Verš 1: Pavel, apoštol, ne od lidí, ani skrze člověka, nýbrž skrze Ježíše Krista a Boha, Otce, který jej vzkřísil z mrtvých.
Když se Galatští nechali od falešných učitelů pohnout k tomu, aby vedle evangelia Boží milosti (Sk. 20,24) zavedli zákon, uvedli – ať chtěli nebo nechtěli – do pochybnosti kázání apoštola Pavla, a tím jeho autoritu. Ve svém pozdravu proto ihned mluví o tomto bodu. Nepředstavuje se jako jindy jako apoštol Ježíše Krista skrze Boží vůli nebo příkaz (srovnej s 1. Kor. 1,1; 2. Kor. 1,1; Ef. 1,1; Kol. 1,1; 1. Tim. 1,1; a 2. Tim. 1,1), nýbrž jasně a zřetelně říká: „ne od (řecky: apo) lidí“. Původ jeho povolání jako apoštola, tj. jako vyslance z Boží strany, nebyl vůbec na zemi. Judaisté možná v Galacii tvrdili, že Pavel byl kázáním evangelia pověřen jen od jiných lidí. Proti tomu zde Pavel vystupuje: vůbec není poslaný od lidí. Pak jde ale ještě o krok dále a říká, že svůj apoštolský úřad neobdržel ani „skrze (řecky: dia) člověka“, tj. zprostředkováním nějakého člověka. Vždyť by bývalo mohlo být, že Bůh jej vyvolil za svého posla, ale použil si nějakého člověka, aby mu toto povolání předal, jako Elizeus byl povolán za proroka zprostředkováním skrze Eliáše (1. Král. 19,16). Apoštolský úřad nebyl Pavlovi dán ani od lidí, ani ho nedostal skrze člověka.
Jaký je to protiklad k uvedení služebníků do služby v širokých kruzích křesťanstva dnes! Nevidíme všude, jak mužové a ženy jsou lidmi povoláváni a lidmi vysíláni? Dokonce i v takzvaných evangelikálních kruzích to často považují za dobré, potřebné a čestné obdržet vzdělání a uvedení do služby „od lidí“, přičemž se dotyčný snad ještě cítí být povolán Pánem. Ale odkud mají lidé autoritu něco takového dělat?
Pavel byl povolán oslaveným Pánem. Ve Skutcích 1,21.22 Petr řekl, jaké podmínky musí apoštol splňovat: musel vidět Pána a být svědkem Jeho vzkříšení. To mohlo těch jedenáct o sobě říci; byli povoláni Pánem na zemi. Také Pavel viděl Pána (srovnej s 1. Kor. 9,1). Byl však povolán vzkříšeným Pánem, kterého Štěpán viděl stát po Boží pravici ve slávě! Tato skutečnost vyznačovala celou Pavlovu službu, na rozdíl k Petrově službě.
Jen v Dopisu Galatským Pavel říká, že byl povolán „skrze Ježíše Krista a Boha, Otce, který jej vzkřísil z mrtvých“. Neopírá se o Krista a Petra nebo o Krista a apoštoly. Své pověření a svůj apoštolský úřad obdržel od Krista a od Boha. Žádný člověk nemohl k této autoritě něco přidat nebo ji zdůraznit!
Nezapomínejme, že úřad a služba apoštola obsahují něco, na co si dnes už nemůže pro sebe činit nárok žádný člověk. Apoštolové a proroci Nového zákona tvořili základ božské budovy církve na zemi (Ef. 2,20). Ale vždy zůstává pravdou, že Pán, který apoštoly po svém vzkříšení vyslal, který dal své církvi také evangelisty, pastýře a učitele, zůstane až do konce tím, který povolává. Žádná lidská autorita, ale také žádné povzbuzení ze strany spolukřesťanů – jakkoli důvěra tím vyjádřená je krásná a žádoucí – nemůže nahradit povolání skrze Ježíše Krista.
Verš 2: a všichni bratři, kteří (jsou)1 se mnou, shromážděním Galacie:
Pavel nebyl sám. V jiných Dopisech nám jsou jmenována jména jeho spolupracovníků Timotea (2. Kor. 1,1; Fil. 1,1; Kol. 1,1; 1. Tes. 1,1; 2. Tes. 1,1), Sostena (1 Kor. 1,1) a Silvána (= Silas; 1. a 2. Tes. 1,1), ale nikde tak jako zde „všichni bratři“. Jména byla v tomto případě nadbytečná, neboť adresáti Dopisu byli v nebezpečí, ba už s tím začali, že se vzdají víry a pravdy, kterou všichni bratři přijali. Tuto pravdu Pavel kázal a nikdo k ní nemohl nic přidat (srovnej s kap. 2,6).
Také ve Filipským 4,21 se Pavel zmiňuje o bratřích, kteří byli s ním, na rozdíl ke všem svatým (22. verš), tj. ke shromáždění v Římě. Ve Skutcích 20,4 je jmény jmenováno sedm bratří, kteří doprovázeli apoštola. Tak také zde byli ti nejmenovaní bratři asi jeho užší spolupracovníci. Ale on nesl odpovědnost, jeho apoštolský úřad byl zpochybněn, a proto v dalším průběhu Dopisu mluví stále o sobě v jednotném čísle (1,6.11 atd.).
Dopis Galatským je jediný, jímž se apoštol Pavel obracel k více shromážděním. Kromě toho to je jediný Dopis, v němž ke slovu „shromážděním“ nic nepřipojuje. Obvykle se ve svém oslovení zmiňuje o božském původu, křesťanském postavení nebo věrnosti těch, jimž byl Dopis určen. Ale zde nenalézáme nic podobného. Důvod pro Dopis byl tak smutný a vážný, že vyvstávala otázka, zda se ještě jednalo o „Boží shromáždění“, o „milované“ nebo o „svaté a věrné bratry“!
Verš 3: Milost vám a pokoj od Boha, Otce, a našeho Pána Ježíše Krista,
Tato slova jsou velmi důležitá už proto, že stojí ve stejné nebo podobné formě ve všech Dopisech na začátku. Obvykle však čteme: „Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista.“ Jen v 1. Tesalonickým 1,1 stojí prostě: „Milost vám a pokoj!“
Jak zapotřebí měli Galatští tento trvalý proud milosti a pokoje k ochraně před nebezpečími, v nichž se nalézali! Milost a pokoj jsou výsledky díla Pána, z kterých se naše srdce smějí těšit den co den. Ale Galatští nemohli mít ani jedno z těch dvou, dokud se stavěli pod zákon.
