Ve 2. kapitole nám apoštol dal různé testy, kterými můžeme zkusit skutečnost při těch, kteří vyznávají víru našeho Pána Ježíše Krista.
Ve 3. a ve 4. kapitole jsme varováni před sedmi různými formami zla, které charakterizují křesťanské vyznání a do kterých, pokud milost nezasáhne, je v stavu upadnout každý věřící:
Verš 1: Apoštol uvádí svá varování ohledně bezuzdného užívání jazyka napomenutím, abychom nebyli mnozí učitelé. Apoštol nemluví o správném užívání daru vyučování (Římanům 12,7), ale o náchylnosti těla vyžívat se v poučování druhých a v jeho touze účastnit se služby. Tato tendence asi vězí ve všech, ať mají dar nebo ne. I tam, kde existuje dar učení, tělo, je-li mu to dovoleno, ho snadno může užít, aby sytilo svou vlastní marnivost. Ale nezávisle na vlastnictví nějakého daru jsme všichni v nebezpečí, že budeme chtít učit druhé tomu, co je dobré, a zapomínat, že my sami jsme schopni zklamat v těch samých věcech, před kterými varujeme. Kdosi řekl: „Je snadnější vyučovat druhé, než se ovládat sám,“ a dále: „Pokora v srdci činí člověka pomalým k mluvení.“ Učit druhé a sám chybovat jen zvyšuje naši provinilost.
Verš 2: Vzpomeňme si, že když opravujeme druhé, sami můžeme být přestupníky, neboť „v mnohém zajisté klesáme všichni“, i když to občas činíme nevědomky. Žádným způsobem není tak snadné se provinit, jako ve slovech. Člověk, jenž umí držet svůj jazyk na uzdě, bude plně vyrostlý křesťan, dokonalý muž, schopný řídit všechny ostatní údy svého těla.
Verše 3-5: To apoštola vede, aby nás varoval před bezuzdným používáním jazyka. Udidlo v ústech koně je malá věc, ale můžeme jím přinutit koně k poslušnosti. Kormidlo je malá věc, ale mohou jím být řízeny velké lodě přesto, že jsou hnány „prudkými větry“. Tak i jazyk je malý úd, který může ovládat celé tělo, jestliže ho umíme řídit jako kormidelníci. Nemá-li uzdu, může se jazyk stát prostředkem k vyjadřování marnosti našich srdcí, když zavrhujeme druhé a vyvyšujeme sami sebe, neboť se dokáže chlubit „velkými věcmi“. Může se tak stát zdrojem mnohého zla, neboť ačkoli je „malý úd“, podobá se malému ohni, který dokáže zničit les.
Ruka a noha se mohou stát nástroji k provádění vůle těla. Ale žádný úd těla nevyjadřuje naši vůli, nevystavuje naši slabost a nezjevuje pravý stav našeho srdce tak ochotně a snadno jako jazyk. Je snadno podnícen špatností srdce a zapaluje ostatní. Takovým způsobem působí nekonečnou spoušť jedním jediným marným nebo zlým slovem.
Verš 6: Apoštol popisuje jazyk jako oheň, který těžkost nejen plodí, ale který ji ještě živí. Je schopný dát vznik každé formě nespravedlnosti, a tak se stává světem nepravosti. Svými zlými podněty může vést každý úd těla ke znečištění a uvést do činnosti celý běh padlé přirozenosti. Zlí duchové pekla nalézají v jazyku ochotný nástroj pro své ničivé dílo, takže může být řečeno, že „je rozněcován od ohně pekelného“.
Verše 7 a 8: Jazyk nemůže být zkrocen přirozeností. Každý druh stvoření je lidmi krocen, ale nikdo nemůže zkrotit jazyk. Je to nepoddajné zlo, plné smrtelného jedu. Nejenže poskvrňuje tělo, ale může otrávit mysl. Pravdivě bylo řečeno: „Většina těch, kteří by se styděli někoho udeřit, nedokáže zadržet vášnivé nebo tvrdé slovo proti svému bližnímu.“ Jak snadné je nerozmyšleným nebo nepřívětivým slovem otrávit smýšlení bratra vůči bratrovi.
