Verše 1 a 2: Říkám však: Pokud je dědic nezletilý, v ničem se neliší od služebníka, ačkoli je Pánem všeho; nýbrž je pod poručníky a správci až do doby předem určené otcem.
Už v kapitole 3,29 se Pavel znovu chopil myšlenky o získání dědictví, která byla vyslovena v 18. verši. Tu nyní rozvádí v prvních verších 4. kapitoly, a sice proto, aby ukázal, jakou roli přitom hraje zákon, o kterém už přece také mluví od kapitoly 3,19.
Zákon byl pro Izrael nejen vychovatelem (kap. 3,24). Ačkoli Izraelité měli jako Abrahamovi potomci být také příjemci zaslíbení, a tím dědici, byli přece pod domácností zákona „nezletilí“. Toto slovo znamená jak „dětinský“ (1. Kor. 3,1.2; Žid. 5,13), tak i „nezletilý“. Tento poslední význam máme zde. U Židů, Řeků a Římanů byl den zletilosti v životě mladého člověka důležitým mezníkem, který měl dalekosáhlé důsledky. Ačkoli byl od narození dědicem jemu náležejícího dílu otcovského vlastnictví, nelišil se ve svém dětství – ať otec ještě žil nebo už zemřel – v ničem od otroků v domě. Nalézal se pod dozorem poručníků, kteří za něho činili všechna rozhodnutí, nebo správců, kteří rozhodovali o jeho budoucím majetku. Až do jeho otcem stanoveného termínu nebyl syn oprávněn nastoupit své dědictví.
Verš 3: Tak také my, když jsme byli nezletilí, jsme byli ujařmeni pod živly světa.
V tomto verši opět jasně vystupuje rozdíl mezi křesťany, kteří přicházeli ze židovství, a bývalými pohany. Když Pavel mluví o otroctví zákona, říká vždy „my“ (srovnej s kap. 2,15.16; 3,13.23-25), když oslovuje Galatské, a tím křesťany z pohanů, říká „vy“ (kap. 3,26-29; 4,6.8), a když má na zřeteli společné postavení všech křesťanů, píše také „my“ a „nás“ (srovnej s kap. 3,14; 4,6).
Izrael se až do příchodu Pána Ježíše nalézal jako lid nezletilých pod panováním zákona, ačkoli byli tělesnými potomky Abrahamovými a pozemským Božím lidem. Také ti, kteří čekali na vykoupení (srovnej s Luk. 2,38), a ti, kteří poznali Pána Ježíše na zemi, k nim patřili, jako například Jan Křtitel a učedníci Pána. Pán Ježíš o Janu Křtitelovi jednou řekl: „Ten nejmenší v království nebes je větší než on.“ (Mat. 11,11) I věřící mezi Izraelity, ačkoli byli určeni k synovství, byli před Kristovým dílem vykoupení ještě pod otroctvím zákona, nebo jak to apoštol Pavel zde říká: „ujařmeni pod živly světa“.
O výrazu „živly světa“ (řecky: stoicheia tou kosmou) existují různá, zčásti velmi zvláštní pojetí. Slovo pro „živel“ znamená:
1. písmeno, 2. počáteční důvody, 3. základní látka nebo živel, prvek. V Novém zákoně se s různým významem vyskytuje v Galatským 4,3.8.9; Koloským 2,8.20; Židům 5,12 a 2. Petra 3,10.12. Zde v našem verši je výraz „živly světa“ jako v Koloským 2,20 zřejmě opisem mojžíšovského zákona. To vyplývá ze souvislosti kapitol 3,19 – 4,5 a z výslovné zmínky o dodržování určitých předpisů (Gal. 4,9.10; srovnej s Kol. 2,20.21). Ale proč apoštol přivádí zákon ze Sinaje do spojení s živly světa? Protože zákon ze Sinaje, ačkoli jej dal Bůh, se obracel k přirozenému, neznovuzrozenému člověku, to znamená k člověku tohoto světa, a odpovídal mu. Služba, vyžadovaná zákonem, byla vázána na hmotné věci tohoto světa. Dokonce svatyně staré smlouvy je nazvána „světskou“ (Žid. 9,1). Svátky byly v Izraeli určeny kalendářem. Obětní zákony, přikázání o čistotě a ostatní předpisy kultu se vztahovaly na místa, vnější stavy, předměty a časy. Tato vazba na ustanovení, přikázání a zákazy, které měly co činit se smysly uchopitelnými věcmi tohoto světa, přiváděly Izraelity do otroctví. To bylo pozdějšími dodatečnými předpisy zákoníků ještě zesíleno (srovnej se Sk. 15,10; Mat. 23,4). Pod zákonem nebyla svoboda, nýbrž jen otroctví. Ačkoli byl dán od Boha a byl svatý, spravedlivý a dobrý, přece nemohl Izraelitu vést k Bohu, nýbrž vázal ho svými předpisy na věci viditelného světa. Do tohoto otroctví živlům světa chtěli nyní judaisté vést Galatské zpět!
Verše 4 a 5: Když ale přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod zákonem, aby ty, (kteří byli) pod zákonem, vykoupil, abychom obdrželi synovství.
„V době předem určené Otcem“ (verš 2) tento čas nesvobody a nezletilosti pod poručnictvím zákona pro Izrael skončil. Když přišla plnost času, poslal Bůh na tento svět svého Syna (srv. s Markem 1,15; Žid. 1,1; 9,26 1. Pet. 1,20). Tím skončila domácnost zákona. Prokázalo se, že nikdo nemůže zachovávat zákon a tímto způsobem být ospravedlněn. Také z prorocké stránky čas uběhl (viz Dan. 9,25). Bůh měl péči o to, aby vnější okolnosti zvěstování poselství o spasení všem lidem byly připraveny. Římská světová říše ovládala celý prostor Středomoří a široká území Evropy pod císařským mírovým programem Pax Romana (římský pokoj). Celá říše byla krásně otevřena pomocí slavných římských vojenských silnic. Řečí prostoru Středomoří však nebyla latina, nýbrž koine, poklasická řecká písemná a hovorová řeč. Byl to tehdejší světový jazyk, kterému téměř všude rozuměli, v němž pak byl napsán i Nový zákon. Všechno bylo tedy připraveno pro příchod Božího Syna a pro zvěstování evangelia po celém světě.
Nyní poslal Bůh svého jednorozeného Syna na tento svět. Už ve věčnosti byl Syn v lůnu Otce, dříve než byl poslán (srv. s Řím. 8,3.32; Kol. 1,15-17), stejně tak jako Duch Svatý byl věčný Duch, dříve než Jej Bůh poslal do našich srdcí (verš 6; srv. s Žid. 9,14). Jistě byl Syn i jako na této zemi narozený člověk Božím Synem (Žalm 2,7; Luk. 1,35; Řím. 1,4). Ale Jeho věčná existence, božství a synovství, které jsou až do dnešní doby cílem mnoha útoků Satana skrze falešná učení, jsou na jiných místech Nového zákona vícekrát dosvědčeny (Jan 1,1-3; 17,5.24; 2. Kor. 8,9; Fil. 2,6). To vše zde však není předmětem, o kterém nás chce Duch Svatý poučit. Tím je rada lásky Boha Otce!
Když Bůh stvořil světy, učinil to skrze slovo svých úst (Žid. 11,3; Žalm 33,9). Když dal svému lidu Izraeli zákon, dal ho nařídit od andělů (kap. 3,19). Ale pro to, aby způsobil vykoupení ztracených hříšníků, poslal Bůh svého Syna!
Jako člověk se Boží Syn narodil z ženy. Ani zde Pavel neopakuje, co věděl a čemu věřil každý křesťan, totiž že Pán Ježíš se narodil z Marie, panny, z pokolení Davidova (Iz. 7,14; Mat. 1,18-23). Nadpřirozeným zplozením (Luk. 1, 26-35), ale přirozeným narozením (Luk. 2,6.7) byl zjeven Bůh v těle a zároveň byl naplněn Boží výrok učiněný Evě, první ženě na této zemi, v zahradě Eden, že to bude semeno (potomek) ženy, které hadovi (Satan) potře hlavu (1. M. 3,15).
