Verš 1: Nato, po (přeběhnutí) čtrnácti let, jsem opět šel nahoru do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal jsem s sebou i Tita.
Pavel nyní podává zprávu o svých pozdějších kontaktech s těmi, kteří před ním byli apoštolové. Ukazuje Galatským, že apoštolové mu nejen nedali žádné podmínky ohledně jeho služby, nýbrž naopak naprosto uznali jeho apoštolský úřad, který přece obdržel nezávisle na nich.
Přeběhlo čtrnáct let od doby, kdy Pavel navštívil v Jeruzalémě apoštola Petra (kap. 1,18; je však také možné, že těch čtrnáct let se má počítat od okamžiku jeho obrácení). Do této doby spadá Pavlova služba v Cilicii a Sýrii (kap. 1,21.23), odkud jej Barnabáš přivedl do Antiochie, aby tam sloužil shromáždění (Sk. 11,25.26). V těchto letech vykonali Barnabáš a Saul (tak se tehdy ještě jmenoval) cestu do Jeruzaléma, aby podpořili věřící v Judeji, kteří trpěli velkým hladem (Sk. 11,27-30 a 12,24.25). Zpráva o této cestě těch dvou Božích služebníků je přerušena zmínkou o popravě Jakuba, syna Zebedeova, jakož i o uvěznění, osvobození a útěku Petra (Sk. 12,1-17). O setkání mezi Petrem a Pavlem není zmínka. Tak asi musíme mít za to, že ti dva se v této pro věřící v Jeruzalémě tak těžké době neviděli.
Pak následovala první tak zvaná „misijní cesta“ (asi 46-49 po Kristu) Pavla a Barnabáše a Jana-Marka, která začala a skončila v Antiochii (Sk. 13 a 14). Na této cestě navštívil Pavel místa: Antiochii v Pisidii, Ikonium, Derbe a Lystru, která, jak si vzpomeneme, patřila k římské provincii „Galacie“, ležící na jihu od staré Galacie.
Pak je ve Skutcích 15 zmínka o Pavlově další cestě do Jeruzaléma. Jde tam nahoru s Barnabášem a některými jinými. Pavel už v té době nebyl žádný „nováček“, nýbrž zkušený služebník a apoštol Pána. Tuto návštěvu v Jeruzalémě má Pavel na mysli v našem verši.
Co bylo příčinou této cesty? Zatím co Barnabáš dlel u učedníků v Antiochii (Sk. 14,28), přišli „někteří… z Judeje dolů a učili bratry. Jestliže nebudete obřezáni podle způsobu Mojžíšova, nemůžete být spaseni. Když nyní povstal spor a nemalé hádky mezi nimi a Pavlem a Barnabášem, nařídili, aby Pavel a Barnabáš a někteří jiní z nich šli k apoštolům a starším nahoru do Jeruzaléma kvůli této sporné otázce“ (Sk. 15,1.2).
Barnabáš byl jedním z nejváženějších mužů v prvních letech Boží církve na zemi. Byl to „dobrý muž a plný Ducha Svatého a víry“ (Sk. 11,24). Jeho původní jméno znělo Josef, ale byl od apoštolů nazván Barnabáš, což znamená „syn útěchy“. Byl rodem z Kypru a patřil k pokolení Léví (Sk. 4,36). Od první Pavlovy návštěvy v Jeruzalémě měl k němu zvláštní vztah (Sk. 9,27; 11,25. 26.30; 12,25-15,36). Ale žel, ďáblu se podařilo tento krásný poměr mezi dvěma Božími služebníky porušit a přes zmínku o Barnabášovi v 1. Korintským 9,6 se zdá, že nebyl plně obnoven. Pavel „vzal s sebou také Tita“. Titus není ve Skutcích 15 jmenován. Tam se mluví jen o „některých jiných z nich“ (2. verš). Zatím co Barnabáš stojí vedle Pavla jako spolubojovník, ze slov „vzal s sebou“ vyplývá, že Titus je považován za dodatečného průvodce a pomocníka. Tak chtěl také Barnabáš „vzít s sebou“ Jana-Marka na druhou cestu, neboť je už doprovázel na první cestě jako „služebník“ (Sk. 15,37; srovnej s 13,5). – Titus nebyl Žid, a proto nebyl obřezán; Pavel mohl jeho přítomnost považovat za důkaz správnosti svého evangelia a vzal jej jako jakousi „testovací osobu“ s sebou do Jeruzaléma.
„Apoštolský koncil“ v Jeruzalémě
Ačkoli pro výklad Dopisu Galatským není nutné spojovat historický obsah kapitoly 2,1-10 se Skutky 15, chtěl bych přece poněkud podrobněji pojednat o tomto shromáždění, které je všeobecně (ale ne zcela právem, protože se ho účastnili také starší a shromáždění) nazýváno „apoštolským koncilem“. Otázka, která tam byla projednávána, má totiž pro porozumění našemu Dopisu velkou důležitost. Zněla: Musí křesťan dodržovat zákon, nebo ne?
Pro Židy byl Jeruzalém náboženským středem světa. Tam přicházeli dokonce ze vzdálených zemí ke svým svátkům (5. M. 16,16; srovnej se Sk. 2,1-11). Zvláště v prvních dvanácti kapitolách Skutků vidíme velmi jasně, že všichni Židé, kteří se skrze kázání apoštola obrátili k Pánu Ježíši, byli ještě úzce spojeni s židovskými zvyky, zákonem a chrámem v Jeruzalémě. Obřezávali své děti, drželi židovské svátky a byli „horliví pro zákon“ (Sk. 21,20).
Naproti tomu křesťané v Antiochii byli z největší části Řekové (Sk. 11,19-26). Tak se Antiochie stala prvním středem křesťanů z národů, zatím co Jeruzalém byl středem křesťanů ze Židů. Bývalí pohané však nikdy nebyli pod zákonem, a tak neměli nic společného s jeho dodržováním.
Nyní přišli do Antiochie muži z Judeje, kteří neměli od apoštolů v Jeruzalémě žádné pověření. Učili, že evangelium, které Pavel kázal, není úplné, a proto musí být opraveno a doplněno. Říkali: „Jestliže nebudete obřezáni podle způsobu Mojžíšova, nemůžete být spaseni.“ Tím povstal spor, který vedl k tomu, že Pavel, Barnabáš a někteří jiní byli posláni do Jeruzaléma k vyřešení této důležité otázky.
Je jasné, že Pavel nesouhlasil s tímto návrhem snad proto, že by v této otázce dosud neměl jasno. Věděl, od koho dostal své pověření ke zvěstování evangelia, totiž od Pána Ježíše samého. Přinášel božsky nařízené, úplné poselství o spasení a mohl jít do Jeruzaléma s vědomím, že jeho Bůh odhalí falešné učitele judaistů.
Tak byli Pavel a Barnabáš přijati shromážděním, staršími a apoštoly v Jeruzalémě a vyprávěli o všem, co Bůh s nimi činil. Ale také zde proti nim vystoupili bratři, kteří dříve byli farizeji, a řekli: „Je nutné je obřezat a přikázat jim, aby dodržovali Mojžíšův zákon.“ (5. verš)
Otázka, kterou zde bylo nutné vyřešit, byla krajně důležitá. Kdyby nebyla vyřešena, vznikly by možná dva druhy shromáždění: jedno vázané na Mojžíšův zákon se středem v Jeruzalémě a jedno svobodné od zákona v Antiochii. Skrze Boží moudrost bylo v Jeruzalémě vyhlášeno, že věřící z národů nejsou poddáni zákonu (stejně jako přirozeně ani bývalí Židé), a všichni zůstali pospolu.
Když se apoštolové a starší shromáždili, aby tuto záležitost probrali, konstatoval Petr, že Bůh nečiní žádný rozdíl mezi věřícími ze Židů a věřícími z národů (9. verš). Připomněl jim, že přece i věřící Židé byli zachráněni stejným způsobem: ne ze skutků zákona a obřízkou, nýbrž milostí Pána Ježíše (11. verš). Petrovo evangelium tedy nesouhlasilo s evangeliem judaistů, kteří přišli do Antiochie.
Pak Pavel a Barnabáš vyprávěli, že Bůh jejich evangelium potvrdil mnoha znameními a divy. Nato Jakub, jeden z vůdců shromáždění v Jeruzalémě, prohlásil, že věřící z národů nemají být zneklidňováni. Pravda, kterou přijali, neměla být rozšiřována požadavkem na pohany, aby uznali dodržování zákona za nutné. Tak byl napsán dopis a poslán shromáždění v Antiochii. V něm bylo vyjádřeno, že se „Duchu Svatému a nám zdálo za dobré, nevkládat větší břemeno na vás, než tyto nezbytnosti: abyste se zdržovali od obětovaného modlám a od krve a od udušeného a od smilstva“ (28-29. verš). Tyto příkazy však nemají svůj původ v zákoně, i když v něm jsou obsaženy. Vztahují se na věci, které byly u pohanů obvyklé, ale které stály v rozporu k pořádku ve stvoření, ustanovenému Bohem Stvořitelem, resp. k pořádku, který byl sdělen Noe, když mu bylo dovoleno jíst maso, což až do té doby nebylo (1. M. 9,3.4).
