Šestá a sedmá kapitola ukázaly velké pravdy o vtělení a smrti, nanebevstoupení a slávě Pána. Ve spojení s těmito pravdami se učíme, že doba pro Jeho veřejné zjevení jako Mesiáše ještě nepřišla. V mezidobí, zatím co Kristus je nepřítomen a je ve slávě, je dán Duch Svatý, aby přebýval ve věřících. Tito pak mohou být zdrojem požehnání ve vyprahlém světě, kde Kristus je nepřítomen.
V kapitolách, které následují, je Kristus představen jako světlo světa (Jan 8,12; Jan 9,5). Světlo bylo vyjádřeno v Jeho slovech a Jeho skutcích. Žel, světlo je odmítnuto, jelikož národ zcela zavrhuje jak Kristova slova, tak i Jeho skutky. V pozdějších naučeních v horní místnosti Pán jasně svým učedníkům říká, že to jsou dvě svědectví o slávě Jeho Osoby a že budou-li zavržena, ponechají svět bez omluvy. Říká: „Kdybych byl nepřišel a nemluvil jim, hříchu by neměli.“ A dodává: „Bych byl skutků nečinil mezi nimi, jichž žádný jiný nečinil, hříchu by neměli.“ (Jan 15,22.24) Zavrhnout Jeho slova a Jeho skutky znamená nejen zavrhnout pravdu, kterou učil, ale zavrhnout Jeho samého, neboť slova a skutky vyhlašují Jeho slávu jako božské Osoby a Jeho původ jako poslaného Otcem. V 8. kapitole jsou zavržena Jeho slova, v 9. kapitole jsou zavrženy Jeho skutky.
Velkým tématem 8. kapitoly je božský charakter Ježíše jako Světla světa, ukázaného Jeho slovy; a ďábelský charakter Židů je zjeven způsobem, jakým se uhýbají světlu, zavrhují Jeho slova a berou kameny, aby Ho kamenovali.
Verše 1 a 2: Po obdivuhodném svědectví sedmé kapitoly šel každý člověk, ať už jeho postoj ke Kristu byl jakýkoli, do svého domu. Ježíš, který zůstal sám, se uchyluje na Olivetskou horu. Odtud se časně ráno vrací do chrámu. Lid se shromažďuje kolem a On sedí uprostřed jako Učitel. Ještě nepřišla doba, aby Kristus seděl na svém trůnu jako Soudce.
Verše 3-6: Hned na to následuje příběh o ženě, která byla přistižena v cizoložství. V jednotlivých kapitolách Janova evangelia používá Duch Boží vždy nějakou událost, aby uvedl nějakou další pravdu. A tak v této osmé kapitole je velká pravda, že Kristus je Světlo světa, uvedena příběhem ženy a jejích žalobců a ilustruje účinek Světla na všechny lidi. Zákoníci a farizeové přivádějí ubohou hříšnou ženu k Pánu a staví ji „doprostřed“. Oznamují Pánu, co Mojžíš říká vzhledem k takové, ale ptají se: „Ty pak co pravíš?“ Pak nám je řečena pravá pohnutka jejich jednání a slov: „To řekli, pokoušejíce ho, aby jej mohli obžalovati.“
Dělali, že jsou otřeseni takovým jasným hříchem, a byli velmi žádostivi dělat to, co je správné podle Mojžíše. Zároveň dělají, že kladou velkou váhu na Pánova slova, neboť se ptají: „Ty pak co pravíš?“
Ve skutečnosti nebyli vedeni nenávistí k hříchu ani láskou k hříšníkovi. Měli malou úctu k Mojžíšovi a ještě menší vážnost ke slovům Pána. Jejich skutečnou pohnutkou bylo hledání nějaké příčiny pro obžalobu Pána. Majíce tento zlý úmysl před očima, stavějí tuto provinilou ženu doprostřed, beze studu ji vystavují před „vším lidem“ (verš 3) a vyzývají Pána, aby nad ženou vyslovil soud.
Nic nemohlo předčít špatnost těchto lidí, kteří doufali, že zapletou Pána do rozporu, z něhož není úniku. Představovali si, že buď musí popřít autoritu zákona, který odsuzuje hříšníka, anebo zapřít sám sebe jako Spasitele, který přišel, aby hříšníku ukázal milost. Kdyby odmítl ženu odsoudit, nepopřel by autoritu Mojžíše a nepostavil by se proti zákonu? Kdyby ji odsoudil, nezapřel by svou milost jako Spasitele a nepostavil by zákon proti sobě? Doufali, že v každém případě najdou důvod pro odsouzení Pána.
Tito náboženští lidé stáli před Pánem jako nástroje Satanova nepřátelství proti Kristu. Bez ošklivosti k hříchu a bez lásky k Božímu svatému zákonu jsou naprosto odhodláni užít ženin hřích a Boží zákon, aby se pokusili odsoudit Krista.
Pán nedává přímou odpověď na otázku těchto zlých lidí. Sklání se a píše na zemi, jako kdyby na jejich otázku nedbal. Tak je jim dán čas, aby zvážili svou otázku a své pohnutky. Nedbajíce na varující odklad (pokud toto byl význam Pánova jednání), se Ho ptají dále s tím výsledkem, že Pán, odmítaje být Soudcem, zachovává své místo Učitele (verš 2) a jedná jako Světlo světa, ve kterém je člověk ukázán a Bůh zjeven.
Verše 7-9: Pán předně potvrzuje autoritu zákona, na který se tito lidé odvolávali. Ať je vykonán. Pouze ať ti, kteří vykonávají zákon, dají pozor, aby sami nebyli zákonem odsouzeni. „Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď na ni kamenem.“ A Pán se opět sklání a píše na zem. Jeho jednání může ukazovat, že On zaznamená svá slova písemně, aby ti, kteří Ho slyší, měli svědectví psaných slov, stejně jako mluvených slov.
Za druhé vidíme účinek Božího slova na tyto protivící se Kristu. Jsou zcela odhaleni a odsouzeni jako hříšníci. Snad by skutečně vykonali zákon vzhledem ke zvláštnímu hříchu té ženy; ale v přítomnosti Krista – Světla – zjišťují, že zákon je meč, který seká ty, kdo ho užívají. Tentýž zákon, kterým se snažili odsoudit ženu, odsuzuje je samé. Dokazuje, že všichni jsou hříšníci, a tím jsou všechna ústa zacpána. Takto slova Pána zasahují každé svědomí, usvědčují každého, že je hříšník, a umlčují každá ústa.
Žel, že v tomto případě, ačkoli svědomí je zasaženo, vůle zůstává nezměněna. Výsledek je, že „jeden po druhém odcházeli, počavše od starších až do posledních“. Ten s nejvíce hříchy na svém kontě odchází první, druzí následují. Nemohou snést světlo, které odhaluje jejich hřích. Nechtějí mít milost, která mohla vyjít vstříc jejich hříchu. Opouštějí světlo Jeho přítomnosti, aby chodili ve tmě světa.
Verše 10 a 11: Za třetí je žena ponechána sama, umlčený a usvědčený hříšník, v přítomnosti Spasitele, který odmítá odsoudit. Zda vírou získala užitek z milosti, která byla v Kristu, nám příběh neříká. Víme jen to, že je v přítomnosti Toho, jenž přišel, ne aby odsoudil svět, ale aby svět byl spasen skrze Něho.
Verš 12: Kristovi aktivní protivníci opustili chrám a Pán pokračuje ve svém učení lidu. Událost se ženou se stává příležitostí ke zjevení Pána jako Světla, které odhaluje každého, kdo přijde do Jeho přítomnosti. Nyní výslovně prohlašuje, že On je Světlo světa. Přítomnost Krista uprostřed tmy světa byla úplným odhalením člověka a plným zjevením Boha.
Zástup lidí, stejných jako ti, kteří právě opustili přítomnost Pána, shledává světlo nesnesitelným a dává přednost tomu, aby se skryli pod přikrývkou tmy, protože jejich skutky jsou zlé. Nicméně Pán může říci: „Kdo mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“ Dokonalý život Pána byl sám v sobě světlem, které ukazovalo Otce (Jan 1,14.18). Ale Pánova slova mají dále ukázat, že ten, kdo v praxi následoval Pána, bude v sobě samém mít život se světlem ve své duši, které je výsledkem života. Zavrhnout Krista znamená zůstávat ve tmě. Následovat Krista znamená mít světlo života.
Verše 13 a 14: Pán předložil velké učení, které bylo ilustrováno případem té ženy. On, ve slávě své Osoby, je Světlo světa. Farizeové ihned napadají Jeho tvrzení. Jsou ve tmě, pokud jde o slávu Jeho Osoby Syna, a když na Něho hledí jen jako na člověka podle lidských měřítek, soudí, že Jeho svědectví není pravdivé, protože vydává svědectví sám o sobě. Jak kdosi řekl: „Stáli ve světle dne a žádali formální důkaz toho, že slunce vyšlo.“ Pán, mluvě z vědomí své vlastní slávy božské Osoby, odpovídá: „Ačkoli já svědectví vydávám sám o sobě, mé svědectví je pravé, protože vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy nevíte, odkud přicházím ani kam jdu.“ Mluví ze známosti slávy své Osoby; oni mluví ze své neznalosti Boha a Toho, kterého On poslal.
Verše 15 a 16: V neznalosti a sebedůvěře těla se odvažují soudit, stejně jako tomu bylo v případě té ženy. On, ve slávě své Osoby, zjevuje v milosti Otce a odmítá soudit. A přece byl skutečně oprávněný soudit, neboť nejednal sám, ale jako Ten, jenž vždy měl myšlenky Otce, jímž byl poslán.
Verše 17 a 18: Podle zákona by připustili, že svědectví dvou lidí je pravdivé. Jeho svědectví proto bylo platné, neboť bylo podporováno Otcem, který Ho poslal a který Mu vydával svědectví ve slovech a skutcích, jež Pán mluvil a činil.
Verše 19 a 20: Farizeové ukazují temnotu svých duší, když se ptají: „Kde je tvůj otec?“ Kdyby znali Pána, znali by Otce. Žel, oni neznali ani Syna ani Otce. Světlo zjevilo krajní temnotu člověka; a toto zjevení vyvolalo takové nepřátelství, že by na Něho chtěli vložit ruce. Ale Jeho hodina ještě nepřišla.
Verše 21 a 22: Následuje druhá řeč, ve které Pán vyslovuje osud svých protivníků. Odmítli světlo a zvolili tmu. Teď bude světlo vzato. Odcházel pryč a oni budou ponecháni, aby zemřeli ve svých hříších, což jim znemožní přijít tam, kam On jde. Židé, kteří nevěřili v Jeho vystoupení do nebe, mohou pouze soudit, že Pán se sám zabije, neboť zřejmě mají za to, že nikdo nemůže jasně omezit svůj život a říci že odchází, kromě toho, kdo má úmysl vzít si život.
Verše 23 a 24: Pán odpovídá tím, že vykresluje vážný protiklad mezi sebou – Světlem světa, a těmi, kteří světlo zamítli. Svým zavržením Krista se prokázali být mravně zdola, pod mocí Satana. Ježíš byl mravně z nebe. Oni byli ze světa, v jeho tmě a vzdálení od Boha. On v něm byl jako Světlo, ale mravně ne z něho. Být pod mocí Satana a být ze světa znamená žít v hříších. Odmítnout věřit v Krista, jako to činili oni, znamenalo zemřít ve svých hříších.
Verše 25 a 26: Pán tvrdil, že je Světlo světa, poslaný Otcem, Ten, jenž je shůry a ne ze světa. Kdo tedy je tato obdivuhodná Osoba? Ptají se: „Kdo jsi ty?“ Pán ve své odpovědi dává do popředí svá slova jako svědectví o sobě, neboť Jeho slova jsou dokonalým vyjádřením Jeho samého. Může říci: „Naprosto to, co vám také říkám.“ (přel.) Lidé často užívají slova, aby skryli pravdu ohledně sebe samých. Kdo jiný než jen Kristus mohl říci, že Jeho slova jsou naprosto vyjádřením Jeho samého? On nejen činí, co říká, ale je co říká.
Nadto Jeho slova nejen vyjadřují pravdu týkající se Jeho, ona také ukazují pravý charakter lidí. A tak Pán může dodat: „Mnoho mám o vás mluvit a soudit.“ Dále byla Jeho slova vyjádřením Otcových myšlenek, neboť On mluvil světu ty věci, které slyšel od Otce. Jeho slova vyjadřují Jeho, ukazují svět a zjevují Otce.
Verše 27-29: Zaslepeni temnotou svých myslí, tito lidé neporozuměli, že mluví o Otci. Později, až ukřižují Syna člověka, až se uskuteční všechny vážné následky jeho zavržení, předpověděné Pánovými slovy, „poznají“, že On je Syn, ačkoli v Něho odmítají věřit, a že mluvil jako vyučený od Otce a že Jeho skutky byly dokonale v souhlasu s Jeho slovy. On pronášel Otcova slova a vždy činil věci, které se Otci líbily.
Verše 30-32: Ačkoli převážná většina Židů naprosto zavrhovala světlo, byli tam někteří, jimž Pánova slova přinesla přesvědčení. Tak čteme: „Ty věci když mluvil, mnozí uvěřili v něho.“ Pán ihned poučuje ty, kteří věří, že setrvávání v Jeho slovech je test pravého učednictví. Jen zůstávání v poddanosti Jeho slova nás udrží ve skutečnosti našeho postavení jako učedníků. Naučíme se pravdě a pravda osvobozuje od otroctví hříchu.
Verš 33: Jestliže předchozí verše ukazují účinek slov Krista na ty, kteří věří, následující verše ukazují stav těch, u nichž Jeho slova nemají místo. Židé, kteří zavrhují Jeho slova, neschvalují to, že jsou v otroctví. Nárokují si výsadní postavení Abrahamova semene a tvrdí, že nikdy nebyli ničími otroky, zapomínajíce, že právě v té chvíli jsou v poddanosti Římanům.
Verše 34-36: Pán ve své odpovědi pomíjí jejich historii ve spojení s člověkem a ukazuje jejich stav před Bohem. Svými hříchy se ukázali být otroky zlého principu hříchu. Poněvadž jsou otroky, nemohou mít stálé přebývání v Božím domě, který zde je obrazem výsadního místa, jež si právě nárokovali. Otrok může být odeslán pryč; Syn zůstává navěky. Syn, kterého zavrhovali, je skutečně mohl učinit svobodnými.
Verš 37: Navenek byli Abrahamovými dětmi. Ve skutečnosti měli smrtelnou nenávist vůči Synu, poněvadž Jeho slovo nemělo v jejich srdcích místo.
Verše 38-41: Pán jasně ukazuje protiklad mezi sebou a těmi, kteří zavrhují Jeho slova. On byl Syn, zjevující Otce, když mluvil o tom, co viděl ve své věčné existenci u Otce. Přes své tvrzení, že nemají otce než Abrahama, oni, stejně jako ve skutečnosti všichni lidé, dokazují svůj pravý původ svými skutky. Na jedné straně hledali zabít Pána, na druhé se protiví pravdě. To jsou dvě velké charakteristiky Satana: vražda a absence pravdy – a dokazují, že ti Židé, zatím co podle těla jsou Abrahamovými dětmi, byli mravně dětmi ďábla.
Verš 41: Jejich jedinou odpovědí je, že si činí ještě vyšší nárok. Nejen jsou dětmi Abrahamovými, ale Jeden je jejich otec, totiž Bůh.
Verše 42-44: Pán na tento nárok odpovídá tím, že ukazuje, že nemají žádnou ze známek Božích dětí, ale zjevují dvě velké charakteristiky dětí ďábla. Kdyby byli Božími dětmi, vyznačovali by se láskou ke Kristu a přijetím pravdy, kterou On přišel oznámit. Myšlenky Pána jim byly naprosto cizí a nemohli rozumět řeči, kterou byly ty myšlenky přednášeny. Nejenže byli nevědomí o myšlenkách Pána, ale ukazovali dvě význačné známky dětí ďábla – vraždu a lež.
Verše 45-47: Odmítají věřit Pánu, který jim řekl pravdu. Proč tedy, jestliže Ho nemohli usvědčit z hříchu, Mu nevěřili? Může tu být jen jedna odpověď: Ten, kdo nechce věřit v Ježíše, není z Boha, neboť ten, kdo je z Boha, slyší Jeho slova.
Verš 48: V odpověď na obvinění od Pána, že nejsou skutečnými dětmi Abrahama (verš 39), odsekávají, že Pán sám není pravý Žid, ale Samaritán. Na obvinění, že jsou dětmi ďábla (verš 44), říkají, že Pán sám má ďábla.
Verše 49 a 50: Pán popírá obvinění a varuje je, že zneucťují Toho, který hledá čest Otce a ne svou vlastní slávu. Nadto ať se mají na pozoru, neboť tu je Jeden – Otec – kdo bude obhajovat čest Syna a soudit všechny, kteří Ho zneucťují.
Verš 51: Potom, zjevně se obraceje k těm, kteří uvěřili, Pán takové povzbuzuje, když říká: „Bude-li kdo zachovávati slovo mé, smrti neuzří na věky.“ Takový nejen bude osvobozen od otroctví hříchu, ale také od smrti, mzdy za hřích.
Verše 52 a 53: Nevěra Židů se okamžitě chápe Pánových slov jako pro ně nezvratného důkazu o tom, že má ďábla. Přou se, že jestliže člověk, který zachovává Kristova slova, nikdy neuzří smrti, jak to, že Abraham a proroci zemřeli? Tvrdí Pán, že je větší než Abraham? Kým se činí?
Verše 54-56: Pán odmítá jejich narážku, že hledá čest pro sebe. Je to Otec, kdo hledá čest Syna. Nárokují si, že jejich otcem je Bůh, ale své vyznání popírají, když odmítají slyšet a zachovávat „jeho řeč“.
Potom, donucen jejich nevěrou, Pán vyhlašuje svoji slávu. Prohlašuje, že skutečně je daleko větší než Abraham. Abraham se veselil, aby viděl Jeho den, a radoval se.
Verš 57: Židé s opovržením prohlašují, že Kristu ještě není padesát let, a přece tvrdí, že viděl Abrahama.
Verš 58: Pánova odpověď plně odhaluje Jeho slávu jako božské Osoby. On před Abrahamem vždycky existoval jako Bůh – ten JÁ JSEM.
Verš 59: Když plně a správně porozuměli slovům Pána, že jsou nárokem na božství, zavrhují Jeho nárok a chápou se kamení, aby Ho kamenovali. V klidné důstojnosti své cesty „prošed skrze ně, vyšel z chrámu, a tak odešel“. Skutečný důkaz pravdy Jeho nároku, neboť kdo kromě božské Osoby by mohl takto jednat?
Osmá kapitola představila svědectví Pánových slov. Mluvil světu ty věci, které slyšel od Otce (Jan 8,25-28). Devátá kapitola předkládá svědectví Jeho skutků. Tak jako předtím mluvil slova Otcova, tak nyní říká: „Musím konat skutky toho, který mne poslal.“ (verš 4) Pán nejenom přináší do světa světlo, když dává poznat Boží srdce, ale také v milosti pracuje, aby otevřel slepé oči, aby viděly pravdu. Takto ten slepý muž nejen dostává přirozený zrak, ale je mu dáno duchovní vidění, aby viděl slávu Syna jako poslaného Otcem.
Nadto kapitola ukazuje způsob, jaký Pán používal, aby vysvobodil své ovce z židovského ovčince a přivedl je do spasení a svobody křesťanství. Nakonec v této kapitole vidíme, že židovský systém je dán stranou, neboť upadl do duchovní slepoty.
Velkým tématem deváté kapitoly je tedy skutek Pána, když otevřel slepé oči, aby viděly slávu Jeho Osoby. Tak vede duše ven ze tmy židovství, aby je připravil pro křesťanské postavení, jak je to ukázáno v následující kapitole jedním Pastýřem a jedním stádem.
V předcházející kapitole náboženští Židé zcela zavrhli Kristova slova. Obvinili Ho, že má ďábla, a sebrali kameny, aby je na Něho házeli. Výsledkem je, že On opouští jejich chrám, prochází jejich středem, „a tak odešel“. V této kapitole vidíme, že když odcházel od národa v soudu, volá své vlastní ovce v milosti.
Verš 1: Tak se stalo, že když Ježíš opouští národ, žehná ubohému muži a vede ho od slepoty k víře a od žebrání k velebení. Tak jako vždy v tomto Evangeliu, je zdůrazněna svrchovanost milosti. V Lukášově evangeliu přichází ke Kristu žena v Šimonově domě; v tomto Evangeliu se Pán blíží ženě u studny. V Lukášovi je ochrnutý muž přinesen ke Kristu; v Janovi Pán přichází k neschopnému muži u rybníka. Tam slepý muž v Lukášovi volá k Pánu; zde Pán přichází ke slepému muži. Z Lukášova evangelia se učíme, že každý potřebný hříšník je vítán, když přijde ke Kristu. V Janovi se učíme ještě větší pravdě, že Bůh se přiblížil k hříšníkům v Osobě svého Syna, aby nám pověděl, že nás miluje.
Verše 2 a 3: Učedníci ve svých židovských předsudcích mysleli, že ta slepota mohla být způsobena v předzvědění nějakého hříchu, který Bůh viděl předem, nebo jako výsledek hříchu jeho rodičů. Pán ve své odpovědi ukazuje, že Bůh může užít neštěstí, aby zjevil Boží skutky. Celoživotní nemoc není nutně následek zvláštního hříchu, ale může být dovolena pro ukázání Boží milosti.
