Verš 1: Ó, nerozumní Galatští! Kdo vás očaroval, jimž byl před očima vykreslen Ježíš Kristus jako (mezi vámi) ukřižovaný?
Pavel nyní 3. kapitolou začíná hlavní část Dopisu, obsahující učení. Předmětem prvního oddílu (kapitoly 1 a 2) byl božský původ jeho evangelia a jeho povolání a vyslání jako apoštola. Nyní přichází k vysvětlení tohoto evangelia samého. Úvod této části začíná už zásadními slovy v kapitole 2,19.
Když Pavel myslí na Galatské, zmocňuje se ho opět rozpoložení mysli, v němž Dopis začal (viz také kap. 1,6). Proto zde také nepoužívá oslovení „bratři“ (jako v kap. 1,11; 3,15; 4,12; 5,11.13; 6,18), nýbrž nazývá je jménem, aby zdůraznil, že se jeho slova obracejí speciálně k nim a že si o ně dělá velké starosti. Podobným způsobem oslovil jednou Korintské (2. Kor. 6,11) a v kladném smyslu i Filipské (Fil. 4,15). Galatské nazývá „nerozumnými“ a toto slovo opakuje ve 3. verši, protože se nechali očarovat jako prostí, pošetilí lidé, aby se odklonili od cesty víry, kterou jednou poznali jako správnou, na cestu skutků zákona, ačkoli obdrželi Ducha Svatého jako důkaz Božího působení. Kromě toho jim Pavel představil evangelium tak živě, že při vzpomínce na to jim mohl říci, že Ježíš Kristus jim byl vykreslen před očima jako mezi nimi ukřižovaný, tak jako by se ukřižování stalo před jejich zraky. Slovo přeložené jako „vykreslit“ má také význam „něco oznámit oficiálním vyhlášením“. Tak tam Pavel vykonal kázání evangelia jako herold a apoštol. Také Korintským, kteří byli v nebezpečí, že uklouznou do světa, připomínal své kázání, které neobsahovalo nic jiného, „než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného“ (1. Kor. 2,2). Kristovo dílo na kříži nám ukazuje ztracený stav člověka, Boží svatost, ale také lásku a dokonalost smíření. Pavel se proto chtěl chlubit jedině a pouze křížem Krista, jak to píše v Galatským 6,14.
Verš 2: Toto jediné se chci od vás dovědět: Přijali jste Ducha ze skutků zákona, nebo ze slyšení víry?
Druhá otázka, kterou apoštol klade, obsahuje určitou ironii. Odpověď na ni asi neočekává, neboť ta musí být každému Božímu dítěti jasná. Chce jim tím ujasnit, jakou bludnou cestou se dali. Když uslyšeli evangelium a uvěřili mu, obdrželi Ducha Svatého (srv. s 2. Kor. 1,22; Ef. 1,13). V té době oni jako bývalí pohané pravděpodobně ještě vůbec nic nevěděli o židovském zákonu. Otázka, zda obdrželi Ducha ze zvěsti víry nebo ze skutků zákona tím byla už zodpovězena. Pavel chce touto otázkou Galatské přivést k zamyšlení.
O Duchu Svatém je na tomto místě v Dopisu Galatským zmínka poprvé. Skutečnost, že Duch Svatý po nanebevstoupení Pána Ježíše přišel na zem, aby bydlel ve věřících, je zvláštním znakem křesťanské doby. Pán sám to tak oznámil (Jan 14,26; 15,26; 16,7.13.14). Jeho zaslíbení se naplnilo ve dni Letnic (Sk. 2), a od té doby bylo poslání Ducha Svatého součástí zvěstování evangelia učedníky (Sk. 2,38; 9,17). Když dnes někdo uvěří plnému evangeliu spasení, obdrží Ducha Svatého jako Boží pečeť své víry.
Toto obdržení Ducha Svatého není u věřícího nějakou záležitostí doprovázenou znameními a „dary zázraků“, jak si to mnozí myslí a také zvěstují! Písmo Svaté naproti tomu říká, že přítomnost Ducha Svatého ve věřícím se prokazuje tím, že s důvěrou nazývá Boha svým Otcem (Řím. 8,15; Gal. 4,6). Vědomí o tom, že věřící je Božím dítětem, je důkazem, že přijal Ducha! „Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží.“ Duch Svatý tak zaujímá příbytek ve věřícím jako ve svém chrámu (1. Kor. 6,19), chce ho vést ve všech životních otázkách (Jan 16,13; Řím. 8,14; Gal. 5,18) a chce ho udržovat v praktickém spojení s Bohem.
Duch Svatý bydlí také uprostřed věřících jako v Božím chrámu (1. Kor. 3,16; Ef. 2,22). Skrze Něho jsou všichni věřící ode dne Letnic pokřtěni v jedno tělo, a v Jeho síle jsou vykonávány dary, které dal vyvýšený Kristus (1. Kor. 12 a Ef. 4).
Duch Svatý sice působil ve světě od jeho stvoření, mysleme jen na první kapitolu Bible, kde čteme: „A Duch Boží se vznášel nad vodami.“ (1. M. 1,2) Ale teprve ode dne Letnic ve Skutcích 2 si popsaným způsobem činí příbytek v lidech, kteří uvěří. To vše je založeno na dokonalém díle vykoupení na Golgotě. To také vysvětluje, že požehnání nemohou být získána na základě skutků zákona; jsou jedině a pouze následkem zvěsti víry. Galatští – stejně jako všichni ostatní křesťané – neobdrželi Ducha Svatého skrze svou vlastní aktivitu, nýbrž tím, že přijali Slovo, které jim bylo zvěstováno. Slovo přeložené jako „zvěst“ (řecky: akoê) označuje jak zvěstování, tak i slyšení poselství (srovnej s Řím. 10,16 s poznámkou v elb. překladu).
Verše 3 a 4: Jste tak nerozumní? Poté co jste začali v Duchu, chcete nyní v těle dokončovat? Zakusili jste tak mnohé nadarmo? Jestliže skutečně nadarmo?
První otázka třetího verše navazuje na začátek 1. verše. Vlastně jim měla být pošetilost jejich jednání jasná, když správně zvážili a zodpověděli si otázku ohledně přijetí Ducha Svatého. Obdrželi Ducha Svatého na základě své víry v evangelium (2. verš) a svůj život víry začali na správné cestě v Jeho síle a pod Jeho vedením (3. verš). Ale nyní měli v úmyslu dokončovat v těle, když se stavěli pod zákon. Když si vzali zákon jako směrnici pro svůj život, jak to dělá mnoho křesťanů ještě i dnes, nebyl určující silou jejich života už Duch Svatý, nýbrž tělo. Pojem „tělo“ je v Novém zákoně použit v různých významech. Obecně může být řečeno, že označuje přirozený stav stvoření (tvora). Na mnoha místech je však míněn zvlášť stav člověka, zkaženého pádem do hříchu a ve svém hříchu nepřátelského Bohu. Pro věřícího došlo tělo sice v zásadě svého konce v kříži Krista a křesťan dle svého postavení před Bohem už není „v těle“, nýbrž „v Duchu“ (Řím. 8,3; Gal. 5,24; Řím. 7,5; 8,9). Ale může ještě žít a jednat „podle těla“, tzn. tak, jako kdyby vůbec neměl nový život a sílu Ducha. O to zde apoštolovi jde.
Zákon má co činit s tělem, vztahuje se na oblast přirozeného života a řídí vnější chování neznovuzrozeného člověka. Očekává od něho sílu, kterou on nemá. Protože byl dán Bohem, byl samozřejmě svatý, spravedlivý a dobrý, ale Bůh ho dal svému pozemskému lidu Izraeli na jeho vlastní žádost jen proto, aby mu ukázal, že pro svou bezmocnost (chybění síly) a svůj hřích nemůže být před Bohem tímto způsobem ospravedlněn (Řím. 7,12; 5,20a; Gal. 3,19). Ten, kdo se tedy dnes postaví pod zákon, je odkázán na své tělo v jeho nemohoucnosti a s jeho žádostmi. Tělo je neschopné naplnit zákon, neboť tělo stojí v odporu k Boží vůli, která je vyjádřena v zákoně. Jaká je to proto nerozumnost, chtít v těle dokončovat to, co bylo začato v Duchu!