Aby se Boží Syn mohl stát Prostředníkem mezi Bohem a lidmi, narodil se jako Člověk Kristus Ježíš ze ženy (1. Tim. 2,5). Ale když se měla splnit Boží zaslíbení Abrahamovi a jeho potomkům, musel se Boží Syn narodit také pod zákonem, to znamená jako Izraelita (Gal. 3,16.19; srv. s Janem 4,22; Řím. 9,5). Pán Ježíš se také proto narodil pod zákonem, aby tento zákon podle Božích myšlenek naplnil (srv. s Luk. 2,21; Mat. 5,17; Žalmem 40,9). Byl jediným člověkem, který toto učinil.
Ale Pán Ježíš ne pro nás zachovával a dodržel tak dokonale zákon, ačkoli se to často říká. Základem naší záchrany není víra v dokonalý život Pána a Jeho tím prokázanou spravedlnost. Cesta k ospravedlnění hříšníků je jedině a pouze víra v Jeho krev, kterou On dal ve své smrti (Řím. 3,25).
Pán Ježíš se poddal zákonu, protože jen tímto způsobem bylo možné vykoupit od zákona. Tím, že On, jediný člověk bez hříchu (1. Kor. 5,21; 1. Pet. 2,22; 1. J. 3,5) se pod zákonem stal zlořečením, vykoupil ty, kteří stáli pod zlořečením zákona. To Pavel vysvětlil už v kapitole 3,13. Zde se jen ještě jednou zmiňuje o tom, že Kristus vykoupil ty, kteří byli pod zákonem (tj. Židy). Jaký dojem musela na Galatské učinit tato Bohem inspirovaná slova, že Židé byli vykoupeni vírou ve výkupné dílo Krista od otroctví zákona, zatím co oni sami měli úmysl se právě pod tento zákon postavit!
Nyní jim Pavel sděluje ještě další následek poslání Božího Syna: synovství. Skrze Ježíše Krista jsou nyní všichni, kdo v Něho věří, Božími syny. O této skutečnosti se Pavel zmínil už v kapitole 3,26, zde však je vyzdvižena ve spojení s osvobozením od zákona jako zvláštní požehnání. Kristus je Boží Syn od věčnosti a svou podstatou. Věřící jsou syny tím, že Bůh je dosadil do postavení synů. Synovství znamená totiž doslovně „postavení syna“ nebo „ustanovení za syna“ (srv. s Řím. 8,15; Ef. 1,5).
Synovství tedy není totéž jako být dítětem. Jan nazývá ve svých spisech věřící vždy jen Božími dětmi, zatím co Pavel používá obě označení. Jako Boží děti jsme se z Boha narodili, vlastníme nový, věčný život a jsme předměty Boží lásky (Jan 1,12.13; 3,3.5.16; 1. J. 3,1). Být Božím dítětem tedy v prvé řadě vyjadřuje životní vztah. Naproti tomu v synovství vidíme více to vyvýšené postavení, hodnost a slávu, ale také odpovědnost věřících před Bohem na základě jejich učinění zajedno s Kristem, oslaveným Pánem (Řím. 8,23. 29; Ef. 1,5; 1. Kor. 6,18). Jako věřící jsme jak Boží děti, tak i Boží synové. Nerosteme tedy duchovně od dítěte k synu, nýbrž vlastníme obě výsady skrze Boží milost od začátku.
Verš 6: A protože jste synové, poslal Bůh Ducha svého Syna do našich srdcí, který volá: Abba, Otče!
Nejen věřící z Izraele, národa, který v kolektivním směru už vlastnil synovství (2. M. 4,22; Řím. 9,4), nýbrž i věřící z národů se vírou v Krista stali Božími syny. Proto Pavel nyní přechází od „my“ k „vy“. Na základě Boží rady jsou všichni lidé, kteří v nynější době milosti věří v evangelium spasení, předurčeni k synovství. Protože nyní obdrželi toto výsadní postavení jako synové, Bůh poslal do jejich srdcí, do sídla náklonností a vůle, Ducha Svatého. Jak to Pán Ježíš předpověděl, přišel Duch Svatý po Jeho nanebevstoupení v den Letnic na zem, aby přebýval ve věřících a v Božím shromáždění (Sk. 2). Od té doby každý věřící dostává Ducha Svatého (Ef. 1,13). Jen na tomto místě je Duch nazván Duchem Jeho Syna (srv. s Řím. 8,9: „Duch Krista“; 2. Kor. 3,17: „Duch Pána“; Fil. 1,19: „Duch Ježíše Krista“). Tento Duch přebýval v Božím Synu během doby Jeho pozemského života, a tentýž Duch byl také Bohem poslán do našich srdcí. Bůh poslal svého Syna, aby nám daroval postavení synovství, a poslal Ducha Svatého, aby nám daroval vědomí synovství a radost z něho (Řím. 8,14-16). Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý je nyní nejen dokonale zjeven, nýbrž je také činný ke spasení a k požehnání kdysi ztracených hříšníků!
Duch Svatý, který přebývá v srdcích věřících, je Správce (Utěšitel, Přímluvce), který se jich ujímá a uvádí je do vědomí jejich postavení synů před Bohem. On to je, který zde vyslovuje jméno „Abba, Otče“, které se sluší pro Boží syny. Tak oslovoval Pán Ježíš svého Otce, když byl v Getsemane v prudkém boji (Marek 14,36). V Římanům 8,15 a zde je nyní Božím synům vysvětleno, že mají výsadu oslovovat Boha jako svého Otce tímtéž způsobem, jako to činil jednorozený Syn sám. Abychom rozuměli dosahu této skutečnosti, musíme si uvědomit, že v době Nového zákona by pro Žida bylo neuctivé, kdyby Boha nazval svým Otcem. Ve Starém zákoně se sice častěji vyskytuje zmínka o poměru Otec – syn mezi Bohem a izraelským národem, ale Izraelita neznal Boha osobně jako svého Otce (2. M. 4,22; Žalm 103,13; Iz. 64,8; Jer. 3,19; Oz. 11,1; Mal. 1,6). Teprve když na svět přišel Boží Syn, zjevil Otce (Jan 14,9). Věčný Syn byl ten první, kdo jako člověk mohl jmenovat Boha svým Otcem, a On o Něm a s Ním vždy tak mluvil – s výjimkou Matouše 27,46, když byl pro nás učiněn hříchem a byl svým Bohem opuštěn. Nyní je známkou a výsadou mnoha Božích synů, že smějí říkat „Abba, Otče“. „Abba“ je aramejské slovo pro Otce, které bylo používáno v důvěrném prostředí rodiny. „Otec“ je prostě překlad tohoto slova nebo jména. Společně vyjadřují, že Židé i pohané jsou nyní vírou v Pána Ježíše, Božího Syna, přeneseni do postavení synů a skrze Ducha Svatého mají smělost blížit se k Bohu, svému Otci. Smějí Mu přinášet svůj dík a své velebení, ale také před Ním vylévat prosby svých srdcí.
Verš 7: Tak tedy už nejsi služebník, nýbrž syn; jestliže ale syn, (tak) také dědic skrze Boha.
