Velkým tématem úvodních veršů Evangelia Jana je sláva Osoby Krista jako věčného Slova. Nejprve jsme v myšlenkách přenášeni zpět do věčnosti, abychom poznali Jeho slávu jako božské Osoby. Když přicházíme do času, je před námi ukázána Jeho sláva jako Stvořitele. A nakonec je Slovo představeno jako stávající se tělem a zjevující nám svou slávu věčného Syna ve vztahu k Otci.
Verše 1 a 2: Evangelium začíná vznešeným konstatováním: „Na počátku bylo Slovo.“ Naše myšlenky jsou hned vedeny zpět do věčnosti, dříve než začal čas nebo existovalo stvoření, abychom se naučili, že slavná Osoba, která je nazvána „Slovo“, nemá žádný začátek. Na počátku všeho, co mělo nějaký začátek, Slovo bylo, nikoli „začalo“. „Na počátku bylo Slovo“ je formální vyjádření toho, že Slovo nemělo žádný začátek.
Hned je nám řečeno, že Slovo je věčná Osoba. Jako Slovo je tato požehnaná Osoba Tím, kdo zjevuje Boha – ta Osoba v Božství, která je sama v sobě, stejně jako svými činy a tím, čím se stala, vyjádřením Boha a Jeho myšlenek.
Dále je nám řečeno, že to Slovo bylo „u Boha“. Slovo je nejen věčná Osoba, je také rozlišitelná Osoba v Božství. Slůvko „u /s/“ nadto označuje nejen rozlišitelnost Osoby, ale také vzájemnou komunikaci mezi Osobami v Božství. Pak je nám řečeno, že „to Slovo byl Bůh“. Úvodní výrok, který nám říká, že Slovo je věčná Osoba, chce říci, že On musí být božská Osoba. Ale ve věci, která se týká slávy Jeho Osoby, nejsme ponecháni odvozování, jakkoli správnému. Je nám jasně řečeno, že „to Slovo byl Bůh“ – božská Osoba.
Nakonec se učíme, že „to bylo na počátku u Boha“. To není pouhé opakování skutečnosti, která už byla řečena, že On byl rozlišitelnou Osobou v Božství. Zde se učíme dodatečné pravdě, že byl věčně rozlišitelná Osoba. Tak pečlivě střeží Duch Boží slávu Jeho Osoby proti těm, kteří by snad připustili rozlišitelnost Jeho Osoby, a přece by tvrdili, že byla doba, kdy začal mít rozlišitelnou osobní existenci.
Jak Pán, když se zmiňuje o počátku své služby, tak i Jan, když mluví o počátku křesťanství, užívají výrazu „od počátku“. Zde, ve vztahu k tomu, co nemá žádný začátek, máme dvakrát výraz „na počátku“. Dále je třeba poznamenat, že zde stojí, že „to Slovo bylo u Boha“ – nikoli u Otce. Jako se Slovo vztahuje k Bohu, tak se Syn vztahuje k Otci. Označení Bůh zahrnuje nejen Otce, ale také Ducha Svatého a Syna. Slovo a Bůh mluví o přirozenosti božských Osob: Otec a Syn ukazují vztah mezi božskými Osobami. Velkým předmětem těchto veršů je ukázat slávu Krista jako v přirozenosti božské Osoby.
Velmi málo slovy, ale velmi jasnými slovy, Duch Boží v těchto úvodních verších představil slávu našeho Pána v Božství. Slovo je věčná Osoba, rozlišitelná Osoba v Božství, božská Osoba a věčně rozlišitelná Osoba.
Celé to jasné pole „nebeských věcí“, které v tomto Evangeliu před námi přecházejí, je založeno na slávě Osoby Krista. Zpochybňovat božství Syna znamená podkopávat základ, na kterém jsou založena všechna požehnání pro člověka. Nezáleží na tom, jak propracované náboženské systémy lidé postaví nebo jak velmi vyznávají, že ctí jméno Krista. Jestliže nestavějí na tomto základě, vše se zřítí.
Verš 3: Když byla ukázána sláva Slova jako božské Osoby, přecházíme z věčnosti do času, abychom poznali dva velké způsoby, jimiž byl Bůh Slovem vyjádřen: předně ve stvoření (verš 3), a za druhé skrze vtělení (verš 14). Zde se tedy učíme, že „všechny věci byly učiněny skrze ně“ – skrze to Slovo. Toto kladné tvrzení je zdůrazněno záporným výrokem, že „bez něho nic není učiněno, což učiněno jest“. Všechny věci, velké i malé, živé i neživé, duchovní i hmotné – vše, co „přijalo jsoucnost“, ji přijalo skrze Slovo. Samotná forma slov nutně vylučuje božské Osoby, o kterých může být řečeno, že mají jsoucnost, ale ne že „přijaly jsoucnost“. Jestliže stvoření přichází v jsoucnost, je to nejen proto, aby bylo dokázáno, že tu je Stvořitel, ale aby svou mírou vyjádřilo Stvořitele. „Nebesa vypravují slávu Boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvěstuje. Den po dni vynáší řeč, a noc po noci ukazuje umění.“ (Žalm 19,2.3; Římanům 1,20)
Verš 4: Jestliže 3. verš mluví o tom, co přijalo jsoucnost skrze Slovo, pak 4. verš nám mluví o tom, co je ve Slově. „V něm život byl.“ Tímto výrokem přecházíme od vztahu Slova k celému stvořenému vesmíru, abychom měli na zřeteli Jeho vztah k lidem. „Život“, o kterém se zde mluví, těžko může být přirozený život stvoření. Jistě, Stvořitel, Slovo, je zdrojem přirozeného života, který, když byl dán, ať v rostlinách nebo v živočiších, se může rozmnožovat. Zde tento život je spíše duchovní život stávající se světlem lidí, kteří už mají přirozený život. Život může být dáván druhým, ale život nikdy nebyl dán Slovu – „V něm byl život.“
Život byl světlo lidí. Pán může říci: „Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12) Život ve Slovu byl člověku dokonalým zjevením neviditelného Boha.
Světlo rozumu nemůže zkoumáním prozkoumat Boha. Jen světlo života ve Slovu, které se stalo tělem, může Boha oznámit.
Verš 5: Člověk je padlý. Jestliže proto světlo svítí před lidmi, je to v prostředí temnoty a neznámosti Boha. Dále se učíme, že „tmy ho neobsáhly“. To nám říká, že duchovní tma je nejen neznámost nebo nepřítomnost světla; je to protivení se světlu. Přirozené světlo by zahnalo tmu; avšak je-li člověk ponechán sobě samému, duchovní světlo nezažene duchovní tmu. Světlo života Slova jasně odkrývá mravní neschopnost člověka, tak jako později láska Jeho života vyvolá nenávist člověka.
Verše 6 až 9: V úvodních verších před námi prošla sláva Slova ve vztahu k Bohu, potom ke stvoření, a nakonec k lidem. Ve verších, které následují, poznáváme způsob, který Bůh zvolil, aby představil světlo člověku v tomto světě. Bůh nejen dává světlo, ale posílá předchůdce, aby vedl pozornost lidí ke světlu. Není tu žádná podrobnost o spojení Jana Křtitele s Židy nebo s pozemskými věcmi. Zde je viděn jako „poslaný od Boha“ a jako svědek toho, co je naprosto nové – svědek Světla. V druhých Evangeliích vydává svědectví pokání činícímu Izraeli o Králi a o Jeho království. Zde vydává svědectví o Světlu „všem lidem“.
Jestliže však Bůh posílá předchůdce, tu pečlivě dbá na slávu Krista. Ať už je Jan jakkoli velký, je jen Jeden, který je Světlo. Jan byl skutečně „lampou hořící a zářící“ (Jan 5,35), ale Slovo bylo Světlem, které přicházejíc na svět, osvětluje každého člověka. Světlo mělo dvojí účinek: vystavilo (ukázalo) člověka, ale zjevilo Boha. Pán skutečně „chodil, dobře čině“, ale pohnutkou všeho, co činil, bylo, aby oznámil Boha. On nejen prostě otevřel slepé oči, aby odejmul slepotu, ale aby ukázal Boží lásku ve vztahu k lidské potřebě. Světlo je zjevením Boha v lásce podle plné pravdy o stavu člověka a o Boží svatosti.
Verše 10 a 11: Pak je nám řečeno, jaký je účinek Světla na člověka, je-li ponechán sám sobě. Svět Ho neznal a Jeho vlastní, Židé, Ho nechtěli přijmout. Světlo zjevuje, že člověk je nejen krajně necitlivý k tomu, co je dobré a dokonalé, ale staví se také zcela proti Tomu, v němž je ukázána všechna tato dobrota. Když je ponechán sám sobě, pak stav člověka je beznadějný.
Verše 12 a 13: Bůh ve své svrchované milosti nenechává člověka zcela sobě samému. V milosti v člověku působí s tím výsledkem, že někteří přijmou Krista – uvěří v Jeho Jméno – a takovým je dáno právo stát se Božími dětmi. Tvoří nový rod, ne skrze přirozené zrození – z krve; ani skrze vlastní úsilí – skrze vůli těla; ani skrze vůli jiných – vůli muže; ale jako získávající nový život z Boha.
Prvních třináct veršů odkrývá slávy Osoby Krista. On je Slovo, věčná, rozlišitelná a božská Osoba v Božství. On je Stvořitel všech věcí, Ten, v němž je život a světlo každého člověka.
Verš 14: Nyní je nám řečeno, jak tato slavná Osoba přišla na tento svět, aby lidem přinesla světlo života. Ten, jenž na začátku byl Slovo, se stává tělem. Poznali jsme, kdo On je jako Osoba, kým byl ve věčnosti. Nyní je nám řečeno, čím se stává v čase. Není řečeno, že se vtělením stal Slovem, ale že to Slovo se stalo tělem.
Tato obrovská událost – vtělení věčného Slova – nás povede k tomu, abychom očekávali velké a požehnané výsledky. Tři z význačných účinků vtělení jsou nám představeny v těchto verších: Předně zjevení věčných vztahů mezi božskými Osobami; za druhé postoj Boha vůči člověku; za třetí vyjádření (oznámení) Boha v Jeho plnosti.
Věčné vztahy mezi božskými Osobami. Když se Slovo stalo tělem, apoštol může říci: „Viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce.“ Sláva, na kterou patřili, nebyla odvozena z lidství, které přijal, ale z Jeho vztahu k Božství. Jeho sláva byla jedinečná sláva, sláva jednorozeného Syna, vztah prožívaný v obecenství s Bohem jako Otcem. Takto když je vyhlášena skutečnost Jeho lidství, je pečlivě střežena sláva Jeho Osoby.
Postoj Boha k člověku. Když se Slovo stalo tělem, ihned se učíme, co je v Božím srdci vůči člověku. Ten, jenž se stal tělem, přebýval mezi námi „plný milosti a pravdy“. Přišel v charakteru, který se přesně hodil pro člověka. Nepřišel, aby kladl na člověka požadavky, jako tomu bylo v zákoně, ale jako Dárce, který přináší nehodným požehnání v milosti.
Nadto s Kristem přišla plná pravda. Všechno, co řekl Mojžíš a proroci, bylo pravdivé, ale nebyla to plná pravda. Zákon mi říká, čím bych měl být. Neříká, co jsem. „Kristus neukázal, co by věci měly být, ale čím jsou … Kristus mi říká pravdu o všem, stejně tak o zlém jako o dobrém.“
Verš 15: Opět je podáno svědectví Jana Křitele o této slavné Osobě, která přišla v těle. Ten, jenž je plný milosti a pravdy, zaujímá v čase mnohem větší místo právě proto, že existoval před Janem ve věčnosti.