Po dvou argumentech ohledně obdržení Ducha Svatého (2. verš) a života víry započatého pod Jeho vedením (3. verš) následuje ve 4. verši třetí argument: „Zakusili jste tak mnohé nadarmo? Jestliže skutečně nadarmo?“ Některé překlady podávají řecké slovo paschô slovem „trpět“; to je normální a nejčastěji se vyskytující význam slova (viz elberfeldský překlad, Lutherův, Mengeho, Schlatterův, Darbyho anglický a francouzský překlad, a překlad F. W. Granta). Je-li takto přeloženo, vztahuje se otázka na utrpení pro Krista, která na sebe Galatští vzali po svém obrácení. Jestliže adresáti Dopisu bydleli v jižní části římské provincie Galacie (viz předmluvu), nalézáme popis takového pronásledování ve Skutcích 14.
Ale do souvislosti Pavlových myšlenek se přece lépe hodí překlad: „Zakusili jste tak mnohé nadarmo?“ Tak to je v poznámce u Mengeho a elberfeldského překladu, stejně jako v textu revidovaného elberfeldského překladu. Galatští učinili velké zkušenosti, když do jejich srdcí vešel Duch Svatý se svojí silou (5. verš; kap. 4,6). Mělo to všechno být nadarmo? Když se nyní obrátili k zákonu, vyjádřili tím, že to všechno přešlo beze stopy kolem nich, místo aby jim to potvrdilo, že jsou na správné cestě.
V trochu neobvyklém dovětku: „Jestliže skutečně nadarmo?“ chce Pavel asi vyjádřit, že nemůže věřit tomu, že to všechno bylo skutečně nadarmo.
Verš 5: Ten, který vám nyní poskytuje Ducha a působí mezi vámi divy, (je to) ze skutků zákona nebo ze zvěsti víry?
Pavel se nyní opět chápe myšlenky z 2. verše a znovu Galatským připomíná jejich vlastní zkušenosti, ale s některými rozdíly. Předně zde ukazuje na Toho, který Ducha dává. Za druhé vyzdvihuje s tím spojené divy, které se ukázaly v galatských shromážděních. Přitom se může jednat o divy, které se v jejich středu děly skrze apoštola, nebo o síly, které v nich samých byly činné. Řecké slovo pro „mezi“ (en) připouští obě vysvětlení. Tvar činného slovesa „působit“ (participium praesens) ukazuje, že se nejedná o jednorázové konání, nýbrž o trvající působení nebo o zásadu. Galatští museli vědět, že toto Boží působení, které ještě v přítomné době zakoušeli, nespočívalo na tom, že se pokoušeli plnit zákon, nýbrž na zvěsti víry. Tím měli ještě jeden přítomný důkaz pro to, že jednou vstoupili na správnou cestu a že dodržování zákona není cestou spasení!
Verš 6: Stejně jako Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počteno ke spravedlnosti.
Odpověď na ty dvě podstatné otázky ve verších 2 a 5 může znít jen: Ze zvěsti víry. Tato nevyslovená odpověď je předpokládaná v 6. verši. V tomto verši je nyní poprvé v tomto Dopisu uvedena osoba Abrahama, otce všech věřících (Řím. 4,11.12). Oddíl, který zde začíná, sahá až k 18. verši.
Zákonu věrní Židé se stále znovu odvolávali na Abrahama jako na svého otce (Jan 8,33.39; Luk. 16,24). Abraham byl uznávaný otec izraelského národa, jenž také byl jako první Bohem uveden do země Kanaán (Palestina). Tuto zem Bůh zaslíbil Abrahamovi a jeho semeni jako dědictví. Kromě toho mu slíbil, že jeho potomstvo bude početně mocné a že jeho símě se stane požehnáním pro všechny národy (1. M. 12,3; 15,5; 17,8; 22,17.18). Bůh s Abrahamem uzavřel smlouvu a jako znamení této smlouvy mu ustanovil obřízku. Později se obřízka v izraelském národu považovala téměř za stejně významnou jako zákon a jeho dodržování. Tato požehnání na sebe vztahovali i Židé v době Pána Ježíše, protože byli Abrahamovými přirozenými potomky, a tak jako on byli obřezáni. Zapomněli však přitom, že Abraham obdržel všechna Boží zaslíbení na základě své víry. Tu stejnou osudnou chybu dělali judaisté mezi křesťany v Novém zákoně. Pokoušeli se věřícím z národů namluvit, že Boží zaslíbení jsou dána jen Abrahamovi a jeho semeni (to jest jeho potomkům). Jestliže nyní nějaký křesťan chce mít podíl na těchto požehnáních, pak prý musí přejmout vnější formy židovství, zákon a obřízku, aby tím vstoupil do Abrahamových šlépějí.
Proti tomuto překrucování Boží pravdy nyní Pavel vystupuje s argumentem, že Abraham nebyl ospravedlněn dodržováním zákona, který byl dán teprve mnohem později (17. verš), nýbrž vírou. Podobným způsobem Pavel uvádí verš z 1. Mojžíšovy 15,6 v Římanům 4,3, aby ukázal, že obřízka byla Abrahamovi dána teprve po jeho ospravedlnění, a to jako pečeť jeho spravedlnosti z víry. – V Jakubovi 2,23 je uvedeno totéž místo, avšak z jiného důvodu: tam se jedná o to, aby byla skutky prokázána pravost víry.
Verš 7: Vězte tedy: ti, kteří jsou z víry, ti jsou Abrahamovi synové.
Tento verš je závěrem z předcházejícího. Místo hovorově živějšího vyzvání: „Vězte tedy“ bychom mohli přeložit: „Poznáváte tedy.“ Smysl řečeného se tím sotva změní.
Judaisté tehdy učili: Musíte žít jako Židé, to znamená, že musíte být obřezáni a dodržovat Mojžíšův zákon. Proti tomu Pavel vyzdvihuje, že jen ti, kteří stojí na pevném základu víry, jsou Abrahamovi synové. Abrahamovým znakem byla víra. Jen ti, kteří nesou ten stejný znak, jsou Abrahamovými syny. Přirozený původ nestačí, aby někdo mohl být uznán za Abrahamova syna (srovnej s Janem 8,37.39; Řím. 9,7,8). Jen ten, kdo je jako Abraham ospravedlněn z víry a žije z víry, může být nazván Božím synem. Ani judaisté neměli přes svůj židovský původ nárok na to, aby se nazývali Abrahamovými syny, neboť jim chyběla víra, základ vztahu, ve kterém Abraham stál k Bohu. Nejprve jsou zde tedy míněni jen Židé jako přirození Abrahamovi potomci, kteří si velmi zakládali na svém původu od něho. Jak ukazují další verše, vztahuje se tato zásada i na věřící z národů.
Verše 8 a 9: Písmo ale předpokládajíc, že Bůh ospravedlní národy z víry, zvěstovalo Abrahamovi dobré poselství předem: „V tobě budou požehnány všechny národy.“ Tedy ti (, kteří jsou) z víry, jsou žehnáni s věřícím Abrahamem.
Teď Pavel přechází k přesnějšímu zodpovězení otázky, kdo je nyní skutečně Abrahamovým synem. Písmo svaté je zde představeno jako osoba (srovnej s veršem 22), což je zvláštní, ale významná skutečnost. Když se tato událost stala, První Mojžíšova kniha ještě vůbec neexistovala, a proto nemohla nic „předvídat“. Jen vševědoucí Bůh znal budoucí průběh věcí. S Ním je zde tedy ztotožněno „Písmo“, Boží slovo. Bůh a Jeho slovo jsou i v Židům 4,12.13 považováni za jedno. Jaký důkaz velikosti, neomylnosti a autority Bible! Zde použité řecké slovo pro „Písmo“ (graphê) se v Novém zákoně vyskytuje více než padesátkrát. Vždy označuje Písma Starého zákona i Nového zákona v tom rozsahu, jak již existovala.
Bůh, který všechno viděl předem, zvěstoval Abrahamovi předem dobré poselství, které bylo později zaznamenáno inspirací Ducha Svatého. Bůh předem viděl, že národy budou ospravedlňovány stejně jako Izrael na základě víry a ne skrze zákon, který tehdy byl přece ještě budoucí. Toto ospravedlnění je předpokladem pro to, aby jim mohlo být v Abrahamovi požehnáno. Slova: „V tobě budou požehnány všechny národy“ nejsou nějakým doslovným uvedením určitého místa ze Starého zákona, nýbrž spojením dvou Božích zaslíbení Abrahamovi. První obdržel při svém vyjití z Ur: „V tobě budou požehnány všechny čeledi země.“ (1. M. 12,3) Druhé nalézáme v 1. Mojžíšově 22,18: „V tvém semeni si budou žehnat (nebo: budou požehnány) všechny národy země.“ (Srovnej s 1. M. 18,18.) Pavel zde vědomě mluví o Abrahamově „semeni“. Později uvidíme, že tímto semenem je Kristus (16. verš). Uvádí slova „v tobě“, aby ukázal, že u národů, stejně jako u Abrahama, bude víra základem k přijetí požehnání. U slov „v tobě“ nelze tedy v žádném případě myslet na nějakou Abrahamovu zásluhu. Ani nějaká myšlenka na přijetí všech věřících ve smlouvě uzavřené s Abrahamem tu není základem. Abraham obdržel Boží požehnání na základě své poslušnosti víry, a tak je tomu také nyní u národů.