Verše 9-12: Nadto jazyk umí být naprosto nejednotný, neboť zatím co je schopný chválit Boha, umí také zlořečit člověku učiněnému v Boží podobnosti. Ze stejných úst může vycházet žehnání i zlořečení. To je proti přírodě, neboť žádná studna nemůže vydávat sladkou a hořkou vodu, ani fíkovník nenese olivy, ani vinná réva fíky. Podle Božího pořádku věc určité povahy působí ovoce téže povahy. Křesťané, kteří jsou narození z Boha a mravně účastníci božské přirozenosti, mají být v řeči i skutcích souhlasní s Božími způsoby.
Apoštol nemluví o jazyku, když je užíván v milosti a kontrolován Duchem, ale o jazyku, užívaném pod vlivem těla a uváděném v činnost ďáblem. Nic než moc Ducha, naplňující srdce milostí Krista, nemůže omezit jazyk. Když se srdce těší z milosti a lásky Krista, jazyk bude mluvit v milosti z hojnosti srdce.
Když apoštol ostrými výrazy ukázal zlo nevázaného jazyka, varuje nyní před závistí a svárlivostí. V tomto spojení vykresluje ostrý kontrast mezi moudrým člověkem a těmi, kdo v srdci živí závist a svár.
Verš 13: Moudrý člověk, který má porozumění Božím myšlenkám, se jako takový prokáže ne chlubivými slovy, ani nutně mluvením, ale dobrým jednáním a skutky vykonávanými s tichostí, která je výsledek pravé moudrosti. Příliš často se tělo snaží ukázat se chlubivými slovy a nápadnými skutky. Moudrý muž takto nejedná.
Verše 14 a 15: V protikladu k moudrému člověku tu jsou takoví, kteří nechávají ve svém srdci působit hořkou závist a svárlivost. Zlo jako vždy začíná v srdci. A závist v srdci vede k chlubení a chlubení je lhaní proti pravdě. Jak často se bude závistivý člověk snažit ukrýt svou závist tím, že bude prohlašovat, že nemá žádný zlý úmysl ve svém srdci, ale jen se staví proti zlu a zastává pravdu. Jestliže pod záminkou, že chceme ukázat nějaké zlo a říkáme bratrovi jen pravdu pro jeho dobré, s rozmyslem říkáme věci, které jsou urážející, můžeme si být naprosto jisti, že za našimi urážejícími slovy je špatnost v srdci. Jak často jsou ta nejhorší slova omlouvána citováním verše: „Lepší jest domlouvání /pokárání/ zjevné, než milování tajné /skrytá láska/. Věrné jsou rány od přítele.“ Jak málo takových by mohlo citovat slova, která bezprostředně předcházejí a která nás mají varovat, abychom neužívali tohoto místa Písma lehkovážně, neboť se ptají: „Kdo ostojí před závistí?“ (Přísl. 27,4-6)
Jak snadno klameme sami sebe ve snaze se omluvit. Jak snadno ospravedlňujeme svou špatnost tím, že říkáme, že jednáme s věrností. Špatnost je velmi obvyklé býlí v našich srdcích. A přece jak zřídka kdy někdo vyzná, že ve svém srdci sytil zlé city nebo že svými rty vyslovil zlá slova.
Hořká závist a svárlivost nejsou výsledky moudrosti shůry. Jsou to zemské vlastnosti, nikoli nebeské. Vyjadřují city starého člověka, nikoli toho nového. Jsou z ďábla a ne z Boha.
Nadto je dobré, když si uvědomíme, že závist je vždy vyznáním pocitu méněcennosti. Závidět nějakému člověku s velkým příjmem znamená připouštět, že náš příjem je menší. Stejně tak být žárlivý vůči někomu, kdo má dary, znamená vyznat, že náš dar je menší.
