí nabídky proměnit se v ptáka. Umím si představit, že nabídku hned přijme. Konečně nebude muset žít jen na této zemi a pobíhat někde ve smetí, nýbrž bude se moci pozvednout od země. Tato myš je obrazem nevěřícího, k zemi vázaného člověka, jenž nemá možnost pozvednout se k nebi. Ale věřící – v obrazu ptáka – to může. Už nepatří k této zemi, nýbrž k nebi.
Ale není pták jako pták. Představme si nyní vrabce v přirovnání k orlu. Oba mohou létat – a přece: Jaký tu je rozdíl! Zatím co vrabec prudce mává křídly, aby se trochu vznesl do výšky, orel zamává svými mocnými křídly a v kruzích se majestátně vznese do výše. Když nyní v našem příkladu by si myš mohla zvolit, zda se chce stát vrabcem nebo orlem – nebude pro ni volba jistě nesnadná. Orel je slabým obrazem tohoto života v hojnosti. Jím jsme uschopněni vejít jednou tam, kde věčný život je doma: do domu Otce. To pro nás činí dar věčného života tak cenným.
Často je kladena otázka, co tedy vlastně věčný život znamená a co obsahuje. Otázka ohledně definice věčného života je zodpovězena v Pavlových spisech. V Efezským 1,4.5 čteme: „Jak nás vyvolil v něm před založením světa, abychom byli svatí a bezúhonní před ním v lásce; a předurčil nás k synovství skrze Ježíše Krista pro sebe samého, podle zalíbení své vůle.“ Tyto dva verše nám zhuštěnou formou ukazují vlastní obsah věčného života, nebo co znamená.
Předně se učíme, že vlastníme božskou přirozenost. Jsme svatí a bezúhonní před Ním v lásce. To znamená – abychom to pověděli jednoduše – že jsme Boží děti. Bůh v nás vidí svou vlastní přirozenost – světlo a lásku. To znamená být dětmi.
5. verš mluví o synovství. Být dětmi a syny jsou dva prvky věčného života. Je to nejen velké požehnání pro nás. Nejprve jde o Boha samého. On toto chce „pro sebe samého, podle zalíbení své vůle“. Bylo to Otcovo přání mít jednou děti a syny u sebe v domě Otce. To jsou věřící doby milosti. To v době Starého zákona ještě nebylo. Abraham nesl vysoký titul. Byl nazván Božím přítelem. Ale nečteme, že byl Božím dítětem nebo že byl povolán k synovství. To je skryto ve věčném životě, který jsme z milosti obdrželi. Být dětmi a syny jsou dva charakteristické znaky věčného života.
Pán nyní dále říká: „Toto ale je život věčný…“ Tento verš se někdy cituje, aby se ukázalo, co je věčný život. Ale Pán zde nepředstavuje vlastně definici věčného života. V tomto verši nejde o obsah, nýbrž o schopnost věčného života. Tento život nás uschopňuje k něčemu obdivuhodnému: Jsme v stavu poznat „ jediného pravého Boha, a toho, kterého poslal, Ježíše Krista“. Ten jediný pravý Bůh není nikdo jiný než Otec. Jeho poznat a mít s ním obecenství, je schopnost věčného života, který nám je dán. Bez vlastnictví věčného života by to bylo nemožné – ani teď, ani ve věčnosti.
Teprve vlastnictvím věčného života jsme schopni poznat, že tu je Otec, že tento Otec má Syna a že Ho miluje. Jsme schopni poznat, že tohoto Syna své lásky poslal na zem, aby zde vykonal dílo. Jsme schopni poznat, že tento Syn, Ježíš Kristus, zde na zemi žil k Otcovu zalíbení a na kříži Golgoty dal svůj život jako rozkošnou vůni. S tímto Otcem a s tímto Synem máme nyní na základě věčného života obecenství.