Slovy „tak tedy“ (nebo: podle toho, proto) shrnuje Pavel nyní ještě jednou to, co bylo doposud řečeno. Každý, kdo ve vědomí svého postavení syna říká „Otče“, nemůže být služebník (doslova: otrok). Služebník by nikdy nemohl svého šéfa nazývat „otcem“. Nejen Židé byli pod zákonem otroci, nýbrž i Galatští byli otroky hříchu (srv. s Řím. 6,17). Proto jsou nyní čtenáři Dopisu jednotlivě a osobně osloveni: „Tak tedy už nejsi služebník, nýbrž syn.“ Nyní každý jednotlivý z nich – ať muž nebo žena (srv. s kap. 3,28; 1. Kor. 6,18) – se v Kristu stal synem a dědicem. Formulace některých překladů Bible: „dědic Boží skrze Krista“ spočívá na textu pozdějších rukopisů, které se zde opírají o podobné místo v Římanům 8,17. Zde však správně stojí: „Dědic skrze Boha.“ Jak jsme viděli, všechno požehnání spočívá na Božím vlastním konání.
Podle Boží rady je Kristus dědicem všech věcí (Žalm 2,8; Žid. 1,2). V Něm dosahují také ti, kteří jsou podle Božího úmyslu předurčeni, svého dědictví jako Jeho spoludědicové (Řím. 8,17; Ef. 1,10.11). Budou s Ním oslaveni a tisíc let s Ním budou vládnout (1. Tim. 2,12; Zj. 20,4). Pak se naplní Boží zaslíbení Abrahamovi: „V tvém semeni budou požehnány všechny národy země.“ (1. M. 22,18) Židovský národ a judaisty ovlivnění Galatští doufali, že získají Abrahamovo požehnání dodržováním zákona. Ale pouhá skutečnost, že někdo je Izraelita, resp. že dbá na zákon, nemohla dát ani život, ani spravedlnost (kap. 3,6.11), ani výsadu být Abrahamovým synem (kap. 3,7), ani dědictví (kap. 3,14.18). Toto vše obdržel jen ten, kdo věřil Bohu jako Abraham. To byla první lekce, kterou se Galatští museli naučit. Je obsažena ve 3. kapitole ve verších 1-20.
Bůh však ve své milosti má připraveno daleko větší bohatství pro ty, kteří věří v Jeho Syna Ježíše Krista. Tato požehnání, která převyšují zaslíbení Abrahamovi, nalézáme v kapitole 3,21 až 4,7. Každý vykoupený smí dnes vědět, že skrze víru je nejen pravý Abrahamův syn (kap. 3,29), nýbrž Boží dědic. Dále smí vědět, že nejenom vlastní život z Boha, nýbrž věčný život (srv. s kap. 6,8). Konečně skrze Ducha Svatého, který v něm bydlí, vlastní svědectví o svém synovství a schopnost se z toho všeho těšit a radovat.
Jak dokonalé a obdivuhodně správné jsou Boží myšlenky o spasení! Čím více se zaměstnáváme Jeho radou, tím zřetelněji poznáváme „božskou logiku“ Jeho plánů a myšlenek, které nám jsou zjeveny v Jeho Slově. To, co Pavel říká vzhledem k Božímu jednání s Izraelem, platí i nyní: „Ó hlubokosti bohatství, jakož i moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystižitelné jeho cesty! … jemu buď sláva na věčnost! Amen.“ (Řím. 11, 33-36)
Verš 8: Ale tehdy, když jste Boha neznali, jste sloužili těm, kteří od přirozenosti nejsou bohové.
V kapitolách 3,1 až 4,7 Pavel Galatským různými důkazy ukázal, že ne zákon, nýbrž jen víra v Pána Ježíše Krista je cesta ke spasení a ke všemu požehnání. Ve verších 8-11 na to navazuje velmi vážným varováním před „odpadnutím zpět“ pod zákon.
Nejprve jim připomíná dobu, než se obrátili k pravému Bohu. Galatští, kteří pocházeli z pohanství, Boha neznali. To by nemohlo být řečeno o Židech. Nevědomost o Bohu je v Novém zákoně obvykle považována za provinilou neznámost (Luk. 12,47.48; Řím. 1,21-32; Ef. 4,18; 2. Tes. 1,8). Zvlášť jasně je toto posouzení vyjádřeno v Římanům 1,18-32. Každý člověk, jenž skutečně hledá Boha, Jej může poznat ve stvoření i bez známosti Bible. Ale lidé nechtějí Boha znát. Proto je Bůh nechal upadnout do hrozných hříchů a ďábelských zapletení.
Výjimku z tohoto odsouzení nevědomosti o Bohu však vidíme při ukřižování Pána. Ten se modlil za své nepřátele: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Luk. 23,34) A Petr později Židům ve Skutcích apoštolů 3,17 řekl: „A nyní, bratři, vím, že jste jednali v nevědomosti, stejně jako vaše knížata.“ Bůh byl ve svém milosrdenství připraven jednat s tímto těžkým proviněním jako s hříchem nevědomosti a dává volat Židy k pokání. O další výjimce se zmiňuje Pavel na Areopagu v Aténách. Tam zvěstuje řeckým filozofům, že Bůh přehlédl časy nevědomosti pohanských národů, ale nyní lidem přikazuje, aby činili pokání (Sk. 17,30). Ani zde nevědomost neznamená osobní nevinnost. Po době nevědomosti začala nyní doba milosti a zvěstování evangelia všem lidem.
V našem verši však Pavel nevyslovuje rozsudek nad nevědomostí Galatských. Jen jim připomíná, že v oné době bez Boha sloužili svým pohanským modlám. Zatím co Židé pod zákonem otrockým způsobem, ale přesto sloužili jedinému pravému Bohu, byli Galatští otroky těch, kteří od přirozenosti nejsou bohové. Těmito „ne-bohy“ (srv. s 5. M. 32,17.21; 2. Par. 13,9) jsou míněni pohanští bohové a jejich obrazy. I když Pavel souhlasí s Korintskými v tom, že modly nejsou nic než dřevo, kámen nebo kov (1. Kor. 8,4; srv. s Iz. 44,8-20), tu je přece velmi vážně varuje před tím, že ti bohové sami, tedy mytologické, pohanské božské bytosti, které jsou těmito obrazy bohů představovány, nejsou ničím jiným, než démony, to znamená zlými duchy, a tím nástroji Satana, s nimiž Boží dítě nesmí mít žádné společenství (1. Kor. 10, 19.20).
Verše 9 a 10: Nyní však, poněvadž jste poznali Boha, spíše ale jste byli od Boha poznáni, jak to, že se zase obracíte k těm slabým a ubohým živlům, kterým zase znovu chcete otročit? Zachováváte dny, měsíce, období a roky.
Od modloslužby, v níž byli kdysi zotročeni, se však Galatští, tak jako Tesaloničtí, obrátili k Bohu a poznali Ho jako živého a pravého Boha (1. Tes. 1,9). Ale toto poznání Boha nebylo jejich vlastní zásluhou, spíše byli od Boha poznáni (Mat. 7,23; 1. Kor. 8,3; 2. Tim. 2,19). Ne jejich poznání Boha vedlo k tomu, že je poznal, nýbrž bylo tomu naopak. Bůh je poznal, ano, už ve věčnosti předzvěděl (Řím. 8,29; 1. Pet. 1,2). Vedl je také k tomu, aby Ho poznali jako svého Spasitele – Boha.
Pln úžasu a údivu se apoštol ptá: „Jak to, že se zase obracíte …“ (Srv. s kap. 1,6.7.) Přitom pro „obracíte“ používá totéž slovo, které se jinak překládá jako „obrátit“ (řecky: epistréphô). Tím je ještě zdůrazněna vážnost této otázky, neboť to nebylo dobré obrácení, když se obrátili k nějakému „jinému evangeliu“ a v těle dokonávali, když předtím začali v Duchu (kap. 3,3).
