Verše 39-42: Ve městě zkažených Samaritánů je Pán uznán za Spasitele světa. Ženě Pán předtím řekl, že spasení je ze Židů. Nyní rád ukazuje, že je pro Samaritány. Jak kdosi řekl: „Bez znamení, divů nebo zázraků byl Ježíš v této samařské vesnici slyšen, poznán a vyznán skutečně jako Spasitel světa.“ Svědectví ženy o Kristově milosti přitáhlo jejich srdce k Němu a oni Ho prosili, aby s nimi zůstal. Žádný Žid, držící se své vlastní spravedlnosti a náboženské důležitosti, by nikdy nevyznal Krista jako Spasitele světa. Ale ten, kdo se sám poznal jako hříšník, může ihned vidět, že dveře požehnání jsou otevřené každému a jakémukoli hříšníkovi. A ačkoli takový nemůže změřit hloubku lásky, která přesahuje vědomí, může říci: „Ale to já vím, že On uzdravuje potřené srdcem, neboť je zde přece Spasitel, Spasitel světa.“
Verše 43-54: Z příběhu ženy jsme se naučili, že tu je milost i pro nejhoršího hříšníka. V naučení učedníkům se učíme, že na všech stranách ve světě jsou hříšníci potřebující pomoc. V městě Samařských se učíme, že Kristus je „Spasitel světa“. Nyní se učíme, že požehnání může být přijato jen vírou.
Když strávil dva dny v samařském městě, Pán jde do Galileje. Muži Sichar přijali Pána na základě svědectví. Řekli: „Sami jsme (Ho) slyšeli.“ Galilejští Ho přijali, „všecko viděvše co činil v Jeruzalémě“. Pán používá příležitosti, kdy královský úředník k Němu přichází se svou potřebou, a kárá židovský národ, že hledá „divy a zázraky“ jako důvod pro svou víru.
Královský úředník prosí Pána, aby sestoupil a uzdravil jeho syna, který umíral. Ze slov Pána můžeme snad soudit, že úředník Pána zkoušel: jestliže bude moci vidět, že Kristus zázračně uzdraví jeho syna, pak uvěří. Pán kárá tuto myšlenku. Víra nespočívá na vnějších znameních, která přitahují zrak, ale na Božím slovu. Tak Pán spojuje požehnání s vírou ve svá slova: „Jdi, syn tvůj živ jest.“ Tím je úředník postaven do zkoušky: bude věřit Ježíšovým slovům, aniž by viděl znamení a divy? Požehnaným způsobem vyhoví testu, neboť čteme: „I uvěřil člověk řeči, kterou mluvil jemu Ježíš.“
Když uvěřil, dostává znamení jako potvrzení své víry. Žádné znamení nemůže dát víru, ale zázraky potvrdí víru, která existuje.
To bylo druhé znamení, které Ježíš učinil – znamení, které ukazovalo, že Pán má moc zastavit smrt v případě, kdy někdo umírá. Izrael jako národ, stejně jako syn královského úředníka, umíral a Kristus tu byl s mocí zastavit smrt a národ uzdravit, kdyby jen tu byla víra v Jeho slovo. Žel, národ ukázal svůj nedostatek víry, když hledal znamení.
Jan 3 ukazuje, že skrze dílo Ducha v nás je tělo dáno stranou a Kristovým dílem pro nás jsou odsouzeny hříchy (Jan 3,6.7.14).
Ve čtvrté kapitole se v příběhu ženy u studny učíme způsobu praktického vysvobození od moci hříchu životem v moci Ducha, takže jako výsledek toho by věřící už neměl sloužit hříchu. Jak to apoštol může říci: „Zákon Ducha života v Kristu Ježíši vysvobodil mne od zákona hříchu a smrti.“ (Římanům 8,2)
5. kapitola představuje cestu praktického vysvobození od principu zákona a slabosti těla. Člověk je pozvednut ze slabosti, kterou na něho přivedl hřích, a mocí Božího Syna je osvobozen od zákona, který mu nemohl pomoci. Kapitola má čtyři hlavní oddíly: první u rybníka (Jan 5,1-9); za druhé Boží odpočinek získaný osvobozením člověka (Jan 5,9-16); za třetí sláva Osoby, která zajišťuje vysvobození člověka a Boží odpočinek (Jan 5,17-29); a konečně různá svědectví o slávě Krista (Jan 5,30-47).
Výjev u studny v Sichar byl použit, aby nám ukázal Boží způsob osvobození od moci hříchu. Rybník Bethesda je nyní užit, aby představil Boží způsob vysvobození od zákona. Samaří a jeho porušený lid ukazují na nutnost vysvobození od hříchu. Jeruzalém a náboženský Žid jsou užiti, aby ukázali potřebu svobody od zákona.
V pěti přístřeších rybníku bylo množství nemocného lidu. Někteří byli slepí, někteří chromí, jiní měli ochrnuté a neduživé údy; ale všichni potřebovali uzdravení. Tito nemocní lidé čekali kolem rybníku, ve kterém mohli obdržet tak bolestně potřebné požehnání. V určitém období, v Boží prozřetelnosti anděl rozvířil vodu a nemocný člověk, který první vstoupil do rybníku po rozvíření vody, obdržel to požehnání.
Dvě věci pak byly zjevné: předně tu bylo požehnání, které se mělo obdržet z rybníku; za druhé se toto požehnání mohlo obdržet jen úsilím nemocné osoby.
Tak se rybník stává pozoruhodným obrazem člověka pod zákonem. V zákonním systému Židů, stejně jako v Boží prozřetelnosti, je pro člověka požehnání. Ale požehnání pod zákonem nebo v Boží prozřetelnosti může být získáno jen vlastním úsilím člověka, a vyvinout toto úsilí si žádá v člověku sílu. Z toho plyne, že pod zákonem ten člověk, který je v nejhorším stavu a který proto nejvíce potřebuje požehnání, je nejméně schopen požehnání obdržet. Ta nemoc, od které potřebuje být uzdraven, ho zbavuje síly, aby pro sebe použil prostředku uzdravení. Takový byl smutný stav muže, který trpěl nemocí už třicet osm let.
A tak, jak tomu bylo s tím mužem ve spojení s jeho tělesnými potřebami, tak je tomu s námi ve spojení s našimi duchovními potřebami. Moc hříchu, od kterého potřebujeme být osvobozeni, nás zbavila síly pro obdržení vysvobození naším vlastním úsilím. Nemohoucí muž po dlouhé, únavné roky zápasil, aby obdržel požehnání, ale vše nadarmo. Nakonec je přiveden k bodu, kdy vyznává, že potřebuje vysvoboditele. Potřeboval vysvobození od svého zákonního zápasu k obdržení požehnání a potřeboval sílu nad tím, co ho až do té doby neslo. V odpověď na Pánovu otázku říká: „Pane, nemám člověka, který by,… mne uvrhl do rybníka.“ Jeho vlastní slova vyhlašují slabost a marnost všech jeho snah, a proto potřebu někoho jiného, jestliže má být vysvobozen ze svého smutného postavení. Zrovna když ustupuje ze svého zápasu a hledá vysvoboditele, shledává, že Vysvoboditel je blízko. Pánovo slovo je: „Vstaň, vezmi lože své a choď.“ Muž je osvobozen od své vlastní námahy k dosažení vytouženého požehnání s tím výsledkem, že mocí Jiného je učiněn zdravým a schopným nést věc, která předtím nesla jeho.
Nemohoucí muž je tak působivým obrazem člověka popsaného v Římanům 7, který měl vůli činit, co je správné, ale chyběla mu síla. Když však všechny zákonní snahy vysvobodit se sám od žádostí jsou shledány marné a duše volá: „Bídný já člověk, kdo mne vysvobodí …?“, pak okamžitě zjistí, že tu je Vysvoboditel, a může říci: „Děkuji Bohu skrze Ježíše Krista, Pána našeho.“ Takto nalézáme v Kristu Toho, jenž nás osvobozuje od našich zákonních snah a uschopňuje nás přemoci tu věc, jíž jsme byli přemoženi.
Musíme však starostlivě poznamenat, co máme na mysli osvobozením od zákona. Principem zákona je, že zvítězíme tím, co děláme. Člověk v sedmé kapitole Epištoly Římanům se snažil jednat na tomto principu. Zápasil, aby zvítězil nad svými žádostmi svým úsilím. Vysvobození od zákona praktickým způsobem znamená, že jsme osvobozeni od vlastních snah. Jsme osvobozeni od unavujícího zápasu, abychom přemohli tělo a sílu hříchu. Není to prostě osvobození od našich zlých nálad a žádostí, co potřebujeme, ale osvobození od vlastních snah překonat je, a místo zápasu s našimi náladami a žádostmi a místo ustavičných porážek hledět na Pána a nalézt v Něm Vysvoboditele.
Princip rybníka je: „Bůh pomáhá těm, kdo si pomohou sami.“ Ale Kristus ukazuje, že On pomáhá člověku, který si přizná, že je úplně bezmocný. Síla je v Kristu; vysvobození závisí na Vysvoboditeli.
Když ten člověk byl uzdraven, čteme: „Byla pak sobota v ten den.“ Význam soboty je „odpočinutí od práce“, jako když ve stvoření „odpočinul Bůh ode všeho díla svého, které byl stvořil“ (1. Mojžíšova 2,2; 2. Mojžíšova 20,11). Odpočinek stvoření byl přerušen hříchem, a nyní tu nemůže být žádný odpočinek pro Boha, dokud je člověk pod mocí hříchu a smrti. Až bude člověk skrze dílo a moc Krista osvobozen od hříchu a uzdraven, „v ten den“ bude pravá sobota.