To je souhrnně potvrzeno v 9. verši: „Tedy ti, kteří jsou z víry, jsou žehnáni s věřícím Abrahamem.“ První podmínka pro Boží požehnání je ospravedlnění. Poněvadž však k ospravedlnění dochází na základě víry, může i požehnání být dosaženo jen na základě víry.
Jak vlastní zkušenost Galatských (2. až 5. verš), tak také Písmo svaté (6. až 8. verš) tedy potvrzují, že jen ten, kdo přijde k Bohu ve víře, od Něho obdrží požehnání. Judaističtí učitelé však ze Starého zákona vyvodili opačný závěr. Požadovali, že se Galatští musejí podrobit zákonu, jestliže chtějí dosáhnout požehnání zaslíbených Abrahamovi. Proti tomu Pavel nyní v následujících verších znovu vystupuje a bere si pod lupu samotný zákon.
Verš 10: Neboť kteříkoli jsou ze skutků zákona, jsou pod zlořečením; neboť je napsáno: „Zlořečený je každý, kdo nezůstává ve všem, co je napsáno v knize zákona, aby to činil!“
Zlořečení je vyjádřené přání, aby těm, proti kterým je namířeno, byla způsobena časná nebo věčná škoda. Boží zlořečení zjevuje Boží soud nad člověkem jako následek hříchu (srv. s 1. M. 3,14.17). Také Bohem daný zákon může lidem nakonec jen zlořečit. Všechna Boží přikázání jsou sama o sobě svatá a spravedlivá a dobrá (Řím. 7,12), ale lidé jsou na základě v sobě přebývajícího hříchu neschopni je zachovávat. Jakub ve svém Dopisu píše: „Neboť kdo celý zákon zachová, ale v jednom klopýtne, stal se vinným všemi přikázáními.“ (Jak. 2,10) Každý upřímný člověk musí připustit, že není v stavu zachovat každé z Božích přikázání. Zákon je jako řetěz, jehož články jsou jednotlivá přikázání. Jestliže některý článek praskne, je celý řetěz přetržen. Proto logický závěr zní: „Zlořečený je každý, kdo nezůstává ve všem, co je napsáno v knize zákona, aby to činil!“ Každý, kdo se postaví pod zákon, přichází také pod zlořečení. Výraz „ze skutků zákona“ tvoří protiklad ke slovům „z víry“ v 7. verši. Jsou tím označeni ti, kteří zastávají zásadu, že se člověk může Bohu blížit a líbit se Mu plněním zákona. Odebírají se tím pod zlořečení zákona. Souvislost s 5. Mojžíšovou 27, z níž je zde použitý citát vzat, to činí zvlášť zřetelným. V 5. Mojžíšově 27,12.13 Mojžíš řekl izraelskému lidu, že až přijdou do země Kanaán, má šest pokolení stát na hoře Garizim k žehnání a zbylých šest na hoře Hébal k zlořečení. V na to následujících verších není však ani jedním slovem vysloveno požehnání, nýbrž jen zlořečení. Poslední ze dvanácti zlořečení je uvedeno zde.
Verše 11 a 12: Ale že skrze zákon není nikdo před Bohem ospravedlněn, (je) zjevné, neboť „spravedlivý bude živ z víry“. Zákon ale není z víry, nýbrž: „Kdo tyto (věci) učiní, bude skrze ně žít.“
K argumentu, že všichni, kteří se stavějí pod zákon, spadají pod Boží zlořečení, protože ho nemohou zachovat, připojuje apoštol nyní další důkaz: nikdo nemůže být před Bohem ospravedlněn skrze zákon. Je charakteristické, že zde není „skrze zákon“ (řecky: dia nomou, srv. s kap. 2,21), to znamená, že zákon je prostředkem, ale také ne „ze zákona“ (řecky: ek nomou, srovnej s veršem 21), to znamená na zásadě zákona, nýbrž zde jsou slova „v zákoně“ (srovnej s poznámkou v elberfeldském překladu; řecky: en nomô), to znamená v síle zákona, nebo tak dlouho nebo tak daleko, jak má zákon platnost. Nebezpečí u Galatských spočívalo v tom, že si mysleli, že vedle své víry v Pána Ježíše Krista musejí zachovávat zákon. Judaisté, kteří k nim přišli, je nechtěli přemlouvat k tomu, aby se vzdali víry v Krista. Říkali jim jen, že dodatečně k této víře musejí ještě dodržovat zákon, jestliže se chtějí Bohu líbit. Tak chtěli Galatští spolu spojit zákon a milost a domnívali se, že ujdou zlořečení zákona. Pavel jim musí nyní ukázat, že tyto dvě věci jsou spolu naprosto neslučitelné. Je zjevné, že před Bohem není nikdo ospravedlněn v zákoně. Pro přirozeného člověka to není zjevné, ale pro duchovního ano. Před lidmi může spravedlnost ze skutků obstát, ale ne před Bohem.
Je to zdůrazněno a potvrzeno citováním z proroka Abakuka: „Spravedlivý bude žít z víry.“ (Ab. 2,4) Tím zde není míněno, že ten, kdo je ospravedlněn z víry, bude žít, jak to je mnohými překládáno a vykládáno, nýbrž že ten, kdo je ospravedlněn, může žít jen z víry a ne v okruhu zákona, protože v zákoně není vůbec žádné místo pro víru. Proto zákon nemůže být ani základem ospravedlnění, ani pravidlem pro věřícího. Pro obojí přichází v úvahu jen víra.
Závěrem tohoto řetězu důkazů Pavel ještě jednou konstatuje: „Zákon ale není z víry, nýbrž: ‚Kdo tyto (věci) učiní, bude skrze ně žít.ʻ“ Už poukázal na spojení mezi zákonem a zlořečením (10. verš). Také ukázal, že skrze zákon není před Bohem nikdo ospravedlněn (11. verš). Nyní se vrací k protikladu, o němž se zmínil už ve verších 2 a 5: zákon a víra. A aby to zcela ozřejmil, připojuje k tomu další citát ze Starého zákona, který výslovně vyzvedá konání a dodržování přikázání jako podmínku k životu. Tento verš ze zákona samého (3. M 18,5) stojí v příkrém protikladu k víře. Zatím co spravedlivý žije z víry ve slavnou osobu Vykupitele Ježíše Krista, spočívá život zákonického člověka v konání, ale nikdy nedosáhne spravedlnosti a věčného života, nýbrž přivádí na sebe jen zlořečení.
Verše 13 a 14: Kristus nás vykoupil ze zlořečení zákona tím, že se za nás stal zlořečením (neboť je napsáno: „Zlořečený je každý, kdo visí na dře-vě!“); aby Abrahamovo požehnání v Kristu Ježíši přišlo k národům, abychom my skrze víru obdrželi zaslíbení Ducha.
Nyní se závěrem apoštol vrací k tomu, co bylo v 10. verši řečeno o zákonu a s ním spojenému zlořečení. Jestliže chceme správně porozumět tomu, co říká o vykoupení od tohoto zlořečení zákona, musíme dbát na to, že jen Izrael byl Bohem postaven pod zákon. Pavel nejprve velmi důrazně říká, že Kristus vykoupil „nás“, to jest Židy, potom že Abrahamovo požehnání v Kristu přijde „k národům“, a konečně ve 14. verši má slovem „my“ na mysli Židy i pohany společně, neboť toto „my“ je zcela bez důrazu (v řečtině zcela chybí).
Zákon ze Sinaje platil jen pro izraelský národ, pro Abrahamovo pozemské potomstvo. Prokázalo se, že člověk nemůže být před Bohem ospravedlněn skrze zákon. Ale dokud měl zákon platnost, to znamená až ke kříži Golgoty, byli i věřící Izraelité, stejně jako ostatní, povinni dbát zákona. Ale stejně tak málo ho mohli dodržovat jako ostatní. Tak se nalézali také pod zlořečením. Ale toto zlořečení pro ně nemělo věčné následky. Jak to říká Židům 11,13, zemřeli ve víře. Ale pro nevěřící Židy sahá to zlořečení až do věčnosti; jsou věčně ztraceni.