Verš 4: který se sám vydal za naše hříchy, aby nás vyňal z přítomného zlého věku, podle vůle našeho Boha a Otce,
V této důležité vedlejší větě je obsažen základ křesťanské víry. I v 1. Timoteovi 2,6 čteme, že člověk Kristus Ježíš „dal sám sebe jako výkupné“, a v Titovi 2,14, že „sám sebe za nás vydal, aby nás vykoupil od vší bezbožnosti a očistil nás sobě samému jako vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích“.
V těchto verších je pro „vydal“ použito stejné slovo jako v našem verši (řecky: didomi). Zesílené slovo téhož kmene (paradidomi) nalézáme v Galatským 2,20, kde jsou napsána vzácná slova, která se dotýkají srdce každého Božího dítěte: „… Syna Božího, který mne miloval a sám sebe za mne vydal;“ rovněž tak v Efezským 5,2.25. O kupci v Matouši 13, který hledal krásné perly, čteme, že prodal všechno, co měl, aby koupil tu jednu velmi vzácnou perlu. Ale Pán Ježíš dal více, On dal sebe samého za mé hříchy! Mohl dát ještě více? Je něco jiného, co by mohlo odejmout naše hříchy?
Galatští ztratili ze zřetele skutečnost, že jen Kristovo dílo na Golgotě mohlo splnit Boží svaté a spravedlivé nároky vzhledem k našim hříchům. Proto jim to apoštol jakoby s napomenutím představuje hned ve slovech pozdravu.
Ale Pán Ježíš zemřel, „aby nás vyňal z přítomného zlého věku“. Tím narážíme na hlavní otázku tohoto Dopisu. Jakkoli to může snad mnohému znít zvláštně, zákon, kterému se Galatští chtěli poddat, je součástí tohoto světa, tohoto věku.2 Bůh dal zákon přirozeným, neznovuzrozeným lidem, kteří tvoří část tohoto světa. Adamovým pádem se svět, v němž žil a ve kterém my nyní žijeme, stal „zlým věkem“. Ten skončí teprve tehdy, až druhý člověk uvede věk spravedlnosti. Všichni padlí a hříšní lidé patří k tomuto zlému věku. Neexistuje možnost uniknout z tohoto věku vlastní silou. Zákon to jasně dokázal. Izrael byl postaven pod zákon, ale ukázalo se, že zákon nemůže odejmout žádný hřích, jak to vidíme v každoročním připomínání hříchů (Žid. 10,3). Skrze zákon neexistovalo osvobození od tohoto zlého věku. Sice tu byli jednotlivci, kteří se opírali o Boží milost místo o zákon, avšak to se dělo z víry.
Ale Kristus učinil to jediné, co nás mohlo osvobodit od tohoto zlého věku: Zemřel, abychom my mohli být očištěni od svých hříchů. Viděl nás jako hříšníky bez spravedlnosti, dal sebe samého za naše hříchy a vyjmul nás z tohoto věku, který stojí pod Božím soudem, kde se ale lidé stále ještě pokoušejí získat si spravedlnost na půdě těla, ačkoli to je nemožné.
Avšak Pán neměl podle Božích myšlenek snad zemřít za naše hříchy, abychom se na základě odpuštění hříchů stali lepšími občany tohoto světa! To by bylo překroucení Božího plánu. Není možné, abychom dále měli společnost se světem, který ukřižoval Pána Ježíše. Vůlí našeho Boha a Otce bylo vyjmout nás z přítomného zlého věku. On chtěl nebeský lid, který zná a těší se z lásky, jež vymyslela dílo vykoupení a vykonala je a nahoře u Něho nám zajistila místo. Smíme chodit ve svobodě a svatosti, které vyznačují nové stvoření, jehož hlavou je vzkříšený a oslavený Pán.
Verš 5: Kterému (buď) sláva na věky věků! Amen.
V Efezským 3,21 tentýž apoštol volá: „Jemu buď sláva v církvi v Kristu Ježíši, po všechna pokolení věku věků! Amen. Ale zde nemluví o církvi, nýbrž musí bránit dílo Krista a evangelium. Byl služebníkem evangelia a církve, ale zde jde o evangelium a s tím spojené pravdy. Když myslí na toto poselství vykoupení, propuká ve chválu a velebení.
Hebrejské slovo „Amen“ znamená „tak to je“, když to říká Bůh, a „tak to buď“, když to říkají lidé. To vyplývá z mnoha míst ve Starém zákoně, kde je slovo Amen použito. Křesťané v tom následovali příkladu Izraele, když slyšitelně souhlasili s vyslovenými modlitbami (srovnej s 1. Kor. 14,16). Zde je to připojeno jako slavnostní dotvrzení toho, co apoštol řekl o Bohu, Otci, a o Pánu Ježíši Kristu.
Verš 6: Divím se, že jste se tak rychle od toho, který vás v milosti Krista povolal, obrátili k jinému evangeliu,
V jiných Dopisech apoštol na tomto místě většinou děkuje za to, co o adresátech ví v kladném smyslu. Zde však nikoli. Ani slovo děkování nenásleduje po pozdravu; hned vyjadřuje svůj údiv nad rychlou změnou u Galatských. Slovo „rychle“ se zde asi nevztahuje na čas mezi obrácením a nynějším odvrácením, nýbrž vyjadřuje, že se Galatští při první příležitosti spěšně a bez rozvahy nebo odporu proti falešným učitelům odklonili od cesty víry.
Bůh je povolal, aby stáli v Kristově milosti (srovnej s Řím. 5,2; Ef. 4,4 a 1. Tes. 4,7). Člen chybí, protože jde o pojem milost. Je zdůrazněno, že to je milost, a to milost, která je k nám obrácená v Kristu. Tím se stává ještě jasnějším, že to, co nyní dělají, je začátek odpadnutí od Boha (srovnej s kap. 5,4)!
Slovo „obrátit“ (metatithemai) bylo v klasické řečtině používáno pro přeběhlíka nebo dezertéra, tedy pro vojáka, jenž opouští svoji armádu nebo přebíhá k nepříteli. Tak Galatští opustili pravdu evangelia, které obdrželi od apoštola – milost v Kristu, aby se obrátili k jakémusi jinému evangeliu, které ve skutečnosti není jiné, nýbrž je převrácením Kristova evangelia. Je jen jedno evangelium, které Bůh dal k záchraně ztracených hříšníků. On nemůže zapomenout na dílo svého Syna, v němž nalezl plné uspokojení a kterým byl plně oslaven. Proto nemůže dát žádné jiné evangelium, anebo byť jen připustit, aby bylo z lidské strany něco připojováno, jako kdyby dílo Krista potřebovalo ještě nějaké doplnění. Kristus sedí po Boží pravici, protože vykonal dílo záchrany pro všechny věřící, když skrze sebe samého způsobil očištění hříchů. Od té doby, co sedí na pravici majestátu v nebi, je zvěstováno, že dílo, které nás zachraňuje, je dokonáno. Každé učení, které dodatečně k pokání a víře něco vyžaduje nebo říká, že člověk musí něco udělat, aby toto dílo doplnil, popírá dokonalost Kristova díla. Noví učitelé v Galacii ale do jisté míry říkali: Bůh udělal svůj díl, ale nyní musí také člověk ještě udělat svůj díl, to znamená, že jsou nutné skutky, dodržování zákona a obřízka.