Odpočinku nemůže být dosaženo vlastní snahou člověka pod zákonem. Zákon řekl: „To čiň, a živ budeš.“ Ale člověk zákon nedodržel a nemohl dodržet. Jeho pokus udělat to jen učinil zlo hříchu zjevným, stejně jako jeho vlastní úplnou slabost, a proto jeho neschopnost obdržet Boží odpočinutí svým vlastním konáním.
Nicméně člověk, který je nevědomý o pravém významu soboty, trvá na vnějším zachovávání soboty, aby získal náboženský věhlas. Ale zatím co trvá na jejím vnějším dodržování, je naprosto lhostejný k hříchu, který porušil odpočinek. Požehnání sobotního odpočinku je pro lidi, kteří dodržují zákon, ne pro lidi, kteří zákon porušují. Člověk může být spokojený a odpočívat v přítomnosti hříchu a bídy, kterou přináší. Bůh nemůže odpočívat tam, kde existuje hřích a bída. Jeho svatost si žádá, aby s hříchem jednal; Jeho láska Ho vede, aby pracoval pro osvobození hříšníka.
Mužova odpověď těmto protivícím se Židům je přesvědčující pro každého, kdo není naplněn nepřátelstvím ke Kristu: „Ten, který mne uzdravil, on mi řekl: Vezmi lože své a choď.“ Ten, jenž měl moc vyhovět jeho potřebě, mu dal oprávnění nosit své lože v sobotu. Ale kdo jiný, než jen ti, kteří byli vedeni zlou vůlí, by zpochybňovali autoritu Někoho s takovou mocí?
Protivníci se okamžitě ptají: „Kdo jest ten člověk, který tobě řekl: Vezmi lože své a choď?“ Ať už si mysleli cokoli, je pravda, že vše se obrací k otázce: „Kdo je ten Člověk?“ Stále je tu otázka: Kdo je tato slavná Osoba plná milosti a pravdy, která přišla, aby přebývala mezi lidmi? Všechno požehnání pro člověka závisí na slávě Jeho Osoby, která je nám tak požehnaně ukázaná v následujících verších.
Ten člověk sám neví, kdo to je; neboť Ježíš, procházeje zemí jako Cizinec, poodešel, protože na tom místě byl zástup. Nebyl tu proto, aby žehnal národu jako takovému, neboť ten už Ho zavrhl a protivil se Mu. Hledal a zachraňoval své ovce a vyvolával je ven z národu. Tak Pán jde za člověkem, který je uzdraven, a nalézá ho v chrámu. Zdá se, že jeho srdce bylo dotčeno požehnáním, kterého se mu dostalo, neboť se ihned uchyluje do chrámu, aby chválil Boha. Pán ho varuje, že za nemocí těla bylo trpění hříchu a že hřích přináší v Boží vládě své důsledky.
Muž hned odchází a říká Židům, že to byl Ježíš, jenž ho uzdravil. Ten muž pravděpodobně jednal v prostoduchosti, neznaje jejich zlovolnost, a domníval se, že si také přejí znát tuto obdivuhodnou Osobu. Byl zjevně naplněn tím mocným skutkem, který byl učiněn, když o tom dvakrát podává zprávu (verše 11 a 15). Oni jsou zaměstnáni skutečností, že jejich pýše z dodržování soboty se dostalo opovržení. „A proto protivili se Židé Ježíšovi, a hledali ho zabíti, že to učinil v sobotu.“
Židé se ptali: „Kdo jest ten člověk, který tobě řekl: Vezmi lože své a choď?“ Nyní máme vidět slávu tohoto Člověka, který může osvobodit od moci hříchu a od otroctví zákona a přinést Boží odpočinutí. Jestliže je zjevena Jeho sláva, je to proto, aby všichni ctili Syna.
Verše 17-19: Pán začíná tento rozhovor slovy: „Otec můj až dosavad dělá, i já dělám.“ Tato slova mají velmi hluboký význam a je dobré je zvážit, neboť zjevují slávu Krista jako Syna, a tak odpovídají na námitku Židů, že „to učinil v sobotu“. Můžeme se ptát: Jaký je charakter skutků Otce a Syna? Po celou historii světa byly skutky lidí charakterizovány násilím a zkažeností. Největší síla člověka je ukázána ve vynalézání prostředků pro zničení života. Tento výjev v Jeruzalémě dokazuje charakter skutků lidí, neboť v té chvíli Židé hledali zabít Toho, který právě pozvedl člověka z lůžka, na němž umíral. V protikladu ke skutkům člověka vyzvedávají skutky Otce a Syna lidi ze smrti a přivádějí je do života a požehnání.
Nadto Otec pracoval „až dosavad“. Je pravda, že Otec je zjeven jako takový, teprve když Syn přichází na svět. Ale za vším, co Bůh učinil ve světě od začátku času, můžeme nyní vidět ruku Otce, dělajícího ve shodě s úmyslem a milostí svého srdce, aby osvobodil člověka od přítomnosti hříchu a smrti. Můžeme tak sledovat Otcovo dílo v zaslíbení v zahradě Eden; v Jeho konání s Abelem a Enochem; při potopě; v zaslíbeních patriarchům, stejně jako ve slovech proroků.
Pán pak připojuje: „I já dělám.“ To odkrývá slávu Jeho Osoby. Židé velmi správně vykládají tato slova Pána jako znamenající, že „se rovným činí Bohu“. Bylo to vyhlášení Jeho božství, a tak zjevení slávy Jeho Osoby. Ukazuje to rovnost Syna s Otcem, poněvadž vše, co Otec činí, Syn činí také. Nadto Syn nekoná skutky nezávisle na Otci. Vše je konáno v dokonalém souladu, poněvadž je vedeno toutéž myšlenkou a láskou, neboť „Otec zajisté miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí“.
Nicméně když se stal člověkem, Pán je starostlivý, aby zachovával vše, co je správné a dokonalé v tomto postavení. Takto když prohlašuje svou slávu jako rovného s Otcem, může říci: „Nemůže Syn sám od sebe nic činiti.“ Ačkoli je roven Otci, vše přijímá od Otce. Rovnost božských Osob neznamená nezávislost mezi božskými Osobami, jako kdyby byli dva Bohové. Dvě nejvyšší a všemohoucí Bytosti by byly nemožností. Takto Pán může říci: „Cožkoli On (Otec) činí, to i Syn též podobně činí.“
Avšak skutečnost, že Syn nečiní nic sám od sebe, ale jen ty věci, které Mu Otec ukáže, nám jasně říká, že vše, co Syn činí, je zjevením Otce. Jestliže Židé viděli Syna, viděli Otce. Jestliže zavrhli Syna, zavrhli Otce. Tento oddíl nám nejen představuje slávy Syna, ale říká nám, že ve všem, co dělal, představoval Otce. V Janu 4 jsme přivedeni k Otci u studnice živé vody prýštící vzhůru k věčnému životu a klaníme se. Zde je k nám přiveden Otec v Osobě Syna.
Verš 20: „Otec miluje Syna.“ Tento výrok ukazuje, že zde na zemi byl přítomen Ten, jenž je schopný ukázat Otcovu lásku. Říci, že Otec miluje nějakého svatého – i kdyby to byl největší ze svatých – jakkoli to je pravda, by nevyjádřilo náležitě velikost Otcovy lásky. Lidé dokazují chudobu své lásky malostí předmětů, k nimž často obracejí své náklonnosti. Čím větší je předmět lásky, tím větší je charakter lásky. V Synu je každá mravní vlastnost v dokonalosti. Otcova láska je tak velká, že nemůže být uspokojena žádným jiným předmětem než Synem.
Potom je sláva Syna ukázána jinou formou. Jeho skutky vyhlašují Jeho slávu. Už proměnil vodu ve víno, uzdravil syna královského úředníka a pozvedl člověka u rybníka. Tyto skutky byly spojené s požehnáním člověka na zemi. Jsou však větší skutky, které Otec má pro Syna, jež přesahují hranice smrti a jsou spojeny s věčným životem.
Verše 21-23: Pán dále ukazuje, že ty větší skutky jsou dílo vzkříšení, dílo oživení a dílo soudu. Tyto větší skutky zasáhnou všechny lidi, věřící i nevěřící. Věřící budou vzkříšeni a oživeni; nevěřící a protivící se lidé, jako byli Židé, k nimž Pán mluvil, přijdou pod Jeho zvláštní dílo soudu.
Oživení je dání života – života, který žije Bohu. V duchovním smyslu je věřící oživen nyní. Vědomě je živ Bohu a je vyjmut ze stavu, ve kterém byl pro Boha duchovně mrtvý (Koloským 2,13). Kromě toho se oživení nejen vztahuje na duši věřícího, ale také na jeho smrtelné tělo, které při příchodu Krista bude zcela osvobozeno od smrti, aby obléklo nesmrtelnost (Římanům 8,11; 1. Korintským 15,53). Nevěřící budou vzkříšeni ze smrti. Není řečeno, že budou oživeni.
