Verš 1: Bratři! Kdyby i nějaký člověk byl zastižen nějakým pokleskem, tu jej vy, duchovní, napravte v duchu mírnosti, přihlížeje sám k sobě, abys i ty nebyl pokoušen.
Také na začátku poslední kapitoly nazývá Pavel adresáty svými „bratry“ (srv. s kap. 1,11; 3,15; 4,12.28.31; 5,11; 6,18). Při vší zřetelnosti, ba ostrosti svých slov jim nikdy nezapomíná připomenout, že je miluje jako své bratry v Kristu.
Na konci předcházející kapitoly jim představil skutky těla, ale také ovoce Ducha, a napomenul je, aby chodili v síle Ducha Svatého. Tak mohli být ochráněni před lstmi ďábla a před činností těla (i před zákonickostí).
Ale co dělat, když přece někdo upadne do hříchu? O této otázce Pavel pojednává nyní v následujícím oddílu (verše 1-5), který mluví o „nesení břemen“.
„Bratři! Kdyby i nějaký člověk byl zastižen nějakým pokleskem…“ Slovo, které zde je přeloženo jako „poklesek“ (řecky: paraptôma), je jinak překládáno (v elb. př.) jako „přestoupení“ nebo „provinění“ (Řím 5,15; Ef. 1,7; Kol. 2,13); jedná se tedy jednoznačně o hřích, tj. o zlé. Ale není to setrvávání ve zlém stavu jako v 1. Korintským 5, nýbrž o přestoupení, které je výsledkem chybějící duchovní bdělosti. Jakub píše: „My všichni klopýtáme často.“ (Jak. 2,1) A také když apoštol Jan mluví o pádu, říká: „Kdyby někdo zhřešil.“ (1. J. 2,1) Slovo pro „být zastižen“ (řecky: prolambanô) je v Novém zákoně jinak překládáno ve smyslu „předjímat“ (Marek 14,8; 1. Kor. 11,21); ukazuje tedy na náhlý, nepředvídaný pád.
Když nyní nějaký člověk (tj. v této souvislosti přirozeně křesťan, který je zde ale viděn ve své lidské slabosti) je zastižen nějakým pokleskem, pak je úkolem duchovních křesťanů ho opět napravit. Zákon může v takovém případě jen odsoudit. Ale milost může napravit. K tomu je však u pomáhajícího potřebný duchovní postoj. Každý křesťan žije Duchem Svatým (viz. kap. 5,25) a smí vědět, že Duch Svatý bydlí i v něm (viz kap. 3,2; 4,6). Ale je zcela něco jiného, je-li to duchovní křesťan, tj. zda také prakticky chodí Duchem, v Jeho síle, je Jím posilovaný a vedený. Duchovní není někdo, kdo patří k nějakému zvláštnímu „duchovnímu stavu“ nebo má velkou biblickou známost, nýbrž věřící, který poslouchá svého Pána a nechává se vést Duchem Svatým (srv. s 1. Kor. 2,15; 3,1; 14,37). Tělesný křesťan se naproti tomu nechává vést svou starou přirozeností. Duchovní křesťan žije v ustavičném sebeodsuzování. V důsledku toho ani vůči svému bratrovi, jenž upadl do hříchu, nebude vystupovat s přísností a tvrdostí, nýbrž v duchu mírnosti (která je jedním z druhů ovoce Ducha, viz kap. 5,22), neboť ví, že sám není lepší. Toto bratrské napravení ukázal už Pán Ježíš Svým učedníkům v Matouši 18,15: „Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho mezi sebou a jím samým. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra.“ (Srovnej s Jak. 5,19.20.)
Pavel však připojuje ještě jedno napomenutí: „Přihlížeje sám k sobě, abys i ty nebyl pokoušen.“ Změna od množného čísla: „vy, duchovní“, k jednotnému číslu: „ty“, je významná. Služba napravení je velmi osobní, krásná, ale také vážná služba. Duchovní křesťan si přitom je vědom své vlastní slabosti. Ví, že sám často zklamal a stále znovu je v podobném nebezpečí. A tak půjde ke svému bratrovi jen po zralém zkoušení sebe a v pokoře. Když hledí na svého bratra, jenž byl zastižen nějakým pokleskem, bude v něm vidět někoho, koho Pán miluje stejnou láskou jako jeho samého. Tak mu může umýt nohy (nikoli hlavu) – (Jan 13), aby byl skutečně napraven, poznal svůj hřích, vyznal ho a opět získal radost ze spasení a z obecenství s Otcem a se Synem.
Verš 2: Jeden nes břemena druhého, a tak naplňte zákon Kristův.
Známá slova: „Jeden nes břemena druhého“ se často vztahují na spolu nesení potřeb v materiálním nebo duševním ohledu. Zvlášť často je tento verš dáván na cestu křesťanům při uzavření manželství jako vodítko. Ale v tomto verši asi nejde jen o jmenované druhy potřeb. A už vůbec z toho nesmí být odvozováno, že někdo druhého obtíží břemeny, aby je nesl. Tak to dělali zákoníci a farizeové: „Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami jimi nechtějí hnout ani prstem.“ (Mat. 23,4) Petr označuje i mojžíšovský zákon za jho, „které ani otcové naši, ani my jsme nemohli nést“ (Sk. 15,10).
Ne, u těchto břemen, která spolu a za druhé máme nést, jde zvláště o těžkosti, slabosti, nezkušenost a neznámost, které mohou vést k poklesku, i když ani trápení, úzkost a nouze z toho nejsou vyjmuty. Je to požehnání křesťanského obecenství, že nejsme přenecháni sami sobě, že se nemusíme sami vléci se svými břemeny, nýbrž že smíme zakoušet, že druzí spoluvěřící nám je pomáhají nést. My všichni jsme vyzváni: „Jedni druhých břemena neste.“ Toto nesení spočívá v přímluvné prosbě za slabé, ale i v péči, tj. v praktické pomoci.