Výraz „jiné evangelium“, který se i v dnešních sporech v křesťanstvu opět vynořuje, v sobě proto nese chtěný rozpor. Nemůže být žádné jiné (jinak utvořené) evangelium. Jak vyplývá z poznámky Elberfeldského překladu, jsou ve verších 6 a 7 použita pro „jiné“ dvě různá slova. V 6. verši je to heteros, to znamená něco jiného, co je jiného druhu, zatím co allos v 7. verši znamená něco jiného, co je téhož druhu. Tak je v 1. Korintským 15,39-41 rozlišena nebeská sláva od zemské pomocí heteros, a tělo lidí, dobytka, ryb a ptáků pomocí allos. Pavel tedy jakoby říká, že toto „evangelium“ se tak radikálně liší od toho, které jim on přinesl, že to není jiné evangelium, neboť ono není vůbec žádnou dobrou zvěstí.
Verš 7: které není jiné; jen že jsou někteří, kteří vás matou a chtějí převrátit evangelium Kristovo.
Pavel bděl se svatou horlivostí nad tím, aby radostné poselství nebylo zfalšováno. Snesl, když tu byla neznámost, a mohl se ještě radovat i tehdy, když evangelium bylo zvěstováno ne ze zcela čistých pohnutek, jen když byla Boží milost přiblížena co možná mnoha lidem (Fil. 1,17.18). Ale zde chtěli nepřátelé pravého evangelia zmást Boží lid. Stejné slovo nalézáme v Janu 14,1, kde Pán říká: „Vaše srdce nebuď zděšeno“ (nebo: otřeseno, zmateno). Je to velmi vážné, když někdo mate Boží lid, Jeho stádo. Zde byla otřesena autorita Pavlem kázaného božského slova a věřící tím byli zmateni. Falešní učitelé v Galacii nepopírali pravdu evangelia, nýbrž ji převraceli. Takové převracení je často nebezpečnější než jasné popření, neboť nechává stát dostatek pravdy, aby nepozorní byli oklamáni, a přináší tolik bludů, že nevědomí jsou přepadeni a překvapeni.
I dnes je mnoho takových, kteří sice nejdou tak daleko, aby kázali deset přikázání jako pravidlo pro život, ale kteří Božím dětem ustavičně říkají: „Nedotýkej se, neokoušej, nesahej!“ (Kol. 2,21) – Pak slyšíme: „To nedělej a tamto nedělej!“ Ale zásada je stejná. Je to zákon na místě milosti, a tím je stádo mateno, místo aby bylo paseno. Oni falešní učitelé chtěli převrátit pravé evangelium, radostné poselství. Když mi někdo řekne, že musím dodržovat zákon, abych byl zachráněn nebo abych vedl Bohu libý život, tu to není dobré, nýbrž velmi špatné poselství. Zákon není cestou k životu, nýbrž k smrti (Řím. 7,10).
Výraz „evangelium Kristovo“ se v Novém zákoně vyskytuje ještě na těchto místech: Řím. 15,19; 1. Kor. 9,12; 2. Kor. 9,13; 10,14; Fil. 1,27 a 1. Tes. 3,2. Na jiných místech se nazývá „evangelium o Ježíšovi“ (Sk. 8,35; 17,18), „evangelium jeho Syna“ (Řím. 1,9) nebo „evangelium našeho Pána Ježíše Krista“ (2. Tes. 1,8). Zde v Galatským 1 tedy není poukazováno na původ (Bůh) nebo na předmět (Ježíš) evangelia, nýbrž je udán plný dosah toho, co toto evangelium obsahuje. Proti zkaženosti člověka v těle – i pod zákonem – zde stojí plný požehnaný rozsah evangelia v Kristu.
Jak osudným se mezitím stalo to zlo, které se ukázalo už v prvních desetiletích mladé církve, vidíme ve všeobecném stavu křesťanstva dnes. Všude se ukazuje sklon směšovat zákonické jednání s milostí. Křesťanstvo nese všude více nebo méně ráz tohoto neblahého, proti Bohu postaveného smísení zákona a milosti, těla a Ducha, které vede k tomu, že věřící jsou zmateni a Kristovo evangelium je převraceno.
Verše 8 a 9: Ale kdybychom i my, nebo anděl z nebe by vám (něco) jako evangelium zvěstoval kromě toho, co jsme vám jako evangelium zvěstovali: ať je proklet! Jako jsme předtím řekli, říkám vám nyní opět: Jestliže vám někdo (něco) jako evangelium zvěstuje kromě toho, co jste obdrželi: ať je proklet!
Se sotva větší možnou jasností, ale také ostrostí, apoštol vyslovuje svůj vážný – Bohem inspirovaný – úsudek. Opakování zlořečení v 9. verši to ukazuje. Opakování v Písmu je poukaz na to, že nějaká věc je pevně rozhodnuta (srovnej s 1. M. 41,32).
V 8. verši slovo „kdybychom“ (řecky: ean, tak také v kap. 5,2; 6,1) předkládá případ, který ještě nenastal, který je sotva představitelný, ale je možný („mějme za to, že“). Kdyby Pavel a jeho spolupracovníci nebo kdyby anděl z nebe, tedy tvor s nejvyšší představitelnou autoritou, zvěstoval nějaké poselství, které by šlo za to nebo odporovalo tomu, co jim bylo přineseno, tu měl být proklet. Silnější obrana evangelia (jak je dnes máme v Novém zákoně) není myslitelná. Také apoštol Pavel se mohl sice mýlit (srovnej se Skutky 23,5), ale evangelium Krista, které zvěstoval, nemohlo a nesmělo být měněno. Není žádné jiné evangelium. Ani on sám ani druzí s ním, ani nějaké nebeské stvoření nemohlo beztrestně říkat něco jiného.