Verše 16 a 17: Kromě toho to Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi, nejen vyjadřuje plnost milosti, která byla v Kristu, ale apoštol říká, že „z plnosti jeho vzali jsme milost za milostí“. Byl tu nejen proto, aby ukázal milost v sobě, ale aby udělil milost druhým, a to v hojnosti – milost za milostí. Zákon, daný skrze Mojžíše, vyžadoval. Žádal od člověka to, čím měl být ve vztahu k Bohu a ke svému bližnímu. Milost, přicházející skrze Ježíše, přináší člověku požehnání podle toho, co je ve vší své potřebě, a přitom plně drží pravdu o všem, co je Bůh ve vší Jeho nekonečné svatosti.
Verš 18: Ukázání Boha. Když se Slovo stalo tělem, ihned tu je plné vyhlášení Boha. Ve Starém zákoně došlo k částečnému zjevení Boha v Jeho vlastnostech – jako Všemohoucího a jako neproměnného Jehovu – ale nebylo tu zjevení Božího srdce, dokud nepřišel Syn. Nikdo nebyl dostatečně velký, aby oznámil Boha. Nikdo jiný, než jen božská Osoba, nemohl zjevit božskou Osobu. „Boha žádný nikdy neviděl.“ Syn, jako jednorozený v lůnu Otce, zjevil Otce tak, jak Ho znal. Jak kdosi řekl, toto nejen popisuje „charakter Jeho slávy zde na zemi; je to to, co byl (co vždycky je) v lůnu Otce v Božství: a takto Ho oznámil“.
Po úvodních verších předkládá toto Evangelium pozoruhodné svědectví o Kristu, vydané Janem Křitelem během tří po sobě jdoucích dnů. Toto svědectví je následováno dalším představením Pána, učiněném Jím samým také během tří po sobě jdoucích dnů.
Svědectví prvního dne, vydané Janem, je zaznamenáno ve verších 19-28. Svědectví druhého dne je ve verších 29-34 a začíná slovy: „Druhého pak dne.“ Poslední svědectví je ve verších 35-37 uvedeno slovy: „Druhého pak dne opět.“ Svědectví Jana Křtitele, jak je předloženo v Evangeliu Jana, je v podivuhodném kontrastu s jeho svědectvím, jak je zaznamenáno Matoušem a Lukášem.
V dřívějších Evangeliích Jan vydává svědectví v přítomnosti hříšníků. Zde svědčí jako v přítomnosti Božího Syna. Když má před sebou zástupy, mluví jako prorok, který se dotýká svědomí a snaží se přesvědčit lidi o jejich hříších. V přítomnosti božské Osoby mluví jako velebitel jemnými a pokornými výrazy o Tom, jemuž není hoden rozvázat řeménka obuvi. V prvním případě vina národa tíží jeho duši. Zde Kristova sláva zaujímá jeho ducha. Kristus se Janovi stal všechno ve všech. On sám je jen hlas, který brzy zmlkne.
Prvního dne má Janova služba velký cíl skrýt sám sebe, aby učinil velkým Krista. Druhý den je tématem jeho svědectví sláva Kristovy Osoby a velikost Jeho díla, vycházejícího vstříc potřebě světa. Poslední den jeho služby představuje Osobu Krista k uspokojení srdce věřícího.
Jestliže toho dne Jan skrývá sám sebe, je to předně proto, aby představil Krista jako nový střed shromažďování Jeho lidu. Potom, aby shromažďoval ke Kristu, křtí, aby oddělil věřící od zkaženého náboženského systému oné doby. Nakonec ukazuje, že Kristus, k němuž se věřící shromažďují, je v pohanění od náboženského světa.
Verše 19-21: Tyto pravdy jsou ukázány rozmluvou mezi Janem a představiteli Židů. Kněží a Levíté, kteří byli posláni z Jeruzaléma, se ptají Jana: „Ty kdo jsi?“ Se srdcem plným Krista Jan velmi požehnaně odpovídá: „Já nejsem Kristus.“ Jako pravý svědek představuje Krista a skrývá sám sebe. Čím více je na něho činěn nátlak, aby mluvil o sobě, tím kratší se stávají jeho odpovědi. Oni říkají: „Eliáš jsi ty? On odpovídá: „Nejsem.“ Ptají se: „Jsi ten prorok?“ Odpovídá jediným slovem: „Ne.“ Jan se zmenšuje, aby Kristus rostl.
Verše 22 a 23: „I řekli jemu: Kdo jsi?“ Odpovídá, že je jen „hlas“. Není Eliášem, předpověděným Malachiášem; není prorokem zaslíbeným Mojžíšem; je jen hlas, o kterém mluvil Izaiáš. Odmítá zaujmout místo jako střed shromažďování Božího lidu. Odmítá přijmout nějaké jméno, aby se vyvýšil mezi Božím lidem. Je prostě hlasem, aby mluvil o Ježíšovi v poslušnosti vůči Božímu slovu. Nadto mluví o Ježíšovi ve světě pouště, kde pro Boha nic není, a uprostřed lidu, který je bez Boží bázně.
Verše 24 a 25: Jestliže však Jan odmítá stát se novým středem shromažďování, proč křtí? Farizeové si byli dobře vědomi toho, že křest znamená smrt, a proto oddělení, neboť smrt je velký oddělovač. Jestliže Jan křtil, znamenalo to oddělení od starého pořádku věcí, aby tu byl podíl na něčem zcela novém. Co tedy je tím novým středem shromažďování? Tak se ptali farizeové, když viděli, že Jan odmítl stát se vůdcem nebo středem.
Verše 26-28: Jan ve své odpovědi připouští, že křtí vodou, což v sobě zahrnovalo, že je nezbytné oddělit se od zkaženého náboženského systému té doby, aby bylo možné shromažďovat se kolem Krista. Dále jasně ukazuje nutnost tohoto oddělení. Náboženský Žid neměl ocenění pro Krista. Ten stál mezi nimi, ale jako Neznámý. Nejen že byl neznámý u světa, ale neznámý u kněží a Levítů z Jeruzaléma. A přece je tento Neznámý tak veliký, že Jan může říci, že „u jeho obuvi není hoden rozvázati řeménka“.
Kromě toho je nejen neznámý, ale je také na místě vně: „za Jordánem“. A tak od samého začátku tohoto Evangelia je Kristus představen jako zavržený od národa a jsoucí vně na místě pohanění.
Ani dnes tomu není jinak. Jako s Kristem jednaly náboženské masy v závěrečných dnech židovství, tak s Ním jedná náboženské vyznání v závěrečných dnech křesťanstva. Jakkoli je vzácný pro jednotlivce, je stále neznámý bezstarostnému náboženskému vyznání. Je stále vně zkažených náboženských systémů dnešní doby. Je stále na místě pohanění. I když to je jakkoli bolestné, nemusí to překvapovat, neboť jsme předem varováni, že poslední období křesťanstva nalezne Krista venku za dveřmi lehkomyslného křesťanského vyznání (Zjevení 3,20).
První den Jan připravuje cestu Pána tím, že ukrývá sám sebe, aby Kristus naplňoval zorné pole lidí. V tento druhý den předkládá více pozitivní svědectví o slávě Osoby a díla Krista. On je Boží Beránek a Boží Syn. Jako Boží Beránek odjímá hřích světa; jako Boží Syn křtí Duchem Svatým.
Verš 29: Jan toho dne začíná své svědectví slovy: „Aj, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ To před nás staví dvě části Kristova díla: předně jednání s hříchem v oběti jako Boží Beránek tím, že bude na kříži učiněn hříchem. Za druhé odejmutí principu hříchu ze světa v budoucím dni.
Titul Beránek tu je vzhledem k oběti na kříži. „Boží Beránek“ nám mluví o oběti, kterou opatřil Bůh, v protikladu k obětem přinášeným lidmi v dřívějších časech. Protože je od Boha, je tato oběť pro Boha plně přijatelná. Konečným výsledkem této velké oběti bude úplné odejmutí všech stop hříchu ze světa. Slova „snímá hřích světa“ nám říkají, co Pán Ježíš v budoucnosti učiní jako výsledek díla, které vykonal jako Boží Beránek v minulosti.
Hřích je bezzákonnost. To znamená, že člověk koná svou vlastní vůli bez jakékoli myšlenky na Boha a bez Boží bázně. Všechna bída světa je výsledkem toho, že člověk dělal svou vlastní vůli ve světě hříchu. Pán odejme každou stopu hříchu tím, že přivede vše do poddanosti Bohu. Takto je věřící dnes osvobozen od moci hříchu, když byl přiveden do poddanosti Bohu. Na základě skutečnosti, že náš starý člověk byl ukřižován s Kristem, se považujeme za mrtvé hříchu, ale živé Bohu v Kristu Ježíši. Člověk ovládaný hříchem nemá myšlenky na Boha. Věřící má Boha před sebou; snaží se žít pro Boží vůli a radost, a když to činí, je osvobozen od moci hříchu. To, co je nyní pravda o věřícím, který se považuje za mrtvého hříchu a živého Bohu, bude určitou mírou pravda o světu v době Milénia, když se lidé budou muset poddat Bohu pod vládou spravedlnosti. Bude to absolutně pravda v nových nebesích a nové zemi, kde bude spravedlnost přebývat. Potom bude Bůh bydlet s lidmi v místě, kde je Boží vůle konána všemi a ve všem. Ani stopa hříchu nebude kazit tento výjev. Bůh bude všechno ve všech. Pak konečně bude vyslyšena modlitba: „Buď konána tvá vůle na zemi, jako je v nebi.“
Verš 30: Jan potom podává svědectví o velikosti Toho, jenž jako Boží Beránek vykoná toto dílo. Říká: „Tento jest, o kterém jsem já pravil, že za mnou jde muž, který je přede mnou, protože byl dříve než já.“ V čase Kristus přišel po Janovi. Co se týká postavení, zaujímá místo prvotnosti daleko nad Janem, neboť existoval ve věčnosti před Janem.
Verš 31: Jan s pečlivostí ukazuje, že jeho známost slávy Osoby Krista je naprosto mimo tělo. Nebyla získána přirozenou známostí Pána na základě spojení s Pánem pouty příbuzenství. Dvakrát říká: „Já jsem ho neznal.“ Dále odpovídá na otázku farizeů: „Proč tedy křtíš?“ Vysvětluje, že uzavřel starý pořádek křtem, aby zjevil Izraeli Krista jako velký střed nového pořádku a požehnání. Nebylo to, aby zjevil sám sebe; sám se skrýval, aby Kristus „byl zjeven“.
Verš 32: Jan dále vyvyšuje Krista, když ukazuje, že Ten byl mezi jinými vyznačen velkou skutečností, že Duch sestoupil z nebe jako holubice a zůstal na Něm. Nebyla to nová věc, že Duch sestoupil na člověka za určitým účelem; zcela nová věc pro Ducha bylo „zůstávat“. Ježíš přijímá Ducha Svatého jako člověk na základě své vlastní dokonalosti a toho, že je ve vztahu k Otci jako Syn. „My jsme zapečetěni, poněvadž jsme syny vírou v Něho v moci vykoupení, které On vykonal.“
Verše 33 a 34: Duch přichází na Krista „jako holubice“, ne v podobě ohnivých jazyků jako o Letnicích. Oheň mluví o zkoušení a zahrnuje sebeodsuzování. Jestliže Duch přichází na nás, testuje vše, co je z těla, a vyžaduje pro to sebeodsouzení. To vede Jana k tomu, aby mluvil o druhé části Kristova díla: On „křtí Duchem Svatým“. Nejenom jako Boží Beránek vykoná vykoupení, ale jako Boží Syn uděluje Ducha Svatého, aby vykoupení byli vedeni do požehnání svého místa jako synové. Jan dotvrzuje, že Ten, jenž dává Ducha Svatého, je Boží Syn. Kdo jiný, než jen božská Osoba, mohl dávat božskou Osobu? Tyto tituly, dané Janem Pánu, jdou daleko nad to, co Kristus je ve vztahu k Izraeli. Jako Boží Beránek vykonává dílo, které je k dispozici pro celý svět, neboť má celosvětový účinek. Jako Beránek je ve Zjevení středem všech vykoupených. Křest Duchem potom nemůže být omezen na Izrael. Boží slovo říká: „Vyleji z Ducha svého na všeliké tělo.“ (Sk. 2,17) Jako Boží Syn má Kristus autoritu také nad národy (Žalm 2).