Verše 4 a 5: Jestliže stav člověka byl příležitostí pro zjevení Božích skutků, Pán zde byl, aby konal Boží skutky. Byl to den Jeho přítomnosti ve světě v aktivní milosti. Přicházela noc Jeho nepřítomnosti, kdy žádný člověk nebude moci pracovat. Dokud byl Kristus na světě, byl Světlo světa, a dokud zde byl, musel pracovat, neboť láska nemohla odpočívat tam, kde je trápení. Světlo nemohlo odpočinout v přítomnosti hříchu. Když Kristus odejde, pro svět vše skončí až do Jeho návratu. To nic nemění na skutečnosti, že v důsledku Jeho smrti a nanebevstoupení vychází svědectví ke světu a vyhlašuje Boží milost. Toto svědectví však vyvolává lidi ze světa pro nebeské požehnání a nikterak neulehčuje světu od jeho trápení. To bude dílo tisíciletého království. „Žádný nebude moci dělati“ během noci Kristova zavržení.
Verše 6 a 7: Když osvětlil pravý charakter té chvíle a své postavení a dílo ve světě, Pán přichází k tomu, aby otevřel oči slepého muže. To vykonává způsobem, který ukazuje slávu Jeho Osoby. Slina mluví o účinnosti, která vychází z Něho; hlína obrazně ukazuje na lidství, které přijal. Pomazání mužových očí hlínou smíšenou se slinou by přirozeně zničilo vidění. Tak lidství Pána, které přijal, bylo padlým člověkem užito k popření Jeho božství jako Božího Syna. Klopýtli o pokornou milost Jeho lidství. Tato nesnáz byla překonána vírou, která rozeznává, že tento pokorný Člověk je ten Poslaný Otcem. Ve chvíli, kdy tato pravda je spojena s Jeho Osobou, je vše jasné. Z toho důvodu je člověku řečeno: „Jdi, umej se v rybníku Siloe, což se vykládá Poslaný.“ Věřil slovům Pána, šel a umyl se a „přišel, vida“. Skutečně, ten člověk dostal svůj přirozený zrak, ale způsobem, který zjevuje dílo Pána jako Syna poslaného Otcem, aby dal duchovní zrak. Když my jako bídní hříšníci vidíme vírou, že tento požehnaný, pokorný Člověk je božská Osoba poslaná Otcem, aby zachránil a žehnal provinilému hříšníkovi, vše se stává jasným. Oči se otevřou a my vidíme milost, která k nám přišla, aby vyšla vstříc naší potřebě (Galatským 4,4).
Následující verše ukazují na jedné straně výsledek vyznání Krista jako toho Poslaného od Boha, a na druhé straně vážný výsledek zavržení Jeho skutků. Muž, jehož oči byly otevřeny, směle vyznává Krista s dvojím výsledkem: čím více vyznává pravdu, kterou zná, tím více roste v známosti Krista; a čím více žije ve světle, které získává, tím méně je žádaný v náboženském světě. Zatím co muž stále více přichází do světla, ti, kteří zavrhují Krista, klesají do hlubší temnoty.
Takový je konflikt mezi světlem a tmou. Čím jasnější je svědectví člověka o Kristu, tím větší odpor musí snášet od těch, pro které je světlo nesnesitelné. Jestliže muž, jemuž byly otevřeny oči, mluví o Tom, skrze kterého obdržel požehnání, shledává, že se proti němu staví svět ve všech formách – společenské, náboženské i domácí.
Verše 8-12: Nejprve se musí setkat se společenským okruhem – se sousedy. Ti vidí u tohoto muže změnu a ptají se, jak se to stalo. Jeho prostá a krásná odpověď je: „Člověk, který se jmenuje Ježíš“, otevřel jeho oči. Výsledek tohoto vyznání je, že už není žádaný ve společenském okruhu. Přivádějí ho k farizeům jako osobu, která je spíše vhodná pro náboženský okruh.
Verše 13-17: Náboženští farizeové, poněvadž nejsou schopni popřít skutečnost, že mužovy oči byly otevřeny Ježíšem, vznášejí námitky, protože zázrak byl učiněn v sobotní den. To znamení bylo neomylným důkazem toho, že Ježíš je od Boha. Farizeové, kteří nemají žádný pocit své vlastní potřeby Krista a soudí o Něm na základě svých náboženských předsudků, docházejí k závěru, že On nemůže být od Boha, protože „nezachovává sobotu“. Někteří se však odváží vznést mírný protest, neboť pravdivě říkají: „Kterak může člověk hříšný činit takové divy?“ Muž sám už vyznal, že Kristus je „člověk, který se jmenuje Ježíš“, a nyní s dalším světlem a větší smělostí prohlašuje, že On je prorok, ten, kdo přichází od Boha s Božími myšlenkami a Boží mocí.
Verše 18-23: Židé, nepřesvědčeni a nevěřící, se nyní obracejí na rodiče a doufají, že se od nich dovědí něco, co jim pomůže vyhnout se pravdě. Všechny okruhy jsou rozhodnuty zavrhnout Krista, avšak žádný nemůže popřít skutečnost, že mužovy oči jsou otevřené. Každý okruh proto klade otázku, jak ten muž obdržel svůj zrak (verše 10, 15, 19, 26). Každý se snaží vysvětlit mužovo vidění působením něčeho jiného než skutkem Krista.
Rodiče vydávají svědectví o tom, že ten muž je jejich syn, který se narodil slepý, a nyní vidí. Odmítají se jakkoli vyjádřit ohledně prostředku, jakým jejich syn byl uzdraven. Svrhují všechnu odpovědnost na svého syna: je dospělý. Nehodlají ohrozit svou náboženskou pověst v synagoze tím, že budou ztotožňováni s člověkem, který vyznává Ježíše, i když ten člověk je jejich syn.
Verše 24-29: Když Židé nedostali žádnou pomoc od rodičů, přibližují se podruhé k tomu muži. Nemohou popřít zázrak; nechtějí uznat Ježíše. Proto se uchylují ke své náboženské autoritě a žádají, aby ten muž „vzdal chválu Bohu“ a zcela ignoroval Krista. Neboť se odvažují říci: „My víme, že člověk ten hříšník jest.“
Muž odmítá být zatahován do diskusí ohledně charakteru požehnaného Pána, ale znovu potvrzuje to, co ví a co oni nemohou popřít, totiž že byl slepý, a nyní vidí. Neschopni popřít to prosté mužovo vyhlášení skutečnosti, uchylují se k nadávkám. Nadávají muži, že je Kristovým učedníkem, a sami se vyhlašují být Mojžíšovými učedníky. Ježíšem opovrhují jako někým, o kterém nic nevědí.
Verše 30-34: Muž – žebrák, jehož oči byly otevřeny, vidí dále do pravdy, týkající se Osoby Krista, než tito, kteří vyznávají, že jsou následovníky Mojžíše. Vyslovuje svůj údiv nad nevědomostí a hloupostí jejich nevěry. Nikdy předtím od začátku světa nebyl vykonán takový zázrak, a přece oni ujišťují, že Ten, který tento velký skutek vykonal, je hříšník. „Bůh hříšníky neslyší… Kdyby tento nebyl od Boha, nemohl by nic učinit.“ Tak je ten muž veden prostou vírou k vyznání, že Ježíš je „od Boha“.
S každým vyznáním se nenávist oficiální náboženské třídy zvětšila. Teď konečně, když nejsou schopni čelit mužovu přímému vyznání skutečností, ho zahrnují nadávkami jako toho, který od narození nesl na své tváři známku hříchu, právě tu věc, kterou Pán zavrhl jako nepravdivou (verš 3).
Skutečnosti zázraku nemohou Židé popřít, ačkoliv jejich nenávist ke Kristu je vede, aby vynaložili všechnu námahu k znevážení Jeho skutku. Na důvody, které muž uvádí, nemají odpověď, ale pro svou náboženskou pýchu odmítají být učeni pravdě prostým a neučeným člověkem. Uchylují se k tupení a nakonec muže „vyhnali“.
Verše 35-38: Být vyhnán zkaženým náboženským židovstvím kvůli vyznání Krista znamenalo být vržen do společnosti Božího Syna. Pán ho nalezl v jeho slepotě, aby mu dal zrak. Nyní ho nachází v jeho osamění, aby mu dal slavnou společnost Božího Syna. Pán vzbuzuje mužovu důvěru, a potom se zjevuje nejen jako prorok, ale jako Boží Syn. Kdyby byl jen člověkem a prorokem, nebyl by předmětem klanění. Jako Boží Syn je božská Osoba, pravý předmět víry a velebení. A tak čteme, že muž, kterému byly otevřeny oči, „se mu klaněl“.
Jak požehnaně a jemně je muž veden do světla vyznáním Krista. Nejprve uznává, že Kristus je „muž jménem Ježíš“ (Jan 9,11); potom s přibývajícím světlem tvrdí, že je „prorok“ (Jan 9,17); později, když Židé Krista odsoudili, směle doznává, že Kristus je „od Boha“ (Jan 9,33); a nakonec v Ježíšově přítomnosti přichází plně do světla a vyznává Krista jako Pána a klaní se Mu jako Božímu Synu (Jan 9,35-38). Tak je ten muž veden ze slepoty a žebrání k víře a velebení. Přechází ze tmy zkaženého náboženství do světla a požehnání společnosti Božího Syna. Ten muž je vysvobozen od falešných pastýřů Izraele a pravý Pastýř nalézá svou ovci.
Verše 39-41: V závěrečných verších je vážný stav těch, kdo zavrhují světlo, postaven do protikladu k blaženosti člověka, do jehož temné duše zasvítilo světlo. Kvůli převrácenosti člověka je účinkem příchodu Krista na svět přivedení soudu na ty, kdo Ho zavrhují. Nicméně přichází v milosti, aby ti, kteří nevidí – kteří si ale uvědomují svou slepotu – viděli. Ale pro ty, kteří vyznávají, že mají světlo, a přesto Ho zavrhují, Jeho příchod znamená jejich zaslepení. Spokojeni se svým náboženstvím a bez pocitu své potřeby jako hříšníků klopýtli a padli přes pokornou milost Jeho lidství a nepoznali Jeho božství, že On je Boží Syn, poslaný Otcem.
Farizeové, zasaženi Pánovými slovy, se ptají: „Zdali i my slepí jsme?“ Pán je ve své odpovědi varuje, že vyznáním toho, že vidí, se odsuzují. Neboť když vyznávají, že vidí, s rozvahou zavrhují toho Poslaného od Otce. Nechtějí ani slyšet Jeho slova, ani se učit skrze Jeho skutky. Vědomě zavrhovat Krista a vyznávat, že vidí, je hřích, který na nich zůstává a který ponořil národ do tmy, z níž se nevynoří, dokud velkým soužením nebude ostatek přiveden do světla. I zkažené křesťanstvo přechází do tmy, neboť zatím co se chlubí světlem a bohatstvím, staví Krista ven před dveře.
Služba Pána uprostřed Izraele měla dvojí účinek. Předně zkusila národ a dokázala, že jeho mravní stav je stav nepřátelství vůči Bohu a stav duchovní slepoty. Za druhé Pánova služba vyvedla na světlo zbožný ostatek v národu – „Jeho vlastní ovce“ – které připoutal k sobě a veřejně je oddělil od provinilého národa.
První účinek Pánovy služby je rozvinut v předcházejících kapitolách. V páté kapitole je před Židy vyhlášena sláva Jeho Osoby Syna. V šesté kapitole jsou Jeho vtělení a smrt představeny jako to, co jediné může vyjít vstříc potřebám světa. V sedmé kapitole služba ukazuje dopředu na nové postavení Pána jako Člověka ve slávě a na příchod Ducha, který bude následovat. V osmé a deváté kapitole se dovídáme, jak národ zpečeťuje svůj osud naprostým zavržením těchto sdělení. Odmítají jak svědectví Jeho slov (Jan 8), tak i svědectví Jeho skutků (Jan 9). Když naprosto selhal v odpovědnosti, je národ ponechán ve své slepotě, aby šel vstříc soudu.
Selhání člověka v zodpovědnosti se stává pro Boha příležitostí, aby ukázal svoji svrchovanost, která přes všechen lidský hřích a selhání působí k požehnání člověka a k naplnění Jeho vlastních úmyslů lásky. Tak v této hluboce důležité desáté kapitole Evangelia je nám dovoleno vidět pravé postavení a dílo Pána v židovském národu vzhledem k novým požehnáním, která měl Bůh v úmyslu pro své ovce. Nebyl tam přítomen proto, aby zase obnovil království; čas pro tisícileté království ještě nenastal. Přišel, aby přitahoval své ovce k sobě a aby je vedl z židovského ovčince a přivedl je do nových požehnání křesťanského stáda.
Verš 1: V prvních pěti verších jsou jinotajnou formou představeny velké pravdy kapitoly, které vyjadřují historické změny, k nimž docházelo, a přitom jsou užity obrazy pastýře a jeho ovcí. Před příchodem Krista povstávali lidé, kteří tvrdili, že vedou Boží lid, avšak jen aby vyvýšili sami sebe, jak byl Teudas, který se chlubil, že je někdo; nebo jako Juda z Galileje, který „mnoho lidu po sobě obrátil“ (Sk. 5,36.37). Takoví lidé nemají autoritu od Boha a nevešli Bohem stanovenými dveřmi. Jako zloději vešli potají a jako lupiči obohacovali sebe na úkor stáda.
Verš 2: V protikladu k tomu Kristus, „Pastýř ovcí“, přišel doprostřed Izraele způsobem, který vyznačil Bůh. Zaslíbení a proroctví předpověděla, že Kristus bude semenem ženy, synem panny, že vyjde z Betléma a že bude Ten, „jehož východové jsou od starodávna, ode dnů věčných“, mocný Bůh. Tato a mnoho jiných proroctví, vztahujících se k Jeho prvnímu příchodu, došla v Kristu svého plného naplnění a dokazovala, že On je ten Bohem ustanovený Pastýř Izraele, jenž vešel Bohem stanovenými dveřmi.
Verš 3: „Tomu vrátný otvírá.“ Boží prozřetelnost přemohla všechny okolnosti a Duch působil v srdcích, takže přes protivení se a předsudky měl Pastýř přístup k ovcím.
Pak se dovídáme o čtverém díle Pastýře uprostřed Izraele: Předně vydával svědectví, které mělo dosáhnout sluchu a dotknout se srdcí Jeho ovcí. Za druhé připoutával ovce k sobě, když je volal jménem. Za třetí je vyváděl z židovského ovčince. A nakonec, když vypustil „své vlastní ovce“, jde před nimi jako Pastýř následovaný svým stádem.
Jak požehnaně vidíme Pána naplňovat toto poslání, když sledujeme jeho stopy v tomto Evangeliu. V jednom výjevu za druhým – v Betabaře, v Galileji, Samaří, Judeji, u studny v Sichar a u rybníka Bethesdy – slyšíme Pána, jak vydává svědectví, které dosahuje sluchu ovcí. Stále znovu slyšíme, jak jeden po druhém je volán jménem: Ondřej a Šimon, Filip, Natanael a Nikodém procházejí před našimi zraky. Prostí rybáři, učení farizeové, zkažené ženy, knížata a žebráci jsou přitahováni k Pastýři, aby jejich potřeby byly utišeny a aby byli vedeni mimo zkažený židovský systém.
Verše 4 a 5: Když vypustil své vlastní ovce, „před nimi jde, a ovce jdou za ním“, aby od nynějška našly vše v Pastýři. V ovčinci jsou ovce drženy pohromadě je obklopujícími zdmi. Ve stádu jsou drženy pohromadě péčí Pastýře. Požehnání, vedení a ochrana stáda zcela závisejí na Pastýři. Potřebují potravu? Pastýř je tu, aby je vedl na zelené pastvy. Nepřítel se staví proti? Pastýř je na čele stáda, aby je chránil. Musejí někdy procházet drsnou a nebezpečnou cestou? Pastýř jde před nimi, aby je po cestě vedl.
Kromě toho ovce ve stádu následují Pastýře, protože znají Jeho hlas. Kdyby se někdo cizí snažil odvést ovce od Pastýře, uniknou ne tak, že budou zápasit s cizincem, ale že od něho utečou. Utečou od cizího ne proto, že znají jeho hlas, ale proto, že neznají hlas cizích.
Jak dokonale tento jinotaj (podobenství) ukazuje pravé křesťanské postavení podle Božích myšlenek. Přivádí před nás společnost věřících – vlastních ovcí Krista – které náležejí zcela Jemu. A On, Pastýř, výhradně zaměstnán svými ovcemi, je vede mimo světský náboženský systém. Na tomto místě vně je na ně pohlíženo jako na jsoucí zcela pod Jeho dohledem, aby je vedl pouští světa, aby se staral o všechny jejich potřeby a chránil je od každého zla. Ovce ze své strany znají hlas Krista a uskutečňují svou závislost na Něm. Vědomé si své slabosti, utíkají od cizího: jim stačí, že neznají hlas cizího.
Žel, kde v křesťanstvu můžeme vidět pravou odpověď na ten dokonalý obraz? Být zcela závislý na neviditelném Vůdci vyžaduje ustavičnou činnost víry a důvěru lásky. Jak potom může velký zástup pouhých vyznavačů, kteří tvoří hlavní objem křesťanstva a kteří postrádají víru a lásku, přijmout vně místo pohanění ve společnosti se zavrženým a neviditelným Kristem? Protože neznají hlas Pastýře, stali se snadnou kořistí hlasů cizích. Tak se stalo, že křesťanstvo opět zbudovalo množství různých ovčinců podle židovského vzoru, ve kterých jsou lidé drženi pospolu vyznáními víry a lidmi ustanovenými vůdci, kteří různou mírou dávají stranou Krista, toho jediného Pastýře ovcí. Nicméně obraz tu zůstává ve vší své kráse a drží před námi Boží standard pro Jeho lid. Přes zkaženost křesťanstva je stále výsadou věřícího, aby v lásce ke Kristu a v poslušnosti Slova vyšel k Němu ven z tábora, nesa Jeho pohanění (Židům 13,13).
Verš 6: Ti, jimž byl tento jinotaj adresován, nerozuměli žádné z těchto věcí. A tak jako tomu bylo se zástupem ve zkaženém židovství, tak tomu stále ještě je s velkým množstvím ve zkaženém křesťanstvu. Následovat Krista na místo pohanění vně je pro přirozeného člověka nepochopitelné a nemožné a je to příliš velká cena i pro mnoho pravých křesťanů.
Verš 7: Lidé snad nerozumějí Jeho slovům. Nicméně jsou bez omluvy, neboť Pán pokračuje ve svém jinotaji a rozšiřuje myšlenky o požehnáních těch, kdo Ho následují. Kristus sám se nyní stává dveřmi ovcí. Židovský ovčinec, i když byl lidmi pokažen, byl ustanoven a schválen Bohem. Jaké právo potom měly ovce opustit národ, jehož osudem je soud, pokud Bůh sám neotevřel dveře úniku? Kristus byl Božími dveřmi, a když ovce následovaly Pastýře, mohly bez strachu zaujmout místo vně národa. Tak také v těchto našich dnech mohou věřící bezpečně následovat Pastýře ven z každého napodobení židovského tábora, vymyšleného lidmi.
Verš 8: Jiní se představovali jako vůdcové a lékaři Izraele, stejně jako se dnes zjevuje mnoho podvodníků a falešných proroků a říkají, že provádějí Boží lid zmateností křesťanstva. Takoví nemají žádnou autoritu od Boha a jen slouží svým vlastním zájmům na úkor těch, které podvádějí. Pouzí vyznavači a bezstarostní věřící mohou být takovými chyceni, ale ti, kteří naslouchají hlasu Pastýře, nebudou dbát hlasu těchto oklamavatelů.
Verše 9 a 10: Dále je Kristus nejenom dveřmi úniku z toho, co je zkažené, On je také dveřmi do požehnání, která Bůh připravil pro ovce. Zde Pán jde přes učení svého jinotaje, aby šířeji mluvil o požehnáních, do kterých vede své ovce. Tato požehnání nemohou být omezena na jeho vlastní ovce ze židovského ovčince. Proto čteme, že „kdo(koli)“ („všel-li by kdo“) je vítán.
První velké požehnání, které Kristus zabezpečuje pro své ovce, je spasení. Protože je otevřeno „komu (koli)“, znamená to, že je to předně spasení duše a spasení od hříchů a soudu, které každý hříšník potřebuje. A přece bude v širším významu stádo pod vedením Krista zachráněno od každé protivící se moci na cestě pouští.
Druhým požehnáním je to, že ovce pod vedením Pastýře jsou vedeny do svobody a „vejdou i vyjdou“. Židovský ovčinec vylučoval ovce z přímého přístupu k Bohu a zakazoval jim vycházet k pohanům. Křesťanské stádo pod vedením Krista má svobodu a výsadu přístupu k Bohu ve velebení a může vycházet ke světu s dobrou zvěstí o Boží milosti.
Třetím požehnáním spojeným se stádem pod vedením Krista je pastva. Židovský ovčinec byl při nejlepším jen něco víc než místo ochrany před nebezpečími. Křesťanské stádo je skutečně chráněno před protivníky a nebezpečím, ale více než to, je to místo duchovní potravy.
A nakonec vedou všechna tato požehnání ovce do požitku života, toho života obecenství s božskými Osobami, které vede k plnosti radosti (1. Jana 1,4). To je skutečně hojný život v protikladu s přirozeným životem, který je při nejlepším život trpící nedostatkem, život, ve kterém se nedostává radosti (Jan 2,3).
Všechna tato požehnání jsou zajištěna Pastýřem, který přišel ne jako zloděj, aby kořistil na ovcích, ale aby jim udělil požehnání. Z požehnání, která Pastýř dává, se však ovce mohou správným způsobem těšit, jen když se poddávají Jeho péči a následují Ho. Každé požehnání, které Kristus dává, je živě vyjádřeno v Něm, a těšit se z něho můžeme jen s Ním.