Verš 16: Jestliže závist a svárlivost v srdci vedou k chlubivým a lživým slovům ve snaze omluvit a přikrýt závist, pak chlubivá a pokrytecká slova vyvolají nepořádek a zmatek, které otvírají dveře „všelikému dílu zlému“. Zde opět je jasnými a zkoumajícími slovy obnažen kořen každého výjevu nepořádku, který se vyskytuje mezi Božím lidem. Hořká závist a svárlivost v srdci, nalézající vyjádření v chlubných a klamných slovech, vedou k „nepořádku i všelikému dílu zlému“.
Ach, „Já“! Kolik srdcí je zlomeno;
jaké množství krve je vzbouřeno
slovem ve špatnosti vysloveným –
pouhým jedním slovem tvrdým!
Verše 17 a 18: V ostrém kontrastu k činnostem starého člověka, vyznačujícího se závistí a svárem, před nás apoštol v závěrečných verších staví krásný obraz nového člověka, vyznačujícího se „moudrostí, která je shůry“. Víme, že nahoře je posazen ve slávě Kristus, a od Boha je „nám učiněn moudrostí“. Kristus je Hlava těla a všechna moudrost Hlavy je nám k dispozici. Pravdivě bylo řečeno: „Je tak rád Hlavou nejprostšímu věřícímu, jako apoštolu Pavlovi. Byl Hlavou a moudrostí apoštolovi, ale je připraven být Hlavou a moudrostí nejméně inteligentnímu křesťanovi.“ Jak pravdivá jsou tato slova, neboť týž oddíl, který nám říká, že „Bůh vyvolil bláznivé věci světa“, nám ihned dodává: „Vy pak jste z něho v Kristu Ježíši, který učiněn jest nám moudrost od Boha.“ (1. Kor. 1,27.30) Žel, naše vlastní domnělá moudrost nám často brání v tom, abychom měli užitek skrze moudrost shůry – moudrost naší Hlavy. Je pro nás dobré, když uznáme svou pošetilost a uvrhneme se na moudrost, která je v Kristu, naší Hlavě, abychom zjistili, že ať už jsme od přirozenosti jakkoli málo inteligentní, obdržíme moudrost pro každý detail našeho života a služby.
Jestliže se vyznačujeme moudrostí shůry, poneseme krásný charakter Krista. „Moudrost, která jest shůry, nejprve zajisté jest čistá, potom pokojná, mírná, povolná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, bez předsudků, bez přetvářky“. Co je to, ne-li krásný popis Krista, když procházel tímto světem?
Moudrost Hlavy nejprve jedná s naším srdcem. Povede nás k tomu, abychom soudili skryté zlo, takže můžeme být čistí srdcem. Potom nás v našem styku s druhými bude učit, abychom byli pokojní. Bude omezovat náš jazyk a přirozenou náklonnost k hádkám, a tak nás povede k tomu, abychom hledali pokoj. Když budeme hledat pokoj, budeme se vyjadřovat s mírností a ne podle násilného způsobu těla. Místo agresivity těla, jež se vždy snaží uplatnit, budeme ustupovat druhým s ochotností vyslechnout, co snad chtějí říci. Nadto moudrost shůry je připravena raději prokazovat milosrdenství, než rychle odsuzovat. Je „bez předsudků“ a „bez přetvářky“. Nesnaží se předstírat velkou moudrost kladením nekonečných otázek. Vyznačuje se prostotou a upřímností. Moudrost shůry takto přináší ovoce spravedlnosti, které je rozséváno v duchu pokoje těmi, kdo se snaží přinášet pokoj. Moudrost získaná od Hlavy nikdy nedá vzniknout výjevům nepořádku a sváru. Ten, kdo se vyznačuje touto moudrostí, bude působit pokoj. A ve stavu pokoje, který byl vytvořen, bude sklízet ovoce spravedlnosti.
Jaké svíravé hoře bylo prolomeno;
jaké množství lásky probuzeno
v moudrosti řečeným slovem –
jediným mírným slovem jen.