Verše 35-37: V první den Janovy služby ten největší mezi syny ženskými ustupuje v Ježíšově přítomnosti do pozadí. Druhý den vydává svědectví o slávě Kristovy Osoby a o velikosti Jeho díla. A konečně v tento poslední den své služby neříká nic ohledně díla Krista nebo daru od Krista, ale jen mluví o Osobě Krista. „Řekl: Aj, Beránek Boží.“ Možná že to nebylo tolik svědectví pro druhé, jako spíše velebení srdce plného Kristovy krásy. Neboť to, co Jan říká o Ježíšovi tohoto dne, je výsledkem hledění na Ježíše. Nebylo to výsledkem četby o Něm v prorocích nebo slyšení o Něm od druhých, ale hledění na Něho. Tak jak čteme: „A uzřev Ježíše, an se prochází, řekl: Aj, Beránek Boží.“
Je pro nás dobré, když se uprostřed shonu života i my na chvíli tiše zastavíme a jakoby si uděláme čas k hledění na „Ježíše, jak chodí“ – abychom vpili do svých duší Ježíšovy milosti a vzácnosti, jemnost a přívětivost, laskavost a mírnost, svatost a lásku, které vyznačovaly každý krok Jeho života tímto temným světem hříchu a běd; a abychom potom s plným srdcem přivolávali pozornost druhých ke kráse Toho, jenž je „všechen přežádostivý“ – abychom jako Jan za starých časů řekli: „Aj, Boží Beránek.“
Výsledek takové služby je vidět ve dvou učednících, kteří slyšeli Jana mluvit. Slyšeli Jana, ale následují Ježíše. Zřejmě bez pohnutí naslouchali Janově službě v předchozích dnech, ale služba třetího dne, která plynula ze srdce plného Krista, zasáhla srdce, která Jej potřebovala.
Výsledkem hledění na Ježíše, jak chodil, musí být uvědomění si, že nás miluje. A Jeho láska, která vzbuzuje naši lásku, nás přitahuje k Němu takovým způsobem, že jsme taženi za Ním a stáváme se následovníky Krista. Není tomu často tak, že jsme spokojeni s tím, že víme, že jsme pod záštitou Kristova díla, zapečetěni Duchem, aniž bychom s rozhodností následovali Krista? Následování Krista musí znamenat více, než v Krista věřit. Jistě to zahrnuje víru, neboť ten, kdo jde za Ním, musí být věřící, a přece věřící není vždy následovník. Následovat v sobě zahrnuje, že On se stane velkým předmětem pro duši – Tím, kdo vládne a řídí život. Není tajemstvím našeho malého pokroku, který činíme ve své duchovní historii, právě to, že chybí rozhodné následování? A nevyznačuje toto chybění rozdíl mezi oddaností a polovičatostí?
Kristus je téma každé pravé služby: její cíl je dosažen, když ti, kteří poslouchají, jsou pevně připoutáni ke Kristu. Když proto ti dva učedníci jsou přitaženi ke Kristu v tak opravdové náklonnosti, že jsou puzeni následovat Ho, účel Janovy služby byl naplněn.
Závěr Janova svědectví vede k začátku služby Krista. To, co bylo historicky pravdivé v oné době, je stále pravdivé v duchovní historii věřícího. Jestliže jsme službou Pánova služebníka přitahováni ke Kristu, je to proto, abychom přišli pod Jeho vlastní službu lásky.
Tak jako u Jana, je i Pánova služba představena ve třech po sobě jdoucích dnech. Službu prvního dne máme před sebou ve verších 38 až 43. Služba druhého dne začíná slovy: „Na druhý den“ (ve verši 44) a pokračuje do konce kapitoly. Služba třetího dne je zaznamenaná v prvních jedenácti verších 2. kapitoly a je uvedena slovy: „Třetího pak dne.“
Tento první den služby v obraze velmi požehnaně představuje službu Krista, jak shromažďuje svůj lid kolem sebe během tohoto křesťanského období. To, že žijící Osoba má být středem shromažďování pro Boží lid, bylo na zemi něco zcela nového. Abychom mohli ocenit tuto službu lásky, musíme mít na paměti, že tato slavná Osoba, která získala lásku těchto dvou učedníků – Kristus, jehož následují – je Ten, jenž je nepoznaný od světa, zavržený náboženstvím těla a je na místě vně (verše 10, 11, 26 a 28). Až do té doby byl Jeruzalém se svým chrámem středem náboženské aktivity vyznávajícího Božího lidu. V židovství bylo středem shromažďování místo. V křesťanství je středem shromažďování Osoba, a touto Osobou je zavržený člověk na místě pohanění. Jestliže se chceme shromažďovat k Němu, musíme, tak jako ti dva učedníci, vyjít k Němu za tábor a nést Jeho pohanění (Židům 13,13).
Žel, vyznávající křesťanstvo se velkou mírou vrátilo k židovskému systému a znovu postavilo nádherné budovy jako střed svého náboženského života. Kromě toho křesťanstvo ignorovalo skutečnost, že Kristus byl zavržen, a snažilo se jakoby přivést Ho zpět do světa, místo aby opustilo svět a šlo ke Kristu. Lidé se snažili získat poctu pro sebe tím, že připojovali Jeho požehnané Jméno ke svým systémům, svým strukturám a svým zemím. Avšak Kristus je mimo všech systémů tohoto světa a jeho náboženství, a ti, kteří jsou k Němu osobně přitahováni náklonností srdce, musejí přijmout místo pohanění vně, pokud chtějí získat Krista jako svůj zdroj pomoci dostačující pro všechno.
Tak představuje tento milý výjev „za Jordánem“ velmi krásný obraz toho, čím je křesťanství podle Boha – společností věřících vyvedených z židovství a ze světa, a to jak sociálního, tak i politického a náboženského, aby byli shromážděni k žijící Osobě, která mocně přitahuje jejich srdce. Když jsme přišli pod účinnost Kristova díla a přijali dar Ducha, když máme budoucnost zajištěnou, můžeme se ptát: „Jak máme být zachováni uprostřed zkoušek a pokušení tohoto světa na své cestě k nebi?“ Je tu jen jedna odpověď: Můžeme být zachováni, jen když se shromažďujeme k žijící Osobě, která má všechnu lásku ve svém srdci, všechnu moc ve své ruce a všechnu moudrost pro svůj lid. Živý Kristus je řešením všech našich těžkostí. Cestu tímto temným světem pro sebe najdeme, jen když Ho následujeme a zůstáváme s Ním. Bez Něho nemůžeme učinit nic. Takto o těch dvou učednících čteme: „Šli za Ježíšem“ a „zůstali u něho“ (verše 37 a 40). Pán později dává těmto slovům duchovní význam, když říká svým učedníkům: „Zůstaňte ve mně,“ a závěrečnými slovy Evangelia: „Pojď za mnou.“ (Jan 15,4; 21,22)
Verše 38 a 39: Už o Kristu slyšeli, hleděli na Krista, jak chodil, byli přitahováni ke Kristu a následovali Krista. Nyní poznáváme hluboký zájem Pána o tyto učedníky, kteří Ho následují. Čteme: „I obrátiv se Ježíš, uzřel je, že jdou za ním.“ Tak jako tehdy, jistě i dnes On ví o těch, kteří jdou za Ním.
Pán dále tyto dva učedníky zkouší otázkou: „Co hledáte?“ Jestliže jsme jako učedníci zaujali místo vně světských náboženských systémů přítomné doby, budeme podobným způsobem testováni ohledně svých pohnutek. Nejsou těžkosti, které vyvstávají mezi svatými, často dovolovány proto, aby nás zkoumaly a daly vzniknout otázce: „Proč jsme zde?“ Zaujali jsme toto místo jen proto, abychom unikli zlým věcem náboženského světa, nebo abychom získali světlo a lepší naučení, nebo protože na této cestě byli před námi naši rodiče? Je-li tomu tak, budeme jistě zkušeni ohledně svých pohnutek, abychom proto, že jsme jednali z nějakých chybných nebo smíšených pohnutek, nezemdleli na cestě a neopustili místo pohanění.
V případě těch dvou učedníků Pánova testující otázka vyvádí pravou pohnutku, jak je ukázána v jejich otázce: „Mistře, kde bydlíš?“ Ukazuje se, že nezaujali místo venku prostě proto, aby unikli zkaženosti židovství, ani aby pro sebe obdrželi nějaký zisk, ale protože toužili být s Tím, ke kterému byli přitahováni náklonností. Pohnutkou nebylo „já“, ale On. Chtěli poznat Toho, k němuž byli přitahováni, a proto říkají: „Kde bydlíš?“ Lidi opravdu nepoznáme při náhodném setkání nebo příležitostném rozhovoru; abychom je poznali, musíme být s nimi v jejich domě. Jestliže chceme mít hlubší poznání Krista, musíme se snažit poznat Ho v Jeho vlastním domě – v domě Otce. Proto ta slova: „Vrchních věcí hledejte, kde Kristus na pravici Boží sedí.“ A kde získáme hlubší porozumění věcem nahoře, než tam, kde jsme se dvěma nebo třemi shromážděni k Jeho jménu a kde On je uprostřed?
Na taková přání Pán rád odpovídá. Jak bylo řečeno, můžeme mít z Krista tolik, kolik chceme. Pán těmto dvěma učedníkům hned odpovídá: „Pojďte a vizte.“ A my čteme: „I šli a viděli, kde bydlel.“ V tomto světě není nic, co by mluvilo o Kristu. A můžeme si být jisti, že i když v našich domech je všelicos, v Jeho domě nebylo nic, co by odvádělo od Něho. Když viděli, kde bydlí, přišli, aby Ho poznali v Jeho vlastním domově, a když Ho poznali, s radostí s Ním zůstali ten den. Osoba, jež je přitahovala na místo vně, byla Osoba, která je tam držela.
Verše 40 – 42: Následuje správný výsledek zůstávání s Kristem – nalezení druhých pro Krista. Tak čteme, že jeden vychází z tohoto posvěceného místa, aby nalezl svého vlastního bratra Šimona, a když ho nalezl, „přivedl jej k Ježíšovi“. Nepřivedl ho pouze na nějaké vnější místo, ani ke společnosti na místě venku, ale k Osobě, k Ježíšovi. A jak je krásné přijetí, jehož se Šimonovi dostalo! Je v přítomnosti Toho, jenž zná jeho jméno a jméno jeho otce a jenž mu dává nové jméno. Když Pán Šimonovi říká jeho jméno a jméno jeho otce, dává mu na vědomí, že se nalézá v přítomnosti Toho, jenž zná celou jeho historii od chvíle jeho narození. Když mění jeho jméno, Kristus si ho nárokuje pro sebe, neboť právo měnit jméno zahrnuje vlastnictví a autoritu. Takto se Petr na začátku své duchovní historie učí, že Pán zná celý jeho příběh hříšníka, a přece si ho pro sebe nárokuje provždy.
Jak krásná je cesta těchto učedníků ve spojení s Kristem tohoto prvního dne Jeho služby a jak je bohatá na naučení pro nás. Učedníci jsou charakterizováni:
Zde se obraz mění a Kristus je viděn jako střed shromažďování svých pozemských svatých, židovského ostatku. Předtím byl představen jako střed shromažďování svých nebeských svatých – Církve.