V průběhu Evangelia vidíme, jak Pastýř přináší ovcím spasení (Jan 3,17 a Jan 4,42), vede je do svobody (Jan 8,33-36) a opatřuje jim bohatou duchovní potravu (Jan 13 – 17). Později, v Janově epištole, máme bohatě ukázán život v hojnosti.
Takto nám první část kapitoly jasně ukazuje Pastýře ovcí, jak vede své ovce do úplného oddělení od světského náboženského systému, aby přišly výlučně pod péči a vedení Pastýře, a tak byly vedeny do všech požehnání, která zajišťuje pro své ovce.
Verše 11-13: Ve verších, které následují, se učíme, že Kristus je nejen „Pastýř“, ale že On je také „dobrý Pastýř“, který vyjadřuje tak dokonalou lásku a oddanost, že dává svůj život za ovce. Námezdník může do jisté míry sloužit ovcím, ale i tak je to za mzdu, a proto konečnou pohnutkou je on sám a ne ovce. Z toho plyne, že když se objeví vlk, námezdník místo aby dal svůj život pro záchranu ovcí, myslí jen na svou vlastní bezpečnost a utíká, zanechávaje ovce, aby byly rozptýleny. Námezdník „nemá péči o ovce“. Žel, křesťanstvo ve velké míře opustilo dobrého Pastýře a ustanovilo si vůdce podle vzoru námezdníků, kteří obchodují se službou Bohu. Není divu, že vlk způsobil takový zmatek a rozptýlil ovce.
Je dobré všimnout si tří obrazů, užitých Pánem, aby ukázal tři různé charaktery zla, které se bude stavět proti stádu: zloděj, námezdník a vlk.
Zloděj představuje kohokoli z falešného systému, který okrádá stádo o pravdu tím, že zavádí to, co je osudné pro křesťanství, a tak škodlivé pro duši. Unitářství, křesťanská věda, spiritualismus, Russelismus a příbuzná hnutí mají takový charakter zloděje.
Nájemník nepředstavuje nezbytně to, co kazí křesťanství, ale spíše chybnou zásadu služby za mzdu a získávání peněz od ovcí. Tak jsou dveře otevřené velké třídě takových, jejichž pohnutkou je vlastní „já“ a ne ovce. Když potom vzniknou těžkosti, myslí jen na svou vlastní bezpečnost a pohodlí a utíkají, zanechávajíce ovce právě ve chvíli, kdy ovce potřebují péči nejvíce. Mějme se na pozoru, abychom, když mezi Božím lidem vzniknou těžkosti, nejednali podle zásady námezdníka. To znamená, abychom nemysleli jen na svou vlastní bezpečnost a pohodlí na své cestě, a tak opouštěli ovce v době nebezpečí a úzkosti. Vlk je obrazem těch, kteří pod falešnými záminkami vcházejí do stáda a rozptylují ovce.
Verše 14 a 15: Dobrý Pastýř se v protikladu k námezdníkovi stará o své ovce. Zná své ovce dokonale. Jejich slabost, jejich nevědomost, jejich sklon k bloudění a jejich mnohé potřeby jsou Mu všechny dobře známé. A když je zná, miluje je láskou, která Ho vedla, aby položil svůj život za ovce. Ovce svou mírou znají Pastýře – Jeho dokonalost, Jeho moudrost, Jeho moc a Jeho lásku.
Kdosi řekl: „Ježíš byl předmětem srdce svého Otce; stejným způsobem byly Jeho ovce předmětem Jeho srdce. Vyučeny od Boha, Jeho ovce Ho znaly a důvěřovaly Mu a důvěřovaly Otci.“
Verš 16: Pastýř ovcí vedl své ovce ven z židovského ovčince a otevřel dveře pro „kohokoli“, aby vešel do nových požehnání stáda. Je tedy zjevné, že stádo nemůže být omezeno jen na ovce ze Židů. Jsou jiné ovce, které Pastýř musí přivést z prostřed pohanů. I ty také budou slyšet Jeho hlas (srv. s Janem 17,20; Sk. 13,46-48; Sk. 15,7). Jeho takto oddělené ovce z židovského ovčince a z pohanských národů vytvoří jedno stádo pod jedním Pastýřem.
Verše 17 a 18: Takový je úmysl Otcova srdce. Aby vykonal tento úmysl a shromáždil v jedno Boží děti, které byly rozptýlené mezi lidmi, ten jeden Pastýř musí zemřít. Tento velký čin sebeobětování, který dobrovolně učiní, když položí svůj život, nejen zajistí požehnání Jeho ovcí, ale dá Otci novou pohnutku pro lásku, kterou miloval svého jednorozeného Syna. Jen božská Osoba mohla dát Otci pohnutku pro lásku. Pro všechny ostatní je pramenem lásky Otcovo srdce.
Když zemřel, zajistil požehnání pro ovce a vykonal Otcovu vůli. Nadto to byl Jeho dobrovolný čin oddanosti. Zde konečně byl Jeden, jenž přišel do okruhu smrti s mocí položit svůj život a opět jej vzít. A On v oddanosti vykonává tuto moc ve své službě pro Boha a pro člověka. Jestliže pokládá svůj život, je to proto, aby jej opět vzal ve změněném postavení, aby stále sloužil svým ovcím. Kdosi jiný řekl: „Jeho smrt není ani vyčerpáním Jeho lásky, ani omezením Jeho díla pro lidi. On sloužil v nejnižší hloubce utrpení na zemi; On nyní stále slouží na trůnu slávy.“ (F. W. Grant)
V této části kapitoly jsme viděli „Pastýře ovcí“, oddělujícího své ovce od zemského náboženského systému (Jan 10,1-10), „dobrého Pastýře“ v Jeho oddané lásce, jak dává svůj život za ovce, aby je zachoval od nepřítele (Jan 10,11-15), a nakonec „jednoho Pastýře“, pokládajícího svůj život, aby sjednotil ovce do jednoho stáda (Jan 10,16-18).
Verše 19-21: Tyto verše popisují účinek Pánovy řeči na ty, kteří, poněvadž nebyli Jeho ovcemi, „nevěděli, co by to bylo, co jim mluvil“ (verš 6). Na jedné straně vyvolávala Jeho slova prudkou nenávist, která v tom, co řekl, viděla jen zuřivost posedlého démonem. Na druhé straně byli někteří zmateni, poněvadž zdravý rozum věděl, že ani Jeho slova, ani Jeho skutky nemohou být démonského původu. Pozdější Písma nás upozorní, že když budeme poslouchat Pánovo učení a vyjdeme k Němu ven z tábora, budeme muset nést Jeho pohanění. Dát se takovou cestou bude náboženským světem považováno za pošetilost nebo něco horšího.
Verše 22-24: Druhý rozhovor, pravděpodobně o dva měsíce později, je zahájen Židy, kteří obklopovali Pána, když chodil v kryté síni chrámu. Obviňují Pána, že je drží v nejistotě ohledně toho, zda On je Kristus.
Verše 25 a 26: Pánova odpověď ukazuje, že kořenem jejich zmatení je jejich nevěra, která odmítla svědectví Jeho slov a Jeho skutků. Nadto jejich nevěra prokázala, že nejsou z Jeho ovcí.
Verš 27: To vede Pána k tomu, aby udal znaky svých ovcí. Prvním velkým znakem je, že ovce slyší Pastýřův hlas (srv. s verši 3, 4, 5, 16). Všichni slyšeli slova, která říkal, ale slyšení Jeho hlasu znamená, že ovce vírou přijaly poselství, které ta slova obsahují, poselství, které ovcím ukázalo jejich hříšnost a potřebu, ale zjevilo lásku a milost, které potřebě vycházejí vstříc. Žena u studny je pozoruhodným příkladem člověka, který slyšel Pastýřův hlas. (Srovnej se Skutky 13,27 ohledně rozlišení mezi slovy Písma a hlasy proroků.)
Druhým znakem je, že ovce jsou Pánu známé. Jak jsme viděli, Pán je jednotlivě volá jménem, což zahrnuje dokonalou znalost ovcí a to, že Pastýř s nimi jednotlivě jedná (srv. s verši 3 a 14).
Třetím znakem je, že ovce následují Pastýře. Nejen jsou Jím volány jednotlivě, ale výsledkem je, že Ho následují. Někdy to může být váhavé a s mnohým klopýtáním, ale přece Ho následují.
Verše 28-30: Pán nejenom udává znaky svých ovcí, ale také vyhlašuje svou milující péči o své ovce. Dává jim věčný život, věčné bezpečí a ujišťuje je o božské péči. Pán už řekl, že přišel, aby ovcím dal život, a to v hojnosti; nyní se učíme, že život, který dává, je „věčný život“, život, který byl s Otcem a byl zjeven v Osobě Syna na zemi; život, který ovce vlastní v Kristu, aby v ovcích byl zjeven a prožíván nyní, i když ve své plnosti bude prožíván, teprve když budou s Kristem ve věčném domově života (srv. s 1. Jana 1,1.2; 1. Jana 5,11. 12; Gal. 2,20; 2. Kor. 4,10-18; Řím. 6,22).
Věčný život kromě toho zahrnuje věčné bezpečí. Proto Pán pro potěchu svých ovcí dodává: „Nezahynou na věky.“
Nakonec se učíme, že ovce jsou předmětem společné péče Otce a Syna. Jsou drženy Synem, z jehož ruky je nikdo nemůže uchvátit; jsou rovněž drženy Otcem, jenž dal ovce Kristu a zjevně je větší než všichni ostatní. Jestliže Otec a Syn jsou jedno ve své lásce k ovcím, tak také jsou jedno ve své božské přirozenosti a podstatě. Takto Pán může říci: „Já a Otec jedno jsme.“ Zde opět září sláva Jeho Osoby a my se učíme, že ten pokorný Pastýř ovcí, jenž přišel, aby sloužil ovcím a vykonal vůli Otce, není nikdo jiný, než věčný Syn, božská Osoba, která je jedno s Otcem.
Verš 31: Židé si správně vykládají Pánova slova jako vyhlášení Jeho božství. Ale rozzuřeni tím, že někdo, kdo je skutečně a zjevně člověk, si činí nárok na to, že je Bůh, „chopili se opět kamení, aby jej kamenovali“.
Verš 32: Pán se v naprostém klidu odvolává na mnohé dobré skutky, které jim ukázal od Otce. Tak spojuje své skutky s Otcem jako důkaz toho, že přišel od Otce. Měli snad nějakou stížnost na ty skutky, které zjevují dobrotivost Otce a slávu Krista jako Syna?
Verš 33: Židé ve své odpovědi ukazují, že až dosud správně vykládali Pánova slova, která vyjadřují Pánův nárok na to, že je Bůh. Nicméně v tom, co řekli, zaostávají za přesnou pravdou, neboť řekli: „Ty, člověk jsa, děláš se Bohem.“ Pravda byla, že On, jsa Bůh, stal se člověkem.
Verše 34-36: Kdyby jejich výklad byl chybný, Pán by jistě ihned opravil takový hrozný omyl a nehlásil by se k nároku na božství. Nečiní ani jedno. Pán naopak potvrzuje své tvrzení připomenutím jejich vlastních Písem, a tak je odsuzuje z jejich vlastních úst pro odmítnutí Jeho nároku na to, že je Bůh. Když cituje ze Žalmu 82,6, ptá se: „Což není ve vašem zákoně napsáno: Já jsem řekl: Bohové jste?“ Jestliže tedy lidé, kteří byli dáni stranou, aby byli soudci v Izraeli jako Boží představitelé a ke kterým se stalo Boží slovo, jsou nazváni bohy, může být rouháním pro Syna, jehož Otec postavil stranou a poslal do světa, když tvrdí, že je božská Osoba?
Verše 37 a 38: V jedné z dřívějších kapitol Pán prohlásil, že svědectvím o tom, že jsou Abrahamovými dětmi, by bylo konání Abrahamových skutků (Jan 8,39). Pán nyní používá tento přesvědčivý důkaz na sebe. Kdyby On nečinil skutky svého Otce, měli by pravdu, když nechtěli věřit, že On je Syn. Jestliže činí Otcovy skutky, mohou si být jisti, že nejenom je Syn, ale že Otec je v Něm a On v Otci. Skutky, které činil, byly neklamným důkazem toho, že zde je přítomna božská Osoba, jednající v moci a lásce. Otec byl zjeven, že je v Něm, a On byl zjeven, že je jedno v Otcově přirozenosti a v tajemství Otcových myšlenek a rad lásky.
Verše 39-42: Závěrečné verše shrnují výsledek této druhé rozmluvy. Nevěřící Židé, zavrhující Pánova slova i skutky, se Ho snažili zajmout. Jejich nevěra byla úplná, ale Jeho čas ještě nepřišel. Tak odešel za Jordán. Už vyvrhli muže, který vyznal Krista; nyní Pastýř, naprosto národem zavržený, zaujímá venku místo pohanění. Na toto místo venku „přišli k němu mnozí“ a „mnozí tam uvěřili v něho“. Pastýř se tak stává Vůdcem svého stáda vně židovského ovčince.
Tři předcházející kapitoly zaznamenávají úplné zavržení Krista židovským národem. Toto zavržení se stává příležitostí, aby bylo zjeveno, že bezprostředním dílem Krista uprostřed Izraele je naplnit Otcovu radu vyvoláním svých ovcí z židovské ohrady, aby je vedl do nové, křesťanské společnosti, která měla být na zemi vytvořena.
V 11. a 12. kapitole vidíme milostivý způsob, jakým ti, kdo tvoří tu novou společnost, jsou užiti, aby ukázali slávy Krista jako Božího Syna, jako Davidova Syna a jako Syna člověka. Toto závěrečné trojnásobné svědectví o slávách Krista ponechává svět, který Krista zavrhuje, bez omluvy.
V 11. kapitole Duch Boží zaznamenal dojemný příběh Lazara a dvou sester, aby vydal svědectví o Ježíšově slávě jako Božího Syna. V Božích dokonalých cestách vytváří zármutek Jeho lidu příležitost, aby přidal jasu Osobě Syna a lidu přinesl požehnání.
Verše 1-5: Příběh se začíná v domě v Betany, kde je nemocen jistý člověk jménem Lazar. O městě se mluví jako o „městečku Marie a Marty, sestry její“. V Božích očích se město vyznačuje svatými, kteří tam bydlí. Potom jsme ujišťováni o lásce a duchovním porozumění Marie, neboť je nám připomenuto, že ona je ta Marie „která Pána pomazala vonným olejem a jeho nohy vytřela svými vlasy“. Do tohoto domu, kde si cenili Krista, přišla nemoc. Byl jí zachvácen Lazar, bratr Marie. Rodina v Betany tak poznala Ježíšovu lásku, že s důvěrou, kterou vzbuzuje láska, ve dni zkoušky spoléhají na Jeho lásku. Poselství, které posílají, je velmi krásné: „Pane, aj, ten, kterého miluješ, nemocen jest.“ Sestry nežádají Pána, aby přišel, ani nenavrhují, aby uzdravil jejich bratra. S prostou důvěrou v lásku Pána před Ním rozprostírají své trápení. Nepřipomínají ani svou lásku, ani Lazarovu lásku k Pánu, ale dovolávají se lásky Pána k Lazarovi. Jejich důvěra v Pána a Jeho lásku je taková, že si jsou vědomé, že když svou zkoušku oznámily a odvolaly se na Jeho lásku, mohou se bezpečně předat Jeho rukám.
Takovou důvěru Pán rád přijímá. Hned Mu dává příčinu, aby řekl, že tato nemoc je pro Boží slávu, a že skrze ni má být oslaven Boží Syn. Ďábel chce užít naše těžkosti, aby vzbudil reptání a zneuctění Božích myšlenek. Pán je chce užít, aby vzbudil naši důvěru v Sebe a jako příležitost ke zjevení své lásky tak jemnou formou, že On je oslaven a nám se dostává požehnání.
Důvěra sester se upírá ke správnému místu, neboť ihned čteme: „Miloval pak Ježíš Martu i sestru její i Lazara.“ Kromě toho v tomto prohlášení je pro naše srdce bohatá útěcha. Byla doba, kdy Pán schválil Mariinu volbu a opravil Martinu péči. A opět v tomto výjevu je to Marie a její sebeobětující láska, ke které Duch zvlášť vede pozornost. Máme tedy soudit, že Pán miloval Marii více než Martu? Ta myšlenka je pokárána tímto výrokem, který ve spojení s láskou Pána dává místo nejdříve Martě a zvlášť se zmiňuje o jejím jménu. Tak je nám dovoleno vidět, že je-li rozdíl v tom, co Pán schvaluje, není rozdílu v Jeho lásce k těm dvěma sestrám. Jeho souhlas vyplývá z našich cest; Jeho láska vyplývá z Něho samého. Dobře víme, že není lhostejný k naší lásce; ale žádný nedostatek v naší lásce nebo našich cestách neoslabí Jeho lásku.
V následujících verších 6 až 16 vidíme dokonalý způsob božské lásky.
Verše 6 a 7: Láska je ráda, když se na ni obracejí, a nechce zklamat důvěru víry. Současně božská láska jedná podle božské moudrosti. Někdy jedná způsobem, který se zdá být tak zvláštní a jiný než způsob lidské lásky a prozíravosti. Tak čteme: „A jak uslyšel, že by nemocen byl, tedy pozůstal za dva dni na tom místě, kde byl.“ Lidská láska by šla ihned. Lidská prozíravost by vůbec nešla. Ať ve svém prodlévání nebo ve svém jití Ježíš nejedná podle myšlenek přirozenosti, ale v závislosti a podle vůle Otce. Jeho něžné srdce nemůže být lhostejné k trápení Jeho lidu; ale když žehná svému lidu a odpovídá na jeho prosby, vždy pamatuje na slávu Otce a chodí ve světle Jeho vůle. Takto vidíme Pána jednat v dokonalé moudrosti, která žehná Jeho lidu, a přece zachovává slávu Otce.
Ani dnes tomu není jinak. Neboť jestliže Pán oslavil Otce na své cestě a na kříži, pak nyní, z místa svého oslavení, stále oslavuje Otce v odpověď na svou vlastní modlitbu: „Oslav Syna svého, aby i Syn tvůj oslavil tebe.“ Stále žehná svému lidu. Stále odpovídá na to, když ten se obrací k Jeho lásce. Ale činí to takovým způsobem, aby když nám dává požehnání, Otec byl oslaven. V tom bude nalezeno řešení mnoha zvláštních oddílů v našem životě. My se snad, poněvadž myslíme jen na své současné pohodlí, divíme některým zvláštním kombinacím okolností, nebo se tážeme, proč nás přepadla nějaká nemoc, anebo proč je dovoleno, aby zkouška pokračovala. Kdybychom před sebou měli jasněji slávu Otce, mohli bychom lépe rozumět těmto zdánlivě zvláštním událostem.
Verše 8-11: Poněvadž učedníci nedovedou chápat pohnutky, které ovládaly Pána, diví se ne tolik Jeho prodlévání, jako spíše Jeho rozhodnutí vrátit se do země, kde se Ho docela nedávno Židé snažili kamenovat. Hleděli na okolnosti a mluvili podle světla přirozené rozumnosti. Pán chodil ve světle Otcovy vůle, a proto na Jeho stezce nebylo žádné klopýtnutí. My, když hledíme jen na okolnosti, někdy klopýtáme a bloudíme; naše cesta je nejistá a tmavá. Jen když rozprostřeme všechny své těžkosti před Pánem, hledíme jen k Němu a snažíme se jít podle Jeho vůle, budeme chodit ve světle.
Verše 11-15: Když chodil ve světle Otcovy vůle, Pán neměl strach ze Židů a ze zlých věcí, které by snad mohli udělat. Nemyslel na sebe, ale jen na to, aby podle vůle Otce sloužil v lásce druhým. Tak může říci učedníkům: „Jdu, abych jej ze sna probudil.“
Pán na zmatek v myšlení učedníků odpovídá jasným prohlášením: „Lazar umřel.“ Potom se dovídáme, že dvoudenní prodlení bylo pro požehnání Jeho učedníků, neboť Pán říká: „Raduji se pro vás, že jsem tam nebyl, abyste věřili.“ Toto zdrcující trápení, které přišlo na ty dvě sestry, se nejenom stane příležitostí k oslavení Otce a k požehnání dvou sester, jimž byl vzat bratr, ale povede k požehnání pro druhé.
Verš 16: Tomáš, tak jako často i my, se nedokáže povznést nad okolnosti. Říká: „Pojďme i my, abychom zemřeli s ním.“ Pán má před sebou život. Tomáš dokáže vidět jen smrt. Pán, chodící ve světle Otce, vidí život za smrtí. Tomáš, chodící pod mocí okolností, může vidět jen smrt jako konec života. Nicméně jeho slova ukazují, že i ve tmě jeho cesty jeho láska lne ke Kristu, neboť říká: „Pojďme i my, abychom zemřeli s ním.“ Tomášova láska chtěla raději zemřít s Ním, než žít bez Něho. Je možné více rozumět než Tomáš, ale s menší láskou.
Když jsme viděli Boží lásku, máme nyní ve verších 17 až 37 poznávat dokonalý způsob Božího soucitu.
Verše 17-20: Když Ježíš konečně přišel do Betany, shledal, že smrt už vykonala své dílo: Lazar už byl čtyři dny v hrobě. Zármutek naplnil dům Marty a Marie a mnoho Židů přišlo, aby potěšovali sestry v jejich ztrátě. Marta, která byla příliš aktivní a znepokojená při příležitosti Pánovy dřívější návštěvy, je těkavá a neklidná v tomto velkém zármutku. Marie, která předtím seděla u nohou Pána a poslouchala Jeho slova, může nyní tiše sedět doma a čekat na Jeho příchod.