Verše 1-3: Apoštol mluvil o nepořádku a svárlivosti mezi těmi, kteří vyznávají, že jsou Boží lid. Nyní se ptá: „Odkud jsou války a boje mezi vámi?“ Stopuje války mezi Božím lidem až k žádostem srdce, které jsou vyjadřovány údy těla. Aby tělo uspokojilo své vášně, je připraveno zabíjet a bojovat. V doslovném smyslu to je pravdivé o světě a jeho válkách. V mravním smyslu, jestliže jsme rozhodnuti provádět svou vlastní vůli, bude tělo nemilosrdně snižovat a drtit každého, kdo brání splnění našich přání.
Jestliže tato přání jsou legitimní, není nutné bojovat mezi sebou, abychom je obdrželi; můžeme je žádat od Boha, aby nám je dal. Žel, že příliš často nedostáváme odpověď na své modlitby, protože snad prosíme se zlými pohnutkami, abychom uspokojili nějakou rozkoš.
Verš 4: Žádost těla vede apoštola k tomu, aby nás varoval před přátelstvím světa, který nabízí všechny příležitosti k uspokojení žádosti. Svět se vyznačuje žádostí těla, žádostí očí a pýchou života. Své nepřátelství vůči Bohu zjevil zavržením a ukřižováním Božího Syna. Pro někoho, kdo vyznává, že má víru v Pána Ježíše, znamená uzavřít přátelství se světem, jenž ukřižoval Božího Syna, totéž, jako dopustit se duchovního cizoložství. „Přátelství světa je nepřátelství vůči Bohu.“ Náš postoj ke světu jasně vyhlašuje náš postoj k Bohu. „Ta, která se chová rozmařile, je mrtvá, i když žije,“ prohlašuje apoštol Pavel (1. Tim. 5,6). Zvyknout si na světské věci přivádí smrt mezi duši a Boha. „Miluje-li kdo svět, není lásky Otcovy v něm.“ (1. J. 2,15) „Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím,“ říká apoštol Jakub.
Verše 5 a 6: Apoštol pokračuje a ukazuje, že za přátelstvím se světem leží pýcha těla. Tělo si žádá něčím být a přirozeně se obrací ke světu. Snaží se najít v jeho bohatství, sociálním postavení a poctách to, co uspokojí jeho touhu po vyznamenání. Není to nadarmo, že Písmo nás varuje před světem. A Duch, který přebývá v křesťanech, nás nepovede k tomu, abychom si žádali věci světa. Naopak, Duch dává milost, abychom mohli vzdorovat světu a tělu, jak je psáno: „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.“ Jsme-li spokojeni s tím, že budeme malí a ničím v tomto světě, je tu síla a milost ke vzdorování tělu a světu.
Verš 7: Proti pýše těla má působit sedm následujících napomenutí. Všechna se tak staví proti přirozené pýše našeho srdce, že nic, než milost daná Duchem, nám nedovolí jim nějakou mírou vyhovět.
Apoštol předně říká: „Poddejte se tedy Bohu.“ Jen milost nás povede k poddání se. Pocit Boží milosti a dobrotivosti nám dá takovou důvěru v Boha, že duše se ráda vzdá své vlastní vůle a poddá se Bohu. Místo aby se křesťan snažil někým a něčím být ve světě, s radostí přijme okolnosti, které Bůh nařizuje. Pán Ježíš je dokonalým příkladem takového, jehož důvěra v Boha Ho vedla k tomu, aby se úplně poddal Bohu. Ve velmi bolestivých okolnostech, kdy byl zavržen městy, v nichž vykonal své zázraky lásky, řekl: „Jistě, Otče, že se tak líbilo před tebou.“ (Mat. 11,26)
Apoštol za druhé napomíná: „Vzepřete se ďáblu, i uteče od vás.“ Poddat se Bohu a být spokojeni s tím, co máme, nám dovolí odporovat pokušením od ďábla, který se pokouší provokovat nás věcmi tohoto světa. Tak jako při pokušení našeho Pána, ďábel nás může pokoušet skrze přirozené potřeby, náboženským povznesením nebo světským majetkem. Jestliže ale těmto pokušením čelíme mečem Ducha, kterým je Boží slovo, jeho léčky budou odhaleny a on nebude moci obstát proti milosti Ducha, jenž v nás přebývá. Pán triumfoval nad Satanem a v Jeho milosti můžeme my odporovat ďáblu, takže od nás musí utéci.
