V 5. kapitole začíná poslední, praktický a napomínající oddíl Dopisu Galatským. Tak jako při přechodu mezi prvním, historickým oddílem a druhým, naučným oddílem ve 3. kapitole, je také zde přechod plynulý. Na jedné straně je kapitola 5,1 závěrem předchozí, naučné části, na druhé straně uvádí apoštolova naučení o pravé křesťanské svobodě.
Verš 1: Pro svobodu nás Kristus osvobodil; stůjte nyní (pevně) a nenechte se opět držet pod jhem otroctví.
Tento verš byl často nazýván klíčovým veršem celého Dopisu Galatským. Galatští se před svým obrácením nalézali pod otroctvím hříchu (srv. s Řím. 6,20; Žid. 2,15), stejně jako Židé pod otroctvím zákona (Gal. 4,3.7.24.25). Nyní jsou všichni, kteří věří v evangelium, ať to jsou Židé nebo pohané, osvobozeni skrze Ježíše Krista samého. Tato svoboda v Kristu Ježíši, o které se Pavel zmínil už v kapitole 2,4, je svoboda od zákona a svoboda od moci hříchu. „Jestliže vás nyní Syn vysvobodí, budete vskutku svobodní.“ (Jan 8,36) Známkou otroctví je strach (Řím. 8,15; Žid. 2,15), znakem svobody je přítomnost Ducha Svatého (2. Kor. 3,17). Život starého člověka je život v otroctví, život nového člověka je život ve svobodě. Život nového člověka je Kristus sám. On byl svobodný od každé závislosti, ale znal jen jedno: činit vůli Toho, který Ho poslal. To je také přání znovuzrozeného člověka: činit Boží vůli. Křesťan je tedy osvobozen k tomu, aby nyní mohl činit Boží vůli (srv. s Řím. 6,22). Jeho svoboda spočívá v poslušnosti. Nikdy však křesťanská svoboda neznamená dělat to, k čemu nás chce svádět tělo, stará hříšná přirozenost (Gal. 5,13; 1. Pet. 2,16).
„Stůjte nyní (pevně)“, připojuje k tomu Pavel, neboť Galatští byli ve velkém nebezpečí, že se od této svobody dostanou do nové nesvobody. Proto tento verš končí slovy: „A nenechte se opět držet pod jhem otroctví.“ Jestliže jako neobrácení byli pod otroctvím hříchu, tu nyní se nalézali v nebezpečí, že se dostanou pod otroctví zákona. Slůvko „opět“ má vyjádřit, že jejich cesta se rovnala kroku zpět: byli osvobozeni od jha hříchu, chtěli se ale opět postavit pod jiné jho, totiž pod jho zákona. O tom už Petr jednou svým bratřím řekl: „Proto nyní, proč pokoušíte Boha, vzkládajíce na hrdlo učedníků jho, kteréhož ani otcové naši, ani my nésti jsme nemohli?“ (Skutky 15,10) Jho, které je používáno, aby byla tažná zvířata zapřažena před vůz, je v Bibli obrazem stavu opanování, ale také společenství (1. M. 27,40; 2. Kor. 6,14). Místo aby pravý učedník Pána stál pod krutou vládou hříchu nebo tvrdou vládou zákona, stojí nyní pod jemným jhem Toho, jenž chtěl jen jedno: Činit vůli svého Boha a Otce (Mat. 11,29-30).
Verš 2: Hle, já, Pavel, vám říkám, že když budete obřezáváni, Kristus vám nic neprospěje.
Slovy: „Hle, já, Pavel“ zasazuje apoštol nyní celou autoritu své osoby (viz Gal. 1,1), aby Galatským učinil jasným, že Kristus jim nic neprospěje, když se nechají obřezat. Kristus a zákon jsou navzájem se vylučující protiklady. Podmínková věta „když budete obřezáni“ je ve tvaru přítomného času, což říká, že když něco, s čím člověk může nebo musí počítat, nastane, platí také důsledek („eventualis“). Naproti tomu asi na Galatské naléhali judaisté podobně, jak je to už řečeno ve Skutcích 15,1: „Nebudete-li se obřezávat podle způsobu Mojžíšova, nebudete moci být spaseni.“
Na obřízku zde není pohlíženo jako na malý lékařský zásah nebo jako na splnění jednoho z mnoha přikázání (3. M. 12,1-3), nýbrž jako na vnější znak a symbol židovství, a tím jako na důkaz plného obrácení se k zákonu, které už začalo dodržováním určitých předpisů (Gal. 4,10). Kdyby se Galatští dali obřezat, nejenom by dokázali, že při nich Pavel pracoval nadarmo (Gal. 4,11), nýbrž také, že se postavili na falešnou půdu zákona a vlastní spravedlnosti ze skutků. „Jestliže spravedlnost skrze zákon (přichází), pak Kristus zemřel nadarmo.“ (Gal. 2,21) Bůh nám zde představuje před oči nevyhnutelný důsledek kroku, který podle lidského úsudku je jen něco zvláštního nebo nepřístojného. Začátek může snad být nevýrazný, ale Bůh hledí na konec. I dnes jsou často věřícími kroky ve špatném směru bagatelizovány slovy: „Copak na tom je?“ anebo: „To přece není tak zlé!“ Ani Petr si pravděpodobně nemyslel, že jeho chování, jak je popsáno v Galatským 2,11-13, je tak špatné, že ho Pavel musel veřejně pokárat.
Tak je tomu také zde. Člověk buď důvěřuje Pánu Ježíši, Jeho dílu vykoupení a Jeho milosti, aby byl věčně zachráněn, anebo se staví na zásadu, že se chce líbit Bohu skrze dodržování zákona (což je nemožné), to znamená skrze své vlastní skutky, a tak věčně zahyne. Jedná se o dvě proti sobě jdoucí zásady, které nemohou být vzájemně směšovány. To v praxi samozřejmě neznamená, že by pro věřícího, který se postaví pod zákon, nebylo obrácení nebo odpuštění. Potom by Pavel vůbec nemusel psát Dopis Galatským.
Verš 3: Dosvědčuji ale znovu každému člověku, který je obřezáván, že je povinen naplnit celý zákon.
K prvnímu argumentu z 2. verše Pavel nyní připojuje druhý. Nyní mluví nejen o Galatských, nýbrž o „každém člověku“, aby ozřejmil, že se zde skutečně jedná o zásadu, která má všeobecnou platnost, a ne jen o zvláštní případ Galatských. Obřízka byla sice už od Abrahamovy doby znamením Boží smlouvy s ním a s jeho potomky (1. M. 17), ale později byla přejata do zákona ze Sinaje (3. M. 12,1-3). Pojem „obřízka“ se dokonce stal charakteristickým označením rozptýleného židovstva, stejně jako „neobřízka“ pro pohanstvo (srv. s Gal. 2,7-9).
Závěr, že každý člověk, který se nechává obřezat podle starozákonního způsobu, je povinen dodržet celý zákon, zdůrazňuje jednotu zákona ze Sinaje. Není možné vyjmout jednotlivá přikázání jako dnes ještě závazná, a druhá zanedbávat. Ani to dnes běžné rozlišování mezi ceremoniálním a mravním zákonem není podle Nového zákona oprávněné. Zákon je jeden celek. Obřízka je část rituálního zákona, a přece je zástupným označením celého zákona včetně zákona mravního. Mnozí křesťané, kteří věří, že musíme rozlišovat mezi ceremoniálním a mravním zákonem a dodržovat deset přikázání, přitom zapomínají, že čtvrté přikázání předepisuje zachovávání soboty, nikoli neděle, a ve svém vlastním smyslu není mravním přikázáním, nýbrž rituálním.