Jestliže lidé, podobně jako Židé, odmítají ctít Syna jako rovného Otci, budou Ho muset ctít tím, že se s Ním setkají jako se Soudcem. Odmítnout Ho jako Syna znamená minout požehnání. Setkání s Ním jako se Soudcem zpečetí jejich osud. Ale Otec chce, aby Jeho Syn byl ctěn buď jako Syn, nebo jako Soudce. Je vyhlášeno, že „všichni lidé“ budou ctít Syna. Oživené duše Jej v moci nového života rády uznávají za Syna. Zlí budou v soudu donuceni, aby Ho uznali jako Syna. Nadto soud bude nejenom proto, že zavrhli Syna, ale když tak učinili, zavrhli také Otce. „Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal.“
Verš 24: Ve verších, které následují, Pán rozlišuje mezi mravní a tělesnou smrtí. Velkou skutečností ve smrti je rozdělení. Může to být rozdělení duše a těla, jako tomu je v tělesné smrti, nebo rozdělení mezi Bohem a duší v mravní smrti. O této druhé smrti mluví Pán nejprve ve verších 24-27. Ukazuje, jak ti, kteří jsou pro Boha mrtví v přestoupeních a hříších, mohou být oživeni, a že takoví slyší Jeho slovo a věří v Otce, který Ho poslal. Ti nejen uniknou soudu, ale mají život, a když žijí ten život, přecházejí ze stavu, ve kterém byli Bohu mrtví, do stavu, ve kterém Bohu žijí. Přecházejí „ze smrti do života“.
Verše 25 a 26: Je tu odpovědnost hříšníka, aby slyšel a věřil, ale tyto verše více představují svrchovaný čin Syna v oživení mravně mrtvých. Ve výsledku slyší hlas Syna Božího a žijí.
Slyšení hlasu Božího Syna není pouze slyšení určitých slov, která Pán promluvil. Ve Skutcích 13,27 se učíme, že lidé v Jeruzalémě slyšeli každý sobotní den skutečná slova proroků, a přece neznali „hlasy prorocké“. Je tedy zřejmé, že můžeme slyšet slova a neslyšet hlas. Také v 1. Korintským 14,10 čteme, že „tak mnoho rozdílů hlasů jest na světě, a žádný z nich není bez významu“. Hlas tedy je pravý význam slov – poselství, které slova obsahují. Význam hlasu Syna Božího je zjevení Boha v lásce, jednajícího ve svrchované milosti vůči člověku.
Hlas je to, co je zvláštní a vlastní svědectví vydávané nějakou osobou. Proroci měli hlas – to, co bylo vlastní jejich svědectví. Jan Křtitel mluví o sobě jako o hlasu. To bylo to, co mělo vlastní význam v jeho svědectví. V hlasu Božího Syna je něco, co je úplně jedinečné a vlastní Jeho hlasu – a Jeho ovce slyší Jeho hlas (Jan 10,3).
Když je slyšen zvláštní význam hlasu Božího Syna, duše žije. „Kteří uslyší, živi budou.“ Takoví přejdou z oblasti smrti do oblasti života, kde je Bůh znám.
Syn člověka má dále autoritu vykonat soud. Lidé zavrhují Krista jako Božího Syna a snaží se Ho zabít jako Syna člověka. Bůh chce, aby byl ctěn jako Boží Syn i jako Syn člověka těmi, kteří Ho zavrhli. To může být jen v soudu, poněvadž Ho zavrhli. Proto vykonává soud jak jako Boží Syn, tak i jako Syn člověka (verše 22 a 27).
Verše 28 a 29: Ve verších 24 až 27 máme přítomný výsledek slyšení hlasu Božího Syna. Vede k životu. Ve verších 28 a 29 je charakter hlasu a výsledek jiný. Bude mít skutečný fyzický účinek ve vzkříšení mrtvých z jejich hrobů. Říká se, že to mravní přichází u Boha vždy první, a to, co je fyzické, následuje. V 25. verši, když bylo mluveno o věřících, čteme: „Kteří uslyší, živi budou.“ Zde, v 29. verši, který zahrnuje věřící i nevěřící, není nic řečeno o životě, ale pouze že ti, kteří „uslyší hlas jeho …, vyjdou“.
Jsou dvě vzkříšení: vzkříšení života a vzkříšení soudu. Otázka ohledně vzkříšení, na němž budeme mít podíl, je zde závislá na mravních důvodech – na činění dobrého nebo činění zlého. Není vložena na půdu víry nebo nevěry. Je pravda, že žádný člověk nemůže činit dobré mimo víry v Boha. A také to, co Bůh nazývá „činěním dobrého“, může být velmi odlišné od toho, co člověk pokládá za „činění dobrého“. Tam, kde je život, se tento ukáže prakticky činěním dobrého.
Jak „život“, tak i „soud“ vyžadují vzkříšení. Má-li život být viděn a prožíván ve své vlastní sféře, pak tělo musí být vzkříšeno z mrtvých. Má-li být člověk souzen, také musí být vzkříšen z mrtvých. Vzkříšení je nutnost k vyhlášení slávy Krista.
Verše 30 a 31: Od tohoto bodu Pán v této kapitole představuje různá svědectví o slávě své Osoby – svědectví, která ponechávají ty, kdo Krista zavrhují, bez omluvy. Bylo tu skutečně Pánovo vlastní svědectví o Něm samém. Avšak to nebylo pouhé svědectví člověka, který mluvil a jednal podle myšlenek vlastní mysli, nebo toho, kdo se snažil prosadit svou vůli. Bylo to svědectví Toho, jenž zaujal místo dokonale závislého člověka. V souladu s tímto místem nemohl nic činit sám od sebe. Za Jeho svědectvím byl skryt život obecenství s Otcem a závislost na Otci. Proto může říci: „Jak slyším, tak soudím, a soud můj spravedlivý jest. Neboť nehledám vůle své, ale vůle toho, který mne poslal, Otcovy.“ Jeho soud nebyl utvářen tím, co slyšel od lidí, ani zkreslen tím, že by hledal svou vlastní vůli. Naše vlastní úsudky jsou často vadné proto, že naše myšlenky jsou ovlivněny lidmi a dotčeny působením naší vlastní vůle.
Nicméně jakkoli je Jeho vlastní svědectví dokonalé, samo o sobě by podle zákona nebylo platné, neboť ten říká: „Svědectví dvou je pravdivé.“ (Viz Jan 8,17. – p. p.) Kdosi řekl: „Svědectví jednoho člověka může být pravdivé – úplně; právě tak pravdivé v sobě jako svědectví dvou. Ale nebude pravdivé stejným způsobem pro druhé; bude potřebovat potvrzení.“ Z tohoto důvodu, ačkoli Jeho soud byl pravý a Jeho pohnutky čisté, nežádá lidi, aby v Něho věřili prostě na základě Jeho vlastního svědectví. Jsou tu čtyři další svědectví, která nám Pán postupně předkládá:
Verše 32-35: Jan Křtitel vydal svědectví Kristu a pravdě a jeho svědectví bylo pravdivé. Pán nepotřeboval svědectví od lidí, ale aby vyšel Židům vstříc v milosti a oni mohli být spaseni, Pán předkládá Janovo svědectví. Jan byl ve své době „svíce (lampa) hořící a svítící“ uprostřed tmy, která předcházela příchod Krista. A v jeho světle se na čas byli ochotni radovat, neboť jej považovali za proroka (Lukáš 20,6).
Verš 36: Bylo tu však větší svědectví než Janovo. Skutky, které Mu Otec dal, aby je dokončil – ta velká znamení Janova evangelia, která byla dokončením Otcových skutků (verš 17) – svědčily o slávě Jeho Osoby jako Poslaného od Otce.
Verše 37 a 38: Dále Otec sám přímo svědčil o slávě Jeho Osoby. Při křtu hlas z nebe řekl: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ Pokud se protivníků týkalo, všechno toto svědectví bylo nadarmo. Ačkoli Otec mluvil, oni nikdy neslyšeli Jeho hlas. Pro ně to bylo jen zahřmění. Jeho slovo zjevně nepřebývalo v jejich srdcích, neboť Tomu, kterého On poslal, oni nevěřili.
Verše 39 a 40: Nakonec tu je svědectví Písma, kterým se Židé chlubili a domnívali se, že v něm najdou život a požehnání. Skutečně by učinili dobře, kdyby zkoumali Písma, neboť ta svědčí o Kristu. Ale žel, i když se chlubili Písmy, nepřišli k Tomu, o kterém Písma mluvila a v němž jediném lze najít život a požehnání. Pán neříká: „Nemůžete přijít,“ ale: „Nechcete přijít.“ Je pravda, že člověk je mrtvý v přestoupeních a hříších a nemůže přijít. Rovněž je pravda, že žije v hříších a nechce přijít.
Verše 41 a 42: Pohnutkou Pána, když zval lidi, aby k Němu přišli, nebylo, aby On získal poctu od člověka, ale aby člověk obdržel požehnání od Boha. Skutečnost, že nechtěli přijít ke Kristu, ukazovala jejich stav a dokazovala, že Boží láska pro ně nebyla ničím. Neměla místo v jejich srdcích.