Verš 8: Za třetí jsme napomínáni: „Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám.“ Když se vzepřeme ďáblu, musí utéci a zanechat duši volnou, aby se blížila k Bohu a shledala, že On je nám velmi blízko. Jestliže Ho vždy stavíme před sebe, jako Pán na své dokonalé stezce, shledáme tak jako On, že Bůh je po naší pravici, a když je nám blízko, nepohneme se (Žalm 16,8). Blížit se Bohu je vyjádřením aktivní důvěry v Něho a závislosti na Něm, pocházející ze srdce, které je milostí přivedeno k tomu, aby nalezlo Jeho trůn jako trůn milosti.
Apoštol za čtvrté říká: „Očisťte své ruce.“ Jestliže se máme blížit Bohu, musíme odsoudit každý skutek, nehodící se do Jeho svaté přítomnosti, a nedávat své ruce na nic, co znečišťuje.
Páté napomenutí zní: „Očisťte srdce vy, kteří jste dvojité mysli.“ Nestačí očistit ruce. Musíme také soudit zlo našich srdcí. Farizeové se velmi předváděli s vnějším očišťováním umýváním rukou, ale Pán musí říci: „Jejich srdce je daleko ode mne.“ (Marek 7,3.6) Ten, kdo vystupuje na horu Hospodinovu a stojí na Jeho svatém místě, musí mít „ruce nevinné a srdce čisté“ (Žalm 24,4). Srdce je sídlo křesťanových náklonností. Ty musejí být očištěny od každého předmětu, který je neslučitelný s Boží vůlí.
Verš 9: Za šesté apoštol říká: „Buďte zarmouceni a kvělte.“ Jsme-li vedeni milostí Ducha Božího, budeme cítit vážný stav vyznávajícího Božího lidu a v jeho smutném postavení nenajdeme žádný důvod k radosti. Křesťan skutečně má radosti, které mu nikdo nemůže vzít, a může se radovat z Boží milosti, která působí uprostřed zla posledních dnů. Nicméně prázdný smích vyznávajícího náboženského světa a jeho falešné radosti, kterými klame sám sebe a hledá nějakou úlevu od svých běd, povede srdce, které je dotčeno milostí, aby naříkalo a plakalo.
Verš 10: Apoštol za sedmé říká: „Pokořte se před Pánem, a on vás povýší.“ Jistě se máme proč kořit, když myslíme na stav těch, kdo vyznávají, že jsou Božím lidem, ale nad to nade všechno se musíme kořit kvůli tomu, co nalézáme ve svém vlastním srdci. Kořit se znamená být v přítomnosti Pána. Je to vnitřní dílo, kterým si duše uvědomuje vlastní bezcennost v přítomnosti Boží velikosti. Přirozený sklon je snaha se vyvýšit sami před druhými. Jen milost nás povede, abychom se kořili před Pánem. Když tak činíme, On nás ve svůj čas pozvedne. Když se pokoušíme povýšit sami, budeme pokořeni.
Všimneme si, že těchto sedm napomenutí zahrnuje to, že jsme uprostřed rozsáhlého vyznání charakterizovaného zlými věcmi, před kterými jsme varováni. Křesťanstvo je daleké toho, aby se poddalo Bohu a vzepřelo ďáblu. Místo toho se stále více vzpouzí proti Bohu a poddává se ďáblu. Bezstarostné na svých cestách a plné žádostí ve svých náklonnostech jde svou cestou se smíchem a veselím místo se zármutkem a kvílením. Je pyšné na své skutky, místo aby bylo pokorné kvůli svému stavu. Nadto dát odpověď na tato napomenutí je možné jen v síle a milosti Ducha, který v nás přebývá (verš 5). Když si ti, kteří jsou vedeni Duchem, uvědomí stav, ve kterém se nalézá vyznávající křesťanstvo, budou tím ochráněni od pýchy. Budou vedeni k pokoření se před Bohem, aby nalezli milost uprostřed všeho toho selhání, a slávu v budoucím dni, kdy ti, kteří se sami nyní pokoří, budou vyvýšeni, neboť „mnozí první budou poslední a poslední první“ (Marek 10,31).