Tak se Bůh staral o to, aby rozhodnutím v Jeruzalémě bylo jednou provždy stanoveno, že zákon je pro křesťany dán stranou. Není ani cestou k ospravedlnění (Řím. 3,20), ani směrnicí pro křesťanský život (1. Tim. 1,9; Řím. 8,3.4; 13,10). Dílo Pána Ježíše na kříži je základem, víra cestou k ospravedlnění hříšníka (Řím. 3,21.22) a Boží vůle, vedení Ducha Svatého a Osoba Pána Ježíše směrnicí pro chození křesťana (Řím. 12,1.2; Kol. 1,9.10; Řím. 8,14; Gal. 5,16; Žid. 12,1-3). To je svoboda a radost Božího dítěte, jehož přáním je horlivě následovat svého Pána, který řekl: „Mým pokrmem (tj. to, z čeho On žil) je, abych činil vůli toho, který mne poslal.“ (Jan 4,34)
Ačkoli v Novém zákoně čteme, že skrze zákon je působeno poznání hříchu (Řím. 7,7), že působí hněv (Řím. 4,15), že je silou hříchu (1. Kor. 15,56), službou smrti a zatracení (2. Kor. 3,7.9), že kteříkoli jsou pod skutky zákona, jsou pod zlořečením (Gal. 3,10) a že byl přidán kvůli přestoupením (Gal. 3,19; srovnej s Řím. 5,20), tvrdí mnozí křesťané – ne-li většina křesťanů, že zákon (nebo jeho části) je pro ně závazný jako pravidlo pro život. Říkají, že zákon v Římanům 7,12 a v 1. Timoteovi 1,8 je označen jako svatý a dobrý, neboť přece byl jednou dán od Boha. Ale přehlížejí, že ve druhém z uvedených míst je dodáno, „že pro spravedlivého není zákon určen, nýbrž pro nespravedlivé (bezzákonné) a nepoddajné, pro bezbožné a hříšníky…“. Zákon slouží k odkrytí zla, k usvědčení svědomí a k potrestání přestupníka. Je ostrou zbraní, která stihne přestupníka, ale nikdy nebyl určen k tomu, aby způsobil chození ve spravedlnosti; vždy se prokázal jako smrtící (Řím. 7,10 a dále; 2. Kor. 3,6 a dále). Hříšník není zachráněn zákonem, nýbrž milostí; ne zákon, nýbrž milost nás vyučuje, jak máme žít střídmě a spravedlivě a pobožně v tomto věku (Tit. 2,11 a dále). Tuto milost, kterou Pán Ježíš přinesl na tuto zem, nenajdeme v zákoně, který žádá a odsuzuje. Kdo má podíl na Boží milosti a lásce a žije v tom, zákon naplnil dříve, než ten může položit jeden jediný požadavek. Tak je spravedlivý požadavek zákona naplněn v (ne od) nás, kteří chodíme ne podle těla, nýbrž podle Ducha (Řím. 8,4; 13,8).
Často se také s omezením říká, že prý zákon platí pro křesťana, který je ospravedlněn vírou v Krista, plně a zcela, ale ne s ním spojené zlořečení. Ale tato myšlenka je Písmu Svatému naprosto cizí. Tam, kde platí zákon, platí také zlořečení. Ale právě toto zlořečení nesl Pán Ježíš na kříži, a tím nás od toho osvobodil (Řím. 7,1-6; Gal. 2,19-21)!
Navíc se zákon obrací k přirozeným lidem, ne ke znovuzrozeným. Každé obracení se zpět k zákonu je proto sestup na půdu těla a tím vzpoura proti Bohu a Jeho zjevení v Jeho Synu Ježíši Kristu – i když to člověk nedělá vědomě a s vůlí. Bůh nazývá zákon „elementy světa“, které v samém konci vedou k uspokojování těla a ke svévolné bohoslužbě (Gal. 4,1-9; Kol. 2,20-23)!
Hleďme proto na NĚHO, který nám zanechal příklad, abychom následovali Jeho šlépějí!
Verš 2: Šel jsem ale nahoru v důsledku zjevení a předložil jsem jim evangelium, které kážu mezi národy, zvláště ale těm váženým, abych snad nadarmo neběžel nyní nebo neběžel předtím.
Ve Skutcích 15,2 čteme, že bratři nařídili, aby „Pavel a Barnabáš a někteří jiní… šli nahoru do Jeruzaléma“. Zde je nám však ukázané Boží vedení. Obojí může dobře jít spolu. I my můžeme přijmout a následovat radu od bratří a zároveň učinit své rozhodnutí v přítomnosti Pána pod Jeho vedením. Pán sice dal Pavlovi přímé zjevení, ale ze zásady to může být tak i při nás. Jednáme pak, protože jsme poznali Boží vůli, ačkoli v tom, co děláme, následujeme rady ostatních bratří. Když máme jistotu, že děláme Boží vůli, můžeme jednat s důvěrou a rozhodností. Apoštolova slova zde ukazují, že šel do Jeruzaléma v poslušnosti vůči svému Bohu, nikoli na základě autority bratří v Antiochii nebo v Jeruzalémě.
Tam jim, to znamená celému shromáždění (srovnej se Sk. 15,12.22), předložil evangelium, které kázal mezi národy. Už jsme viděli, že Pavel byl Pánem k tomu zvláště vyvolen, aby zvěstoval Boží pravdu v její celé plnosti, jak jen jemu byla zjevena, a že toto zvěstování se neomezovalo na Boží pozemský lid, nýbrž mělo se obracet ke všem národům. To Pavel předložil bratřím, a sice „zvláště těm váženým, abych snad nadarmo neběžel nyní nebo neběžel předtím“. Jak udává poznámka k elberfeldskému překladu, předložil své evangelium těm váženým v menším kruhu, odděleně od ostatních.
Na první pohled by se mohlo zdát, jako kdyby si Pavel nebyl jist učením, a proto hledal souhlas těch vážených v Jeruzalémě. Ale on věděl, že jeho evangelium je Boží pravda. Že jim to evangelium předložil, neznamenalo, že chtěl prosit o jejich mínění nebo rozhodnutí, nýbrž otevřeně jim předložil, co jeho poselství skutečně obsahovalo. Přesto nebyla neoprávněná ta obava, že by nadarmo běžel teď anebo předtím, kdyby vážní bratři v Jeruzalémě trvali na dodržování Mojžíšova zákona, a tak překřížili jeho snahy udržet církev svobodnou od každého spojení se zákonem, který přece dílem Pána na kříži Golgoty byl dán stranou (srovnej s Řím. 10,4). Pavel viděl v této situaci nebezpečí, že by jeho dílo mohlo být zničeno odporem shromáždění v Jeruzalémě, protože jeho postoj by mohl mít silný vliv na mladá shromáždění v pohanských zemích.
Shromáždění je jedno, protože „mezistěna rozdělení“, která oddělovala Židy od pohanů, byla dílem Krista zbořena (Ef. 2,14). Kdyby nyní v této důležité otázce došlo ke dvěma proti sobě stojícím stanoviskům, tak by tu byly dvě oddělené skupiny a jednota církve by byla ohrožena. Pak by už nebylo vidět jedno tělo. Proto apoštolovi leželo na srdci, aby vzhledem k jednotnému pokračování díla evangelia došlo k bratrskému porozumění s těmi „váženými“ mezi věřícími v Jeruzalémě, aby Satan nemohl triumfovat a Pavel neběžel nadarmo.
Verš 3: Ale také Titus, který (byl) se mnou, ačkoli byl Řek, nebyl přinucen dát se obřezat.
Verš 3 je vsuvka, která přerušuje myšlenkový sled předchozího verše, jenž je veden dále ve 4. verši.
Slovo Řek (řecky: Hellên) má v Novém zákoně dva významy:
Ze slova „přinucen“ můžeme soudit, že v Jeruzalémě byl na Pavla vyvíjen nátlak, aby dal Tita obřezat. Ale on tomuto tlaku nepodlehl. Kdyby to byl učinil, vydal by všanc pravdu evangelia! Případ Timotea, kterého později přece obřezal (Sk. 16,1-3), byl naprosto jiný. Timoteus byl poloviční Žid, protože jeho matka byla židovského původu. Když otázka zákona ve Skutcích 15 byla jednou provždy vyjasněna, měl apoštol svobodu jednat vůči předsudkům nevědomých a úzkoprsých bratří tím, že Timotea prostě obřezal. Jednal tím zcela v souladu se svými vlastními slovy v 1. Korintským 9,19-23: „… stal jsem se Židům jako Žid, abych Židy získal; těm, kteří jsou pod zákonem, jako pod zákonem (jakkoli sám nejsem pod zákonem), abych ty, kteří jsou pod zákonem, získal… Stal jsem se všem všechno, abych vším způsobem některé zachránil.“
Když falešní učitelé v Galacii tvrdili, že apoštolové v Jeruzalémě by věřící z národů obřezali, pak Pavel ukazuje tím, že Titus nebyl obřezán, že to podle jeho vlastní známosti a zkušenosti neodpovídá skutečnosti. Věřící v Jeruzalémě naopak měli obecenství s neobřezaným průvodcem apoštola, a tím dali pro všechny zbylé křesťany příklad; taková byla Boží vůle. Jak tím byly odraženy neodůvodněné požadavky a tvrzení judaistů!
Verše 4 a 5: (Bylo to) ale kvůli po straně uvedeným falešným bratřím, kteří se vloudili, aby vyšpehovali naši svobodu, kterou máme v Kristu Ježíši, aby nás přivedli do otroctví; jimž jsme ani na hodinu neustoupili poddaností, aby pravda evangelia u vás zůstala.
Ve 4. verši se apoštol opět vrací k myšlenkovému sledu, přerušenému po 2. verši. Toto přerušení zmínkou o Titovi však sloužilo k podepření jeho líčení. Neboť v Jeruzalémě falešní bratři, kteří „se vloudili“, vyvíjeli tlak na tamní bratry a na Pavla, aby nechali Tita obřezat.