Jak mohlo být odejmuto toto Boží zlořečení, které je nevyhnutelným následkem nedodržování zákona? Dokud platí zákon, nemůže tu být žádné osvobození. Už jsme viděli, že zákon a zlořečení jsou podle Božího slova spolu nerozlučně spojeny (10. verš). To ale znamená, že vykoupení od zlořečení zákona je možné jen tehdy, když zároveň i zákon sám je zrušen.
Na kříži Golgoty vzal Pán Ježíš zlořečení zákona dobrovolně na sebe. Ale tím ještě nebylo řečeno, že zákon jako takový ztratil platnost. Jako Galatští tehdy, domnívá se i dnes mnoho křesťanů, že Kristovým dílem je odejmuto zlořečení zákona, ale zákon sám je ještě platný. Ve vztahu ke svému ospravedlnění důvěřují v Pána Ježíše, ale cítí se být i nadále zavázáni dodržovat zákon.
Pavel proto pomocí zákona samého dokazuje, že dílem Pána Ježíše na kříži je i platnost tohoto zákona plně odstraněna, a nejenom zlořečení (srv. s Řím. 10,4). To činí, když uvádí slova z 5. Mojžíšovy 21,23: „Zlořečený je každý, kdo visí na dřevě!“ Zákon výslovně říká, že každý, kdo je pověšen na dřevo, je zlořečený, ať je vinen nebo nevinen! Ten, kdo visí na dřevě jako provinilý, obvykle asi na šibenici nebo na stromě, je viditelným důkazem toho, že na něm bylo vykonáno zlořečení, které zákon vždy vyslovuje nad zločincem. Ale zákon neříká: „Zlořečený je každý, kdo jako provinilý visí na dřevě!“ Výrok zákona zní: „Zlořečený je každý, kdo visí na dřevě!“ Tedy i ten, kdo je jako nevinný pověšen na dřevo, tam visí jako zlořečený, jako někdo vyvržený z Božího lidu.
Když byl Pán Ježíš ukřižován, byl také pověšen na dřevo. Ale On byl nejen nevinný ve smyslu žalob, které proti Němu byly vzneseny. On přišel, aby naplnil zákon a proroky (Mat. 5,17). Nikdo Jej nemohl usvědčit z hříchu (Jan 8,46). Ale když tam jako nevinný visel na kříži, přišel dobrovolně pod zlořečení zákona. Tuto cenu zaplatil, aby všechny, kteří byli pod zlořečením zákona, vykoupil a aby pohanům přinesl Abrahamovo požehnání.
Tím, že Pán Ježíš jako jediný, který neučinil a neznal hřích, se stal pod zákonem zlořečením, bylo zcela jasně ukázáno, že tento zákon, který žádný člověk nemohl dodržet a pod kterým byl ten jediný bezhříšný člověk učiněn zlořečením, nikdy nemůže být cestou člověka k Bohu. Co to musí pro Žida znamenat, když pozná, že ten, který se stal podle Božího zákona na kříži Golgoty zlořečením, je Mesiáš, ano, Boží Syn!
Právě tím, že se Pán Ježíš podle zákona stal zlořečením, vystoupil jednou provždy z okruhu platnosti tohoto zákona. Ale nejen to, On také přivedl na kříži zákon sám k jeho konci (Ef. 2,15; Kol. 2,14). Jestliže ale On už nemá nic společného se zákonem, pak ani ti ne, kteří v Něho věří. Zlořečení zákona a platnost zákona jsou Jeho dílem pro každého věřícího provždy odstraněny.
Ďábel člověku namlouvá: neexistuje Boží zlořečení, není věčné zatracení, není peklo! A mnoho lidí mu věří. Ale Boží slovo, Bible, říká, že věčné zahynutí daleko od tváře Pána (2. Tes. 1,9) a věčný oheň, který je připraven pro ďábla a pro jeho anděly (Mat. 25,41), budou trestem těch, kteří nejsou osvobozeni vírou v Pána Ježíše od Božího zlořečení.
Jen tím, že se Kristus stal na kříži zlořečením, v Něm mohlo přijít Abrahamovo požehnání k národům. Dokud zákon měl platnost, byly národy totiž bez naděje a bez Boha na světě (srv. s Ef. 2,11-18).
Poslední část 14. verše ukazuje, jaký je znak požehnání, kdysi zaslíbeného Abrahamovi, pro všechny národy nynější doby milosti: je to Duch Svatý (srv. s Luk. 24,49; Sk. 1,4.5; 2,33; Ef. 1,13). Duch Svatý zde není tím, kdo zaslíbení dal, nýbrž je sám předmětem zaslíbení. Tato věta zároveň dává odpověď na Pavlovy otázky ve verších 2 a 5. Také Galatští přijali Ducha Svatého, kterého Pán Ježíš zaslíbil, jedině a pouze skrze víru.
Verš 15: Bratři, mluvím podle lidského (způsobu); i smlouvu člověka, která je potvrzena, nikdo neruší ani k ní (nic) nepřipojuje.
Apoštol nyní uvádí ještě další argument proti judaistům. Ve verších 6 až 14 mezi jiným na Abrahamově příkladu ukázal, že jedině a pouze víra je předpokladem pro přijetí zaslíbení a požehnání a že skutky zákona s tím jsou naprosto neslučitelné. Ve verších 15 až 18 nyní pomocí Abrahamova životního příběhu vysvětluje přednost zaslíbení před zákonem.
Tento nový oddíl začíná oslovením „Bratři“. Přes své rozhořčení kvůli tak nebezpečným sklonům galatských věřících chce tímto oslovením vyjádřit svoji nezměněnou lásku k nim (viz kap. 1,11; 4,12.28.31; 5,11.13; 6,1.18).
Dříve než pak uvede další argument, připojuje vysvětlující slova: „Mluvím podle lidského způsobu.“ (Srv. s Řím. 3,5; 6,19; 1. Kor. 9,8; 15,32.) Tím chce říci, že to, co následuje, nevyžaduje duchovní porozumění, nýbrž může být pochopeno každým rozumným člověkem: už lidmi učiněná a možná písemně stanovená dohoda nemůže být normálně převrácena nebo změněna. Proto právě je činěna. Řecké slovo pro „smlouvu“ (diathêkê) znamená také „závěť“ (srv. s Židům 9,15 a dále). Proto Luther, Züricher a revidovaný elberfeldský překlad překládají jako „závěť“, zatím co Menge používá všeobecnější slovo „opatření“ a Weiszäcker slovo „smlouva“. Také většina vykladačů vychází z významu „závěť, poslední opatření“. V následujících verších má pisatel zjevně před očima oba významy řeckého slova diathêkê. Ve verších 16 a 17 mluví o Božím zaslíbení Abrahamovi a jeho potomstvu, k čemuž Bůh s Abrahamem uzavřel smlouvu (1. M. 15,18; 17,2.4.7.9.11.13.19.21). Ale v 18. verši se mluví i o dědictví, při kterém myslíme na závěť, ačkoli slovo diathêkê zde už není zmíněno. Poněvadž se v uvedených místech z 1. Mojžíšovy knihy stále mluví jen o Boží smlouvě (hebrejsky: berith) s Abrahamem a slovo diathêkê se v Septuagintě, řeckém překladu Starého zákona, používá jen ve významu „smlouva“, je tento překlad zde asi správnější, přičemž pisateli a tehdejším čtenářům byl běžný význam „závěť“ stále přítomný.
Verš 16: Abrahamovi byla přislíbena zaslíbení a jeho semeni. Neříká: „a semenům“, jako o mnohých, nýbrž o jednom: „a tvému semeni“, které je Kristus.
Nyní následuje použití lidského příkladu na duchovní okruh: zaslíbení, která Bůh dal Abrahamovi, byly bezpodmínečné a neproměnitelné sliby o vlastnictví země Kanaán a o požehnání pro něho samého, jeho potomky a všechny národy (1. M. 12,2.3; 15,5.7.18; 17,1 a dále; 22,16-18). Tato Boží zaslíbení tvořila základ „jednostranné“ smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem. Proto je také nedotknutelná a neproměnitelná7. Bůh však dal svá zaslíbení nejen samotnému Abrahamovi, nýbrž také jeho semeni. Normálně je „semenem“ v této souvislosti míněno potomstvo nějakého člověka. Pavel však zde činí omezení, že semenem není míněn izraelský lid nebo dokonce Izmael a další Abrahamovi potomci, nýbrž jediná osoba: Kristus.