Verše 21 a 22: Marta vyšla naproti Pánu a uznává, že kdyby On byl přítomen, její bratr by neumřel. Její víra věděla, že On mohl vrátit Lazarovi zdraví, ale sotva by se odvážila věřit, že Pán může jejímu bratrovi vrátit život. A přece uznává, že Pán je v takové přízni u Boha, že může říci: „Ale i nyní vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh.“
Verše 23 a 24: Pán jí říká jasná slova, aby povzbudil její víru a aby ji vedl ke zdrojům pomoci v Sobě samém. Říká: „Vstane bratr tvůj.“ Martina víra uznává, že bude konečné vzkříšení a že v ten den její bratr opět vstane. Podobně jako my, i ona shledává snadnějším věřit tomu, co Bůh udělá v nějaké vzdálené budoucnosti, než věřit tomu, co Bůh může udělat v přítomné chvíli.
Verše 25-27: Pán k ní milostivě mluví další slova, aby její víru obrátil k Sobě jako k přítomnému zdroji pomoci. Říká: „Já jsem vzkříšení i život.“ Ten, jenž má moc vzkříšení a jenž je „život“, stojí před ní. On nejen vzkřísí mrtvého, ale dává život věřícímu – věčný život. Všichni budou vzkříšeni, ale jen věřící bude vzkříšen při vzkříšení života. Nevěřící vyjde z hrobu při vzkříšení soudu (Jan 5,29). Život vzkříšení je život mimo moc smrti, hříchu a soudu. Zde Pán mluví jen o věřících. Moc vzkříšení byla přítomná v Osobě Syna. Když On použije tuto moc, věřící v Ježíše, ačkoli zemřel, bude žít. A věřící, který bude v té době živý, neumře. Pán měl nyní podat přítomný důkaz této moci vzkříšením Lazara ze smrti. Pán vyzývá Martu svou otázkou: „Věříš-li tomu?“
Marta v odpověď podává obecné vyznání víry, které bylo správné a zdůvodněné Písmem (2. Žalm). Nesahalo ale zdaleka k nynějšímu zjevení Pána, který zjevil, že v Jeho Osobě Syna tu je vzkříšení a život.
Verš 28: V tomto bodě si Marta asi uvědomila, že Pán mluví o věcech přesahujících její duchovní známost – o věcech, které byly vhodnější pro Marii, jež už seděla u Jeho nohou a slyšela Jeho slova. Proto šla svou cestou a tajně řekla Marii, že Mistr přišel a že ji volá.
Verše 29-32: Když Marie slyší, že ji Pán volá, spěchá, aby se s Ním setkala. Uměla jak tiše sedět a čekat na Pána, tak i jednat k Jeho slovu. Židé si mylně vykládají její konání a říkají: „Jde k hrobu, aby tam plakala.“ Ona dělala to, co bylo mnohem lepší, co může dělat jen víra. Šla, aby plakala u Ježíšových nohou. Plakat u hrobu milovaných umí i svět, ale nepřináší to útěchu. Slzy nepřivedou zpět našeho mrtvého. Plakat u nohou Ježíšových znamená nalézt útěchu Jeho lásky, neboť pláčeme u nohou Toho, jenž ve svůj čas může vzkřísit našeho mrtvého a do té doby může těšit naše srdce. Tak se stalo, že „Marie, když tam přišla, kde byl Ježíš, uzřevši jej, padla k nohám jeho“. V jiný den seděla u Jeho nohou jako učící se, a tak v den svého zármutku je schopna být u Jeho nohou jako zarmoucená. Výsledkem bude, že jen za malý čas bude nalezena u Jeho nohou jako velebitelka (Jan 12,3). Jako naslouchající Jeho slovům u Jeho nohou se naučila znát Jeho lásku a milost, a nyní, jako zarmoucená čerpá z té lásky a milosti. Povzbuzena tím, co o Něm poznala, rozprostírá u Jeho nohou svůj zármutek.
Stejně jako Marta, věděla i Marie málo o moci života vzkříšení, ale zná Ježíšovo srdce. Zná trápení svého vlastního srdce a rozprostírá to trápení před Pána. Marta může s Pánem mluvit; ale Marie s Pánem pláče.
Verše 33-35: Martina rozmluva s Pánem se stává příležitostí pro zjevení myšlenek Pána ohledně Jeho lidu, ať spícího nebo žijícího. Mariiny slzy se stávají příležitostí ke zjevení srdce Pána, neboť čteme: „Ježíš pak jak uzřel, že pláče, i Židy, kteří byli s ní přišli, že pláčí, zastonal duchem a zkormoutil se.“ Ba ještě více, On smísil své slzy s jejich, neboť čteme: „I zaplakal Ježíš.“ Plakal kvůli Lazarovi? Jistě ne. Cožpak neměl vzkřísit Lazara z mrtvých? Jeho slzy nebyly způsobeny ztrátou mrtvého, ale zármutkem živých.
Stvořitel stojí uprostřed svých ubohých stvoření, která se zničila hříchem: a smrt – mzda hříchu – vnikla do domu, roztrhla nejdražší pouta a zlomila jejich srdce. Tíha smrti těžce leží na jejich duchu a Stvořitel se k nim blíží v lásce a dokonalém soucitu, aby s nimi plakal.
Verše 36 a 37: Jak málo rozuměli tito zarmoucení lidé příčině Jeho slz. Židé říkají: „Aj, kterak ho miloval!“ Pán skutečně miloval Lazara. Avšak Jeho slzy nevyvolala láska k mrtvému, ale spíše láska k živým. Jestliže byl Jeho duch hluboce pohnut, jestliže tekly Jeho slzy, byl to výraz Jeho zármutku nad lidským rodem, zdrceným pod tíží smrti, nemajícím sílu oddechnout si od zármutku, a bez víry užít moc, která byla přítomná v Osobě Božího Syna. Všichni byli pod tíží smrti: Lazar byl v hrobě, smrt už konala své zkázonosné dílo. Obě, Marta i Marie říkají: „Kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel.“ A Židé říkají: „Nemohl-li tento… učiniti, aby tento neumřel?“ Žádný si neuvědomoval, že v jejich středu je Ten, jenž je vzkříšení a život.
Když Pán vyjádřil způsob božského soucitu, jedná nyní podle způsobu božské moci (verše 38-44).
Verše 38-40: Příkaz Pána, aby odejmuli kámen od hrobu, se jen stává další příležitostí ke zjevení nevěry Marty. Uvědomuje si, že tělo už prošlo porušením, a tak posiluje beznaděj případu v očích přirozenosti a rozumu. Ale všechna váha smrti na člověku a přirozená nevěra jeho srdce jen přispívají k ukázání Boží slávy. Když na straně člověka je všechno krajně beznadějné, Bůh jedná pro svou vlastní slávu.
Verše 41 a 42: Než Pán vzkřísí Lazara, veřejně s děkováním uznává Otce. Nechce vykonat tuto velkou moc vzkříšení, aby oslavil sebe. Dává pozor, aby světu oznámil, že všechno, co dělá, je v poddanosti a v závislosti na Otci, jako poslaný od Otce a pro slávu Otce.
Verše 43 a 44: Pak silným hlasem přikazuje Lazarovi, aby vyšel. A mrtvý vychází, maje svázané ruce i nohy. „Ježíš jim řekl: Rozvažte ho a nechte ho odejít.“ Jen Pán mohl vzkřísit člověka z mrtvých, ačkoli druzí mohou být užiti, aby uvolnili pouta, kterými židovství omotalo lidi.
Ze zármutku, který přišel na dům v Betany, můžeme pro své povzbuzení rozeznat tři hlavní pravdy. První, že zkoušky, které se zmocňují Božího lidu, se stávají příležitostí pro ukázání Boží slávy. Lazarova smrt se ve zvláštním smyslu stala příležitostí pro ukázání záře Boží slávy v moci života vzkříšení. V průběhu staletí se lidská moc často ukázala ve vynalézání obdivuhodných nástrojů k usmrcení lidí; nikdy nebyl člověk přiveden zpět ze smrti. Pán už vzkřísil Jairovu dceru, a to hned po její smrti. Opět ukázal význačnější moc ve vzkříšení syna vdovy v Naim, který už byl na márách a měl být pohřben. Ale nejvyšší ukázání božské moci je vidět ve vzkříšení Lazara z hrobu, kde tělo už podléhalo porušení.
Za druhé je zármutek nejen příležitostí pro přinesení slávy Bohu, ale také pro přinesení požehnání svatým. Ty dvě sestry získávají hlubší známost Pána. Jistě mohly říci: „Věděly jsme, že Pán nás miluje, ale až do tohoto trápení, které přišlo, jsme nikdy nevěděly, že nás miluje tak hlubokou osobní láskou, která ho přivedla k nám, aby s námi mluvil, šel s námi a plakal s námi v den našeho velkého zármutku.“
Za třetí: Když byla ukázána Boží sláva a bylo zajištěno požehnání svatých, vidíme moc a milosrdenství, které přichází uspokojit potřebu a odstranit zármutek. A i když v našich dnech zvláštní zármutek ztráty není odstraňován vzkříšením našeho mrtvého, přece je dána milost, aby podpírala opuštěného až do dne slávy.
Závěrečné verše kapitoly, 45 až 57, zjevují účinek tohoto zázračného ukázání slávy Božího Syna na svět.
Verš 45: Předně: „Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co učinil Ježíš, v něho uvěřili.“ Není bez významu, že jen Mariino jméno je zmíněno ve spojení se Židy, kteří uvěřili, zatím co ve spojení se Židy, kteří přišli utěšovat sestry, čteme, že „přišli k Martě a Marii“ (verš 19). Nabízí se myšlenka, že to bylo svědectví Mariina života a jednání, které zapůsobilo na ty Židy a vedlo je k tomu, aby hleděli na to, „co učinil Ježíš“, a tak v Něho uvěřili.
Verš 46: Ačkoli mnozí uvěřili, nenávist druhých se zvýšila tak, že „pověděli, co učinil Ježíš“ těm, kteří Ho chtěli zabít.
Verše 47 a 48: Tato zpráva svádí dohromady přední kněze a farizeje do rady, aby hledali, co by mohli učinit ke zrušení svědectví tohoto nezpochybnitelného zázraku. Se svědomím, kterého se nedotýkaly jejich hříchy, a se srdcem, nedotčeným Kristovou láskou, se hrozí účinku těchto velkých znamení na ostatní lidi. Nechtě vydávají svědectví Ježíšově moci, když říkají: „Necháme-li ho tak, všichni uvěří v něho.“ Poněvadž mysleli jen na své vlastní postavení a na národní důležitost, lekají se, aby to nevyvolalo nepřátelství Římanů, když budou duše přitahovány k následování Krista.
Verše 49-52: V tom, co následuje, je nám dovoleno vidět, že nad úvahami zlých lidí Bůh vykonává své rady. A aby uskutečnil tyto rady, Ježíš měl umřít. Bůh používá tohoto zlého nejvyššího kněze, aby prorocky oznámil smrt Krista. Kaifáš odhazuje všechny nároky na spravedlnost a jedná jen podle příhodné účelnosti. Přimlouvá se, že je lépe, aby Ježíš přes všechno, co snad udělal nebo co si lidé o Něm myslí, zemřel, než aby celý národ zahynul. Kaifášovi, jako až příliš často politikům tohoto světa, vůbec nejde o to, co je správné, ale o to, co je účelné (nebo: „prospěšné, výnosné“). Tak jsou lidé odhodláni ukřižovat spravedlivého Člověka, aby zachovali, pokud to bude možné, postavení provinilého národa.
Taková je rada zlého člověka: Ježíš musí zemřít za národ. Ale bylo to také podle stanovené rady a předzvědění Božího, že Ježíš má zemřít, ačkoli z naprosto jiných důvodů, než byly ty, které předkládalo sobectví člověka. Jestliže Ježíš musí zemřít, není to proto, aby ochránil zlý národ od rozptýlení, ale aby „děti Boží rozptýlené shromáždil v jedno“.
Bylo pravda, že Ježíš měl zemřít. Ale nejen za „tento národ“, nýbrž za každé dítě Boží rodiny. Kristovy ovce nejsou omezeny na ovce vyvedené z židovského ovčince, a tak Boží děti nejsou jen v rodině Izraele. Kristovou smrtí tu vznikne velká společnost hříšníků ze Židů i z pohanů, obrácených a učiněných dětmi Božími vírou v Krista Ježíše; a nejsou ponechány jako izolované jednotky, ale jsou shromážděny, aby tvořily Boží rodinu. Jan jako vždy hledí na křesťany jako na stádo, závisející na Pastýři, a jako na rodinu pod Otcem. Pavel hledí na křesťany jako na tvořící jedno tělo, jehož Hlavou je Kristus, a jako na jedno společenství, jehož jednotícím svazkem je Pán.
Verš 53: Kaifášův zlý plán je schválen vůdci lidu, kteří „od toho dne“ drží radu, aby Ježíše zabili. Stávají se zlými nástroji k provedení Boží rady.
Verše 54-57: Až do chvíle, kdy přišla Jeho hodina, Ježíš odešel do krajiny blízko pouště, a tam byl se svými učedníky. V tomto Evangeliu znovu a znovu vidíme, jak Pán zaujímá místo vně. Jistě, vystupuje, aby vydával svědectví, ale vždy jako oddělený Člověk, který stojí mimo zkaženost židovství. (Viz Jan 1,28; 6,15; 7,1; 10,39-42; 11,54.) Ačkoli Kristus je mimo, svět samolibě pokračuje se svými náboženskými svátky, spekuluje ohledně Ježíše, zatím co jeho vůdcové ve svém nepřátelství vydávají své nicotné příkazy, týkající se Ježíše. Dnešní svět se nezměnil. Kristus je stále venku na místě pohanění. Zkažené křesťanstvo stále více zavírá své dveře před Kristem, zatím co lpí na svých náboženských svátcích a ceremoniích a spekuluje o Osobě Krista. Mezitím je politický svět ke Kristu buď naprosto lhostejný, nebo otevřeně nepřátelský a pokoušející se marnými příkazy všemi silami vyhladit Ježíšovo jméno.
Vzkříšení Lazara bylo svědectvím o Ježíšově slávě jako Božího Syna. Nyní máme výsadu slyšet další svědectví o Jeho slávě jako Davidova Syna (Jan 12,12-19) a jako Syna člověka (Jan 12,20-36). Výsledek tohoto trojnásobného svědectví o slávě Krista, pokud se týká národa, je představen v závěrečné části kapitoly (Jan 12,37-50).
Je zřejmé, že svědectví o Kristově slávě jako Božího Syna je národem zavrženo. Ale dříve, než nám Duch Boží ukáže další svědectví o Jeho slávě, uvádí tento dojemný výjev v Betany, abychom viděli, že tu byli ti – Jeho vlastní ovce – kteří Ho milovali a vážili si Ho.
Verše 1-3: Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betany. Snad můžeme říci, že to bylo místo na zemi, které bylo zvláště drahé srdci Krista. Bylo to „městečko Marie“, věřící velmi Kristem osvědčené. Bylo to místo ukázání Jeho slávy ve vzkříšení Lazara. Tam „připravili Jemu večeři“ a, jak se dozvídáme z Lukáše, tam při svém nanebevstoupení „pozdvihl rukou svých a dal jim požehnání“ (Lukáš 24,50).
Nestávalo se často, že někdo v tomto světě učinil hostinu pro Krista. Lidé byli při různých příležitostech rádi, že od Něho obdrželi požehnání; ale zřídka kdy myslí na to, aby Žehnajícímu něco poskytli. V dřívějších dnech Jeho služby „učinil Jemu hody veliké Lévi v domě svém“ a pozval „zástup veliký“ hříšníků, aby s Ním stolovali (Lukáš 5,29). Nyní konečně, v závěrečných dnech Jeho cesty na zemi, je pro Něho prostřena hostina, při které je u stolu uprostřed svých svatých.
Jak velká byla hostina, kterou Kristus přišel prostřít v tomto nuzném světě! Přišel, aby oznámil Otce (Jan 1,18); aby přinesl radost (Jan 2,10.11); aby nám pověděl o nebeských věcech (Jan 3,12); aby vedl naše srdce do míst věčného uspokojení (Jan 4,14); aby nás vedl ze smrti do života (Jan 5,21.24); aby nás vysvobodil z nedostatku (Jan 6,35); aby nám dal Ducha Svatého (Jan 7,39) a aby nás vedl do požehnání křesťanství (Jan 10). Na všech těchto požehnaných cestách byl On Dárcem. Ale nyní nakonec, v domě v Betany, je Příjemce. Konečně přišla chvíle, kdy několik oddaných srdcí připravuje hostinu pro Toho, jenž připravil hostinu pro celý svět: „I připravili Jemu tu večeři.“
Uprostřed stoupajíci vlny nenávisti světa vůči Kristu tu je malá společnost těch, kteří se shromažďují, aby připravili „Jemu večeři“. Vůdcové tohoto světa mohou držet svou radu, aby Krista přivedli na smrt, a vydávat své příkazy, aby Kristus byl vydán do jejich rukou; ale tato malá společnost, nepohnuta jejich zlými plány, jejich nicotnými příkazy a tváří v tvář všemu tomuto protivenství, připravuje „Jemu večeři“. Jistě Mu byla ta večeře velmi příjemná a láska, která ji připravila, velmi drahá v Jeho očích.
Jako v závěrečných dnech zkaženého židovství bylo stále ještě možné pro těch několik málo, kteří slyšeli Jeho hlas a byli pohnuti Jeho láskou, aby pro Něho připravili večeři, tak nyní, v závěrečných dnech zkaženého křesťanstva, uprostřed vzrůstající vlny odpadnutí, kde Jeho jméno je zapíráno a Jeho dílem je opovrhováno, je stále ještě možné pro jednotlivce, aby pro Něho připravili hostinu. Neboť může říci: „Jestliže by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřeti, a on se mnou.“ (Zjevení 3,20)
V této šťastné společnosti v Betany nám je dovoleno vidět, že tam má své představitele služba, obecenství a velebení, ale vše je spojeno, aby „Jemu připravili večeři“. Marta stále ještě slouží, ale už není přetížena svou službou. Jindy měla její služba v jejích myšlenkách větší místo než Kristus. Nyní má Kristus větší místo než její služba. Slouží, aby připravila „Jemu večeři“.
O Lazarovi, jenž prošel nemocí a smrtí a byl zázračně vzkříšen z mrtvých, čteme, že „byl jeden ze stolících s Ním“. Odpočívá, když prožívá obecenství s Kristem.
Marie, která předtím seděla u Jeho nohou jako učící se (Lukáš 10,39), a teprve nedávno plakala u Jeho nohou jako zarmoucená (Jan 11,32), je nyní u Jeho nohou jako velebitel. Pomazává Jeho nohy velmi drahým olejem a vytírá Jeho nohy svými vlasy. Její čin vyhlašuje, že v jejím ocenění nic, co má, není dost dobré pro Krista. Vynakládá na Něho drahou mast a dává k dispozici to, co je slávou ženy – své vlasy. Nemyslela v té chvíli na chudé nebo na požehnání druhých. Byla cele upoutaná Kristem. Toto je opravdové velebení. Ale i tak ten, kdo je plně zaměstnán Kristem, přináší požehnání druhým; a tak čteme: „I naplněn jest dům vůní té masti.“
Verše 4-6: Žel, uprostřed vzácné vůně lásky číhá zlé jednání zrádce. Ježíš je Světlo a v Jeho přítomnosti jsou všichni zjeveni ve své pravé barvě. To, co bylo vyjádřením lásky oddaného svatého, se stává příležitostí k ukázání chtivosti bezcitného hříšníka. Zatím co Marie se zalíbením vynakládá to, co je „velmi vzácné“ na Toho, jenž má nekonečnou cenu, Jidáš chladně vypočítává cenu masti – třista denárů byl roční výdělek pracujícího člověka, suma, která stačí na potřeby domácnosti chudého člověka na rok – a jen lituje pod zástěrkou dávání chudým, že nemůže přidat tuto sumu ke svým nepravým ziskům. Tento muž, který se nestará ani o Ježíše, ani o chudé, je ovládán láskou k penězům, které je možné získat, a je hotov krást z váčku a zradit Krista.
Verše 7 a 8: Pán chrání svou ovečku před zlodějem, který přichází, aby kradl a zabíjel a ničil. Jestliže Pastýř z lásky pokládá svůj život za ovce, nechce dovolit, aby se Jeho ovcí někdo dotýkal. Pánovo slovo je: „Nech ji.“ Marie asi měla málo jasno ohledně porozumění smrti a vzkříšení Krista, ale její duchovní instinkt puzený láskou ji vedl, aby správnou věc udělala ve správnou chvíli. A Pán, jak někdo řekl, „dává význam jejímu skutku“.
Asi skutečně měla mnohou příležitost prodat mast na podporu chudých, dříve než ji vylila na Krista. Ale Pán říká: „Zachovala to“ pro tuto svrchovanou chvíli. Pán každému oznamuje, že toto pomazání bylo zachováno pro den Jeho připravení k pohřbu. Bylo to vyjádření lásky ke Kristu, které se stává svědectvím skutečnosti, že Ten, jenž právě vzkřísil člověka z mrtvých, sám jde na smrt. Pán ve skutečnosti nezapomíná na chudé, neboť říká, že chudé máme vždy u sebe. Ale s dojemnou jemností dodává: „Mne ne vždycky míti budete.“ Je si vědom svého blížícího se odchodu a duchovní instinkt Marie jí říká, že stín smrti se blíží k jejímu Pánu. Lazar byl svědectvím o Kristově moci vzkříšení, ale Mariin skutek svědčil o tom, že Ten, jenž má moc života vzkříšení, jde na smrt. Jako tak často, oddaná láska dává božskou známost. Tak se zdá, že ona byla ten jediný, kdo poznal myšlenky Pána a uvědomoval si smrt, která byla před Ním.