Pro Galatské, kteří se přece neobraceli zpět k modlářství, nýbrž k izraelskému zákonu, musela být tato otázka velice burcující. Izraelská bohoslužba byla kdysi nařízena Bohem. Byla plná poukazů a předobrazů na Krista a Jeho oběť. Když se na to díváme z tohoto stanoviska, byla Stará smlouva daleko vzdálena od modlářství. Ale s Pánem Ježíšem přišlo naplnění všech stínů a předobrazů (srv. s Kol. 2,17). Ten, kdo nyní ve vědomém zaslepení pokračuje v této staré bohoslužbě nebo se jí pro sebe chápe, dopouští se podle Božího slova modloslužby. Pavlovým slovům je možné rozumět jen tak, že Galatští byli v nebezpečí, že se opět vrátí k slabým a ubohým živlům, jimž opět znovu chtěli sloužit. Jakkoli se židovství a pohanství jinak od sebe vzájemně různily, v jednom bodě se velmi blízko dotýkaly. Svou vazbou na vnější předpisy kultu, a tím na elementy světa, přiváděly lidi do otroctví. U Galatských tvořila tyto elementy dříve pohanská modloslužba, nyní však dodržování předpisů zákona. Tak činili „zase znovu“ to, v čem žili před svým obrácením, jen jiným způsobem! Chtěli sloužit týmž elementům světa, pod kterými kdysi byli ujařmeni Izraelité a od nichž byli Pánem Ježíšem vykoupeni. Tyto elementy byly „slabé“, protože zákon byl nedokonalý a nemohl nic přivést k dokonání (srv. s Žid. 7,19; 9,9.10; 10,1-4). Byly „ubohé“ ve srovnání s bohatstvím, které je darováno každému věřícímu v Kristu (1. Kor. 1,5; 2. Kor. 8,9).
Pavel nyní vyjmenovává některé z těchto „ubohých živlů (prvků)“ zákona: dny, měsíce, období a roky. „Dny“ jsou míněny sobota a nový měsíc (novoluní) na začátku měsíce (2. M. 23,12; 4. M. 10,10), „měsíci“ zvláště první a sedmý měsíc roku, v nichž byly slaveny hlavní svátky: Fáze a Den smíření (srv. s 2. M. 12; 3. M. 16; 23), „obdobími (časy)“ (řecky: kairos „časový bod, příležitost“) různé svátky Izraele. K sedmi svátkům Hospodinovým, zmíněným ve 3. M. 23, přidali Židé ještě svátek Purim a svátek zasvěcení chrámu (Ester 9,29-32; Jan 10,22). „Roky“ se rozumí každých sedm let opakující se rok prominutí a každých padesát let přicházející milostivé léto (3. M. 25,1-13; 5. M. 15,1).
Kromě těchto slabých a ubohých prvků si Galatští od judaistů nechali také ještě naložit obřízku (kap. 5,2). Nevypadá to dnes v křesťanstvu zcela podobně? Množství křesťanských svátků, ceremonií, pomazání, kropení, liturgií, oltářů a obrazů, a konečně zvláštní duchovní stavy s jejich oděvy, jejich výsadami a oprávněními, to vše jsou důkazy obrácení se zpět ke slabým a ubohým živlům pozemské bohoslužby podle zákona. Jak daleko se toto vše vzdálilo od velebení v duchu a pravdě, které Bůh Otec hledá u Svých dětí, a od pravého vzdělání věřících, které má být působeno skrze Ducha Božího (Jan 4,21-24; 1. Kor. 12,4-11; 14,26)!
V tomto místě je asi vhodný krátký pohled na Římanům 14. Tam tentýž apoštol píše zcela jiným tónem o věřících, kteří považovali kvůli Pánu určité dny za důležitější než jiné (Řím. 14,5.6), a napomíná k trpělivosti a snášenlivosti ostatní, kteří se dívali na všechny dny stejně. Nesmíme v tom vidět nějaký rozpor, nýbrž velkou Boží milost. Na rozdíl od shromáždění v Galacii bylo v Římě mnoho uvěřivších Židů. Někteří z nich se domnívali, že se i nadále musejí pevně držet zákona. Tentýž problém nalézáme i ve Skutcích apoštolů (Sk. 10,11-16; 21,20). Pavel napomíná nyní ostatní věřící v Římě, aby jako silní snášeli tyto slabé, ale zároveň varuje ty slabé, aby ostatní neodsuzovali, protože se necítí vázáni zákonem, což bylo přece správné. V Dopisu Galatským máme však co činit se zcela jinou situací. Zde se nejednalo o slabé Boží děti, které se dříve nalézaly pod otroctvím zákona a nyní se musejí učit, že jsou od něho osvobozeny. Zde vystoupili požidovšťující svůdcové s autoritou, kterou si přivlastnili, a chtěli pod svůj nebezpečný vliv přivést věřící, kteří byli osvobozeni z otroctví modloslužby, ale nikdy nebyli pod zákonem. Proti tomu musel Pavel jako nástroj Ducha Svatého vystoupit zcela jiným způsobem.
Verš 11: Bojím se o vás, zda jsem snad na vás nepracoval nadarmo.
Tato Pavlova vážná slova vyjadřují hluboký zármutek. Obával se, že všechna jeho námaha při zvěstování evangelia v Galacii by mohla být bez úspěchu. Tamní křesťané nyní měli v úmyslu odvrátit se od evangelia milosti. Kdyby se od toho nedali zadržet, pracoval by u nich předtím nadarmo. Slova „o vás“ ukazují, že přitom nemyslel na svou vlastní námahu, nýbrž na to, že Galatští by ztratili ovoce této jeho práce.
Zde není možné učinit závěr, že znovuzrozený křesťan by mohl zahynout. Na to není v celém Novém zákoně ani jediný poukaz. Jestliže zde Pavel mluví o zbytečné práci, má tím na mysli něco zcela jiného. Z pověření svého Pána zvěstoval všude evangelium milosti a celou Boží radu se všemi jejími požehnanými důsledky pro věřící (Sk. 20,27). To činil i v Galacii. Když však nyní Galatští přijali učení judaistů a mojžíšovský zákon jako směrnici pro křesťanský život, odvrátili se od plnosti Boží milosti v Kristu a vedli opět otrocký život pod zákonem, ačkoli byli povoláni ke křesťanské svobodě. V tomto případě by apoštolovy snahy byly nadarmo. Znovuzrození Galatští by zůstali tedy křesťany, ale opustili by půdu čisté a plné Boží milosti a postavili by se na židovskou půdu, to znamená na stanovisko zákona, které není křesťanské.
To, co Galatští činili, byl začátek vývoje, který už o málo později charakterizoval šířící se křesťanskou církev a až do dnešního dne charakterizuje velké části křesťanstva. Tam, kde ztraceným lidem není zvěstováno čisté evangelium milosti, nýbrž dosažení spasení je činěné závislým na splnění určitých lidských předpisů a skutků, je rovněž opuštěna zásada bezpodmínečné milosti; ano, nevědomí lidé jsou uváděni do falešné jistoty, a přitom mohou věčně zahynout. Nebyla i v těchto případech námaha velkého apoštola národů nadarmo?
Verš 12: Buďte jako já, neboť i já jsem jako vy, bratři, prosím vás; ničím jste mi neublížili.
Obava, že u Galatských pracoval nadarmo, vede Pavla k tomu, aby se v následujících verších 12-20 obrátil k těmto bloudícím věřícím s výzvou jdoucí k srdci. Nejprve je prosí, aby byli (nebo aby se stali), jako je on sám, totiž svobodnými od zákona. Galatští, kteří jako pohané původně neměli s mojžíšovským zákonem nic společného, se poté, co uvěřili v Pána Ježíše, chtěli postavit pod tento zákon. Pavel, jenž jako rozený Žid se zákonem vyrůstal, byl vírou v Pána Ježíše od tohoto zákona osvobozen. Proto na svedené věřící volá: „Buďte jako já!“
Potom k tomu připojuje: „neboť i já jsem jako vy, bratři.“ On, jenž původně jako Žid stál pod zákonem, se přece stal tím, čím byli původně oni: svobodným od zákona. Poznal, že člověk není před Bohem ospravedlněn skutky zákona (srv. s kap. 2,15-20; Fil. 3,9). K tomu se při zvěstování evangelia pohanům, kteří nebyli pod zákonem, stal jako někdo, kdo není pod zákonem (1. Kor. 9,21).