I ve 2. Korintským 11,26 mluví Pavel o „falešných bratřích“, a v téže kapitole, 13. verši, o „falešných apoštolech“, přičemž je jasné, že se nemůže jednat o věřící. Také ve 2. Petra 2,1 zmínění „falešní učitelé“ jsou takoví, kteří „přikazatele popírají, který je vykoupil, a sami sobě přitahují rychlé zahynutí“.
Pavel viděl, že tito falešní bratři mají v úmyslu „vyšpehovat naši svobodu, kterou máme v Kristu Ježíši, aby nás přivedli do otroctví“. V kapitolách 4,1-10.21-31; 5,1 je nám řečeno, že doba zákona byla dobou otroctví. Ve 2. Korintským 3,7 a 9 nazývá Pavel starou smlouvu „službou smrti“ a „službou zatracení“. Ale toto otroctví pod zákonem došlo svého konce. „Kristus nás vykoupil od zlořečení zákona, když se stal za nás zlořečením.“ (Gal. 3,13) On, který jako jediný dokonale dodržel zákon, a proto nestál pod tímto zlořečením (srovnej s 3. M. 18,5 a 5. M. 6,25), na sebe dobrovolně vzal zlořečení zákona. Tím všichni, kteří byli pod zákonem, a nyní v Něho věří, „skrze zákon zemřeli zákonu“ (Gal. 2,19), protože jsou s Kristem učiněni zajedno, s Ním byli ukřižováni a s Ním zemřeli (Gal. 2,20; Řím. 6,8). Tím jsou osvobozeni od zákona (Řím. 7,1-6).
Ale i ti, kteří nikdy nebyli pod zákonem ze Sinaje, se nalézali v otroctví, v otroctví hříchu (Řím. 6,16 a dále). I my jsme zemřeli hříchům (1. Petra 2,24), hříchu (tj. kořenu, ze kterého vznikají hříchy ve skutcích, Řím. 6,2) a elementům světa (Kol. 2,20). Tak i my, kteří jsme nebyli pod zákonem, jsme byli osvobozeni od otroctví (Řím. 8,2).
Tím všichni, Židé i pohané, kteří jsou zachránění skrze pokání a víru v dílo Pána Ježíše, stojí v té obdivuhodné svobodě, „kterou máme v Kristu Ježíši“. On osvobodil všechny, „kteří skrze strach ze smrti po celý život byli podrobe-ni otroctví“ (Žid. 2,15). V této svobodě na druhé straně smrti, ve světě vzkříšení, se nyní smíme nalézat skrze milost. Tato svoboda je charakterizována přítomností Ducha Božího (srovnej s 2. Kor. 3,17).
Tento slavný podíl chtěli ti falešní bratři vyšpehovat, aby věřící přivedli do otroctví zákona. Ale Pavel a jeho průvodci jim ani na hodinu neustoupili skrze poddanost (řecky: hypotagê). Poddanost a pokora jsou vlastnosti, které mají zdobit Boží dítě. Pán Ježíš je také v tom dokonalý příklad. On byl jako dítě poddán svým rodičům (řecky: hyptassomenos, Luk. 2,51) a svým učedníkům řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Mat. 11,29) Podle toho máme i my být „poddáni jedni druhým (řecky: hypotassomenos) v bázni Krista“ (Ef. 5,21), zvláště když se jedná o božský pořádek uvnitř rodiny a shromáždění (srovnej s Ef. 5,22; Kol. 3,18; Tit. 2,9; 1. Petra 3,1; 5,5). Ale když jde o pravdu evangelia, není poddanost na místě. Když Petr nešel přímou cestou podle pravdy evangelia, odporoval mu Pavel do tváře (11. verš). Tak ani v Jeruzalémě ani na hodinu neustoupil poddaností, aby pravda evangelia zůstala u národů. Tato pravda byla však napadena, když od věřícího z národů byla požadována obřízka jako součást jeho poslušnosti víry. Obřízka byla sice Abrahamovi dána dlouho před zákonem, později se však stala přímo symbolem poslušnosti zákona. Ale zákon není z víry. Když nyní evangelium milosti bylo Boží pravdou, pak nesmělo a nemohlo být směšováno se zákonem, a tím falšováno. Spasení je sice ze Židů, jak Pán Ježíš sám říká, a Židu nejprve platila nabídka spasení (Řím. 1,16). Ale ve chvíli, když Žid přijde ke kříži Golgoty a vírou přijme dílo Krista, přestává být Židem, neboť skrze víru v Něho patří k novému stvoření, kde nejsou ani Židé ani Řekové, nýbrž Kristus je všechno a ve všech (Gal. 3,28; Kol. 3,11).
Pravda evangelia musela být církvi zachována; o to se Bůh staral. Tato pravda je učení o záchraně, jak je Bůh skrze svého Ducha, kterého poslal z nebe, dává dosvědčovat. Obsahuje nutnost obrácení hříšníka, nové narození, ospravedlnění z víry, pokoj s Bohem, osvobození od moci hříchu a světa, přebývání Ducha Svatého ve věřícím a jeho věčný poměr jako dítěte a syna Božího. Ano, Bůh na nás prokázal bohatství své milosti v dobrotě a požehnal nám každým duchovním požehnáním v nebeských místech!
Verš 6: Od těch ale, kteří stáli ve vážnosti – ať byli cokoli, to pro mne není žádný rozdíl, Bůh nepřijímá osobu žádného člověka – neboť mně ti vážení nic nepřidali;
Apoštol se nyní vrací k tomu, že těm „váženým“ předložil evangelium, které kázal mezi národy (2. verš). Ti vážení byli jistě nejen apoštolové, jako Petr a Jan, kteří vedle Jakuba také „byli považováni za sloupy“ (9. verš), nýbrž i jiní věrní a moudří bratři shromáždění v Jeruzalémě. Jejich vážnost nespočívala na jejich postavení ve světě, nýbrž na jejich bohabojném chození, jejich spravedlnosti v posuzování i těžkých otázek a v jejich rozvážlivosti ve všech situacích (srovnej s Titovi 2,2). Takoví bratři jsou příklady Božímu stádu za všech dob. Také tito vážení mezi bratřími mohli evangelium, které Pavel kázal, jen plně a zcela přijmout. Nemohli mu sdělit žádnou další pravdu nebo poznání.
Pavel začíná tento verš, který gramaticky není úplný, slovy: „Od těch, ale, kteří stáli ve vážnosti…“, jako kdyby chtěl pokračovat: „… mi nebylo nic přidáno.“ Tuto větu ale přerušuje konstatováním, že tato vážnost by přece mohla mít nějakou lidskou stránku, která však před Bohem nic neplatí, protože On nepřijímá osobu žádného člověka (srovnej s Luk. 20,21; Řím. 2,11; Ef. 6,9; Kol. 3,25; 1. Petra 1,17). Tuto vsunutou větu můžeme přeložit také takto: „ať už někdy (to znamená dříve) byli…“ Jistě byli očitými svědky Pána žijícího na zemi, ale ani to nemohlo na Pavla učinit dojem (srovnej s 2. Kor. 5,16). Ať už to bylo jakkoli a ať jejich vážnost byla jakéhokoli druhu, nemohli mu nic přidat, to znamená učinit žádná další sdělení ohledně evangelia, a také mu nic naložit.
Verš 7: nýbrž naopak, když viděli, že mi bylo svěřeno evangelium neobřízky, stejně jako Petrovi obřízky,
To, co nyní následuje, stojí v protikladu k tomu, co v Galacii hlásali židovští učitelé. Bratři v Jeruzalémě plně a zcela uznali, že evangelium, které Pavel kázal mezi národy, mu bylo svěřeno od Boha a že jeho apoštolský úřad mu byl dán oslaveným Pánem nezávisle na dvanácti. Na otázku: „Je Pavel od Boha povolaný apoštol?“, mohli odpovědět jen: „Ano.“ Nejen on sám o tom byl přesvědčen (kap. 1,1.15-17), také jeho činnost a autorita jej vykazovaly jako apoštola (srovnej s 2. Kor. 12,12). Kdyby se někdo zeptal: „Obdržel Pavel zvláštní úkol od Pána?“, tu by nyní museli potvrdit, že rozhovory s ním o tom nenechávaly žádné pochybnosti (srovnej se Sk. 15,12). Jasně viděli, že mu bylo svěřeno evangelium neobřízky, tak jako Petrovi evangelium obřízky.
„Neobřízka“ a „obřízka“ jsou obrazné výrazy pro pohany (národy) a Židy. Obřízka, kterou Bůh přikázal Abrahamovi v 1. Mojžíšově 17, se později stala vnějším znamením Izraelitů. Podle toho byli všichni ne-Izraelité „neobřezaní“ (srovnej se Soudců 15,18). Na mnoha místech Nového zákona nalézáme neobřízku a obřízku jako výrazy, které znamenají totéž jako národy a Židé (srovnej s Řím. 3,1.2; 9,4.5). Evangelium bylo totéž, i když Pavel obdržel zvláštní zjevení o církvi, která jiným apoštolům nebyla dána (Ef. 3; Kol. 1). Kdyby však apoštolové v Jeruzalémě přece kázali jiné evangelium než Pavel, jistě by nemohlo dojít ke shodě, kterou se nyní zaměstnáváme!
