Apoštol představil krásu praktického křesťanského života uprostřed rozsáhlého křesťanského vyznání (1. kapitola); dal nám testy, které dokazují skutečnost víry těch, kdo vyznávají našeho Pána Ježíše Krista (2. kapitola); varoval nás před různými druhy zla, které je mezi těmi, kdo vyznávají, že jsou ve spojení s pravým Bohem (3. a 4. kapitola). Nyní v závěrečné kapitole (5. kapitola) jasně rozlišuje mezi dvěma třídami: mezi na jedné straně velkým zástupem pouhých vyznavačů, na druhé straně těmi v jejich středu, kdo mají osobní víru v Pána Ježíše. Když Jakub psal svou Epištolu, dvanáct pokolení tvořilo to velké vyznání a zbožný ostatek pravé věřící. Dnes se tyto pravdy vztahují na vyznávající křesťanstvo a na pravé věřící v jeho středu.
Apoštol před nás staví skutečný stav každé třídy, jedné navenek bohaté a prosperující, druhé chudé a trpící. Předkládá příchod Pána jako ukončení obou stavů. Napomíná pobožné k tichému vytrvání uprostřed utrpení a ukazuje, že utrpení, kterým procházejí, tvoří část Pánovy kázně k jejich požehnání.
Verše 1-3: Apoštol se nejprve obrací na ty, kteří vyznávají, že znají pravého Boha, a přece nemají osobní víru v Krista a činí bohatství a prosperitu na tomto světě svým hlavním předmětem. Takoví udělají dobře, když budou hledět na soud, který je připraven zachvátit náboženské vyznání, a budou plakat a naříkat při pohledu na bídy, jež na ně přijdou. Nejenže jejich majetky pochybí a jistě budou zkaženy, ale budou prostředkem k jejich vlastní zkáze jako sžírající oheň. Jak často už bohatství se všemi možnostmi, které poskytuje pro uspokojení každé žádosti, dokázalo pravdu apoštolových slov, když se stalo prostředkem ke zkáze těla i duše. „Zlato vaše a stříbro… stráví těla vaše jako oheň.“ Kromě toho čas rychle pomine, neboť žijeme „v posledních dnech“. Tak jsou bohatí v tomto světě varováni, že přichází soud (verš 1), bohatství mizí (verš 2) jsou ničeni lidé, tělo i duše, a čas pomíjí (verš 3).
Verše 4 a 5: Neposvěcené bohatství nejen kazí své majitele, ale příliš často vede k okrádání a utlačování chudých, místo aby bylo k jejich dobrému. Nadto nehledě na utlačování chudých, mají bohatí sklon k životu v marném luxusu, v němž se nedbá a zapomíná na chudé. I ohledně křesťanů kdosi pravdivě řekl: „Bohatství je pro nás skutečným nebezpečím, protože živí pýchu a odvádí srdce od chudého, s kterým se Pán sám spojil v tomto světě.“ (J. N. D.)
Nicméně chudí jsou ve zvláštní péči Pána. On není lhostejný k jejich potřebám, není hluchý k jejich volání. Pán sám se stal chudým, abychom my Jeho chudobou zbohatli. Evangelium je posláno chudým. A Bůh vyvolil „bláznivé“, „slabé“, „nízké“ a „opovržené“ tohoto světa. Jistě jsou tu také někteří mocní a někteří urození, kteří jsou povoláni, ale Písmo říká: „Ne mnozí.“ (1. Korintským 1,26-29)
Verš 6: Bohatí dále nejen ošidili a zanedbali chudého, ale odsoudili a zabili Spravedlivého. Ten, jenž říká: „Jsem chudý a nuzný“, není žádán blahobytným vyznáním, které říká: „Bohatý jsem a zbohatl jsem.“ Bohatí v Izraeli odsoudili a zabili Spravedlivého; bohatí v křesťanstvu Mu vykazují místo za svými dveřmi (porovnej s Žalmem 40,18 a Zjevením 3,17).
Verše 7 a 8: Bůh není lhostejný ke křivdám činěným Jeho chudému lidu, ani k zavržení Krista světem. V přítomné době Bůh všeobecně neukazuje žádným veřejným zásahem svoji péči o svůj lid. Když zasáhne, bude to v soudu nad světem. V přítomné době jedná v milosti, když nechce, aby kdo zahynul. Pro Jeho veřejný zásah musíme vyčkat příchodu Pána. O tomto času se apoštol zmiňuje, když říká: „Trpěliví buďte, bratři, až do příchodu Páně.“ Vzhledem ke všemu, co snad lid Páně má trpět, jsou před něj postaveny tyto dvě věci: nutná trpělivost v přítomné době a blízký příchod Pána.
