Poznamenejme zde mimochodem, že Jákob zde je předobraz Izraele, vyhnaného z Kanánu pro jeho nevěrnost, který je předmětem Boží péče po dobu svého vyhnanství a který ve svém lůnu nese lid, jenž bude četnější, než je prach země. Sen je jemu dané zjevení budoucího obecenství mezi nebem a zemí a mezi zemí a nebem skrze zprostředkování andělů. Význam tohoto místa se tedy, přesně vzato, týká méně Jákoba, který byl osobně předmětem Boží péče, než Izraele, který, vyhnán pro vlastní vinu, tuto péči zakouší, a představuje předem budoucnost, kdy se Bůh se Svým lidem a Izrael se svým Bohem budou setkávat prostřednictvím služby andělů.

To, co nalézáme v Janu 1,51, je ještě slavnější. Syn člověka tam stojí sám před našimi zraky. Zcela jiným způsobem ponížen než Jákob, poněvadž On v milosti sestoupil a podstoupil smrt zločince, je předmětem služby nejvyšších stvoření. Nebe je otevřeno nad Ním samým a hledí na Toho, který se dobrovolně ponížil. Pán Ježíš spojuje ve Své Osobě člověka s Bohem, zem s nebem. Proto, že trpěl, se stává jediným středem všeho. Avšak On toto místo zaujal, aby člověk mohl v Něm zdědit požehnání.