Slovo „proklet (zlořečený)“ (anathema) se v Novém zákoně vyskytuje ještě čtyřikrát: Ve Skutcích 23,14; Římanům 9,3; 1. Korintským 12,3 a 16,22. Vlastně znamená „zasvěcený dar“. V řeckém překladu Starého zákona, v Septuagintě, bylo slovo anathema už použito k překladu řeckého slova pro „prokletí, zlořečit“, které má, jak je známo, oba významy: „oddělit pro Boha, Bohu zasvětit“ a „upadnout v zlořečení, vyhladit“ (srovnej s 3. M. 27,21.28. 29; 5. M. 7,26; Joz. 6,17 a jiná místa). V tom posledním významu – „od Boha zlořečený“ – je použito v Novém zákoně.
V 9. verši přechází apoštol od teoretické možnosti ke skutečnosti. Slovo pro „jestliže“ (ei, tak také verš 10; kap. 2,14.17.18; 3,4.18.21.29; 4,7; 5,11.15.18. 25; 6,3) zde ve spojení s oznamovacím způsobem přítomného času znamená, že nějaký případ skutečně nastane. Místo možnosti „(kdy)by zvěstoval“ v 8. verši zde stojí vzhledem k falešným učitelům tvar skutečnosti „zvěstuje“. Kromě toho Pavel nestaví falešné poselství už proti tomu, co on Galatským zvěstoval (8. verš), nýbrž proti tomu, co oni obdrželi (9. verš). Odkazuje je na to, že on jim nejen představil pravé, plné evangelium, nýbrž že oni je také jako takové přijali (srovnej s 4,14). Tento verš tedy není jen pouhým opakováním předchozího. Přitom Pavel Galatským připomíná dřívější varování, kterých, žel, nedbali. Mezitím se skrze falešné učení odvrátili od správného kurzu, zatím co on stále sledoval stejný směr. Opakování zlořečení ovšem ukazuje, že pro toho, kdo se odvrací od Kristova evangelia, tu může být jen Boží trest.
Verš 10: Neboť snažím se nyní uspokojovat lidi nebo Boha? Anebo se snažím líbit se lidem? Kdybych se ještě líbil lidem, tu bych nebyl Kristův služebník (otrok).
Pavel byl apoštol „ne od lidí, ani skrze člověka, nýbrž skrze Ježíše Krista a Boha“ (1. verš). Jeho přáním bylo uspokojit Boha, nikoli lidi. Když proti němu vznesli námitku, že se chce líbit lidem, pak to svými slovy v těch dvou předchozích verších důkladně vyvrací. Vždyť to nebyla lidská tvrdost, která jej vedla k těmto slovům, nýbrž láska k Bohu a k Jeho slovu, ale také láska ke Galatským a starost o jejich duchovní blaho.
Poněvadž zde Pavel mluví o lidech v protikladu k Bohu, je jasné, že má na mysli neznovuzrozené lidi nebo to, co ve věřícím stojí v protikladu k Bohu, tělo (srovnej 1. Kor. 3,4). Přirozenému člověku se nelíbí ani evangelium, ani jeho poslové. Jinde (jako v 1. Kor. 10,33; Řím. 15,2) to Pavel sice staví jako zásadu, líbit se bližnímu. Ale rozpor je jen zdánlivý. Na těchto místech se jedná o snahu, která stojí ve službě Kristově lásce, zatím co zde (jako i v 1. Tes. 2,4) se mluví o líbení se lidem, které se snaží lichotit přirozenému člověku, resp. tělu ve věřícím. Judaisté nyní svým držením se zákona se zastavili na stanovisku přirozeného člověka.
Apoštol Pavel však musel kázat Boží slovo a konat Boží vůli. V tom byl následovníkem Krista, jenž sám řekl: „Služebník (otrok) není větší než jeho Pán. Jestliže mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat.“ (Jan 15,20). Jeho přáním bylo být věrným otrokem Krista. To byla tehdy, stejně jako dnes, osamělá cesta.
Verš 11: Oznamuji vám ale, bratři, že evangelium, které ode mne bylo zvěstováno, není podle člověka.
V následujících verších vysvětluje apoštol skutečnost, že nejen jeho povolání a jeho úřad, nýbrž i jeho služba jsou plně nezávislé na lidech, protože jsou nebeského původu. Slova „oznamuji vám ale“ zdůrazňují důležitost těchto sdělení. I v ostatních zvlášť důležitých místech Svatého Písma je použito toto vyjádření, a to jak pro již známé věci, které nám tímto zvláštním způsobem mají být připomenuty (1. Kor 15,1; srovnej s Fil. 4,6), tak i pro nové, dosud neznámé věci (1. Kor. 12,3; 2. Kor. 8,1).
V 1. verši Pavel už řekl, že jeho apoštolský úřad není od lidí, nýbrž od Boha. Zde k tomu nyní připojuje, že i evangelium, které zvěstoval, není „podle člověka“. Tento výraz používá Pavel ve svých spisech šestkrát (Řím. 3,5; 1. Kor. 3,3; 9,8; 15,32; Gal. 1,11; 3,15). To ukazuje, jak pro něho bylo důležité vyzvednout rozdíl mezi tím, co je lidské, a tím, co je božské.
Evangelium, které zvěstoval, spočívalo na zvláštním pověření od Pána. Nazývá je proto vícekrát „mým evangeliem“ (Řím. 2,16; 16,25; 2. Tim. 2,8). Nebylo „podle člověka“, ani nebylo dáno na zemi žijícím Kristem. Ostatní apoštolové byli Pánem povoláni ve dnech Jeho těla a obdrželi své pověření od Vzkříšeného na zemi (Mat. 28,19; Marek 16,15; Luk. 24,47.48; Sk. 1,8). Apoštol Pavel naproti tomu mohl říci, že on svou službu a své evangelium obdržel od Pána ve slávě. Nicméně byl v plném souladu s ostatními apoštoly (srovnej s kap. 2,6-9), neboť původ byl přece v obou případech božský. Petr mluvil o Tom, který žil a učil mezi Židy, který byl zlými lidmi ukřižován, ale Bohem vzkříšen a oslaven. V Jeho jménu kázal všem odpuštění hříchů. U Pavla však začíná vše slávou. Jeho svědectví nejedná o Tom, který žil na zemi (ačkoli Jej představuje jako náš Vzor v jednání, Fil. 2). „Jestliže jsme ale také Krista znali podle těla, tu jej nyní přece už tak neznáme.“ (2. Kor. 5,16) Jeho poselství jedná o Tom, jenž po dokonaném díle je jako druhý člověk ve slávě. On je Hlava nového stvoření, v Něm jsou věřící ospravedlněni a učiněni příjemnými; Duchem Svatým jsou s Ním spojeni jako tělo s hlavou. Přitom Pavel nijak neshlíží na své bratry shůry, nýbrž cení si jejich obecenství a přímluvy. Ale trvá na své osobní odpovědnosti vůči Pánu, který jej povolal a svěřil mu své evangelium, aniž by tu nějaký člověk hrál zprostředkující roli.