Mnoho překladů následuje ve druhé části verše čtení „a tak naplníte zákon Kristův“, které však není textovými svědky podepřeno tak dobře, aby zasloužilo přednost před výše uvedeným: „a tak naplňte zákon Kristův“.
Je to, jako kdyby apoštol chtěl říci: Jestliže bezpodmínečně chcete nějaký zákon, pak vám jeden dám: zákon Kristův. Jeho zákonem, tj. směrnicí pro Jeho život na zemi, bylo dokonalé oddání se druhým, v první řadě svému Bohu a Otci, ale i lidem. Kristus přišel, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. Pod Kristovým zákonem by bylo možné rozumět také nové přikázání, které dal Svým učedníkům: „Přikázání nové dávám vám, abyste milovali jedni druhé, abyste, jako jsem já vás miloval, i vy milovali jedni druhé.“ (Jan 13,34; 15,12)
Verš 3: Neboť jestliže si někdo myslí, že něco je, poněvadž (přece) nic není, tu klame sám sebe.
Ten, kdo naplní „zákon Kristův“ a spolu nese břemena těch druhých, nebude o sobě myslet výše, než se náleží (Řím. 12,3). Uznává, že podle Božího měřítka není nic a že v Jeho očích není nikdo něčím. Tomu nelze rozumět absolutně, nýbrž ve srovnání s Boží velikostí. Jen Boží milostí se z člověka, jenž je od přirozenosti prach, stane vzácný drahokam. Ale člověk (i křesťan) by rád chtěl být něčím sám ze sebe, něco představovat. Domnívá se, že nepotřebuje žádnou pomoc od druhých, staví se tím nad své spoluvěřící a nemá pak pro ně ani srdce. Kdo však takto smýšlí, klame sám sebe. Přehlíží, že i on s sebou nosí slabosti a břemena, která s ním druzí mohou nést.
Příkladem pro takové vysoké smýšlení o sobě samých jsou vznešení z Tekoitských v Nehemiášovi 3. Všichni Židé byli vyzváni, aby opět postavili zdi Jeruzaléma, i obyvatelé Tekoa. „Ale ti, kteří byli znamenitější z nich, nepodklonili šíje své k dílu pána svého.“ (verš 5) Domnívali se, že něco jsou, a nebyli ochotni pomáhat svým bratřím při nošení břemen. Ti opravili dodatečně ještě další úsek (verš 27).
Někteří se pokoušejí vyhnout ostří úsudku, vysloveného v našem verši, tím, že slova „poněvadž (přece) nic není“ vztahují na dovětek. Domnívají se, že Pavel zde přece nemůže chtít říci, že každý věřící je nic. Podle toho by jen ten byl nic, kdo si myslí, že něco je. To znamená, že sice o sobě nemáme smýšlet příliš vysoko, ale trochu sebevědomí že je přece dovoleno! Ale takový pokus o vysvětlení ukazuje jen nepolepšitelnou náklonnost těla udělat se sebe něco, i kdyby toho bylo třeba jen trochu.
Boží slovo nám však říká, že v našem těle nepřebývá nic dobrého (Řím. 7,18) a že někdo, kdo nemá lásku, není nic (1. Kor. 13,2). Pán Ježíš sám řekl: „Beze mne (Mimo mne) nemůžete nic učinit.“ (Jan 15,5). Na druhé straně se smíme a chceme nechat povzbudit slovy apoštola Pavla: „Ale z milosti Boží jsem to, co jsem.“ (1. Kor. 15,10) – a dále: „Všechno mohu v tom, který mne posiluje.“ (Fil. 4,13)
Verše 4 a 5: Každý ale ať zkouší své vlastní dílo, a potom bude mít chválu vzhledem k sobě a ne vzhledem k jinému; neboť každý ponese své vlastní břemeno.
Nebezpečí sebepřeceňování, o němž bylo mluveno ve 3. verši, vyvstává zvláště tehdy, když se srovnáváme s druhými. Proto nyní následuje výzva, aby každý zkusil své vlastní dílo, a to ne jednou, nýbrž ustavičně (imperativ praesens). Důraz zde spočívá hlavně na slovu „dílo“, a potom na „vlastní“. Každý se sám má posuzovat podle toho, co sám udělal nebo dělá, ne podle svého subjektivního sebe ocenění, a také ne podle toho, jak si stojí ve srovnání s druhými. Pod pojmem „dílo“ je zde třeba rozumět celek všech činností pro Boha.
Zkoušení našich myšlenek, slov a činů v Božím světle a světle Jeho Slova je nadmíru důležitá součást našeho života víry. V Novém zákoně jsme k tomu vícekrát vyzýváni (Řím. 12,2; 1. Kor. 11,28; 2. Kor. 13,5; Ef. 5,10; Fil. 1,10). Zkoušení sebe a odsuzování sebe jsou podstatné předpoklady pro duchovní růst.
Ten, kdo takto zkouší své dílo, má svoji chválu (nebo příčinu k chválení) v sobě samém, ne skrze srovnávání se s druhými. Tím zde není míněno marné nebo zlé chlubení se (Fil. 2,3; Jak. 4,16), jímž se člověk sám vyvyšuje a hledá pochvalu u lidí kolem sebe. Když Pavel – i na jiných místech – mluví o pravé chloubě, pak tím myslí něco, co slouží k Božímu oslavení. Jak to psal Korintským, zakládal svou chloubu na tom, že mu jeho svědomí dosvědčovalo, že u nich žil a pracoval v prostotě a upřímnosti, a nikoli tělesným způsobem (viz 2. Kor. 1,12.14; Fil. 2,16; 1. Tes. 2,19).
Výsledkem tohoto zkoušení vlastního díla před Bohem kromě toho bude, že člověk pozná svou vlastní odpovědnost, ale i své chyby a nedostatky, a vidí, že má sám nést břemeno. V tom není žádný rozpor vzhledem ke 2. verši. Tam slovo břemeno (řecky: baros) znamená něco těžkého a skličujícího. Zde, v 5. verši, je jiné řecké slovo (phortion), které označuje břemeno prostě jako něco k nesení, ať je to lehké nebo těžké; toto slovo znamená například také „náklad lodi“.