Verš 8: neboť ten, který v Petrovi působil pro apoštolský úřad obřízky, také ve mně působil ve vztahu k národům,
Tato vsunutá věta potvrzuje to, co bylo řečeno v 7. verši. Bůh pověřil Pavla úkolem kázat evangelium národům a pověřil Petra, aby je zvěstoval Židům. Pavel bez výhrad uznává, že Petr je apoštol. Tentýž Bůh nyní působil v něm vzhledem k národům. Oba byli Božími nástroji a oba byli od Něho uznáváni ve svém okruhu působení.
Touto vsuvkou chce Pavel svým čtenářům připomenout, že Boží úkol vyžaduje k vykonání také Boží sílu. Výsledky služby Petra a Pavla potvrzují, že oba byli apoštolové.
Slovo „působit“ (řecky: energeô) je zde použito bez předložky, to znamená, že slovo „v“ před Petrem a Pavlem v řečtině chybí. Nejedná se zde tedy tolik o dílo v jejich srdcích, nýbrž o Boží působení pro a skrze ně, které se ukazovalo v jejich službě.
Verš 9: a když poznali milost, která mi dána jest, podali Jakub a Kefas a Jan, kteří byli považováni za sloupy, mně a Barnabášovi pravici obecenství, abychom my (šli) k pohanům, oni ale k obřízce.
Slovo „poznali“ stojí paralelně k „viděli“ ve verši 7 a ukazuje na to, že přemýšlením došli k poznání, že Pavel byl pro svůj úkol vybaven skrze Boží milost. Tento závěr se jistě nezakládal jen na úspěších, kterých Pavel ve zvěstování evangelia mezi národy docílil, nýbrž i na poselství, které jim předložil (viz 2. verš), stejně jako na celém dojmu, který o něm získali.
Apoštol ve svých Dopisech stále znovu poukazuje na to, jaké milosti se jemu, nejmenšímu ze všech svatých, dostalo, že směl mezi národy zvěstovat Boží rady v jejich celém bohatství (Ef. 3,7.8; srovnej s Řím. 1,5; 12,3; 15,15; 1. Kor. 3,10). Vzhledem ke své činnosti mohl říci, že tato milost nebyla nadarmo, neboť on (resp. Boží milost, která s ním byla) pracoval více než všichni ostatní (1. Kor. 15,10). Jak by nás toto apoštolovo svědectví mělo povzbudit, abychom rovněž v této milosti a poznání našeho Pána Ježíše Krista rostli a působili!
Podání pravice, zpečeťující stisk ruky, byl tehdy stejně jako dnes znamením spojení a obecenství. Už ve Starém zákoně nalézáme tento zvyk (srovnej s 2. Král. 10,15; 2. Par. 30,8). Zde to bylo závěrečné, veřejné vyjádření uznání a obecenství ze strany jeruzalémských bratří se službou Pavla a Barnabáše mezi národy.
„Obecenství“ (řecky koinônia) je výraz pro zvláštní výsadu Božích dětí (srovnej s Fil. 2,1), která je působená Duchem Svatým (2. Kor. 13,13). Už ve Skutcích 2,42 je o ní zmínka u čtyř znaků mladé Boží církve.
Základem křesťanského obecenství je známost Božího Syna (1. Kor. 1,9) na základě víry v Jeho smírčí smrt na kříži (1. Kor. 10,16), stejně jako věčný život, který věřící v Něm má (1. Jana 1,3). Toto obecenství s Bohem v Jeho Synu se vztahuje na všechny okruhy života (Řím. 15,26; 2. Kor. 8,4; 9,13; Fil. 1,5; Filem. 6; Židům 13,16). V Novém zákoně znamená obecenství vlastnit a požívat tentýž díl. Zde je to „partnerství“ ve zvěstování téhož evangelia. Pavel a Barnabáš se radostně chopili natažených rukou těch tří bratrů v Pánu.
Jakub (viz. kap. 1,19) je jmenován nejprve. Byl vůdcem ve shromáždění v Jeruzalémě (srovnej se Sk. 15). Pak následuje Petr, jenž byl zmíněn už ve verši 8 ve spojení s apoštolským úřadem a dary, které dal Pán. Jan, asi syn Zebedeův, učedník, „kterého Ježíš miloval“, je zde jen jako jedinkrát zmíněn v Pavlových Dopisech.
Pavel byl apoštolem národů, Petr apoštolem pro Židy. Na začátku použil Bůh i jeho, aby otevřel národům dveře jako v případě Kornelia (Sk 10 a 11); ale přenechal – v odklonu od i jemu daného úkolu v Matouši 28,19 – toto pracovní pole plně Pavlovi a Barnabášovi. Ten však už brzy mizí z našeho zorného pole, protože se příliš silně cítil přitahován ke svému příbuznému Markovi. Pavel zůstává apoštolem národů a služebníkem Boží církve, v níž jsou Židé i národy spojeni (Ef. 2,11-22). Ta je tělo spojené Duchem Svatým s Kristem, oslavenou Hlavou, v kterém nejsou ani Židé ani Řekové (Gal. 3,28; Kol. 3,11).
„Je jasné, že tyto skutečnosti mají pro dějiny Boží církve velkou důležitost. Jak často se mluví o Petrovi jako o hlavě církve! To, že tento horlivý a ohnivý Petr začal dílo v Jeruzalémě, přičemž Pán mocně skrze něho působil, můžeme vidět z Písma. Ale neměl nic do činění s dílem mezi národy. To bylo konáno Pavlem, kterého vyslal sám Pán; a Pavel neuznával žádnou zvláštní autoritu Petra. Pro něho byl Petr jen člověk; ale on byl na lidech nezávislý, protože byl vyslán Kristem. Církev mezi národy je ovoce Pavlovy práce, ne Petrovy. Za svůj původ vděčí Pavlovi a jeho snahám, a vůbec ne Petrovi, kterému Pavel musel vší silou odporovat, aby udržel shromáždění mezi národy svobodná od ducha, který ovládal křesťany, kteří byli ovocem Petrovy práce. Bůh ve své milosti ochránil jednotu. Kdyby to byl neučinil, pak by církev už ve dnech apoštolů byla rozdělena na dvě části.“5
Verš 10: toliko abychom pamatovali na chudé, což jsem se i snažil činit.
Slovo „toliko“ naznačuje, že to, co následovalo, byla jediná prosba jeruzalémských bratří. S otázkou zvěstování neměla nic společného. Jednalo se o vnější, avšak pro každého křesťana i dnes ještě důležitou záležitost.
Už zákon, který byl dán na Sinaji, obsahoval předpisy o jednání s chudými v lásce a slitování: „Když by byl u tebe nuzný – někdo ze tvých bratrů, v některé ze tvých bran ve tvé zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, – nezatvrzuj své srdce a nezavírej svou ruku před svým nuzným bratrem, ale jistě pro něj otevři svou ruku a rozhodně mu půjč podle míry jeho nouze to, v čem má nedostatek. Měj se na pozoru, aby ve tvém srdci nebylo něco ničemného, když by sis říkal: Blíží se rok sedmý, rok prominutí dluhu, a abys nebyl lakomý vůči svému nuznému bratrovi a nic bys mu nedal. Volal by proti tobě k Hospodinu a dopadl by na tebe trest za hřích. Dej mu rád a tvé srdce ať není zlé, když mu budeš dávat, protože kvůli tomu ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná při všem tvém díle a při všem podnikání tvých rukou. Nuzný totiž nevymizí ze země. Proto ti přikazuji: Jistě otvírej svou ruku pro svého bratra, pro chudého a nuzného ve své zemi.“ (5. M. 15,7-11). Bůh sám se ujímal chudých (Žalm 140,12). A ten, kdo chudému prokázal milosrdenství, Jej ctil (Přísloví 14,31). Proto byl blahoslavený ten, jenž měl pozor na chudého (Žalm 41,2).
A Pán Ježíš mluvil k bohatému mládenci: „Jedno ti chybí: Jdi, prodej všechno, co máš, a dej chudým a budeš mít poklad v nebi.“ (Marek 10,21) On sám, jsa bohatý, se kvůli nám stal chudým, abychom my skrze Jeho chudobu zbohatli (2. Kor. 8,9).
Pavel a Barnabáš už jednou navštívili Jeruzalém, aby předali dar pomoci pro bratry v Judeji (Sk. 11,27-30). Proto mohl Pavel nyní také psát: „Což jsem se i snažil činit.“ V jiných Dopisech čteme více o této zvláštní službě bratrské lásky. Křesťané v Judeji se skrze pronásledování ze strany svých nevěřících krajanů dostali do bídy (srovnej se Sk. 8,1; 1. Tes. 2,14; Židům 10,32-34). I v 1. Korintským 16,1-3 píše Pavel o sbírce pro svaté v Jeruzalémě, která měla být vykonána v Korintu, jak už předtím nařídil Galatským. „V první den týdne ať každý z vás doma dá stranou, podle toho, jak se mu daří.“ První den týdne je den vzkříšení Pána (Mat. 28; Marek 16; Luk. 24; Jan 20). Toho dne se shromažďovali také učedníci v Troadě, aby lámali chléb (Sk. 20,7).
Duch Boží nám zde v 1. Korintským 16,2 sděluje, že v tento den by měly být také sbírány dary. V Židům 13,16 jsou dobře činění a sdílení se označeny jako oběti, ve kterých má Bůh zalíbení. Jsou tak spojeny s obětí chvály v 15. verši. Obě opět stojí v souvislosti s tou jedinou obětí těla Ježíše Krista, o níž čteme ve verších 10 až 12. V první den týdne, když se shromažďujeme, si připomínáme chlebem a vínem oběť Pána Ježíše, ale nadto Mu přinášíme, a skrze Něho Bohu, našemu Otci, duchovní oběti chvály a materiální oběti, ve kterých má Bůh zalíbení. Ale přirozeně že všechny naše oběti nejsou omezeny jen na tyto příležitosti!