Verš 12: Neboť jsem je ani nepřijal, ani se mu nenaučil od (nějakého) člověka, nýbrž skrze zjevení Ježíše Krista.
Evangelium, které Pavel zvěstoval, však nejen nebylo „podle člověka“, tj. podle lidí, jako to, co hlásali svůdcové, nýbrž ani je neobdržel „od člověka“. Trojím způsobem je nám ukázáno, jak plně nezávislá na lidech byla služba velkého apoštola: V 1. verši jsme viděli, že Pavlův apoštolský úřad nebyl ani svým původem „od lidí“ (řecky: apo) ani nebyl zprostředkován „skrze člověka“ (dia), a zde čteme, že ani své evangelium nepřijal nebo ani se jen nenaučil „od člověka“ (para), tj. z okruhu lidí.
Dobré poselství nebylo vyvinuto v mozku lidí; nepocházelo ze Starého zákona, který Pavel studoval u nohou slavného Gamaliela; ani Petr nebo některý jiný ze dvanácti mu je nepředal. Evangelium slávy, které Pavel obdržel, mu bylo sděleno skrze zjevení Ježíše Krista. Nevíme, kdy toto zjevení obdržel. Bůh jej povolal za apoštola a skrze zjevení mu sdělil radostné poselství. Jak dokonale byl vybaven! Proto také tak pevně trvá na tom, aby k tomuto evangeliu nebylo nic přidáváno, neboť je úplné a dokonalé. Při čtení jeho Dopisů zjišťujeme, že se také ohledně určitých částí pravdy odvolává na zjevení. V 1. Tesalonickým 4,15 začíná zjevení o příchodu Pána ke vtržení svatých slovy: „Neboť toto vám říkáme v slovu Pána…“ Potom píše vícekrát, že tajemství církve obdržel skrze zjevení Pána (Řím. 16,25; Ef. 3,3; Kol. 1,25-27), a konečně mu Pán osobně sdělil ustanovení pamětného jídla (1. Kor. 11,23).
Verše 13-14: Neboť jste slyšeli o mém někdejším chození v židovství, že jsem nad míru pronásledoval Boží církev a ničil ji a v židovství jsem předčil mnohé současníky ve svém pokolení, když jsem byl nadměrným horlitelem pro své otcovské tradice.
Skutečnost, že evangelium neobdržel ani se mu nenaučil od člověka, vede apoštola k tomu, aby mluvil o své životní cestě před svým obrácením. Galatští už slyšeli o jeho minulosti. Pavel se o ní při mnoha příležitostech ústně nebo písemně zmiňuje, např. po svém uvěznění v Jeruzalémě (Sk. 22,3-21), před králem Agrippou (Sk. 26,4-23), a také v některých svých Dopisech (1. Kor. 15,8-9; Fil. 3,5-6; 1. Tim. 1,13). Zde ji opakuje ještě jednou, neboť ta jasně ukazuje, že jeho pověření a jeho autorita přišly přímo od Krista, kterého viděl v nebeské slávě. Přitom předtím byl pronásledovatelem církve a věřil, že může jméno Krista vymazat! Jako farizeus, tj. jako ten, jenž žil podle nejpřísnější sekty židovství, pronásledoval a kazil Boží církev (srovnej se Sk. 8,1; 9,1). Slovo „kazil, ničil“ je stejné jako ve Skutích 9,21; ve svém zaslepení se nelekal ani vraždy.
Jaká zarmucující vzpomínka to musela pro Pavla být! Jak hrozný protiklad spočívá ve slovech: „Já – církev Boží“! Ale zároveň v těchto slovech pro nás leží i útěcha, že je to Boží církev, o které Pán Petrovi řekl, že dokonce ani brány Hádes ji nepřemohou (Mat. 16,18).
Když druzí už zakusili pravdu evangelia a byli připojeni k církvi, Pavel ji ještě pronásledoval. Jeho horlivost pro židovství jej učinila slepým pro kázání apoštolů. Toto zaslepení pocházelo z jeho postavení v židovstvu (viz 14. verš). Tento výraz (řecky: Ioudaismos) se vyskytuje už ve starozákonních apokryfech Druhé knihy Makabejců; tím bylo míněno náboženství a bohoslužba Židů v protikladu k náboženství Řeků, které Syrští chtěli Židům uložit. Ale zde slovem, které se vyskytuje jen ve verších 13 a 14, není míněna víra, nýbrž náboženská forma, která nebyla dána Bohem, nýbrž povstala tradicemi učitelů zákona a farizeů (srovnej s Mat. 23). Hlavní známkou tohoto postoje bylo držení se vnějších věcí; to odpovídá zákonictví lidského srdce. Takový zákonický postoj je vždy charakterizován nesnášenlivostí. Zákonictví musí milost pronásledovat. Ten podle těla zrozený pronásleduje zrozeného podle Ducha (Gal. 4,29). Je to známka zákonického člověka, že pronásleduje druhé. Tak tomu bylo i u Pavla před jeho obrácením. Chlubil se svým postojem a pronásledoval ty, kteří nestáli na téže půdě. Jestliže vnášíme do Kristova učení zákonické směrnice, staneme se i my ve svých srdcích zákoničtí. Máme pak zákon na „vyšší úrovni“. Když to chceme uložit také druhým, je výsledkem „pronásledování“.
Máme dělat, co nám říká Pán. Co je podle vůle Pána pro mne správné, může být správné také pro druhé, ale nemusí to být v každém případě, kromě toho, kde Bůh jasně vyjádřil svou vůli ve svém Slově. Tak mohou druzí snad být mým jednáním odsuzováni, ale když jim to ukládám jako jakýsi druh zákona, je to chybné. Měli bychom si navzájem vším způsobem pomáhat, ale neodpovídá Kristově smýšlení, když řekneme: „Musíš to dělat tak nebo tak,“ a skončit obecenství, když to není činěno. Jak bylo řečeno, netýká se to přirozeně otázek učení Slova nebo mravního chození, ohledně kterého nalézáme v Písmu jasné odpovědi na naše otázky.