Zákon ze Sinaje byl určen pro přirozené lidi, pro Adamovy potomky. V křesťanství se naproti tomu zvěstuje, že starý člověk byl ukřižován a zemřel s Kristem (Gal. 2,20). Obřízka vyznačovala Izrael jako zvláštní lid mezi národy světa. Ale křesťan byl skrze smrt a vzkříšení Krista vyňat z tohoto přítomného běhu světa (Gal. 1,4). Kristova smrt, která je v Koloským 2,12 nazvána „obřezání Kristovo“, dokazuje, že Bůh vykonal rozsudek smrti nad prvním člověkem. Všichni, kdo v Něho věří, jsou nyní ta pravá „obřízka“ (Fil. 3,3). Je proto absurdní používat obřízku na křesťany, kteří se svým Pánem zemřeli živlům světa. Pavel to na jiném místě nazývá opovržlivě „rozřízkou“ (Fil. 3,2).
Verš 4: Jste odděleni od Krista vy, kteříkoli jste ospravedlňováni v zákoně; vypadli jste z milosti.
Když se Pavel oslovením „vy“ opět obrací ke Galatským, pak slovy „kteříkoli“ se obrací na ty mezi nimi, kteří už vstoupili na cestu dodržování zákona jako na cestu k ospravedlnění. Mezi Kristem a zákonem není, jak jsme viděli, žádné spojení. Ten, kdo chce být ospravedlněn v zákoně, je oddělen od Krista (k výrazu „v zákoně“ porovnej s kap. 3,11).
Slovo „oddělit“ (řecky: katargeô) znamená původně „učinit nečinným“, pak také „učinit neúčinným, způsobit ztrátu účinku“. Pavel zde asi nemluví o skutečném úspěchu snah judaistů, nýbrž představuje Galatským nevyhnutelné následky jejich cesty: na konci stojí oddělení od Krista a od Boží milosti.
Slova „vypadnout z milosti“, která se vyskytují v Novém zákoně jen zde, jsou některými pojímána jako důkaz, že věřící může zahynout. Odpadnutí znovuzrozeného křesťana od Boha s následkem, že je věčně ztracen, ale nikde není ve Svatém Písmu učeno (srovnej s Janem 3,16; 10,28.29). Naopak: Bohem darovanou záchranu duše nelze ztratit. Tak ani tento verš neznamená, že věřící tím, že se dopustí určitých hříchů, může ztratit věčné spasení. Vypadnout z milosti znamená odebrat se z okruhu Boží milosti (srv. s Řím. 5,2; 1. Pet. 5,12) do okruhu zákona. Kdo volí zákon a dbání na jeho předpisy, opouští milost jako základ svého praktického vztahu k Bohu.
Verš 5: Neboť my očekáváme skrze Ducha z víry naději spravedlnosti.
V protikladu ke smutnému výhledu těch, kdo vypadli z milosti a jsou odděleni od Krista, jmenuje Pavel nyní obdivuhodné očekávání všech těch, kdo věří. Téměř každé slovo tohoto verše je v protikladu k bludům judaistů a těch, kteří je následují. Jestliže oni tělesným konáním chtějí získat svou vlastní spravedlnost, tu my očekáváme všechno skrze Ducha Svatého, který v nás přebývá (srv. s kap. 3,3-5). Jestliže se oni chtějí líbit Bohu skrze skutky, tu při nás je všechno založeno na víře. Jestliže doufají, že dodržováním přikázání budou ospravedlněni, tu my žijeme jako už ospravedlnění v naději na věčnou slávu.
Naší nadějí není, že Boží spravedlnost získáme teprve v budoucnosti. Vlastníme ji už skrze víru v Pána Ježíše. Naší nadějí je Boží sláva. V Římanům 5,1.2 čteme: „Poněvadž jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, skrze něho také máme prostřednictvím víry přístup k této milosti, ve které stojíme, a chlubíme se v naději Boží slávy.“ Tato naděje spočívá v tom, že očekáváme příchod Pána Ježíše k uchvácení Jeho lidu. Budeme potom proměněni a naše nynější tělo ponížení bude potom podobné Jeho tělu slávy (Fil. 3,21; 1. Kor. 15,43). Budeme hledět na Jeho slávu a vidět Jeho samého tak, jaký je (Jan 17,24; 1. J. 3,2).
Už jsme obdrželi Ducha Svatého jako závdavek, a skrze Něho očekáváme naplnění naší naděje (srv. se Zjevením 22,17). Poněvadž jsme ji ještě neobdrželi, očekáváme ji z víry (Žid. 11,1).
Verš 6: Neboť v Kristu Ježíši nedokáže nic ani obřízka ani neobřízka, nýbrž víra, která působí skrze lásku.
Pavel uzavírá nyní své dokazování všeobecným zdůvodněním, na kterém podle J. A. Bengela „závisí celé křesťanství“. Slova „v Kristu Ježíši“ vyznačují to obdivuhodné místo, které každý křesťan vírou obdržel (srv. s Gal. 2,4; 3,14.26.28). Naproti tomu na každého neobráceného člověka je pohlíženo jako „v těle“ (Řím. 7,5). Podle Boží rady je každý křesťan skrze víru spojen s Kristem, takže může říci: Bůh mne vidí v Kristu Ježíši.
V tomto požehnaném a neproměnném postavení má jen jedno sílu a význam: víra. Ani obřízka jako symbol zákona ze Sinaje, ani neobřízka, to jest pohanství, přitom nemá žádnou cenu. Na rozdíl k místům jako 1. Korintským 7,19 a Galatským 6,15 je zde nejen vyzvednuta nevýznamnost těchto skutečností, nýbrž také jejich absolutní neúčinnost. Slovo „dokázat /moci/“ (řecky: ischyô) znamená: „Být silný, platit, být mocný, hodit se, být schopen“. Obřízka tedy není věřícímu k žádnému užitku, ale neobřízka mu také nic neuškodí. Nezáleží tedy vůbec na tom, zda nějaký křesťan je obřezán nebo není, zda byl dříve Žid nebo pohan.
To jediné, co před Bohem platí, je víra, která působí skrze lásku. Jen ta je cestou k ospravedlnění a k obdržení zaslíbení (Gal. 2,16; 3,14), základem naší naděje (Gal. 5,5) a ve spojení s láskou je také znakem našeho praktického života. Víra tedy není intelektuální přesvědčení, nýbrž živá zkušenost.
Podobně jako Jakub píše, že pravá víra je rozeznatelná jen podle svých skutků (Jak. 2,14-26), tak zde Pavel vidí lásku jako znak pravé víry. Slovo „láska“ je zde ostatně v tomto Dopisu zmíněno poprvé, a to ve spojení s oběma dalšími pilíři křesťanství, vírou a nadějí (srv. s 1. Kor. 13,13; Kol. 1,4. 5; 1. Tes. 1,3). Zákon sice od lidí požadoval lásku k Bohu a k bližnímu (Mat. 22,36-40), ale přirozený člověk to nemůže vykonat. Jak ale také byla nutná připomínka víry ve spojení s láskou pro Galatské, vyplývá z následujících veršů 15, 20 a 26, v nichž jsou popsány smutné následky jejich zákonických sklonů.
Verš 7: Běželi jste dobře; kdo vás zadržel, abyste neposlouchali pravdu?