Když Pán přijde, bude zjevné, že Bůh není lhostejný k utrpení a křivdám učiněným Jeho lidu. Když přijde, soužení zachvátí ty, kteří jej soužili, a ti, kteří byli souženi, budou uvedeni do „odpočinku“ (2. Tes. 1,6-10). Mezi tím je Boží lid povolán, aby projevoval trpělivost jako rolník, který musí pracovat „s dlouhočekáním“, čekaje na drahé ovoce země. Když Pán přijde, Jeho lid bude v nebeském požehnání sklízet vzácné ovoce své dlouhé trpělivosti. S výhledem na vzácné ovoce, které máme obdržet, a na blízký příchod Pána apoštol říká: „Potvrzujte srdcí svých (posilněte svá srdce).“
Skutečné čekání na Pána – ne pouhé učení o druhém příchodu – bude duši udržovat v oddělení od světa s jeho bohatstvími, radostmi a rozpustilostmi. Pozvedne duši nad všechna utrpení a přezírání, ať už přicházejí z kterékoli strany. Umožní duši trpělivě snášet každý boj a chodit v tiché důvěře, nezlořečit, když jí je zlořečeno, nehrozit, když nespravedlivě trpí, tak jako Kristus neodporoval, když byl odsouzen vládci tohoto světa (1. Petra 2,21-23).
Verš 9: Jako výsledek toho nebudeme „vzdychat (stěžovat si) jedni proti druhým“. Poněvadž víme, že Pán při svém příchodu vše uvede na správnou míru, jsme napomínáni, abychom chodili v tichosti ducha, spokojeni s věcmi, jak je máme, nestěžovali si na svůj úděl, ani neodsuzovali druhé, kteří se zdají být ve snadnějších okolnostech než my, neboť „Soudce přede dveřmi stojí“. Není na nás, abychom soudili, co je pro nás v našich současných okolnostech nejlepší. Stěžovat si znamená odsuzovat se zpochybňováním Jeho cest s námi. Musíme uznat, že Pán je Soudce a ví, co je pro každého nejlepší.
Nadto se musíme vyvarovat ducha stěžování, který je drážděn těmi, kdo nám snad tajně škodí. Není naší věcí snažit se oplácet, ale trpělivě snášet s vědomím, že „Soudce přede dveřmi stojí“. Pokoušet se bránit sebe končí příliš často v jednání v těle, a tak se vyjímáme z rukou Soudce a přivádíme se pod odsouzení. Je pro nás dobré mlčelivě snášet s vědomím, že Soudce stojí přede dveřmi. Ten není lhostejný ke křivdám činěným Jeho lidu. Má dokonalou znalost všeho, co se děje, a je ve svém soudu spravedlivý a nestranný. Jeden pravdivě řekl: „Je to věc vší důležitosti, abychom ovládali hnutí přirozenosti. Dělali bychom to, kdybychom viděli před sebou Boha; jistě bychom to dělali v přítomnosti člověka, jemuž si přejeme se líbit. Nuže, Bůh je vždy přítomen. A proto selhání v této tichosti a mírnosti je důkazem, že jsme zapomněli na Boží přítomnost.“ (J. N. D.) Hledejme tedy milost, abychom si pamatovali, že nejen „se přibližuje příchod Páně“, ale také, že „Soudce přede dveřmi stojí“.
Verše 10 a 11: Apoštol nám připomíná příklad dvou mužů, kteří v minulosti trpěli a vytrvali. Mezi proroky vidíme muže, kteří trpěli nespravedlivě a kteří, místo aby zlořečili svým pronásledovatelům, s trpělivostí snášeli svá utrpení a byli šťastní přes křivdu, která jim byla činěna. Jsou pro nás příklady, když jsme povoláni, abychom nespravedlivě trpěli pro jméno Ježíš a pro svědectví vydané pravdě. Máme jít ve šlépějích Toho, jenž „hříchu neučinil, aniž jest lest nalezena v ústech jeho. Kterýžto, když mu zlořečili, nezlořečil zase; trpěv, nehrozil, ale poroučel tomu, který spravedlivě soudí“ (1. Petra 2,22. 23). „Soudce již přede dveřmi stojí,“ a my činíme dobře, když přenecháme soud Jemu.