Verše 43–45: Toho dne neslyšíme nic o Kristově místě bydlení, které je podílem nebeských svatých. Předchozího dne dva učedníci opustili svět, aby se shromáždili ke Kristu a byli s Ním v Jeho domově. Tohoto dne vychází Kristus do světa a přitahuje dva svaté k sobě, aby s Ním vládli v Jeho království. To je v souhlasu se vším, co je napsáno v Mojžíšovi a prorocích, kteří neříkají nic o Jeho nebeských slávách, ale velmi mnoho o Jeho pozemské vládě. Jako o budoucím králi o Něm Filip vydává svědectví jako o legálním Synu Josefovu, a proto dědici trůnu.
Verše 46 – 48: Natanael nejprve ukazuje charakteristickou židovskou nevěru, neboť říká: „A může z Nazaréta co dobrého býti?“ Dále představuje zbožný židovský ostatek, který bude vyvolán z nevěřícího národu poté, co byla Církev vzata, a ve kterém bude způsobeno pokání kvůli národnímu zavržení Krista. Pán uznává Natanaele za toho, v němž není lsti, neboť neviděl ho snad Pán ve všech jeho cvičeních pod fíkem? Bezpochyby tam byl a vyznával své hříchy, neboť jen vyznáním se Bohu může být duše osvobozena od lsti.
Verš 49: Jako výsledek toho, že z jeho duše byla odstraněna lest, vidí Natanael všechny věci jasně a vyznává Krista jako Božího Syna a Krále Izraele. To jsou dva tituly, pod kterými podle 2. Žalmu židovský národ zavrhl Krista. V soudu u nejvyššího kněze národ popřel, že Kristus je Boží Syn, v soudu u Piláta zavrhli Jeho nárok, že je Král Izraele.
Verše 50 a 51: Pán uznává Natanaelovu víru, vzbuzenou vlastními slovy Pána samého. Když Natanael vyznává Krista podle 2. Žalmu, Pán mu nyní oznamuje další slávu podle 8. Žalmu, slávu Syna člověka. Jako Syn člověka bude postaven nad vším dílem Božích rukou a všechny věci Mu budou poddány. Jestliže země dole bude v poddanosti pod Ním, tu nebesa nahoře budou otevřena nad Ním a andělé, kteří najdou svůj slavný předmět služby v Kristu na zemi, vytvoří vztah mezi nebem a zemí.
Úvodní slova této kapitoly jasně spojují svatbu v Káni s předchozí kapitolou. Svatba se koná „třetího dne“. Jestliže první den vyjadřuje v obrazu shromažďování věřících k Pánu v průběhu křesťanského období a druhý den shromažďování zbožného ostatku Židů k Pánu poté, co Církev byla vzata do nebe, nemůžeme správně usuzovat, že třetí den mluví o obnovení Izraele ve dnech Milénia? O celé události je mluveno jako o „znamení“ (verš 11) a znamení je přirozená nebo hmotná skutečnost s duchovním významem. Výjev svatby může svým předobrazným významem dobře vyjadřovat obnovení vztahů mezi Hospodinem a Izraelem. Ozeáš představuje Hospodina, jak v budoucnosti říká: „I zasnoubím tě sobě na věčnost, zasnoubím tě sobě, pravím, v spravedlnosti a v soudu a v dobrotivosti a v hojném milosrdenství. Zasnoubím tě sobě také u víře.“ (Ozeáš 2,19.20)
Ozeáš velmi významně dodává: „Obživí nás po dvou dnech, dne třetího vzkřísí nás.“ (Ozeáš 6,2) To může vyjadřovat pokání národa, které vede k jeho obnově ve spravedlnosti. Toto obnovení bude výsledkem mravního očištění, vykonaného pokáním, vyjádřeným naplněním prázdných nádob na vodu, určených k očišťování. Potom, když je dosaženo svatosti, bude pro Izrael téci víno radosti.
Když čteme Evangelium Jana, musíme mít na paměti, že ukazuje dání stranou židovského a pozemského pořádku požehnání, aby uvedlo pořádek, který je zcela nový a nebeský ve svém charakteru. Tento nový řád požehnání – křesťanství, zahrnující zjevení božských Osob – očekával na vtělení Slova. Nikdo, než jen božská Osoba, není dosti velký pro to, aby zjevil božské Osoby a odkryl úmysly Božího srdce.
Poněvadž v křesťanství je vše založeno na Osobě Syna, můžeme rozumět tomu, že Evangelium začíná odhalením slávy Jeho Osoby, a tak klade základ všem trvalým požehnáním pro člověka a pro Boží slávu. Avšak dříve, než jsme připraveni mít užitek ze zjevení nebeských věcí, musíme být přesvědčeni o beznadějném stavu a krajní zkáze padlého člověka.
Toto nutné ukázání člověka je před nás postaveno ve druhé kapitole. Zde se předně učíme, že člověk nemůže zajistit své vlastní štěstí v přirozených a správných věcech – víno dochází (Jan 2,1-11). Za druhé: Člověk neumí ke svému prospěchu použít náboženství, které mu Bůh dal k zajištění požehnání na zemi – chrám je zkažen (Jan 2,13-17). Člověk za třetí neumí ocenit Boží dobrotivost, když se Bůh skloní, aby plný milosti a pravdy přebýval mezi lidmi – Kristus je zavržen (Jan 2,18-22). A nakonec člověk neumí přirozeným rozumem ocenit Krista, neboť i když přijde ke správnému závěru ohledně Krista, nechává ho to daleko od Boha. V padlém člověku není nic, čemu Bůh může důvěřovat (Jan 2,23-25).
Dále jestliže nám tato kapitola mluví o zkáze člověka, také odkrývá slávu Krista, přinášejícího pravé štěstí, jednajícího se vším zlem, překonávajícího moc smrti a přitahujícího k sobě.
Kromě časového učení svatby v Káni, které nám mluví o obnovení Božích vztahů k Izraeli v budoucím dni, tu je velká mravní lekce, která nás učí, že žádná z pozemských věcí nedokáže dát trvalou radost. Svatba je největší příležitost v životě přirozeného člověka, a ten se právem snaží učinit ji obdobím svátku a radosti. Žel, víno lidské radosti se vyčerpá. Člověk je neschopný zajistit si vlastní štěstí. Za výjimečně příznivých okolností může člověk mít každou příležitost k zajištění štěstí, je-li to možné učinit přirozenými prostředky. Může mít k dispozici mládí, bohatství a zdraví, a to vše může být užito nejlépe a výhodně na zákonných cestách, jako je svatba. Nicméně štěstí nebude trvat – víno se vyčerpá. I v těch nejskvělejších chvílích života bude něco, co maří úplné štěstí, a nad radostí pomíjivého dne visí strach z toho, co může přinést zítřek. Okolnosti se mohou měnit, zdraví nepotrvá, smrt se může vloupat i do nejšťastnějšího domu a ukončit nejužší vztahy.
Jestliže však svatební výjev ukazuje selhání člověka v jeho nejlepším, také zjevuje slávu Krista, která vystupuje nad každého člověka a nade vše a zajišťuje pro člověka štěstí, které on pro sebe nemůže zajistit. Jsme vedeni k tomu, abychom se učili, že kromě Krista zde není trvalá radost.
A jestliže Kristus zajišťuje pravé štěstí, činí to jako naprosto oddělený od Izraele a světa. V 1. verši vidíme společenskou událost, s níž je spojena Ježíšova matka. Ve 2. verši vidíme Ježíše a Jeho učedníky, jak vytvářejí odlišný okruh mimo svět. Jsou zváni ke svatbě; a Pán odpovídá tím, že přijímá pozvání a poctí svatebčany svou přítomností, čímž zároveň vyjadřuje své schválení vztahu ustanoveného Bohem.
Nicméně když se nedostává víno, Pán nechce zasáhnout na výzvu své matky. Říká: „Co mně a tobě, ženo? Ještě nepřišla hodina má.“ Skrze svou matku byl Pán spojen s Izraelem a zákonem. Tím, že odmítl jednat ve spojení s matkou, ukazuje, že vše, co dělá, když je představován v tomto Evangeliu, vyplývá z Jeho vztahu Syna k Otci, a ne z přirozené příbuznosti s matkou nebo ze vztahu k Izraeli. V tomto Evangeliu je Pán vždy viděn mimo všechny pozemské vztahy jako nebeský Člověk, který přináší „nebeské věci“ (Jan 3,12). Tak zjevil svou slávu jako jsa ve vztahu k Otci, jako vykonávající Jeho vůli, a nakonec zajišťující radost pro člověka.
Způsob, jaký Pán používá, aby opatřil dobré víno, je jistě významný. Nařizuje, aby prázdné nádoby na vodu pro očišťování byly naplněny, a z těchto nádob je čerpáno víno. Neříká nám to symbolicky, že štěstí lidí bude zajištěno jen tehdy, když je udržována svatost?
Jestliže svatba v Káni nám říká, že člověk si nemůže zajistit vlastní štěstí přirozenými prostředky, které Bůh ustanovil, pak druhý výjev v Jeruzalémě ukazuje, že člověk neumí pro sebe užít náboženství, které Bůh dal. Jestliže Bůh dá náboženství, hodící se pro člověka v těle, aby regulovalo jeho chování a zajistilo jeho pozemské požehnání, člověk je ihned zkazí a učiní z něho prostředek k zisku. Dům modlitby pro všechny národy se stává útočištěm penězoměnců, kteří obracejí dům Otce v dům obchodu. Pán jedná s tímto velkým zlem a ospravedlňuje svůj soudcovský čin tím, že nárokuje svůj vztah k Bohu jako ke svému Otci a prohlašuje, že chrám je dům Jeho Otce. „Horlivost domu tvého snědla mne.“ (Žalm 69,10) Když nyní Syn přišel, pak tento Žalm dostává plnější a hlubší význam, poněvadž nám odkrývá, že ten zavržený Muž, o kterém žalmista mluví, není nikdo menší než Syn.
Židé si žádají znamení, a tak ukazují znovu to, co je v srdci člověka. Pán ve své odpovědi naznačuje, že když došlo ke vtělení, Jeho tělo je nyní pravým chrámem Božího přebývání. Chrám v Jeruzalémě byl prázdný a velmi brzy bude prohlášen za jejich dům a předán zkáze (Matouš 23,38; 24,2). Chrám v Jeruzalémě mohl být zkažen. U chrámu Pánova těla nebylo zkažení možné, ačkoli lidé mohli usilovat násilím zkazit Jeho tělo. Stále znovu se snažili Pána kamenovat, a nakonec, když přišla ta hodina, bylo jim dovoleno „zrušit“ chrám Jeho těla. Lidská špatnost se stává další příležitostí pro zjevení Jeho slávy jako Syna, stejně jako Jeho nadřazenosti nad všechny ostatní. Člověk může zkazit, ale nemůže vzkřísit mrtvého. Kristus jakoby říká: „Když vy uděláte, co můžete nejhoršího, když zrušíte chrám mého těla, Já je vzkřísím.“ Jeho vzkříšení bude vyhlášením v moci, že On je Boží Syn.
Závěrečné verše ukazují další důležitou pravdu, že totiž ačkoli člověk svým přirozeným rozumem může dosáhnout určitých závěrů na základě důkazů, které mu jsou předloženy, přece ho závěry přirozeného rozumu nechají vzdáleného od Boha. Tak čteme, že mnozí v Jeruzalémě „uvěřili ve jméno jeho, vidouce divy jeho, které činil“. Na základě důkazů, které viděli, je jejich přirozený rozum vedl k závěru, že Kristus je tím, čím říká, že je, ale tím to končilo. Neměli žádný pocit potřeby Krista, ani dílo svědomí, které by je vedlo ke Kristu. Byla to víra o Kristu, založená na vidění; ne víra v Krista, která by je k Němu přitahovala.