Když se Galatští nyní od judaistů dodatečně nechávali postavit pod zákon, jednali v rozporu s evangeliem milosti, které jim bylo zvěstováno a kterému uvěřili. Tím se dopustili velké křivdy. Ale Pavel spěchá s ujištěním, že jemu tím ničím neublížili. I když ho krajně bolestně zasáhlo, že se věřící Galatští nechali odvrátit od poselství, které jim zvěstoval, přece nepociťoval jejich jednání jako osobní útok proti sobě.
Verše 13 a 14: Víte ale, že jsem vám kdysi ve slabosti těla zvěstoval evangelium, a tímto pokušením, které (bylo) v mém těle, jste nepohrdli, ani si je zošklivili, nýbrž přijali jste mne jako anděla Božího, jako Krista Ježíše.
Pavel nyní připomíná Galatským, za jakých okolností jim kdysi přinesl evangelium. Řecké slovo próteros, které zde je přeloženo jako „kdysi“, jako přídavné jméno znamená „dřívější“ a „výtečnější, mocnější“, jako příslovce (próteron) znamená „dříve, předtím“ a se členem (to próteron) „dříve, kdysi, předtím, jednou“. Význam „po prvé“, který zde někteří vykladači chtějí vidět, je sotva obhajitelný. Pavel se zmiňuje o době, kdy byl u nich a jejich poměr k němu byl ještě zcela jiný, jak to vyplývá z toho, co dále čteme.
Tehdy u nich byl v (doslova „kvůli“, řecky: dia) slabosti těla, to znamená, že byl zachvácen tělesnou nemocí. O druhu této choroby bylo vysloveno mnoho domněnek, ale Boží slovo o tom zjevně nedává žádné vysvětlení. Souvislost s „ostnem pro tělo“ z 1. Korintským 12,7-9, který Pavel obdržel po svém vtržení do ráje a který ho asi velmi oslabil, je možná, ale také nejistá.
Tato apoštolova nemoc musela být buď už navenek velmi odpuzující, nebo osobu nemocného v očích druhých učinila opovrženíhodnou. Byla zkouškou nebo pokušením. Zda tím je míněna zkouška pro trpícího, jak čte elberfeldský překlad podle většiny rukopisů, nebo podle velmi dobře dosvědčeného způsobu čtení pokušení pro lidi okolo (viz poznámku v elberfeldském překladu), je těžké rozhodnout. Řecké slovo peirasmós znamená jak „zkoušku“, tak i „pokušení“. Pro Pavla byla jeho nemoc nebo slabost jistě velkou zkouškou víry. Ale protože mluví o dřívějším dobrém postoji Galatských, je třeba asi spíše myslet, že chce říci: Ačkoli jste byli v pokušení mnou kvůli mé slabosti opovrhovat, nepoddali jste se tomuto pokušení. Neukázali jste ani opovržení, ani odpor, nýbrž naopak jste mne přijali jako Božího anděla, jako Krista samého. Galatští tedy apoštola přijali přes jeho pro přirozené cítění odpuzující zjev s převelikou radostí, vždyť těmto v pohanství a modloslužbě uvězněným lidem přinesl poselství milosti a bohatého Božího požehnání. A tak jej přijali nejen jako Božího posla (neboť tím přece byl), nýbrž jako nadpozemskou bytost, jako anděla Božího, ano, jako Krista samého, jehož následovníkem on byl a kterého jim před očima vykreslil jako ukřižovaného.
Verše 15 a 16: Kde (je) nyní to vaše blahoslavenství? Neboť vám vydávám svědectví, že kdyby to bylo možné, byli byste si vyloupili oči a dali mi je. Stal jsem se tedy vaším nepřítelem, poněvadž vám říkám pravdu?
Místo „co pak (bylo) vaše blahoslavenství“ je asi třeba podle řady dobrých rukopisů číst: „kde (je) nyní vaše blahoslavenství“ (P 46, Codex Aleph, ABC atd.). Když Galatští od Pavla slyšeli evangelium a vírou je přijali, mohli se považovat za blahoslavené. V čem spočívalo jejich blahoslavenství? Bylo to blahoslavenství, o kterém mluvil už David a Pavel je v Římanům 4,6-9 popisuje slovy: „Jako i David vypravuje blahoslavenství člověka, jemuž Bůh připočítává spravedlnost bez skutků: Blahoslavení jsou ti, jejichž nepravosti byly odpuštěny a jejichž hříchy byly přikryty! Blahoslavený je muž, jemuž Pán nepřipočítává hřích! Spočívá toto blahoslavenství nyní na obřízce nebo také na neobřízce? Neboť říkáme, že Abrahamovi byla víra počtena za spravedlnost.“ (Srovnej s Žalmem 32,1.2)
Není to náhodou, že slovo „blahoslavenství“ (řecky: makarismós) se v Novém zákoně vyskytuje jen na těchto dvou místech. Obě jednají o spravedlnosti z víry bez zákona.
Blahoslavenství Galatských bylo tak velké, že kdyby to bylo možné, vyloupili by si oči a dali by je Pavlovi. Smysl těchto slov byl chápán různě. Je možné v tom vidět poukaz na Pavlovo onemocnění očí (srv. s veršem 14 a kap. 6,11). Ale pravděpodobnější je, že Pavel chce tímto drastickým způsobem vyjádřit, že Galatští tehdy byli odhodláni k největším obětem pro něho (srv. s Žalmem 17,8; Příslovím 7,2; Zach. 2,8 /12/). Ale kde zůstalo to jejich tehdejší blahoslavenství? Udělalo místo nedůvěře a podezření vůči Pavlovi. Zaslepeni našeptáváním judaistů se Galatští na pravdu, kterou jim Pavel zvěstoval, dívali nyní zcela jinak než tehdy. Když vírou přijali evangelium, sami se blahoslavili. Nyní se ale domnívali, že jim Pavel něco zadržel nebo že jim způsobil dokonce škodu, protože se při zvěstování nezmínil o dodržování mojžíšovského zákona a nežádal to.
Tak Pavel nyní přichází k závěru ve formě otázky: „Stal jsem se tedy vaším nepřítelem, poněvadž vám říkám pravdu?“ Pavel miloval svého Pána tolik, že nebyl v nebezpečí, že by pravdu evangelia oslaboval nebo měnil, aby vyšel Galatským vstříc. Snášel to, že svedení Galatští mu už neprokazovali stejnou lásku jako dříve. Ale museli se přece ptát, kam to přišli, když toho, jenž jim zvěstoval pravdu, nyní považovali za svého nepřítele.
Verše 17 a 18: Nehorlí pro vás dobře, nýbrž chtějí vás vyloučit, abyste vy horlili pro ně. Je ale dobré horlit v dobrém vždycky, a ne pouze, když jsem u vás přítomen.
Pavel byl se svatou a vážnou horlivostí starostlivý o blaho jednotlivých věřících i shromáždění (2. Kor. 11,2), aby ve všem následovali Pána a Jeho slovo. Ale ti, o nichž zde mluví, aniž by je jmenoval jmény, nezjevovali při svých snahách o srdce a přízeň Galatských dobrou horlivost. Tito judaisté – neboť o ně se jedná – chtěli Galatské přivést k tomu, aby dodržovali zákon ze Sinaje. Aby tohoto cíle dosáhli, ucházeli se o ně vším myslitelným způsobem. Zároveň mluvili zle o apoštolovi Pavlovi. Zničením obecenství mezi Pavlem a Galatskými je chtěli odpoutat od učení, které jim on zvěstoval, že člověk je ospravedlněn jen Boží milostí a jen v této milosti stojí před Bohem (srv. s kap. 5,4). Tak chtěli Galatské odloučit od všeho jiného. Nakonec však jejich cílem bylo učinit z nich horlivé přívržence svého falešného učení a své „strany“ (kap. 6,12.13).