Na základě tvaru budoucího času činného slovesa „nést“ došli někteří vykladači k závěru, že se jedná o nesení vlastního břemene před soudnou stolicí Krista. Ale to nemůže tak být míněno, protože Boží dítě před soudnou stolicí Krista už nemá žádné břemeno k nesení; Pán na kříži za nás všechno nesl.
V křesťanstvu však je velmi rozšířená mylná víra, že pro věřící a nevěřící tu bude jen jeden společný „konečný soud“. Nuže jak vzkříšení, tak i zjevení se před trůnem jsou na mnoha místech zmíněny společně (Jan 5,29; 2. Kor. 5,10; 2. Tim. 4,1). Ale podle Svatého Písma leží mezi prvním vzkříšením a zjevením před soudnou stolicí Krista, na nichž mají podíl jen věřící (viz Zj. 20,6), a vzkříšením k soudu pro nevěřící více než tisíc let. Avšak věřící se už nemusejí obávat žádného zatracení a žádného soudu (Jan 5,24; Řím. 8,1). Po svém vychvácení se sice ukážou před soudnou stolicí Krista, ale ne proto, aby byli souzeni, nýbrž aby byli zjeveni a – jaká milost! – aby obdrželi svou mzdu (1. Kor. 3,14; 4,5; 2. Tim. 4,8). Teprve o tisíc let později obdrží „mrtví“, tj. všichni nevěřící, svůj věčný trest před velkým bílým trůnem (Zj. 20,11-15). Ale každé Boží dítě smí s radostí hledět vstříc soudné stolici Krista, protože potom ve světle Pána a v plném souladu s Ním bude vidět a posuzovat celý svůj život, všechno své jednání!
Verš 6: Kdo je vyučován v slovu, sdílej se vším dobrým s tím, kdo (jej) vyučuje.
Tímto veršem začíná nový oddíl (až do 10. verše), který může nést nadpis „Rozsévání a sklízení“. Ale zjevně tu je také souvislost mezi „sdílením se“ v 6. verši a „nesením břemen“ v předcházejícím oddílu.
Pavel psal velmi podrobně Korintským v 1. Korintským 9 o pořádku podle Boha, že totiž služebníci Božího slova mají právo být živi z evangelia. Sám ovšem toho sotva užíval. Přesto sděluje i Galatským, že ti, kdo jsou vyučováni v Božím slovu, nemají zapomínat na to, aby těm, kdo vykonávají tuto vyučující činnost, dávali materiální podporu.
Sloveso „sdílet se“ (řecky: koinôneô) znamená vlastně „účastnit se, být účasten, mít podíl“ (Řím. 12,13; Fil. 4,15; Žid. 2,14, Řím. 15,27). Patří k slovnímu kmenu „obecenství“ (řecky: koinônia). Pravé křesťanské obecenství se neomezuje na duchovní věci, nýbrž vztahuje se také na pozemské statky (viz Sk. 2,42-45). Slovo koinônia je proto na některých místech Nového zákona překládáno jako „podpora, udílení, sdílení“ (Řím. 15,26; 2. Kor. 9,13; Žid. 13,16), a to vždy ve smyslu ochotného předávání hmotných statků. Zúžení tohoto verše na obecenství v duchovních věcech znamená nevyhovění jeho smyslu.
Galatští však neměli udílet ze všeho statku jen těm učitelům, od nichž byli přímo vyučováni. V původním textu čteme zcela všeobecně: „s tím, kdo vyučuje“. Jestliže tedy na nějakém určitém místě tato potřeba nebyla, mohli být nápomocni, tak jako to udělali Filipští, služebníkům, kteří byli na jiných místech (viz. Fil. 4,14-16).
Toto nařízení neplatilo také jen pro počáteční dobu církve. Boží slovo nezná žádné duchovní dary, jejichž vykonávání by bylo omezeno na nějaké určité místo nebo na nějaké místní shromáždění. Také ne na žádné jednotlivými shromážděními placené služebníky, jak to je dnes v křesťanstvu běžné. Duchovní dary jsou Pánem dány pro celé tělo (Ef. 4,11 a dále), a to až do Jeho příchodu.
Chybění předmětu „jej“ v původním textu je možná jemný poukaz na to, že materiální podpora nenáleží jen těm, od nichž jsme sami vyučováni, nýbrž každému, kdo tuto službu koná.
Mysleme přece zvláště na ty mnohé misionáře, kteří pracují v chudších zemích, kde těmi v chudobě žijícími domorodými křesťany nemohou být dostatečně podporováni nebo vůbec ne! Právě vzhledem k nim platí i dnes slovo: „Kdo je vyučován v slovu, sdílej se vším dobrým s tím, kdo (jej) vyučuje.“
Verš 7: Nemylte se, Bůh nebude posmíván! Neboť co člověk zaseje, to bude také sklízet.
Pavel nyní připomíná Galatským Boží zásadu, která je platná za všech dob: zákon o setbě a sklizni. Vážnými slovy: „Nemylte se“ (srovnej s 1. Kor. 6,9; 15,33; Jak. 1,16) je nejdříve v tomto směru varuje před nebezpečným sebeklamem. V dále následujících slovech: „Bůh nebude posmíván“ je asi zahrnuta myšlenka, že člověk lidi sice může klamat a posmívat se jim, ale u Boha to je nemožné. Nikdo se nesmí oddávat sebeklamu, který je zároveň posměchem Bohu, že může na jedné straně přijmout evangelium milosti, ale na druhé straně se vyhýbat z něho vyplývajícím duchovním závazkům. Nikdo, kdo vyznává Krista jako svého Pána, nesmí zároveň chodit podle těla, místo podle Ducha.
