Pisatel Epištoly o sobě píše jako o „služebníku Božím a Pána Ježíše Krista“. Poněvadž Jakub, jenž byl bratr Janův a syn Zebedeův, již brzy zemřel mučednickou smrtí skrze Heroda (Sk. 12,2), je pravděpodobně správné mít za to, že toto je Jakub, jenž zaujímal vedoucí místo mezi židovskými věřícími v Jeruzalémě (Sk. 12,17; 15,13; 21,18; Gal. 2,12). Tak přirozeně byl zvláště vhodný k tomu, aby napsal Epištolu dvanácti pokolením v rozptýlení. Takovým posílá pozdrav.
Abychom mohli Epištole rozumět, je nutné mít na paměti postavení židovských věřících v Judeji a Jeruzalémě, jak nám je ukázáno ve Skutcích apoštolů. Je zřejmé, že v té době tam byl velký počet věřících, kteří se s konečnou platností neoddělili od židovského systému. Čteme o věřících, kteří „trvali na každý den jednomyslně v chrámě“. Později shledáváme, že „mnohý také zástup kněží poslouchal víry“. Potom opět čteme, že tam byli také „někteří ze sekty farizejské, kteří byli uvěřili“ a kteří říkali, že je nutné věřící obřezávat. Později slyšíme o „mnoha tisících Židů“, kteří uvěřili a „všichni byli horliví milovníci zákona“, a zjevně se nevzdali obětí a židovských zvyků (Sk. 2,46; 3,1; 6,7; 15,5; 21,20).
Byl to bezpochyby nenormální stav. Bylo to však období přechodu od židovství ke křesťanství a Bůh během tohoto období snášel mnohé, co nebylo podle Jeho myšlenek. To víme z Epištoly Židům, napsané později, jejímž hlavním předmětem bylo oddělení křesťanů od židovského systému. Napomínala je, aby vyšli z tábora a přerušili svá spojení s pozemským náboženstvím a zaujali své nebeské postavení ve spojení s Kristem venku na místě pohanění.
Kromě toho se zdá, že během této doby přechodu Bůh uznával jako vyznávající Boží lid nejen křesťany spojené se Židy, ale také dvanáct pokolení, mezi nimiž byli, ačkoli jen křesťané mezi nimi měli víru, která vyznávala Ježíše jako Pána. Tak Epištola není adresována církvi jako takové, ani výlučně židovským křesťanům. Je adresována dvanácti pokolením rozptýleným v cizině, i když uznává a zvlášť napomíná křesťany mezi nimi.
Epištole je z velké části špatně rozuměno a je tu obava, že je velmi zanedbávaná pravými věřícími, poněvadž nevidí její zvláštní charakter. Správný pohled ji vidí jako pojednávající o první fázi křesťanství, když se křesťané ještě neoddělili od národa Izraele. Ale z tohoto důvodu se neprávem tvrdí, že má jen malý přímý vztah k našim dnům, kdy bylo zjeveno plné světlo o církvi s jejími nebeskými požehnáními.
Faktem je, že historie se opakovala a opět se praví křesťané nalézají uprostřed širokého vyznání, jež, podobně jako těch dvanáct pokolení, netvoří pohané, ale ti, kteří vyznávají, že znají pravého Boha. Z tohoto důvodu Epištola, která se obracela k první fázi křesťanství, má velmi zvláštní použití pro její poslední fázi.
V jejích pěti kapitolách nemůžeme očekávat nějaké rozvinutí křesťanského učení nebo představení výlučných výsad shromáždění. Všechny tyto hluboce důležité pravdy jsou odhaleny v jiných inspirovaných Epištolách. Hlavním předmětem této pronikavé Epištoly je výzva k vyznávajícímu Božímu lidu a napomenutí věřících k praktickému chození, které dokazuje skutečnost jejich víry v protikladu k rozsáhlému vyznání, uprostřed kterého jsou. Křesťanský život musí mít vždy hlubokou důležitost, ale nikdy ne větší, než když nedbalé vyznání si obléklo vnější plášť křesťanství bez osobní víry v Pána Ježíše. Zde tedy nalézáme test své víry a prozkoumání svého života.
V 1. kapitole je před nás postaven praktický křesťanský život.
Ve 2. kapitole je praktický život představen jako důkaz naší víry v Pána Ježíše Krista.
Ve 3. a 4. kapitole máme před sebou sedm různých druhů zla, které charakterizují zástupy vyznavačů a do kterých pravý křesťan může snadno upadnout, neochrání-li ho milost Ducha Božího.
V 5. kapitole staví apoštol stav vyznávajících zástupů do protikladu ke stavu Božího trpícího lidu a předkládá příchod Pána ve vztahu k oběma třídám.