Tak jako už v kapitole 3,1-5 a 4,8-20 oslovuje Pavel Galatské ve verších 7-12 opět přímo a staví jim před oči vážnost jejich konání. Když myslí na to, jak dobře začali svůj život víry, může říci: „Běželi jste dobře.“ Rád přirovnává život a službu křesťana k závodu, při kterém se člověk musí snažit dbát na pravidla a mít zrak upřen na cíl, aby získal cenu. Mluví tak sám o sobě (Sk. 20,24; 1. Kor. 9,26; Gal. 2,2; Fil. 2,16; 3,13.14; 2. Tim. 4,7), ale také o jiných věřících (Řím. 9,16; 1. Kor. 9,24; Židům 12,1).
Galatští však byli ve svém počátečně dobrém běhu zadrženi. Už v kapitole 3,1 jim klade otázku: „Kdo vás očaroval?“ Byli to ti požidovšťující učitelé, kteří je zadrželi v jejich dobrém běhu víry. Tím byl zájem Galatských odveden od správného cíle. Jejich rozhodnost při následování Krista byla ochromena, a tím byli zadrženi ve svém běhu víry a zastavili se. Pavel dokončuje tuto větu konstatováním, že neposlouchali pravdu. Pravda je Boží slovo, které jim kázal, a které na jiných místech v tomto Dopisu nazývá „pravdou evangelia“ (kap. 2,5.14). Za touto pravdou evangelia stojí Boží autorita. Proto má nárok na naši neomezenou poslušnost.
Verš 8: To přemlouvání není od toho, který vás povolává.
Galatští měli však být přemluveni, aby poslouchali jiné poselství, totiž falešné učení judaistů. Pavel sice také o sobě jednou říká: „Poněvadž nyní známe hrůzu Páně, přemlouváme lidi“ (2. Kor. 5,11 – přel.), ale to přemlouvání, s kterým byli konfrontováni Galatští, nepřicházelo od Boha.
Pavel se nevyjadřuje o původu svodu, nýbrž pouze konstatuje, odkud to přemlouvání nemůže přicházet. Tím uděluje Galatským – a nám – důležitou lekci. K odmítnutí falešných učení a vlivů není nutné, abychom znali všechny špatné podrobnosti a vyvraceli je, nýbrž stačí poznat, že nejsou v souhlasu s Božím slovem. Pán Ježíš říká v Janu 10,4.5: „Když (ten dobrý pastýř) všechny své vlastní ovce vyvede, před nimi jde a ovce jdou za ním, neboť znají jeho hlas. Cizího ale následovat nebudou, nýbrž utečou před ním, protože neznají hlasu cizích.“ Čím lépe věřící zná hlas Pána, tím snadněji pozná, co nepřichází od Něho. Když zpozoruje, že učení není v souhlasu s Písmem svatým, může je odmítnout, aniž by se s ním dále zaměstnával.
Už v kapitole 1,6 se Pavel zmínil, že Bůh Galatské povolal v milosti Krista (srv. s Gal. 1,15). Zatím co tam má před očima ten jedinečný akt tohoto Božího povolání, zde poukazuje slovy „který vás povolává“ (part. praes. – tedy: „od toho vás povolávajícího“ – p. p.) na Boha jako na toho, jenž je ten, kdo povolává (srv. s 1. Tes. 5,24).
Verš 9: Trochu kvasu prokvasí celé těsto.
Těmito slovy, která používá také v 1. Korintským 5,6, Pavel poukazuje na nebezpečné působení falešného učení. Věřící ve shromáždění v Korintu neměli žádný zármutek z toho, že jeden z jejich středu žije v sexuálních hříších. Pavel je proto musel vyzvat, aby toho zlého vyvrhli ze svého středu. V této souvislosti jim klade otázku: „Nevíte, že trochu kvasu prokvasí celé těsto?“ Stejnou zásadu nyní Pavel představuje Galatským, kteří chtěli následovat učení judaistů. V Korintu byl kvasem mravní hřích, u Galatských to bylo falešné učení. Obojí je kvas, který je ve Svatém Písmu obrazem známého a trpěného zla. Tak jako kvas má tu vlastnost, že nepozorovaně, ale nezadržitelně prokvašuje těsto, tak ani shromáždění nezůstane neovlivněno trpěným, neodsouzeným zlem: stává se – ať to chce nebo ne – jím prokvašeno, a tím podle Božího úsudku samo kvasem, to znamená zlým.
Této důležité zásadě se dnes mezi křesťany stále méně rozumí a stále méně je uskutečňována. Korintským Pavel ještě píše: „Vymeťte ten starý kvas.“ (1. Kor. 5,7) To znamená, že Korintští měli to zlo ve svém středu odsoudit, vyznat, a tím od sebe odstranit. Oddělení od zlého všeho druhu je podle Svatého Písma předpokladem k životu, který se Bohu líbí (srv. s 2. Kor. 7,1).
Verš 10: Mám k vám důvěru v Pánu, že nebudete smýšlet jinak; kdo vás ale mate, ponese odsouzení, ať je to kdokoli.
Pavel měl důvěru, že se Galatští přece jen nenechají dále svádět, ani se nevzdají. Jeho důvěra se ale nezakládala na Galatských, nýbrž na Pánu, jenž ty své miluje a skrze svého Svatého Ducha neúnavně pracuje na jejich srdcích a svědomích, aby je udržel v následování sebe samého. Pavel proto prostě důvěřoval tomu, že Galatští dále, anebo v nutném případě znovu, budou ve svém myšlení v souladu s evangeliem, které jim zvěstoval, ale také s jeho nynějšími varováními před falešnými vlivy judaistů, a že nebudou smýšlet jinak.
„Kdo vás ale mate“ – tím nejsou míněny jednotlivé osoby, nýbrž každý, kdo je chtěl odvést od víry v pravdu, a tím je mást (srv. s Gal. 3,1; 5,7). Z kapitoly 1,7 jasně vyplývá, že se jednalo o více osob. Kdo už byl těmito svůdci, nehrálo roli. Budou se muset odpovídat před Bohem a obdrží své odsouzení. O tomto Božím úsudku o díle každého dělníka na Božím domě čteme v 1. Korintským 3,13.15-17. Služebník Pána, který pracuje nedbale, utrpí před soudnou stolicí Krista škodu, sám ale bude zachráněn. Někdo, kdo kazí Boží chrám, obdrží však u velkého bílého trůnu své věčné odsouzení.
Verš 11: Já ale, bratři, jestliže ještě kážu obřízku, proč jsem ještě pronásledován? Pak je přece pohoršení kříže odstraněno.
Na neužitečnost obřízky a na její neslučitelnost s vírou Pavel už poukázal ve verších 2 až 6. Potom vážným tónem varoval před svůdci, kteří od Galatských žádali, aby se dali obřezat. Zjevně přitom měli jen přání získat si u Židů a křesťanů vážnost (srv. s Gal. 6,12.13).
Naproti tomu skutečnost, že Pavel byl stále Židy pronásledován, dostatečně dokazuje, že poznal, že Kristus je konec zákona (Řím. 10,4) a že tím je také obřízka bezcenná. Ještě krátce před jeho zajetím v Jeruzalémě bylo potvrzeno, že odmítá obřízku (Sk. 21,21). Na tom nic nezměnila ani skutečnost, že sám jednou kvůli Židům Timotea obřezal (Sk. 16,3; 1. Kor. 9,20). V případě svého spolupracovníka Tita však jednal jinak (Gal. 2,3). Proto by bylo nesmyslné tvrdit, že Pavel ještě káže obřízku, neboť jeho stálá pronásledování ze strany Židů dokazují opak.