Takovým se Kristus nesvěřil. To opět zjevuje Kristovu slávu. On je Ten, který „znal všecky“ a nepotřeboval, tak jako druzí, aby Mu někdo vydával svědectví o člověku. On je vševědoucí Bůh.
Jaký přesný obraz světa je představen v této kapitole: přirozené věci nedokážou přinést trvalé štěstí; Boží věci jsou zkaženy; Ten, jenž přináší Boží milost, je zavržen; a lidský přirozený rozum, i když jedná správně, ponechává člověka vzdáleného Bohu. A přece ukázání člověka dělá cestu pro zjevení slávy Krista. Tak tato kapitola velmi požehnaně představuje Krista jako zdroj pomoci pro věřícího. Jestliže poznáváme nedostatečnost všech zemských věcí, jestliže jsme obtíženi pocitem o všem tom zlém, které přišlo do Božích věcí, jestliže vidíme smrt na všem, a jestliže naše přirozená mysl je neschopná dosáhnout Boha, pak uprostřed všeho selhání a zkázy člověka nalézáme Krista, Toho, jenž může naplnit srdce radostí, může jednat se vším zlem, zlomit moc smrti a přitahovat lidi k sobě.
Jestliže druhá kapitola Evangelia Jana dokazuje zkaženost člověka, třetí kapitola ukazuje, jak člověk, který je zkažený, je zcela dán stranou, aby byl uveden nový rod skrze svrchované Boží konání v novém narození a dílo Krista na kříži. Člověk musí být znovuzrozen a Syn člověka musí být povýšen (Jan 3,1-17).
Boží svrchovanost však nedává stranou odpovědnost člověka. Proto je plně ukázána odpovědnost člověka, aby přišel ke světlu a uvěřil v Syna (Jan 3,17-24).
Kapitola končí závěrečným svědectvím Jana Křtitele o slávě Krista (Jan 3,22-36). Jan se musí menšit a Kristus musí růst. Tak je uvolněna cesta pro plné ukázání Božího světla v Kristu – Synu ve zbývajících kapitolách Evangelia.
Hluboce důležité pravdy spojené s Božím svrchovaným dílem v člověku jsou rozvinuty v příběhu Nikodéma, jenž ukazuje člověka v jeho nejlepším představení. Nikodém je vysoce nábožný, velmi ctěný a naskrz intelektuální. Je to muž z farizeů, kníže Židů a učitel v Izraeli. A přece se učíme, že všechny tyto lidské výtečnosti neumožní člověku vejít do Božího království. Co je tělo, je tělo. Může to být vysoce kultivované a vytříbené tělo jako v případu Nikodéma, anebo naprosto degradované jako v případě ženy ve čtvrté kapitole, ale v žádném případě tu není jakékoli ocenění Boha zjeveného v milosti. Kdyby v nás nepůsobila svrchovaná Boží milost, žádný by nepřišel ke Kristu.
Verše 1-3: Nikodém, podobně jako ti, o nichž je mluveno na konci předcházející kapitoly, přišel ke správnému závěru ohledně Krista, založenému na vnějším svědectví zázraků. Říká Pánu: „Víme, že jsi od Boha přišel mistr (učitel); neboť žádný nemůže těch divů činiti, které ty činíš, leč by Bůh byl s ním.“ Byl to do té míry správný závěr, jak jen je ho schopna dosáhnout lidská mysl, ale není-li to nic víc než výsledek lidského mozku, ponechá to duši vzdálenou od Boha a bez jakéhokoli pocitu potřeby Krista.
Avšak v protikladu k těm, kteří prostě věřili ve svědectví viděného, u Nikodéma byl pocit potřeby. Tento rozdíl je zdůrazněn lepším překladem na začátku 3. kapitoly, který zní: „Byl ale člověk jménem Nikodém … Ten přišel k Ježíšovi.“ (přel.) Jiní přemýšleli a zastavili se. Nikodém také přemýšlel, ale přišel, a tak dokázal, že za jeho přemýšlením bylo jemu neznámé Boží dílo v jeho duši, které způsobilo pocit potřeby a přitahovalo ho k Ježíšovi.
Ve chvíli, když je v duši způsoben pocit potřeby, je tu vědomí, že náboženství těla, oficiální postavení knížete a vážnost učitele nestačí. Když je Duchem způsoben pocit potřeby, bude tu také současně i vědomí, že jen Kristus zde může pomoci. Proto je duše přitahována ke Kristu.
Nikodém ale také přichází v noci. S probuzením pocitu potřeby Krista tu je vědomí, že svět – a zvláště náboženský svět – se bude stavět proti. Proto první přiblížení se ke Kristu je často v tajnosti.
Nikodém nazývá Pána Rabbim (Mistrem), a říká Pánu, co ví, a dává Pánu místo učitele, zatím co on sám zaujímá místo učícího se. Protože nemá skutečné poznání sebe, představuje si, že je dobře schopen učit se, jen když ho někdo bude učit. Pánova odpověď: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího,“ ihned smetá Nikodémovo uctivé uznání Pána jako Rabbiho, jeho poznání, získané lidským uvažováním, a jeho přirozenou schopnost se učit. To vše je ze staré přirozenosti a bezcenné, když jde o to, být učen v Božích věcech. Lidským rozumem a přirozenými schopnostmi můžeme vidět velmi mnoho věcí v přírodě; ale nejsme-li „narozeni znovu“, nemůžeme vidět Boží království.
Zde tedy Pán spojuje nové narození a království; později bude mluvit o nebeských věcech, o svém vlastním díle a o věčném životě. Království v té době nebylo představeno ve své hmotné a vnější formě, což přirozenost mohla rozeznat; bylo představeno v Kristu ve svém mravním charakteru. Byl přítomen Král, ale byl zavržen; a mravní rysy království byly viděny v Něm, „spravedlnost, pokoj a radost“. To jsou požehnání, která budou skutečně charakterizovat Jeho Království v den Jeho vlády a která jsou nyní poznávána v moci Ducha těmi, kdo věří v Krista ve dni Jeho zavržení. Vidět království tímto mravním způsobem v Králi bylo pro přirozenost nemožné. Neboť proto tu musí být Boží dílo v duši, o kterém se zde mluví jako o novém narození.
Verš 4: Nikodém, jenž uvažuje jako přirozený člověk, ukazuje, že myšlení lidské mysli je omezeno na lidskou zkušenost. Člověk, je-li ponechán sám sobě, nemůže chápat duchovní a nebeské věci.
Verše 5 a 6: Pán nás ve své odpovědi nese za hranice lidské zkušenosti a říká nám, co činí Bůh. Toto Boží dílo, jak se učíme, je nejen nutné ke spatření království, ale také pro vejití do něho. Aby někdo mohl mít podíl na království v nějaké formě, ať mravní nebo v jeho vnější slávě, musí mít přirozenost vhodnou pro to království.
Pán mluví o narození z vody a z Ducha. Potom dodává: „Co se narodilo z těla, tělo jest, a co se narodilo z Ducha, duch jest.“ Slovo „co“ znamená přirozenost, která, když se narodila z Ducha, je duch; je účastná přirozenosti Toho, z koho je narozená. Proto to je zcela nová přirozenost. Voda je obraz Slova použitého Duchem a působícího praktické očištění našich myšlenek a srdcí od staré přirozenosti a jejich tužeb.
„Co se narodilo z těla, tělo jest.“ To je daleko sahající výrok. Ukazuje, že nic podle těla není vhodné pro Boží království. Izrael podle těla nemůže zdědit Boží království; ale každý, kdo má tuto novou přirozenost – Žid nebo pohan – je vhodný pro Boží království. Pán nás nese mimo židovský národ a otevírá království všem, kdo jsou znovuzrozeni.
Verše 7 a 8: Máme tu tedy nutnost nového narození. Ale dále se dovídáme, že toto nové narození je zcela z Boha. Je to svrchované působení Božího Ducha, připodobněné větru, který nefouká podle řízení člověka. Nemůžeme říci, odkud má vítr přijít nebo kam má vát. Stejně tak nemůže být svrchované působení Ducha omezeno na Žida nebo na nějaké zvláštní jednotlivce. Nemůžeme řídit působení Ducha. Není naší věcí říkat, kde nebo v kom může působit.
Verše 9 a 10: Nikodém se stále diví pravdě, která je tak zcela proti jeho přirozenému rozumu. Ptá se: „Kterak mohou tyto věci býti?“ Pán připomíná, že jako učiteli by mu měly být tyto věci známé. Cožpak prorok Ezechiel nemluvil o „vodě“ a o „duchu“, působících v lidech, aby mohli být očištěni od své špíny a mít nové srdce (Ezechiel 36,25-27)?
Verš 11: Na rozdíl od Nikodéma a vůdců Izraele, kteří zaujímali místo učitelů, a přece byli neznalí svých vlastních Písem, Pán mluvil o pravdách, o nichž měl dokonalou známost, a svědčil o věcech, které viděl. On nejenom ví, co je v člověku (Jan 2,25), ale zná všechno, co je v Božím srdci. Zná rozsah naší potřeby a zná velikost Boží milosti, která vychází té potřebě vstříc.
Pán musí nicméně připojit: „Svědectví našeho nepřijímáte.“ Jistě můžeme zpochybňovat svědectví lidí, poněvadž dobře víme, že to je jen podle jejich omezené známosti: ale když vydává svědectví Ten, jenž má dokonalou známost, a toto svědectví je zavrženo, dokazuje to naprostou beznaděj člověka, jestliže je ponechán sám sobě.
Tak je zde kompletně ukázán a dán stranou přirozený člověk ve své nejlepší podobě. Nejprve může dosáhnout určitých závěrů ohledně Boha a Písma, které jsou správné, ale nechávají ho vzdáleného Bohu; za druhé, když Ten, jenž má dokonalou známost, podává svědectví pravdě, člověk to svědectví zavrhne.
Vše dokazuje nutnost velké pravdy, že člověk „se musí znovu narodit“. Některé překlady zde čtou „opět“ místo správnějšího „znovu (nanovo)“. To slovo v sobě neobsahuje úpravu ani změnu staré přirozenosti, ale dání nové přirozenosti, která je úplně nová od svého počátku. Slovo „znovu“ je v Lukáši 1,3 přeloženo jako „vše znovu (hned od začátku)“ a ve Skutcích 26,5 „prvé zdávna (od začátku)“. Znovu narozen neznamená, že Duch Svatý působí na přirozeném člověku, jako kdyby obracel špatný stav v dobrý, ale že je v člověku způsobeno něco, co je úplně nové.
Verše 12 a 13: V první části kapitoly Pán mluvil o zemských věcech – o Božím království a o nutnosti narození, aby bylo možné vidět království a vstoupit do něho. V tomto bodě Pán přechází k mluvení o nebeských věcech, o věčném životě a o nezbytnosti kříže. Jestliže člověk nechtěl věřit, když Kristus mluvil o zemských věcech, mnohem méně bude moci věřit v nebeské věci. A tak jestliže nové narození je nutné pro to, aby byly viděny zemské věci, mnohem více je nutné k pochopení nebeských věcí. O zemských věcech mluvil Jan Křtitel a mluvili o nich proroci, ale žádný člověk nebyl v nebi, aby podal zprávu o věcech, které jsou tam. Ale jestliže nikdo nebyl schopen vystoupit, aby přinesl zprávu o nebeských věcech, je tu Jeden, jenž v milosti sestoupil z nebe – Syn člověka, který je v nebi. To je výraz s velmi hlubokým významem. Ukazuje, že ačkoli Pán je skutečný člověk, přece náleží nebi a svým charakterem je nebeský. My spojujeme myšlenku na člověka se zemí: ale v Synu člověka vidíme člověka spojeného s nebem. Je předmětem zalíbení nebe, středem nebeské chvály. Může navštívit zem, ale Jeho domov je v nebi. Ačkoli chodí po zemi, žije v nebi po všechny dny svého pobytu zde. Výraz „nebeské věci“ se vyskytuje jen na dvou místech – v Židům 8,5 a 9,23. Vztahuje se ke křesťanství.