To jde daleko nad to, být zachráněni, abychom nepřišli do pekla. Skutečnosti své záchrany si nikdy nechtějme málo cenit. Je to „velká záchrana“ (Žid. 2,3). Nikdy nebudeme moci Pánu dost poděkovat za to, že nás zachránil před budoucím hněvem. A přece nám Bůh chtěl darovat více. Dává nám věčný život, a tím obdivuhodnou schopnost rozumět věcem, které nebyly zjeveny věřícím Starého zákona. Tuto schopnost mají všichni věřící doby milosti. Když někdo v této době činí pokání, uvěří slovu pravdy a Bůh způsobí nové narození, pak obdrží věčný život, a s tím tuto schopnost, o níž zde náš Pán mluví. Apoštol Jan se ve svém prvním Listu obrací k dětem ve víře – to jsou mladí věřící – a říká jim: „Píši vám, děti, protože jste poznaly Otce.“ (1. J. 2,14) Znát Otce není výsadou zralých bratrů a sester. Nejmladší věřící je schopen poznat Otce.
Je přirozené, že zde pro nás vyvstává otázka, jak daleko tuto schopnost v praxi našeho života uskutečňujeme. Otec si přeje, abychom k Němu přicházeli, abychom pěstovali toto obecenství s Ním. Čeká na to, že tuto sobě danou schopnost budeme užívat jak k Jeho, tak i ke své vlastní radosti.
„Já jsem tě oslavil na zemi.“ Jaký mocný výrok z úst našeho Pána! Neznamená nic jiného, než že Syn plně představil Otce na této zemi. To je jeden z důvodů Jeho příchodu jako člověka na tuto zem. Byl to Jeho úkol, oslavit zde Otce. V Janu 1,18 čteme: „Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn, jenž je v lůnu Otce, ten jej oznámil.“ Pro nás lidi je nemožné vidět Boha v Jeho slávě – jedině když Kristus Ho představí. To je význam výrazu „oslavit“ na tomto místě. Pán Ježíš nám lidem ukázal, že tento obdivuhodný věčný Bůh je Otec. Zůstává pro nás těžké – ne-li nemožné – pochopit to v celé hloubce. Ten jediný pravý Bůh je Otec. Ale v Synu se tak zjevil.
Ve Starém zákoně se Bůh také zjevil – ale ne jako Otec. V Malachiášovi 2,10 je sice položena otázka: „Cožpak nemáme všichni jednoho otce?“ Avšak pokračování hned jasně ukazuje, že zde nejde o vztah, nýbrž o původ. „Cožpak nás nestvořil jeden Bůh?“ To bylo Boží zjevení, které bylo známé i ve Starém zákoně. Bůh je Stvořitel a původ všeho. Abrahamovi se zjevil jako „Bůh všemohoucí“. Mojžíš Ho znal jako Boha smlouvy Izraele. Ale nikdo ve Starém zákoně Jej neznal jako Otce, jenž měl ve věčnosti Syna a miluje Ho.
Teprve když Pán Ježíš přišel na tuto zem, stala se tato pravda viditelnou. Představil a oslavil Boha jako Otce. Když zde říká: „Já jsem tě oslavil,“ pak to neučinil jen svými slovy, nýbrž celou kapacitou svého života co člověk na zemi. Všechno, co říkal a co činil, bylo ke cti a slávě Jeho Otce.
V naší kapitole nalézáme tři hlavní body o Otci, kterého Syn oslavil:
Pak k tomu Pán připojuje: „na zemi.“ To znamená: na dějišti této země. První člověk – Adam – byl postaven do příznivých okolností. Žil v zahradě Eden. A přece naprosto selhal. Druhý člověk – člověk z nebe – přišel na hříšnou zem, a právě tu Otce oslavil. Co vyznačuje tuto zem? Je charakterizovaná pádem do hříchu. Lidé, kteří na ní žijí, jsou hříšníci a Boží nepřátelé. Stvoření samo je Bohu odcizené. Na toto jeviště hříchu a nepřátelství přišel Syn a oslavil Otce.
„Já jsem tě oslavil na zemi; dílo jsem dokonal.“ Čteme-li tuto větu v souvislosti, mohla by vzniknout myšlenka, že se první část vztahuje na život Pána a druhá na Jeho smrt. Tak to někdy je také vykládáno. „Já jsem tě oslavil na zemi“ lidé vztahují na dokonalý život Pána Ježíše. „Dílo jsem dokonal“ vztahují na dílo na kříži. Jistě můžeme tuto myšlenku mít. Ale já věřím, že to přece není tak jednoduché. Obojí – život i smrt Pána – patří nerozlučně k sobě.