Kdyby se však stalo, že by Pavel jako apoštol národů ještě kázal obřízku, pak by tu už nebylo pohoršení kříže. Neboť právě na kříži, kde Kristus odstranil zlořečení zákona tím, že se stal zlořečením, se stal také koncem zákona (Gal. 3,13; Řím. 10,4). Pro každého Žida muselo proto být pohoršením, urážkou, když nyní bylo zvěstováno, že skrze Kristův kříž ztratil zákon svoji platnost jako pravidlo života (srv. s 1. Kor. 1,23). Kdyby byl Pavel kázal, že i křesťan je nadále vázán zákonem, pak by skutečně bylo odstraněno pohoršení kříže. Ale, jak už bylo zmíněno, pronásledování, která Pavel ze strany Židů musel trpět, dokazují opak.
Verš 12: Chtěl bych, aby se sami také odřezali ti, kteří vás nepokojí!
Výrazy, které Pavel používá pro činnost judaistů, ukazují, jak jeho nitro bylo kvůli nim a jejich učení pobouřeno: mátli věřící (Gal. 1,7; 5,10), očarovávali je (Gal. 3,1), zadržovali je v jejich běhu (Gal. 5,7), a nyní o nich nakonec říká, že je nepokojí. U tohoto vrcholu Pavel ve svatém hněvu vyslovuje přání, které se blíží prokletí: „Chtěl bych, aby se sami také odřezali.“ (1. Kor. 16,22; Gal. 1,8.9)
Slovo „odřezat“ (řecky: apokoptô) znamená v Novém zákoně normálně „odetnout, urazit“ (Marek 9,43.45; Jan 18,10.26; Sk. 27,32). V tomto verši je to slovo však asi použito v trochu jiném smyslu, který je známý ze světského užívání řečtiny: odřezat ve smyslu „vyklestit, vyřezat“. Podobným způsobem mluví Pavel ve Filipským 3,2.3 o judaistech jako o „rozřízce“, zatím co křesťané tam jsou pravou obřízkou. V našem verši je odřezání nebo vyřezání radikální přehnání obřízky, při kterém ze zákonního hlediska vzniká přestoupení zákona, neboť podle 5. Mojžíšovy 23,1 nesměl žádný kleštěnec nebo eunuch přijít do shromáždění Hospodinova. Kdyby judaisté poslechli této apoštolovy výzvy, byli by dokonce vyloučeni z okruhu zákonu věrného židovství, a tím zcela odříznuti.
Verš 13: Neboť vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři; pouze (nepoužívejte) svobodu za podnět pro tělo, nýbrž skrze lásku služte jeden druhému.
V žádné jiné knize nového zákona se nevyskytují pojmy „svoboda“ (Gal. 2,4; 5,1.13) a „svobodný“ (Gal. 3,28; 4,22.23.26.30.31) tak často jako v Dopisu Galatským. Křesťanská svoboda je jedním z hlavních témat tohoto Dopisu. V 1. verši Pavel proti svobodě, ke které nás Kristus osvobodil, postavil nebezpečí nového otroctví pod zákonem. Nyní Galatským ještě jednou připomíná to, že byli povoláni ke svobodě, ale zároveň je varuje před chybnou svobodou bezuzdnosti. Těmito dvěma nebezpečími: otroctvím zákonictví a falešnou svobodou bezuzdnosti, je pravá křesťanská svoboda stále ohrožována. Bůh dal zákon, aby lidi usvědčil z hříchu, ale tělo jej chce použít k tomu, aby před Bohem prokázalo svou vlastní spravedlnost. Na druhé straně Bůh ve své milosti osvobodil věřící od panování hříchu, ale tělo chce tuto svobodu užít jako povolení k hřešení (srv. s 1. Pet. 2,16).
Slovo „podnět“ (řecky: aphormê) vlastně znamená „výchozí bod, opěrný bod“. Tělo hledá stále cesty a omluvy, aby se mohlo rozvinout. Když křesťané chtějí následovat vlastní vůli nebo jít za světskými zábavami, tu často je na omluvu slyšet: „Vždyť přece jsme svobodní, nejsme pod zákonem!“ Ale ve skutečnosti nejde o následování Pána Ježíše a Jeho vůle, nýbrž svých vlastních zlých myšlenek. O tomto tématu je v následujících verších 16-26 podrobně pojednáno.
Výraz „tělo (maso)“ (řecky: sarx), který se v Novém zákoně tak často vyskytuje, má velmi různé významy. Normálně je lze snadno rozlišit. Ovšem jsou případy, kdy významy leží velmi blízko u sebe a zčásti spolu splývají. Proto je jistě na místě je jednou postavit vedle sebe:
V našem verši je tělo hříšná lidská přirozenost, která ještě v každém věřícím je. Jako zodpovědní a zodpovědnosti si vědomí křesťané jsme povoláni nedávat staré hříšné přirozenosti žádný prostor a nezneužívat v Kristu získanou svobodu jako podnět k sobectví, svévoli a oslavování sebe.
Po varování následuje pozitivní povzbuzení: „nýbrž skrze lásku služte jeden druhému.“ Tato božská láska, skrze kterou se naše víra prakticky účinně a činně projevuje (srv. s veršem 6), je opak oné tělesné bezuzdnosti. Skrze tuto lásku měli Galatští sloužit jedni druhým ve smýšlení Pána Ježíše (srv. s Luk. 22,27; 2. M. 21.5.6). Věčná božská láska vedla kdysi Syna ke ztraceným lidem na tomto světě, vyznačovala celý Jeho život na zemi a nakonec se nejvyšší mírou zjevila v Jeho vydání se na kříži Golgoty. Ale láska Pána Ježíše nikdy nekončí. I v nynější době se pln lásky zabývá každým z těch Svých. Ano, Jeho služba lásky neskončí ani ve věčnosti (Luk. 12,37). Proto je náš Pán také naším dokonalým vzorem pro službu lásky jedněch druhým.
Verš 14: Neboť celý zákon je naplněn v jednom slově, v tom: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“
O lásce je v Dopisu Galatským zmínka celkem třikrát, a to jen v 5. kapitole (verše 6, 13, 22). Láska je ovoce víry a Ducha. Zaměstnáváním se zákonem a jeho předpisy byli Galatští v nebezpečí, že zcela zapomenou na lásku. Proto jim Pavel musí připomenout, že zákon (nejen deset přikázání), díváme-li se na něj jako na celek, je naplněn v jednom přikázání, které je ze všech starozákonních slov v Novém zákoně nejčastěji citováno: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ (3. M. 19,18; srv. s Mat. 5,43; 19,19; 22,39; Markem 12,31; Luk. 10,27; Řím. 13,9; Jak. 2,8).
Slovo „naplnit“ (řecky: plêreô) může být přeloženo jak jako „přivést k plnosti“, tak i jako „prakticky naplnit“. Obojí se zde hodí. Ve velmi podobném místě v Římanům 13,8-10 jmenuje Pavel lásku jako „plnost zákona“, ale říká také: „Kdo miluje druhého, zákon naplnil.“ (Srovnej s Řím. 8,4.)