Verš 43: Pán přišel v Otcově jménu a předkládal lásku Otcova srdce. Ve svém odmítání přijmout Krista zavrhovali svědectví, které, když zjevovalo lásku Otcova srdce, naprosto odsuzovalo špatnost a sobectví jejich vlastních srdcí. Toto zavržení Krista je vystaví hroznému vlivu budoucího antikrista, který přijde ve svém vlastním jménu. Bude apelovat na lidskou touhu po velikosti a moci a slávě. Nebude se dotýkat otázky jejich hříšného stavu. Nebude vyžadovat žádnou mravní změnu v člověku, ale jen aby mu lidé dali moc a slávu. Tohoto člověka, který bude tak naprosto podle jejich srdce, oni přijmou.
Verš 44: Jejich nízký mravní stav způsobil, že pro ně bylo nemožné věřit v Krista a přijmout pravdu. Hledání cti a vážnosti od lidí jim bránilo zaujmout nízké místo a uznat svůj pravý stav jako hříšníků, aby mohli přijmout požehnání a čest od Boha.
Verše 45-47: Mojžíš, o němž vyznávali, že mu důvěřují, byl jejich žalobce. Kdyby skutečně věřili Mojžíšovi, věřili by Kristu, neboť on psal o Kristu.
Pán končí rozhovor tím, že vydává pozoruhodné svědectví důležitosti a ceně Mojžíšových spisů. Připojuje větší cenu formě, v níž Mojžíšova sdělení jsou dána, než formě svých vlastních sdělení. Mojžíšova sdělení byla napsána; Jeho byla ústní. Mojžíšova písma a Pánova slova měla stejnou božskou autoritu, ale trvalá hodnota toho, co je napsáno skrze inspiraci, je větší než inspirovaná sdělení živým hlasem.
Kapitola 5 představuje Krista jako Božího Syna, jenž dává život, komu On chce. Kapitola 6 představuje Krista jako Syna člověka, jenž dává život za ty, kteří Ho přijmou, a jako Udržovatele života, který dává.
V první části kapitoly jsou zaznamenány dvě události (Jan 6,1-21), které obrazně představují velké téma Pánovy řeči v další části. V prvním výjevu Kristus jedná jako Král, který opatřuje chléb ze své královské štědrosti, aby udržel přirozený život. Ve druhém výjevu je Kristus v obrazu představen jako Kněz na výsosti, který podporuje ty své a udržuje jejich duchovní život, když procházejí světem, kde vše je proti nim. V rozhovoru, který následuje, Pán představuje velké pravdy, které zahrnují Jeho vtělení (Jan 6,32-51), Jeho dílo (Jan 6,51-56), Jeho vzkříšení (Jan 6,57) a Jeho nanebevstoupení (Jan 6,62). Je takto představen proto, aby všichni, kteří v Něho věří, měli život a tento nový život aby byl udržován, takže jejich duchovní potřeby jsou uspokojeny.
Toto nové znamení je svědectvím o zásahu Boha ve prospěch člověka podle Žalmu 132,15: „Potravu jeho hojným požehnáním rozmnožím, chudé jeho chlebem nasytím.“ V tomto znamení je tak ukázáno velké téma kapitoly – Kristus pro uspokojení srdce svého lidu. Ve 4. kapitole Kristus vysvobozuje od moci hříchu. V 5. kapitole vysvobozuje od otroctví zákona a v 6. kapitole osvobozuje od nedostatku.
Verše 1-9: Velký zástup je na vyprahlé hoře a potřebuje potravu. Pokud jde o lidskou sílu, bylo nemožné vyjít vstříc jejich potřebě. Ale je přítomen Pán a chce potřebu uspokojit. Avšak než tak učiní, užívá nesnází, aby zkusil víru svých vlastních učedníků. Mají víru k užití zdrojů Pána, když na jejich straně není žádná naděje? Tak Pán říká Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby pojedli tito?“ Pak nám je řečeno: „Ale to řekl, zkoušeje ho; neboť on věděl, co by měl učinit.“
Můžeme pochybovat, že tak, jako tomu bylo tehdy, je tomu i nyní? Je dovoleno, aby mezi Božím lidem vznikly těžkosti, které jsou pro člověka naprosto nepřekonatelné, aby nás zkusily. Vyznáváme, že Ho následujeme, a říkáme, že bez Něho nemůžeme nic učinit, ale že Jeho milost je dostatečná. Potom je naše vyznání vystaveno zkoušce těžkostí, kterou nemůžeme překonat. Avšak je nám řečeno, že „On věděl, co by měl učinit.“ – To jsou slova, která nás ujišťují, že nikdy nevyvstane na naší cestě nebo mezi Božím lidem těžkost, kterou On nemůže vyřešit. V posledních a nesnadných dnech nás učitelé a vůdcové mohou zklamat, ale je tu Jeden, ke kterému se můžeme obrátit i v tom nejtemnějším dnu a v největší těžkosti s jistotou, že On ví, co činit.
Kořen těžkosti je příliš často na naší straně. Býváme pomalí k tomu, abychom uznali pokořující skutečnost, že nevíme, co máme dělat. My si každý myslíme, že to víme a že vše by bylo dobré, kdyby jen druzí chtěli dělat to, co my navrhujeme. A tak zanedbáváme obracení se k Tomu, který to ví. Stejně jako u učedníků ukazují těžkosti chudobu naší víry, ale zároveň zjevují velikost zdrojů pomoci v Pánu. Filip umí k vyřešení věci myslet jen na sílu peněz, ačkoli musí připustit, že jeho plán by pro zástup opatřil jen „něco maličko“. Jak rozdílné od Pána, který – když jedná – dává „jakž mnoho chtěli“.
Zatím co Filip mluví o tom, jak mnoho potřebují, Ondřej naříká nad tím, jak málo toho mají. Ani jeden z těchto učedníků nemyslí na Pána a na obrovské zdroje v Něm, které jsou k dispozici víře.
Verše 10-14: Když učedníci ukázali svůj nedostatek víry, Pán zjevuje milost svého srdce a moc své ruky k vyřešení těžkosti. Je požehnanou věcí pro ně i pro nás, že selhání Jeho lidu nezastavuje ruku Pána v jednání v jeho prospěch.
Výjev, který následuje, je jistě předokoušením požehnání Milénia a vyjadřuje dokonalou správu Pána a moc Jeho Osoby k uklidnění neklidu světa a utišení jeho zoufalého hladu. K Jeho slovu je pět tisíc lidí ve chvíli dokonale zklidněno. On řekne slovo a my ihned čteme: „Posadilo se mužů v počtu pěti tisíců.“ Tak tomu bude v den Pána, kdy On „lučiště a meč poláme, i válku odejme ze země, a způsobí to, aby bydleli bezpečně“ (Ozeáš 2,18).
Nadto výjev nejenom zjevuje slávu Jeho Osoby, ale také dokonalost způsobu, který používá. Čteme: „Ježíš vzal ty chleby,“ – pět ječných chlebů – a „díky učiniv“, nasytil zástup. Užívá přirozených zdrojů země ve spojení s Bohem, který je dal, a uznává, že nebe je skutečný zdroj všeho požehnání pro člověka.
Jestliže zemské zdroje, i když jsou jen malé, jsou mocí Krista přivedeny do spojení s nebeskou nevyčerpatelnou zásobou, velmi málo bude znamenat velmi mnoho. V prorokově době může Bůh užít „ženu vdovu“ s „hrstí mouky“ a „trochou oleje v kbelíku“ k sycení domácnosti po celý rok (1. Královská 17,15.16). Tak Kristus může užít mládence s pěti chleby a dvěma malými rybami, aby nasytil pět tisíc mužů.
Kromě toho Pán „distribuuje“ životní potřeby tak dokonale, že každá potřeba je utišena. Marný luxus a extrémní chudoba, výstřední plýtvání a zoufalá nouze, to vše už nebude existovat, když Pán zaujme své oprávněné místo jako Soudce vší země. Lidé se pokoušejí vyrovnat bohatství světa tím, že napadají bohatého, a přitom jen ukazují, že lidská moc je destruktivní, ale ne administrativní. Člověk umí udělat bohatého chudým, ačkoli neumí udělat chudého bohatým. Člověk může zničit existující pořádek; nemůže nastolit požehnání Milénia.
Když Kristus rozděluje požehnání, lidé dostávají tolik, kolik chtějí, a i tak, když jsou naplněni, tu přece ještě zůstane. Nyní požadavky převyšují zásoby; potom Boží milost plně vyhoví potřebě člověka; ale potřeba člověka nikdy nevyčerpá Boží milost.
Verše 15-21: Upoutáni zázrakem nasycení pěti tisíců, lidé vyznávají Krista jako Proroka, jenž byl předpověděn Mojžíšem a jenž, podobně jako Mojžíš, přichází k lidu od Boha, aby se staral o jejich potřeby a uvedl je do zaslíbeného požehnání (5. Mojžíšova 18,15-19). Rádi by Toho, jenž ukázal takovou moc, udělali svým králem a tím zároveň svým vysvoboditelem od nenáviděných Římanů. Doba vlády však ještě nepřišla. A tak Kristus odmítl být učiněn králem: odchází „na horu sám jediný“ a vykonává tam obrazně svou přítomnou práci jako Kněz.
Učedníci, kteří byli zanecháni tam, kde byli, vstoupili na loď, aby se plavili přes moře vzdouvané „dutím velikého větru“ uprostřed houstnoucí tmy. To je pravdivý obraz Kristova lidu zanechaného v temném světě v době Jeho nepřítomnosti, kde se mu protiví zlí lidé, kteří, stejně jako moře, nemohou odpočinout. Nicméně učedníci obdrží pomoc od Krista, který k nim v jejich nouzi přijde.