Mysleme také na „službu pro svaté“ ve 2. Korintským 9, zvláště na verše 6 a 7: „Toto ale říkám: Kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo požehnaně rozsévá, bude také požehnaně sklízet. Každý, jak si stanoví ve svém srdci; ne s mrzením nebo z donucení, neboť radostného dárce miluje Bůh.“
Poslední Pavlova návštěva v Jeruzalémě, o které víme, sloužila k donesení daru svatých v Macedonii a Achaji (Řím. 15,25-27; srovnej se Sk. 24,17). Tak mohl právem říci, že se osobně snažil vyhovět tomuto přání bratří v Jeruzalémě, které odpovídalo také vůli Pána. Je nápadné, že v poslední části věty mluví Pavel jen sám o sobě. Někteří vykladači mají za to, že to už je poukaz na pozdější rozdělení Barnabáše od apoštola.
Verš 11: Když ale Kefas přišel do Antiochie, odporoval jsem mu do tváře, protože propadl odsudku.
Pavel nyní popisuje třetí setkání s apoštolem Petrem, jehož zde jmenuje jeho aramejským jménem Kefas (viz Jan 1,42). První setkání nalézáme v Galatským 1,18, druhé v kapitole 2,1-10. Toto třetí setkání však neproběhlo tak přátelsky jako obě předchozí.
Protože Pavel až dosud vše, i když ne bez mezer, vyprávěl chronologicky, je třeba mít za to, že k tomuto setkání došlo po velkém shromáždění v Jeruzalémě, které je popsáno ve verších 1 až 10. Mnozí se však domnívají, že k němu muselo dojít před takzvaným „apoštolským koncilem“, protože je těžko pochopitelné, že by se Petr krátce po těchto důkladných rozmluvách o křesťanské svobodě mohl dopustit tak závažné chyby. Kdyby tomu tak bylo, Pavel by jistě naznačil, že se nyní obrací k dřívější události. Jestliže však, jak většina vykladačů má za to, se stala po tom, o čem je podána zpráva ve verších 1 až 10, je tím vážnost tohoto případu jen zdůrazněna. Ukazuje nám pak zvlášť, jak kolísaví a nespolehliví mohou být i ti nejlepší mezi námi.
Jaká k tomu byla příčina? V zákonu byly izraelskému národu určité pokrmy zakázány, zatím co jiné byly předepsány (srovnej k tomu zvláště 3. M. 11).
Bůh chtěl svůj lid vidět oddělený od ostatních národů i navenek. Kromě toho spočívají ve starozákonních příkazech o jídle pro nás důležitá duchovní naučení, o kterých zde však nebudeme mluvit. Pokrmy, které byly Izraelitům zakázané, byly od druhých národů beze všeho jedeny; proto Izraelité rozšířili příkazy o pokrmech tím způsobem, že nemohli mít obecenství u stolu s pohanem, protože se museli obávat, že by jim byly předloženy nečisté pokrmy.
Kristus však svým dílem zbořil dělící stěnu ohrazení, zákon, který Židy odděloval od národů jako zeď (Ef. 2,14.15). Než Bůh Petra poslal ke zvěstování evangelia k pohanovi Korneliovi (Sk. 10), tuto skutečnost mu osobně osvětlil. Přesto většina židovských křesťanů i nadále zachovávala zákon (srovnej se Sk. 21,20). Jak to čteme ve Skutcích 15, byla v Jeruzalémě rozhodnuta otázka, že křesťané z národů nemají být staveni pod zákon. Bůh s trpělivostí snášel to, že nejprve ještě mnoho věřících z židovského národa i dále bylo „horliteli pro zákon“. Ale to, co Petr, jeden ze „sloupů“ shromáždění, dělal v Antiochii, bylo za těchto okolností tak závažné, že mu Pavel musel odporovat „do tváře“, to znamená od muže k muži, od bratra k bratrovi. Petr se svým způsobem jednání sám odsoudil. Slovo, které je zde přeloženo jako „propadl odsudku“ (řecky kataginôskô) najdeme už jen v 1. Jana 3,20.21. Doslova znamená: „něco proti někomu vědět, odsoudit“. Zde je význam, že Petr kvůli svému chování byl odsouzení hodný podle božských měřítek, i když on sám a ani druzí to tak neviděli. Jak škodlivé to je, když se soudíme podle lidských názorů, předsudků a zvyklostí! Zvlášť zlé to bylo v tomto případě, protože Petr byl jedním z nejváženějších mužů v církvi! Jeho jednání mělo větší účinek na druhé než například chování nově obráceného člověka, jenž je ještě mladý a nezkušený ve víře. – Důvod k tomuto střetu těchto dvou apoštolů je nám vylíčen v následujících verších.
Verše 12 a 13: Neboť dříve než přišli někteří od Jakuba, jedl s (těmi z) národů; ale když přišli, stáhl se a odděloval se, protože se bál těch z obřízky. A s ním činili pokrytecky i ostatní Židé, takže i Barnabáš byl stržen jejich pokrytectvím.
V Antiochii, kde se shromáždění skládalo hlavně z věřících z národů, jedl Petr volně s bratřími z národů. Tvar minulého času (imperfektum) slovesa „jíst“ ukazuje, že to byl jeho zvyk, žít v této svobodě, kterou mu Bůh sám ukázal (srovnej se Sk. 10,10-17). Ale když přišli někteří bratři od Jakuba z Jeruzaléma, kde přece normálně bydlel, tu se skrytý vliv židovství uplatnil tak silně, že se Petr už neodvážil ukazovat svobodu, o které věděl, že křesťany z Jeruzaléma byla odsuzována, protože ještě židovsky smýšleli a žili (srovnej se Sk. 11,3; 21,20). Stáhl se tedy od společných jídel s křesťany z pohanů a odděloval se, aby budil dojem, že i on se ještě pevně drží židovského přikázání, které nedal Bůh, nýbrž bylo lidským nařízením.
Jakkoli nedůležitým se tento způsob chování snad nejprve zdál, tak důležitým byl v očích Boha a Jeho služebníka Pavla. Ten poznal, že tím zdánlivě ne tak závažným jednáním Petra byla opuštěna pravda evangelia. Petr nebyl jen tak někdo, jehož jednání by mělo následky jen pro něho samého, nýbrž byl jedním z vůdčích mužů ve shromáždění. Jeho chování mělo velký vliv na druhé. Byl příkladem věřících, a tak tu bylo nebezpečí, že tento způsob jednání bude převzat i druhými bratry. Byla to bázeň před lidmi, která ho vedla k pokrytectví, že pevně drží něco, o čem věděl, že to je chybné. „Těmi z obřízky“ jsou zde míněni jen Jakubovi vyslanci, ne křesťané ze Židů, kteří snad bydleli v Antiochii. Ty smíme asi vidět v těch „ostatních Židech“, kteří se připojili k neupřímnému Petrovu jednání, takže dokonce i Barnabáš, tento dobrý muž, plný Ducha a víry, byl také stržen.
Jaký je to smutný obraz! Ze strachu před zákonickou úzkoprsostí bratří z Jeruzaléma Petr předstíral falešné přesvědčení, které vnitřně neměl. Tím popíral jednotu Božích dětí, která byla vytvořena dílem Krista a příchodem Ducha Svatého (Jan 11,52; Ef. 2,14; 1. Kor. 12,12.13). Kromě toho s sebou stáhl i druhé; a to vše jen ze strachu před zákonickým duchem těch, kteří by později možná mohli říci: Petr nás tehdy přece velmi zklamal!
Verš 14: Když jsem ale viděl, že nechodí přímou (cestou) podle pravdy evangelia, řekl jsem Kefasovi přede všemi: Jestliže ty, který jsi Žid, žiješ jako národy a ne jako Židé, jakto, že nutíš národy, aby žily židovsky?
Pavel poznal tuto nedůslednost v Petrově postoji a s tím spojené pokrytectví jasným pohledem jako odklon od pravdy evangelia. Vidíme to také tak, anebo máme sklon k postoji Petra? Jak těžké to asi pro Pavla bylo, tohoto bratra „přede všemi“ veřejně kárat! Ale vždyť nešlo o jeho čest, nýbrž o pravdu evangelia, jak to v následujících verších ukazuje.
Výraz „jít přímou cestou“ (řecky: orthopodeô) se v Novém zákoně vyskytuje jen na tomto místě. Znamená vlastně „stát nebo jít přímou nohou“. Petr, Barnabáš a ostatní Židé zde chodili způsobem a po cestě, které se nehodily k pravdě evangelia. Už v 5. verši Pavel mluvil o pevném držení se této pravdy (srovnej s Kol. 1,5); zde byla opět ve hře. Krajní strana judaistů vyžadovala obřezání křesťanů z pohanů a dodržování zákona (Sk. 15,5). Tím však bylo popíráno učení o ospravedlnění z víry. Nyní říkali přívrženci Jakuba, že křesťané ze Židů a z národů nemohou společně jíst u stolu. Tím byla popírána jednota Kristova těla. Pavel odmítl obojí jako útok na pravdu evangelia. Musel Petra, jenž v této otázce veřejně pochybil, také přede všemi kárat (srovnej s 1. Tim. 5,20; 3. M. 19,17).