Lidé jsou od přirozenosti neschopní naplnit požadavky zákona, které vrcholí ve zde zmíněném přikázání: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Jen Boží láska, která byla skrze Ducha Svatého rozlita do srdce těch, kteří věří, je uschopňuje splnit tento nejvyšší požadavek zákona, a tím celý zákon. To ztratili Galatští z očí. Ve svém nutkání dbát nejrůznějších ustanovení se dostávali stále více jeden k druhému a přehlíželi přitom, že nesplňují ani Kristovo nové přikázání, aby milovali jedni druhé, ani nejvyšší přikázání zákona, milovat bližního.
Verš 15: Jestliže se navzájem koušete a žerete, hleďte, abyste jedni od druhých nebyli pohlceni.
Činností judaistů v učení byla část galatských věřících ovlivněna tak, že už se nedívali na Pána Ježíše jako na vzor svého života víry, nýbrž horlivě se snažili dodržovat zákon. Tak se znovu dostali pod jho otroctví, ale zároveň se to pro ně stalo podnětem, aby opět tělo rozvíjelo svou činnost. Zákoničtí Galatští se zřejmě předháněli ve své přísnosti, a tím docházelo ke sporům. Ale také ti, kteří nechtěli vstoupit na tuto falešnou cestu dodržování zákona, se asi tělesným způsobem přeli se svými bloudícími bratry, místo aby jim v lásce sloužili, jak to představuje předcházející verš.
Pavel proto v tomto verši nemluví jen o nějaké možnosti, nýbrž o případu, který už nastal, že se všichni bez výjimky navzájem kousali a požírali. Tak tu bylo rovněž reálné nebezpečí, že budou plně jedni od druhých požráni. Galatští se chovali jako divoká zvířata, jejichž vzájemné nepřátelství stále více rostlo (kousat, žrát, pohlcovat), místo aby uskutečňovali svou jednotu v Kristu (Gal. 3,28) a vzájemnou službu lásky (Gal. 5,13 a 14).
Slovy „hleďte, abyste jedni od druhých nebyli pohlceni“ není míněno, že Galatští přestali být znovuzrozenými Božími dětmi – to je nemožné, nýbrž že bylo zničeno jejich obecenství a jejich svědectví co křesťanů. Je to smutná skutečnost, že trvajícími spory byla zkažena celá shromáždění a přestala existovat.
Verš 16: Ale pravím: Choďte v duchu a žádost těla nevykonáte.
Verše 16-26 tvoří jeden celek. V tomto oddílu je sedmkrát zmínka o Duchu Svatém. Přesto není myšlenkový pochod nijak nový, neboť zde jde o to, jak může být ve věřícím zbráněno vlivu těla, o kterém byla řeč už v 13. verši: ne skrze zákon, nýbrž jedině a pouze skrze Ducha Svatého.
Každý věřící je skrze moc a působení Ducha Svatého znovuzrozený člověk (Jan 3,3-8). Každý také, kdo vírou přijal evangelium spasení, má Ducha Svatého jako pomazání, pečeť a závdavek (2. Kor. 1,21.22; Ef. 1,13.14).
V Římanům 7,14-25 je popsán boj mezi novou a starou přirozeností ve věřícím, ale bez Ducha Svatého. Výsledek je, že tělo má navrch a uvádí člověka do velkého trápení. Ve svém zoufalství volá: „Bídný já člověk! Kdo mne zachrání od tohoto těla smrti?“ Ale v Římanům 8,1-11 vidíme věřícího, který poznal úplnou zkaženost a neschopnost svého těla, staré přirozenosti, a vírou přijal dokonalost Kristova výkupného díla. Je osvobozen. Nyní tu je síla Ducha Svatého, aby mohl vést život vítězství k Boží cti. To však musí být uskutečňováno den za dnem v závislosti na Něm a pod vedením a v síle Ducha Svatého.
Přesně to má na mysli apoštol Pavel, když Galatské napomíná: „Choďte v Duchu a žádost těla nevykonáte.“ „Choďte v Duchu“ znamená: Veďte svůj život skrze působivou sílu Ducha Svatého, který ve vás bydlí. „Žádost těla“ neznamená potřeby lidského těla, nýbrž zlé sklony staré přirozenosti křesťana (srv. s Ef. 2,3; 1. Pet. 2,11; 1. J. 2,16). To, že jak u slova Duch, tak i u slova tělo chybí člen, ukazuje, že zde jde o způsob, charakter těchto dvou proti sobě stojících sil. Duch Svatý je však silnější moc. Vede nás do celé pravdy, to znamená, že nám dává porozumění Božím myšlenkám v Jeho Slovu (Jan 16,13). Dává nám vědomí, že jsme děti a synové, takže smíme se smělostí jako velebitelé přicházet k Bohu jako ke svému Otci (Jan 4,23.24; Řím. 8,14-16; Ef. 2,18). Duch Svatý má vždy jako cíl oslavit Pána Ježíše (Jan 16,14). Tak je silou našeho nového života.
Verš 17: Neboť tělo žádá proti Duchu, Duch ale proti tělu; tito ale stojí navzájem proti sobě, abyste nedělali to, co chcete.
Nyní jako zdůvodnění následuje pohled do „vnitřního života“ křesťana. Tělo, stará přirozenost, která tu ještě je se svými žádostmi, má naprosto jiná přání než v nás přebývající Duch Svatý. Jak vyplývá ze souvislosti s verši 16 a 18, není „Duchem“ míněn obnovený lidský duch, nýbrž božská Osoba Ducha Svatého. Právě tak se žádosti Ducha obracejí proti tělu. Sloveso „žádat“ (řecky: epihymeô) má sice dnes záporný zvuk, v Novém zákoně je ale používáno i v kladném smyslu (srv. s Luk. 22,15; Židům 6,11; 1. Pet. 1,12). Ve výše uvedeném verši se vztahuje také na Ducha.
Křesťan má tedy ve svém nitru dva zdroje myšlenek, přání, slov a skutků, které jsou postaveny diametrálně proti sobě. Křesťan totiž nestojí automaticky pod vedením Ducha Svatého. Jestliže chce poslouchat Ducha, staví se proti němu jeho tělo; jestliže však povolí tělu, pak ho vážným způsobem skrze jeho svědomí napomíná Duch. Jestliže ale přece poslechne tělo, pak jedná v rozporu s Duchem Svatým v sobě; když však následuje vedení Ducha, pak nečiní vůli těla. To je asi smysl dovětku: „Abyste nedělali to, co chcete.“ Nevysloveným zájmenem „vy“ zde není osloven ani ten starý, ukřižovaný a svlečený člověk, ani ten nový člověk (nová přirozenost), nýbrž před Bohem odpovědná celková osoba křesťana.
Jako odpovědný člověk stojí křesťan před rozhodnutím. Při všem svém jednání zakouší, že má v sobě dvě proti sobě stojící síly, takže nikdy nemůže obě uspokojit. V Římanům 7,14-23 je popsána jen jedna strana: „Nečiním dobré, které chci, ale činím to zlé, které nechci.“ (verš 19) Duch Svatý tam není zmíněn. Zatím co tedy v Římanům 7 tělo zabraňuje, aby znovuzrozený člověk poslouchal novou přirozenost a činil Boží vůli, jak je představena v zákonu, vidíme zde Ducha Svatého, jenž chce a může zabránit vykonávání hříchu, žádosti těla. Zákon jako z vnějšku působící norma má sice také zabránit vykonání hříchu, ale není toho schopen, protože je skrze tělo bez síly (srv. s Řím. 8,3).