Verš 9: Jidáš se vyznačoval duchem lži, zrady a pokrytectví. Byli tu však přítomni jiní – mnoho lidí ze Židů – kteří nebyli vedeni takovými ubohými pohnutkami, a přece nepřišli s vírou v Krista, nýbrž byli přitahováni zvědavostí, aby viděli člověka, jenž byl vzkříšen z mrtvých.
Verše 10 a 11: Jestliže v Betany byl dům naplněný jemnou vůní lásky, která připravila večeři pro Pána, venku byli ti, kteří, vedeni nenávistí a špatností, se radili, aby zabili Lazara i Toho, jenž jej vzkřísil z mrtvých. Rádi by se zbavili nejen Ježíše, ale i každého, kdo byl živým svědectvím o Ježíšově milosti a moci. V jádře je svět stále stejný. Nechce ani Krista, ani ty, kteří jsou Kristu věrnými svědky. Ti, kteří žijí zbožně, budou trpět pronásledování. A za nepřátelstvím náboženských vůdců je vždy závist, která nemůže snést, aby je jejich učedníci opouštěli a následovali Ježíše.
Verše 12-19: Bůh však určuje, že tu bude odpovídající svědectví o slávě Toho, koho člověk zavrhl. Už bylo přineseno svědectví o Jeho slávě jako Božího Syna. Nyní je vzbuzeno další svědectví o Jeho slávě jako Davidova Syna. Mnozí lidé, když slyší, že Ten, jenž vzkřísil Lazara z mrtvých, přichází do Jeruzaléma, vycházejí s palmovými ratolestmi, aby Ho pozdravili jako Davidova Syna, zaslíbeného Krále Izraele, který přichází ve jménu Páně podle jejich vlastního Žalmu (Žalm 118,26) a jede na oslátku, jak je psáno v prorocích (Zachariáš 9,9).
Učedníci byli pomalí k tomu, aby si uvědomili hluboký význam těchto věcí, dokud Ježíš nebyl oslaven. Nicméně zástup pod dojmem vzkříšení Lazara správně soudí, že tato slavná Osoba je dlouho zaslíbený Davidův Syn. Když jsou svědky takového svědectví o slávě Krista, farizeové musejí „mezi sebou“ připustit, že jejich odpor nemá úspěch. Také pro věřícího je dobré, aby si vždy uvědomoval, že – přes všechno zdání o opaku – žádný odpor proti Kristu nebo pravdě nemůže nikdy nakonec zvítězit.
Verše 20-23: Příchod Řeků (nebyli to Helenisté, to jest řečtí Židé, nýbrž Hellenes, to jest pohané) – skutečných pohanů – s jejich přáním vidět Ježíše, se stává příležitostí k uvedení třetího velkého svědectví o slávě Krista jako Syna člověka. Pohané nemají žádný nárok na Krista jako Mesiáše, takže se tito Řekové správně blíží k Pánu skrze židovské učedníky, jako předtím pohanský setník poslal k Pánu skrze židovské starší. Pán okamžitě o sobě mluví jako o Synu člověka, což je titul, pod kterým se On stává cestou požehnání pro „všechny (lidi)“ (verš 32). Takto touha pohanů vidět Ježíše vede Pána, aby před svými učedníky otevřel vidění zcela nového řádu požehnání, který jde daleko za hranice Izraele. Může říci: „Přišla hodina, aby oslaven byl Syn člověka.“
Víme, že když Kristus byl zavržen jako Boží Syn a Král Izraele podle 2. Žalmu, bude mít panování nad celou zemí jako Syn člověka podle 8. Žalmu. Opět se učíme z proroka Daniele, že jako Synu člověka „dáno jest jemu panství a sláva i království, aby všichni lidé, národové a jazykové sloužili jemu“ (Daniel 7,13.14). Takto Starý zákon hojně ukazuje všeobecné panování, jímž bude Kristus oslaven. Doba pro tuto slávu ještě nepřišla. Když proto Pán říká: „Přišla hodina, aby oslaven byl Syn člověka,“ pak jistě nemá na mysli království, ale kříž, kde má být Syn člověka oslaven, když oslaví Otce, v souhlasu se svými dalšími naučeními v horní síni (Jan 13,31).
Verš 24: Pán proto ihned mluví o své smrti, která otevírá cestu požehnání pro „všechny (lidi)“. Kristus musí zemřít, což je pravda tak nesmírné důležitosti, že Pán ji uvádí slovy „Amen, amen“. Jestliže Kristus, to drahé pšeničné zrno, nepadne do země a nezemře, musí provždy zůstat sám. Pšeničné zrno, pokud není zaseto, zůstane jen osamoceným zrnem. Je-li zaseto, nejen přinese mnohé ovoce, ale také ovoce téhož druhu. Tak Pán vchází do smrti, aby zajistil semena podle svého vlastního druhu. O staletí předtím, když Izaiáš hleděl ke kříži, mohl říci: „Aby polože duši svou v oběť za hřích, viděl símě své.“ (Izaiáš 53,10)
Verš 25: Takto cesta požehnání pro člověka prochází smrtí. Ale požehnání, do kterého Kristova smrt přivádí věřícího, je zcela nového řádu, mimo moc smrti. A nyní Pán staví proti sobě dvě sféry života: „život v tomto světě“ a život radosti a požehnání, o kterém se mluví jako o „věčném životě“. Život v tomto světě je přinejlepším pomíjivý život. Život, který Pán dává, je „věčný“. Milovat život zde znamená lpět na životě, který musíme ztratit, a to i v jeho pokračování. Nenávidět život v tomto světě při pohledu na věčný život znamená vcházet do požitku věčného života už nyní. Je dobré, když zvážíme hluboký význam slov Pána. Obrátit se ke světu a snažit se najít svou radost ve všem tom, v čem svět nalézá svůj život, se ukáže být jen hořkostí a trápením pro věřícího, když zjistí, že sleduje to, co nejen nedokáže dát trvalé uspokojení, ale co i ve svém nejlepším jen stále více uniká jeho uchopení, neboť to je život, který končí ve smrti.
Verš 26: Nadto tu je nejen nový život se svou trvalou radostí, na rozdíl od starého života, který pomíjí, ale je tu výsada žít život služby Pánu. Abychom šli touto cestou služby, musíme následovat Pána. Tak o něco později je Pánova výzva k Petrovi, aby pásl Jeho ovce, následována napomenutím: „Pojď za mnou.“ (Jan 21,17.19) To nám dává další pohnutku pro to, abychom přijali smrt pro přítomný život; neboť „následování“ Krista je v zásadě skrze smrt hříchu a světu. Taková stezka bude mít svou světlou odměnu. Následování Krista povede tam, kam šel Kristus, abychom byli s Kristem v domově věčného života. Může se to setkat s odporem a pronásledováním od člověka; jistě se to setká s poctou od Otce.
Verše 27 a 28: Pán nás vyzval, abychom se dali cestou smrti tomuto světu, vedoucí k životu a cti. Ale dříve, než může věřící vstoupit na tuto cestu, musel se Kristus setkat se smrtí jako Božím soudem nad hříchem. Když si uvědomoval vážnost opuštěnosti Bohem na kříži, Pán musí říci: „Nyní duše má zkormoucena jest.“ Je-li tomu tak, má také říci:„Otče, zachraň mne z této hodiny?“ – Cožpak právě kvůli této věci – být opuštěn, aby Jeho lid nikdy nebyl opuštěn – nepřišel k této hodině? Proto ať Ho to stojí cokoli, řekne: „Otče, oslav své jméno!“
A ihned přichází Otcova odpověď z nebe slovy: „I oslavil jsem, i ještě oslavím.“ Otec už oslavil své jméno ve vzkříšení Lazara. Nyní je chce oslavit ve vzkříšení Krista k lepšímu vzkříšení mimo moci smrti. Odpovědí na zkormoucení duše Pána vzhledem ke smrti pod soudem je život ve vší jeho plnosti mimo dosah smrti pro Něho a pro Jeho lid.
Verše 29 a 30: Otec vydal veřejné svědectví o tom, že Syn je Ten, skrze něhož On oslavuje své jméno. Lidé, nezvyklí na hlasy z nebe, přemýšleli o tomto veřejném svědectví. Někteří řekli, že to bylo zahřmění, jiní, že to byl hlas anděla. Pán jim jasně říká, že to bylo kvůli nim. On sám, poněvadž stále chodil v obecenství s Otcem, nepotřeboval žádné takové veřejné svědectví.
Verše 31-33: Ten hlas byl kromě toho varováním, že smrt a vzkříšení Krista, které přinese slávu Otci, přinese světu jako takovému soud. Jestliže přišla hodina k oslavení Syna a k oslavení jména Otce, pak také přišla hodina soudu tohoto světa a vyvržení jeho knížete. Svět, který zavrhl Krista, je křížem odsouzen, když moc jeho knížete je zlomena. Na druhé straně je kříž zjevením Spasitele, jenž se stane středem přitažlivosti pro „všechny (lidi)“. Na zemi byl ve spojení s Izraelem jako jeho Mesiáš, jak řekl: „Nejsem poslán než k ovcem zahynulým z domu izraelského.“ (Mat. 15,24) Ale když bude „povýšen od země“, tu působení Jeho Osoby a díla bude otevřeno jak Židu, tak i pohanu. On „dal sebe samého mzdu na vykoupení za všecky“. Není nám ani ponecháno, abychom sami činili závěr, že před námi stojí kříž, neboť je nám jasně řečeno, že „to pak pověděl, znamenaje, kterou by smrtí měl umříti“. Tak byl kříž utrpením pro Pána (Jan 12,27), slávou pro Otce (Jan 12,28), soudem pro svět (Jan 12,31), zničením ďáblovy moci (Jan 12,31) a spasením pro všechny (Jan 12,32).
Verš 34: Ve verších, které následují, vidíme temnotu lidu v protikladu ke světlu v Osobě Krista, a je tak ukázán střet mezi nevěrou a pravdou. Lidé správně vykládají povýšení, že se vztahuje na kříž, ale ve své nevěře užívají Písma, která mluví o Kristově věčném království, aby je stavěli proti slovům Pána. Přehlížejí jiná Písma, která mluví o Kristových utrpeních, jež vedou ke slávě, a ptají se: „Kterak ty pravíš, že musí býti povýšen Syn člověka? Kdo jest to Syn člověka?“
Verše 35 a 36: Jejich otázky prozrazují temnotu jejich duší. Pán, aniž by dával formální odpověď na jejich otázky, odpovídá na stav duše, který k nim vedl. On byl světlo světa. Ještě malý čas, a světlo bude vzato. Jejich moudrostí bude užít světlo ve svůj prospěch, aby je, až bude příliš pozdě, nezachvátila tma. Světlo tu bylo v Osobě Krista, ale jen ti, kteří věřili ve světlo, budou mít porozumění, jež dává světlo, a tak budou charakterizováni světlem jako děti světla. Ten, kdo zavrhl světlo, upadne do tmy svých vlastních myšlenek a ztratí cestu, nevěda, kam jde. Tak tomu bylo s židovským národem, který zavrhl Krista; a tak to bude s odpadlým křesťanstvem, které opět zavrhuje světlo a ztrácí svoji cestu ve tmě modernismu a nevěry. V našich dnech Pán opět z místa vně volá na duchovně slepého v křesťanském vyznání, když říká: „Očí svých pomaž mastí na oči, abys viděl.“ (Zj. 3,18)
Když pronesl tato vážná varování, Pán odešel a skryl se před těmi, kdo zavrhli každé svědectví o Jeho Osobě a opovrhovali Jeho varováními.
Verše 37 a 38: Závěrečné verše kapitoly představují vážné postavení národa, který odmítá věřit v Krista přes mnohá znamení, která byla před ním činěna.
Předně podle Izaiášova proroctví zavrhli jak „kázání“ o Pánu, tak i „rámě Páně“. V obdivuhodných slovech Pána slyšeli kázání; v mnoha znameních viděli rámě Pána. Naprosto zavrhli kázání jako přicházející od Boha, když přičetli Pánova slova ďáblu (Jan 8,48.52). Zavrhli rámě Pána, když přičetli Jeho skutky moci ďábla (Jan 10,20).
Verše 39-41: Za druhé: Vzhledem k tomu, že nechtěli věřit, přišel čas, kdy „nemohli věřit“. Stali se soudcovsky zatvrzeni. Izaiáš, který prorokoval o jejich rozmyslném zavržení, také předpovídá soudní odsouzení, které je výsledkem zavržení Krista. Utvrdili svá srdce proti Jeho slovům a zavřeli své oči před Jeho skutky moci. Jako výsledek je Bůh oddal slepotě a zatvrzení, které si sami zvolili.
Tyto věci Izaiáš pronesl, když viděl slávu Pána. Když se na ně díval mimo onu slávu, snad měl o lidu nějakou naději. V přítomnosti slávy viděl jejich vážný a beznadějný stav.
Verše 42 a 43: Ve skutečnosti tam byli takoví, kteří byli usvědčeni ohromujícím svědectvím skutků Pána, že On je skutečně Kristus. Zjevně byl přesvědčen jen jejich rozum. Jejich srdce zůstalo nedotčeno a nezměněno. Protože měli před sebou lidi a ne Boha a přáli být si zadobře s náboženským světem, nebyli připraveni snášet Kristovo pohanění, a tak Ho nevyznali, aby nebyli lidmi vyvrženi.
Verše 44-50: Verše, které následují, podávají konečné veřejné svědectví Pána. Předně je nám mluveno o pozitivním požehnání víry v Něho. Víra v Něho přináší věřícímu plné zjevení Božího srdce. Vidět Syna znamená vidět Otce zjeveného v Synu. Otec a Syn jsou jedno.
Za druhé je nám řečeno, že toto „světlo“ – pravda o Bohu – je pro všechny. On přišel jako světlo do světa, aby žádný, Žid nebo pohan, kdo v Něho věří, nezůstal ve tmě neznámosti o Bohu.
Za třetí jsme varování před soudem, který musí zachvátit toho, kdo slyší a nevěří. Je pravda, že Pán nepřišel, aby soudil svět, ale aby ho spasil. Nicméně Jeho slova, jsou li zavržena, budou v poslední den svědectvím proti tomu, kdo Krista zavrhl. A to tím více, že to byla slova, jež Mu dal Otec, aby je mluvil – slova, která skutečně byla dána pro život a požehnání, ale jestliže jsou zavržena, stanou se slovy odsouzení.
V líčení závěrečných událostí Kristova života, jak je podáno v Evangeliu Jana, je přednostně představena sláva Krista jako božské Osoby – velký cíl Evangelia. Znovu a znovu tu máme podrobnosti, v nichž je vydáváno přímé svědectví Jeho božství, a přitom je vždy představena Jeho dokonalá poslušnost jako Toho, jenž se stal tělem. Takto je naší výsadou, aby naše srdce byla přitahována ve velebení k Němu jako k jednorozenému Synu Otcovu a jako k Tomu, jenž se stal tělem, plný milosti a pravdy.
Verš 1: Jak požehnaně jsou tyto pravdy vyjádřeny ve vážném výjevu zrady, popsaném v prvních jedenácti verších. V úvodním verši čteme: „Ježíš vyšel s učedníky svými.“ Tak vidíme dobrého Pastýře, jak jde první, a za Ním následují ovce.
Verše 2-9: V následujících verších vidíme přicházet vlka. Ale jestliže Jidáš „znal to místo“, kam se Ježíš častěji uchyloval se svými učedníky, tu nikdy neznal Ježíše. Nevěděl nic o slávě Jeho Osoby, neznal Jeho velikou moc nad všemi Jeho nepřáteli, Jeho nekonečnou lásku k Jeho ubohým ovcím; ani Jeho dokonalou poslušnost vůči Otci. Jidášova špatnost se na jedné straně stává příležitostí k ukázání Ježíšovy dokonalosti, a na druhé straně ke zjevení slabosti a špatnosti těla i v oddaném učedníkovi. Žel, že i u nás až příliš často protivenství, urážka a zrada vyvolávají nějaký smutný projev těla. Je pro nás dobré, když, jak nás Petr po letech sám může napomínat, dobře hledíme na tento výjev a bereme si Krista za svůj příklad, abychom Ho následovali v jeho šlépějích (1. Petra 2,21-23).
Předně tedy vidíme záři slávy Jeho božství a dokonalost Jeho lidství, neboť čteme: „Ježíš pak věda všecko, což přijíti mělo na něj, vyšel.“ Pouhý člověk, jenž by měl i nepatrnou znalost toho, co přichází, by se jistě obrátil zpět. Jen o božské Osobě mohlo být řečeno v absolutním smyslu, že znal všechno; a jen o dokonalém Člověku, jenž znal všechno, mohlo být řečeno, že „vyšel“. Poddává se člověku, ale v poslušnosti vůči Otci. „Nepostavoval se vzpurně, ani se neodvracel zpět.“ (Iz. 50,5)
Za druhé vidíme Jeho velkou moc božské Osoby, neboť když řekl: „JÁ JSEM“, Jeho nepřátelé „postoupili nazpět a padli na zem“. Byli v přítomnosti velkého JÁ JSEM, Toho, jenž má všechnu moc a proti kterému svět nemůže udělat nic přes své spojené síly s jejich lucernami a pochodněmi a zbraněmi. Když Pán slávy „vyšel“, Jeho nepřátelé „postoupili nazpět“. Tak když žalmista mluví prorocky o Kristu, může říci: „Zpět obráceni a v potupu dáni buďte, kteří mi přejí zlé.“ (Žalm 60,14; 70,2.3)
Za třetí vidíme nekonečnou lásku dobrého Pastýře k ovcím. Když přichází vlk, místo aby opustil ovce a uprchl, jak by to udělal pouhý námezdník, On „dává svůj život za ovce“ (Jan 10,11.12). Ale jestliže vydává sebe, nechce dovolit, aby se někdo dotkl ovcí. Tak může říci: „Poněvadž tedy mne hledáte, nechte těchto, ať odejdou.“ Jeho vlastní slova se takto naplnila: „Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem žádného.“ Jeho ubohé ovce mohou chybovat, jako Ho Petr zapřel a všichni Ho opustili. Ale na straně Pána je všechno dokonalost, a proto ani jeden z těch Jeho nebude ztracen. Je to požehnaná pravda, že ať je naše selhání jakékoli, a ačkoli mezi lid Pána vešli draví vlci, kteří nešetří stádo (Sk 20,29), tu přece nakonec budou všechny Jeho ovce přivedeny domů, ani jedna nebude ztracena a ani jedna nebude chybět v ten velký den.
Verše 10 a 11: Za čtvrté vidíme Kristovu dokonalou poslušnost Otcovy vůle v protikladu ke slabosti těla v jednom z nejoddanějších učedníků Pána. Když Pán bděl v zahradě, Petr spal. Když se Pán poddává svým nepřátelům v poddanosti vůli Otce, Petr odporuje v tělesné horlivosti. Petr to myslel vážně, ale i sama upřímnost věřícího jen přidává ke škodě, kterou působí, jedná-li v těle. Jak někdo řekl. „I Jeho nejvíce poctění služebníci chybují a jsou nakloněni velmi zklamat, když jednají v přirozené horlivosti a své vlastní moudrosti; když si příliš důvěřují, než aby hleděli na Jeho cesty a dbali na Jeho slovo, a tak se od Něho učili.“ (W. K.) Jakkoli málo na to Petr myslel, jeho čin, když mečem udeřil služebníka nejvyššího kněze, byl v přímém odporu k Otcově vůli. Pán může říci, když Petra kárá: „Což nemám píti kalicha, který mi dal Otec?“ Přátelská a horlivá povaha by bývala vzala tento kalich od Jeho rtů a nevědomky by zmařila naplnění všech hlubokých věčných rad Otcova srdce pro slávu Krista a požehnání člověka.
Verše 12-14: Kdyby Otcova vůle pro Pána byla, aby se osvobodil od svých nepřátel, nebylo by nijak potřebné užívat meče. Mohl klidně odejít, když Jeho nepřátelé padli k zemi, tak jako na počátku své služby, když Ho zlí lidé chtěli svrhnout z vrchu hory, klidně prošel jejich středem a šel svou cestou. Ale nyní dosáhl konce své cesty a přišla hodina pro velké dílo kříže. Tak v poddanosti vůli Otce dovoluje, aby byl svázán a odveden těmi, kteří, ač jsou nástroji Satana, jsou užiti, aby vykonali určenou radu a předzvědění Boží. Tak také Kaifáš, zlý člověk, je Duchem Božím užit k tomu, aby předem pověděl velkou pravdu, že je „užitečné, aby člověk jeden umřel za lid“.
Verše 15-18: Viděli jsme Petrovu tělesnou energii. Nyní máme vidět slabost těla. Petr skutečně následoval Ježíše, ale činí to v sebedůvěře jen proto, aby poznal svou slabost. Jiný učedník vstupuje do paláce ne jako Ježíšův učedník, ale jako známý nejvyššího kněze, a stává se prostředkem k uvedení Petra do chybného postavení. Výsledkem je, že Petr se hroutí po prostém dotazu od služebné. Petr cítí, že by bylo nebezpečné vyznat, že je učedníkem Toho, o němž nejvyšší kněz předem řekl, že má zemřít, a tak s rozmyslem říká lež. Takto přirozeně smělý a statečný člověk padá, když je v chybném postavení. K následování Pána budeme pro svoji podporu potřebovat sílu, která je mimo přirozenost. Pán se právě modlil k Otci, aby chránil Jeho učedníky od zlého. Tak jako často i my, Petr si myslí, že se může ochránit sám, a Pán dovoluje, aby padl a poznal tak svoji slabost. Takto popírá, že je učedník, a když tak učinil, může se připojit k nepřátelům Pána a ohřívat se u ohně světa.