Slovo „horlit“ (řecky: zêlousthai) v 18. verši je často chápáno jako pasivum a podle toho překládáno jako „horlivě být ucházeno“. Může to však být také chápáno jako medium (střední tvar mezi aktivem a pasivem), které se sice jinak v Novém zákoně nevyskytuje, a být přeloženo tak, jak je to uvedeno výše.
Pavel se horlivě staral o duchovní blaho Galatských. Ale ti, kteří se nyní o ně ucházeli, to činili z nečistých pohnutek, neboť chtěli Galatské táhnout za sebou.
Proto Pavel v 18. verši argumentuje: Proti horlivým snahám nelze nic namítat, pokud slouží k dobrému, to znamená k poznání Boží vůle. Tak tomu bylo jak u Pavla, tak i u Galatských, když svého času byl u nich. Ale nyní, když Pavel byl nepřítomen, horlili falešní bratři o přízeň věřících tam, aby je pohnuli ke stranické horlivosti pro zákon. Proto apoštol Galatským připomíná, že mají i nyní v jeho nepřítomnosti dělat to, co dělali během jeho přítomnosti: dokazovat horlivost k dobrému.
U Filipských tomu bylo jinak. Jim mohl Pavel napsat, že vždycky činili Boží vůli, nejenom v jeho přítomnosti, nýbrž i v jeho nepřítomnosti (Fil. 2,12).
Verše 19 a 20: Moje děti, kvůli kterým opět mám porodní bolesti, až by Kristus ve vás byl zformován; přál bych si ale nyní být přítomen u vás a proměnit svůj hlas, neboť jsem kvůli vám na rozpacích.
Starost o všechna shromáždění, o které se Pavel zmiňuje na jiném místě (2. Kor. 11,28), měla vzhledem ke Galatským zcela zvláštní důvod. Kdysi jim Krista jako ukřižovaného tak živě vykreslil před očima, že Jej radostně vírou přijali. Tak se stal Pavel jejich duchovním otcem, neboť je skrze evangelium v Kristu Ježíši zplodil (srv. s 1. Kor. 4,15; Filemonovi 10). Proto je zde také nazývá svými dětmi (řecky: teknon; srv. s 1. Tim. 1,1; Tit. 1,4). Slovo „dítko“ (řecky: teknion), které zde mnohé rukopisy mají a které ve svých spisech tak často užívá Jan, spočívá asi na pozdější změně tohoto místa.
Když Mojžíš kdysi viděl plačící a v nespokojenosti reptající lid Izraele, řekl k Bohu: „Zdali jsem já počal všechen lid tento? Zdali jsem já zplodil jej, že mi díš: Nes jej na rukou svých, jako nosí chůva děťátko, do země té, kterou jsi s přísahou zaslíbil otcům jejich?“ (4. M. 11,12) Pavel zde však stojí výše. Byl tak plný pravé božské lásky ke svým dětem ve víře, že kvůli nim podruhé měl porodní bolesti. Ale tentokrát u Galatských nešlo o nové narození. Nyní byli ve velkém nebezpečí, že ztratí z očí Pána Ježíše a že se obrátí k ubohým prvkům světa. Kristus a Jeho sláva, milost a svoboda, v níž stáli, to vše už pro ně nic neznamenalo. Jejich obrácením se k zákonu pravda v jejich srdcích tak zakrněla, že jim muselo být znovu poukázáno na střed křesťanské víry. Nemohli mít ani radost v Pánu, ani pro Něho být svědectvím.
Proto námahou a snahou apoštola bylo, aby v nich byl opět Kristus zformován. Jak se to může stát, jim zde nepíše. Ale není to pro všechny Boží děti cenné o tom přemýšlet, co to znamená, aby v nás byl zformován Kristus?
Jediná cesta k tomu je hledět na Krista a na Jeho dílo a důvěřovat Mu místo falešným učitelům, zákonu nebo vlastním skutkům. Musíme Krista Písem stále lépe poznávat, to znamená Jeho Osobu, Jeho cesty, Jeho dílo s jeho slavnými důsledky, jak to máme v Písmu svatém, v Božím slově, představeno. Pak tomu bude moci být u nás tak, jak to mohl Pavel sám o sobě říci: „Už nežiji já, nýbrž Kristus žije ve mně.“ (Gal. 2,20)
Pavel musel Galatským psát z dálky. Ale přál si být u nich, aby jim vše, co se ho vzhledem k jejich duchovnímu stavu dotýkalo, mohl říci ústně. Pak by mohl totiž podle potřeby změnit tón svých slov a mluvit k nim přísně nebo naopak přívětivě.
Nyní je, lidsky viděno, na rozpacích. Neví, zda nachází správná slova, správný tón, který bude mluvit k jejich srdci. Kdyby u nich byl osobně, viděl by, jaký dojem na ně činí jeho slova, a mohl by podle toho změnit svůj hlas. Tak jednou říká Korintským: „Mám k vám přijít s holí, nebo s láskou a v duchu mírnosti?“ (1. Kor. 4,21)
Verš 21: Povězte mi nyní vy, kteří chcete být pod zákonem: Neslyšíte zákon?
V nyní začínající poslední části této kapitoly činí Pavel ještě jeden další pokus, aby Galatské přesvědčil o tom, jak je to nesmyslné držet se zákona. Používá si k tomu příklad ze zákona, to jest z pěti Mojžíšových knih, který Galatští jistě znali, aniž by však rozuměli jeho hlubšímu významu. Slovo „zákon“ používá v tomto verši tedy v rozdílném významu.
Galatští se chtěli postavit „pod zákon“ jako jejich požidovšťující učitelé. Tím jsou míněny předpisy ze Sinaje. Když jim Pavel klade otázku: „Neslyšíte zákon?“, pak nemá na mysli ta ustanovení, nýbrž, jak to plyne z následujících veršů, První z pěti Mojžíšových knih, které společně nesou jméno „zákon“ (hebrejsky: Thora; srv. s Luk. 24,44). Někdy je také jako „zákon“ nazván celý Starý zákon (Jan 10,34; 1. Kor. 14,21).
Verš 22: Neboť je napsáno, že Abraham měl dva syny, jednoho ze služebnice a jednoho ze svobodné.
O Abrahamovi Pavel psal už podrobně v kapitole 3,6-18. Nyní se k němu ještě jednou vrací. Stejnými slovy: „Je napsáno“, čelil Pán Ježíš pokušiteli na poušti (Mat. 4,4.7.10), a stejným způsobem zdůvodňovali také později často apoštolové své vývody. „Je napsáno“ je odvolávka na Boží slovo a zároveň vždy znovu poukaz na jednotu Starého a Nového zákona.
Galatským, kteří by tak rádi byli Abrahamovými syny (ovšem špatným způsobem), dává Pavel na zváženou, že Abraham měl přece dva syny: Izmaele a Izáka. Ti pozdější synové, o nichž je zmínka v 1. Mojžíšově 25,1-6, zde zůstávají mimo zřetel. Izmael a Izák měli sice téhož otce, ale různé matky. Matka prvního byla Agar, egyptská služka (1. M. 16), zatím co Sára, Izákova matka, byla právoplatnou Abrahamovou ženou a byla svobodná. Pavel se zde o jménech matek nezmiňuje, ale o jejich stavu ano, protože ten se přenášel na jejich potomky. Izmael proto byl služebníkem od narození (srv. s 1. M. 21,4), ale Izák byl jako syn svobodné také sám svobodný.