Ve druhé polovině verše je udán důvod tohoto varování: „Neboť co člověk zaseje, to bude také sklízet.“ To je snadno pochopitelné naučení z přírody. Když osejeme pole kukuřicí, můžeme z něho na podzim sklízet jen kukuřici, ale ne pšenici. Je to ale také nezvratitelný zákon v Božích cestách vlády s lidmi, ať už jsou věřící nebo nevěřící. Nalézáme to vícekrát ve Starém zákoně (Job 4,8; Přísl. 22,8; Oz. 8,7; 10,12) a také v Novém zákoně používá Pavel tuto zásadu na dalším místě (2. Kor. 9,6).
Verš 8: Neboť kdo rozsévá pro své vlastní tělo, bude z těla sklízet zkázu; kdo ale seje pro Ducha, sklidí z Ducha věčný život.
Jak ukazuje úvodní slovo „neboť“ (doslovně: protože), slouží tento verš jako zdůvodnění předcházejícího. Nyní jsou totiž proti sobě postaveny dva druhy „sklizně“. To logicky předpokládá dvojí „semena“. Jako už v kapitolách 3,3 a 5,16-26, jsou zde tělo a Duch zmíněny jako protiklady. Ten, kdo rozsévá pro své vlastní tělo, tj. uspokojuje jen vlastní Já, bude z těla také sklízet zkázu. Zde použité řecké slovo pro zkázu (phthora) je na jiném místě přeloženo jako porušení, zkažení (1. Kor. 15,42.50; Kol. 2,22; 2. Pet. 2,12a). Označuje tedy na jedné straně materiální zkázu, ale také mravní zkaženost (2. Pet. 1,4; 2,12b.19). Odpovídající sloveso (řecky: phtheirô) je však použito také pro věčnou zkázu člověka (1. Kor. 3,17 „zkazit, zatratit“; 2. Pet. 2,12 „zahynout“). Proto je tomu slovu zkáza zde třeba rozumět v nejširším smyslu. Kdo „rozsévá pro své vlastní tělo“, bude jako nevěřící sklízet věčnou zkázu, jako znovuzrozený křesťan však časnou zkázu až k úplné mravní zkaženosti. Ale tato slova svědčí také o nezvratné pravdě, že Bůh nikdy a nikomu nemůže dát volnost k hřešení. Kdo činí skutky těla, nezdědí Boží království (Gal. 5,21).
Ale ten, kdo rozsévá pro Ducha Svatého, dělá dobré, když chodí v Duchu, je na cestě, která končí ve slávě ve věčném životě. Apoštol Pavel přitom jistě nemyslí jen na právě udělené napomenutí k činění dobrého, nýbrž také na skutky těla a ovoce Ducha jmenované již v kapitole 5,16-26.
Znamená to tedy nyní, že člověk může získat věčný život skutky? Neříká Jan 3,16, že každý, kdo věří v Syna Božího, nezahyne, ale má věčný život? Vysvětlení této těžkosti je, že Bůh u těch Svých považuje víru a chození v životě za jednu neoddělitelnou jednotu. Kdo věří v Syna Božího, obdrží věčný život. Jako následek toho rozsévá pro Ducha a klidí věčný život. Věčný život je zde – jako ve většině Pavlových spisů – viděn na konci cesty ve slávě (srv. s Řím. 2,7; 6,22). Jan nám ho naproti tomu ukazuje jako naše přítomné vlastnictví.
Verš 9: V činění dobra ale neochabujme, neboť svým časem budeme sklízet, jestliže nezemdlíme.
Pisatel se nyní spolu zahrnuje do svého napomenutí: „V činění dobra ale neochabujme.“ Tak jako rolník musí před zasetím semene i potom s pečlivostí a trpělivostí obdělávat pole, aby získal dobrou sklizeň (srv. s Jak. 5,7), tak ani křesťané nemají zemdlívat v činění dobrého, i když nemohou ihned poznat viditelné výsledky svého snažení.
Jako lidé máme sklon k tomu, abychom ztráceli odvahu, když cesta, kterou jsme se vydali, brzy nevede k cíli. Často je totiž naše počáteční horlivost smíšena s tělesnými pohnutkami. Když podle svého názoru nenalezneme správnou ozvěnu, stáhneme se do své ulity. Když však vytrvale hledíme na našeho Pána a na Jeho lásku, neunavíme se tak rychle. On sám řekl: „Blahoslaveněji je dáti nežli bráti.“ (Sk. 20,35)
V čem spočívá to dobré, které máme konat, zde pisatel podrobně nevysvětluje. Ale slovo samo (řecky: kalos) označuje to dobré za něco o sobě šlechetného a výtečného. V dalším verši znamená to dobré (řecky: agathos) něco, co je dobré ve svém působení, jak se například projevuje v lásce k bližnímu jako dobročinnost.
Vedle této pobídky, kterou činění dobrého už samo dává, je představen ještě výslovně důvod pro to, abychom neumdlévali: „Neboť svým časem budeme sklízet, jestliže nezemdlíme.“ Ke sklizni v jejím plném smyslu dojde teprve ve slávě. Před soudnou stolicí Krista „bude míti chválu jeden každý od Boha“ (1. Kor. 4,5). Může sice být, že už na zemi tu a tam uvidíme nějaké ovoce své námahy. Ale nezůstaneme ušetřeni ani zklamání. Avšak ten, kdo hledí na Pána, nebude nikdy zklamán. On je nejen spravedlivý posuzovatel, jenž jednou každý pro Něho učiněný skutek bohatě odmění, ale smíme na Něho hledět i ve všech těžkostech a protivenstvích, abychom se na cestě víry neunavili v činění dobrého a nezemdleli.
Verš 10: A tak nyní, jak máme příležitost, čiňme dobro všem, nejvíce ale domácím víry.
Jako souhrn tohoto oddílu (verše 5-10) následuje zvolání: „A tak nyní, jak máme příležitost…“ Nyní je čas rozsévání, který můžeme použít. Slovo „příležitost“ (řecky: kairos) je často překládáno jako „příhodný čas“ (srv. se Sk. 24,25; Ef. 5,16) a v 9. verši prostě slovem „čas“. Čas svého života jako věřící máme vykupovat (Ef. 5,16), zatím co a dokud k tomu máme možnost.
