Následující otázky a odpovědi jednají o tématu uchvácení. To sice nepatří k biblickému proroctví ve vlastním smyslu, ale je to budoucí událost, která se přímo týká nás křesťanů.
Kromě toho je uchvácení předpokladem a startovním signálem pro naplnění budoucích prorockých událostí. Vyjádříme se tentokrát obrazně: Během doby milosti – tedy mezi dílem vykoupení na kříži Golgoty a uchvácením – „prorocké hodiny“ se jakoby zastavily. Po uchvácení opět začnou jít (→ kapitola 3).
Věřící očekávají opětný příchod Krista, jenž je vezme z tohoto světa k sobě, tj. „uchvátí je“.
Mnoho věřících si myslí, že mají očekávat Boží království nebo připravovat jeho zřízení. Ježíš Kristus však říká: „Opět přijdu a vezmu vás k sobě“ (Jan 14,3). Křesťanskou nadějí je příchod Pána Ježíše k uchvácení: „Ano, přijdu brzy. – Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zjevení 22,20)
To je popsáno v 1. Tesalonickým 4,16.17: „Za zvuku přikazujícího zvolání, hlasu archanděla a Boží polnice sám Pán sestoupí z nebe a mrtví v Kristu vstanou nejdříve. Potom my živí, kteří tu budeme ponecháni, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu k setkání s Pánem.“
Toto místo Písma ukazuje:
Ano. Uchvácení bude akt Božího milosrdenství. Juda to popisuje takto: „Očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu.“ (Judův 21) Pán nás k sobě nevezme proto, že jsme byli tak věrní, nýbrž protože je milostivý. Proto si smíme být jisti, že žádný, kterého vykoupil svou krví, nezůstane opomenut. 1. Tesalonickým 4,16.17 říká, že budou uchváceni „mrtví v Kristu“ a „my živí, kteří tu budeme ponecháni“ (nikoli: „my, věrní“).
Ne. Pavel mluví ve spojení s uchvácením o tajemství. Je to tedy skutečnost, která byla zjevena teprve v Novém zákoně: „Hle, říkám vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni.“ (1. Korintským 15,51)
Ne, vůbec ne. K uchvácení může dojít v každé chvíli. V 1. Tesalonickým 4,17 je napsáno, že „my živí … budeme … uchváceni“. Už věřící v prvním století směli příchod Pána Ježíše očekávat v každé chvíli a během celého života. V tomto očekávání máme žít i my.
Ve 2. Tesalonickým 2,1–3 Pavel vysvětluje, že „naše shromáždění k němu“, tj. naše uchvácení, je důvodem, proč se nemusíme bát prorockých události. Když propuknou ty hrozné soudy, budeme už dávno u Pána.
Jako Ženich se těší na to, že svoji nevěstu – církev (→ 1.4) – vezme k sobě, aby ji měl u sebe. Je dobré myslet také na tento aspekt uchvácení, jak Pavel říká: „Kéž Pán vede vaše srdce k Boží lásce a k vytrvání (trpělivosti) Krista.“ (2. Tesalonickým 3,5 – přel.)
Když se Pán Ježíš ještě zdržoval na zemi, modlil se: „Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal.“ (Jan 17,24) Toto přání se naplní, když Kristus vezme vykoupené doby milosti k sobě do domu Otce.
Uchvácení bude pro nás požehnáním – koncem všech utrpení, všech slz a všeho trápení. Avšak především to znamená, že budeme provždy u Krista. „A tak už navždy budeme s Pánem.“ (1. Tesalonickým 4,17) To je potvrzeno také v Janu 14,3: „Opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“
To bude slavné a požehnané splnění naděje a očekávání církve (→ 1.4) – nevěsty Ježíše Krista. Tak je popisuje Bible. Je toto očekávání zcela prakticky nadějí našich srdci a perspektivou našeho života?