V Božím slovu však nejsou křesťané nikdy vyzýváni, aby vedli boj proti tělu, proti v nich přebývajícímu hříchu. Boj, popsaný v Římanům 7 mezi starou a novou přirozeností, je boj ještě neosvobozené duše. Zde, v Dopisu Galatským, se sice mluví o protikladu mezi tělem a Duchem Svatým, ale nenalézáme žádnou výzvu k boji proti tělu. Boj křesťana se obrací vždy proti moci zla z vnějšku (srv. s 2. Kor. 10,3-6; Ef. 6,11-20; Žid. 12,4). Z Boží milosti nemusí ve svém nitru vést žádný boj. Starý člověk, to znamená jeho existence jako hříšníka, byl na kříži odsouzen, a proto vysvlečen (Řím 6,6; Ef. 4,22; Kol. 3,9). Křesťan oblékl nového člověka a je osvobozen od moci hříchu (Řím. 8,2). Kromě toho obdržel Ducha Svatého jako božskou sílu nového života. Proto apoštol na závěr své argumentace připojuje slova 18. verše:
Verš 18: Jestliže ale jste vedeni Duchem, nejste pod zákonem.
Na základě skutečnosti, že mnoho Galatských se chtělo stavět pod jho zákona, docházelo u nich ke zlým projevům těla. Závist a hádky byly následkem (verš 15). Pavel je proto musel upozornit na to, že tím jednají proti přikázání lásky k bližnímu, a tak neodpovídají ani zákonu, ani křesťanské zásadě lásky. Nemuselo jim skrze to být jasné, že jsou na chybné, tělesné cestě? Od pravé křesťanské svobody byli daleko vzdáleni. Tato svoboda křesťana přece spočívá v tom, že je svobodný od moci hříchu a od zákona hříchu a od zákona, aby pod vedením Ducha Svatého konal Boží vůli. Zákon je pro křesťana nejen zbytečný, nýbrž dokonce překáží službě Bohu. „Kde ale je Duch Pána, je svoboda.“ (2. Kor. 3,17)
Toto Pavel předkládá Galatským slovy: „Jestliže ale jste vedeni Duchem, ne-jste pod zákonem.“ I v Římanům 8,14 je zmíněno vedení Duchem jako známka postavení synů Božích.
Být vedeni Duchem Božím je vysoká výsada. I nám Bůh sice dal přikázání lásky, která, jak píše apoštol Jan, nejsou těžká (1. J. 5,3). Ale učinil pro nás ještě mnohem více. Než se Pán Ježíš vrátil k Otci, řekl Svým učedníkům, že je neponechá jako sirotky, nýbrž že jim pošle Správce (Utěšitele) od Otce, jenž s nimi – a tím i s námi – zůstane až navěky (Jan 14,16-18). Když se svěříme vedení Ducha Božího, povede nás tímto světem – často aniž bychom si toho byli vědomi.
Jen o jedné jediné osobě v Novém zákoně čteme, že skutečně byla vedena Duchem Svatým. Byl jí Pán Ježíš sám. V Evangeliu podle Lukáše, které Jej představuje jako dokonalého člověka, jako Syna člověka, v kapitole 4,1 čteme: „Ježíš … byl skrze Ducha v poušti voděn čtyřicet dní.“ Také v tom je naším dokonalým příkladem.
Verše 19-21: Zjevné jsou ale skutky těla, které jsou: smilstvo, nečistota, prostopášnost, modloslužba, čarování, nepřátelství, svár, žárlivost, hněvy, hádky, různice, sekty, závisti, opilství, hýření a tomu podobné, o kterých vám předem říkám, jako jsem vám už předem dříve řekl, že ti, kteří takové věci činí, království Boží nezdědí.
Pro křesťana není těžké poznat skutky těla. K tomu nepotřebuje zákon. Skutky těla jsou zjevné. To neznamená, že všechny jsou činěny na veřejnosti, nýbrž že se zřetelně jako takové zjevují. Nyní následujících patnáct hříchů nepředstavuje žádný vyčerpávající, ale spíše reprezentativní výčet. Mohou být rozděleny do čtyř skupin.
Smilstvo (řecky: porneía) je každé uspokojení pohlavního pudu mimo manželství, nikoli pouze tehdy rozšířená placená nebo náboženská prostituce (srv. s Janem 8,41; 1. Kor. 5,1).
Nečistota (řecky: akatharsía) se vztahuje na různé druhy mravních hříchů, zvláště však na sexuálním poli (Ef. 5,3; 1. Tes. 4,7).
Prostopášnost (řecky: asélgeia) je neřest (sexuální) bezuzdnosti (1. Pet. 2,2.7.18).
Modloslužba (řecky: eidôlolatría) se v Novém zákoně vztahuje nejen na uctívání obrazů. V Koloským 3,5 je chamtivost označena za modloslužbu. Nebezpečí modloslužby je dáno vždy, když se v životě něco stane tak důležitým, že tím je Bůh zatlačen. Proto také to dvojí varování: „Utíkejte modlářství.“ (1. Kor. 10,14) a: „Děti, varujte se model!“ (1. J. 5,21)
Čarování (řecky: pharmakía) označuje původně použití léků všeobecně, pak také speciálně ke zlým nebo okultním účelům. Dnes se to nebezpečí na lékařském poli opět stalo velmi aktuálním. Sem je třeba započítat i stále více se šířící konzumaci drog.
Nepřátelství (řecky: échthrai) označuje, ačkoli zde stojí v množném čísle, nejen nepřátelská konání, nýbrž i smýšlení, které je u základu, které stojí v protikladu k božské lásce, o níž je zmínka ve verších 13 a 14.
Svár (řecky: éris) je takto přeloženo v Římanům 1,29; 13,13 a na jiných místech a je v protikladu k pokoji, který je ovocem Ducha (verš 22).
Žárlivost je překlad řeckého slova zêlos, které znamená také „horlivost“ (viz Jan 2,17; 2. Kor. 11,2). V Římanům 13,13; 1. Korintským 3,3 a 2. Korintským 12,20 bylo v elberfeldském překladu ve spojení se „svárem“ přeloženo slovem „závist“.
Hněv (řecky: thymoí) je takto přeloženo (kral. překlad) v Lukáši 4,28 a Efezským 4,31. Je zde uvedeno v množném čísle a vztahuje se asi na nejrůznější výbuchy tohoto hříchu.
Hádky (řecky: eritheíai) je slovo, které se vyskytuje téměř jen v Novém zákoně. Jeho význam není zcela jistý. Někteří je chtějí odvozovat od řeckého eris (svár) a dostávají se tím k významu „svárlivost, rozepře“. Jiní je odvozují od řeckého erithos (námezdní dělník), přičemž význam by potom byl: myslet na vlastní věci, být sobecký. Slovo se v Novém zákoně vyskytuje ještě v Římanům 2,8 (svárlivý), 2. Korintským 12,20 (sváry), Filipským 1,17 (kral.: navzdoru; ČSP: sobectví), Filipským 2,3 (svár), Jakuba 3,14.16 (svárlivost).
Různice (řecky: dichostasíai) se v Novém zákoně vyskytuje už jen v Římanům 16,17, kde Pavel varuje své čtenáře před těmi, kdo působí různice a pohoršení.
Sekty (řecky: hairéseis) anebo strany (1. Kor. 11,19) jsou skupiny, které se vytvořily okolo nějaké osoby nebo názoru či učení a mají kazící vliv na jednotu věřících (srv. s 1. Pet. 2,1).