Kristovo kněžské dílo je nyní vykonáváno ve prospěch Církve a bude pokračovat ve prospěch zbožného ostatku Židů, když budou procházet velkým soužením. Tento výjev se pravděpodobně vztahuje spíše k těmto židovským svatým; tak doplňuje učení první události, když ukazuje, že požehnání Království bude dosaženo pouze skrze velké soužení.
Když bude židovský ostatek v době svého soužení vystaven hroznému působení Satana, zakusí udržující milost Pána jako Nejvyššího kněze podle řádu Melchisedechova. Později, když bouře pronásledování dosáhne svého vrcholu a jejich postavení bude téměř beznadějné, Pán jim přijde na pomoc a zjeví moc, která přemůže moc nepřítele. To je ukázáno v obrazu Ježíše chodícího po moři.
Tváří v tvář takovému ukázání moci Ho učedníci „ochotně vzali na loď“. Tak čteme o ještě budoucím dnu: „Tvůj lid bude ochotný v den tvé moci.“ (Žalm 110,3.4) Když budou pokořeni svými zkouškami, ve víře přijmou Toho, jenž v den jejich pýchy byl v nevěře zavržen. Když Kristus byl přijat do lodi, učedníci dosáhli „země, do které se plavili“. Tak Izrael dosáhne svého požehnání pod vládou Krista.
Verše 22-25: Z úvodních veršů řeči Pána se učíme, že den po nasycení pěti tisíců se lidé, kteří byli nasyceni, přeplavili do Kafarnaum a hledali Ježíše.
Verše 26 a 27: Pán začíná svou řeč tím, že ukazuje pohnutky lidu, když Ho hledali. Nebylo to z nějakého pocitu duchovní potřeby, nebo protože viděli slávu Jeho Osoby, jak byla v tom znamení zjevena, nýbrž protože jedli chleby a byli nasyceni. Kdyby Kristus plnil časné potřeby lidí, aniž by vyzvedal mravní otázku ohledně jejich stavu před Bohem, rádi by Ho následovali. Ale žel, uprostřed zkaženosti křesťanstva ovládají lidi stejné pohnutky jako ve dnech zkaženého židovství. Stále je pravda, že lidé hledají Krista ne kvůli znamením, ale kvůli „chlebům a rybám“. Lidem nevadí naslouchat kázáním a slyšet o Kristu, dokud je Kristus předkládán pouze jako Ten, jenž může zlepšit stav světa a vycházet vstříc jeho časným potřebám. Jestliže však je Kristus předkládán jako znamení Božího zásahu pro věčné požehnání člověka, pak zástup o Krista nemá žádný zájem.
Tak také lidé budou pracovat, aby obdrželi to, co se kazí užíváním, zatím co zůstávají lhostejní k té potravě, která trvá k věčnému životu. Syn člověka přišel, aby dal věčný život a naplnil duši uspokojením tím, že ji osvobodí od duchovní nouze (verš 35).
Dále je nám dovoleno v této řeči vidět slávu Syna člověka, tak jako v předchozí kapitole je nám ukázána Jeho sláva jako Božího Syna. Zde je jeho rozlišující sláva viděna v té velké skutečnosti, že jako Syn člověka je od Boha Otce zapečetěn Duchem Svatým. Tak je vyznačen z celé lidské rasy jako Boží vlastnictví a jako Ten, jenž jako člověk je předmětem Otcova dokonalého schválení a nekonečného zalíbení.
Verš 28: Pánova slova jasně ukázala, že tito lidé nemají cit pro slávu Jeho Osoby, ani pro potřeby svých duší. Jejich vlastní slova nám nyní říkají, že neměli cit ani pro svou krajní slabost. S velkou lehkomyslností se ptají: „Co budeme činiti, abychom dělali dílo Boží?“ Stavějí se na pozici, že jsou naprosto schopni dělat vše, co Bůh požaduje, když jen budou poučeni o Jeho přáních.
Verš 29: Jak velká byla jejich tma! Neznali ani svou vlastní bezmocnost, ani Boží milost a jejich myšlenky o Bohu byly, že od člověka vyžaduje. A přesto se měli naučit, že Boží milost pro obdržení požehnání nevyžaduje skutky, ale jen žádá, aby člověk věřil v Toho, kterého On poslal. Skutky budou následovat po víře.
Verše 30 a 31: Lid hned zjevuje svou nevěru, když žádá znamení. Plně rozuměli tomu, že znamení je důkazem Božího zásahu do věcí lidí. Je pravda, že viděli, jak Pán nasytil pět tisíců, ale namítali, že co to je ve srovnání s Mojžíšem, který sytil velký zástup Izraelců po čtyřicet let na poušti.
Kristus sám byl znamením Božího zásahu v milosti a znamení, která činil, bohatě ukazovala, že v tomto pokorném člověku je v milosti přítomna božská Osoba. Protože neměli pocit o své potřebě, neznali Písmo a byli naplněni svou vlastní důležitostí, nemohli vidět to znamení. Vyhlíželi Krista, který přijde s vnějším rozvinutím moci nad jejich nepřáteli a způsobí čest Izraeli. Místo toho Kristus přišel v ponížení a oni klopýtli o Jeho pokoru. Kdyby cítili svou potřebu, hledali by vykoupení a viděli by znamení. Je zjevné, že Ten, jenž přišel, aby vykonal vykoupení skrze oběť, nemohl mít žádný podíl na slávě a cti tohoto světa. Simeon a Anna očekávali vykoupení v Izraeli, a oni viděli to znamení (Lukáš 2,34.38).
Verše 32 a 33: Pán odpovídá, že to nebyl Mojžíš, kdo jim dal chléb z nebe: společně s lidem byl jen příjemcem. Pán potom předkládá tři velké pravdy, které Ho odlišují jako Člověka od Mojžíše a od všech ostatních lidí.
Předně byla přítomnost Syna člověka znamením Otcova zásahu v lásce ve prospěch člověka. Bůh už nevyžadoval od člověka ve spravedlnosti pod zákonem; ale Otec dával člověku v lásce pod svrchovanou milostí.
Za druhé: Pán předkládá velkou pravdu svého vtělení. On není pouze člověk vyvýšený na zemi, jako tomu bylo v případě Mojžíše a druhých. On je Ten, „který sestupuje z nebe“. On je skutečně božská Osoba, a přece přítomný jako člověk na zemi, člověk podle zcela nového řádu – nebeský člověk.
Za třetí: On je Boží chléb, který „dává život světu“. Už není dávající život Izraeli na jeho cestě pouští. Kristus, Boží chléb, je pro každého, kdo Ho potřebuje.
Verš 34: Lidé myslí jen na přirozený život a říkají: „Pane, dávej nám chléb ten vždy.“ Protože nemají žádný cit pro svou duchovní potřebu, nemají žádné rozeznání Jeho slávy nebo významu Jeho slov.
Verš 35: V odpověď na jejich žádost Pán představuje sebe jako ten pravý chléb a mluví o požehnaném výsledku toho, když k Němu někdo přijde. Jestliže chtějí mít chléb, který uspokojí jejich potřeby „vždycky“, jsou vítáni, aby přišli k Němu, Tomu, jenž je chléb života. Jako Boží chléb dává „život“ a „uspokojení“ a tento život je k dispozici pro svět. Ti, kdo pro sebe užijí dar života tím, že přijdou k Němu, shledají, že to je život, který vychází vstříc potřebě duše: „Nebudou nikoli lačněti“ a „nebudou žízniti nikdy“.
Verš 36: Žel, že když je člověk ponechán sobě samému, zavrhne Krista, je-li představen ve vtělení, stejně jako Ho později zavrhne ve smrti (verš 52) a jako vystoupivšího nahoru (verš 66). Pán musí říci: „Viděli jste mne, a nevěříte.“
Verš 37: Jestliže tedy požehnání závisí na odpovědnosti člověka, všemu je konec; žádný neobdrží požehnání. Ale jako vždy, když člověk je zcela ukázán, Bůh se uchyluje k radám svého vlastního srdce. Nechce dovolit, aby všichni zahynuli. Ani nechce dovolit, aby příchod Syna člověka byl zcela nadarmo. Jsou tu takoví, které Otec měl v úmyslu dát Synovi, a jak Pán říká: „Všichni, které mi dává Otec, přijdou ke mně.“ Když vidí, že je dává Otec, Syn je chce přijmout: „Toho, kdo ke mně přijde, nevyvrhu ven.“ Ať je jejich národnost nebo jejich charakter jakýkoli, ať to jsou Židé nebo pohané, padlé ženy nebo zatvrzelí lupiči, farizeové nebo publikáni, jestliže jen přijdou ke Kristu, budou přijati, neboť jejich příchod je důkazem toho, že jsou darem Otce Synovi.
Verše 38-40: Kromě toho skutečnost, že Pán přijímal všechny, které Otec poslal, byla důkazem toho, že zde byl, aby činil Otcovu vůli. Pán se velmi požehnaně představuje jako sestoupivší z nebe, ne aby činil svou vůli, ale aby byl Služebníkem k vykonání vůle Toho, který Ho poslal. Otcova vůle je svěřena Tomu, jenž je schopen ji vykonat. Vůle božské Osoby může být plně vykonána jen božskou Osobou. Proto v těchto verších máme Otce a Syna. Otec pojme své rady milosti; Syn tyto rady uskuteční.
