Velkým cílem Epištoly je trvat na praktickém křesťanském životě, a tak ochránit věřícího před oddělováním víry od praxe. V první kapitole před nás byl postaven praktický život v pobožnosti, rozvinutý v nové přirozenosti. Ve druhé kapitole je tento praktický život v pobožnosti ukázán jako důkaz pravé víry.
Život víry musí být vždy v nápadném kontrastu k životu světa. Kromě toho je charakterizován skutky víry. To jsou tedy dvě témata druhé kapitoly: předně jako varování těm, kdo vyznávají víru našeho Pána Ježíše Krista, aby se nepřizpůsobili tomuto světu (verše 1-13); za druhé jako varování před pouhým vyznáním víry bez skutků, které jsou ovocem víry (verše 14-26).
Verše 1-3: Svět všeobecně oceňuje lidi ne podle jejich mravní hodnoty, ale podle jejich sociálního postavení a vnějšího zjevu. Ti, kteří mají víru našeho Pána Ježíše Krista, nemají takto usuzovat jeden o druhém. Člověk světa bude mít úctu k člověku dobrého rodu s bohatstvím a sociálním postavením; ale víra nás přivádí do styku s Pánem slávy. V Jeho přítomnosti se všichni lidé, ať je jejich postavení ve světě jakkoli vysoké, stávají velmi malými.
Verš 4: Věřící jsou varováni, aby nečinili mezi sebou tyto světské rozdíly, a tak nepodporovali zlé myšlenky posuzováním podle těla, když by pohrdavě smýšleli o chudém člověku kvůli jeho chudobě, anebo pochlebovali bohatému člověku kvůli jeho bohatství.
Verše 5-7: Je vykreslen kontrast mezi způsobem Božího jednání a způsobem mnohých, kteří vyznávají, že jsou věřící. Bůh vyvolil ty, kteří jsou chudí v tomto světě, ale jsou bohatí ve víře. Ačkoli jsou chudí v tomto světě, jsou dědici bohatství budoucího království zaslíbeného těm, kteří milují Boha. Velké náboženské vyznání našich dnů je vystaveno testu. Jak se dívá na svět? Jak jedná s věřícími? A především, jakou cenu pro ně má jméno Krista? Žel, že velké vyznání se ukázalo ve vší své prázdnotě, když má úctu k bohatému, pohrdá chudým, utiskuje věřícího a rouhá se vzácnému jménu Krista.
Verše 8-9: Apoštol píše těm, kteří vyznávali křesťanství, a přitom byli horliví pro zákon (Skutky 21,20). Jak si tedy stojí jejich vyznání křesťanství k podstatě zákona – ke královskému zákonu – jak je představen skrze Krista? Křesťanství se dnes postavilo pod zákon, a proto může být stejně testováno zákonem. Královský zákon je zákon lásky. Pán mohl říci, že první a velké přikázání je: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své,“ a dodal, že druhé, podobné jemu je: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Milovat Boha a milovat svého bližního znamená naplnit celý zákon. Bylo by nemožné porušit všechny ostatní zákony, jestliže tyto dva by byly zachovávány. Zákon lásky je královský zákon, který vládne nad každým jiným zákonem. Naplnit tento zákon znamená dělat dobře. Vyznávající věřící, který se ohlíží na osoby, zjevně nemiluje svého bližního jako sebe samého. Naopak, smýšlí více o svém bohatém bližním než o svém chudém bratrovi. Tak je usvědčen jako přestupník.
Verše 10 a 11: Bylo by zbytečné namítat, že všechny ostatní zákony jsou dodržovány, jestliže tento je porušen. Provinit se v jednom bodu znamená být vinen všemi, stejně jako zlomení jednoho článku v řetězu přivodí pád celého zavěšeného břemene.
Verše 12 a 13: Jestliže vyznáváme víru v našeho Pána Ježíše Krista, máme přirozenost, jejímž zalíbením je dělat to, co si Bůh od nás přeje, abychom to činili. To je skutečná svoboda. Z toho potom plyne, že naše řeč a skutky mají být v souladu s tímto zákonem svobody.
Bůh se zalíbením ukazuje milosrdenství. Jestliže vyznáváme víru našeho Pána Ježíše Krista a neukazujeme milosrdenství, nejsme v souladu s požadavky nové přirozenosti, která s oblibou vykonává milosrdenství spíše než soud. Mít nedostatky v prokazování milosrdenství na nás může přivést Boží kárání v Jeho vládě.
Verš 14: To, co člověk říká, je testováno tím, co činí. Může říkat, že má víru, ale pouhé tvrzení, že má víru, je bez užitku, pokud není doprovázeno skutky, které prokazují skutečnost jeho víry.