Pavlem použitý tvar množného čísla „a semenům“ se nevyskytuje ani ve slovech Božího zaslíbení Abrahamovi, ani jinde v hebrejském Starém zákoně (1. Sam. 8,15 je asi jediná výjimka; tam však je význam: setby). Vždy čteme „semeno“ v jednotném čísle. Když odhlédneme od míst jako 1. Mojžíšova 4,25 a 1. Samuelova 1,11, má slovo „símě“ kolektivní význam a normálně označuje celé potomstvo nějaké osoby, tedy množství potomků.
Pavel jako učený v Písmu přirozeně věděl, že tvar množného čísla „semena“ se v této souvislosti vůbec nevyskytuje a že na druhé straně jednotné číslo zde naznačuje normálně množství potomků. Protiklad má tedy ukazovat, že zaslíbení, které měl Pavel před očima, neplatí všemu izraelskému lidu, nýbrž jen jedné osobě. Abraham totiž obdržel zcela různá zaslíbení. Bůh mu nejprve přislíbil vlastnictví země Kanaán, například v 1. Mojžíšově 13,15 a 17,8. Mnozí vykladači věří, že slova „a tvému semeni“ jsou zde doslovně uvedena z těchto míst. Ale ta se vztahují právě na vlastnictví země Kanaán, která byla přece slíbena izraelskému lidu jako Abrahamovu potomstvu. Za druhé však Bůh dal Abrahamovi zaslíbení: „Požehnány budou v tobě všechny čeledi země.“ (1. M. 12,3) Toto zaslíbení uvedl Pavel už v 8. verši. Nejprve bylo dáno jen Abrahamovi, ne jeho semeni, ale v 1. Mojžíšově 22, kde je podána zpráva o obětování Izáka, bylo opakováno. V 1. Mojžíšově 22,17 mluví Bůh nejprve o Abrahamovu četném potomstvu. To se rozmnoží „jako nebeské hvězdy a jako písek, který je na mořském břehu; a tvé símě bude vlastnit bránu svých nepřátel“. Zde je jednoznačně řeč o izraelském lidu. Poslední část tohoto zaslíbení se naplní v tisíciletém království, když Izrael zaujme první místo mezi všemi národy (Iz. 60). Ale v 18. verši následují slova: „A v tvém semeni si budou žehnat8 všechny národy země.“ Toto požehnání pro všechny národy se neuskuteční skrze izraelský lid, který je nyní sice ještě z části rozptýlen, ale v tisíciletém království bude mít vládu nad všemi národy. Toto požehnání přijde jen skrze jednu Osobu, skrze Krista samotného. On je to pravé Abrahamovo símě, na které se vztahuje toto Boží zaslíbení. Už v 1. Mojžíšově 3,15 je nazván semenem ženy, které potře hadovi hlavu. Také v 1. Mojžíšově 22 je znázorněno v předobrazu Izákem, Abrahamovým synem, který měl být na Boží výzvu obětován a v podobenství byl vzkříšen (Žid. 11,17-19). Abraham ovšem zůstal ušetřen obětování svého syna, ale Bůh svého vlastního Syna neušetřil, nýbrž Ho vydal za nás za všechny (Řím. 8,32). Jen skrze Pána Ježíše Krista, Syna Davidova a Syna Abrahamova (Mat. 1,1) se Boží zaslíbení stanou skutečností, a to jak pro Izrael a pro národy v tisíciletém království, tak i v duchovním vztahu pro křesťany nynější doby milosti. „Neboť všechna Boží zaslíbení, kolik jich jen je, v něm je Ano a v něm je Amen, Bohu k slávě skrze nás.“ (2. Kor. 1,20) V Kristu nám bylo dokonce darováno věčné zaslíbení Boha Otce, které Abraham ještě neznal: věčný život, který byl u Otce a nám byl zjeven a darován (2. Tim. 1,1; Tit. 1,2; 1. J. 1,2).
Verš 17: Toto ale říkám: Bohem předtím potvrzenou smlouvu nečiní po čtyřech stech třiceti letech vzniklý zákon neplatnou, aby zrušil zaslíbení.
Pavel se nyní opět chápe svého důkazu, který začal v 15. verši: „Toto ale říkám,“ to jest: „Myslím tím následující.“ Smlouva, kterou Bůh s Abrahamem uzavřel, byla potvrzena vícekrát. Zaslíbení: „Požehnány budou v tobě všechny čeledi země“ (1. M. 12,3) Bůh opakoval v 1. Mojžíšově 22,18 vzhledem k Izákovi, pak v kapitole 26,4 Izákovi osobně a v kapitole 28,14 vůči Jákobovi. Naposledy je v 1. Mojžíšově 46,2-4 řečeno, že Bůh mluvil k Jákobovi a potvrdil mu, že bude s ním a že bude ochraňovat jeho potomstvo. Slova „předtím potvrzenou“ (řecky: prokyróô) se vztahují proto asi na toto poslední setkání Boha s Jákobem na cestě do Egypta a ne na první zmínku o uzavření smlouvy s Abrahamem v 1. Mojžíšově 15. Mezi narozením Abrahama a vydáním zákona na Sinaji uplynulo více než šest set let, zatím co zde čteme, že zákon byl vydán o čtyři sta třicet let později. Ve 2. Mojžíšově 12,40 je doba pobytu dětí Izraele v Egyptě udána čtyřmi sty třiceti roky9. Toho se zde Pavel dotýká. Kratší čas čtyři sta let v 1. Mojžíšově 15,13 a ve Skutcích 7,6 je buď všeobecný údaj, nebo se vztahuje na dobu, ve které byl Izrael v Egyptě utlačován.
Bůh se tedy staral o to, aby mezi smlouvu s Abrahamem, založenou na Jeho zaslíbeních, a vydáním zákona na Sinaji uplynula doba více století. Kdyby byl zákon vydán jen o krátký čas později, mohla by vyvstat myšlenka, že obojí k sobě úzce patří. Takto ale muselo být předem jasné, že se jedná o dvě zcela rozdílné zásady. Jak zaslíbení, tak i zákon – obojí mělo svůj význam. Nesměly však být spolu zaměňovány nebo směšovány, jak se to dělo u Galatských. Na čem však v tomto verši záleží, je, že zaslíbení, které Bůh dal Abrahamovi bez jakékoli podmínky, nebylo v žádném případě zneplatněno smlouvou zákona, uzavřenou později s Izraelem, která se zakládala na podmínce poslušnosti, a že skrze zákon k tomuto zaslíbení také nebylo nic připojeno, jak se zjevně snažili judaisté namluvit Galatským.
Verš 18: Neboť jestliže je to dědictví ze zákona, (tedy) již není ze zaslíbení; Abrahamovi (je) ale Bůh daroval skrze zaslíbení.
V čem spočívá to dědictví (nebo dědický podíl, řecky: klêronomía, srv. se Sk. 20,32; Ef. 1,14.18; 5,5; Kol. 3,24; Žid. 9,15; 11,8; 1. Petra 1,4), není blíže rozvedeno. Dědictvím Izraele, Abrahamova pozemského potomstva, bude v tisíciletém království země Kanaán (Izrael/Palestina) v celé své rozloze. Ale věřící nynější doby dostávají jako Abrahamovi duchovní synové jiný dědický podíl. Budou v tisíciletém království spojeni s oslaveným Kristem a budou s Ním vládnout (Ef. 1,10.11; Zj 20,6). Jejich dědický podíl jde však ještě dále. V Židům 9,15 je nazván věčným dědictvím a v 1. Petra 1,4 neporušitelným, neposkvrněným a neuvadlým dědictvím, které je uchováváno v nebesích.
Pavlovi zde nejde o podstatu tohoto dědictví, nýbrž o to, jak je získáno. Staví Galatské před buď – anebo. Buď dědictví spočívá na zákonu ze Sinaje, pak si je člověk zasloužil plněním zákona. Nebo se dědictví obdrží na základě zaslíbení, a pak je darem Boží milosti. Obě zásady nemohou a nesmějí být mezi sebou zaměňovány ani spolu směšovány. Představme si zaměstnance, který na konci měsíce obdrží svoji dobře zaslouženou mzdu. Kdyby mu zaměstnavatel při předání řekl: „Dávám vám tyto peníze jako znamení svého přátelství,“ mohl by zaměstnanec právem říci: „Ale já jsem si ty peníze přece zasloužil svou prací!“ Je tedy nemožné a také nepřípustné vydávat něco právoplatně zaslouženého za důkaz přízně nebo milosti. Stejně tak si však nemůžeme zasloužit milost.
Tento verš tedy ujasňuje, že je jen jedna cesta k získání dědictví: Boží milost, která byla vyjádřena v Božím zaslíbení Abrahamovi a jeho semeni bez podmínky. Ten, kdo se odvolává na Abrahama, to tedy může činit jen vzhledem k zaslíbení, milosti a víře, ne na základě skutků zákona.