Verše 19-24: Výjev nyní přechází od selhání učedníka, který byl ve spojení se světem, k dokonalosti Ježíše, když se Mu svět protiví. Nejvyšší kněz se Ho ptá na Jeho učedníky a na Jeho učení. Taková otázka zahrnovala osočení, že Pán byl tajný intrikář proti autoritám. Velebený Pán odmítá nařčení tím, že nejvyššímu knězi připomíná, že mluvil světu otevřeně a učil otevřeně na místech s veřejným přístupem. Potají neříkal nic. Nejvyšší kněz se má jen zeptat těch, kteří Ho slyšeli, a ti vydají svědectví o Jeho učení. Na Pánovu odpověď nelze nic odvětit. Ale když tu není odpověď na důkaz, protivníci se často uchylují k urážce nebo nadávkám. Tak strážci, jejichž úkolem bylo udržovat pořádek, Pána udeří. Tyto urážky Pán snáší se spravedlivou důstojností bez bázně.
Verše 25-27: Výjev se opět mění. V ostrém protikladu k Mistrovi vidíme, jak se daří ubohému služebníku, když je postaven do zkoušky. Pán je svázán a stojí před svými nepřáteli. Petr je svobodný, stojí mezi nepřáteli Pána a ohřívá se. Opět mu je položena otázka: „Nejsi-li i ty z učedníků jeho?“ A Petr, boje se lidí, opět zapírá své učednictví. Do třetice se jeden, jenž může svědčit, že Petra viděl v zahradě s Kristem, ptá na jeho spojení s Pánem, ale jen aby vyvolal třetí zapření. Podobně jako Petr máme i my v sobě tělo a ďábla proti sobě a musíme se učit, že žádná láska k Pánu, jakkoli je skutečná, žádná známost Písma, jakkoli je velká, žádné dobré úmysly, jakkoli jsou čestné, žádná zkušenost, jakkoli je hluboká, žádný dar jakkoli velký, ani život z Boha, který vlastníme, nás neuchrání od zapření Pána pod tlakem strachu, ani od povolení i nejhrubším žádostem, když jsme pokoušeni, či projevení hněvu a snahy o pomstu, jsme-li uráženi, pokud se nezdržujeme blízko Pána a nejsme silní v milosti, která je v Kristu Ježíši. Petr se musel naučit, tak jako my se musíme naučit, a může to být hořká zkušenost, pravdě slov Pána: „Beze mne nic nemůžete učiniti.“ (Jan 15,5)
Verš 28: Když náboženští vůdcové židovského národa zavrhli Krista, jsou nyní postaveni na zkoušku političtí vůdcové pohanů. Velebený Pán je veden před Piláta s tím výsledkem, že to, co bylo pohanům dáno k chvále dobře činícím a k vykonání soudu nad zle činícími (Řím. 13,3.4), je užito k odsouzení Toho, na němž, jak je to vyznáno, nemůže být nalezena žádná vina.
Verše 29 a 30: Pilát asi byl světský člověk s tvrdým srdcem, ale aspoň ukazuje nějaké zdání spravedlnosti, když se ptá, jaká žaloba je vznesena proti Kristu. Židé ve své odpovědi dělají, že jsou tak poctiví a bezúhonní lidé, a že to je urážka myslet si, že by mohli Pána přivést před soudce, kdyby nebyl zločinec.
Verše 31 a 32: Pilát se snaží vložit odpovědnost za odsouzení Pána na Židy. Oni v odpověď prozrazují svůj pevný úmysl, že nezávisle na Pilátově verdiktu už usoudili, že Pán musí zemřít. Ale protože Římané odejmuli Židům moc vykonávat rozsudek smrti, musejí věc ponechat v Pilátových rukách. Takto se Židé i pohané stávají nástroji k naplnění slov Pána samého, pokud jde o smrt, kterou má umřít (Sk. 4,27.28).
Verše 33-37: Když se Pilát poradil se Židy, opět vstupuje do soudní síně a ptá se Pána na dvě věci: „Ty-li jsi král Židů?“ a: „Co jsi učinil?“ Pán odpovídá: „Sám-li od sebe to pravíš, čili jiní tobě pověděli o mne?“ Tak Pán dává Pilátovi na vědomí, že proti vší spravedlnosti byl u soudce pomluven. Kdyby se sám činil králem ve vzpouře proti císaři, Jeho služebníci by bojovali. Nicméně má království a je Král, ale Jeho království není z tohoto světa. Jeho království je od Boha a z nebe, a když přijde jako Král králů, budou Ho následovat armády nebe a z Jeho úst bude vycházet ostrý meč, aby jím bil národy. On se skutečně narodil jako Král, ale přišel, aby vydal svědectví pravdě. Zde vidíme slávu Jeho Osoby jako jednorozeného Syna, jenž se stal tělem a přebýval mezi námi, plný milosti a pravdy. Pán mluví k Pilátovu svědomí. Byl on tím, jenž přišel pod usvědčující moc pravdy? Všichni takoví slyší hlas Pána. Žel, Pilát ukazuje, že Ježíšův hlas nikdy nedosáhl jeho svědomí a nedotkl se jeho srdce, neboť se okamžitě ptá: „Co je pravda?“ Kdyby ho pravda usvědčila z jeho hříchu, zjevila by mu také Boží milost a on by řekl s ženou z Jana 4: „Pověděl mi všecko, což jsem koli činila. Není-li on ale Kristus?“
Verše 38-40: Jestliže však Pilátovo svědomí není zasaženo, jeho přirozená inteligence mu říká, že u Ježíše není žádná vina a že to byla jen špatnost, která přiměla Židy, aby přivedli Ježíše před soudnou stolici. Proto se snaží uniknout tomu, aby odsoudil nevinného člověka k smrti, a obrací se k židovskému zvyku; avšak jen proto, aby se ukázala intenzita nenávisti lidského srdce k Ježíšovi, které dává přednost lotrovi a vrahovi, neboť Židé říkají: „Ne toho, ale Barabáše.“
V těchto slavnostně vážných závěrečných výjevech vidíme na jedné straně, jak Ježíšova přítomnost zjevuje zlo těla, a na druhé straně, jak špatnost člověka dává vystoupit dokonalosti Jeho srdce. Před vražednou nenávistí Židů, zatvrzelou nespravedlností pohanského soudce a urážkami vojáků nalézáme na Kristově straně dokonalou poddanost, nekonečnou trpělivost a klidnou důstojnost. Nevyslovuje ani jedno slovo odporu a neuchyluje se ke své všemohoucnosti, aby rozdrtil své nepřátele. Přišla hodina, aby oslavil Boha dílem na kříži, a je poslušný až k smrti.
Přesto víme, že Bůh není lhostejný k urážkám vršeným na Jeho Syna. Přijde den, kdy Ten, jehož lidé korunovali korunou z trní a jemuž se posmívali jako Králi Židů, přijde a ponese mnoho korun jako Král králů. Ten, jehož lidé oblékli do purpurového šatu, přijde na zem v „rouchu krví zbroceném“, a Ten, jehož lidé bili svýma zlýma rukama, bude bít národy železným prutem.
Žalmy i proroci předpovídají jak trpělivé utrpení v přítomnosti Jeho nepřátel, tak i Jeho budoucí slávy, když Jeho nepřátelé budou učiněni podnoží Jeho nohou. Tak ve 109. Žalmu vidíme Krista v Jeho ponížení, když zlí lidé mluvili proti Němu lživými jazyky, bojovali proti Němu bez příčiny, odpláceli se Mu zlým za dobré, nenávistí za Jeho lásku, a pronásledovali Ho, aby „protivenství činili… sevřenému bolestí srdce, aby jej zamordovali“. Před jejich špatností Pán může říci: „Já se oddávám modlitbě.“ (4. verš – přel.) 110. Žalm dává odpověď na Jeho modlitbu. Ten, jehož lidé zavrhli, je vyvýšen na Boží pravici, aby očekával dobu, kdy Jeho nepřátelé budou učiněni podnoží Jeho nohou a On bude vládnout ze Siona – města, kde byl ukřižován – k soudu nad národy a k požehnání svého ochotného lidu.
Viděli jsme Piláta, jak činí svůj první pokus, aby nemusel mít nic společného s Kristem, když nabídl Židům, aby ho soudili podle svého vlastního zákona (Jan 18,31). To však selhává a Pilát je nucen se případem zabývat. Výsledek je, že musí připustit, že na Pánu nenalézá žádnou vinu. Jeho povinnost je tedy jasná. Spravedlnost vyžaduje, aby nevinný člověk byl propuštěn. Ale osobní zájem nutil Piláta udržovat s Židy dobré vztahy. Proto činí druhý pokus, aby se vyhnul odsouzení nevinného člověka, a zároveň aby uchlácholil Židy tím, že využívá zvyku, podle kterého byl na velikonoce propuštěn nějaký vězeň. Ale zvyk nezvyk, Pilátovou jasnou povinností jako soudce je propustit Toho, na kterém nenajde žádnou vinu. Tento kompromis však nejenže nevyjde, ale stává se příležitostí k ukázání hloubky zla, do kterého židovský národ klesl. Aby byl zvyk dodržen, dávají přednost tomu, aby byl propuštěn Barabáš, člověk, jenž byl uvězněn pro vraždu a loupež. Zlo našich srdcí je takové, že ačkoli nemáme rádi vrahy a zloděje, pak – vznikne-li otázka, zda Kristus nebo vrah – tu, nebude-li působit Boží milost, zvolíme vraha; toho, jenž bere život, a ne Toho, jenž dává život.
Verše 1-5: Piláta by zřejmě nikdy nenapadlo, že Židé zvolí Barabáše. Ale tímto kompromisem, o který se pokusil, upadá do rukou lidu a klesá stále hlouběji do špatnosti jako nespravedlivý soudce. Tak činí třetí pokus, aby uchlácholil Židy a unikl krajnímu rozsudku nad Ježíšem. Dává Ježíše bičovat a dovoluje vojákům, aby se Mu posmívali a dali Mu korunu z trní, purpurový šat a aby Ho políčkovali. Potom vyvádí Pána s korunou z trní a purpurovým šatem jako svědectví o tom, že se snaží vyjít lidu vstříc, když pohrdá Tím, jehož oni nenávidí. Navrhuje, že je zbytečné podnikat nějakou další akci, poněvadž on na Něm nenalézá žádnou vinu. Běda! Pilát tak málo znal hloubku nepřátelství srdce Židů, jako málo znal krajní zkaženost svého vlastního srdce a srdce pohanů.
Verš 6: Špatnost Židů se nespokojí s bičováním a urážkami, jimž byl Pán podroben. V jejich srdci je vražda, a tak ihned volají: „Ukřižuj, ukřižuj ho.“ Trvají nejenom na Jeho smrti, ale na té nejpotupnější smrti – smrti zločince na kříži. Pilát se nejprve zdráhá jít až tak daleko a počtvrté se snaží uniknout z této špatnosti, když říká: „Vezměte vy jej a ukřižujte, neboť já na něm viny nenalézám.“ Po třetí užívá tato slova. Tak vydává trojnásobné svědectví o Ježíšově dokonalosti a o zhroucení vlády v rukách pohanů.
Verš 7: Když obvinění, že Pán jedná proti římské moci, staví-li se na místo Krále Židů, nemělo na Piláta vůbec žádný účinek, Židé se uchylují k vážnějšímu obvinění. Říkají: „Synem Božím se činil.“ Pravda je, že On je Boží Syn, ale byl učiněn tělem, jak čteme: „Poslal Bůh Syna svého, učiněného z ženy.“ (Galatským 4,4)
Verše 8 a 9: Toto další obvinění působí Pilátovi větší obavy, neboť bezpochyby viděl na Pánovi majestát a důstojnost, které se Pilátovi jevily být daleko nad majestátem a důstojností obyčejného člověka a které by se blížily božským. Takto se strachem v srdci Pilát vstupuje do soudné síně a ptá se Pána: „Odkud jsi ty?“ Otázka je vzbuzena strachem, ale tento strach nebyl ani víra, ani projev pocitu potřeby. A tak Pán nedává Pilátovi odpověď.
Verše 10 a 11: Pokořen mlčením Pána, se Pilát chlubí svou mocí nechat podle vlastní vůle Pána ukřižovat nebo Ho propustit, ale jen proto, aby se od Pána dověděl, že nemá vůči Němu vůbec žádnou moc, jedině když by mu byla dána shůry. Pán měl nyní vykonat to velké dílo, při kterém Bůh bude oslaven a hříšníkům, kteří uvěří, bude požehnáno. A tak je člověku dovoleno užít své moci k vykonání uložené rady a předzvědění Božího. Nicméně Bůh bude spravedlivý, když bude jednat s hříchem člověka v ukřižování Pána slávy. Židé a pohané se provinili tímto největším zločinem, který byl kdy spáchán, ale Židé, kteří vydali svého Mesiáše římské moci, mají větší hřích.
Verš 12: Pilát, místo aby byl rozzuřen touto odpovědí, jak by jistě byl, kdyby taková slova přišla ze rtů obyčejného člověka, ukazuje, že na něho zapůsobila, a je zmaten. Proto činí poslední pokus k propuštění Pána. Výsledkem je jen ukázání toho většího hříchu Židů, kteří se znovu stavějí na odpor a dotýkají se Pilátových světských zájmů. Volají, že chce-li zůstat přítelem císařovým, nemůže „propustit Tohoto“.
Verše 13-16: Protože Pilát miloval tento svět a neměl žádný pocit nějaké své potřeby jako hříšníka, ani ocenění Kristovy milosti, je zviklán argumentem Židů, týkajícím se jeho osobních zájmů a světských výhod. Zaujímá své místo na soudné stolici a když učiní ještě jeden slabý pokus, aby unikl odsouzení Toho, o němž třikrát vysvědčil, že na Něm nenalézá žádnou vinu, ustupuje jejich křiku, když volali: „Pryč, pryč s ním, ukřižuj Ho.“ Židé na Něm nevidí žádnou krásu, aby po něm toužili; a Pilát, ačkoli je přesvědčen o Jeho nevině a dotčen Jeho majestátem a důstojností, dává přednost přátelství se světem před Božím Synem. Tak se Židé a pohané spojují při ukřižování Pána slávy. Jak bylo řečeno: „Pilát a Židé byli zcela proti sobě ve svých myšlenkách a přáních; ale Bůh nebyl v myšlenkách tohoto o nic více, než v myšlenkách těch druhých.“ Takto máme v těchto dvou verších shrnutí špatnosti Žida a pohana. Židé pečetí svůj osud úplným zavržením svého Mesiáše, neboť říkají: „Nemáme krále, než císaře.“ To je veřejné odpadnutí Židů. Pohan naprosto selhává ve vládě, když vydává k ukřižování Toho, jenž nemá žádnou vinu, jak to bylo třikrát vyznáno.
Tak končí soudní jednání před Pilátem, které je v tomto Evangeliu podáno s většími podrobnostmi než v ostatních. Vše, co se děje, stále více ukazuje slávu Kristovy Osoby k stále většímu odsouzení Žida i pohana. Nejprve je vydáno svědectví skutečnosti, že Kristus je Král Židů (Jan 18,33); potom že Jeho království není z tohoto světa (Jan 18,36); pak že přišel na tento svět, aby vydal svědectví pravdě (Jan 18,37); že je Boží Syn (Jan 19,7); a nakonec že jako Boží Syn je Ten, nad kterým Pilát nemá žádnou moc, jedině když mu je dána shůry (Jan 19,11).
Verše 17 a 18: Velebený Pán se poddává soudu člověka, a nesa kříž, na kterém má snášet opuštění od Boha, vychází na „místo zvané místo lebky“. Je poslušný až k smrti, smrti kříže, a to v nejnižší společnosti – dvou lotrů.
Verše 19-22: Nicméně, Bůh udržuje svědectví o Ježíšovi, které se také stává svědectvím o špatnosti Židů, neboť Pilát dává nad kříž napsat: „Ježíš Nazaretský, král Židů“. Kromě toho toto svědectví vychází k celému světu, neboť je napsáno hebrejsky, řecky a v latině. Židé si náhle uvědomují, že tento nápis vrhá na ně hroznou pohanu, že dovolili ukřižovat svého Krále. Chtěli by, aby nápis byl změněn. Ale Pilát, rozladěn sám sebou i lidem, je tvrdý. Krátce říká Židům: „Co jsem psal, psal jsem.“
Verše 23 a 24: Dále se vojáci, když mezi sebou dělí Jeho šaty, stávají nevědomými svědky slávy Jeho Osoby. Neboť On je Ten, o kterém tisíc let předtím bylo předpověděno: „Dělí mezi sebou roucha má, a o můj oděv metají los.“ (Žalm 22,19) „Tedy žoldnéři tak učinili“, a naplnili Boží slovo.
Verše 25-27: Uprostřed trápení kříže září lidská něžnost Pána. Skutečnost, že na počátku své cesty nedovolil zásah své matky do svého nebeského poslání (Jan 2,3.4), nebrání Pánu, aby se staral o její zemské potřeby. A tak ji nyní svěřuje péči toho, jenž více než ostatní důvěřoval lásce Ježíše – učedníku, jenž mohl spočinout na Ježíšově hrudi a jenž sám sebe pětkrát nazývá učedníkem, kterého Ježíš miloval. Od té hodiny ji Jan přijal do svého domu.
Verše 28-30: Bylo poznamenáno, že v Evangeliu Jana není zaznamenáno utrpení v zahradě Getsemane, ani utrpení na kříži. V souladu s úmyslem Evangelia je vše představeno z Boží strany. S božskou známostí Ježíš věda, že všechny věci jsou nyní vykonány, naplnil Písmo a řekl: „Žízním.“ Pak může s božskou jistotou říci: „Dokonáno jest.“ Potom čteme: „Naklonil hlavu a odevzdal ducha.“ V Evangeliu Marka a Lukáše máme stejný výrok, ale je nám řečeno jiné slovo, které znamená „zemřel“ (Marek 15,37; Lukáš 23,46). To mohlo být řečeno o komkoli, ale zde je to Jeho božské konání. Je to On sám, kdo „odevzdal svého ducha“. Člověk si může vzít život, ale pouhý člověk nemůže skutkem své vůle oddělit svého ducha od svého těla. Toto Pán činí jako Syn, jak to už v tomto Evangeliu řekl: „Proto mne Otec miluje, že já pokládám život svůj, abych ho zase vzal. Žádný ho nebere ode mne, ale já pokládám jej sám od sebe. Mám moc položiti jej, a mám moc zase vzíti jej.“ (Jan 10,17.18)
Verše 31-37: Skrupule Židů a brutalita vojáků vedly ke zlámání nohou dvou lotrů a k probodení boku Spasitele. Jak málo si uvědomovali, že posílají věřícího do ráje a že vydávají svědectví o očistné a zachraňující milosti Kristova díla, zatím co naplnili Písma, která říkají, že Jeho kost nebude zlámána a: „Uvidí, koho probodli.“ (2. M. 12,46; 4. M. 9,12; Žalm 34,21; 22,18; Zach. 12,10)
Verše 38-42: Kromě toho se naplnilo Izaiášovo proroctví. Ten řekl: „Určili mu hrob mezi bezbožnými, ale byl s bohatým ve své smrti, protože se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti.“ (Izaiáš 53,9 – přel.) Tak, když všichni ostatní uprchli, vystupují bohatí lidé se společenským postavením a dostávají Spasitelovo tělo, aby je umístili s aromatickým kořením do nového hrobu. Pravdivě bylo poznamenáno: „Nepravost, vykonaná až ke své plné výši, vede slabé, aby se ukázali být věrnými.“ Jak často se to potvrdilo v historii Božího lidu. Tito dva věřící, kteří až do té doby měli zábrany kvůli bohatství a společenskému postavení, aby se ztotožnili s Kristem na Jeho ponížené stezce, se nyní směle staví na Jeho stranu.
V každém Evangeliu je vzkříšení, tak jako vše ostatní, představeno v souhlasu se zvláštním předmětem toho Evangelia. Takto v Evangeliu Lukáše, které představuje Pána Ježíše v Jeho dokonalosti jako Syna člověka, jsou podány podrobnosti o jedení ryby a plástu medu jako svědectví o tom, že ve vzkříšení je stále skutečný člověk. Jan, v souladu s úmyslem svého Evangelia, aby představilo „Jednorozeného Syna“, jako jediný zaznamenává slova Pána ve vzkříšení, že vystupuje k Otci.
V průběhu kapitoly budeme před sebou mít tři výjevy. Předně máme ve verších 1 až 18 události, které se dějí časně ráno v den vzkříšení, v nichž má výsadní místo Marie Magdaléna jako ukazující stav učedníků v té chvíli a jako ta, již Pán užil, aby vedl ty své na novou, křesťanskou půdu. Za druhé máme ve verších 19 až 23 zaznamenáno Pánovo zjevení Jeho učedníkům týž den večer, když jim dal předem okusit svou přítomnost a správu uprostřed shromáždění. Za třetí máme ve verších 24 až 31 zprávu o Pánově zjevení Jeho učedníkům o týden později, což, jak se zdá, ukazuje obrazně dopředu na zbožný ostatek Židů, který bude uveden do požehnání budoucího dne a bude tvořit začátek obnovení Izraele.