Verše 15-17: Nikdo si nebude myslet, že by bylo byť nejmenší dobro v tom, když se pouze řekne potřebnému člověku: „Jdi v pokoji, shřej se, a najez se,“ a přitom neuděláme nic, abychom potřebě vyšli vstříc. Slova, ať jsou jakkoli krásná, nebudou k ničemu, pokud nebudou doprovázena skutky. „Tak i víra, nemá-li skutků, mrtvá jest, jsouc samotná.“
Verš 18: Skutky víry jsou tedy důkazem víry před lidmi. Víru nemůžeme vidět. Proto pro dokázání existence víry potřebujeme něco pro oči. Někdo snad řekne: „Ty víru máš a já mám skutky.“ Říká jakoby: „Ty se chlubíš svou vírou a jsi lhostejný ke skutkům. Ale jestliže máš víru, ukaž mi ji; a jak mi můžeš ukázat víru bez skutků? Já ti mohu ukázat svou víru skrze skutky.“
Verše 19 a 20: Židé věřili, že Bůh je jeden. To je pravda. Ďáblové tomu také věří a jejich víra působí, že se třesou, ale nepřivede je to do vztahu k Bohu. Tak nějaký člověk může věřit, co je pravda ohledně Boha, a přece nemít víru v Boha. Víra je ovocem nové přirozenosti, která důvěřuje v Boha a dokazuje svou existenci svými skutky. Potom člověk, jenž říká, že má víru, a přece je „bez skutků“, je marný člověk a jeho víra je pouze mrtvým vyznáním. Takový je stav rozsáhlého vyznání křesťanstva, kde jsou schvalovány pravdy a jsou činěny „skutky“, ale bez víry, která člověka přivádí do osobního dotyku s Kristem.
Verš 21: Apoštol předkládá dva případy ze Starého zákona, aby ukázal, že předně: víra, která má Boha za svůj předmět, přináší skutky; a za druhé: že skutky, které vycházejí z víry, mají určitý charakter. Jsou to skutky víry a ne pouze dobré skutky, jak jim lidé říkají.
Apoštol se nejprve zmiňuje o Abrahamovi a ukazuje, že byl „ospravedlněn ze skutků, když obětoval Izáka, svého syna, na oltáři“. Svým skutkem dokázal, že má tak absolutní víru v Boha, že věří, že Bůh může jednat způsobem protivícím se všemu, co člověk ve své historii zakusil.
Verš 22: Zde tedy vidíme nejen skutky, ale že víra působila s jeho skutky. Je tedy zřejmé, že když apoštol mluví o skutcích, které dokazují naši víru, má na mysli nejen pouhé dobré skutky, jak je přívětivá povaha může konat, ale jen ty skutky, jaké může přinést víra. Jsou to skutky víry. A takovými skutky je víra učiněna dokonalou. Jestliže apoštol na jedné straně trvá na skutcích jako testu víry před lidmi, na druhé straně trvá na víře jako testu skutků.
Verš 23: Takto bylo praktickým způsobem naplněno Písmo, které říká: „Abraham uvěřil Bohu.“ Velmi požehnaným způsobem dokázal svou důvěru v Boha s tím výsledkem, že Bůh se k němu znal a nazval ho „přítelem Božím“.
Verš 24: Tak je objasněno, že „skutky ospravedlněn je člověk, a ne vírou toliko“. Je však stejně tak jasné, že apoštol nemluví o ospravedlnění před Bohem skrze smíření za hříchy, ale o ospravedlnění viditelném lidem. Apoštol Pavel mluví o ospravedlnění před Bohem, a pak říká: „Byl-li Abraham ze skutků spravedliv učiněn, má se čím chlubiti, ale ne před Bohem.“ (Řím 4,2) Jakub mluví o ospravedlnění před lidmi a ptá se: „Abraham otec náš, zdali ne ze skutků ospravedlněn jest?“ Jako výsledek toho byl nazván „přítelem Božím“, a to jistě bylo něco, čím se mohl chlubit.
Verše 25 a 26: V historii Raab vidíme jinou působivou ilustraci skutků víry. Byla to žena špatné pověsti a udělala to, co lidé zavrhují jako zradu své země. A přece její skutek dokázal, že měla takovou víru v Boha, že přes všechno zdání opaku uznávala, že Izraelité jsou v Boží přízni a že Jericho je určeno k záhubě.
Oba případy dokazují, že pouhé vyznání víry nestačí. Musí tu být skutečnost, jak je dokázána skutky víry. „Jako tělo bez duše jest mrtvé, tak i víra bez skutků jest mrtvá.“
V obou případech skutky dokazují existenci víry v Boha, ale činí to pro svůj zvláštní charakter. Ani v jednom případě to nejsou skutky, jež by přirozený člověk mohl schválit. Abraham jde zabít svého syna a Raab předat svou poslušnost Bohu a, jak by člověk soudil, zradit svou zem. To nejsou „dobré skutky“, jak o nich mluví lidé. Praktický život křesťana se má skutečně vyznačovat „dobrými skutky“, jak to apoštol už ukázal výzvou k věřícím, aby „navštěvovali sirotky a vdovy v souženích jejich“. Ale skutky, které prokazují víru, jsou tak v rozporu s přirozeností, že jsou-li posuzovány bez víry, budou každým poctivým člověkem odsouzeny. Takto na základě Boží vůle a v poddání se jí víra plodí zvláštní skutky a ty skutky dokazují víru.
V průběhu kapitoly je vyznání víry v našeho Pána Ježíše Krista testováno dotazy:
Jak si stojí ve vztahu k chudému (verše 1-6)?
Jak jedná s věřícími (verš 6)?
Jak nakládá s vzácným jménem Krista (verš 7)?
Jak si stojí ve vztahu ke královskému zákonu (verše 8-11)?
Jak si stojí ve vztahu k zákonu svobody (verše 12 a 13)?
A nakonec: Jak si stojí ve vztahu ke skutkům (verše 14-26)?