Verš 14: Avšak není v Božích myšlenkách, aby Kristus byl jediným člověkem v tomto jasném místě. Ale jestliže má být vykonána Boží rada, že tam mají být i druzí podle Jeho řádu, pak Syn člověka musí být povýšen. To nás okamžitě přivádí ke kříži, kde je nejen vyřešena věc našich hříchů, jakkoli to je hluboce důležité, ale kde je vyřešena otázka našeho stavu.
Verš 15: Poněvadž Syn člověka byl povýšen, může být nyní vyhlašována dobrá zpráva: „ … aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ Výsledkem Kristova díla – Jeho povýšení – pro všechny, kteří věří, je věčný život. Věřící vchází do nových a nebeských vztahů Syna člověka.
V tomto oddílu je evangelium předloženo z Boží stránky. Je to dobrá zvěst o lásce a úmyslu Božího srdce, spíše než dobrá zvěst o tom, co vychází vstříc naší potřebě. V poslání, daném učedníkům, jak je zaznamenáno v Lukáši 24, je jim řečeno, aby kázali pokání a odpuštění hříchů ve jménu Krista mezi všemi národy. To je vyhlášení toho, co vychází vstříc první potřebě člověka činícího pokání, totiž odpuštění hříchů. Ve Skutcích to je jádro všech zaznamenaných kázání (viz Skutky 2,38; 3,19; 5,31; 10,42.43; 13,38; 17,30; 26,18). Zjevně nebylo kázáno nové narození, ani věčný život, ačkoli kdekoli bylo kázání přijato, bylo nové narození jistě zahrnuto a věčný život byl výsledkem (viz Skutky 13,47.48).
V této části kapitoly je hlavním bodem Boží svrchovanost a evangelium je předloženo ve vší jeho velikosti z Boží strany. První starostí člověka je skutečnost, že zhřešil, a Bůh milostivě vychází této potřebě vstříc vyhlášením odpuštění hříchů skrze smrt a vzkříšení Krista. Ale za spáchanými hříchy je člověk, který ty hříchy učinil. V tomto člověku není absolutně nic dobrého, a proto Boží svatost vyžaduje, aby tomuto člověku byl zcela učiněn konec v soudu. Dále ještě rozsudek smrti, který spočívá na tomto člověku, byl vykonán na kříži. Jen proto je zde představený pohled na kříž obrazně ukázán měděným hadem. Když se děti Izraele dívaly na měděného hada, viděly podobu toho, co v nich způsobilo všechny potíže. Tak máme výsadu hledět zpět ke kříži a vidět Krista učiněného v podobě hříšného těla a jako oběť za hřích (Římanům 8,3). Tam byl učiněn tím, co jsme my, aby nesl soud, který spočíval na nás. Co se narodilo z těla, je tělo a je pod soudem. A odsouzení všeho toho, co jsme podle těla, bylo pro věřícího provedeno na kříži. A protože tento pohled na kříž jde dále než nesení hříchů, pak požehnání pro věřícího jde mnohem dále, než je odpuštění hříchů. Je to nejen konec života pod soudem, ale uvedení nového života – věčného života – života, který spočívá v požitku vztahů s božskými Osobami. Jak vejdeme do praktického požitku tohoto života, vychází najevo ve 4. kapitole Jana. Je to skrze Ducha v nás jako živé vody prýštící nahoru do věčného života. Nadto toto požehnání nemůže být omezeno na Žida. Je také pro pohana. A tak čteme slova: „Každý, kdo věří v něho.“
Verše 16 a 17: Navíc za vším Božím jednáním s člověkem pod soudem je Boží láska. To má velmi hlubokou důležitost pro naše duše. Mimo tuto velkou pravdu nás 14. verš nechává s pocitem, že Bůh je jen Soudce – snad Soudce, jemuž bylo plně vyhověno, ale stále Soudce. Zde se učíme, že Bůh, který jednal v soudu, je Bůh lásky. Tentýž kříž, který zjevuje Boha jako spravedlivého Soudce, ukazuje velikost Jeho lásky. Tak miloval, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Zatímco soud byl vykonán a věčný život byl dán těm, kteří věří, v dokonalé spravedlnosti podle veršů 14 a 15, má požehnání zároveň svůj zdroj v božské lásce podle 16. verše.
Dále, jestliže tu je otázka vyhovění spravedlnosti, Kristus je představen jako Syn člověka; když se jedná o oznámení Boží lásky, Kristus je představen jako jednorozený Boží Syn. Ten, jenž stojí na místě člověka a nese jeho soud, musí nutně být Člověk – Syn člověka. Ten, jenž zjevuje Boží srdce, musí být žijící Osoba – jednorozený Syn.
V těchto verších je vše vedeno zpět ke svému zdroji, ať v Bohu nebo v člověku, a vše hledí k výslednému konci, ať na straně Boha nebo člověka. V Bohu je zdroj všeho Jeho jednání nalezen v Jeho lásce. V člověku je zdroj všech nesnází nalezen v tom, co je, a ne prostě v tom, co dělal. Konec, v Božím úmyslu, je věčný život v nebeské sféře pro ty, kdo věří. Na těch, kteří nevěří, zůstává Boží hněv provždy.
Verš 18: Jestliže první část kapitoly předkládá Boží svrchovanost, pak verše, které následují, nám ukazují odpovědnost člověka. Bůh ve své lásce poslal svého Syna na svět, ne aby odsoudil, ale aby svět mohl být skrze Něho spasen. Jestliže 17. verš nám říká, že můžeme být spaseni jen „skrze něho“, následující verš nám říká, že ti, kteří Ho zavrhují, „už jsou odsouzeni“. Lidé nemusejí čekat až na soudný den, aby slyšeli své odsouzení kvůli svým zlým skutkům. Jestliže zavrhují Krista, pak, ať jinak dělali cokoli, už jsou odsouzeni.
Oddíl jasně ukazuje, že tu nemůže být odsouzení pro věřícího v Kristu. Jinak by to popřelo účinnost Kristova díla, když byl povýšen na kříž. Rovněž to jasně ukazuje, že ten, kdo Krista zavrhuje, je už odsouzen. Požehnání nebo soud závisí na postoji lidí ke Kristu, a ne pouze na zlu, které činili.
Verše 19-21: Odpovědnost člověka je založena na skutečnosti, že „světlo přišlo na svět“ a svítilo v plné záři v Osobě Syna a zjevilo tak Boží srdce. Člověk je odpovědný za to, aby použil světlo ke svému prospěchu. Skutečnost, že se sám učinil neschopným tak učinit, ho nezbavuje jeho odpovědnosti. Lidé milovali tmu více než světlo. Ale proč to? Protože jejich skutky byly zlé. Takto se člověk svými zlými skutky učinil neschopným mít prospěch ze světla. Opilec se může opít až do stavu, ve kterém je nevědomý a neschopný plnit své povinnosti. Přesto je odpovědný. Neschopnost ho nezbavuje odpovědnosti.
Zlé skutky, které lidé činí, je vedou k tomu, že nenávidí světlo, jež ukazuje jejich skutky a znepokojuje jejich svědomí. Znepokojené svědomí činí světlo nesnesitelným. Ten, kdo uplatňuje pravdu v praxi, se nebude světla bát.
Jan v těchto verších srovnává svou vlastní službu se službou Krista, a když tak činí, vydává svědectví slávě Krista a nebeskému charakteru Jeho služby, před kterou se on sám musí menšit, aby Kristus rostl.
Verše 22-27: Když vznikla otázka ohledně očišťování, Židé použili příležitost, aby Jana upozornili na skutečnost, že všichni lidé jdou ke Kristu. Jan ochotně připouští, že zástupy, které kdysi přicházely k němu, se nyní shromažďují kolem Krista. Uznává, že toto je dílo z nebe, které přitahuje ke Kristu, a je spokojen, že tomu tak je.
Verše 28-30: Jan jasně ukazuje postavení, ve kterém stojí vůči Kristu. Je předchůdce a podle ilustrace, kterou užívá, je přítelem Ženicha. Kristus je ten pravý Ženich, který dostane svou nevěstu, a Jan se raduje, protože viděl Ženicha a slyšel Jeho hlas. Jan netvoří část nevěsty, ani nevidí nevěstu. Ale jako přítel slyší Ženichův hlas a jeho radost je plná a jeho poslání je vykonáno. Proto dodává: „On musí růsti, já pak menšiti se.“ Láska ráda vidí Krista vyvýšeného, i když ten, kdo má rozkoš v Kristu, vychází z myšlenek a vidění lidí. Kéž by každý věřící měl tohoto šťastného Janova ducha, který se stahuje z veřejnosti a předního místa před lidmi, aby Kristus byl vyvýšen, a který nedělá nic ze sebe, aby Kristus byl všechno ve všech.
Verše 31-33: Nakonec Jan přináší svědectví o slávě Krista jako přicházejícího shůry – z nebe, a tak nutně zaujímá místo nade všemi, kteří přicházejí ze země. Jan, jehož původ byl ze země, byl ve svém charakteru zemský a mluvil jen zemské věci – o Mesiášovi a o Jeho zemském království. Ten, který přichází z nebe, mluví o nebeských věcech, které viděl a slyšel. Prorok jako Jan je omezen na zemské věci; ale i tak to jsou věci, které mají přijít a ještě na zemi neexistují. Kristus naopak mluví o skutečných věcech, které existují v nebi.
Jan musí připojit tu vážnou skutečnost, že „svědectví jeho žádný nepřijímá“. Toto svědectví o nebeských věcech – věcech, které existují v Boží přítomnosti – nemá význam pro lidi, kteří věcem nebe ani nerozumějí, ani po nich netouží. Žádný člověk, je-li ponechán sám sobě, nepřijímá svědectví Krista. To může být přijato jen vírou. Ten, kdo přijímá to svědectví, tak činí na základě Boží autority; zapečeťuje, že Bůh je pravdivý.
Verš 34: Věřící má dobrý důvod pro přijetí tohoto svědectví na základě Boží autority, neboť božsky poslaná Osoba přináší božské poselství v moci božské Osoby. Kristus byl poslán Bohem, aby mluvil Boží slovo v moci Ducha Božího. Nadto Duch nebyl Kristu odměřen. Už to není, jako ve dnech proroků, poselství obsahující zvláštní pravdu; ale když vidíme, že to je Syn, jenž mluví, je to představení plné pravdy.
Verše 35 a 36: Všeobecně se má za to, že poslední dva verše vyjadřují svědectví Jana evangelisty o Kristu, poněvadž mluví o věčném životu jako o přítomném a poznaném vlastnictví, a nejsou představením prorockého svědectví o tom, co Kristus dává, jako tomu bylo ve svědectví Jana Křtitele. Tak se zdá, že Evangelista přidává své svědectví o slávě Syna. Jakoby říká: To, co říká Křtitel – že „Bůh nedává Ducha v míru“ Kristu – musí být pravda, neboť „Otec miluje Syna, a všechno dal v ruku jeho“. Plnost pravdy představovaná tak slavnou Osobou, je-li přijata, vede do plnosti požehnání – věčného života; ale je-li odmítnuta, ponechá nakonec toho, kdo ji zavrhl, pod zůstávajícím Božím hněvem.
Když události, zaznamenané ve druhé kapitole, prokázaly naprostou zkaženost člověka, byla ve třetí kapitole připravena cesta k ukázání Boží svrchovanosti působící pro člověka. Když ten se nepolepšitelně zkazil, pak všechno požehnání pro něho musí záviset na Bohu. Proto je ve 3. kapitole pravda představena z Boží stránky. Vstup do požehnání závisí na svrchovaném díle Ducha v člověku. Základ našeho požehnání spočívá na Kristově díle na kříži a zdroj našeho požehnání je sledován k Boží lásce k člověku.