Závist (řecky: phthónoi) je zmíněna už ve vyjmenování hříchů pohanských národů v Římanům 1,29. Prvním Kainovým hříchem byla závist vůči jeho bratru Abelovi. – Slovo „zabití“ (řecky: phónoi) je nejnovějším bádáním považováno za pozdější vsuvku do textu.
Opilství (řecky: méthai) se vyskytuje už jen v Lukáši 21,34 a Římanům 13,13. Společně s
hýřením (řecky: kômoi), jež se kromě v Římanům 13,13 objevuje ještě v 1. Pet. 4,3, uzavírá tato neřest výčet skutků těla. Právě ty dva poslední hříchy se v naší blahobytné společnosti vyskytují stále více, žel, že i u křesťanů.
Slovy „a tomu podobné“ Pavel ukončuje tento smutný seznam. Ukazuje tím, že neuvedl všechny skutky těla a že jako takové jsou poznatelná ještě jiná podobná pochybení v těch čtyřech zmíněných oblastech.
O těchto skutcích těla Pavel Galatským mluvil už při své návštěvě. Opakuje zde znovu svou už vyslovenou předpověď, že ti, kteří takové věci činí, království Boží nezdědí. Slovesný tvar u výrazu „kteří takové věci činí“ (participium praesens) označuje navyklou, stálou praxi.
V 1. Korintským 6,9.10 Pavel píše, že nespravedliví nezdědí Boží království, a potom připojuje seznam deseti hříchů. Podobně to čteme v Efezským 5,5, že smilníci, nečistí a chamtiví nemají dědictví v království Krista a Božím.
To jsou velmi vážná napomenutí pro každého, kdo vyznává, že je křesťan. Věřící sice nemůže ztratit svou záchranu, ale nesmí si nikdy myslet, že mu to dává svobodu k hřešení. Stojí pod kázní Boha Otce (Žid. 12,4-11), ale také pod kázní shromáždění. Proto v 1. Korintským 5,9-13 čteme, že někdo, kdo má jméno bratr – velmi zdrženlivý způsob vyjadřování – a ukáže se být smilníkem, chamtivcem, modlářem, utrhačem, opilcem nebo lupičem, musí být vyvržen ze společenství věřících. Touto kázní shromáždění má být ten hříšník také pohnut k pokání a k obratu (2. Kor. 2 a 7). Je-li skutečně znovuzrozený, Bůh jej nějakým způsobem zase přivede zpět. – Stejně tak jako zde, nenalézáme ani v 1. Korintským 5 úplný seznam hříchů, které vedou k takové vážné kázni.
Jen lidé, kteří jsou znovuzrozeni, mohou vejít do Božího království a zdědit je. To Pán Ježíš řekl jasně už Nikodémovi (Jan 3). Tato zásada platí jak pro přítomnost, tak i pro budoucnost. Ti věřící z Izraele a národů, kteří budou při zjevení Pána žít na zemi, jako požehnaní svého Otce zdědí království z Jeho ruky (Mat. 25,34), ale také všichni ti, kteří jako Galatští budou patřit k prvnímu vzkříšení, budou s Kristem tisíc let vládnout, a tímto způsobem s Ním zdědí Boží království (srv. s Žalmem 2,8; Ef. 1,10.11; Zj. 20,4-6).
Verše 22 a 23: Ovoce Ducha ale je: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotivost, věrnost, mírnost, zdrženlivost; proti takovým není žádný zákon.
„Ovoce Ducha“ je v zřetelném protikladu ke skutkům těla ve verších 19-21. Není výsledkem vlastních snah a dodržování zákonních předpisů, nýbrž abychom tak řekli přirozený, navenek poznatelný výsledek života pod vedením Ducha Svatého. Slovo „ovoce“ není ovšem v Novém zákoně použito jen v kladném smyslu (srv. s Mat. 12,33; Řím. 6,21). Ovoce, které věřící přináší, má však sloužit ke cti a oslavení Boha (Jan 15,1-8; Ef. 5,9). Pozoruhodná je skutečnost, že „ovoce“ na rozdíl od skutků těla je v jednotném čísle. To ukazuje na jednotu plodů a na jejich jeden zdroj, ačkoli je tvořeno devíti různými vlastnostmi, což ovšem opět nepředstavuje, tak jako u skutků těla, úplný výčet. Kvůli úplnosti je třeba poznamenat, že toto ovoce Ducha nesmí být zaměňováno s rozličnými dary milosti, které jsou také působeny skrze Ducha Svatého (1. Kor. 12,4-11).
Je těžké rozdělit jednotlivé plody ovoce Ducha do skupin. Všechny společně svědčí o životu v obecenství s Bohem pod vedením Ducha Svatého a jsou předpokladem pro obecenství a soulad mezi věřícími. Právě ten chyběl Galatským (viz verše 13-15). Proto Pavel uvádí ovoce Ducha a jeho součásti jako známku pravého křesťanského obecenství.
Láska (řecky: agápê) stojí právem zcela na začátku. Podle 1. Korintským 13,13 je největší, protože Bůh je láska (1. J. 4,8.16). Zde však není míněna naše láska k Němu, nýbrž láska navzájem (srv. s Řím. 12,9; 1. Pet. 4,8). V Římanům 15,30 je přímo nazvána láskou Ducha.
Radost (řecky: chará) křesťanů má svůj původ v Pánu Ježíši (viz k tomu mnoho výskytů v „Dopisu radosti“: Fil. 1,4.18.25; 2,2.17.18.29; 3,1; 4,1. 4.10). V Římanům 14,17 je radost ve spojení s Duchem Svatým.
Pokoj (řecky: eirênê) zde není pokoj svědomí, pokoj s Bohem (Řím. 5,1), nebo pokoj srdce, který je také nazýván pokoj Boží nebo pokoj Kristův (Fil. 4,7; Kol. 3,15), nýbrž pokoj mezi sebou, který Galatským tak velmi chyběl. Podle Efezským 4,3 má být zachovávána jednota Ducha, praktická jednota věřících, skrze pouto pokoje (srv. též s Řím. 14,17).
Trpělivost (řecky: makrothymía) je charakterový Boží rys (Řím. 2,4; 9,22; 1. Pet. 3,20), a tím i Kristův (1. Tim. 1,16; 2. Pet. 3,15), ke kterému jsou napomínáni věřící v Efezským 4,2; Koloským 3,12 a ve 2. Timoteovi 3,10; 4,2. Trpělivost snáší i neprávem učiněné zlo.
Laskavost (řecky: chrêstótês) je často překládaná jako „dobré“ nebo „dobrotivost“ (Řím. 3,12; 2. Kor. 6,6; Kol. 3,12). Tato vlastnost je v Novém zákoně v prvé řadě ve spojení s Bohem (Řím. 2,4; 11,22; Ef. 2,7; Tit. 3,4).
Dobrotivost (řecky: agathôsynê) je odvozena od velmi rozšířeného řeckého přídavného jména agathos (dobrý). Ale zde použité podstatné jméno se vyskytuje jen v biblickém použití, to znamená v Septuagintě (řecký překlad Starého zákona), v Novém zákoně a u pozdějších křesťanských pisatelů. V Efezským 5,9 je dobrotivost zmíněna jako jedna ze tří součástí ovoce světla ve věřících.
Věrnost (řecky: pístis) má základní význam „důvěra“. V Bibli je toto slovo normálně překládáno slovem „víra“. Víra je důvěra v Boha a v Jeho Slovo. Zde však je viděno v poměru k lidem kolem nás. Proto zde musí být užito slovo „věrnost“ (srv. s Tit. 2,10).
