První kapitola nám předkládá velký předmět Epištoly – rozvinutí úplného křesťanského charakteru uprostřed rozsáhlého vyznání bez života.
Verše 2-4: Apoštol začíná tím, že nás povzbuzuje k radosti ve zkouškách, které se stávají příležitostí k rozvinutí praktického života v pobožnosti. Předně nám říká, že zkoušky jsou testem a důkazem skutečnosti naší víry. Za druhé jsou prostředkem, který Bůh užívá, aby rozvinul trpělivost či vytrvání. Za třetí: Jestliže je trpělivosti dovoleno, aby vykonala své dílo, povede k dobře vyrovnanému křesťanskému životu, ve kterém je naše vůle odmítána a je konána Boží vůle. K tomu musíme dovolit, „ať má trpělivost dokonalý skutek“. Dílem trpělivosti je odstranění naší sebedůvěry a svévole a učí nás, že mimo Boha nemůžeme dělat nic. Jestliže trpělivost vykonala své dokonalé dílo, duše ukáže své poddání se Bohu ve zkoušce skloněním se před tím, co Bůh dovoluje, a čekáním na Pána. „Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo.“ (Pláč 3,26)
Epištola tak začíná předložením způsobu, kterým Bůh chce rozvíjet ve svém lidu život, nepostrádající žádný křesťanský rys. Tento život byl vyjádřen v dokonalosti v Kristu na zemi uprostřed zkoušek a utrpení. Je působen ve věřících skrze zkoušky a utrpení.
Verš 5: Avšak i když je vůle poddaná a my si skutečně přejeme konat Boží vůli, můžeme často ve svých zkouškách postrádat moudrost k jednání podle Jeho vůle. Jestliže toto je případ někoho z nás, pak apoštol říká: „Žádej ji od Boha.“ Naším zdrojem pomoci je Bůh. Možná že se bojíme obrátit se na lidi nejenom proto, že jejich rada nemusí být správná, ale protože snad neradi dávají svou radu, vyčítají nám naši nevědomost anebo zradí naši důvěru. U Boha nemusíme mít takové obavy. On dává volně bez toho, že by nám vyčítal naši pošetilost nebo slabost.
Verše 6-8: Potřeba, která nás obrací k Bohu, se stává příležitostí k rozvinutí naší víry. Jsme napomínáni, abychom nejenom „žádali od Boha“, nýbrž také abychom „žádali ve víře“, nic nepochybujíce. Když hledíme k Bohu, máme počítat s odpovědí na své modlitby. Pochybovat o tom, že Bůh odpoví ve svůj vlastní čas a svým způsobem, by ukazovalo, že naše mysl je podobná „vlnám mořským, které vítr sem i tam žene a jimi zmítá“. Vlna je vystavena větrům ze všech světových stran. Nemáme dovolit, aby naše modlitby byly ovlivňovány těžkostmi okolností nebo silou protivícího se zla, ale máme v prosté víře hledět k Tomu, jenž je nade vším protivícím se vlivem zla – k Tomu, jenž může kráčet po vlnách a tišit bouři. Jen On nám může dát moudrost k jednání podle své vůle. Naše modlitby k Bohu mohou často mít překážku v nevěře, která hledí na okolnosti. S dvojí myslí budeme nestálí na všech svých cestách, jsouce hnáni tou či onou cestou, podle toho jak se okolnosti jeví být příznivými nebo nepříznivými.
Verše 9-11: Kromě toho se můžeme snažit najít cestu, jak uniknout zkouškám pomocí sociálního postavení nebo bohatství. Jako křesťané bychom se měli radovat, že naše postavení před Bohem žádným způsobem nezávisí na sociálním postavení v tomto světě. Nechť bratr, jenž je v životě v nízkém postavení, se raduje, že křesťanství jej vyvýšilo do nového duchovního postavení daleko nad vší slávou, již může nabídnout tento svět, že může mít obecenství s Kristem a s Jeho lidem v přítomné době a že bude sdílet slávu Krista v budoucím světě. Pamatujme, že je psáno, že Bůh „vyvolil chudé tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a dědicové království, které zaslíbil těm, kdo jej milují“.
