Když před asi 2000 lety přišel Ježíš Kristus na zem jako dobrotivý, pokorný člověk a jako Zachránce, byl zavržen a ukřižován. Ale On přijde na tuto zem podruhé, a to ne jako dítě v jeslích, nýbrž v moci a slávě, následován velkým vojskem. Pak si bude nárokovat vládu nad celou zemí.
Pán Ježíš se vrátí na tuto zem v moci a slávě, a přitom Ho budou doprovázet andělé a věřící, kteří byli uchváceni do nebe (2. Tesalonickým 1,7.10; Zjevení 19,11–16).
Tato událost – v protikladu k uchvácení (→ 2.4) – byla předpověděna už proroky Starého zákona (Daniel 7,13.14). Kristus stane na Olivové hoře (Zacharjáš 14,4), odkud po svém zmrtvýchvstání vystoupil do nebe (Skutky 1,9–12).
Menšina národa (věřící „ostatek“; → 3.14) pozná, že Kristus je Ten, jehož jako národ tehdy ukřižovali. Budou kvůli tomu mít zármutek, činit pokání a přijmou Ho za svého Krále (Zacharjáš 12,10).
Zbytek národa neukáže žádnou lítost, a proto bude souzen (Izajáš 33,14).
Západní Evropa bude patřit k obnovené Římské říši (Zjevení 13). Je to aliance „králů“, kteří postoupí svou moc vůdci této říše (Zjevení 17,13; → 3.19). Pod jeho vedením povedou armády Římské říše v Harmagedonu válku „s Beránkem“ (Kristem), avšak „Beránek je přemůže“ (Zjevení 17,14; 19,19). Pobije tyto armády „mečem, který vychází z jeho úst“ (Zjevení 19,21 – přel.).
Bude to okamžik slávy a triumfu. Pán Ježíš odmítl být od lidí učiněn králem (Jan 6,15). Když v pokoře a v mírnosti vjel do Jeruzaléma (Zacharjáš 9,9; Matouš 21,6–10), byl o něco později zavržen.
Ale při svém zjevení v moci a slávě bude všeobecně uznán, „oslaven“ a „obdivován“. Pak se před Ním skloní každé koleno a každá ústa vyznají, že Ježíš Kristus je Pán (Filipským 2,10.11; 2. Tesalonickým 1,10).
On, jenž nesl trnovou korunu (symbol zlořečení; 1. Mojžíšova 3,18), v té chvíli bude mít na své hlavě „mnoho diadémů“ (Zjevení 19,12). Nadto ponese jméno: „Král králů a Pán pánů“ (Zjevení 19,16).
Ačkoli křesťané očekávají uchvácení (→ 2.1), přece milují „jeho zjevení“ (2. Timoteovi 4,8).
Na jedné straně to bude den, ve kterém budou viditelné výsledky díla Pána Ježíše a jejich služby Jemu (Filipským 1,6.10; 4,1 → 4.7). Jako oslavení se s Ním veřejně zjeví před lidmi – „jemu podobni“ – a tak budou přispívat k Jeho slávě a obdivování (1. Janův 3,2; 2. Tesalonickým 1,10). K tomu to také bude den odměny (2. Timoteovi 4,8).
Na druhé straně – a to je ještě mnohem důležitější – bude pak jejich Mistr, jehož následovali v Jeho zavržení, všemi oslavován a uznáván. Den, ve kterém bude viditelná sláva „Krále králů“, bude dnem radosti pro Jeho nevěstu (církev; → 1.4).
Pojem „Pánův den“ popisuje období – a nikoli den o 24 hodinách. Toto období začne teprve po uchvácení církve (→ 2.1), a to příchodem Pána v moci a slávě (2. Tesalonickým 2,3.4). Nyní žijeme v době nepřítomnosti Pána. Proto je z duchovního hlediska noc. Po této noci bude následovat den, ve kterém Pán bude přítomen jako ten, kdo má nejvyšší moc.
Pánův den bude uveden hroznými soudy (Izajáš 13,9; Jóel 1,15; 2,1.11; 3,4; Sofoniáš 1,7), ke kterým dojde ve spojení s Jeho zjevením. Tento „den“ zahrnuje také konec země (2. Petrův 3,10; → 6.6). Obsahuje proto jak zjevení Pána Ježíše v moci a slávě, tak i Tisícileté království (→ kapitola 5).
Věřící křesťané neprožijí soudy tohoto dne (→ 3.8). Jim „Pánův den“ přinese odměnu za jejich věrnost v době Jeho nepřítomnosti (2. Korintským 1,14). V této souvislosti se „Pánův den“ nazývá také „den Kristův“ (Filipským 1,10; 2,16).