Pán Ježíš zde mluví o svém příchodu na tuto zem, o svém životě a o své smrti. Jak ve svém životě, tak i ve své smrti jako zápalná oběť Otce oslavil, a tím vykonal dílo. Když myslíme na Pána jako na oběť za hřích, pak zřetelně rozlišujeme mezi Jeho životem a Jeho smrtí na kříži. Zde ale máme před očima – jako na většině míst v Janově evangeliu – Pána jako zápalnou oběť. Když tomu je tak, přechází Jeho život, abychom tak řekli, do Jeho smrti, takže ty dvě stránky nemůžeme od sebe oddělovat.
Připomínám verš Efezským 5,2: „Jako i Kristus miloval nás a vydal sebe samého za nás jako dar a oběť Bohu v příjemnou vůni.“ Také zde myslí někteří vykladači – a myslím, že to není zcela špatně – že dar se vztahuje na Jeho život a oběť na Jeho smrt. Avšak mně se zdá, že na tomto místě obojí splývá v jedno. Tak tomu je také v Janu 17: „Dílo“ je více než dílo na kříži. Zahrnuje v sobě i obdivuhodný život Pána Ježíše.
Je to dílo, „které jsi mi dal“. Jiné cesty nebylo. Otec Mu to dal, aby přišel na tuto zem, aby zde žil, a potom zemřel na kříži. Jaká jedinečná poslušnost se nám zde ukazuje! Tento obdivuhodný věčný Syn, jenž se stal člověkem, byl dokonale poslušný – od jeslí až ke kříži. Ve všem zcela splnil to, čím Ho Otec pověřil.
„A nyní…“ Nyní Syn očekává odpověď od Otce na svou dokonalou oddanost, na svůj dokonalý život a na svou vzácnou zápalnou oběť, kterou přinesl na kříži Golgoty.
„… oslav ty, Otče, mne u sebe tou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ Není jednoduché o tomto verši něco říci. Často byla kladena otázka: Jde zde o získanou slávu nebo o takovou, kterou Pán Ježíš vždy měl?
Na jedné straně je zcela pravdivé, že si svým životem na této zemi jako člověk získal nárok na tuto slávu. Vykonal dílo, které Mu Otec dal. Na druhé straně je stejně tak pravda, že sláva, která Mu byla dána, není získaná, nýbrž byla a je jeho původní vlastnictví jako Božího Syna ve věčnosti. Vyprošuje si jako člověk to, co jako věčný Syn vždy vlastnil. To je odpověď na otázku, zda se jedná o získanou slávu nebo o takovou, kterou vždy měl. Opakujeme: Jako člověk si dobyl nárok na tuto slávu, a to svým dokonalým životem a svým plným oddáním se svému Bohu. Proto si právem jako člověk vyprošuje tuto slávu, kterou jako Bůh Syn ve věčnosti před časem vždy měl.
Existuje tedy sláva, kterou měl Pán Ježíš ve věčnosti před časem. Co je to za slávu – „dříve než byl svět“? Odpověď nalezneme na konci kapitoly. Tam o ní Pán Ježíš opět mluví. V 24. verši říká: „Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou, kde jsem já, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal.“ A potom k tomu připojuje něco, co bychom neměli přehlédnout: „Neboť jsi mne miloval před založením světa.“ Sláva, kterou uvidíme, je zdůvodněna tím, že Otec Jej miloval před založením světa. Sláva, o níž náš Pán mluví v 5. verši, není nic jiného než tento proud lásky, který teče z Otcova srdce k Synu.
Musíme rozumět 5. verši, abychom později mohli také rozumět 24. verši. Tyto dva verše jsou spolu úzce spojeny. Sláva, kterou měl Syn, dříve než byl svět, je Otcova láska k Němu. Je to proud lásky, který vytékal z Otcova srdce a ozařoval Syna ve věčnosti.