Verš 23: Ale ten ze služebnice se narodil podle těla, ten pak ze svobodné skrze zaslíbení,
K rozdílu stavu dvou Abrahamových synů – jeden služebník, druhý svobodný – přichází nyní ještě jako druhý znak jejich původ. Izmael, syn služebnice, se narodil podle těla, to znamená přirozeným způsobem jako každé druhé dítě. Avšak výraz „podle těla“ také říká, že tu před Izmaelovým narozením byla tělesná přemýšlení. Sára a Abraham viděli, že stárnou, aniž by se jim narodil Bohem zaslíbený syn. Vždyť Bůh Abrahamovi přece řekl jen: „Ten, který vyjde z tvých beder, bude tvým dědicem.“ (1. M. 15,4) O matce Bůh nemluvil. A tak podle tělesného plánu, který vymyslela Sára, přivedla služebnice Agar na svět Izmaele.
Izákovo narození bylo však způsobeno jedině a pouze Božím zaslíbením. Když se Izmael narodil, řekl Bůh Abrahamovi, že jeho žena Sára porodí syna, který se bude jmenovat Izák (1. M. 17,15-19). Z lidského hlediska tu už nebyla naděje na potomstvo, neboť Abrahamovi bylo sto let a Sáře devadesát let. Ale nyní už nepochybovali o Božím zaslíbení. Nejen o Abrahamovi, nýbrž i o Sáře je výslovně dáno svědectví, jakou víru v této situaci dokázali (Řím. 4,19; Žid. 11,11).
Verš 24: což má obrazný význam; neboť tyto jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sinaj, která rodí k otroctví, která je Agar.
Zmíněné starozákonní skutečnosti jsou nejen historicky pravdivé a spolehlivé, nýbrž mají kromě toho obrazný význam. Tak mají také zkušenosti Izraele během putování pouští pro nás předobrazný význam (1. Kor. 10,1-11). Stejně tak je kněz a král Melchisedech předobrazem Krista (Žid. 7,1-3) atd. Mnoho historických líčení Starého zákona obsahuje ve světle Nového zákona pro dnešní čtenáře předobrazný význam.
Agar, služebnice, a Sára, svobodná, tedy představují dvě Boží smlouvy s lidmi. Jedna byla smlouva, kterou Bůh se svým lidem Izraelem uzavřel na Sinaji. Ve 2. Mojžíšově 19,5 Hospodin řekl: „Jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého a zachovávat mou smlouvu, budete mé vlastnictví ze všech národů.“ Agar, která jako první dala Abrahamovi syna, který se však narodil podle těla, je obrazem této smlouvy zákona ze Sinaje. Je ve spojení s tělem, to znamená s přirozeným člověkem. Jako Izmael byl služebník, tak také izraelský lid byl pod zákonem v otroctví. Účelem zákona bylo brzdit vůli přirozeného člověka a poddávat ji Boží vůli. To je otroctví. Zákon však nemůže člověka změnit. Kdo však je znovuzrozen, zemřel a vstal s Kristem, je od tohoto otroctví osvobozen.
Tu druhou smlouvu, která zde není blíže vysvětlena, uzavřel Bůh s Abrahamem už dříve. V 1. Mojžíšově 15,18 čteme: „V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu a řekl: Semeni tvému dám zemi tuto, od řeky Egyptské až do řeky té veliké, řeky Eufrat.“ Tato smlouva zaslíbení spočívala jedině na Boží milosti a Abraham potřeboval jen věřit, jak je to o něm dosvědčeno již v 1. Mojžíšově 15,6. K této druhé smlouvě je přirovnána Sára. Ona, svobodná, byla právoplatnou Abrahamovou ženou, která přivedla na svět Izáka, syna zaslíbení a dědice, i když teprve poté, co se narodil Izmael.
Verš 25: Neboť Agar je hora Sinaj v Arábii, odpovídá ale nynějšímu Jeruzalému, neboť je se svými dětmi v otroctví;
Podle většího počtu dobrých rukopisů (P46, Aleph, C, F, G, atd.) stojí v různých překladech: „Hora Sinaj leží totiž v Arábii“ nebo podobně. Ne Sára, Izákova matka, nýbrž Agar, Izmaelova matka, je obrazem Galatskými tak ceněné smlouvy zákona, kterou Bůh uzavřel s Izraelem na Sinaji. Potomci Agar, Izmaelitští, jsou podle staré tradice totožni s Araby (srv. s 1. M. 25,12-18). Hora Sinaj leží mimo zaslíbenou zemi, v Arábii. Jako Izmael, syn služebnice, musel žít mimo Kanaán a nemohl být Abrahamovým dědicem (1. M. 21,10), tak přišel Izrael v arabské poušti pod otroctví zákona, které nemohlo vést k zaslíbenému dědictví (Gal. 3,18).
Sloveso „odpovídat“ (řecky: systoicheô) znamená vlastně: stát v téže řadě nebo linii. Sinaj tedy patří k dnešnímu Jeruzalému. Jeruzalém, od Davidovy vlády hlavní město Izraele, byl se svým chrámem a židovskou bohoslužbou i v době nového zákona stále ještě středem zákonu věrného židovstva. Jeho děti jsou obyvateli tohoto města a v širším smyslu příslušníky židovského lidu. O nich už Pán Ježíš s nářkem musel říci: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři proroků, a který kamenuješ ty, kteří byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste.“ (Mat. 23,37) Jeruzalém a jeho děti se i v době, kdy Pavel psal tento Dopis, ještě vnitřně nalézali v otroctví pod zákonem; vnější podrobení pod římskou vládu zde jistě není míněno.
Verš 26: ale Jeruzalém nahoře je svobodný, který je naše matka.
Až dosud vysvětloval Pavel pomocí předobrazu služky Agar jen jednu ze smluv, totiž zákon ze Sinaje. Nyní pokračuje, jako kdyby byl popsal také druhou smlouvu, smlouvu zaslíbení a milosti. Tato smlouva je reprezentována Sárou, svobodnou a právoplatnou Abrahamovou ženou. Ta byla matkou Izáka, syna zaslíbení, dědice, který sám je opět předobrazem Krista. Tak jako Agar je přirovnána k hoře Sinaj a nynějšímu Jeruzalému, tak je Sára srovnávána s Jeruzalémem nahoře.
Jeruzalém nahoře je – tak jako jeho předobraz Sára – charakterizován svobodou, ale také milostí z Boží strany a vírou na straně člověka. Tento Jeruzalém je takto symbol toho, co vlastní všichni věřící za všech dob, z čeho se radují a v co doufají. Proto je v Židům 11,10 o Abrahamovi řečeno, že „očekával město, mající základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh“. Proto mohlo být také Hebreům10 napsáno: „Přistoupili jste k hoře Sionu a k městu živého Boha, nebeskému Jeruzalému.“ (Žid. 12,22) A proto platí i pro nás slova z poslední kapitoly: „Neboť nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme.“ (Žid. 13,14)
Ve Zjevení 21,2 je sice „město svaté, Jeruzalém nový“ viděn jako nevěsta ozdobená pro svého muže a ve verších 9-10 v tisíciletém království jako „nevěsta, žena Beránkova“. Tím je bezpochyby v užším smyslu míněna Boží Církev (srv. s Ef. 5,22-31; Zj. 19,7-9), a přece do něho vejdou všichni, kteří jsou zapsáni v Beránkově knize života, to znamená všichni ostatní věřící (Zj. 21, 27; srv. se Zj. 13,8; 17,8).
Jeruzalém nahoře je tedy matka a domovské město všech věřících za všech dob, nejen křesťanů. Jsou výsady, které jsou společné všem věřícím, lhostejno v které době žili nebo žijí. Tak jako Abraham, otec věřících, jsou všichni ospravedlněni vírou (1. M. 15,6). Všichni obdrželi odpuštění svých hříchů (Žalm 32,1; Řím. 3,25). Všichni usilují o nebeskou vlast (Žid. 11,14; Fil. 3,20), a všichni žijí a chodí ve věřící důvěře ve svého Boha. V Dopisu Galatským (a částečně i v Dopisu Římanům) je na věřící pohlíženo z tohoto stanoviska. To je zřetelné zvláště tehdy, když je zmínka o Abrahamovi, otci všech věřících (Řím. 4,16; Gal. 3,7).