Bohatí ať se radují z toho, že jsou sníženi, pokud jde o majetky a slávu tohoto světa, poněvadž byli přivedeni ke sdílení nevyzpytatelných bohatství Krista. Ve srovnání s Kristem a Jeho slávou je sláva a bohatství tohoto světa jen květinou, která uvadá a hyne. Když apoštol Pavel našel Krista ve slávě, považoval tyto pozemské výhody jen za ztrátu; a více než to, považoval je jen za smetí. Pro křesťana chlubit se rodem a sociálním postavením znamená chlubit se přesně tím, čím ve svém případě apoštol pohrdal. Kdosi řekl: „Svět pomine a duch světa již pominul ze srdce duchovního křesťana. Ten, kdo zaujímá nejnižší místo, bude velký v Božím království.“ (J. N. D.)
Přitahováni k sobě pouty božské lásky, mohou chudý a bohatý nechat za sebou všechny otázky světského postavení a zemského majetku a ve šťastném obecenství se těšit z věcí, které náležejí k tomu velkému společenství, do kterého jsou oba povoláni, k „účastenství jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána“ (1. Kor. 1,9).
Verš 12: Požehnaný je potom ten člověk, ať je bohatý nebo chudý, jenž unikne těmto léčkám a vytrvá v pokušení, když hledí jen na Pána, aby poznal Jeho myšlenky a chodil v poslušnosti Jeho vůle. Takový bude žít praktický křesťanský život, a až bude stezka víry s jejími zkouškami ukončena, obdrží korunu života, kterou Pán zaslíbil těm, kdo Ho milují. My se často ve zkouškách vzpouzíme, protože se máme rádi a chceme se bránit a ospravedlňovat, ale jestliže Ho milujeme, měli bychom vytrvat kvůli Němu.
Verše 13-15: Apoštol jde dále, aby nás varoval před jiným charakterem zkoušky. Mluvil o zkoušce víry, která přichází od vnějších okolností (verše 2 a 3). Nyní nás varuje, abychom nesměšovali tuto formu zkoušky se zkouškami, které přicházejí od těla zevnitř. Bůh nás může zkoušet vnějšími okolnostmi, ale Bůh nemůže být pokoušen zlem, ani nepokouší nikoho zlem. My jistě můžeme být pokoušeni zlem skrze žádost, která je v nás, a tak být svedeni k činění zlého. Jidáš byl sveden žádostivostí peněz ve svém srdci a upadl do ďáblova pokušení, aby uspokojil tuto žádost zradou Pána. Žádost uvnitř vedla k hříchu zrady a hřích zrady přivodil smrt.
Verše 16-18: Na rozdíl od zla, které přichází z těla, každé „dobré dání“ a „každý dokonalý dar“ přichází od Boha. Řecké slovo pro „dobré dání“ se vztahuje k dávání, slovo pro „dokonalý dar“ se vztahuje k darované věci. Vše, co je dobré jak ve způsobu dávání, tak i v dané věci, přichází od Boha. On je také Otec světel. Ve fyzickém světě On postavil „světla na obloze nebeské, aby osvěcovala zemi“. On je také zdrojem všeho duchovního světla. Žádná tma nepřichází od Něho. On je nejenom dobré a čisté světlo, ale všechna dobrota a všechno světlo přicházejí od Něho. A u Něho není žádná proměna, ani stín změny. On se nemění s našimi proměnlivými okolnostmi nebo měnícími se náladami.
My máme obdivuhodný výraz Boží dobrotivosti v tom, že nám dal novou přirozenost, abychom byli nějakým druhem prvotin Jeho stvoření. Když v nás vytvořil skrze slovo pravdy tuto novou přirozenost, stáváme se prvotinami nového stvoření.
Verše 19-21: Potom křesťan, místo aby jednal podle zkažených žádostí těla, má být svědectvím o novém stvoření tím, že žije v moci, působící skrze novou přirozenost. Jsme povoláni, abychom jednali v praktickém souladu s touto novou přirozeností. Máme být připraveni slyšet, být pomalí k mluvení a pomalí k hněvu. Slyšet je postoj závislosti, která naslouchá Bohu. Mluvení je vyjádření našich vlastních myšlenek. Máme potom být rychlí k slyšení Božích slov, která vyjadřují Jeho myšlenky a vůli, a pomalí k mluvení slov, která příliš často vyjadřují naši přirozenost a naši vůli. Nadto máme nejenom být pomalí k pronášení myšlenek naší mysli, ale také být pomalí k hněvu, který vyjadřuje city našeho srdce. Hněv člověka nevede k Boží spravedlnosti, ani k chození v souladu se zbožností. Proto jsme napomínáni, abychom odložili všechnu nečistotu a překypující špatnost srdce, které se zjevují spěšnými slovy a nespravedlivým hněvem. Máme odsuzovat zlo, které leží za zlomyslnými slovy a výbuchy hněvu. Ale to se nestane, když se pokoušíme poslouchat vnější zákon, který jen popouzí tělo, ale tím, že odkládáme jeho každou fázi a přijímáme s tichostí vsazené Boží slovo. Je to Slovo, přijaté do duše ne s rozumováním a otázkami, ale s tichostí, která se poddává tomu, co nám Bůh chce říci. Slovo takto vštípené do duše způsobí to, že nás zachrání od všeho zla těla a světa. Tak jsme nejen zplozeni Slovem, ale jsme proměňováni v charakteru a rosteme v milosti týmž Slovem.