Pavel nebyl člověk, který by činil něco polovičatě. Kdysi horlitel pro své otcovské tradice, horlil nyní Boží horlivostí o evangelium a o ty, kteří je přijali (srovnej s 2. Kor. 11,2). A jako sotva kdo druhý znal toto „židovství“ a „otcovské tradice“, k nimž se nyní obraceli zpět. Výraz „otcovské tradice“ jasně ukazuje, že nemluví o Mojžíšově zákonu, nýbrž o dodatcích a vysvětlivkách, které hlavně po babylonském zajetí vystoupily do popředí a týkaly se učení, zvyků, výkladu a způsobu života. Těmito lidskými tradicemi se Pavel před svým obrácením zaměstnával více než mnozí z jeho současníků. Farizeové v tom šli tak daleko, že v praxi stavěli „tradice starších“ výše než zákon! Pán Ježíš jim proto musel říci: „Proč přestupujete Boží přikázání kvůli svým tradicím?“ (Srovnej s Mat. 15,1-6.)
Kdyby byl Pavel žil v atmosféře čistého zákona, místo aby byl chycen v myšlenkových pochodech farizeů, pak by – lidsky viděno – bylo jeho obrácení spíše pochopitelné. Neboť zákon činil nutnost vykoupení z milosti jasnou a poukazoval na přicházejícího Vykupitele (srovnej s Řím. 7,10; Janem 5,39; Gal. 3,24). Ale skutečnost, že Pavel se v prvé řadě zabýval lidskými tradicemi a v nich předčil mnoho ze svých současníků ve svém pokolení (řecky: genos, tj. ve svém lidu, srovnej s 2. Kor. 11,26), ukazuje, že jeho obrácení a povolání za apoštola mělo svůj původ ve zcela jiném, božském zdroji.
Verš 15: Když se ale Bohu, který mne již od lůna mé matky oddělil a svou milostí povolal, zalíbilo
Zde nyní vidíme zdroj naprosto nového a jiného ducha, který vedl Pavla jako apoštola Ježíše Krista. To první, co nám je nápadné, je vznešená vůle a nade vším stojící Boží moc. „Když se ale Bohu… zalíbilo.“ Všechno vyšlo od Něho. On oddělil Pavla od lůna jeho matky a svou milostí ho povolal na cestě do Damašku. Pavel se – tak jako Jeremiáš, jenž byl Božím poslem ve zlé době za staré smlouvy, zvláštním způsobem „narodil pro Boha“ (Jer. 1,5; srovnej i s Iz. 49,1). Tak jeho původ, jeho výchova a jeho činnost před obrácením sloužily nakonec jen jako příprava pro zvláštní povolání, které měl obdržet z Boží milosti. Byl by někdo jiný než farizeus tak vhodný k tomu, aby zvěstoval plné dání stranou nejen otcovských tradic, nýbrž i zákona? Byl by k tomu tak vhodný bývalý celník jako Matouš, o němž by Galatští mohli říci, že to přece už před svým obrácením nebral se zákonem tak doslova? Nevěrný Izraelita Matouš byl povolán k tomu, aby ve svém Evangeliu představil nevěrnému židovskému národu Mesiáše. Skutečnost, že tito Boží služebníci byli inspirováni Duchem, tím není nijak dotčena; vidíme v tom však velmi zřetelně Boží moudrost, která muže, jenž v židovství vynikal nad své současníky, použila k tomu, aby zvěstoval nejvyšší křesťanské pravdy, jimiž je věřící plně osvobozen od zákona a všeho, co patří k prvnímu člověku.
Verš 16: zjevit ve mně svého Syna, abych jej zvěstoval mezi národy, neporadil jsem se ihned s tělem a krví,
Bohu se zalíbilo zjevit svého Syna v Pavlovi. Na cestě do Damašku, když soptě hněvem pronásledoval Boží církev, se náhle zjevilo světlo z nebe, které převýšilo záři slunce. Zasvítilo na celou skupinu, která Saula doprovázela, ale zasvítila jen do jednoho srdce – do srdce Saula z Tarsu! Když toto světlo vniklo do jeho nitra, tu se v něm všechno vzbouřilo. Ano, bylo to pro něho tvrdé zpěčovat se proti ostnu. V tomto světle viděl temnotu ve svém srdci a zjistil, že bojuje proti Božímu Synu. Ten Ježíš, jehož jméno by byl nejraději vymazal, nebyl nikdo jiný než Syn živého Boha. Ten jej nerozdrtil ve spravedlnosti pod svýma nohama, nýbrž v milosti na něho volal: „Saule, Saule, co mne pronásleduješ?“ Do Damašku už přišel jiný Saul. Co se asi v něm dělo v následujících třech dnech? Bůh v něm zjevil svého Syna! Boží moc a milost jej zastavila na cestě do Damašku, přivedla ho k obrácení a darovala mu v novém narození život. Ale ve světle Božího slova musel ještě poznat, že Pán Ježíš svým dokonaným dílem způsobil odpuštění všech jeho hříchů, odsoudil v něm přebývající hřích a zachránil ho tak dokonale, že Kristus byl v něm a on v Kristu.
Petr byl první, jemuž Bůh zjevil skutečnost, že Ježíš z Nazaretu je Syn živého Boha (Mat. 16,16.17). Byl také první, jemuž Pán Ježíš pak mluvil o své církvi. Ale o Pavlovi čteme, že Bůh v něm zjevil svého Syna. Duch Svatý uvedl apoštola do poznání velké a slavné pravdy, že věřící jsou jedno s Kristem. Tato pravda sice není tématem Dopisu Galatským, ale myšlenka, že Bůh zjevil svého Syna v Pavlovi, jím mohla být vyslovena jen proto, že ji znal. Tato pravda byla přece vyjádřena už ve slovech Pána: „Saule, Saule, co mne pronásleduješ?“ Pán a Jeho církev jsou jedno, a co je činěno jí, je činěno Jemu.
Ve slovech „zjevit ve mně svého Syna“ je vyjádřena ještě jiná pravda. Je to synovství, v němž jsou věřící spojeni s Božím Synem (srovnej s Ef. 1,5; Řím. 8,15.23.29; Gal. 4,4-7). V Něm, tom jednorozeném Synu v lůnu Otce, nás Bůh předurčil k synovství pro sebe. Skutečnost, že Bůh nás v Kristu učinil syny, je náš nejvyšší podíl, protože nás v tom určil pro sebe ke své vlastní radosti. Syn nám zjevil Otce a přivedl nás blízko k Němu, ale představuje nás také Otci jako Jeho syny. K tomu se apoštol ještě vrátí ve 4. kapitole.