Dále zde máme nádherný příklad Joba. V jeho případě vidíme nejen trpělivost trpícího, ale také „dokonání Páně“. Jsme-li v utrpení a trpělivě vytrváme, nakonec shledáme, že „velmi jest milosrdný Pán a lítostivý“. Jobův případ je zvlášť poučný, poněvadž z jeho trápení se učíme, že ať je nám dovoleno procházet jakýmikoli trápeními, Bůh je užívá pro naši výchovu. Ve všem tom, čím Job prošel, vidíme Boží výchovu a kázeň k požehnání Jeho služebníka. Job začal mít zalíbení ve své vlastní dobrotivosti a důvěřovat ve svou spravedlivost. Aby zrušil Jobovu důvěru v sebe a v jeho vlastní dobré vlastnosti, je dovoleno Satanově špatnosti, aby jej do určitého bodu tříbil hroznými zkouškami. Výsledkem všech zkoušek, jimiž Job prošel od žalobce Satana, od své ženy a od svých přátel bylo, že nejenom zvítězil nad vší mocí nepřítele, ale v těchto utrpeních poznal a odsoudil skryté a netušené zlo svého vlastního srdce. Když si liboval ve své vlastní dobrotě, která byla skutečná a od Boha uznávaná, řekl: „Oko (mne) vida, posvědčovalo mi.“ (Job 29,11) Ale nakonec se dostává do Boží přítomnosti a říká: „Oko mé tě vidí. Protož ošklivím se sám sobě a lituji toho v prachu a v popelu.“ (Job 42,5.6)
Z Boží milosti je Job vítězně trpělivý ve zkoušce a skrze tutéž milost je přiveden k poznání sama sebe v přítomnosti Pána. Potom, když poznal své vlastní srdce, končí tím, že poznává srdce Pána, neboť shledal, že „velmi jest milosrdný Pán a lítostivý“. Když Bůh prozkoumal Jobovo srdce a pokáral jeho nepřátele, hojně mu požehnal, neboť čteme, že „Hospodin obrátil zajetí Jobovo … tak že což měl Job, rozmnožil to Hospodin dvojnásobně … a tak požehnal Hospodin Jobovi k posledku více nežli v počátku jeho“ (Job 42,10.12).
Verš 12: Apoštol nás varoval před netrpělivostí, když jsme vystaveni křivdám, která by nás vedla k oplácení křivd a zapomínání na to, že „Soudce přede dveřmi stojí“. Ale když takto bereme svůj případ do svých rukou, můžeme upadnout v odsouzení (verš 9). Nyní nás varuje, že tu je jiná cesta, jak můžeme zapomínat na Boha a přijít pod odsouzení. Když si stěžujeme na lidi, můžeme zapomenout na Boží přítomnost. Ale také když se sami bráníme, můžeme tak zapomenout na to, co se sluší Bohu, že se budeme snažit potvrdit své výroky neuctivým vzýváním Božího jména, nebe nebo země. Je to krajní neúcta, když v zápalu vášně užijeme božská jména proto, abychom získali důvěru před lidmi. Apoštol proto říká: „Přede všemi pak věcmi, bratři moji, …, nechť vaše ano je ano a vaše ne, ne.“
Verš 13: Apoštol nyní přechází k tomu, aby mluvil o našem velkém zdroji pomoci uprostřed zla. Předpokládá, že jsme uprostřed velkého náboženského vyznání a že Boží pravý lid bude trpět. Varoval nás, abychom, ať už zlo křivd přichází z jakéhokoli zdroje, ať od světa, nebo od našich bratří, máme se vyvarovat stěžování si a snahy oplácet činitelům křivd (verš 9). A nemáme se sami hájit přísaháním (verš 12). Co potom máme dělat? Jeho odpověď je prostá: „Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí.“ Naším přirozeným sklonem je, že když nám někdo zlořečí, zlořečíme jemu, a obvinění čelíme obviněním, špatnosti špatností. To prostě znamená stavět se tělesně proti působení těla. Boží cesta pro nás je zcela rozdílná a velmi jednoduchá. U každého zla máme Bohem daný zdroj pomoci. Místo abychom brali věci do vlastních rukou, máme je přinášet Bohu v modlitbě. Není nutné, abychom podceňovali zlo; můžeme je zvažovat v celé jeho špatnosti a ošklivosti; ale potom se máme blížit Bohu a položit je před Něj v modlitbě. Tak bude tělesný pocit msty podroben, srdce bude utěšeno a duch upokojen. Kdosi řekl: „V každém případě zármutku je modlitba naším zdrojem pomoci. Uvědomujeme si svou závislost a důvěřujeme Jeho dobrotivosti. Srdce se přibližuje k Němu, vypráví Mu o své potřebě a svém zármutku a pokládá to na trůn a srdce Boží.“
Ale mezi naši duši a Boha mohou přijít nejen naše trápení, ale i naše radosti. Tak nám apoštol říká: „Je někdo dobré mysli? Ať zpívá chvály.“ Naše radosti i naše zármutky mají být příležitostí pro obrácení se k Bohu. Východisko našich trápení je v modlitbě a východisko pro naši radost v žalmech (písních chval).