Pavel odkryl nejprve Petrovu nedůslednost, když tento nutil národy, aby žili židovsky, to znamená, aby se řídili židovskými předpisy o jídle. Jako Žid vyrostl Petr v přikázáních a ustanoveních svého lidu. Ale jasným znamením mu Bůh ukázal, že v Kristu tato přikázání skončila (srovnej se Sk. 10). Tak poznal, že tu není žádné oddělení od věřících z národů. To také směle vyjádřil v Jeruzalémě (Sk. 15,8-11). Jako křesťan mohl nyní žít jako věřící z národů bez zákona. Ale ze strachu před Židy se nyní náhle této svobody přes své nejlepší vědomí vzdal a odděloval se od těch z národů. Tím na ně vyvíjel nátlak. Nedávno obrácení mezi nimi si mohli myslet, že to je správné, a následovali by jeho příkladu v jedení jenom „košer“ pokrmů. Ti, kteří už měli větší porozumění ohledně Boží pravdy, si však mohli spočítat, že nyní jsou jen dvě možnosti: buď zůstanou při svém dosavadním způsobu života bez zákona, podle kterého Petr dosud sám u nich žil; pak se museli obávat, že to vyvolá rozdělení ve shromáždění; nebo i oni budou následovat příklad váženého apoštola a budou nadále žít židovsky, tj. podle židovských předpisů o jídle. Cožpak Petr nepomyslel na tyto následky? Jako apoštol a „sloup“ by byl měl cítit svou velkou odpovědnost v této důležité otázce dodržování zákona a ptát se jen na vůli Pána. Takto ale nechodil – a s ním mnozí jiní – po přímých cestách podle pravdy evangelia.
Verše 15 a 16: My, od přirozenosti Židé a ne hříšníci z národů, ale vědouce, že člověk není ospravedlněn ze skutků zákona, nýbrž jen skrze víru v Ježíše Krista, i my jsme uvěřili v Krista Ježíše, abychom byli ospravedlněni z víry v Krista a ne ze skutků zákona, protože ze skutků zákona nebude ospravedlněno žádné tělo.
Pavel Petrovi připomíná, že oni oba jsou od přirozenosti, to znamená od narození a ne skrze pozdější rozhodnutí, Židé a nikoli „hříšníci z národů“. Jestliže zde proti sobě staví Židy a hříšníky z národů, pak tím přirozeně nechce říci, že Židé by byli bez hříchu a že jen národy hřeší. Slovo „hříšník“ je v Novém zákoně často použito k označení těch, kteří zcela žijí ve hříchu, jako například celníci, kteří si žili, aniž by se starali o Boží zákon, a pohané, kteří Boží zákon vůbec neznali (srovnej s Markem 2,15.16; Luk. 6,32; 7,37.39). O takové pohanské hříšnosti zde Pavel mluví. Je si jako rozený Žid vědom výsady vůči národům, že skrze zákon zůstal ochráněn před pohanským hříšným životem (srovnej s Řím. 3,1; 9,4.5).
Na základě vlastní zkušenosti oba věděli, že člověk, ať Žid nebo pohan, není ospravedlněn na základě skutků zákona, nýbrž jen skrze víru v Ježíše Krista. V 5. Mojžíšově 6,25 je sice napsáno: „A to bude naše spravedlnost, když budeme dbát na to, abychom celé přikázání před Hospodinem, naším Bohem, činili tak, jak nám přikázal“, a Pavel to potvrzuje v Římanům 2,13: „…činitelé zákona budou ospravedlněni.“ Ale stejně tak platí omezení: „Kdokoli bude zachovávat celý zákon, ale v jednom klopýtne, stal se vinen všemi přikázáními.“ (Jakuba 2,10) Protože zde ale nebyl člověk, který by kdy zachoval celý zákon, smutná bilance zní: „Proto ze skutků zákon nebude ospravedlněno před ním žádné tělo.“ (Řím. 3,20)
Ve 3. až 5. kapitole Dopisu Římanům nalézáme božskou odpověď na velkou otázku, kterou kdysi položil Job: „Jak by mohl být člověk spravedlivý před Bohem?“ (Job 9,2; srovnej s 25,4). Také v před námi ležícím verši mluví Pavel o tomto ústředním tématu. Odpověď zní: „Jen skrze víru v Ježíše Krista!“
V době Starého zákona, tj. před křížem, měl Bůh v tomto směru shovívavost: Nechal hříchy lidí procházet (Řím. 3,25), ačkoli sám předtím řekl, že každá duše, která hřeší, má zemřít. Skrze kříž ale byla zjevena spravedlnost mimo zákon, která není založena na skutcích ani lidí samých, ani na zákonních skutcích někoho druhého, které by jim mohly být „připočteny“. Velmi rozšířený mylný názor mezi křesťany je, že skutečnost, že Pán Ježíš dodržel a naplnil zákon, je těm, kteří v Něho uvěří, přičtena jako spravedlnost. Ale vždyť pak by spravedlnost přece přišla skrze zákon! My však nejsme ospravedlněni skrze čistý, dokonale bezhříšný život Pána Ježíše, nýbrž skrze Jeho smrt a Jeho vzkříšení. Když Pán Ježíš musel na kříži nést soud nad hříchem, prokázalo se, že Bůh je spravedlivý a nemůže nechat žádný hřích projít. Kristus tam sám nesl spravedlivý trest, který jsme my zasloužili. V tom se ukázalo, že Bůh je dokonale spravedlivý a hříchy lidí potrestal smrtí. Ten jediný, který mohl tento spravedlivý trest nést, byl sám Boží Syn, který se stal člověkem. Nesl nejen trest, nýbrž zároveň oslavil dokonalým způsobem Boha. Nyní se ale také prokázalo, že Bůh je spravedlivý, když Pána Ježíše, jenž toto těžké dílo vykonal, nenechal v hrobě, nýbrž Ho vzkřísil z mrtvých a následně oslavil po své pravici (srovnej s Janem 16,10). Tím ukázal, že přijal dílo z Golgoty. Pán Ježíš však toto dílo na kříži vykonal nejen pro Boha, nýbrž také pro ztracené lidi. Kdo nyní důvěřuje v pokání a víře v Něho a v Jeho dílo, je ospravedlněn (Řím. 3,26; 4,25).
Boží spravedlnost se tedy ukázala na jedné straně v soudu nad hříchy, který vykonal na svém Synu Ježíši Kristu, a ve skutečnosti, že Jej vzkřísil a oslavil, na druhé straně v tom, že svoji spravedlnost uděluje těm, kteří v Něho věří. „Toho, který hříchu neznal, pro nás učinil hříchem, abychom my se stali Boží spravedlností v něm.“ (2. Kor. 5,21) Skrze ospravedlnění z víry jsme se stali důkazy Boží spravedlnosti! Jak obdivuhodná je to skutečnost!
To Pavel připomíná svému bratrovi – a s ním i nám, když říká: „i my jsme uvěřili v Krista Ježíše, abychom byli ospravedlněni z víry v Krista a ne ze skut-ků zákona.“ Poprvé (na začátku 16. verše) čteme „skrze“ víru (řecky: dia), podruhé „z“ (řecky: ek) víry. „Skrze“ udává prostředek, zatím co „z“ naznačuje zásadu, princip, na jehož základě se něco děje. Kdyby to Duch Svatý tak jasně nerozlišil, pak by vychytralí lidé, jako byli judaisté, snad mohli říci, že víra sice je prostředek k ospravedlnění hříšníka, ale zákon je nadále základem bohabojného života (srovnej k tomu Římanům 3,30). Ale taková myšlenka je následujícími slovy ještě jednou odmítnuta: „Ne ze (tj. ne na základě) skutků zákona, protože ze skutků zákona nebude ospravedlněno žádné tělo.“ Nezvratnou skutečnost, že na zásadě skutků zákona není ospravedlněno žádné tělo, to znamená žádný člověk (srovnej s 1. M. 6,12), uvádí Pavel jako vysvětlení a základ pro to, že ani on a Petr, jako bývalí Židé, nebyli ospravedlnění ze skutků zákona.
Tato lekce, která má základní význam pro každého křesťana, se obracela nejen k Petrovi, nýbrž i ke Galatským, kteří v tomto směru byli zvláště ohroženi. Není proto také zcela jasně zřetelné, u kterého bodu Pavel přestává vyprávět o svém setkání s Petrem a začíná se obracet k adresátům tohoto Dopisu.
I my v dnešní době jsme ještě osloveni. I my můžeme ztratit ze zřetele Kristovu všedostatečnost a zaměstnávat se jen vnějšími nařízeními – která jako křesťané přece také máme! Pán Ježíš dal tyto směrnice, aby oddělil svůj lid od světa. Na jedné straně tu je křest, který vyjadřuje, že Jeho lid není ze světa, nýbrž s Ním světu zemřel, a na druhé straně jídlo na památku Pána, ke kterému se na základě dokonaného díla vykoupení v jednotě těla shromažďujeme kolem Něho. Když se těmito nařízeními zaměstnáváme tělesným způsobem, místo abychom se z nich s vděčným srdcem radovali, zapíráme skutečnost, že tělo už nemá žádné existenční oprávnění, a Pán ve své lásce, velikosti a slávě ustupuje do pozadí.
Verš 17: Jestliže ale my, když hledáme být ospravedlněni v Kristu, jsme i sami byli shledáni hříšníky – je pak Kristus služebník hříchu? To buď vzdáleno!
V tomto verši činí Pavel logický závěr, který vyplýval z Petrova pokryteckého konání. Jestliže by Petr býval jednal správně, když se jako křesťan stahoval od obecenství u stolu s křesťany z pohanů v Antiochii, pak bylo jeho jídlo s nimi předtím hříchem. To by však znamenalo, že každý věřící Žid, který překročil tyto předpisy nebo nějaké přikázání zákona ze Sinaje, hřešil, a tím byl hříšníkem. Takové pojetí zastupovali „po straně uvedení falešní bratři“ (Gal. 2,4) a také Jakubovi vyslanci.