Otcova vůle je představena ve dvojím pohledu. Předně je Jeho vůle viděna jako týkající se Syna. Otcovou vůlí je, aby ti, kteří jsou dáni Synu, byli v bezpečném držení Syna a aby všichni takoví byli vzkříšeni Synem v poslední den. Jak požehnaně Otcova vůle, vykonávaná Synem, zajišťuje všem, kteří přicházejí ke Kristu, jejich plné spasení od každé síly zla a jejich konečný vstup do plného požehnání v poslední den. Kristus „neztratí ničeho“. V ten den bude vše, co bylo známé víře, ukázáno (zjevně). Mohlo by se zdát, že jak generace za generací Božího lidu umírají a jsou lidmi zapomínány, jsou také zapomínány Bohem. Pánova slova nás ujišťují, že tomu tak není. Ani jeden není ztracen nebo zapomenut. Opět se objeví v poslední den. Moc vzkříšení, vykonaná Pánem, bude konečným důkazem toho, že On neztratil nic. „Poslední den“ se vztahuje ke konci přítomného věku, kdy Kristus přijde, aby vládl, a vzkřísí ty, kteří Mu byli dáni Otcem, aby s Ním sdíleli nebeskou radost a uspokojení Království. Pak se ve vší své plnosti uskuteční Pánova slova, že ten, kdo k Němu přijde, „nebude nikoli lačněti“ a „nebude žízniti nikdy“.
Za druhé je Otcova vůle představena ve spojení s odpovědností člověka. Otcovou vůlí je, aby Syn byl představen všem, aby každý, kdo vidí Syna a věří v Něho, měl věčný život – život, do něhož v jeho plnosti vejde skrze vzkříšení v poslední den.
Verše 41 a 42: Židé, kteří soudili podle vnějšku a uvažovali podle přirozenosti, nemohou přijmout skutečnost, že někdo sestoupil z nebe. To je stále těžkostí: přirozený člověk může rozumět rodopisu Krista podle těla, ale zavrhuje velkou pravdu, že On je božská Osoba přišlá v těle, a proto je mnohem více než Josefův syn dle zákona a skutečný syn Marie.
Verše 43-45: Slepota a nevěra člověka jen dokazují nezbytnost díla milosti, má-li někdo přijít ke Kristu. Všichni mají svobodu k tomu, aby přišli, ale je-li člověk ponechán sám sobě, nepřijde. Není tu žádný, který rozumí, žádný, který by hledal Boha. Tak Pán jasně ukazuje, že jestliže je lidem požehnáno, může to být jen skrze svrchovanou milost. „Žádný nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mne poslal.“
Kromě toho způsob, jakým Otec přitahuje, je skrze božské učení podle slova: „Všichni budou učeni od Boha.“ Otec osvěcuje duši, usvědčuje z potřeby Krista na jedné straně a zjevuje slávu Krista na druhé straně. Tak je duše ke Kristu hnána potřebou a přitahována milostí.
Verš 46: Pán střeží pravdu před jakýmkoli materiálním smýšlením. Být učen od Boha neznamená, že nějaký člověk viděl Otce. Učení má duchovní charakter.
Verše 47-50: Pán dále shrnuje pravdu ve spojení se svým vtělením. Ten, kdo je přitahován Otcem, věří v Krista jako sestoupivšího z nebe a má věčný život. Manna na poušti sytila přirozený život. Život, který dává Kristus, je mimo dosah smrti.
Verše 51-55: Od tohoto bodu v řeči Pán přechází k tomu, aby mluvil o své smrti. A tak říká: „Chléb, který já dám, tělo mé jest.“ Pán nejenom mluví o jedení Jeho těla, ale také o pití Jeho krve. Musí zemřít, aby zabezpečil své símě.
Židé reptali mezi sebou už ohledně Jeho vtělení. Nyní rozumují, pokud jde o Jeho smrt. Každá nová pravda stále více ukazuje naprostou neschopnost přirozené mysli, aby chápala božské věci. Říkají: „Kterak tento může nám dáti tělo jísti?“ Zavrhují Pánova slova, poněvadž se neobracejí na rozum člověka.
Božské pravdy mohou být přijímány jen skrze milost působící skrze víru. Pán proto nechává jejich „Kterak?“ bez odpovědi a vyhlašuje pravdu ještě silnějšími výrazy: „Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě.“ Jak vtělení, tak i smrt Krista jsou představeny jako předměty a testy víry. Jak kdosi řekl: „Ti, kteří přijímají vírou vtělení, se stejnou vírou přijímají Jeho smrt; a jen ti mají věčný život.“ Lidé mohou lidským způsobem vyznávat, že obdivují a následují Jeho dokonalý život, ale takoví nevěří v Jeho vtělení – že sestoupil z nebe; a takoví rovněž zavrhují Jeho smírčí smrt.
V padlém člověku není život směřující k Bohu. Žije v hříchu, ale je mrtvý Bohu. Jeho zlá přirozenost ho odděluje od Boha. Pro věřícího Kristova smrt končí vládu hříchu. Přivlastňuje si Kristovu smrt jako svou vlastní smrt, a tak je osvobozen od moci hříchu, aby žil Bohu.
Ve verších 53 a 54 jsou představeny dvě oddělené pravdy. Předně jedení pro přijetí života ve verši 53, kde lepší překlad je „/ne/sníte“, což přivozuje myšlenku na skončenou činnost. Za druhé jedení pro udržování života ve verši 54, kde je činnost jedení představena jako ustavičná.
Verše 56-58: Ve verších, které následují, Pán rozvíjí požehnání tohoto nového života. Předně to je život, ve kterém je věřící ztotožněn s Kristem. Pán může říci, že ten, kdo se sytí Jeho smrtí, „ve mně přebývá a já v něm“. Věřící je před Bohem ztotožněn s Kristem a život Krista je před lidmi představován ve věřícím.
Za druhé: předmětem tohoto života je Kristus. Pán může říci: „Jako mne poslal ten živý Otec, a já živ jsem skrze Otce, tak kdo jí mne, i on živ bude skrze mne.“ To nás nese za smrt a zahrnuje v sobě žijícího Krista ve vzkříšení, předmět života věřícího. Život Pána na zemi byl život, ve kterém nehledal svou vlastní vůli, ani svou vlastní slávu, ale vůli a slávu Toho, který Ho poslal. Byl to život, ve kterém činil vždy ty věci, které se líbily Otci (Jan 5,30; 7,18; 8,29). V každé chvíli tohoto dokonalého života žil zcela pro Otce. Tak křesťan, žijící v moci tohoto nového života, bude žít pro slávu a vůli a zalíbení Krista.
Za třetí to je život, na kterém neleží žádný stín smrti. Přirozený život, udržovaný přirozenou potravou, končí smrtí. Smrt nemůže ukončit život sycený Kristem a mající Krista za svůj předmět.
Verše 59-62: Řeč Pána zjevila nevěru lidí (verš 36), nevěru Židů (verše 41, 42 a 52) a posléze nevěru učedníků. Jestliže však shledávají tvrdým věřit ve vtělení a ve smrt Krista, čím více se budou urážet, jestliže Ten, kdo jde na smrt, vystoupí do slávy? Přirozený člověk, a ani tělo učedníků, se nemůže vznést nad zem a materiální požehnání. Krista, který přichází z nebe a stává se tělem, člověk nemůže přijmout; Kristus, který jde, aby zemřel, uráží jeho pýchu; a Kristus, který vystupuje do nebe, je naprosto mimo jeho chápání. Všechny tyto velké pravdy jsou spolu spojeny. Odmítni jednu, a všechny jsou ztraceny. Víra v jednu z těchto pravd připraví duši, aby věřila ve všechny.
Verš 63: Nevěra těla jen dokazuje, že ono nic neprospívá. Může být vysoce vzdělané jako v případě Nikodéma nebo Saula z Tarsu, ale i tak je naprosto neschopné přijímat Boží věci. Duch oživuje skrze Krista a Jeho slova, která mají charakter Ducha. Jsou duchovní, a kde působí Duch, jsou život.
Verše 64 a 65: Byli tam někteří, kdo vyznávali, že jsou Jeho učedníky, ale nevěřili. Skutečně za Ním mohli v zástupu jít lidé kvůli materiálním požehnáním, ale žádný člověk opravdu nepřišel ke Kristu, pokud mu to nebylo dáno od Otce. Otec přitahuje (verš 44), Syn mluví (verš 63) a Duch oživuje použitím Jeho slov v moci na duši.
Verše 66-71: Když bylo ukázáno tělo ve své nevěře, mnozí z Jeho učedníků odešli zpět a už s Ním nechodili. Lidé, Židé i učedníci, všichni zjevili pravdu slov Pána: „Tělo nic neprospívá.“ Zůstává jeden okruh – dvanácte; a Pán se ptá: „I vy chcete odejít?“
Petr velmi požehnaně odpovídá: „Pane, ke komu půjdeme? Slova věčného života máš. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Jestliže řeč Pána ukázala nevěru těla, také potvrdila víru pravých věřících. Jestliže takoví Jej opustí, stále by mohli najít náboženské vyznání, přítomné pohodlí a čest v tomto světě, ale provždy by opustili život – věčný život – a všechna nebeská a věčná požehnání, ke kterým věčný život musí vést.