Verše 1 a 2: Jestliže ostatní ženy byly s Marií Magdalénou, jak to naznačují synoptická Evangelia, tu jen ona sama je vyzvednuta ve zprávě podané Janem. V minulosti byla Marie pod mocí démonů, ale Pán ji vysvobodil z tohoto hrozného stavu. Její srdce bylo připoutáno k Tomu, jenž ji osvobodil, a ona s dalšími ženami doprovázela Pána a starala se o Něho v oddané službě (Lukáš 8,2.3; 23,55; 24,10). Zdá se však, jako by její láska převyšovala lásku ostatních a přiváděla ji do význačného postavení v tomto krásném výjevu. Můžeme se takto učit, že co si Kristus cení nade všechno ostatní, je láska k Němu. V Jeho ocenění přichází láska před službou. Shromáždění v Efezu bylo vynikající v práci a námaze ve službě, ale Pán musí říci: „Opustil jsi tu svou první lásku.“ Může tu být mnoho služby, a přitom nedostatek lásky. Ale těžko tu může být oddaná láska k Pánu, aniž by byla užita v Jeho službě. A tak uvidíme, že Pán užívá tuto oddanou ženu jako pojítko mezi sebou a svými učedníky.
Aniž by jakkoli myslela na vzkříšení Pána, neboť zjevně ani jeden z učedníků neočekával, že by opět vstal, Marie je láskou neodolatelně přitahována k místu, kde viděla pokládat tělo Pána do hrobu. Neměla odpočinutí ve světě, kde Kristus byl nepřítomen. Přišla „časně ráno, ještě za tmy, ke hrobu“, ale viděla jen odvalený kámen a prázdný hrob. Ve své úzkosti spěchá ke dvěma vůdčím apoštolům, aby jim o tom pověděla. „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kde jej položili.“ Je zřejmé, že ten prázdný hrob nebyl pro Marii svědectvím o tom, že Pán byl vzkříšen. Vše, co si dovede představit, je myšlenka, že lidem světa snad bylo dovoleno odnést pryč tělo Pána.
Verše 3 a 4: Ti dva učedníci okamžitě běží k hrobu, ale Duch Boží zvláště zaznamenal, že ačkoli se zdá, že Petr se ujal vedení, tu přece učedník, jenž se při pěti příležitostech označuje za učedníka, kterého Ježíš miloval, předbíhá učedníka, jenž se předtím chlubil svou láskou k Ježíšovi. Tato zdánlivě malá příhoda je jistě napsaná pro naše naučení. Nemá nám snad připomenout, že ten, kdo spočívá v Kristově lásce, předhoní v křesťanském pokroku ty, kdo mnoho mluví o své lásce ke Kristu? Toto také nabývá tím větší význam v oddílu, který dává do popředí oddanou lásku Marie ke Kristu. My jistě můžeme toužit, abychom měli Mariinu lásku ke Kristu, ale chtějme vždy spočívat v Kristově lásce k nám.
Verše 5-10: U hrobu si tito učedníci všimnou lněných pláten a šátku, který „byl svinut zvlášť na jednom místě“ – podrobností, o kterých je podána zpráva jen v Janově evangeliu. Je zřejmé, že tělo nebylo vzato z hrobu, neboť proč by tam v tom případě byl ponecháván pohřební oděv? Je to ještě silnější svědectví o mocné síle slavné Osoby Toho, který když povstal ze spánku smrti, může klidně a spořádaně položit stranou oděv. Lazar vyšel z hrobu a pohřební oděv byl uvázán na něm, zatím co Pán ho zanechal v hrobě. S takovým svědectvím před očima jsou ti dva učedníci přesvědčeni, že Pán už není v hrobě. To je však víra založená na vidění, jak čteme o Janovi, že „uzřel a uvěřil“. Viděli, že Pán je pryč, ale „ještě neznali písma, že musí vstát z mrtvých“. A tak se ti dva učedníci vracejí domů.
Verše 11-16: Těmto učedníkům chybělo nejen božské porozumění, které dává Slovo, ale i oddaná láska ke Kristu, která Jej činí nadřazeným předmětem pro duši. U Marie to je zcela jiné. Té také chybí porozumění, ale její láska ke Kristu je stravující láska, která myslí jen na Krista. Nemůže najít ani odpočinek, ani domov ve světě, v němž není Kristus. Tak čteme: „Marie stála u hrobu vně, plačíc.“ Láska z ní činí osamělou ženu se zlomeným srdcem. Jestliže Kristus je pryč, je pro Marii pryč vše. Ale všimněme si, že na tomto místě vně nalézá Krista a je Kristem vedena do nových a nebeských vztahů. Její láska ke Kristu ji odděluje od tohoto světa a Jeho společnost ji vede do jiného světa.
Ve svém osamění nahlíží do hrobu a vidí tam dva anděly, kteří jí říkají: „Ženo, proč pláčeš?“ Ponořena do svých myšlenek na Krista nevyjadřuje překvapení, když vidí andělské bytosti, ale prohlašuje ne tak, jak to řekla učedníkům: „Vzali Pána,“ ale: „Vzali Pána mého.“ Ať už si druzí myslí o Ježíšovi cokoli, Marie může se vší důvěrou lásky říci: „On je můj.“
Takové se Pán s radostí sám zjeví. Když se pak Marie obrátí, vidí Toho, o němž si myslí, že to je zahradník. Ten se jí ptá: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Aniž by vyslovila jméno Toho, kterého hledá, odpovídá: „Pane, vzal-lis ty jej, pověz mi, kdes ho položil, ať já jej vezmu.“ Má srdce plné Krista a soudí, že všichni budou vědět, o kom mluví. Pán se náhle sám zjevuje jedním slovem – „Marie“. Jako tak často v tomto Evangeliu, Pastýř volá svou ovci jménem, a ovce slyší Jeho hlas a s velkou radostí Ho uznává za svého Mistra.
Verše 17 a 18: Pán nejen s radostí zjevuje sebe duši, která je k Němu připoutána, ale také ji uvádí do tajemství svého srdce a dále ji může užít ve své službě, když jí dává tu vysokou poctu, aby byla poslem těchto božských tajemství učedníkům. Marie asi byla nevědomá, jako v té chvíli byli všichni ostatní učedníci, ale její láska je skutečná a do pravdy vcházíme láskou. Takto po letech se apoštol může modlit, abychom „byli zakořeněni a založeni v lásce“, abychom „byli schopni pochopit“ (Efezským 3,17.18). A tak se zdá, že Marie první pochopila výsledky vzkříšení. Představovala city zbožného židovského ostatku a lnula ke svému vzkříšenému Pánu s myšlenkou, že nyní, když se vrátil, ne už v ponížení, ale ve slávě vzkříšení, zaujme své místo na zemi jako pravý Dědic všech věcí. Ale Marie a ostatek se musejí naučit, že před slávami království má Bůh pro Krista ještě větší slávy a pro svůj lid mnohem hlubší požehnání. Tak Pán může říci: „Nedotýkej se mne; neboť jsem ještě nevstoupil k Otci svému. Ale jdi k bratřím mým, a pověz jim: Vstupuji k Otci svému a k Otci vašemu, k Bohu svému a Bohu vašemu.“
Takto Pán naznačuje předně, že už nemá být déle „dotýkán“, nebo znám podle těla ve spojení se zemí a s pozemským královstvím, ale v nových a nebeských vztazích.
Pán za druhé může mluvit o svých učednících jako o „mých bratřích“. Nikdy předtím nemluvil o svých učednících jako o svých bratřích, ale když je posvětil svou smrtí, nestydí se nazývat je bratřími (Židům 2,11). Tak jako nevěsta v Písni písní může říci: „Já jsem milého svého a milý můj je můj“, tak Marie v lásce svého srdce mluví o „mém Pánu“, a Ježíš ve velikosti své lásky může odpovědět a nazývat ty své „moji bratři“.
Za třetí se učíme, že ti Jeho jsou přivedeni do nových a nebeských vztahů, neboť Pán mluví nejen o vystoupení, a tedy o opuštění země odchodem do nebe, ale o jití zpět k Osobě – k Otci, s nímž nás svým dílem uvádí do vztahu, totiž do svého vlastního vztahu, a může říci: „Můj Otec a váš Otec“, „Můj Bůh a váš Bůh“. Jde nahoru, aby nás představoval před Otcem, a my jsme zanecháni zde, abychom představovali Jeho před světem.
Marie má vysokou výsadu, že je užita, aby sdělila tato nová a nebeská požehnání učedníkům. Ještě jednou je nám tak představena pravda, a my jsme často pomalí k tomu, abychom se jí naučili, totiž že Pán rád používá slabé a ponížené, aby skrze ně vykonal tu nejvyšší službu. Jak často také velké Boží dílo začalo něčím, co je malé a slabé v očích člověka. Křesťanství bylo uvedeno Dítětem v jeslích; království začíná hořčičným semenem a nyní jsou nebeské vztahy oznámeny plačící ženou.
V Marii vidíme to, co je Kristu vzácné: srdce zcela naplněné láskou k Němu. Takovému se může zjevit, vést do poznání božských věcí a užít ho ve své službě. Zkáza církve v odpovědnosti, jak je ukázaná v sedmi dopisech ve Zjevení, začala v Efezu službou bez čisté lásky a končí v Laodicii poznáním bez srdce. Pouhé poznání nikdy nedá srdce; ačkoli srdce jistě získá poznání, neboť Pán rád komunikuje s tím, kdo je k Němu přitahován v lásce. Můžeme získat velké poznání v božských věcech, ale jestliže to nepřitahuje naše srdce ke Kristu a neutváří to Krista v nás, bude to jen napomáhat marnosti těla. „Známost nadýmá, ale láska vzdělává.“ (1. Korintským 8,1) Jestliže to, co mělo schválení Pána nade vše ostatní na začátku období Církve, byla láska k Němu, tu na konci, když vše je v našich rukách zkaženo ztrátou první lásky, to, co Pán hledá, je individuální láska k Němu. Jeho poslední výzva k Jeho lidu uprostřed zkázy je připomenout nám svoji lásku a hledat odpověď naší lásky. A tak Ho slyšíme říkat: „Já kteréžkoli miluji, kárám a tresci; rozhorli se tedy a čiň pokání. Aj, stojím u dveří a tluku. Jestliže by kdo uslyšel hlas můj a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřeti a on se mnou.“ (Zjevení 3,19.20) Nežádá nějakou velkou oběť nebo službu, které by se ukazovaly před světem nebo by nás vyvyšovaly v očích lidí, ale hledá srdce, které odpoví na Jeho lásku, a tak bude vedeno do obecenství s Ním. Takovému jistě otevře dveře služby, ale bude to služba plynoucí z lásky.
Verše 19-23: Když přecházíme ke druhé části kapitoly, máme zde záznam událostí, které se staly téhož dne večer, kdy Pán přichází doprostřed těch svých. V očekávání nového pořádku požehnání tu máme obraz shromáždění a jeho výsad. Učedníci se shromáždili „prvního dne týdne“, dne, o kterém se později mluví jako o „dni Páně“ (Zjevení 1,10) a v protikladu k židovské sobotě. Byl to den, kdy se učedníci prvotní církve scházeli „k lámání chleba“ (Skutky 20,7).
Dále vidíme, že když se tito učedníci sešli, dveře byly zavřeny pro strach ze Židů. Je zřejmé, že tito učedníci byli zcela mimo náboženskou zkaženost oněch dnů. Byli oddělenou společností.
K těmto shromážděným učedníkům Ježíš přišel a stál uprostřed. Stal se jejich středem shromažďování. Ačkoli se od svého vystoupení na nebe už nezjevuje zraku uprostřed svého lidu, přece jsou Jeho slova stále pravdivá: „Kde dva nebo tři jsou shromážděni k mému jménu, tu jsem já uprostřed nich.“ (Matouš 18,20) Tato malá společnost chudých lidí, pravděpodobně neznámých světu kolem, nebo když známých, pak opovrhovaných a nemajících cenu, byla jistě nejvznešenější společností v Jeruzalémě toho dne, protože Pán byl v jejich středu. Všimněme si, že Pán přichází do jejich středu ve svém vzkříšeném těle, „a dveře byly zavřeny“, a opět čteme, že o týden později „přišel Ježíš a dveře byly zavřeny“. Bylo poukázáno na to, že nikde není ani slovo o tom, že se dveře otevřely, aby vpustily Pána, jako se otevřely, aby pustily Petra z vězení (Skutky 12,10; Skutky 5,19). Ani se na to nemáme dívat jako na něco zázračného, jak by tomu bylo s naším současným tělem. Pro vzkříšené tělo to byl normální akt, i když my tomu málo rozumíme.
Když Pán přišel doprostřed těch svých, vyhlašuje svým učedníkům pokoj, a pak jim ukazuje své ruce a svůj bok, a těmito známkami ran jim připomíná to velké dílo, jímž byl pokoj způsoben. Pokoj není možné obdržet slzami nebo vzdechy anebo modlitbou, sebeodsuzováním nebo zapíráním sebe, vyznáním nebo náhradou, nýbrž jedině skrze krev vylitou na kříži, a dostaneme ho vírou v Jeho slovo.
Když se sám zjevil a vyhlásil pokoj, plní jejich srdce radostí. „I zradovali se učedníci, vidouce Pána.“ A také dnes, jen máme-li své oči odvrácené od sebe a od druhých a hledíme na Pána v Jeho kráse, jsou naše srdce učiněna radostnými.
Tak jsou učedníci uzpůsobeni, aby mohli vyjít ve službě Pánu, neboť On může říci: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ Mají jít, aby vyhlašovali Boží milost hříšníkům, ale jsou posláni ze shromáždění svatých, kde Pán je uprostřed. Aby mohli vykonat své poslání, Pán v ně vdechl a „řekl jim: Přijměte Ducha svatého“. Víme, že Duch Svatý ve skutečnosti přišel až o Letnicích. Nebyl to spíše ten nový život vzkříšení, prožívaný v moci Ducha Svatého? Zdá se to být v protikladu k pořádku v prvním stvoření, kdy Bůh vdechl do chřípí Adama dech života a člověk se stal duší živou (1. M. 2,7). Nyní ve vzkříšení, vzhledem k pořádku nového stvoření, Pán vdechuje do učedníků nový život, který má být prožívaný v moci Ducha – život, o kterém čteme v Římanům 8,2: „Duch života v Kristu Ježíši.“
Dále, ve spojení s tímto novým posláním, Pán dává svým učedníkům správní moc, aby ve vládě odpouštěli hříchy. Tak později nalézáme, že duše činící pokání byly pokřtěny na odpuštění hříchů (Sk. 22,16), zatím co takoví, jako Šimon kouzelník a Elymas měli hříchy připoutány k sobě (Sk. 8,20; 13,11). Nemá to žádný vztah k věčnému odpuštění, které člověk nemůže dát, ani křest zajistit. Jen Bůh může na základě drahé krve darovat věčné odpuštění hříchů. Zde to je ve spojení s Božími cestami vlády na zemi. Když se Pavel podrobil křtu, byl zcela oddělen od svého dřívějšího života s jeho hříchy, a tak byl přijat mezi Božím lidem jako ten, komu bylo odpuštěno.
Tak zde máme v obraze shromáždění, složené ze společnosti věřících připojených ke Kristu v lásce, uznávaných za Boží děti, představovaných před Bohem nahoru vystoupivším Kristem, oddělených od náboženské zkaženosti kolem sebe a Kristus je uprostřed jako střed shromažďování. Prožívají pokoj, který On učinil, a jsou vysláni v Jeho službě.
Verše 24-29: V posledním výjevu, ke kterému došlo o týden později, má význačné místo Tomáš. Nebyl přítomen, „když byl přišel Ježíš“. Co dalo takovou cenu a vzácnost tomu prvnímu shromáždění, byla skutečnost, že „přišel Ježíš“. A Tomáš to promeškal – chyběl při prvním shromáždění kolem Ježíšovy Osoby. Při tomto druhém zjevení Pána uprostřed Jeho učedníků jsme jistě v obrazu neseni za období církve do posledních dnů, kdy mezi Židy opět bude zbožný ostatek, jak je představován Tomášem. Tak jako Židé, i Tomášovi je zatěžko věřit něčemu, co nevidí a čeho se nedotkl. O Židech v pozdější době čteme, že když na ně bude vylit duch milosti, „budou hledět na toho, kterého probodli“ (Zachariáš 12,10), a řeknou: „Požehnaný, jenž se béře ve jménu Hospodinovu… Hospodin je Bůh… Ty jsi můj Bůh.“ (Žalm 118,26-28; Matouš 23,39). Tak také když Tomáš hledí na Pána, může říci: „Pán můj a Bůh můj.“
Pán skutečně uznává Tomášovu víru. Ale dodává: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ To je požehnaný podíl těch, kteří tvoří Kristovo shromáždění v době Jeho nepřítomnosti, jak říká apoštol Petr: „Kterého neviděvše, milujete; kterého nyní nevidouce, avšak v něho věříce, veselíte se radostí nevýmluvnou a oslavenou.“ (1. Petra 1,8)
Verše 30 a 31: Dva závěrečné verše kapitoly nám říkají, že skutečně byla jiná znamení, která Ježíš činil. Ale bylo jich zaznamenáno dost, aby to splnilo velký úmysl tohoto Evangelia v představení Ježíše, Syna Božího, abychom, když věříme, měli život v Jeho jménu.
Ze 14. verše této kapitoly se dovídáme, že úvodní výjev nám podává zprávu o třetím zjevení Pána Jeho učedníkům poté, co byl vzkříšen z mrtvých.
Evangelium začíná ukázáním tří výjevů, které se staly ve třech po sobě jdoucích dnech ve spojení se zjevením Pána Jeho učedníkům (Jan 1,35.43; 2,1). Na závěr, ve vzkříšení, Duch opět zdůrazňuje tři zjevení. Jak na začátku, tak i na konci Evangelia se zdá, že tato tři zjevení zobrazují Boží shromáždění v přítomné době, uznání zbožného ostatku ze Židů v budoucím dni a budoucí požehnání Izraele v Miléniu. Je tu však tento rozdíl: Na začátku Evangelia jsou tyto tři obrazy předloženy zvláště proto, aby zjevily slávy Krista. Jsou uvedeny Kristem a tím, co říká a dělá. Tak v prvním výjevu čteme: „I obrátiv se Ježíš, uzřel je, že jdou za ním.“ (Jan 1,38) Druhý den je započat výrokem: „Na druhý den chtěl Ježíš vyjíti,“ (Jan 1,44), zatím co třetí den, zaznamenávající svatbu v Káni, začíná sdělením, že tam „byl pozván také Ježíš“ (Jan 2,2). Když přijdeme na konec Evangelia, shledáváme, že první výjev je uveden učedníky, kteří se shromáždí (Jan 20,19), ke druhému dojde, když „učedníci jeho byli uvnitř“ (Jan 20,26), a v posledním výjevu jdou učedníci lovit ryby. Takto můžeme říci, že první tři výjevy uvádějí do popředí Krista a Jeho slávu ve spojení s učedníky, zatím co poslední tři před nás přivádějí spíše učedníky a jejich požehnání ve spojení s Kristem.
Už jsme viděli, že první příležitost, kdy se Pán zjevuje, nám podává obraz požehnání, jimž se těší shromáždění s Pánem uprostřed (Jan 20,19-25). Druhé zjevení o týden později obrazně představuje zbožný židovský ostatek, jenž v posledních dnech bude vyznávat Krista jako svého Pána a Boha. Třetí zjevení nám v této kapitole podává obraz požehnání Izraele v tisíciletém království, když se Kristus vrátí. Začíná nočním výjevem a marnou snahou člověka. Sedm mužů pohromadě – těch znamenitých země – ale jejich snahy jsou všechny nadarmo. Po celou noc se namáhají s lovem ryb, ale nic neuloví. Obraz nám jistě říká, že během dlouhé noci Kristovy nepřítomnosti všechny snahy člověka, aby naložil patřičně se zlem na světě a uvedl požehnání pro Izrael a národy, budou nadarmo. Nezáleží na tom, jak výteční snad jsou ti, kteří se v takovém díle účastní, anebo jak jsou čisté jejich pohnutky. Jejich snahy jsou předurčeny k selhání. Mohou vstoupit na loď své vlastní konstrukce – lidský nástroj, jak udržet lidi na vodě v těžkém prostředí – mohou se namáhat po dlouhou a temnou noc, aby zachránili tento svět od jeho trápení, ale pro tento svět není vysvobození, dokud nepřijde Ježíš.
Nakonec se však rozední, nastane jitro a Ježíš přijde – Slunce spravedlnosti vzejde s uzdravením ve svých křídlech. Dávno předtím králové a proroci předpovídali, že s příchodem Krista, aby vládl, bude ukončena dlouhá noc trápení tohoto světa a Kristus bude jako jitřní světlo, když slunce vychází, ráno bez oblaků (2. Samuelova 23,4).
Pod vedením Pána učedníci vrhají do moře síť a uloví takové množství ryb, že nejsou schopni vytáhnout síť do lodi. Tak tomu bude, až Pán přijde. Užije zbožný ostatek Židů, aby shromáždil Izrael z moře národů, přivede je zpět do jejich země a bude se starat o každou jejich potřebu.
Verše 1 a 2: V tomto krásném výjevu je jistě ukázané učení ohledně způsobu Božího jednání s lidmi. Ale celá událost a Pánovo jednání s Petrem jsou bohaté na mravní i duchovní naučení pro věřícího. Když se na tento oddíl díváme v tomto světle, všimneme si, že příběh začíná sedmi učedníky u Tiberiadského moře. Víme, že na tomto místě byli učedníci povoláni od svého zaměstnání rybářů, aby následovali Pána a stali se rybáři lidí. Po tři a půl roku byli společně s Pánem na jeho stezce ponížení, kdy kázal radostnou zvěst, uzdravoval nemocné a vyháněl démony. Po všechny tyto roky jejich potřeby byly uspokojovány. V ničem neměli nedostatek. Potom přišel pro Pána čas, aby se navrátil k Otci, a oni zjevně mysleli, že Jeho přímá péče Jeho odchodem skončila a že přišel čas, kdy se znovu musejí chopit svého pozemského povolání na starém místě, aby uspokojili své denní potřeby.