Tuto myšlenku vede Pavel nyní důsledně do konce a říká: Když to je pravda, pak je Kristus přece služebník hříchu, neboť nám přinesl spasení bez zákona (Řím. 3,21)! Takové rouhání a převracení pravdy však apoštol od sebe odvrhuje. Tak může myslet jen ten, kdo si myslí, že víra v Krista nestačí a že nadále musí být dbáno na zákon, anebo že ospravedlnění z víry je teorie, která byla vymyšlena, aby se obešel zákon (srovnej s Řím. 6,15). Kdyby tomu tak bylo, byl by Kristus skutečně služebník, podporovatel hříchu! Jaká hrozná myšlenka, že Ten, ve kterého jsme uvěřili, abychom obdrželi odpuštění hříchů a osvobození od moci hříchu (Řím. 6,6), by měl ještě podporovat a rozmnožovat hřích! „To buď vzdáleno!“ S tímto výrazem nejvyššího a svatého rozhořčení se setkáváme v Pavlových Dopisech vždy tam, kde musí odmítnout nějaký logicky zdánlivě možný, ale chybný závěr z předchozích myšlenek (srovnej s Řím. 6,1.15; 7,13; 9,14; Gal. 3,21).
Verš 18: Neboť když to, co jsem zbořil, opět stavím, tu sám sebe stavím jako přestupníka.
Nyní následuje odůvodnění, které ukazuje, proč tento závěr je špatný. Pavel k tomu používá všeobecně platné konstatování: když něco, co jsem předtím zbořil (řecky: katalyô = rozpustit, zkazit, srovnej s Mat. 5,17; 24,2; Řím. 14, 20), dodatečně opět stavím, pak tím vyjadřuji, že boření bylo chybné. Když to vztáhneme na naši situaci, pak to znamená, že Petr při svém obrácení zbořil zákon jako cestu k ospravedlnění. Ani jako pravidlo pro život už zákon (a z něho odvozené předpisy) neměl žádnou platnost. Proto v Antiochii volně jedl s křesťany z pohanů. Když se ale před bratry z Jeruzaléma stáhl zpět, budil dojem, že se přece drží zákona, a tím jej znovu stavěl. Tím vystavoval své obrácení a život bez zákona jako přestoupení a sebe samého jako přestupníka. To, že zde stojí „přestupník“ a ne „hříšník“, potvrzuje, že Pavel myslí jen na zákon ze Sinaje. Hřích se skrze zákon stává přestoupením (Řím. 4,15); jen tam, kde je nějaký zákon, tam je přestoupení.
I když přechází od „my“ k „já“, přece zde Pavel nemluví o sobě osobně. On, jenž zvěstoval plnou svobodu křesťanů od zákona, nestál v nebezpečí, že opět bude stavět v Kristu zbořenou mezistěnu oplocení, zákon přikázání v ustanoveních (Ef. 2,14.15). Také nemyslí jen na Petrův čin v Antiochii. Zde jde o zásadní otázku, zda to je přestoupení zákona, když se hledá ospravedlnění a Bohu příjemný život na jiné cestě než na zákonem předepsané cestě skutků. Odpověď je: Pro někoho, kdo stojí na stanovisku zákona, to je přestoupení, stát se křesťanem a hledat záchranu jedině ve víře v Krista! Nyní je zcela jasné, že to je odůvodnění pro zvolání: „To buď vzdáleno!“ Neboť vidíme, že podsouvání myšlenky, že Kristus je služebníkem hříchu, je nepřípustné, protože označuje víru v Bohem poslaného Vykupitele jako přestoupení zákona, a tím zpochybňuje křesťanství jako celek!
Petr ani věřící v Galacii jistě nemysleli na tento důsledek svého jednání. Ale Bůh viděl za vším lest odpůrce, jenž se chtěl dotknout Jeho milosti, která neponechává žádný prostor pro záslužné skutky. Při pohledu na tuto neomezenou volbu Boží milosti říká Pavel v Římanům 11,6 zcela jasně: „Jestliže ale skrze milost, tu už ne ze (= na zásadě) skutků, jinak by milost už nebyla milostí.“ Jak těžké to člověku připadá, aby uznal, že v něm není nic dobrého, na co by Bůh mohl navázat! Ale jak těžké mu to připadá i tehdy, když jednou přijal milost a v tom Milovaném je učiněn příjemným, aby žil jedině ve víře a v plné závislosti na Bohu pod vedením Ducha Svatého a nespoléhal se na vlastní „dobré skutky“!
Verš 19: Neboť jsem skrze zákon zákonu zemřel, abych žil Bohu.
Ve verších 17 a 18 Pavel z Božího hlediska ukázal důsledek, který nutně vyplynul z toho, když se nějaký křesťan opět stavěl pod zákon ze Sinaje. Tím mělo být dosaženo svědomí adresátů Dopisu. Jen tehdy bylo možné očekávat, že se skloní a poznají a vyznají své převrácené konání.
Ale nyní musí být také jasně ukázán pravý poměr věřícího k zákonu. To se děje od 19. verše. Tím začínající poučná část Dopisu jde až do konce 4. kapitoly. Poněvadž těmto naučením může být porozuměno jen osobní zkušeností, Pavel pokračuje v první osobě jednotného čísla, jak to začal již v 18. verši.
Apoštol zde vykresluje jasný obraz skutečného křesťanského postavení. Zákon vyžaduje od člověka poslušnost a oznamuje soud každému, kdo jej nedodrží. Je to, jak Pavel říká na jiném místě, služba zatracení a smrti (2. Kor. 3,7.9). Dokud někdo stojí pod zákonem, stojí také pod jeho rozsudkem smrti, neboť nikdo nikdy nemohl dodržet zákon. Ten se prokazuje vždy k smrti (viz Řím. 7,7-10). To je význam slov: „skrze zákon… zemřel“.
Ale toto zlořečení zákona bylo pro věřícího odejmuto na Kristově kříži, jak to Pavel říká v kapitole 3,13: „Kristus nás vykoupil od zlořečenství zákona, když se stal zlořečenstvím pro nás.“ Podrobně je tato myšlenka, zde představená ve stručné krátkosti, pojednána v Dopisu Římanům, zvláště v kapitolách 3,9-31 a 7,1-6. Tam to čteme podobně: „Tedy jste i vy, moji bratři, byli zákonu umrtveni skrze tělo Krista, abyste se stali jiného, toho z mrtvých vzkříšeného, abychom přinesli Bohu ovoce.“ (kap. 7,4) A Římanům 10,4 říká: „Kristus je konec zákona, každému věřícímu ke spravedlnosti.“ Tak zde Pavel může připojit, že s Kristem také „zemřel zákonu“.
Zákon, který byl dán pro přirozeného, neznovuzrozeného člověka, nemohl nic přivést k dokonalosti, nýbrž jen zatratit. Tento rozsudek zatracení nyní Pán Ježíš na kříži na sebe dobrovolně vzal, když zemřel. Všichni, kteří v Něho věří, se mohou nyní považovat za ukřižované s Ním (viz 20. verš). Zákon má ale autoritu jen nad živými lidmi. Ten, kdo zemřel, už nestojí pod jeho mocí. Tak jako vzkříšený Pán nyní žije pro Boha (srovnej s Řím. 6,10), tak také ten, kdo skrze zákon zákonu zemřel, žije pro Boha. Tento život pro Boha ve svobodě (viz kap. 5,1.13) je v Dopisu Galatským spojen se slavným pojmem „synovství“ (kap. 4,5).
Bůh vidí nevěřícího člověka buď jako žijícího hříchu ve vzdálení od Boha (Kol. 3,7; Řím 7,9), nebo jako mrtvého (Ef. 2,1; Kol. 2,13). Teprve vírou ve smrt a vzkříšení Pána Ježíše, jenž smrt zničil, ale život a neporušitelnost na světlo vyvedl skrze evangelium (2. Tim. 1,10), začíná pravý život pro Boha.
Verš 20: Jsem s Kristem ukřižován, (a) už nežiji já, nýbrž Kristus žije ve mně; co ale nyní žiji v těle, žiji skrze víru, (skrze) tu v Syna Božího, který mne miloval a sebe samého za mne vydal.
Pavel nyní vysvětluje, jakým způsobem zemřel zákonu. Je s Kristem ukřižován. Kristus byl na Golgotě ukřižován jako jeho zástupce. On jako jediný mohl na sebe dobrovolně vzít zlořečení zákona a smrt, neboť smrt neměla moc Jej držet (Sk. 2,24.27). A tak byl pro naše přestoupení od Boha vydán na kříži na smrt a třetího dne byl pro naše ospravedlnění vzkříšen (Římanům 4,25). Pavel uznával, že podle Božího rozsudku zasluhoval věčnou smrt. Ale skrze milost také uvěřil, že Kristus za něho zástupně zemřel na kříži. Nejedná se zde o smrt Krista pod Božím soudem za hřích, nýbrž o ukřižování a svlečení starého člověka, těla, s Kristem. Tak byl Pavel ukřižován s Kristem. „Spolu ukřižováni“ byli v Evangeliích dva zločinci, kteří viseli vlevo a vpravo od Pána (Mat. 27,44; Marek 15,32; Jan 19,32), ale v přeneseném smyslu je totéž slovo použito v Římanům 6,6, kde čteme, „že náš starý člověk byl spolu ukřižován,… abychom už nesloužili hříchu“ (srovnej k tomu s Gal. 5,24; 6,14; Kol. 2,14).