Verše 22-24: Byli jsme napomenuti, abychom byli rychlí k slyšení toho, co nám Bůh chce říci ve svém Slově; nyní jsme napomínáni, abychom převáděli do praxe to, co slyšíme. Máme být „činiteli slova, ne posluchači toliko“. Je to jen ozvěna slov Pána samého: „Znáte-li tyto věci, blahoslavení jste, budete-li je činiti.“ (Jan 13,17) Bylo řečeno, že „tato věta se může zdát samozřejmostí; v praxi už není potřeba ničeho více. Jsme tak nakloněni schvalovat nebo obdivovat nějaký skutek nebo zvyk a zůstat u toho, jako kdyby tím byl vykonán náš skutek. Chtějme mít tato prostá slova vždy ve svých uších.“ (Bernard) – Ten, kdo se chlubí, že zná Slovo, a přece ho není poslušný, jen klame sám sebe ohledně svého skutečného stavu před Bohem. Používá Slovo jen jako zrcadlo, aby se na chvíli viděl, a už o tom dále nepřemýšlí. Jeho cesty nejsou Slovem ovládány.
Verš 25: Avšak ten, kdo má novou přirozenost a je ovládán Slovem, shledá, že Slovo je „dokonalý zákon svobody“. Zákon ze Sinaje byl napsán na desky z kamene; nenapsal nic na srdce. Říkal lidem, co mají dělat, ale nedal jim touhu ani sílu, aby ho mohli poslechnout. Když mi je přikazováno, abych dělal něco, co nemám touhu dělat, je to otroctví, i když poslechnu. Nuže, skrze Boží slovo máme nejenom dokonalé zjevení Boží vůle, ale také se v nás skrze totéž Slovo narodila nová přirozenost, která má zálibu jednat podle Božího slova. Když je mi přikázáno, abych dělal to, co toužím dělat, je to svoboda. Tak se Boží slovo stává zákonem svobody a ten, kdo je ovládán zákonem svobody, bude požehnaný ve všech svých skutcích.
Verše 26 a 27: Závěrečné verše kapitoly před nás stavějí praktický život pobožnosti podle Božího slova, který s sebou přináší Boží požehnání. Pouhé předstírání náboženství se rychle ukáže skrze jazyk. Jazyk, který není držený na uzdě, rychle ukáže, že za ním je srdce, ve kterém žádost a špatnost nejsou odsouzeny. Čisté náboženství se neukáže ve slovech, ale v praxi. Povede k životu, který se projevuje soucitem k zarmouceným a je žitý v oddělení od světa.
Můžeme se snažit jednat podle části verše a zapomínat na druhou část. Můžeme dělat mnoho dobrých skutků, a přece jít ruku v ruce se světem. Anebo můžeme být velmi odděleni od světa a mít nedostatek v dobrých skutcích. Čisté a neposkvrněné náboženství vyžaduje poslušnost obou napomenutí. Ten, kdo vychází vstříc potřebě světa, musí odmítat poskvrnění jeho zlem. Kdosi řekl: „Jeho svatost Jej učinila naprostým cizincem v tak poskvrněném světě; Jeho milost Jej vždy udržovala aktivním v tak potřebném a zarmouceném světě… ačkoli byl nucen vlastnostmi výjevu hříchu kolem sebe, aby byl osamělý, přece byl potřebou a zármutkem, s kterými se setkával, nucen, aby byl aktivní.“ (J. G. B.)
Tak v této první kapitole před nás apoštol staví praktický křesťanský život posilovaný zkouškou a závislostí na Bohu, žitý v moci nové přirozenosti, která ráda slyší a poslouchá Boží slovo; projevuje se v lásce, která vychází k potřebnému ve světě, a přece ve svatosti, jež chodí v oddělení od zla světa.