Jak už bylo zmíněno, označuje slovo „dobro“ v 9. verši něco, co je samo o sobě vznešené, mravně dobré. Zde však je to dobro, které máme působit, tj. prakticky konat, více to, co ve svých účincích je dobré a požehnané. Z toho vyplývá, že pro Boha je důležitý jak náš vnitřní postoj, tak i naše konání.
Tak jako On nechává vzcházet slunce na zlé i na dobré a dává déšť na spravedlivé i nespravedlivé (Mat. 5,45), tak mají také Jeho děti působit dobro všem lidem, nejvíce ale domácím víry. Že těm posledně jmenovaným, našim spoluvěřícím v Pánu, máme prokazovat dobro, tomu asi rozumí každé Boží dítě. Přesto tu je nebezpečí, že tuto formu bratrské lásky budeme v praxi ze sobectví zanedbávat (srv. s Jak. 2,14-17; 1. J. 3,17). Ale apoštolova výzva neplatí jen vzhledem k nim, nýbrž nejprve vzhledem ke všem lidem. Tomu samozřejmě nelze rozumět doslovně, neboť by to bylo přece nemožné. Každý křesťan žije ve více či méně omezeném okruhu lidí svého okolí. Na ně se vztahuje tato výzva v první řadě.
Boží milost se v Kristu zjevila přinášejíc milost pro všechny lidi (Tit. 2,11), neboť Bůh chce, aby všichni lidé byli zachráněni a přišli k poznání pravdy (1. Tim. 2,4). Proto ti, kteří vírou přijali Pána Ježíše, jsou vyzýváni, aby se modlili za všechny lidi (1. Tim. 2,1). Nadto máme opatrovat dobré přede všemi lidmi (Řím. 12,17 a dále) a máme prokazovat tichost vůči všem lidem (Tit. 3,2). Jen když takto „působíme dobré všem“, jsme svědectvím pro našeho Boha a Otce a našeho Pána.
Verš 11: Pohleďte, jak velkými písmeny jsem vám napsal vlastní rukou!
Ve verších 11-18 máme závěr tohoto Dopisu. Pavel zde ještě jednou shrnuje své hlavní myšlenky a končí potom krátkým pozdravem.
První verš tohoto oddílu (verš 11) vždy dával podnět k diskusím. Rozvíjely se u dvou otázek. Předně: Má překlad znít: „jaký dlouhý dopis“, nebo: „jak velkými písmeny“? A za druhé: Napsal Pavel „vlastní rukou“ celý Dopis, anebo jen zde začínající závěrečnou část?
Luther a Calvin vysvětlovali, že Pavel v tomto verši poukazuje s pohledem zpět na délku Dopisu, který na rozdíl od jiných Dopisů napsal celý vlastní rukou. Při tomto výkladu vyvstává ta těžkost, že použité slovo gramma znamená kromě „písmeno“ totiž v množném čísle (grammata) častěji také „(svaté) Písmo“, ale s výjimkou Skutků 28,21 v Novém zákoně normálně nikdy neznamená „dopis“. Pro ten se jinak vždy používá řecké slovo epistolê, nikoli grammata. Další těžkost spočívá v tom, že slovo grammata není ve čtvrtém, nýbrž ve třetím pádu, a tedy se má chápat instrumentálně.
Většina překladatelů a vykladačů proto dnes vychází z toho, že se zde má číst: „jakými velkými písmeny“. Gramaticky to je nejjednodušší a nejbližší řešení. Ale ani to není bez obtíží. Vztahují se tato apoštolova slova na celý Dopis, nebo jen na závěrečnou část? Pavel totiž normálně nepsal své dopisy sám, nýbrž diktoval je nějakému sekretářovi. Jen pozdrav připojoval vlastní rukou. Touto skutečností, která se možná jeví jako vedlejší, ale ve skutečnosti byla velmi důležitá, se Bůh postaral o to, aby byla potvrzena pravost inspirovaných písem. Tak v Římanům 16,22 čteme: „… já Tercius, který jsem ten dopis napsal…“ V 1. Korintským 16,21 a v Koloským 4,18 čteme: „Po-zdrav mou rukou, Pavlovou“ a v 2. Tesalonickým 3,17: „Pozdrav mou rukou, Pavlovou, což je znamením v každém dopise; tak píšu.“ (Srovnej naproti tomu s 2. Tesalonickým 2,2b.) Někteří vykladači proto myslí, že i v tomto Dopisu Pavel napsal sám jen závěrečnou část, začínající v 11. verši.
Ale výzva: „Pohleďte,…“ a tvar minulého času „napsal“ ukazují spíše na to, že Pavel myslí celý Dopis, který nyní ukončil. V protikladu ke svému obvyklému zvyku jej nediktoval, nýbrž sám napsal. Lze rozumět tomu, že mu to nešlo tak snadno a plynně od ruky jako písařům z povolání, kteří často místo zdlouhavých velkých písmen (majuskulí) používali psací písmo (kurzívu). Proč to považoval ale za dobré, napsat tento důležitý Dopis vlastní rukou, to nám Pavel výslovně nesděluje. Z části velmi strojeně vyhlížející teorie některých vykladačů (že jeho v psaní necvičená ruka řemeslníka, nemoc očí nebo dokonce poranění na ruce, které by ho za normálních okolností odradily od toho, aby tento Dopis napsal, nebyly v tomto vážném případě pro apoštola překážkou k vlastnoručnímu napsání Dopisu) jsou však zcela zbytečné.
Verš 12: Ti, kteří chtějí být v těle váženi, ti vás nutí, abyste byli obřezáváni, jen aby kvůli Kristovu kříži nebyli pronásledováni.
Pavel v tomto Dopisu naposledy mluví o judaistech, kteří chtěli přivést věřící k přijetí a zachovávání zákona ze Sinaje, a tím dávat určitou cenu lidskému konání, tj. tělu. Pavel však v tomto Dopisu ukázal, že zákon není vhodný /schopný/ ani jako cesta k ospravedlnění hříšníka před Bohem, ani jako směrnice pro život věřícího. Obojí nalézáme jedině a pouze v našem Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu, který nás miloval a sebe samého za nás vydal.