A přece ani patřit ke dvanácti nebude jistým základem, na kterém je možné stavět, neboť v tomto okruhu – Pánu nejbližším, a proto nejvíce obdařeném výsadami – zlo vyvstane v celé své výši. Jeden z nich byl tak úplně pod mocí ďábla, že Pán o něm může říci, že „je ďábel“. Ve svůj čas bude jako takový zjeven, když zradí Pána.
Pátá kapitola představila Božího Syna dávajícího život, komu chce. Šestá kapitola představila Syna člověka, který sestoupil z nebe a dává svůj život za svět, aby ten, kdo věří, v Něm měl věčný život.
7. kapitola představuje Pána Ježíše jako zavrženého na zemi a hotového zaujmout své místo na výsosti, aby z tohoto místa ve slávě dal Ducha Svatého, jenž bude Jeho svědectvím ve věřících na zemi až do dne Jeho zjevení. Takže zatím co pravdy šesté kapitoly jsou založeny na vtělení a smrti Krista, v této kapitole vyplývají z Jeho vystoupení do nebe. Nanebevstoupení nutně zahrnuje úplné rozejití se světem. Proto kapitola začíná tím, že Pán odmítá jakoukoli veřejnou účast na záležitostech světa.
Verše 1 a 2: Učení kapitoly je uvedeno konstatováním, že byl blízko židovský svátek stánků. V Izraeli byly tři velké svátky – Fáze, Letnice a svátek stánků. Fáze, předobraz kříže, je naplněn. Svátek Letnic, předobraz sestoupení Ducha Svatého, se také naplnil. Svátek stánků byl poslední svátek v židovském roce, kdy měly děti Izraele po sedm dní bydlet ve stanech na památku skutečnosti, že kdysi byly poutníky na poušti, ale také jako svědectví o skutečnosti, že se zaslíbení naplnila a že národ byl na místě a v bezpečí v zemi (3. M 23,33-42). Svátek byl slaven po sklizni a vinobraní, které obojí jsou v Písmu užity jako obrazy soudu (Zjevení 14,14-20). Takže pozemských požehnání, která svátek stánků představuje, bude dosaženo jen skrze soud nad Izraelem a národy. Potom je zřejmé, že předobrazný význam tohoto svátku ještě čeká na své naplnění.
Verše 3-5: Záležitost svátku stánků tvoří vhodný úvod k velkým pravdám kapitoly. Neboť zmínka o svátku vyvolává otázku: „Proč ještě tento svátek není naplněn?“ Odpověď je jasná. Ten, jenž jediný může přinést požehnání znázorněné svátkem, byl Izraelem a světem zavržen. V průběhu kapitoly se toto zavržení Krista každou třídou lidí stává stále více jasným a určitým. Jeho bratři v Něho nevěří (verš 5); lid Ho osočuje, že má ďábla (verš 20); Židé se Mu podivují a chtějí na Něho vložit ruce (verše 15, 25 a 30); a vůdcové lidu posílají úředníky, aby Ho zajali (verš 32). Už v 6. kapitole bylo vidět, že každé nové ukázání pravdy vedlo k dalšímu odpadnutí Jeho následovníků. Lidé Ho zavrhli (Jan 6,36); potom je zavržen v menším okruhu Židů (Jan 6,41.42); v ještě menším kroužku učedníků jsou ti, kteří už s Ním více nechodí (Jan 6,61-66); a i mezi dvanácti je jeden ukázán jako ďábel (Jan 6,70.71). Jak jsme viděli, v této kapitole v Něho nevěří jeho bratři podle těla. Přirozeně bychom si mohli myslet, že to musela být velká výhoda, být ve spojení s Pánem pouty přirozenosti. Žel, tento oddíl nám ukazuje, že Jeho vlastní příbuzní byli stejně nevěřící jako ostatní. Jestliže byli nevěřící, tu víme, že to nebylo kvůli nějaké příčině v Něm. Byl to důkaz slov Pána samého: „Duch oživuje, tělo nic neprospívá.“
Takto čím vyšší je pravda, kterou Pán zjevuje, tím větší je Jeho zavržení od světa, tím je méně Jeho následovníků a tím osamělejší je Jeho cesta, až nakonec čteme: „I šel jeden každý do domu svého. Ježíš pak odešel na horu Olivetskou.“ (verš 53)
Tak, jako tomu bylo tehdy, tak tomu bylo vždy: Čím hlubší je pravda, tím větší je potřeba duchovnosti k jejímu ocenění, tím méně bude těch, kteří budou chodit v jejím světle, a tím osamělejší se bude stávat stezka těch, kteří si té pravdy cení. Učení Ducha neponechává žádný prostor pro tělo. Kristova stezka je úzká.
Jeho bratři podle těla se domnívají, že byl-li člověk obdařen neobyčejnou mocí, je naprosto správné užít ji k získání místa ve světě pro svou vlastní výhodu a k užitku pro druhé. Za tímto přirozeným uvažováním byla nevěra srdce. Oni v Něho nevěřili.
Verše 6-9: Pánova odpověď ukazuje, že jestliže je zavržen, pak čas pro veřejné zjevení světu nebo veřejná účast na jeho záležitostech nepřišel. Když Pán veřejně zasáhne, bude to v soudu. Kdyby se v té chvíli v národě veřejně uplatnil, jak si to přáli Jeho bratři, znamenalo by to pro národ soud.
V době zavržení Krista musíme stále být na stráži, abychom neužívali svých přirozených schopností nebo duchovních darů k tomu, abychom se sami vyvyšovali před lidmi nebo v náboženském světě. Do této léčky upadli věřící v Korintu. Užívali své duchovní dary ke svému vyvýšení před světem. Pavel jim musí říci: „Už jste nasyceni, už jste zbohatli… kralujete.“ (1. Kor 4,8) A odsuzuje toto jejich jednání. Jestliže pro Krista nepřišel čas, aby se účastnil věcí tohoto světa, můžeme si být jisti, že ani pro Jeho učedníky to není doba, aby tak činili. Jestliže máme vědomí o souhlasu Pána, nebudeme hledat nebo si přát schválení světa náboženského, sociálního nebo politického.
Ale pro ty, kteří jsou ze světa, jejich čas „vždycky jest hotov“. Jestliže milujeme svět a věci světa, svět bude milovat nás. Když mluvíme, jako bychom byli ze světa a o světu, svět bude vždy ochoten nás slyšet. Svědectví o jeho špatnosti ze strany někoho, kdo zůstává v oddělení od světa, přivolá jeho nenávist. Tak tomu bylo nejjasnějším a absolutním způsobem v případě našeho Pána. Nadto to je Kristus, kterého svět nenávidí. Čím více věřící zjevuje Krista, tím více přivolává nenávist světa (Jan 15,18.19).
Verše 10-13: Když Pán vydal svědectví o svém skončení se světem, jde nahoru ke svátku „ne veřejně, ale jako tajně“. Vystupuje do Jeruzaléma ne proto, aby zaujal veřejné místo ve světě, ale aby přitahoval jednotlivce ze světa. Tento postoj Pána, jako jsoucího ve světě, ale ne z něho, vzbuzuje „mnoho řečí mezi lidem“. Někteří uznávají alespoň, že je „dobrý“; jiní ho s opovržením považují za svůdce.
Verše 14-16: Ačkoli Pán odmítl užít svou velkou moc, aby získal souhlas světa, a odmítl zasáhnout do věcí světa, protože Jeho čas ještě nepřišel, přesto dále učil, jak čteme: „Vstoupil Ježíš do chrámu a učil.“ Ve verších, které následují, máme důležité naučení týkající se Jeho učení, a ve skutečnosti každého učení.
Pro Židy bylo udivující, že Ten, jenž nikdy nebyl vyučen v jejich školách, má takovou znalost písem. To Pána vede k tomu, aby dal test pro každé pravé učení. Jaký je jeho zdroj? Je lidský nebo božský? Pánovo učení přišlo od Otce, který Ho poslal. Nic nepohne Pána z postavení, které zaujal jako ten „Poslaný“. Jestliže jde nahoru ke svátku, není to proto, aby vyvolal údiv ukázáním své učenosti, ale aby svědčil o Tom, který Ho poslal.
Verše 17 a 18: Nadto pravé učení vystavuje posluchače zkoušce. Jestliže tedy učení Pána je posláno z nebe, bude pro své přijetí vyžadovat správný stav duše. Ochota vykonávat Otcovu vůli připravuje duši na to, aby poznala, co je od Boha. Jestliže chceme vědět, musíme být připraveni činit. Nic tak účinně nečiní slepým vůči pravdě, jako působení naší vlastní vůle. Jak prostá by pro nás byla pravda a jak světlá naše stezka, kdybychom neměli jinou touhu, než konat Jeho vůli.
Pravé učení dále podrobuje zkoušce mluvícího. Hledá oslavit sám sebe nebo toho, od něhož je poslán? V takovém, jenž hledá vlastní slávu, i když mluví pravdu, není pohnutka čistá. Ten, kdo ve svém učení hledá jen Boží slávu, ten „pravdomluvný jest a nepravosti v něm není“.
Takto máme test na učení (verš 16), na posluchače (verš 17) a na mluvícího (verš 18). V případě Pána bylo učení dokonalé, Učitel dokonalý, chyba byla u posluchačů.