Tuto slávu si nyní vyprošuje jako člověk. Jako Bůh ji vždy vlastnil. Také ji nikdy neztratil. I jako člověk na zemi zůstával jednorozeným Synem, „který je v lůnu Otce“ (Jan 1,18). Ale vyprošuje si tuto slávu nyní jako člověk. Proč to činí? Aby nám ji mohl ukázat (verš 24). Není to něco velikého?
Na tomto místě je snad dobré, opatrně říci něco o Božství ve věčnosti. Vztah v Božství ve věčnosti je dokonalý. V 1. Timoteovi 1,11 se mluví o evangeliu slávy blahoslaveného /blaženého/ Boha. To neznamená nic jiného, než že Bůh nikoho ke svému štěstí nepotřebuje. Je dokonale šťastný sám v sobě. Nemusíme se domnívat, že Bůh potřebuje nás lidi ke svému štěstí. Otci stačí Syn a Synu stačí Otec. Přesto vyvstalo ve věčnosti v srdci Otce přání někomu tuto lásku ukázat. Vyjadřujeme to nedokonalými lidskými slovy, ale neumíme to jinak.
Tuto myšlenku nalézáme také v Janu 14, kde Pán říká: „V domě mého Otce jsou mnohé příbytky; kdyby to tak nebylo, byl bych vám to řekl; neboť jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li a připravím vám místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ Mluví zde o atmosféře domu Otce. Spojení s 5. veršem naší kapitoly spočívá ve výrazu: „Oslav mne u sebe.“ Co znamená to „u sebe“? Kde je Otec? Je ve svém domě. To je to spojení.
Z Jana 14 se učíme, že v domě Otce vždy byly příbytky. Někdy slýcháme říkat, že Pán odešel, aby nám tam připravil příbytek. Ale tak to v textu není. Nejsou připravovány žádné příbytky. Ty tam už jsou. Co je připravováno, je místo, abychom tam mohli být. To učinil Pán, když jako člověk po dokonaném díle šel do nebe. Připravování místa ukazuje na skutečnost, že nyní je v nebi člověk. Je to Ten, jenž na Golgotě vykonal dílo. Ale příbytky, které tam už jsou, nám ukazují přání Otce, které vždy měl, aby ve svém domě měl lidi. Jim chce jednou ukázat, co se tam děje. To se stane skutečností potom, když Pán opět přijde a vezme si nás k sobě.
Zde si jako člověk vyprošuje tuto slávu věčného Syna, aby nám ji mohl ukázat. Nikdo z nás nemůže vidět Boha v Jeho absolutnosti (1. Tim. 6,16). Ale v tváři Krista je přece možné hledět na tuto božskou slávu. To je první a nejdůležitější důvod, proč Pán Ježíš zůstane věčně člověkem: Aby na tomto obdivuhodném Člověku mohla být v domě Otce vidět láska, kterou má Otec ke svému Synu. To je spolu zahrnuto ve výrazu: „aby viděli mou slávu“.
Kéž nám Pán dá všem hluboký dojem o tom, jak velmi Otec miluje Syna. Čím více tomu tak je, tím lépe rozumíme, co to pro Boha bylo, dát svého jednorozeného Syna. „Tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ (Jan 3,16)
Starý zákon nám tuto pravdu neukazuje. Sice v prorockých obrazech a výrocích mluví o tom, co Bůh ve svém Synu učinil na kříži Golgoty. Ale o domu Otce a o slávě, kterou Syn měl, nenalézáme nic. Je tam však zvlášť jedna kapitola, v níž Bůh odhrnuje závoj a mluví o svém Synu, kterého Otec miluje a kterého dal: 1. Mojžíšova 22. V ní nám Duch Boží ukazuje Otce a Syna: „Vezmi svého syna, svého jediného, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria.“ (verš 2) To je po prvé, kdy v Bibli čteme o lásce. Potom vidíme oba – Abrahama a Izáka – jak jdou „oba spolu“. Úchvatný obraz! Myslíme na věčného Otce a věčného Syna, kteří šli spolu. Jaký proud lásky od Otce k Synu – ve věčnosti před časem, v čase a také ve věčnosti po čase!