Pavel se proto neostýchá jmenovat pohnutky těchto falešných učitelů:
Na obojí se zde musíme dívat hlavně z židovského stanoviska. Při uvažování o kapitole 2,11 a dále jsme viděli, jak přání „být v těle vážený“ svedlo v Antiochii dokonce i Petra k tomu, aby se choval pokrytecky před židovskými křesťany, kteří přišli z Jeruzaléma, a stavěl se, jako kdyby se ještě držel židovských předpisů a zákona. Pavel tehdy musel proti tomu vážně protestovat.
Pronásledování kvůli Kristovu kříži se křesťané museli obávat hlavně ze strany nevěřících Židů. Ti totiž dobře poznali, že dosavadní jedinečnost jejich bohoslužby byla vírou v jimi zavrženého a ukřižovaného Mesiáše nejvyšší mírou zpochybněna. Tak jako to Pavel sám kdysi dělal, oni stále ještě nenáviděli a pronásledovali křesťany. Kdyby ale tito dodržovali zákon a obřízku, pak by mohli být trpěni jako jedna z jejich „sekt“ (viz Sk. 24,5.14).
Z těchto dvou důvodu nutili judaisté Galatské, aby se dali obřezat. Vždyť se to jevilo přece také jen jako vedlejší věc! Kromě toho se přece jednalo o kdysi Bohem samým ustanovené nařízení (1. M. 17,10)! Cožpak to mohlo být tak zlé, když k tomu ještě člověk tím obdržel vážnost a vyhnul se pronásledování? Bylo to správné držet se tak přísně evangelia, že tím byla vzbuzena urážka u druhých, velmi náboženských lidí?
Vidíme, jakou aktuálnost má tento problém i dnes – byť ve změněných okolnostech. Satan se stále ještě pokouší padlému člověku a „náboženskému tělu“ i u pravých věřících dát vážnost. A až příliš často se mu to daří. Křesťan, jenž jde svou cestou v lásce a poslušnosti ke svému zavrženému Pánu a v jasném oddělení od všech náboženských forem a systémů, je pro Něho svědectvím. Ale právě v náboženském světě nebude mít žádnou velkou vážnost, a také z jeho strany zakusí pohanění Krista. Právě k tomu ale vybízí pisatel Dopisu Židům své křesťanské čtenáře: „Proto také Ježíš … trpěl venku za branou. Tak tedy vyjděme k němu ven za tábor, nesouce jeho pohanění. Neboť zde nemáme zůstávající město, nýbrž hledáme to budoucí.“ (Žid. 13, 12-14)
Verš 13: Neboť ani ti, kteří jsou obřezaní, sami nedodržují zákon, nýbrž chtějí, abyste vy byli obřezáni, aby se chlubili vaším tělem.
Slova „ti, kteří jsou obřezaní“, jsou ve slovesném tvaru, který vyjadřuje všeobecný charakteristický znak: „stranu obřízky“. O těchto lidech – těch samých jako v 12. verši – zde Pavel říká, že ani sami nedodržují zákon. Tím však nemá na mysli skutečnost, že žádný člověk není v stavu dodržet celý zákon (srv. se Sk. 15,10; Řím. 2,23; Gal. 3,21). Nikoli, on je odsuzuje, protože ani neudělali pokus ho cele dodržovat, a obviňuje je tím z neupřímnosti.
V tomto verši Pavel jmenuje ještě třetí pohnutku judaistů: světské a sektářské smýšlení sledující úspěch (srv. s veršem 12). Tím, že by přivedli druhé k tomu, aby se dali obřezat, chtěli u Židů a určitých židovských křesťanů stoupnout ve vážnosti. Ale chtěli to učinit na úkor Galatských: „aby se chlubili vaším (toto slovo je silně zdůrazněno) tělem.“ Tak jako David kdysi králi Saulovi předal obřízky dvou set Filistinských, aby dostal za ženu jeho dceru Míkol (1. Sam. 18,22-27), tak se chtěli tito judaisté chlubit počtem obřezaných Galatských. Nešlo jim o spasení a o blaho duší, nýbrž jen o jejich vlastní čest, kterou chtěli zvětšit co možná velkým počtem přívrženců.
Verš 14: Ode mne ale buď vzdáleno, abych se chlubil, než jen křížem našeho Pána Ježíše Krista, skrze kterého mi je svět ukřižován, a já světu.
Je pozoruhodné, jak často je v Novém zákoně zmiňována myšlenka na chloubu. Zvlášť nápadné je to ve Druhém dopisu Korintským, v němž Pavel asi nejčastěji ze všech Dopisů píše o falešné, lidské, ale i o oprávněné chloubě (srv. např. 2. Kor. 5,12; 12,1 s 2. Kor. 1,12.14; 12,9). Bůh tím zjevně poukazuje na hluboce v člověku zakořeněnou náklonnost, aby se vypínal, druhé překonával, a tím získával obdiv a čest. Pán Ježíš káral ctižádostivé farizeje a učené v zákoně a Pavel to zde činí ve vztahu k judaistům.
Předtím i on hledal a nacházel čest a slávu na náboženském poli. Své současníky v židovství daleko překonával (kap. 1,14). Zákonní spravedlnost, farizejství a nemilosrdné pronásledování křesťanů bývaly jeho „zisk“ (Fil. 3,5-7). Ale od jeho obrácení před branami Damašku se u něho vše úplně změnilo. Nyní pro něho všechny tyto zdroje lidské chlouby byly už jen „ztrátou“ a „smetím“.
Ale to neznamenalo, že by nyní už nehledal žádnou čest, žádnou chloubu; hledal, avšak jedině a pouze u svého Vykupitele a Pána. Tato chlouba v Pánu (1. Kor. 1,31) není ta pyšná, chlubná radost člověka, usilujícího o pozemskou slávu, nýbrž blažený výraz radosti z Pána Ježíše a z toho, co On působí.