Ve 4. kapitole je pravda předložena z naší strany. Ukazuje, jak je hříšník veden do požehnání. To je ilustrováno příběhem ženy u studny, která je přivedena z nejhlubší bídy a zkaženosti k nejvyšším výšinám požehnání. Ženě, která je zkažená od narození a degradovaná praxí, je nabídnuto to nejvyšší nebeské požehnání – živá voda, tryskající k věčnému životu – takže ona se může stát uspokojeným velebitelem.
Pravda kapitoly je v příkrém konstrastu ke 2. kapitole Evangelia Jana. Tam se ve spojení s váženým a náboženským člověkem zemská radost nedostává a chrámové velebení je zkaženo. Zde, ve spojení s příběhem degradované ženy, máme nebeské radosti, které nikdy nepochybí, a velebení Otce v duchu a pravdě. Zemská radost je překonána nebeskou a chrámové velebení je nahrazeno klaněním se Otci.
Tato kapitola před námi rozprostírá Boží záři zjevenou v Kristu Ježíši. Ukazuje, že Boží láska, účinnost Kristova díla a svrchované působení Ducha, jak jsou zjeveny ve 3. kapitole, jsou takové, že nejhorší pozemští hříšníci mohou být vedeni do nejlepších nebeských požehnání. Srdce člověka může být uspokojeno živou vodou a srdce Otce potěšeno velebením v duchu a pravdě.
Zde poznáváme způsob, jaký Bůh užívá, aby získal naši důvěru, takže hříšník je přiveden k tomu, aby věřil v Boží lásku, která dává největší z požehnání i nejhoršímu z hříšníků.
Verše 1-3: Z úvodních veršů se učíme, že Pán zaujímá místo vně židovského okruhu, a tak ukazuje, že nebeská požehnání, která Bůh má pro člověka, nemohou být omezena na Žida. Farizeové, kteří zavrhli Krista, byli zjevně neradi, že Pán k sobě přitahoval více učedníků než Jan.
Ohledně skutečnosti samé je nám řečeno, že „Ježíš sám nekřtil, ale učedníci jeho“. Kristus nevykonával ritus, který, ačkoli odděloval duše od provinilého národa, je jen poutal k Němu na zemi. Pro učedníky bylo v té chvíli správné, když křtili; neboť ve víře své duše znali Krista jen na zemi. Kristus věděl, že pro ten čas je Jeho zemské království dáno stranou. Tak opouští Judeu a jde do Galileje pohanské (Matouš 4,15), aby učil pravdy, které jsou pro celý svět.
Verš 4: Aby přišel do Galileje, „musil jíti skrze Samaří“. Proč musí jít přes Samaří? Je pravda, že přímá cesta do Galileje vedla přes Samaří, ale byly tu i jiné cesty, po kterých chodili přísní Židé, aby se vyvarovali lidí, kterými opovrhovali. Nutnost proto nebyla otázkou cest a krajin. Nemůžeme spíše říci, že ta nutnost byla v Božím srdci? Před založením světa měl Bůh úmysl požehnat ubohé hříšné ženě v Samaří, a aby získal tuto duši a učinil radost Božímu srdci, Ježíš musí jít skrze Samaří.
Samaritáni v době Pána byli právem považováni za zkažený národ. Začátek jejich historie je zaznamenán ve 2. Královské 17,24-41. Po uvedení deseti pokolení do zajetí zalidnil asyrský král zemi lidmi z Babylona a jiných pohanských měst. Přebývali v Hospodinově zemi, a přece se nebáli Pána, a tak byli Pánem uváděni do těžkostí. Asyrský král se pokusil čelit těmto potížím a poslal Hospodinova kněze, aby je učil Hospodinovým cestám. Výsledkem bylo, že se stali lidmi, kteří „Hospodina ctili, však přece bohům svým sloužili“. Takto měli jakousi mlhavou známost Pána a skutečnosti, že přijde Mesiáš.
Verše 5-8: Do této porušené krajiny podniká Pán cestu, aby požehnal jedné potřebné duši. Unaven cestou, přišel k Jákobově studni a sedl si na její okraj. Nejen byl unaven, ale měl i žízeň, neboť žádá ženu, která v té chvíli přichází ke studni, aby Mu dala napít vody. Kromě toho byl Pán sám, neboť učedníci šli do sousedního města, aby nakoupili potravu.
Jak obdivuhodný je tento výjev! Věčné Slovo, Stvořitel světů, věčný Syn, který dlí v lůnu Otce, se stal tělem, a když se stal tělem, přebývá mezi námi plný milosti a pravdy. Dává stranou svůj královský stav a majestát, aby šel cestou pokory jako cizinec na zemi. Neprochází zemí v královském postavení, s královským komonstvem, ale stává se chudým člověkem, abychom Jeho chudobou mohli být zbohaceni. Tak Ho s velebícím údivem nalézáme sedícího na okraji studny – unaveného, žíznivého a osamělého člověka.
Věčný Bůh, PÁN, Stvořitel končin země, Ten, jenž „neustává ani zemdlívá“ (Izaiáš 40,28), je tu jako Cizinec v zemi a je unaven svou cestou. Ten, jenž učinil každou kapku vody ve vesmíru, je sám žíznivým člověkem ve světě, který učinily Jeho ruce. Ten, jenž v nebeské slávě byl obklopen andělskými zástupy, je viděn na zemi jako osamělý člověk.
Proč se stal unaveným, žíznivým, osamělým člověkem? Protože nebyl jiný způsob, jak se přiblížit ubohé degradované hříšnici a získat její důvěru, aby všechny její provinilé obavy byly odstraněny a ona byla přivedena k víře, že přes všechny její hříchy ji Bůh miluje. Aby ukázal, oznámil Boží srdce, chce snášet únavu, žízeň a osamění. Kolem Něho bylo vše, co Ho unavovalo. S hříchem a trápením, nevědomostí a nevděčností, nenávistí a protivením se setkával na všech stranách, ale nikdy se neunavil ve svém svědectví o Boží lásce nebo ve své službě lásky ubohým hříšníkům či ve své něžné péči o své chybující učedníky.
Co to bylo za ženu, s níž se přišel setkat? Nejenže patřila ke zkažené a opovrhované rase, ale byla z těch, kteří pili z kalichu hříchu až na samé dno. Při následování rozkoší a uspokojování žádosti zavrhla všechna omezení a odvrhla svou pověst a vše, co žena považuje za drahé. Porušila Boží i lidské zákony a klesla do nejnižší hloubky hříchu a hanby. Výsledkem byla ‒ jako vždy ‒ jen hořkost a neuspokojení, únava a hanba. Vyhýbala se styku s ostatními ženami, a tak přichází načerpat vodu v hodinu, kdy tam jiné ženy nebudou. To její hřích ji učinil osamělou ženou.
V Božích cestách se tato unavená, žíznící, osamělá hříšnice nalézá v přítomnosti unaveného, žíznícího, osamělého Spasitele. Ona byla unavena službou hříchu – On byl unaven svou cestou ve službě lásky. Její hříchy ji učinily osamělou ženou – Jeho láska Ho učinila osamělým člověkem. Láska ho přivedla tam, kam ji uvrhl hřích. Stejně tak, o něco později, Ho Jeho láska přivádí na místo, které hřích přináší nám – místo nevýslovného osamění na kříži, když ten, kdo Ho miloval, i přítel Ho opustili; když hledal někoho, kdo měl soucit, a nenalezl žádného, a hledal utěšitele, ale nebylo ho. Zrazen falešným učedníkem, zapřen pravým učedníkem, opuštěn všemi učedníky; povýšen mezi nebe a zemi, vyvržen člověkem, opuštěn Bohem, musel čelit hroznému osamění na kříži. Co Ho přivedlo do toho osamění? Byla to láska – láska, kterou vody nemohly uhasit a mnohé vody zatopit. Láska, která Ho učinila osamělým Člověkem u sicharské studny, Jej přivedla do ještě většího osamění na kříži Golgoty. Jestliže lidé zavrhují takovou lásku, není se co divit, že se budou nalézat nakonec v osamění věčného zatracení.
Je pro nás dobré, když jako ta žena jsme sami s Ježíšem v den milosti. Jestliže se někdo bojí být s Ním sám, nechť pije z požehnání tohoto obdivuhodného výjevu a všimne si způsobu, jakým jedná s touto hříšnou ženou. Ani jedno tvrdé nebo nepřívětivé slovo neunikne z Jeho rtů; ani slovo hořkosti nebo výčitky není proneseno. Prostě řekne: „Dej mi píti!“ Proč žádal o doušek vody? Studna byla skutečně hluboká a On neměl prostředek k čerpání vody; ale cožpak nemohl učinit zázrak, aby utišil svou žízeň? Pro druhé skutečně působil zázraky milosti. Ale nikdy nečteme, že by způsobil zázrak, aby uspokojil vlastní potřeby. Je tu jen jedna odpověď: věčný Syn, poslaný Otcem, aby byl Spasitelem světa, se ve velikosti své cesty sklání, aby byl padlé ženě zavázaný za číši studené vody a tím mohl získat důvěru jejího bezútěšného srdce.
Verš 9: Žena je zaražena skutečností, že Někdo, na němž pozoruje, že je Žid, o něco takového žádá Samaritána.
Verš 10: Pánova odpověď odhaluje, že žena neznala ani svou vlastní potřebu, ani Boží lásku, ani slávu Toho, v jehož přítomnosti byla. Kdyby to věděla, ona by prosila a On by jí dal. A přece se měla naučit, že Bůh je Dárce v lásce a že její potřeba je taková, že ona může být jen příjemcem v milosti.
Verše 11 a 12: Pán mluvil o Božím daru a svém zalíbení v dávání živé vody, ale žena, plně obtížena svými starostmi a materiálními věcmi, sleduje své vlastní myšlenky a mluví o studni, přirozené vodě a o Jákobovi, který jim studnu dal.
Verše 13 a 14: Pán ve své odpovědi staví proti sobě vodu, která zaujímala myšlenky ženy, a živou vodu, o které On mluvil. Voda studny, tak jako všechny zemské radosti, jichž je symbolem, nemůže nikdy uspokojit. V zemských věcech není zdroj trvalého uspokojení. „Každý, kdo nezná Krista, má buď zklamané srdce, nebo srdce hledající to, co je zklame.“
Pán naopak nabízí, že dá ubohé hříšnici živou vodu – anebo život v moci Ducha, který bude prýštit do věčného života. Kristus nejen může vyjít vstříc naší potřebě jako hříšníků, ale nad všechnu naši potřebu dává život, který přináší věčné uspokojení a vede duši mimo tento svět potřeb do jiného světa – světa uspokojených tužeb.
Verš 15: Žel, nebeské věci jsou mimo dosah jejích myšlenek. Myslí jen na své každodenní potřeby a dává slovům Pána hmotný význam. V souhlasu s lidmi obecně by si přála mít denní potřeby obstarané bez každodenní námahy, kterou pád do hříchu přinesl. Lidé by byli velmi spokojeni s pozemskými požehnáními, jen kdyby zlořečení mohlo být odstraněno. „Tělesný člověk nechápe těch věcí, které jsou Ducha Božího; neboť jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, protože ony duchovně mají rozsuzovány býti.“ (1. Kor. 2,14) Není-li vedena Duchem, lidská inteligence nemůže rozumět božským věcem.
Verš 16: Proto následně Pán ve své odpovědi naprosto ignoruje ženina slova. Je zbytečné dále mluvit o věcech příliš velkých pro mysl, jež je příliš malá, aby je přijala. Pán jde jinou cestou, a to tou jedinou cestou, na níž může být rozptýlena temnota naší mysli. Mluví ke svědomí a získává srdce. Porozumění v božských věcech přichází skrze svědomí, a nikoli skrze intelekt.