Verš 19: Proč nyní zákon? Byl přidán kvůli přestoupením – dokud by nepřišlo Símě, jemuž bylo zaslíbení učiněno –, ustanoven skrze anděly v ruce prostředníka.
V tom, co Pavel doposud řekl, už konstatoval, že člověk není ospravedlňován skutky zákona, nýbrž vírou v Ježíše Krista (kap. 2,16), že Duch Svatý nebyl dán v důsledku skutků zákona, nýbrž v důsledku kázání o víře (kap. 3,5), a nakonec že zákon působí zlořečení (kap. 3,10). Proto teď kladená otázka: „Proč nyní zákon?“ je pochopitelná a je nutné na ni dát odpověď.
Odpověď zní: „Byl přidán kvůli přestoupením…“ Tím apoštol nechce říci, že zákon je nutný přídavek k Božímu zaslíbení, neboť slova „kvůli přestoupením“ neznamenají, že by mělo skrze zákon být hříchu zabráněno, nýbrž naopak, že ten byl jako přestoupení zjeven. Slovo „kvůli“ (řecky: charin) zde označuje tedy zamýšlený účel zákona, ne důvod nebo příčinu. Téměř to stejné říká Pavel trochu jinými slovy v Římanům 5,20: „Zákon ale k tomu přistoupil, aby se přestoupení stalo nadmíru rozhojněným.“
Boží vůle není, aby člověk hřešil, nýbrž Bůh chce, aby se přestupující charakter jeho hříchu stal zjevným. Proto zde čteme „přestoupení“ a nikoli „hřích“ (srv. s Řím. 4,15; 5,13). Co ale bylo úmyslem? Závěr může být jen ten, že Bůh, když nejprve dal Abrahamovi svá zaslíbení neobsahující žádnou podmínku, chtěl zákonem ze Sinaje jasně ukázat, že si nikdo svým vlastním konáním nemůže zasloužit to, co Bůh zaslíbil v bezpodmínečné milosti. A právě zde spočívalo vážné nebezpečí, v němž se nalézali Galatští. Chtěli sice jen spolu spojit milost a zákon, ale Bůh jim musí ukázat, že ty dvě věci nelze spolu spojit.
Následující vložená věta „dokud by nepřišlo Símě, jemuž bylo zaslíbení učiněno“, ukazuje na to, že zákon měl jen dočasný význam. Už v 16. verši jsme viděli, že toto Abrahamovo símě (nebo: potomek) není nikdo jiný než Kristus. V Něm jsou nejen naplněna Boží zaslíbení, nýbrž On je podle Římanům 10,4 také konec zákona.
Nakonec se v poslední části verše ukazuje podřízený charakter zákona. Byl „ustanoven skrze anděly v ruce prostředníka“. K Abrahamovi mluvil Bůh bezprostředně; dokonce se mu několikrát zjevil. Ale při vydání zákona se účastnila stvoření. Ve Starém zákoně není o spolupůsobení andělů zmínka. Ovšem hebrejský text 5. Mojžíšovy 33,2 je v Septuagintě, řeckém překladu Starého zákona, přeložen takto: „Po jeho pravici s ním (byli) andělé.“ Hebrejský text, který na tomto místě není snadno srozumitelný, v elberfeldském překladu zní: „Z jeho pravice vycházel pro ně oheň zákona.“ (Srv. s Žalmem 68,17.) V Novém zákoně se však při vydání zákona na třech místech mluví o spolupůsobení andělů: Ve Skutcích 7,53, v Židům 2,2 a zde. Něco takového není v Bibli ojedinělým případem. Existuje celá řada skutečností z doby Starého zákona, které jsou sděleny teprve v Novém zákoně: Enochovo proroctví (Judy 14), jména egyptských kouzelníků Jannesa a Jambresa (2. Tim. 3,8), smrt proroka Zachariáše (Mat. 23,35) atd. Tak jako při mnoha jiných příležitostech, byli i při vydání zákona andělé činní jako služebníci a Boží nástroje.
Kromě andělů spolupůsobil však také Mojžíš jako lidský prostředník (srv. s 3. M. 26,46; 5. M. 5,5). Zmínkou o skutečnosti, že Bůh svému izraelskému lidu nedal zákon bezprostředně, nýbrž skrze zprostředkování stvořených bytostí, zde má být zřetelně ukázáno, že nemá stejnou vznešenost jako Boží zaslíbení Abrahamovi. Přesto nesmí být přehlíženo, že to je Boží zákon, a proto je svatý, spravedlivý a dobrý (Řím. 7,12.14.22).
Když ještě jednou přehlédneme výroky tohoto verše, zjistíme následující čtyři znaky zákona jako rozdíl k Božímu zaslíbení:
Verš 20: Prostředník ale není (prostředník) jednoho; Bůh ale je jeden.
Tento verš je vysvětlujícím dodatkem k 19. verši, v němž se přece už mluvilo o prostředníkovi, totiž o Mojžíšovi. Když Bůh dal Abrahamovi zaslíbení, byl On, Jeden, sám jednající. Abraham přitom nemohl činit nic. Také přitom nebyl potřebný nějaký prostředník.
Ale splnění zákona, který Bůh později dal izraelskému lidu na Sinaji, nezáviselo na Něm, nýbrž na lidech. Existence prostředníka ukazuje proto na dvě „strany“ při vydání zákona, tedy Boha na jedné straně a izraelský lid na druhé straně. Všechna požehnání smlouvy zákona byla závislá na poslušnosti Izraele (viz 5. M. 28). Protože Izrael zákon nedodržel, byla od nich tato smlouva porušena (Jer. 31,32).
Když Bůh dal Abrahamovi zaslíbení, bylo tomu ale jinak. Zde jeden Bůh v milosti vyjádřil úmysl své vůle a prostředník nebyl potřebný. Tím je v tomto verši kromě časové přednosti prokázána i mravní přednost zaslíbení před zákonem.
Mnozí vykladači mají s tímto veršem zjevně velké těžkosti. Kdosi jednou napočítal přes tři sta různých pokusů o vysvětlení! Tyto těžkosti povstaly hlavně z toho, že je tu vůle v prostředníkovi vidět Krista a na místě Boha uvést jako jednu z těch dvou stran anděly. Obojí však zjevně naprosto míjí myšlenkový sled v tomto místě.
V 1. Timoteovi 2,5 je ovšem Pán Ježíš označen za prostředníka: „Neboť Bůh je jeden, a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ Zde se však jedná o zcela jinou souvislost. Doba zákona prokázala, že lidé sami od sebe nemohou naplnit Boží vůli. Jestliže tu tedy byla nějaká cesta k záchraně hříšníků, pak mohla být ukázána jen Bohem samým. Proto Bůh poslal svého Syna, jenž jako Bůh a člověk svým dílem vykoupení na kříži připravil tuto cestu ke smíření lidí s Bohem. Tím se stal prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Jen vírou v Pána Ježíše a v Jeho výkupné dílo může hříšník najít spasení a pokoj. Jiné prostřednictví Boží slovo nezná.
Verš 21: Je tedy zákon proti Božím zaslíbením? To buď daleko! Neboť kdyby byl dán zákon, který by mohl oživit, pak by skutečně byla spravedlnost ze zákona.
Je to, jako by Pavel předvídal kritické otázky Galatských a chce na ně odpovědět dříve, než budou položeny. Po všem tom, co řekl o rozdílu, ano o protikladu mezi Božími zaslíbeními Abrahamovi a zákonem ze Sinaje, by skutečně mohla vzniknout otázka: je tedy nyní zákon něco, co se obrací proti Božím zaslíbením? Bůh přece dal obojí! Proto také nemůže mezi těmito dvěma existovat žádný rozpor. Slovy: „To buď daleko!“ od sebe apoštol takovou myšlenku daleko zavrhuje (srv. s kap. 2,17; Řím. 6,2). Zákon neodporuje Božím zaslíbením.