Verše 19 a 20: Verše, které následují, ukazují hrozný stav národa, který ho ponechával v neschopnosti přijmout pravdu. Lidé se chlubili zákonem, který žádný z nich nezachovával. Nic neukázalo jejich jasné nedbání zákona tak jako skutečnost, že hledali zabít Toho, o kterém Mojžíš psal. Takto jsou usvědčeni, že nemají touhu konat Boží vůli, a odtud pramení neznalost učení Pána. Lidé, kteří přišli nahoru do Jeruzaléma k svátku, zřejmě nevěděli, že vůdcové hledají zabít Pána. Nicméně osočují Toho, jenž odmítl zaujmout jakékoli veřejné místo a hledal jen Boží slávu, že má ďábla.
Takový je svět. Odmítnout účastnit se jeho záležitostí, odmítnout hledat svou vlastní slávu, ale jen Boží slávu, je v očích světa nejen nepřirozené a nehumánní, ale také ďábelské.
Verše 21-24: Pán mlčí k takovému hrubému a zlému osočení. Nicméně je odsuzuje za jejich pošetilost a pokrytectví. Když Jeho odsoudili kvůli tomu, že vykonal dobrý skutek a celého člověka uzdravil v sobotní den, odsoudili sami sebe, poněvadž vykonávali skutek obřízky v sobotu. Potom Pán ukazuje, na čem jejich falešný soud spočívá. Soudili podle zdání a bez božského vedení. Ke spravedlivému soudu je možné přijít jen hledáním Boží vůle.
Verše 25-27: Jasná řeč Pána vyvolává překvapení lidí v Jeruzalémě, kteří věděli, že vůdcové Ho hledají zabít. Snad začali vládcové věřit, že On je skutečně Kristus? Ať už závěr vládnoucích je jakýkoli, Židé sami jasně říkají: „Tohoto ale známe, odkud je.“ Dívali se na Něho pouze jako na Galilejce z opovrhovaného Nazaréta, zatím co podle jejich tradičních myšlenek „až přijde Kristus, nikdo nebude vědět, odkud je“.
Verše 28 a 29: Pán se ve své odpovědi nezastavuje u toho, aby ukázal chybu jejich tradičních názorů, ani jim nepřipomíná, že On se narodil z panny v Betlémě podle Písma. Takové pravdy, jakkoli přesvědčivé, by nezměnily jejich vůli, ani by neodstranily jejich nevěru. Byla podána dostatečná znamení, aby dokázala, že On je božská Osoba a že je poslán Tím, kdo je pravdivý. Toho, jak Pán významně dodává, „vy neznáte“. Zde bylo tajemství všeho jejich protivení se Kristu. Neznali Boha. Konání vlastní vůle a jejich vlastní slávy je ponořily do hluboké temnoty, která je nechala v nevědomosti o Bohu. Tak tomu bylo vždy od pádu do hříchu. I křesťan, který se snaží sám sebe vyvýšit a činit svou vůli, nutně mine Boží myšlenky. Pán, který nehledal svou vlastní slávu, ale jen slávu a vůli Toho, který Ho poslal, může zcela absolutním způsobem říci: „Já ho znám, neboť jsem od něho a on mne poslal.“
Verše 30 a 31: Pánova slova měla na Jeho posluchače dvojí účinek. U některých vyvolala navenek nenávist jejich srdcí, takže „hledali ho zajmout“. U jiných vyvstala otázka: „Když přijde Kristus, učiní více zázraků než tyto, které učinil tento člověk?“
Verš 32: Když farizeové slyšeli, co lidé říkají ohledně Krista, jsou přesvědčeni, že je nezbytné podniknout nějakou veřejnou akci proti Kristu. Posílají proto úředníky (strážce), aby Ho zajali.
Verše 33 a 34: Jejich snaha zbavit se Krista byla nepotřebná, neboť Pán říká: „Ještě maličký čas jsem s vámi, potom odejdu k tomu, který mne poslal.“ Výsledek pro národ bude hrozný, neboť když mluví o svém novém místě u Otce, Pán říká: „Kde jsem já, tam vy nemůžete přijít.“ Ti, kteří nechtěli mít Krista, když přišel k nim na zem, nikdy nebudou s Kristem v Jeho novém místě u Otce v nebi.
Verše 35 a 36: Je přirozené, že když Židé zavrhli Krista jako přišlého z nebe, nebudou věřit, že se vrátí zpět do nebe. Domnívají se proto, že musí jít k rozptýleným mezi pohany, aby učil pohany. To však je jejich myšlenkám tak cizí, že připouštějí, že nemohou rozumět Jeho slovům.
Verše 37-39: Pán se nepouští do dalšího hovoru s těmi, kteří Ho zavrhují a kteří tak jasně ukázali svou neznalost Boha. Nicméně se při jejich zavržení Jeho nároku chápe příležitosti, aby mluvil o novém charakteru požehnání, které má být uvedeno Jeho nanebevstoupením.
Poslední den svátku ukazuje na nové a nebeské věci. Jak z 3. Mojžíšovy knihy víme, byl to osmý den. Sedm dní svátku mluvilo v obraze o úplném pozemském požehnání pod vládou Krista. Osmý den se v předobraze zdá vztahovat k druhu požehnání, které leží mimo zem a mimo čas. Toto nové a nebeské požehnání bude Ježíšem uvedeno, když bude oslaven a na zemi bude přijat Duch Svatý. Toto nové požehnání nemůže být omezeno na Židy. Je otevřeno „každému“, kdo cítí potřebu přijít ke Kristu. Kdo takto přijde, nevejde bezprostředně do požehnání Milénia na zemi, ale bude veden do vyšších a nebeských požehnání skrze dar Ducha Svatého. Takový se dále stane zdrojem požehnání pro druhé, neboť Pán o věřícím říká, že nejen bude jeho osobní potřebě učiněno zadost, ale „z břicha jeho potekou řeky živé vody“, aby osvěžily druhé v tomto vyprahlém světě.
Toto je centrální učení kapitoly: oslavení Ježíše jako Člověka v nebi; a na zemi bude dán věřícím Duch Svatý. To znamená, že když Mesiáš byl zavržen, Jeho celosvětová vláda a naplnění pozemských zaslíbení jsou odloženy na ještě budoucí den. Mezi tím je uvedeno křesťanství.
Zde však je pohled obrácen k požehnání jednotlivého křesťana. Pánova slova podávají podivuhodnou ilustraci toho, co je věřícímu možné v síle Ducha. Naše poznání požehnání zkušeností musí velkou mírou záviset na našem poddání se Duchu. Pro toho, kdo je naplněn Duchem, je však možné, aby byl nádobou požehnání v nuzném světě, jako jsou požehnáním vody na vyprahlé zemi (Izaiáš 44,3).
Verše 40-44: Žel, tato obdivuhodná slova se zjevně nedotkla svědomí posluchačů, ačkoli učinila dojem, který vede ke spekulacím mezi lidmi. Mnozí řekli: „To je skutečně ten Prorok.“ Jiní říkali: „To je Kristus.“ Někteří řekli: „Zdali z Galileje přijde Kristus?“ Lidské spekulace v božských věcech jsou vždy chybné: tak se stalo, že lidé od sebe oddělili pravdy, které Bůh spojil, a představují si, že ten Prorok a Kristus jsou různé Osoby. Kromě toho jsou marné spekulace snadno oklamány zdáním: protože náš Pán přišel z Galileje, domnívají se, že není ze semene Davidova a nenarodil se v Betlémě.
Pocvičené svědomí by probudilo pocit potřeby a přivedlo by duši ke Kristu v odpověď na Jeho milostivé pozvání: „Žízní-li kdo, pojď ke mně a napij se.“ Spekulace o Kristu vedly v té době, jako tak často od toho dne, i mezi pravými věřícími k „různici… pro něj“.
Nadto nejenom povstaly spekulace, ale u některých bylo nepřátelství, když Ho chtěli zajmout. Jeho čas ještě nepřišel, a tak „žádný nevztáhl ruky na něj“. Na začátku kapitoly ještě nepřišel Jeho čas pro jakoukoli veřejnou účast ve světě; zde ještě nepřišel Jeho čas, aby byl vydán do rukou lidí a ukřižován.
Verše 45-53: V závěrečných verších se dovídáme, že jak u úředníků, tak u Nikodéma se ukazuje určité působení svědomí. U úředníků to možná nebylo více než přirozené svědomí, které cítí závažnost slov Pána, tak nepodobných slovům jejich učitelů. Jejich svědectví o moci Jeho slov se setkává s opovržlivou a břitkou odpovědí. Nikodém, ačkoli v té chvíli nevyznává Krista, se odvažuje pozvednout hlas kvůli slušnosti a pořádku. Zákon zakazoval odsouzení člověka, dokud není vydáno svědectví ohledně toho, co řekl a co učinil. Nikodém se ihned vystavil opovržlivému posměšku, že i on je jedním z Jeho následovníků z Galileje. To v sobě zahrnuje, že tu není žádná potřeba slyšet Ho nebo ptát se, co udělal. Přišel z Galileje, a to je považováno za dostatečné pro rozptýlení všech nároků na to, že je prorok, neboť říkají: „Prorok z Galileje nepovstal.“ Slabé protesty lidí nemají žádný účinek proti stoupající záplavě nepřátelství, ačkoli dokud Jeho čas nepřijde, člověk nemůže udělat nic. A tak čteme: „I šel jeden každý do domu svého,“ zatím co Pán je ponechán, aby šel dále po své osamělé cestě: „Ježíš pak odešel na horu Olivetskou.“