A jak obdivuhodný je ten jemný způsob, který užívá. Sedí sám u studny ve společnosti špatné ženy, aby jí ukázal ji samou a aby jí dal poznat Sebe. Ukazuje jí její život, aby získal její srdce, ale činí to sám. Tak klade svůj prst na temnou skvrnu v jejím životě a apeluje na její svědomí, když říká: „Jdi, zavolej muže svého, a přijď sem.“
Jak významuplné je v této krátké větě ono „jdi“ a ono „přijď“. „Jdi, zavolej muže svého“ mluví o hříchu jejího života; „přijď sem“ mluví o milosti Jeho srdce. Ono „jdi“ se zdá říkat: „Tvé hříchy tě staví do nekonečné vzdálenosti ode Mne“. Ono „přijď“ se zdá říkat: „Moje láska tě přitahuje blízko ke Mně.“ Jak vzácný Spasitel, jenž zná to nejhorší o nás, a přece nás vyzývá, abychom přišli k Němu! Skutečně, kde najdeme přítele podobného Ježíšovi? Kde je někdo jiný v celém vesmíru, jenž zná všechno, co jsme kdy udělali, a přece nás miluje a s láskou nás vyzývá, abychom k Němu přišli? Jaké je to zjevení božské lásky!
Verše 17 a 18: Žena cítí tu svědomí dosahující moc Pánových slov a, couvajíc před světlem, se snaží uniknout pravdě. Říká pravdu, aby skryla pravdu, neboť říká: „Nemám muže.“ Ale láska vyžaduje pravdu příměji. Její lež z nouze je odhalena. Je pravda, že nemá muže, neboť jich měla pět a v té chvíli žila v hříchu.
Verš 19: Žena si ihned uvědomuje, že je v přítomnosti Toho, jemuž jsou známá všechna tajemství. Ví, že jen Bůh zná všechna tajemství jejího srdce; a tak bez výmluvy a bez dalšího pokusu skrýt pravdu, volá: „Pane, vidím, že jsi ty prorok.“ Nikoho nepotřebovala, aby jí řekl, že Ježíš je prorok. Když bylo zasaženo její svědomí, začíná se otevírat její chápání a ona může říci: „Vidím.“ Musí se mnohému naučit, ale do její temné duše vchází světlo. Proč to je, že lidé „nevidí“, že Bible je Boží slovo? Je tu jeden důvod, a jenom jeden – svědomí nikdy nebylo zasaženo. J. N. Darby řekl: „Když najdu knihu, která mi říká všechno, co jsem kdy dělal, vím co to je. Nepotřebuji, aby mi to člověk dokazoval. Jediná věc, která s sebou přináší autoritu, je Boží slovo přicházející ke svědomí.“
Verš 20: Žena se stále zaměstnává vlastními myšlenkami; nicméně je její důvěra tak dalece získaná, že může přinést Pánu své náboženské těžkosti.
Verše 21-24: Pán se ve své odpovědi chápe příležitosti dané poznámkou ženy, aby mluvil o změně ve velebení, která má nastat s uvedením křesťanství. S autoritou Pána je žádána, aby věřila, že ona hodina je blízko, kdy velebení už nebude otázkou klanění se na nějakém místě, tak jako na hoře v Samaří nebo v chrámu v Jeruzalémě, ale bude to klanění se Osobě. Nadto to už nebude klanění se Osobě, která není zjevena, ale Bohu, zjevenému a známému jako Otec. Dále to už nebude vnější velebení skrze formy a ceremonie, ale klanění se v duchu a pravdě. Bůh už nebude žádat velebitele, ale jako Otec bude hledat velebitele. A konečně je křesťanské velebení podle pravé Boží přirozenosti. „Bůh duch jest, a ti, kteří se jemu klanějí, v duchu a v pravdě musejí se klanět.“
Verše 25 a 26: Hluboký význam Pánových slov asi byl naprosto nad ženino chápání, ale aspoň ji přesvědčují, že se neobejde bez Krista. Neboť to je jistě význam jejích slov: „Vím, že Mesiáš přijde, který se nazývá Kristus. Ten, když přijde, oznámí nám všecko.“ Kristus jako Prorok mluvil k jejímu svědomí a přivedl ji k tomu, aby viděla své hříchy. Tváří v tvář svým hříchům cítí, že zemské náboženství, ať na tom, či na onom místě, nic neprospěje. Když její hříchy byly ukázány a její náboženství uvadlo, vidí, že se jejího případu nemůže ujmout nikdo jiný, než přicházející Kristus. Kristus jako Prorok ji usvědčil z potřeby Krista jako Spasitele. Její řeč je ve skutečnosti vyjádřením přání: „Kéž by Kristus přišel!“
Takto je pro Toho, jenž dosáhl jejího svědomí, připravena cesta, aby se zjevil jejímu srdci. „Já jsem, který mluvím s tebou.“ Ukázaná jako hříšnice, je v přítomnosti Spasitele, jenž má všechnu milost, aby mohl naložit s jejími hříchy, a všechnu lásku k získání jejího srdce.
Verš 27: Učedníci, vracející se z města, „se divili, že by s ženou mluvil“. Pomalí k oceňování velikosti Boží milosti, se divili právě tak, jako se u takového výjevu divíme my. Žel, jak to často bývá, je neznalost milosti doprovázena mravní vzdáleností od Pána. A tak se bojí říci Pánu myšlenky, které jim procházely hlavou. „Žádný neřekl: Nač se ptáš, anebo proč mluvíš s ní?“ Neviděli, že Bůh ve velkosti své milosti sestoupil na tento svět v Osobě Syna, aby hledal velebitele. Jak předivný a hodný Boha je způsob, který používá, aby nalezl velebitele! Je to, jako kdyby Bůh říkal: „Chci najít v tomto zkaženém světě nějaké srdce, které bude tak uchváceno pohledem na Mne, že ztraceno v obdivu bude vedeno, aby se klanělo.“ Aby nalezl tu duši, Ten, jenž je věčné Slovo, se stává tělem a jako pokorný člověk, míjeje velké město Jeruzalém, nádherný chrám, nábožné farizeje, učené zákoníky a ceremoniální kněží, podniká cestu do zkažené a opovrhované krajiny, kde u studny, unavený a žíznivý, sedí vedle ubohé hříšné ženy otupené a degradované hříchem. Aby získal její srdce, činí se jí zavázán za doušek vody. Potom, jemně vpouštěje světlo do její tmavé duše, jí odkrývá hřích jejího srdce, aby jí mohl ukázat lásku svého srdce, až nakonec už nemá co říci a je tu jen velebení v přítomnosti záře Boží slávy zjevené v Ježíšovi.
Verše 28-30: Jestliže učedníci jsou pomalí k tomu, aby byli dojati požehnáním milosti Pána, na ženu má okamžitý a praktický účinek. Až do té chvíle byla pohroužena do své každodenní námahy, jejíž je vědro na vodu pouze symbolem. Nyní nalezla v životě nový předmět – Kristus naplňuje její duši. A tak nechává své vědro a vrací se do města, aby se právě na místě svého hříchu stala svědkem Toho, kdo ji osvobodil.
Jak krásné je svědectví, které vydává. Pán jí řekl: „Jdi,“ a nyní bere slovo Pána a může říci lidem města: „Pojďte, vizte člověka.“ Nezve je na místo nebo do společnosti lidí, ale k Osobě. Jan ukázal svým učedníkům na Ježíše – Božího Beránka. Ondřej „přivedl Šimona k Ježíšovi“. Filip říká: „Nalezli jsme… Pojď a viz.“ A žena říká: „Pojďte, vizte člověka.“
A kdo je tento požehnaný Člověk? Ona říká: „… který pověděl mi všecko, což jsem koli činila.“ On mi řekl, ale neřekl to žádnému jinému. Potom dodává: „Není-li on ale Kristus?“ Ano, skutečně měla pravdu. To musí být Kristus; neboť kdo jiný, než jen Kristus by mi řekl všechno, co jsem kdy činil, a přece mě měl rád a přitáhl mne k sobě?
Slova, která přicházejí ze srdce, dosahují srdce. A tak čteme: „Tedy vyšli z města, a přišli k němu.“
Verše 31-34: Učedníci byli více zaměstnáni hmotnými potřebami, než duchovními. A přece ukazují jejich slova, jak skutečně milovali Pána, neboť čteme, že „prosili ho: Mistře, pojez.“ Pán ve své odpovědi sice nepopírá potřeby těla, ale ukazuje, že On má zdroj potravy a radosti, o kterém oni věděli málo nebo nic. „Já mám pokrm jísti, který vy neznáte.“
Stále ještě mysleli na přirozené potřeby a „mluvili vespolek: Zdali jemu kdo přinesl jísti?“
Pán v odpověď na jejich dohady nám odkrývá požehnání stezky, po níž šel. Říká: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal dílo jeho.“ Zde byl Jeden, jenž uprostřed trápení země a zkoušek cesty byl sycen jedním předmětem – činěním Otcovy vůle. Když vidíme dokonalost Jeho cesty, jistě se můžeme ptát svého srdce na pohnutky, které vedou nás, když jdeme svou každodenní cestou. Budeme-li čestní, nebudeme muset připustit, že v nejlepším případě jsou naše pohnutky velmi smíšené? A přece, oč mnohem jednodušší by byl náš život, kdyby v naší malé míře, uvědomujíce si, že Otec má vůli ohledně nás a plán pro nás, bylo naším jediným přáním činit Otcovu vůli a dokončit dílo, které nám dal k činění (2. Timoteovi 2,4; Skutky 20,24; 2 Timoteovi 4,7).
Verše 35-38: Pro naučení učedníků i nás Pán před nás staví požehnání chození po cestě Otcovy vůle ve službě lásky pro druhé. Tak nás povzbuzuje, abychom šli toutéž cestou s uvážením toho, že On sám po ní šel.
Za prvé nás Pán chce zaměstnat duchovní žní, a ne přirozenou. Kdyby učedníci měli sklízet přirozenou žeň, museli by čekat čtyři měsíce; duchovní potřeby tu jsou vždy. Duchovní pole „se již bělejí ke žni“.
Pán nám za druhé připomíná, že ten, kdo je zaměstnán v této službě lásky, „dostane odměnu“. Není to tak, že by si ji nutně „zasloužil“, jako kdyby pouze získal náhradu své práce, ale on „dostává“ odměnu. Asi to bude více, než zasloužil. Pán nebude dlužníkem žádného člověka a podrží svoji svrchovanost i v odměňování svých služebníků.
Za třetí je ovoce této služby trvalé. Neboť za svou přirozenou práci člověk jen opatřuje věci, které při užívání hynou. V této duchovní službě dělník „shromažďuje užitek k životu věčnému“ (1. Tesalonickým 2,19).
Za čtvrté je to služba, která vede k radosti, a to radosti, která je sdílená s druhými. „Aby i ten, kdo rozsívá, radoval se spolu, i kdo žne.“ Proroci a zbožní lidé staré doby pracovali, a učedníci sklízeli ovoce jejich práce. Nebyla to v určitém smyslu pravda o Pánu samém? Otec až dosud pracoval (kap. 5,17) skrze proroky a ostatní od počátku světa, a Pán mohl říci, že byl poslán, aby dokončil Jeho dílo (34. verš). V jiném smyslu Pán jako Rozsévač začal celé nové dílo (Matouš 13). A služebníci Pána z hlediska období Božích cest s člověkem spíše „sklízejí“ než „rozsévají“, a tak jsou poučováni, aby sklízeli, ne rozsévali. Nicméně jako obecný princip zůstává jistě pravdou, že „jiný jest, kdo rozsívá, a jiný, který žne“.