Výsledek tohoto sjednocení s Kristem vyjadřuje Pavel v následujících slovech: „A už nežiji já, nýbrž Kristus žije ve mně,“ nebo, jak bychom to mohli také přeložit: „Ale žiji, už ne já, nýbrž Kristus žije ve mně.“ Jak každý mohl vidět, Pavel ještě žil! Už to však nebyl ten starý Saul z Tarsu. Uznal Boží soud nad hříchem v těle, který se jasně ukázal teprve skrze zákon. Vírou byl sjednocen s Kristem v podobnosti Jeho smrti a Jeho vzkříšení. Nyní sice ještě žil na zemi jako osoba „Pavel“, ale už ne jako starý Saul, nýbrž jako nový člověk, který byl s Kristem oživen k novému životu a spolu vzkříšen k věčnému životu ve světě vzkříšení. Tímto životem je Kristus sám (Kol. 3,4). Tyto slavné pravdy spasení jsou učeny podrobně v jiných spisech Nového zákona (například v Evangeliu podle Jana a v Dopisech Efezským a Koloským). Zde jen čteme: „Kristus žije ve mně.“ Krista a Jeho života se smrt nemůže dotknout. Tento život má svůj původ a svůj cíl v nebi, a tam přijde k rozvinutí v dokonalosti. Tento život není přirozený, nýbrž duchovní, a proto mohl být lidem udělen teprve po smrti a vzkříšení Krista (Jan 20,22).
Tato změna v apoštolově životě je vyjádřena ve slově „já“, které zde má tři různé významy:
Staré „já“ bylo před Bohem soudně odstraněno, ale je ještě přítomno v člověku, dokud žije na zemi. Ale je tu také nové „já“, nový člověk. Věřící se tedy nalézá, dokud je na zemi, ve „smíšeném stavu“; má ještě tělo z masa a krve, ale má také Krista jako svůj život. Výraz „v těle“ zde neznamená totéž, jako např. v Římanům 7,5: „Když jsme byli v těle,“ nebo v Římanům 8,9: „Ti, kteří jsou v těle, nemohou se Bohu líbit. Vy ale nejste v těle, nýbrž v Duchu, jestliže ale Duch Boží ve vás přebývá.“ Tím je míněn starý stav neznovuzrozeného člověka. V našem verši je však myšlen pozemský život věřícího (tak také ve Fil. 1,22; 2. Kor. 10,3). To přestane, až Pán přijde, aby svůj lid vzal do slávy. Proto je zde také napsáno „nyní“, na jedné straně jako protiklad k dřívějšímu stavu hříchu, ale také na rozdíl k okamžiku, kdy Pán promění naše tělo ponížení k podobnosti se svým tělem slávy (Fil. 3,21).
Zde na zemi žije křesťan tedy ve stálém napětí mezi starým a novým „já“, starými zvyklostmi a novým životem z Boha, tělem a Duchem. Ale má nyní proti tomu starému bojovat, jak to dělá mnoho Božích dětí, a jsou tím stále znovu zklamány? Ne, neboť starý člověk je přece ukřižován a zemřel, vysvlečen (Řím. 6,6; Ef. 4,22; Kol. 3,9). Znakem křesťana je víra, stálá důvěra v Boha a závislost na Něm. Ví, že je s Kristem ukřižován, a považuje sám sebe za mrtvého hříchu a zákonu, ale za žijícího Bohu v Kristu, neboť v něm žije Kristus. To je zcela nová, každý den nově uskutečňovaná záležitost. V zásadě sice platí o každém věřícím, ale prakticky je prožívána jen tím, kdo se vírou denně předává Bohu. Ne zákon (nebo zákonický způsob života), nýbrž víra v Božího Syna je ustavičně potřebná, ale také k dispozici jsoucí síla křesťana.
Tato víra – tou tedy není míněna zachraňující víra – denně znovu vzhlíží k Božímu Synu. Doslovně zde stojí: „…skrze víru (nebo: v síle víry, řecky: en pistei), tu Syna Božího.“ Je to genitivus objectivus, který udává předmět víry (tak také v Řím. 3,22.26). Jen Bůh sám je předmět víry a uctívání lidí (5. M. 6,4.5.13; 10,12.20; Žid. 11,6). Že Bůh je trojjediný Bůh, bylo zjeveno teprve v Novém zákoně, když na zem přišel Syn, (srovnej s Mat. 3,16.17; 28,19). Otec, Syn a Duch Svatý jsou stejným způsobem věčný Bůh, jedno v bytí a konání. Boží Syn je stejně tak věčný jako Otec a Duch Svatý (Řím. 9,5; 1. Jana 5,20). Vzhledem k věčnému Božství ukazuje jméno „Syn“ na vroucí vztah lásky a jednoty mezi Otcem a Synem, nikdy na časovou závislost nebo závislost postavení. Protože byl věčný Syn, mohl jako člověk na zemi zjevit Otce, neboť Syn byl ten jediný, kdo Jej znal od věčnosti jako Otce (Jan 1,18; 14,9). Ale byl Boží Syn také jako člověk narozený z ženy. „Proto také to Svaté, co se narodí, nazváno bude Syn Boží.“ (Luk. 1,35; srovnej s Žalmem 2,7.) Jako Bůh Syn, věčný Syn Otce, je jednorozený (Jan 1,14.18; 3,16.18; 1. Jana 4,9), jediný svého druhu; jako na zemi narozený, zemřelý, vzkříšený a oslavený Syn je prvorozený (Kol. 1,15.18; Řím. 8,29), to znamená Ten, jenž má ve všech věcech prvotnost.
Když poznáme tuto jedinečnost a vznešenost Božího Syna, uvědomíme si také tu obrovskou velikost milosti a lásky Toho, o němž Pavel pak říká: „Který mne miloval a sebe samého za mne vydal.“ Jen ten může s apoštolem v Efezským 5,2 a 25 říci: „Který nás miloval a sebe samého za nás vydal,“ a: „Který miloval církev a sebe samého za ni vydal,“ kdo nejprve ze zcela osobního života víry mohl říci: „Který mne miloval a sebe samého za mne vydal.“
V Novém zákoně čteme vícekrát, že Bůh miloval svět a lidi v něm (Jan 3,16; Titovi 3,4), ale až na jednu výjimku (Marek 10,21) to nikde nečteme o Pánu Ježíši. Jeho láska byla vždy obrácena na ty, kteří v Něho uvěří. To je zvlášť vyjádřeno v podobenství o kupci, který hledal vzácné perly (Mat. 16,45.46). Kupec je Pán Ježíš, jehož celý zájem platil jen té jedné velmi drahé perle (obraz Boží církve). Kupec byl připraven prodat všechno, co měl, aby ji vlastnil. Ale Boží Syn udělal ještě více: Dal za nás sám sebe. Více nemohl dát!
Je udivující a pozoruhodné vidět, jakou roli hraje slovo „vydat“ (řecky: paradidômi = předat, vydat) u díla vykoupení. Jidáš vydal Pána nejvyšším kněžím a zákoníkům (Jan 18,2), ti Jej vydali Pilátovi (Mat. 27,2), který Jej opět vydal, aby byl ukřižován (Mat. 27,26). Také byl Bohem vydán za nás za všechny (Řím. 4,25; 8,32), ale nejvyšší je přece to, že vydal sám sebe. On, Stvořitel a Udržovatel všech věcí, zaujal místo stvoření a ponížil se tak hluboce, že se stal poslušným až do smrti na kříži, té nejpotupnější smrti pro zločince. „Proto mne Otec miluje, protože dávám svůj život, abych jej opět vzal. Nikdo jej nebere ode mne, nýbrž já jej dávám sám od sebe.“ (Jan 10,17.18) Jak dokonale s tím souhlasí ta krátká, obsažná slova: „A naklonil hlavu a předal (řecky: paradidômi) ducha.“ (Jan 19,30). Velebeníhodná moc lásky, která se zjevuje v Ježíšovi!6
Verš 21: Nečiním Boží milost neplatnou; neboť jestliže spravedlnost skrze zákon (přichází), pak Kristus zemřel nadarmo.
Petr svým jednáním v Antiochii opustil stanovisko volné milosti. Zdánlivě to byla jen nevýznamná změna jeho postoje jako křesťana. Ale Pavel staví před oči jemu i Galatským, kteří byli v podobném nebezpečí, krajní důsledek takového jednání. Zákon nemůže před Bohem ospravedlnit žádného člověka. To poznal Petr a také galatští křesťané, a proto se vírou utekli k Pánu Ježíši. Ale stejně tak málo může být zákon směrnicí života pro někoho, jenž je ospravedlněn milostí. Neboť zákon a tělo jsou spolu spojeny. Kdo si tedy volí zákon jako směrnici svého životního chození, i když přitom uznává, že to k ospravedlnění nestačí, činí v Kristu nabídnutou Boží milost neplatnou tím, že ji dává stranou. Jestliže spravedlnost – a je lhostejné, zda ohledně postavení před Bohem nebo ohledně křesťanského chození – přichází skrze zákon, pak Kristus zemřel nadarmo.
Kolik křesťanů propadá stejnému omylu z neznalosti nebo v domnění, že sami ještě něco musejí přidat ke svému ospravedlnění! Kéž by poznali, že se tím pokoušejí dávat dokonalému Kristovu dílu lidský přídavek. Dělají totéž jako Petr a Galatští, a potřebují proto stejně tak naučení Dopisu Galatským.