Mezi Boží Církví a věřícími jiných období jsou však také rozdíly. Církev byla ve Starém zákoně ještě tajemstvím, které nebylo známé. Když se Pán Ježíš o ní poprvé zmínil, byl její vznik ještě budoucí: „Na této skále postavím svou církev.“ (Mat. 16,18) Jen Církev je Boží dům, tělo Krista a žena Beránkova. Jen v ní bydlí Duch Svatý a jen ona bude věčně dlít v domě Otce. Tyto požehnané výsady náležejí všem pravým věřícím nynější doby milosti, kteří patří k Církvi živého Boha. O těchto výsadách se však nepojednává v Dopisu Galatským, nýbrž především v Dopisu Efezským.
Verš 27: Neboť je napsáno: „Raduj se neplodná, která nerodíš, propukni (v jásot) a vykřikni, která nemáš porodní bolesti! Neboť děti osamělé jsou četnější než té, která má muže.“
Tento citát z Izaiáše 54,1 potvrzuje, že Pavel v tomto oddílu mluví o věřících všeobecně, ne o výsadách Boží Církve v nynější době. Izaiáš zde vidí, jak Izrael, Boží pozemský lid, jehož středem je Jeruzalém, se v době soužení obrátí ke svému Bohu. Od proroků Starého zákona je Izrael vícekrát nazván ženou Hospodinovou, která se Mu stala nevěrnou, a proto byla zapuzena (Jer. 3,1-5; Ozeáš 1-5). Když Hospodin uzavřel s Izraelem smlouvu na Sinaji, tu jakoby s lidem vstoupil v manželství (Jer. 31,32). Věřící z oné doby jsou zde označeny jako děti „té, která má muže“.
Ale kvůli své nevěrnosti, své neposlušnosti a své modloslužbě byl Izrael od Boha zavržen (Jer. 3,8) a je nyní osamělý a neplodný. Ale až se obrátí k Bohu, Bůh se znovu spojí se svým lidem (Iz. 54,6; Oz. 2,14.15). Pak nebudou Bohu sloužit, tak jako dříve, jen jednotliví věřící z tohoto lidu, nýbrž celý Izrael bude zachráněn skrze pokání a víru v Mesiáše (Řím. 11,26). Sice se bude jednat jen o ostatek přečištěný soudy, ale ten bude od Boha uznán jako Jeho lid a bude uveden do požehnání tisíciletého království. O této ještě budoucí době mluví Izaiáš 54,1.
Apoštol však používá tento verš na dnešní dobu milosti. Z lidu, který byl pro svoji nevěrnost od Boha zavržen, a proto je osamělý, vyšel Mesiáš, a Jeho zavržením vzešlo spasení pro všechny národy: „Neboť spasení je ze Židů.“ (Jan 4,22; Řím 9,5) Věřící dnešní doby Pavel označuje jako „děti osamělé“, přičemž opět myslí na Sáru, která se sice stala matkou zaslíbeného dědice Izáka, a tím velkého národa, ale nejprve byla neplodná a musela přihlížet, jak služebnice Agar jako první dala Abrahamovi syna.
Verš 28: Vy však, bratři, jste jako Izák dětmi zaslíbení.
Nyní Pavel používá starozákonní obraz přímo na Galatské. Přitom je oslovuje, jako tak často v tomto Dopisu, jako bratry, aby vyjádřil svou lásku k nim, ale také svou naději, že přijmou jeho napomenutí a naučení. Izák byl syn zaslíbení, protože jej Bůh v protikladu k Izmaelovi, synu těla, jeho rodičům zaslíbil. Galatští také byli dětmi zaslíbení, ale v jiném smyslu. Bůh dal Abrahamovi zaslíbení, že v jeho semeni, to znamená v Kristu, požehná všem národům země (srv. s tím, co bylo řečeno v Gal. 3,16). Toto zaslíbení se u Galatských, kteří přece z největší části pocházeli z národů, stalo skutečností. Izák je zde tedy viděn jako předobraz těch, kteří „ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha narozeni jsou“ (Jan 1,13).
Verše 29 a 30: Ale jako tehdy ten podle těla narozený pronásledoval toho podle Ducha (narozeného), tak také nyní. Ale co říká Písmo? „Vyvrz služku a jejího syna, neboť nebude dědit syn služky se synem svobodné.“
Příběh Izáka a Izmaele obsahuje ještě další obdobu, kterou Pavel Galatským připomíná. V 1. Mojžíšově 21,9 je řečeno, že Sára viděla, jak se Izmael směje nebo posmívá. To je zde postaveno na úroveň pronásledování. Bůh dbá na svůj lid a každé negativní jednání vůči němu nejen vnímá, ale bere je také velmi vážně. Jaká je to útěcha pro každého věřícího, jenž musí trpět posměch od lidí světa!
Izmael je zde, tak jako ve verši 23, nazván „ten podle těla narozený“, Izák však ne jako ten „skrze zaslíbení“, nýbrž „podle Ducha“ narozený. Nenarodil se jen skrze Boží zaslíbení proti každému přirozenému, tělesnému očekávání, nýbrž Bůh jednal, jako vždy, „podle Ducha“, to znamená v souhlasu s činností Ducha Svatého.
Slovy „tak také nyní“ je vytvořena obdoba k Židům a judaistům na jedné straně a věřícím na druhé straně. Židé, kteří se tolik chlubili svým tělesným původem od Abrahama (Jan 8,39), byli sice jeho dětmi „podle těla“, ale nikoli „podle Ducha“. Totéž platilo také pro judaisty, falešné bratry, kteří přinášeli jiné evangelium. Možná že Pavel myslel na pronásledování ze strany nevěřících Židů (srv. s Řím. 15,31; 1. Kor. 11,26; 1. Tes. 2,14-16), především ale na jednání judaistů v Galacii. Ti na jedné straně usilovali o přízeň věřících, na druhé straně pronásledovali zvěstovatele evangelia podezřeními a pomluvami. Tím se prokázali jako nepřátelé pravých věřících a milosti.
Nakonec starozákonní předobraz obsahuje ještě poslední, důležité naučení, o kterém je zmínka závěrem ve 30. verši. Po posmívání se Izmaele Izákovi Sára od Abrahama žádala: „Vyžeň tuto služku a jejího syna; neboť nebude dědit syn této služky s mým synem, s Izákem!“ (1. M. 21,10) Tento požadavek byl Bohem Abrahamovi ve 12. verši výslovně potvrzen. Pavel proto uvádí Sářina slova vítězně slovy: „Ale co říká Písmo?“ Tak jako tehdy musel Abraham Izmaele vzdálit ze svého domu, tak měli i Galatští odmítnout judaisty, neboť mezi nimi nemohlo být žádné obecenství. Ale nejen to. Jestliže křesťané odpovídají Izákovi a nevěřící Židé, resp. judaisté, Izmaelovi, pak nemohou tito mít ani žádný díl na zaslíbeném dědictví. Jsou mimo Boží království a mimo Jím zaslíbené požehnání.
Verš 31: A tak, bratři, nejsme dětmi služky, nýbrž svobodné.
Jestliže Pavel oslovil Galatské v 28. verši „vy však, bratři“, tu končí svá naučení podobnou větou: „A tak, bratři, nejsme…“ Jasně předložil rozdíl mezi zákonem a milostí, otroctvím a svobodou. Nyní ukončuje celou část svého Dopisu věnovanou učení (kap. 3-4) dotvrzením požehnaného postavení Galatských, do kterého spolu zahrnuje i sebe samého. Kdysi byli všichni, Pavel stejně jako Galatští, (i když v rozdílném smyslu) služebníky. Ale skrze stejnou svrchovanou Boží milost se stali svobodnými dětmi Jeruzaléma nahoře.