Verše 14 a 15: Apoštol mluvil o křivdách, které trpíme z ruky druhých. Nyní mluví o jiné formě zármutku – o jednání Pána. Vedle toho, co druzí snad činí zlého ve špatnosti, Pán může s námi jednat v lásce pro naše požehnání. Tak nás může postihnout nemoc. Tato nemoc může být z nemocí, obvyklých pro tato smrtelná těla, anebo to může být přímá kázeň od Pána. Ale v obou případech je naším zdrojem pomoci modlitba. Nemáme se na nemoc dívat jako na věc náhody, ale máme v ní vidět ruku Pána. A když se obrátíme na Pána ve víře, shledáme, že je připraven slyšet a odpovědět na modlitbu víry. Jestliže tu byly učiněné hříchy, budou odpuštěny. Zde skutečnost modlitby a hledání modliteb od ostatních vyjadřuje poddání se duše tomu, co Bůh dovolil, místo dávání místa nářkům a reptání, které by byly vyjádřením vzpoury srdce.
Verše 16-18: Modlitba k Bohu může být doprovázena vyznáním někomu druhému. Není tu žádná myšlenka na vyznání nějakému knězi nebo staršímu, ale „jednoho druhému“. Bylo pravdivě řečeno: „Ať už je stav zkázy, ve kterém se nalézá Boží shromáždění, jakýkoli, můžeme vždy vyznávat svá pochybení jeden druhému a modlit se jeden za druhého, abychom byli uzdraveni. To nevyžaduje existenci oficiálního pořádku, ale předpokládá to pokoru, bratrskou důvěru a lásku. Nemůžeme vyznávat své viny bez důvěry v bratrovu lásku. Můžeme si zvolit moudrého a diskrétního bratra (místo abychom otevřeli své srdce indiskrétním osobám), ale tato volba nic nemění na stavu duše provinilé osoby. Ne skrývání zla, ale otevření srdce osvobodí jeho pokořené svědomí; možná také tělo.“ (J. N. D.)
Aby nás povzbudil k modlitbě, apoštol obrací naše myšlenky k Eliášovi, aby ukázal, že „mnoho zmůže modlitba spravedlivého opravdová“. Eliáš byl člověk týchž pocitů jako my. Jako my měl období selhání a malomyslnosti, jaká máme i my, a přece v odpověď na jeho modlitbu byl zadržen déšť po tři roky a šest měsíců. V jeho příběhu vidíme ukázání vnější moci pod Boží autoritou, neboť Eliáš řekl: „Živ jest Hospodin, Bůh Izraelský, před jehož obličejem stojím, že nebude těchto let rosy ani deště, jediné vedle řeči mé.“ (1. Královská 17,1) Zde je nám dovoleno vidět skrytý zdroj tohoto veřejného ukázání moci. Modlil se a Bůh slyšel a odpověděl na jeho modlitbu.
Tak se v celé této části Epištoly učíme, že ať je to uprostřed zlých věcí od ostatních, ať je to v nemoci nebo ve zlých věcech, které jsme snad učinili my sami, modlitba je zdrojem pomoci, a modlitba víry – opravdová ponížená žádost spravedlivého člověka – zmůže mnoho.
Verše 19 a 20: Apoštol uzavírá Epištolu tím, že odvádí naše myšlenky od našich křivd a nemocí a vede je k potřebě a požehnání druhých. Jestliže někdo zbloudí od pravdy, láska nebude k bloudícímu lhostejná, ale bude se snažit přivést ho zpět, protože ví, že bude-li napraven, je zachráněn od cesty smrti a jeho hříchy jsou přikryty. Žel, uražená marnivost a špatnost, které plynou z žárlivosti, chtějí k posloužení vlastním cílům odkrýt hříchy bloudícího i tehdy, když jsou dávno vyznány a bloudící je napraven. Láska vždy přikrývá to, co bylo odsouzeno a odloženo.