Verše 11 a 12: Apoštol nás varoval před pýchou těla, které se snaží vyvýšit sebe. Nyní nás varuje před snahou snižovat druhé tím, že o nich špatně mluvíme. Mluvit špatně o druhých je nepřímý pokus vyvýšit sám sebe. Zlé mluvení je tedy výplod naší vlastní důležitosti. Láska nechce a nemůže špatně mluvit. Z hojnosti srdce mluví ústa. Proto zlé mluvení je jistým ukazatelem, že v našem srdci má místo pýcha a špatnost a nikoli láska.
Kromě toho ten, kdo mluví zle o svém bratrovi, zapomněl na královský zákon, který nás napomíná, abychom milovali svého bližního jako sebe samého. Zákon také výslovně stanoví: „Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví.“ Už podle zákona nemá náš bratr být znevažován, ale má být předmětem lásky a jeho vážnost má být bezpečná ve rtech jeho bratří. Je-li tomu jinak, nežijeme podle standardu zákona. Pak je jasné, že mluvíme-li zlé proti našemu bratrovi, znamená to mluvit proti zákonu. Místo abychom byli činitelé zákona, jednáme, jako kdybychom stáli nad zákonem. Soudíme zákon, místo abychom dovolili, aby zákon soudil nás. Kromě toho přestupovat zákon znamená opovrhovat Vydavatelem zákona a uchvacovat Jeho místo. Jestliže náš bratr udělal něco zlého, Vydavatel zákona je mocen jej zachránit nebo odsoudit podle své dokonalé moudrosti. Kdo jsme my, abychom soudili druhého?
Máme tedy být lhostejní ke špatnosti v druhém? Vůbec ne. Jiná místa Písma nás vyučují, jak mám jednat se zlem, když vznikne ta smutná nutnost. Toto místo Písma nás varuje před zlým mluvením. Ten, kdo zle mluví proti svému bratrovi, nejedná se zlem a ani nemá úmysl tak činit. Prostě mluví zle proto, aby znevážil svého bratra. Kéž bychom si vzpomněli, když jsme pokoušeni trochu uspokojit naši sebeobhajovací zlomyslnost zlým mluvením o našem bratrovi, že nejen klesáme pod to, co se sluší na křesťana, ale že ani neplníme spravedlnost zákona.
Nakonec nás apoštol varuje před dvěma zly, která jdou často pospolu – před svévolí, která v okolnostech vynechává Boha (verše 13 a 14), a sebedůvěrou, která vede k chlubení se vlastními aktivitami (verše 15-17).
Verše 13 a 14: Aniž by se zmiňovalo o Bohu nebo o našich bratrech, tělo řekne: „Půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat.“ Svévole rozhoduje, kam jít, jak dlouho zůstat a co bude konáno. V těchto věcech není nutně něco zlého. Zlé je to, že Bůh není ve všech našich myšlenkách. Život svévole je život bez Boha. Život je viděn tak, jako kdyby naše dny patřily nám. Zapomínáme, že nevíme, co bude zítra, a že náš život je jen pára.
Verše 15-17: Kvůli nejistotě našich okolností a pomíjivému charakteru života je naší moudrostí chodit v pokorné závislosti na Pánu a ve všem chození a cestách říkat: „Bude-li Pán chtít.“ Žel, tělo se nejen dovede chlubit konáním vlastní vůle, ale i radovat se ze svého chlubení. Jsme proto varováni, že když víme, co je dobré, a přece ve svévoli odmítáme dělat dobré, je to hřích. Apoštol neříká, že dělat zlé je hřích, ale že hřích je nedělat dobré, když víme, co je správné.