Zjevení Syna v Pavlovi se stalo s cílem, aby Jej zvěstoval druhým – speciálně národům (srovnej s kap. 2,7.8). Slovo „zvěstovat“ (řecky: euangelizein) znamená vlastně „zvěstovat jako dobré, radostné poselství“. Ve Skutcích čteme pak také: „A ihned kázal v synagogách Ježíše, že tento je Boží Syn.“ (9,20) To nečteme o Petrovi, ačkoli tato pravda přece byla zjevena i jemu. Petr zvěstoval, že Bůh Jej učinil Pánem a Kristem (Sk. 2,36), že Bůh svého služebníka Ježíše oslavil (Sk. 3,13) a že Ježíše vzkřísil (Sk. 5,30). Ale Pavel kázal od začátku, že Pán Ježíš je Boží Syn. Tato skutečnost a s ní spojená požehnání pro věřící vyznačovaly zvláštním způsobem i pozdější službu apoštola Pavla.
Pro toho, jenž byl takovým zjevením osoby Pána povolán, nepřicházely proto v úvahu žádné porady s nějakým jiným člověkem. Pán sám jej poslal, a to způsobem, jak to dosud u žádného jiného neučinil. Nebylo proto ani potřebné, ani žádoucí, aby se Saul radil s „tělem a krví“, to znamená s lidmi v jejich slabosti (srovnej s Mat. 16,17). Byl povolán Bohem a byl veden Duchem Svatým; který člověk mohl k tomu ještě něco přidat? „Sloupy“ shromáždění mu sice později podaly ruku jako známku obecenství (kap. 2,9), jak to v podobné formě vidíme také ve Skutcích 133.
Verš 17: (a) také jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří přede mnou (byli) apoštoly, nýbrž odešel jsem do Arábie a opět jsem se vrátil do Damašku.
Pavel také nevyhledal ostatní apoštoly, kteří byli v Jeruzalémě. Ale uznával skutečnost, že i oni byli od Pána povoláni, jak můžeme vidět z jeho slov „kteří přede mnou byli apoštoly“. Po krátkém pobytu v Damašku, který použil k tomu, aby v synagogách (tedy ještě mezi Židy) zvěstoval, že Ježíš je Boží Syn (Sk. 9,19.20), odešel do Arábie. Od doby Herodota označuje „Arábie“ (hebrejsky: araba = poušť) území mezi Rudým mořem, Perským zálivem, Eufratem a Jordánem. Kam se Pavel v tomto obrovském pouštním území obrátil, nevíme.
Kromě slov „Když ale uplynulo mnoho dní“ ve Skutcích 9,23 nemáme žádný poukaz na to, jak dlouho zůstal v Arábii. Vrátil se však opět do Damašku, místa svého obrácení a obratu ve svém životě.
Můžeme se také jen domnívat, co během svého pobytu v Arábii dělal. Ale když se díváme na životy některých Božích služebníků, vidíme, že prošli tichou dobou přípravy, vážnou školou, dříve než je Bůh mohl použít ve své službě.
Josef musel strávit léta ve vězení, kde jej Boží slovo pročistilo (Žalm 105,19). Mojžíš žil čtyřicet let v Madianské zemi – na poušti, dříve než mu Bůh mohl svěřit úkol, aby osvobodil Izrael z Egypta. David byl pro izraelský trůn připravován jako pastýř na polích Efraty. A o dokonalém Služebníkovi a pravém Prorokovi čteme, že přibližně třicet let vedl tichý život v ústraní, než začal svou veřejnou službu (Luk. 2,40-52; 3,21-23).
Tak šel také Saul z Tarsu do Arábie, aby byl s Bohem sám. I on potřeboval tento klid v obecenství s Ním, aby On k němu mohl mluvit, připravovat ho a skrze Ducha Svatého mu otevírat Písma.
Ten, kdo chce Pánu správným způsobem sloužit, potřebuje svou „Arábii“. Ale kolik výmluv často máme, abychom vysvětlili, že to je nemožné. Jsme přetíženi v zaměstnání, rodina člověku nenechá potřebný klid, aby mohl přijít před Boha, a kolik ještě dalších námitek tu je! Ale jsem si jist, že i my, když jen chceme, můžeme nalézt toto tiché obecenství s naším Bohem. Kéž bychom také my tak zakusili význam slov: „Odešel jsem do Arábie.“
Verš 18: Nato, po třech letech, jsem šel nahoru do Jeruzaléma, abych poznal Kefase, a zůstal jsem u něho patnáct dní.
Z Damašku šel pak Pavel po třech letech (tj. od svého obrácení) poprvé opět do Jeruzaléma, odkud kdysi vyšel jako pronásledovatel věřících. Důvod, proč opustil Damašek, je nám vylíčen ve Skutcích 9,22-25. Kázal tam Židům tak jasně evangelium, že plánovali jeho zavraždění, a do toho zapojili dokonce i místodržícího krále Arety z Damašku (srovnej s 2. Kor. 11,32). Pavel jim však unikl tak, že jej bratři v noci spustili v koši oknem v městské zdi.
Byl by mohl jít na nějaké místo, ale jeho cílem byl Jeruzalém, a to proto, aby poznal Kefase4. Pavel toužil vidět tohoto apoštola, o kterém jistě už mnoho slyšel. Ze zprávy ve Skutcích soudíme, že měl těžkosti nalézt obecenství s tamními bratry, což je pochopitelné, neboť všichni museli ještě mít v paměti jeho dřívější zuřivé pronásledování. Ale Bůh mu poslal Barnabáše, jenž jej přivedl k apoštolům (Sk. 9,26.27). Patnáct dní, které strávil s Petrem, byly jistě dny vzácného obecenství s tímto drahým služebníkem a apoštolem Pána, čas požehnaného obecenství mezi srdci. Můžeme si být jisti, že předmětem jejich rozhovorů byl Pán sám, kterého jeden viděl jako zavrženého, ukřižovaného a vzkříšeného člověka na zemi, druhý jako oslaveného člověka a Božího Syna ve slávě.
Během této návštěvy v Jeruzalémě se Pán Ježíš zjevil apoštolu Pavlovi ještě jednou, když se modlil v chrámě. Už při jeho obrácení mu Pán řekl: „Neboť k tomu jsem se ti zjevil, abych tě učinil služebníkem a svědkem jak toho, co jsi viděl, tak i v čem se ti budu zjevovat.“ (Sk. 26,16) Ale nyní mu řekl. „Pospěš a rychle vyjdi z Jeruzaléma, neboť nepřijmou tvé svědectví o mně… Vyjdi, neboť tě pošlu daleko k národům.“ (Sk. 22,17-21) Jak těmito slovy, tak i nenávistí Židů (Sk. 9,29) mu Pán jasně ukázal, že jeho úkolem nemá být zvěstování evangelia mezi židovským lidem, nýbrž mezi národy. Tak také náhle skončil tento krátký pobyt v Jeruzalémě. Bratři jej odtamtud převedli do Cesareje u Středozemního moře.