Tak mohl Pavel právem říci: „Ode mne ale buď vzdáleno, abych se chlubil, než jen křížem našeho Pána Ježíše Krista.“ Kříž je pro svět něco opovrženíhodného, pošetilého, ba urážejícího (1. Kor. 1,18.23). Ale pro věřícího je to základ všeho požehnání, vší radosti, a tím také chlouby. Pavel to zde nazývá křížem „našeho Pána Ježíše Krista“. Zahrnuje Galatské, kteří byli v nebezpečí, že budou hledat svou chloubu v náboženských formách, spolu do o-kruhu těch, kdo jsou vykoupeni vírou v Pána Ježíše Krista, a nyní nalézají chloubu v Jeho kříži.
Kříž je však také bod, u kterého se lidstvo dělí. Zde Bůh vykonal Svůj spravedlivý rozsudek nad hříšnými lidmi a nad jimi pod vedením Satana vybudovaným systémem, světem. Naprostá zkaženost a nepřátelství vůči Bohu náboženského, sociálního a politického světa – Židů, Řeků a Římanů – se zjevila při ukřižování Pána Ježíše. Ale Bůh vykonal Svůj rozsudek – ještě ne na hříšných lidech, nýbrž na tom jediném spravedlivém a bezhříšném, který kdy žil na zemi, na Člověku Ježíši Kristu, svém vlastním milovaném Synu. Tím, že svět přivedl Pána Ježíše na kříž, vyslovil sám nad sebou rozsudek (1. J. 5,19). Vlastně by tedy tehdy bývalo patřilo na kříž celé lidstvo, svět.
Proto apoštol Pavel také pokračuje slovy: „… skrze kterého mi je svět ukřižován…“ Ten je pro věřícího, a jen pro něho – ukřižován. Může tu proto být pro toho, jenž přijal Kristovo výkupné dílo na kříži, ještě nějaké spojení s tímto Bohem odsouzeným světem, byť na náboženské půdě? To je nemožné! Toto praktické, osobní poznání víry měl Pavel, ale Galatským zjevně ještě chybělo.
Teprve na konci tohoto verše se Pavel zmiňuje o tom, že také on sám byl ukřižován světu. Už v kapitole 2,20 napsal: „Jsem s Kristem ukřižován, a už nežiji já, nýbrž Kristus žije ve mně.“ Vírou v Pána Ježíše a v Jeho dílo na kříži uznal Boží rozsudek nad starým člověkem a považoval se nyní sám za ukřižovaného s Kristem (srv. s kap. 5,24). A tak už neměl žádné nároky a přání vzhledem ke světu, stejně tak málo jako svět měl ještě práva na něho.
Verš 15: Neboť ani obřízka ani neobřízka nic není, nýbrž nové stvoření.
Už v kapitole 4,3 označil ustanovení zákona, k nimž patřila i obřízka, za „elementy světa“. Neobřízka, symbol přirozeného člověka, patří rovněž ke světu. Proto může nyní vyvodit závěr: „Neboť ani obřízka ani neobřízka nic není.“ Rozlišování mezi neobřízkou a obřízkou patří onomu starému světu přirozeného člověka. Ani jedno ani druhé neposkytuje hříšníkovi u Boha žádnou výhodu nebo nevýhodu, jinými slovy: Obojí je ve vztahu k věřícímu bez významu a bez ceny.
Ale ještě více: Kříž našeho Spasitele udělal rozdělující čáru takového druhu, že v okruhu víry tato – a i jiná – rozlišování naprosto odpadla (Kol. 3,11). Tento okruh je zde nazván „nové stvoření“. Korintským napsal tentýž apoštol: „A proto je-li někdo v Kristu, tu je nové stvoření; to staré pominulo, aj, vše nové učiněno jest.“ (2. Kor. 5,17) Slovo „nové“ (řecky: kainos) na obou místech znamená „něco nového dle podstaty“.
Ten, kdo věří v Pána Ježíše, dostane nejen odpuštění svých hříchů (Kol. 1,14), osvobození od moci hříchu (Řím. 8,2) a nový, věčný život z Boha (1. J. 5,11), nýbrž patří nyní už k novému stvoření. Na kříži, kde Bůh na Něm vykonal soud nad starým člověkem, Pán Ježíš, čině pokoj, v sobě samém obřízku a neobřízku, tj. Židy a pohany, stvořil v jednoho nového člověka (Ef. 2,15). Tím položil základ k novému stvoření, na němž už nyní má podíl každý, kdo v Něho věří. Nyní sice žijí věřící, kteří svlékli starého člověka a oblékli nového člověka (Ef. 4,22-24; Kol. 3,9.10), ještě ve starém stvoření, ale přijde chvíle, kdy po uplynutí tisíciletého království a po soudu nad hříšníky bude celé stvoření učiněno novým: „A spatřil jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly, a moře již není… A ten, který seděl na trůnu, řekl: Aj, činím vše nové.“ (Zj. 21,1-5)
Verš 16: A kteříkoli budou chodit podle tohoto pravidla – pokoj na ně a milosrdenství, a na Izrael Boží!
Tímto přáním požehnání Pavel ukončuje svá naučení. V tomto Dopisu stále znovu objasňoval, že zákon ze Sinaje není pravidlem pro cestu věřícího. Nyní slovem „pravidlo“ ještě jednou naráží na zákon. Slovo „pravidlo“ (řecky: kanôn) původně znamená „(dutá) rákosová hůl, měřický prut“. Slovo kánon je obecně používáno pro celek inspirovaných biblických Písem. Jestliže Galatští hledali pravidlo pro svůj život, pak jim ho Pavel právě představil: Skrze kříž našeho Pána Ježíše Krista tu je nové stvoření a vše, co patří ke starému stvoření a světu, došlo svého konce. Ti, kteří patří k tomuto novému stvoření, se smějí chlubit křížem našeho Pána Ježíše Krista, který se stal základem všeho požehnání.