Zdůvodnění toho ve druhé části verše se přímo obrací proti chybným myšlenkám judaistů v Galacii. Rozpor mezi zákonem a Božím zaslíbením by tu totiž mohl být jen tehdy, kdyby zákon skutečně mohl přinést život a spravedlnost. Pak by totiž byly k Bohu dvě cesty: víra v Jeho slovo (u Abrahama byla víra v zaslíbení) a dodržování zákona. Následek toho by byl, že by tu byli lidé, kteří by obdrželi Boží požehnání na základě své víry v zaslíbení, a druzí, kteří by obdrželi totéž na základě svého dodržování zákona. Tím Pavel naprosto jasně ukázal bludná pojetí Galatských. Zákon nemůže způsobit ani život, ani spravedlnost, ačkoli slibuje obojí (3. M. 18,5; 5. M. 6,25). Vinu na tom nemá ale ani zákon ani Bůh, který ho dal, nýbrž hříšný člověk, který nemůže zákon naplnit. Z tohoto důvodu tu je jen jedna jediná cesta k Bohu: „Neboť to zákonu nemožné, protože byl skrze tělo bez síly, učinil Bůh tím, že posílaje svého vlastního Syna v podobnosti těla hříchu a pro hřích, odsoudil hřích v těle, aby právní požadavek zákona byl naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, nýbrž podle Ducha.“ (Řím. 8,3.4)
Verš 22: Písmo ale všechno uzavřelo pod hřích, aby zaslíbení z víry v Ježíše Krista bylo dáno těm, kteří věří.
Jako už v 8. verši, mluví Pavel i zde o Svatém Písmu jako o osobě. Slovo graphê je sice většinou používáno ve smyslu „místo Písma“, ale zde, jakož i v Janu 2,22 a v 2. Petra 1,20, označuje celé Svaté Písmo Starého zákona. Přitom můžeme jistě myslet také na určitá místa, jako například na 5. Mojžíšovu 27,26 (srv. s Řím. 3,9-20). Písmo je Boží živé slovo. Bůh a Jeho slovo, zjevení Jeho samého, Jeho rad a Jeho vůle, nemohou být od sebe oddělováni. Úzký vztah Božího slova k Bohu samému je zřejmý zvláště v Židům 4,12.13. Bezprostředně a bez přechodu tam Duch Svatý jde od popisu Božího slova k popisu Boha.
Všechno – to znamená všichni lidé a jejich skutky – je uzavřeno pod hříchem. Nejen Izraelité, jimž byl dán zákon na Sinaji, nýbrž i pohanské národy byli hříšníci. Jedni porušili Boží zákon, druzí byli otroky nejnevázanějších vášní (srv. s Řím. 1-3). Proto je Bůh všechny uzavřel pod hřích. To není pouhé konstatování, nýbrž, jak ukazuje slovo „uzavřelo“, odsouzení ke stavu, z něhož není úniku.
Ale tento rozsudek nemusí být konečný. Bůh vytvořil východisko, ale také jen jedno: víru v Ježíše Krista! Jen na cestě víry obdržel kdysi Abraham Boží zaslíbení, a jen na této cestě je člověk může obdržet dnes. V čem toto zaslíbení spočívá, bylo řečeno už ve 14. verši. Je to Duch Svatý, kterého nyní obdrží každý, kdo přijme evangelium spasení (Ef. 1,13). „Zaslíbením“ je zde opět míněno splnění Božího slibu, ne slib sám.
Tento dar zaslíbení daruje Bůh nyní – stejně jako kdysi u Abrahama – jen „z víry“, to znamená na zásadě víry. To chtěli Galatští sice přijmout, ale domnívali se, že k této víře musejí ještě přidat skutky zákona. Aby čelil tomuto bludu, připojuje Pavel ještě slova, která se v první chvíli zdají být nadbytečná: „těm, kteří věří“. Boží milost obdržíme jedině skrze víru.
Verš 23: Než ale přišla víra, byli jsme uchováváni pod zákonem, uzavřeni pro víru, která se měla zjevit.
Dokud nebyla tato víra v Ježíše Krista (viz verš 22) zjevena jako cesta ke spasení, měl zákon dočasnou, 1500 let trvající platnost. Na to Pavel poukázal už v 19. verši. Izraelský lid, ke kterému patřil, stál pod ostrahou nebo ochranou zákona. Proto zde říká „my“ (srv. ale verše 25 a 26).
Toto uchovávání pod zákonem neznamená, že by tím lidé byli ochráněni před hříchem. Opak byl pravdou. Skrze zákon přichází poznání hříchu a hřích je zjeven jako přestoupení Boží výslovné vůle (19. verš; Řím. 3,20). Z toho pro upřímného Izraelitu muselo vzejít poznání, že na této cestě není před Bohem spravedlnost. Jako národ byl však Izrael po dobu asi 1500 let uchováván pod zákonem a uzavřen pro víru v Krista. Skrze zákon byl oddělen od ostatních národů. Jako jediný národ země měl výsadu znát Boží vůli. Ve světle Nového zákona smíme kromě toho vidět, že zákon obsahuje mnoho poukazů na Krista, zvláště předpisy pro oběti (srv. s 5. M. 4,5-9; Žid. 10,3.4).
Pro jednotlivého Izraelitu tu během celé té doby však byla cesta víry k ospravedlnění, stejně jako u Abrahama před zákonem (Abakuk 2,4). Ale jako jediná cesta k ospravedlnění byla víra zjevena teprve skrze Krista, Božího Syna.
Verš 24: Tedy zákon byl naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry.
To, co bylo řečeno v předchozím verši, je nyní dále vysvětleno a shrnuto. Úkol zákona byl úkol dočasného vychovatele (řecky: paidagogós) ke Kristu. Slovům „pro víru“ ve verši 23 odpovídá „ke Kristu“ ve verši 24.
V Řecku a v Římě byli synové zámožných rodin ve věku asi sedm až sedmnáct let pod ustavičným dohledem paidagoga. Provázel je na cestách do školy a při všech ostatních činnostech a měl je přitom navádět k chování odpovídajícímu jejich stavu a chránit je před škodlivými vlivy vlastní lehkovážnosti. Na rozdíl od dnešních pedagogů však tento paidagog nevykonával činnost učitele. Tak také zákon nesloužil k nějakému přípravnému zlepšování člověka, nýbrž vyvolával poznání hříchů a přání po osvobození.
Svoji funkci jako vychovatele však zákon nevykonává pro každého člověka. Platil jen pro Izrael, a proto zde čteme také o „našem vychovateli“. Také zde není viděn život jednotlivého člověka, nýbrž historie Izraele. Zákon předkládal tomuto Božímu lidu Boží vůli a všechny, kteří jej překročili, stavěl pod trest. Protože nikdo nemohl zákon dokonale dodržet, byl zjevován jen hříšný stav člověka. Ale toto vychovatelství skončilo, když se zjevila Boží milost v Kristu, přinášející spasení. Nyní byla zjevena cesta k ospravedlnění z víry. O ospravedlnění z víry se Pavel zmínil už v kapitole 2,16-21 a v kapitole 3,8.
Verše 25 a 26: Když ale přišla víra, nejsme už pod vychovatelem; neboť vy všichni jste synové Boží skrze víru v Krista Ježíše.
Víra tu je, jako už v 23. verši, cesta spasení v Kristu. S Kristem, Božím Synem, byla také zjevena víra v Něho. Krátce před svou smrtí na kříži řekl svým učedníkům: „Věříte v Boha, věřte i ve mě.“ (Jan 14,1)
Když tato víra přišla, skončila doba platnosti zákona jako vychovatele Izraele a začala nová doba milosti. Proto také ani Žid, který nyní uvěří v Pána Ježíše, už nestojí pod zákonem.
Když tedy zákon jako vychovatel dosloužil, nemohl už platit ani pro galatské křesťany, ať už předtím byli Židé nebo pohané. „Neboť vy všichni jste synové Boží skrze víru v Krista Ježíše,“ připojuje apoštol jako zdůvodnění. Důraz přitom leží na slovech „vy všichni“ na začátku a „v Krista Ježíše“ (nebo: „v Kristu Ježíši“) na konci věty. Nejen ti, kteří byli pod vychovatelem, ale všichni věřící bez jakékoli výjimky byli nyní v Kristu Ježíši syny Božími. To obsahuje mnohem více, než být Abrahamovými syny (7. verš).
Galatští chtěli jako křesťané vstoupit dodržováním zákona do Abrahamových šlépějí. Duch Svatý ale v této kapitole vždy znovu ukazuje, že to je možné jen ve víře a že Boží požehnání v Kristu jdou daleko nad Boží zaslíbení Abrahamovi.