Mírnost (řecky: praÿtês) je vlastnost, která je ve světě snadno vykládána jako slabost. Byla však znakem našeho Pána během Jeho života na zemi (Mat. 11,29; 21,5; 2. Kor. 10,1).
Zdrženlivost (řecky: enkráteia) – toto slovo je odvozeno od přídavného jména, které znamená „silný“, a proto je třeba mu rozumět i ve smyslu „sebeovládání“. Toto slovo se vyskytuje už jen ve Skutcích apoštolů 24,25 a ve 2. Petra 1,6. Protiklad k poslední skupině skutků těla, hříchům nemírnosti, tu je snadno rozeznatelný.
Tyto ctnosti křesťana nepředstavují, jak bylo řečeno, úplný výčet. Tak zde například není zmíněno milosrdenství, praktická spravedlnost a pokora. Proto také apoštol nepokračuje slovy: proti těmto není žádný zákon, nýbrž píše: „proti takovým…“, tj. proti věcem stejného druhu. Platnost následujícího konstatování se tedy neomezuje na těchto devět ctností, nýbrž zahrnuje také jiné křesťanské podstatné rysy. Že „proti takovým“ by se zde vztahovalo na osoby, je nepravděpodobné (srv. s veršem 21).
„Proti takovým není žádný zákon.“ Podle 1. Timoteovi 1,9 není zákon určen pro spravedlivé, nýbrž pro bezbožné a hříšníky, neboť zákon má způsobit poznání hříchů (Řím. 3,20).
Proti zjevování podstatných rysů Krista, a tím nového člověka (neboť to je ovoce Ducha), nemůže však žádný zákon klást nějaký požadavek. Křesťan, který tak žije, činí dokonce mnohem více, než nějaký zákon požaduje. Nemůže tak být ani od zákona odsouzen. Boží milost a síla Ducha Svatého pozvedají křesťana daleko nad úroveň zákona ze Sinaje (Řím. 8,3.4).
Verš 24: Ti ale, kteří (jsou) Kristovi, ukřižovali tělo s vášněmi a žádostmi.
Všichni, kdo vírou přijali Pána Ježíše, už nejsou dle svého postavení v těle (Řím. 7,5), nýbrž jsou „Kristovi“. Patří oslavenému Pánu v nebi a jsou s Ním pro věčnost zcela úzce spojeni. Jejich starý člověk je s Kristem ukřižován.
„Ukřižovat“ (a „spolu ukřižovat“) se v Novém zákoně obvykle vztahuje na způsob, jak Pán Ježíš byl přiveden ke smrti: Byl ukřižován. Celkem čtyřikrát je toto slovo v přeneseném smyslu použito vzhledem na věřící:
V Římanům 6,6 je zvěstována zásada, že s Kristem byl starý člověk odsouzen a byl proveden rozsudek. Bůh poslal svého Syna na svět v podobnosti těla hříchu a kvůli hříchu, který přebývá v padlém člověku, a na kříži na Něm, tom jediném bezhříšném, odsoudil hřích v těle (Řím. 8,3). Tak byl náš starý člověk jednou provždy spolu ukřižován, aby tělo hříchu, tj. princip hříchu, přebývající v hříšném člověku, došel svého konce. Věřící tím není bezhříšný, ale je osvobozen od moci hříchu. „Tělo hříchu“ (Řím. 6,6) je abstraktní pojem, který neoznačuje lidské tělo, nýbrž moc hříchu jako ovládající zásadu.
V Galatským 2,20 a 6,14 je tato skutečnost nyní osobně použita na věřícího. Ten vírou nejen pro sebe přijal dílo Krista na kříži (tj. uvěřil, že On nesl trest za jeho hříchy), nýbrž vírou je nyní jako hříšník sám ukřižován s Kristem.
V protikladu k těmto třem místům, v nichž je ukřižování představeno jako „utrpěná“, pasivní skutečnost, čteme v Galatským 5,24, že ti, kdo patří Kristu, sami ukřižovali tělo, a je výslovně dodáno: „s vášněmi a žádostmi“. Věřící, kteří „jsou Kristovi“, jsou zde považováni za lidi, kteří nejenže poznali, že Bůh se na ně už nedívá jako na hříšníky, nýbrž kteří si jsou osobně vědomi a aktivně spolu vykonali Boží rozsudek smrti nad hříšnou starou přirozeností (srv. s Kol. 3,9).
V každém věřícím je tělo sice ještě přítomné, poněvadž je nerozlučně spojeno s přirozeným tělem, ale věřící už není „v těle“, nýbrž „v Duchu“ (Řím. 8,9). Skrze Ducha Svatého křesťan vlastní sílu k tomu, aby se hříchu považoval za mrtvého a své údy, které jsou na zemi, tj. všechny vášně a žádosti prakticky umrtvoval (Kol. 3,5). Přitom však není žádným bojovníkem, nýbrž stojí v následování Vítěze, který to vítězství už vybojoval.
Verš 25: Jestliže Duchem žijeme, (tu) také Duchem choďme.
Tak jako v 5. verši se Pavel zahrnuje do nyní následujícího napomenutí. Slovo „jestliže“ uvádí předpokládanou skutečnost, že Galatští, stejně jako Pavel sám, vděčí za svůj nový život z Boha a jeho udržování Duchu Svatému (viz Jan 3,3-6). Prostý důsledek potom je: „Tu také Duchem choďme.“ Chybění členu před slovem „Duch“, tak jako už ve verších 16 a 18 ukazuje na to, co život a chození charakterizuje.
K vnitřnímu okruhu života skrze Ducha Svatého patří také vnější okruh chození skrze téhož Ducha. Na rozdíl od verše 16, kde je pro „chodit“ použito obvykle užívané řecké slovo peripateô, je zde užito sloveso stoicheô. To se kromě toho vyskytuje už jen v kap. 6,16; Sk. 21,24; Řím. 4,12; Fil. 3,16. Původně znamená „jít nebo pochodovat v jedné řadě“. Také v ostatních jmenovaných místech je použito v přeneseném smyslu na životní chození věřících. Všude ukazuje na dodržování určitého pořádku nebo na zařazení se. Směr života víry není udáván zákonem, nýbrž Duchem Svatým, který přebývá v každém věřícím. To vede k životu podle Boha i v obecenství s jinými věřícími.
Verš 26: Nebuďme žádostivi marné cti, ve které jedni druhé vyzýváme, jedni druhým závidíme.
I v tomto verši, tvořícím přechod k 6. kapitole, se Pavel zahrnuje do napomenutí nesnažit se o čest nebo slávu, což je přece marnivé nebo prázdné a beze smyslu. K tomu mohla u Galatských patřit také horlivost v zachovávání zákona (viz kap. 6,13b). Tělo – i křesťanovo – vždy hledá úctu, čest, slávu. Člověk se srovnává s druhým a podle toho, jak sám sebe oceňuje, vyzývá bližního nebo mu závidí. Pak mu už nemůže sloužit v lásce (verš 13). Ten, kdo si připadá „lepší“, jedná s věřícími vyzývavě, a ten, kdo si připadá „menší“, závidí druhým. Správným měřítkem pro náš život víry však nejsou druzí věřící, nýbrž je jím Pán Ježíš a Jeho Duch. Skrze Něho se chtějme stále znovu pomocí Božího slova soudit a nechávat vyrovnávat.