Všem, kteří budou chodit podle tohoto pravidla (přičemž jsou zahrnuti i zbloudilí Galatští), Pavel nyní přeje pokoj a milosrdenství. Také v jiných, méně osobně psaných Dopisech je adresátům mezi jiným přáno milosrdenství a pokoj, ovšem v opačném pořadí (viz. 1. Tim. 1,2; 2. Tim. 1,2; 2. J. 3; Judy 2). Obojí přichází od Boha. Ale Pavel si přeje, aby tyto božské vlastnosti byly uskutečňovány i v životě věřících ve vzájemném styku.
„Kteříkoli chodí podle tohoto pravidla“, to nejsou jen věřící Galatští, ale tento výraz zahrnuje všechny pravé Boží děti. Jen ti mohou znát toto pravidlo a podle něho se chovat. Se slovem „chodit“ (řecky: stoicheô) jsme se setkali už v kap. 5,25. Je to vojenský výraz a ukazuje na dodržování určitého pořádku při jití nebo pochodování.
„… a na Izrael Boží!“ Judaisté chtěli věřící z pohanství bezpodmínečně přivést do spojení s izraelským národem. Proto jim vnucovali zákon. Ale tento lid, který zavrhl a dal ukřižovat svého Mesiáše, nebyl „Izrael Boží“. Nebyli jím ani požidovšťující věřící a jejich falešní učitelé.
Pavel sice na některých místech v Dopisu Římanům činí rozdíl mezi Židy, resp. Izraelity, kteří jimi jsou čistě vnějšně na základě svého původu, a těmi, kteří jimi jsou vnitřně (Řím. 2,28; 9,6). Ale tento rozdíl zde nemůže být míněn, neboť od Golgoty existuje jen jedno Jméno, ve kterém musejí být zachráněni všichni lidé: Ježíš Kristus (Sk. 4,12). Pavel se zde také neodvolává na budoucí věřící židovský ostatek, který podle Římanům 11,26 bude spasen jako „všechen Izrael“.
Boží Izrael zde je ta část Židů, která v nynější době milosti přijme vírou evangelium o Ježíši Kristu a žije podle pravidla nového stvoření. V Římanům 11,5 jsou tito věřící z Izraele nazváni „ostatek podle vyvolení milosti“ v nynější době. Jsou to Židé, kteří jako Pavel uvěřili v Pána Ježíše a opustili židovství. Podle Boží rady však netvoří žádnou vlastní církev a ani žádnou vlastní oddělenou skupinu v Jeho církvi. Zakládání speciálních „židovsko křesťanských“ nebo „v Mesiáše věřících“ sborů, které přijímají jen židovské lidi, proto neodpovídá učení Božího slova. Ve starém stvoření tu byl rozdíl mezi Židy a pohany (Řeky), ale v Kristu a v Jeho těle už neexistuje (kap. 3,28; 1. Kor. 12,13; Kol. 3,10.11).
Verš 17: Dále pak žádný mi nečiň zaměstnání, neboť já nosím znaky (Pána) Ježíše na svém těle.
Pavel se v díle Páně nelekal žádné námahy a práce. Žádná snaha nebyla tomuto služebníkovi příliš, když šlo o zvěstování evangelia nebo vyučování věřících. Ale zde šlo o něco jiného. Kolik námahy dali galatští věřící apoštolovi svou náklonností k židovskému učení a praxi (srv. s kap. 4,11.19)! Po dobrém začátku se dostali na duchovní scestí. Začali v Duchu, a nyní byli v nebezpečí, že budou končit v těle. Proto je prosí, aby mu už žádný z nich nepůsobil takovým způsobem vnitřní trápení a námahu.
Jako zdůvodnění pro tuto napomínající výzvu uvádí, že na svém těle nese „znaky Ježíše“. Tím měl Pavel bezpochyby na mysli rány a jizvy na svém těle. Byla to viditelná znamení pronásledování a zlého nakládání, které vytrpěl jako Kristův služebník (srv. s 2. Kor. 6,4-6; 11,23-28; Sk. 16,33). Nazývá je však „znaky Ježíše“. Tím naznačuje, že se nalézá v následování Spasitele, jenž přišel jako člověk v ponížení, byl zavržen, zle s Ním bylo nakládáno, a nakonec byl ukřižován. Jistě smíme u těch znaků Ježíše myslet i na zvyk držitelů otroků v antickém starověku, když své otroky znamenali cejchem jako své vlastnictví.
Verš 18: Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vaším duchem, bratři! Amen.
Ačkoli při psaní tohoto Dopisu bylo s Pavlem mnoho bratří (kap. 1,2), nevyřizuje od nich (na rozdíl od všech svých ostatních Dopisů) Galatským žádné pozdravy. I jeho vlastní pozdrav chybí. Dopis končí tak chladně a úsečně, jak začal. Jasněji nemohla být vážnost tohoto psaní vyjádřena.
Na konci tohoto Dopisu, ve kterém se tolik mluví o zákonu, však apoštol Pavel přeje Galatským věřícím, aby milost našeho Pána Ježíše Krista byla s jejich duchem. Milost, která se v Něm zjevila, přinášejíc spasení pro všechny lidi, má vyznačovat i život Božích dětí a jejich vzájemný poměr. To bylo u Galatských asi zvlášť potřebné.
Přes všechnu svoji starost a trápení vyjadřuje však Pavel na závěr ještě jednou svoji hlubokou lásku k těmto bloudícím věřícím, když je nazývá „bratři“, jako to už tak často učinil (kap. 1,11; 3,15; 4,12.28.31; 5,11.13; 6,1). Je to poslední výzva k jejich srdcím.
Poslední zvláštností tohoto Dopisu je slovo „Amen“ na konci. Ze všech svých Dopisů ukončuje Pavel už jen Dopis Římanům tímto vážným slovem, které zdůrazňuje velkou důležitost toho, co napsal: „Tak ať to je!“ nebo: „Tak to je.“
t