Ve Starém zákoně jsou někdy andělé nazváni syny Božími (1. M. 6,2; Job 38,7). Bůh nazývá také izraelský lid jako celek svým synem (2. M. 4,22). Několikrát jsou také jednotliví lidé nazváni Božími syny (5. M. 14,1; 1. Par. 28,6; Žalm 82,6). Ale co je synovství, bylo zjeveno teprve s příchodem Syna Otcova na tento svět. Jedinečné postavení, které má jako věčný jednorozený Boží Syn a jako předmět lásky a zalíbení svého Otce, nemůže a nebude sice s nikým sdílet. A přece je to předobrazem našeho synovství. Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista v Něm všechny, kteří v Něho uvěří, určil už před založením světa k synovství (nebo: k postavení syna) pro sebe samého (Ef. 1,5). Tím, že Kristus, původce jejich spasení, vytrpěl smrt, přivádí Bůh mnoho synů ke slávě (Žid. 2,10). Tak je ve vznešeném titulu „synové Boží“ vyjádřena všecka hodnost a vznešenost postavení, které jsme obdrželi v Kristu Ježíši skrze víru. Tento titul zároveň zde a v kapitole 4,1-7 obsahuje také myšlenku zralosti a porozumění v protikladu k postavení člověka pod vychovatelstvím zákona (srv. s Řím. 8,14.15.19; 2. Kor. 6,18). Označení „děti Boží“ naproti tomu vyjadřuje, že jsme skrze nové narození narozeni z Boha a jsme účastníci božské přirozenosti (Jan 1,12.13; 2. Petra 1,4).
Toto slavné postavení synů měli i Galatští „skrze víru v Krista Ježíše“ nebo „v Kristu Ježíši skrze víru“. Obojí překlad je správný. Slovosled sice mluví více pro první možnost, souvislost však pro druhou, poněvadž „v Kristu Ježíši“ obvykle vyznačuje křesťanské postavení.
Synovství je první ze tří požehnání, o nichž je zde zmínka jako o důsledku víry v Pána Ježíše. V 28. verši následuje ještě jednota věřících v Kristu Ježíši a v 29. verši skutečnost, že ti, kteří patří Kristu, jsou Božími dědici.
Verš 27: Neboť všichni z vás, kteří jste byli pokřtěni v Krista, Krista jste oblékli.
Jako další připomíná Pavel Galatským, že byli pokřtěni v Krista, to znamená vzhledem k naplniteli všech Božích rad, který za ně zemřel. Tím se k Němu přiznali jako ke svému Pánu a vstoupili pro každého viditelně do okruhu křesťanského vyznání a Božího požehnání. Kdyby snad už zapomněli, že se v Kristu Ježíši vírou stali Božími syny, tu jim zpětné uvědomění si jejich křtu muselo jasně ukázat, že tímto jednáním – byť i vnějším způsobem – oblékli Krista. Zde tedy nemáme myslet ani na křest Duchem Svatým, ani na vysvléknutí starého a na obléknutí nového člověka.
Význam křtu leží v jeho dopadu na vnější viditelné postavení křesťana na zemi. „Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude zachráněn. Kdo neuvěří, bude odsouzen.“ (Marek 16,16) Podle Božích myšlenek patří víra srdce a vnější vyznání v křesťanství nerozlučně k sobě. Jen víra ve výkupné dílo Pána Ježíše přináší věčné spasení. Ale podle vůle Pána Ježíše můžeme zde na zemi a před světem zaujmout místo vyznání po Jeho boku jen skrze křest v Něho a Jeho smrt, a tak být zachráněni od tohoto světa (Sk. 2,40.41; 1. Pt. 3,21).
Skutečnost, že křesťanský křest má význam jen pro naše postavení na zemi, jej však nesmí v našich očích učinit vedlejší věcí! Jak důležitým je pro křesťana, vyplývá zvláště z následujících úvah:
Galatští křtem v Krista Jej navenek, podle vyznání, oblékli. „Obléci Krista“ zde tedy není totéž, jako obléknout nového člověka nebo Pána Ježíše Krista (Ef. 4,14; Kol. 3,9; Řím. 13,14). V tomto verši není míněna vnitřní proměna, nýbrž vnější „změna postavení“ ze světa k Pánu Ježíši. Za tímto připomenutím křtu stojí nevyslovená otázka, zda Galatští zapomněli, že křest, který se přece týkal jejich vnějšího vyznání, by přece neměl smysl, kdyby nebyl spojen s pravou vírou v Pána Ježíše.
Toto trochu skryté napomenutí Galatských by mělo i nás stále znovu vést k tomu, abychom si připomínali to, co jsme vyznali ve křtu: jsme s Kristem pohřbeni, abychom s Ním, odděleni od světa a hříchu, vedli nový život.
Verše 28 a 29: Není tu Žid ani Řek, není tu otrok ani svobodný, není tu muž a žena; neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jestliže ale jste Kristovi, tu jste símě Abrahamovo a podle zaslíbení dědicové.
Od vnějšího vyznání, křtu, Pavel přechází k pravdě o jednotě všech věřících v Kristu. Tato jednota je po synovství druhým požehnaným důsledkem víry. Podobný přechod vidíme v Efezským 4,4.5, ovšem v obráceném pořadí. Tam je nejprve zmínka o vnitřní stránce: „Je tu jedno tělo a jeden Duch, jako jste i byli povoláni v jedné naději svého povolání“, a potom stránka vyznání: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest.“
Mojžíšův zákon jednal rozdílně s Izraelity a cizinci (5. M. 15,3; 23,20), svobodnými a otroky (2. M. 21,28-32; 5. M. 15,12-18), muži a ženami (3. M. 12). To pro věřící nynější doby milosti pominulo. „Je-li kdo v Kristu, je tu nové stvoření; staré pominulo, hle vše se stalo novým.“ (2. Kor. 5,17) V tomto novém stvoření neplatí ani obřízka – židovství – ani neobřízka – pohanství (srv. s kap. 6,15). O této důležité skutečnosti je v Novém zákoně vícekrát zmínka (Řím. 10,12; 1. Kor. 12,13; Kol. 3,11). Boží slovo se přitom neomezuje na rozdíl mezi Židy a pohany. V Kristu jsou nadto odstraněny všechny národní, kulturní, sociální a přirozené rozdíly, i když na zemi dále existují.
To všechno musel Pavel Galatským připomenout. I dnes je potřebné, abychom měli tyto významné skutečnosti stále před očima. Jak snadno se může stát, že i mezi věřícími hrají roli sociální a kulturní rozdíly mezi chudými a bohatými, vzdělanými a méně vzdělanými. To jsou však znaky starého stvoření a světa. V Kristu jsou všichni věřící jedno.
Mnoha křesťany je však tento verš používán k tomu, aby napadali biblické postavení ženy, o kterém je zde přece také zmínka. Ale Duch Svatý si neprotiřečí. V tomto verši se jedná o postavení věřících v Kristu před Bohem. Tam jsou vskutku zrušeny všechny lidské rozdíly, i mezi muži a ženami. Před Bohem jsou všichni věřící, abychom tak řekli, „rovnoprávní“, stejně cenní a je jim požehnáno stejnou mírou. V novém stvoření jsou odstraněny všechny rozdíly starého stvoření. Tam se skutečně vše stalo novým.
Ale když hledíme na věřící jako na údy Boží církve na zemi, vidíme podle Božího slova jiný obraz. Ty rozdíly, které jsou přímo nebo nepřímo následky hříchu, zde sice také už nejsou viděny, například rozdíl mezi Izraelem a národy, mezi otroky a svobodnými. Ale rozdíl mezi mužem a ženou, který Bůh vložil už do stvoření, trvá na zemi až do jejího konce. Muž je hlava, zatím co žena má zaujímat místo podřízenosti. Proto mají ženy ve shromážděních mlčet (1. Kor. 14,34.35). Také nemají učit nebo vládnout nad mužem (1. Tim. 2,11.12) a při modlitbě nebo prorokování si mají přikrýt hlavu a své dlouhé neostříhané vlasy (1. Kor. 11,1-16).
V 29. verši je zmínka o třetím požehnaném důsledku víry. Jestliže patříme Kristu, jsme s Ním jedno, pak jsme vpravdě Abrahamovo símě a tím dědici na základě Božího zaslíbení. Při úvahách o 7. verši jsme viděli, že ti, kteří věří, jsou Abrahamovi synové, a v 16. verši, že Kristus je to Símě, pravý Abrahamův potomek, jemuž platí Boží zaslíbení. Ten, kdo Jej nyní vírou přijal, a tím se s Ním stal jedno, dostává skrze Ducha Svatého vlastnictví zaslíbení a dědictví, o kterém byla už zmínka v 18. verši. Ten, kdo se staví pod zákon, dědictví nedosáhne, nýbrž je ztratí. Ale kdo vírou přijímá Pána Ježíše, jak to přece Galatští původně udělali, je obdrží jako Kristův spoludědic v Něm, tom pravém Dědici (srv. s Řím. 8,17; Ef. 1,10.11).