Verš 19: Neviděl jsem ale žádného jiného apoštola, kromě Jakuba, bratra Pána.
Z dvanácti apoštolů byl asi jen Petr v této době přítomen v Jeruzalémě, tak-že Pavel neviděl žádného jiného; neboť v průběhu těchto dvou týdnů „s nimi vycházel a vcházel v Jeruzalémě a směle mluvil ve jménu Pána“ (Sk. 9,28). Jistě by je byl viděl, kdyby byli přítomni.
Zde zmíněný Jakub je vedle Jakuba, syna Zebedeova a bratra Janova (byl popraven Herodem, Sk. 12,1.2) a Jakuba, syna Alfeova (o kterém nevíme o mnoho více než jen jméno), třetím mužem tohoto jména, o kterém je zmínka v Novém zákoně (kromě Jakuba, bratra nebo otce Judova – Luk. 6,16; Sk. 1,13). Je jmenován už v Matouši 13,55 a Marku 6,3. Skutečnost, že bratři Pána v Něho ze začátku nevěřili (Jan 7,5), ale po Jeho vzkříšení přece byli u apoštolů, činí pravděpodobným, že 1. Korintským 15,7 se vztahuje na Jakuba, bratra Pánova. Stal se vedoucím bratrem ve shromáždění v Jeruzalémě (Sk. 15; Gal. 2,9). Není nic chybného v tom, když nějaký bratr je „vůdcem“, pokud k tomu obdržel od Pána dar (1. Kor. 12,28; srv. s Židům 13,7). Je to ale v rozporu s Božím slovem, když se to děje na základě nějakého lidského ustanovení nebo autorizace.
Jak Pavel píše, byl Jakub jediný další apoštol, jehož v těchto dnech v Jeruzalémě viděl. S tím souhlasí Skutky 9,27, kde se mluví o „apoštolech“. Použití slova „apoštol“ není v Novém zákoně omezeno na dvanáct a Pavla. Řecké apostolos, jež znamená „vyslanec“, se vyskytuje mezi jiným v Janu 13,16; 2. Kor. 8,23 a Filipským 2,25 (porovnej i s Židům 3,1), kde není použito ve smyslu „vyslanec Ježíše Krista“. V 1. Korintským 9,5 jsou bratři Pána, jakož i Kefas, jedním dechem zmíněni s „ostatními apoštoly“ a v kapitole 15,7 Jakub se „všemi apoštoly“. Barnabáš je spolu s Pavlem nazván „apoštol“ ve Skutcích 14,14. Také Římanům 16,7 může být chápáno tak, že se u Andronika a Junia jedná o apoštoly. Ve spojení se Skutky 9,27 tedy z našeho verše vyplývá, že Jakub, bratr Pána, je také považován za apoštola.
Verš 20: Co vám ale píši – hle, před Bohem! – nelžu.
Jak vážně a důležitě Pavel tato sdělení pro Galatské bral, pozorujeme z mezizvolání, jímž ukazuje, že toto vše psal v přítomnosti (řecky: enopion – „před tváří“) svatého Boha – a jak víme, pod vedením Jeho Svatého Ducha. Z protivné strany jistě nechyběla falešná tvrzení a zapřísahání, aby zničili práci tohoto věrného muže. Proto se nespokojuje s prostým představením skutečných souvislostí svého povolání za apoštola skrze Ježíše Krista a Boha. Ujišťuje Galatské ještě jednou, že jeho zpráva o jeho povolání a autoritě jako apoštola není v žádné podrobnosti neúplná nebo falešná, nýbrž plně pravdivá.
Verš 21: Nato jsem přišel do krajin Sýrie a Cilicie.
Patnáctidenní Pavlův pobyt v Jeruzalémě končil tím, že bratři jej dovedli do přístavního města Cesareje a odtud vyslali do Tarsu v Cilicii (srovnej se Sk. 21,39; 22,3). Cilicie byla tak jako Sýrie římskou provincií. Sýrie hraničila se severní Palestinou a u její hranice na jihovýchodě dnešního Turecka ležela Cilicie. Pod římskou vládou byla obě území spojena. Jak můžeme soudit z 23. verše, zvěstoval Pavel v těchto krajinách daleko od Jeruzaléma, středu původních židovsko-křesťanských shromáždění, v následujících letech evangelium. V Tarsu jej později vyhledal Barnabáš a přivedl jej odtamtud do Antiochie, nejdůležitějšího města Sýrie, kde se po celý rok scházeli ve shromáždění (Sk. 11,25.26).
Verše 22-24: Byl jsem ale shromážděním Judeje, která (jsou) v Kristu, tváří neznámý; jen ale slyšela: Ten, který nás kdysi pronásledoval, zvěstuje nyní víru, kterou kdysi ničil; a oslavovala Boha ve (na) mně.
Pavel byl jako křesťan známý jen bratřím v Jeruzalémě. Shromáždění „v Kris-tu“ v okolo ležící krajině Judeje v té krátké době nenavštívil. O nich mohl napsat, že byla „v Kristu“, zatímco tento krásný charakter Galatským nepřiznává (viz 2. verš).
Shromáždění v Judeji slyšela v oné době běžně o apoštolově službě v Cilicii a Sýrii. Tvar řeckého slovesa (akouontes êsan) ukazuje na to, že se jednalo ne o jednorázové, nýbrž o opakované nebo trvalé slyšení. Ale v protikladu ke Galatským neodmítala tuto službu, nýbrž radovala se z toho, že ten, který kdysi pronásledoval křesťany, byl z Boží milosti přiveden k obrácení, a nyní zvěstoval víru (se členem, tj. Boží pravdu), kterou kdysi chtěl zničit (srovnej s 13. veršem)!
Stejně jako apoštolové, ani shromáždění v Judeji, která se přece skládala z dřívějších Židů, nedala Pavlovi pověření k jeho službě. Ale když uslyšela překvapivé, radostné zprávy o něm, tu si nestěžovala, že pracuje nezávisle na dvanácti apoštolech, nýbrž oslavovala Boha v (na) něm. On, který byl falešnými učiteli v Galacii pomlouván a snižován, byl pro věřící v Judeji příčinou k oslavování Boha. Tak byla s ním zajedno, že káže čisté, pravé poselství evangelia; jinak by kvůli němu nemohla oslavovat Boha. Jestliže ale nyní odtamtud přišli ke Galatským učitelé, aby je odvrátili od evangelia, tu to mohli být jen falešní učitelé, jak je nalézáme i v kapitole 2,4.
Pavel nyní v další kapitole předkládá, že shromáždění v Judeji a „sloupy“ mezi bratřími stále ještě stojí na témže stanovisku božské pravdy.