Verš 3: Petr se svým aktivním myšlením chápe vedení: „Jdu lovit ryby.“ Druzí, zřejmě bezmyšlenkovitě, říkají: „Půjdeme i my s tebou.“ A tak vyšli, „a té noci nic nechytili.“ Proč tento neúspěch? Nebylo to proto, že vyšli z vlastního popudu? Není to také důvod, proč my často vyvineme mnoho úsilí s malým výsledkem? Celou noc se namáháme a neulovíme nic. Jednáme snad upřímně, ale podle své vlastní vůle, a ne pod vedením Pána.
Verše 4 a 5: Ráno se všechno mění. Když se rozední, je vidět Ježíš, jak stojí na břehu. Učedníci se vrátili ke starému způsobu života, ale Pán, dalek toho, aby je káral, se k nim obrací výrazy milé něžnosti. Nazývá je „dětmi“. Nicméně ukazuje zbytečnost námahy bez Jeho vedení, když se ptá: „Máte něco k jídlu?“ Získali něco svou prací ve tmě? Jsou nuceni přiznat, že nemají nic.
Verš 6: Nyní jim dává příkazy. Ve skutečnosti dělají to, co dělali celou noc. Ale tentokrát vrhají síť na Jeho příkaz. Jaký je to rozdíl! Nyní nacházejí takové množství ryb, že nemohou táhnout síť. Kdosi řekl: „Nikdy nezapomínejme, že úspěch závisí zcela na tom, abychom byli v proudu Božího působení. Jen tou mírou, jak sami chodíme s Bohem, zcela závisíme na Kristu a jsme Jím vedeni, bude požehnání doprovázet naši práci. Úspěch nezávisí na množství práce, ale na tom, jak jsme blízko Krista, abychom měli Jeho příkaz k uvržení sítě na správnou stranu lodi.“
Verše 7 a 8: Pak vidíme charakteristický rozdíl mezi apoštoly Janem a Petrem. Jan se svým hlubším poznáním Ježíšova srdce – muž, který sám sebe popisuje jako „učedníka, kterého Ježíš miloval“ – poznává, že to je Pán. Petr se svou charakteristickou energií se sám vrhá do moře, aby dosáhl Pána. Duchovní rozeznání vyznačuje jednoho učedníka, okamžitost jednání druhého. Obojí je správné a obojí je potřebné ve svůj náležitý čas.
Verše 9-14: Dojemný výjev, který následuje, je stejně tak krásný jako poučný. Učedníci už zjistili, že jejich vlastní snaha opatřit si své potřeby nepřináší ovoce. Nyní, když přijeli k zemi, shledávají, že je zbytečná. Neboť hle, je tu už zanícený oheň, aby se ohřáli, a ryba a chléb, aby se nasytili. Nadto tu je nejen potrava, ale i pozvání, aby se účastnili jídla. Nesetkávají se s nějakým slovem výtky proto, že se obrátili zpět, ale se slovem lásky, které říká: „Pojďte, posnídejte.“
A ještě více: vzkříšený Pán slávy čeká na své unavené, skleslé učedníky. A tak jako ve dnech svého těla byl mezi nimi jako Ten, jenž slouží, tak ve dnech své slávy vzkříšení stále slouží svým ubohým, klesajícím učedníkům. Tak čteme: „I přišel Ježíš a vzal ten chléb a dával jim, i rybu též.“ Nic, co se týká zájmů Jeho lidu, není pod úroveň jeho zřetele a něžné péče.
Obdivuhodný Spasitel! Umýval naše nohy ve dnech svého těla. Smyl naše hříchy svou drahou krví v ten den dnů na kříži. Stará se o naše potřeby v tento den své nepřítomnosti. A když se rozbřeskne den slávy, posadí nás a přijde a bude sloužit (Lukáš 12,37).
Verše 15-22: Jestliže tedy v tomto krásném výjevu není ani slovo výtky, máme soudit, že Pán je lhostejný k našim poblouděním? Oheň z uhlí, ryby a chléb jsou velmi dojemným svědectvím, že není lhostejný ani k našim nejmenším potřebám. Výjev, který následuje, provždy chce ukázat, že On není lhostejný k našim selháním a sejitím z cesty.
Tím, že se postaral o oheň a ryby, vidíme, že Pán má něžnou péči o naše těla. Z Jeho jednání s Jeho milovaným služebníkem Petrem se dovídáme o Jeho ještě hlubší lásce ohledně našich duší. Jsou tu před námi zvláště tři věci: předně zkoumá naše srdce, aby nám odkryl kořen našeho sejití z cesty; za druhé tu je dojemný způsob, který užívá, aby obnovil naše srdce pro obecenství se sebou; a za třetí, když nás obnovil, tu je udivující milost, která nás může opět užít v Jeho požehnané službě přes všechny naše minulé pády a pochybení.
Dále vidíme milost a dokonalost Pána ve chvíli, kterou volí pro své obnovující dílo. Bylo to „když posnídali“. Když se Pán postaral o jejich potřeby, když je pozval, aby pojedli, a čekal na ně ve své sklánějící se milosti, uvedl je v odpočinek ve své přítomnosti, získal důvěru jejich srdce a jasně ukázal, že v Jeho srdci není žádná hořkost. Tehdy, a teprve tehdy započal zkoušku Petrova srdce, aby mu ukázal, a nám všem, skrytý kořen všech našich selhání.
V událostech kolem kříže všichni učedníci Pána opustili a uprchli. V tomto výjevu po vzkříšení se mnozí obrátili zpět ke svému starému životu. Ale při každé příležitosti šel Petr dále než ostatní. V době před křížem třikrát Pána zapřel. V tomto dni po vzkříšení měl vůdčí místo při obrácení se zpět k jejich lodím a sítím. Proto se Pán zvláštním způsobem obrací na Petra. Ale jestliže na Petra, pak proto, abychom z toho měli užitek my všichni. Neboť na tomto místě budiž poznamenáno, že Pán nejedná se zvláštním hříchem zapření, ale s neodsouzeným zlem těla, které nás všechny vystavuje podobným nebo ještě vážnějším pádům.
Také si připomeňme, že není nutné padnout veřejně, abychom byli ti, kteří sešli z cesty. Můžeme jimi být bez toho, že bychom zapřeli Pána s proklínáním a přísahou, neboť Písmo mluví o odpadlících v srdci (Přísloví 14,14).
Nicméně, pro naše povzbuzení pamatujme, že ať jsme odstoupili veřejně nebo v srdci, každý zbloudilý může být napraven, i kdyby to mělo být až na smrtelné posteli. Potom opět každé napravení začíná u Pána. Bloudící ovce by se nikdy nevrátila, kdyby Pán ve své milosti nešel za svou ovcí. David říká: „Obnovuje mou duši.“ Noémi říká: „Teď pak … mne zase Hospodin přivedl.“ Buď velebeno Jeho jméno, On nás všechny nakonec přivede domů.
Zde vidíme poslední krok v obnovení tohoto oddaného služebníka. Je však hluboce poučné sledovat všechny kroky, které vedly k Jeho konečnému obnovení.
Prvním krokem byla Pánova modlitba za Petra. Dříve než Petr padl, Pán vzhledem k jeho zapření řekl. „Šimone, Šimone, aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe.“ (Lukáš 22,31.32) Dobře uděláme, když si všimneme, za co Pán prosil. Neprosil, aby Petr nevešel do pokušení, aby ho Satan neprosíval, ani aby nepadl. Prosívání, pokušení, pád, to vše bylo nezbytné, aby přivedlo světlo na Petrovu přirozenou sebedůvěru. Ale Pán prosí, aby když Petr padne, nezhynula jeho víra. Účinek hříchu je zničení důvěry v Boha. Ale jestliže zmizí důvěra v Boží milost, jak může být kdy duše opět přivedena zpět k Pánu? Ďábel by nás rád nalákal do hříchu v naději, že zničí naši víru a dožene nás k zoufalství. To Pán nechce dovolit. Ďáblovo prosívání bylo za Petrovým pádem; ale modlitba Pána byla za Petrovou vírou. Ďábel žene Jidáše, aby zradil Pána, ale protože Jidáš nemá víru, je hnán k zoufalství a ke zkáze. Petr zapře Pána, ale jeho víra zůstává a on je tažen k pokání a napravení.
Druhým krokem k Petrovu obnovení bylo varování od Pána (Lukáš 22,34). Neshledáváme, že žádný věřící nikdy nepadl, aniž by prvně byl varován? Když jsme naplněni sebedůvěrou, věnujeme varování malou nebo snad žádnou pozornost. Ale tím či oním způsobem tu bude varování. Jak přímé bylo v Petrově případě! Neboť Pán řekl: „Pravím tobě… třikrát zapřeš, že neznáš mne.“
Třetím krokem byl pohled Pána (Lukáš 22,61). Když Petr zapřel Pána potřetí, čteme: „I obrátiv se Pán, pohleděl na Petra.“ Můžeme si být jisti, že to byl pohled plný lásky. Petr se právě odvrátil od Pána, když řekl: „Neznám toho člověka.“ (Matouš 26,74) Pán se okamžitě obrátil k Petrovi a vyslal k němu pohled, který jistě řekl jeho srdci: „Ty vyznáváš, že Mne neznáš, ale já tebe znám a miluji tě.“ „Milovav své, kteří byli na světě, až do konce je miloval.“ Jaká je to nádherná láska, která nás nechce nechat, abychom šli! Všimněme si znovu, že bezcitné Petrovo zapření nevyvolalo žádný odpor nebo hněv v srdci Pána. Žel, že jen velmi malý výraz nevděčnosti nebo odklonu či zlé vůle u našich bratří může dát vzniknout hořkým myšlenkám v našich srdcích a vyvolat ostrá slova. U našeho Pána tomu tak nebylo.
Čtvrtým krokem v jeho obnovení bylo slovo Pána (Lukáš 22,61). Pohled Pána připomněl slovo Pána, neboť čteme: „I rozpomenul se Petr na slovo Páně.“ Pohled Pána zlomil jeho srdce; slovo Pána dosáhlo jeho svědomí s tím výsledkem, že „vyšed ven,… plakal hořce“. Jidáš „vyšel“ do noci – do věčné noci naprostého zoufalství. Petr „vyšel“ v hluboké lítosti na cestu obnovení. „Vyšel ven“, protože jeho probuzené svědomí mu už nedovolovalo pokračovat ve špatných spojeních. Plakal hořce, protože neměnící se láska Pána dosáhla jeho srdce.
Pátým krokem bylo Pánovo poselství (Marek 16,7). Jakou jemnou péči vynakládá Pán na jednu bloudící ovci. Pohled Pána zlomil Petrovo srdce. Slovo Pána zasáhlo jeho svědomí. Nyní poselství od Pána chce upevnit jeho víru. A tak se stane, že ráno v den vzkříšení Pán odděleně jmenuje Petra ve zvláštním poselství. Slova andělů k ženám jsou: „Jděte, povězte učedníkům jeho i Petrovi, že vás předejde do Galileje. Tam jej uzříte.“ Kdyby anděl řekl pouze: „Jděte, povězte učedníkům,“ Petr by si mohl myslet: „To se mne netýká, neboť já už nikdy nemohu být počítán k Jeho učedníkům.“ Ale Petrovo jméno je zvlášť zmíněno, aby ujistilo jeho chvějící se srdce, že ačkoli jednou následoval zdaleka a zapřel Pána, přece Pán chce jít znovu před ním a Petr bude následovat a vidět Pána, tak jak to Pán řekl. Petr se zhroutil, ale slovo Pána se nikdy nezhroutí; a tak se všechny věci stanou, „jak to Pán řekl“. Jak se to muselo dotknout Petrova srdce, stejně jako by se to stále mělo dotýkat našich srdcí, totiž že žádné z Jeho slov nikdy nepadne na zem, i když naše sebevědomá slova nás mohou vést k pádu.
Šestým krokem byl Pánův rozhovor v soukromí (Lukáš 24,34; 1. Kor. 15,5). Poselství po vzkříšení bylo přípravou pro setkání po vzkříšení. Mistrovo poselství připravilo Petra pro Mistra samého. Služebník, který zapřel Pána, bude mít soukromou schůzku s Pánem, kterého zapřel, neboť čteme: „Vstal Pán právě a ukázal se Šimonovi.“ Jak obdivuhodná je tato milost! My bychom si mysleli, že se zjeví učedníkovi, kterého Ježíš miloval, nebo oddané ženě, která pomazala Jeho nohy. Ale milost jde mnohem obdivuhodnější cestou a prvně se zjevuje učedníkovi, který Ho zapřel. Jak říká apoštol Pavel: „Vidín jest od Petra, potom od dvanácti.“
Ubohý, chybující Petr byl zvláštním předmětem Jeho lásky a péče. Jan a druzí učedníci mohou čekat, ale Petr nemá být ponechán čekající. Pán chce nejprve ovázat Petrovo zlomené srdce, dříve než rozradostní srdce dvanácti. A při tomto skrytém setkání nemůže rušit žádný cizí. Pán chce, aby všechny poklesky byly vyznány a přivedeny na světlo, ale bude to jen s Ním, a žádný nebude nikdy vědět, co se událo mezi Mistrem a služebníkem v té vznešeně vážné chvíli.
Sedmým krokem je Pánovo veřejné jednání. To nás vede zpět k poslední kapitole Janova evangelia. Zde máme poslední krok v obnovení Petra. Se skutečným hříchem bylo jednáno při soukromém rozhovoru. Zlé ovoce starého stromu bylo odsouzeno a Pánu vyznáno a Petrovu svědomí bylo ulehčeno. Ale zlý kořen, který přinesl zlé ovoce, musel ještě být ukázán a odsouzen, aby jeho srdce mohlo být plně obnoveno k obecenství s Pánem. K našemu užitku je toto dílo vykonáno veřejně, neboť my všichni máme tento kořen zla v sobě, i když jsme neupadli do zvláštních hříchů. Tento kořen přichází z přirozeného člověka. A tak Pán neoslovuje Petra jeho novým jménem podle milosti, ale jeho přirozeným jménem: „Šimone, synu Jonášův.“
Petr zapřel Pána třikrát, a nyní Pán chce třemi otázkami zkusit jeho srdce. Petr odsoudil svůj hřích. Nyní bude veden k tomu, aby odsoudil sebe. Čteme: „Kdybychom se sami rozsuzovali, nebyli bychom souzeni.“ (1. Korintským 11,31) Za všemi našimi vnějšími pády je neodsouzené tělo.
První ze zkoumajících otázek Pána je: „Šimone, synu Jonášův, miluješ mne více než tito?“ Petr veřejně prohlásil, že miluje Pána více než všichni ostatní, neboť řekl: „Byť se pak všichni zhoršili, ale já ne.“ (Marek 14,29) Nyní se zdá, že Pán Petrovi říká: „Stále ještě prohlašuješ, že Mne miluješ více než tito druzí učedníci?“ Zde tedy poznáváme, že kořen Petrova selhání, tak jako velmi často i u našich selhání, je neodsouzená sebedůvěra těla. Tak jako Petra nás sebedůvěra svádí k tomu, abychom si mysleli, že jsme lepší než druzí, silnější než druzí a oddanější než druzí. A čím jsme aktivnější ve službě, tím více jsme nakloněni o sobě vysoce smýšlet. Nemusíme, jako Petr, vyjádřit svou sebedůvěru slovy, ale v srdci může dlít myšlenka, že jsme lepší než druzí, více obdaření než druzí, a ať jakkoli mnoho oni chybují, my nepadneme. To je ta sebedůvěra a tělesná marnost, k jejímuž poznání a odsouzení by nás Pán chtěl vést.
Petr velmi požehnaně ve své odpovědi už odmítá činit rozdíl mezi sebou a druhými a uvrhuje se na Pána, když říká: „Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Je to jako kdyby řekl: „Po mém hrozném zapření to nevypadá, že bych měl nějakou lásku k Tobě, a nikdo druhý nemůže věřit, že Tě miluji. Ale Ty víš, že přese všechno jsem Ti oddán.“
Ve své druhé otázce zkouší Pán Petrovo srdce trochu hlouběji. Neptá se ho, zda Ho miluje více než ostatní, ale zda Pána vůbec miluje. Říká: „Šimone, synu Jonášův, miluješ mne?“ Petr se opět uvrhá na známost Pána. Petr se nechce chlubit svou známostí nebo důvěřovat svým vlastním pocitům; chce spočinout na tom, co Pán ví.
Ve třetí otázce užívá Pán Petrovo slovo pro „lásku“, které v každém případě je jiné slovo než to, které Pán užil ve svých prvních dvou otázkách. Pán užil slovo, keré zahrnuje rozumovou, rozlišující lásku. Petr užívá slovo, které obsahuje skutečnou, ale citovou lásku, která člověka k někomu připoutává bez velkého poznání a ocenění slávy milované osoby. A tak v této třetí otázce se Pán ptá: „Máš mne rád?“ Petr je velmi pohnut třetí otázkou Pána a zcela se uvrhává na Pána. Říká: „Pane, ty znáš všecko.“ Po jeho zapření druzí možná nevědí, co si mají myslet o Petrově lásce k Pánu. Ale on může říci Pánu: „Ty znáš všecko, ty víš, že tě mám rád.“ Petr se zdá říkat: „Neopovažuji se říkat už nic o sobě a o své lásce nebo o své oddanosti, ale uvrhuji se na Pánovu vševědoucí známost. On ví všechno, co je v mém srdci. On ví o lásce, kterou druzí nemohou vidět. A On ví o sebedůvěře, kterou jsem já viděl tak slabě. On ví všechno, a proto já nemohu důvěřovat své horlivosti, své oddanosti nebo své lásce, ale mohu důvěřovat Pánu, jenž zná všechno, že mne udrží.“
Neříká: „Můj pád mne stál takovou bídu a hanbu, že jsem se naučil své lekci a nikdy už Pána nezapřu.“ Takto mluvit by znamenalo udělat první krok na cestě k dalšímu pádu. Spíše říká: „Tak jsem se poučil o vlastní krajní slabosti, že určitě znovu padnu, jestliže Pán, jenž zná všecko, mne nepodrží.“
Tak dokonalý je Kristus, tak úplná je Jeho známost, tak neproměnná Jeho láska, že Petr si uvědomil, že právě Ten, proti kterému zhřešil, je ten Jediný, jemuž může důvěřovat, že ho podepře v budoucnosti.
Kdosi řekl: „Jsme vyučováni jak z historie, tak i z učení (a možná i ze zkušenosti), že proradnost srdce je taková, že žádné dary nejvyššího řádu, žádné milosti přijaté z Ježíšovy plnosti, žádná upřímná horlivost pro Jeho jméno, žádná oddanost minulé služby ani aktivita přítomné služby nejsou zárukou proti ní… Zatím co bdělost a modlitba jsou zapotřebí vždy, jen takový bude bez výtky a pohany a bez urážky, kdo chodí ve vážném přesvědčení, že se musí bát propuknutí nejhorších hříchů, pokud se jeho duše nebude zaměstnávat Ježíšem.“ Jen On je mocen nás zachovat od pádů a představit nás bezúhonné s jásotem před svou slávou.
Dílo obnovení je hotovo. Petr byl přiveden nejen k tomu, aby odsoudil svůj hřích, ale aby odsoudil sám sebe a svou sebedůvěru, která ho přivedla do rukou Satana. Uvědomil si svou vlastní nicotnost a vševědoucnost Pána. Když Pán zlomil Petrovu sebedůvěru, dává mu znamení své vlastní důvěry k němu. Bere toho kdysi sebevědomého, ale nyní pokořeného a obnoveného svatého do své služby. Svěřuje Petrovi nejen své ovce, ale i své beránky. Má krmit beránky a „pást“ ovce. A ještě více: Ty dvě věci, v jejichž vykonání vlastní silou Petr tak katastrofálně zklamal, jsou nyní věci, které bude mít vysokou výsadu vykonat v závislosti na Pánu. Petr řekl: „Pane, s tebou hotov jsem i do žaláře i na smrt jíti.“ Nyní Pán jakoby říká: „Budeš mít tuto vysokou výsadu. Já jsem odjal tvé „já“ – důvěru, která řekla: ‚Jsem hotov.‘ Nyní já odměním tvou lásku, o které vím, že je v tvém srdci. Skutečně půjdeš do vězení a na smrt; neboť ‚až se zestaráš, vztáhneš ruce své a jiný tě opáše a povede, kamž bys ty nechtěl ‘.“ Ale když nakonec půjde do vězení a na smrt, nebude to jako ten sobě důvěřující člověk, chlubící se svou láskou, ale jako pokorný a závislý následovník Mistra, jenž zná všecko. Proto když Pán promluvil tato slova, „řekl jemu: Pojď za mnou.“ Tak je tomuto obnovenému věřícímu řečeno: Předně aby pásl Kristovy ovce (verš 17), za druhé aby oslavil Boha (verš 19) a za třetí aby následoval Krista (verš 19).
V nadcházejících letech, než Petr opustí tento svět, velmi požehnaně předá tato tři napomenutí všem věřícím. Říká nám, že „Kristus za vás trpěl, vám zanechávaje příklad, abyste následovali v jeho šlépějích“. Potom říká, že máme mluvit a jednat tak, „aby ve všem byl Bůh oslaven“. Nakonec říká: „Paste stádo Boží.“ (1. Petra 2,21; 4,11; 5,2)
3