Evangelium Jana je především evangeliem zjevení slávy Syna. Jiná Evangelia předkládají jiné slávy našeho Pána: Matouš ukazuje Jeho oficiální slávu jako Mesiáše; Marek předkládá Jeho ponížení jako Služebníka; Lukáš ukazuje Jeho mravní slávu jako Syna člověka. Ale Janova vysoká výsada je představit Jeho osobní slávu jako Syna.
Nadto představení Krista jako božské Osoby zahrnuje zjevení všech božských Osob. Evangelium začíná představením sláv Syna. V jeho pokračování máme zjevení Otcova srdce (Jan 1,18), Otcovy ruky (Jan 5,17) a Otcova domu (Jan 14,1-3). Když se blíží závěru, obsahuje velmi plné představení Ducha Svatého.
Dále je v tomto Evangeliu uvedení naprosto nového člověka podle nového pořádku. Pán mluví o sobě jako o „Synu člověka, který je v nebi“ (Jan 3,13); jako o Synu člověka, „který sestupuje s nebe“ (Jan 6,33.50); a jako o Synu člověka, který „vstupuje, kde prvé byl“ (Jan 6,62). Takto je v evangeliu dvojí představení Krista: předně jako jednorozeného Syna, zjevujícího Otce; a potom jako Syna člověka, představujícího nový řád člověka – Člověka, který chodil po zemi a žil v nebi.
Pro uvedení těchto různých sláv Krista jsou použity různé obrazy. V Janu 2 je Kristus v chrámu, ve kterém přebývá Boží sláva. V Janu 6 je pravým chlebem, daným z nebe k uspokojení potřeb člověka. V Janu 8 a 9 je světlem světa, aby vyvedl lidi ze tmy. V Janu 10 je Pastýřem, aby vedl Své ovce ven ze starého židovského ovčince do nového křesťanského stáda. V Janu 11 je vzkříšením a životem, aby vysvobodil lidi ze smrti. V Janu 12 je pšeničným zrnem, které zemře, aby dalo vzniknout semenům, která jsou jako ono. V Janu 15 je pravým vinným kmenem, aby Svým učedníkům umožnil přinášet ovoce pro Otce.
Když vidíme, že velkým úmyslem Evangelia je představit slávu Božího Syna jako božské Osoby, bude snadné porozumět tomu, proč v tomto Evangeliu není žádný rodopis, ani zpráva o narození a letech časného mládí Pána. Tyto podrobnosti, které jsou víře tak vzácné a které jsou na svém místě tak krásné a nutné, by vůbec nebyly na místě u Evangelia, které předkládá slávy Jeho Osoby jako Syna. Jako božská Osoba je On nad všemi rodopisy, podobně jako Služebník v Evangeliu Marka, kde zaujímá místo, které nepotřebuje nějaký rodopis.
Nadto v představení Slova, které se stalo tělem, nejsou podány žádné podrobnosti, které spojují Krista se zemí a s izraelským národem. Není to součástí úmyslu tohoto Evangelia, aby ukázalo naplnění slibů daných v minulosti, aby předpovědělo ustavení království v budoucnosti nebo aby nás poučilo o formě království, kterou zaujímá v přítomnosti. Opět si připomeňme, že tyto pravdy jsou potřebné a vzácné na svém místě, ačkoli nedosahují velkého úmyslu Evangelia Jana v představení slávy Božího Syna. S příchodem Božího Syna a následným zjevením božských Osob a nového řádu člověka tu je dán stranou židovský pořádek a je uvedeno křesťanství. Od samého začátku Evangelia jsou národ Izrael a svět v celém svém rozsahu viděny jako naprosto zklamavší ve své odpovědnosti a jsou v soudu dány stranou, aby bylo uvedeno křesťanství. Evangelium dále ukazuje křesťanství podle Božích myšlenek, ne podle zkaženosti křesťanstva; neboť si připomeňme, že toto Evangelium bylo pravděpodobně napsáno později, když zkáza, předpověděná apoštolem Pavlem, už zachvacovala křesťanské vyznání. Tak jsme v tomto Evangeliu pozvednuti nad svět a neseni ven ze židovství a ze zkaženého křesťanstva, abychom poznávali požehnání křesťanství podle Božích myšlenek, křesťanství založeného na Osobě Božího Syna.
Když křesťanství je založeno na Osobě Krista, musí nutně přijímat svůj charakter od Krista – „jaký ten nebeský, takoví i nebeští“. Když budeme procházet jednotlivými kapitolami za sebou, uvidíme toto dání starého pořádku stranou a uvedení toho, co je naprosto nové. V Janu 1 je zákon, daný skrze Mojžíše, nahrazován „milostí a pravdou“, která přišla skrze Ježíše Krista. V Janu 2 dává chrám v Jeruzalémě místo „nebeským věcem“. V Janu 4 je přirozená voda ze studně překryta studnicí vody života. V Janu 5 je dán stranou rybník činnosti anděla v prozřetelnosti a je nahrazen všemohoucím hlasem Božího Syna. V Janu 6 přirozený chléb dává místo chlebu, který přichází z nebe. V Janu 8 a 9 je tma rozptýlena světlem. V Janu 10 je židovský ovčinec nahrazen křesťanským stádem. V Janu 11 je životem odstraněna smrt.
Je nám takto dovoleno vidět, jak pomíjejí staré věci, a všechno je učiněno nové. Čas dává místo věčnosti, pozemské věci věcem nebeským. V myšlenkách jsme neseni zpět do věčnosti, když čas nebyl; v duchu jsme vzati za hranice země, abychom okoušeli radosti domu Otce.
Jak požehnané je, když ve chvíli, kdy vše se v ruce člověka zhroutilo, přicházíme k tomuto Evangeliu a naše duše se zabývají božskými Osobami, v nichž nemůže být žádné zhroucení. Jsme vedeni k Božímu úmyslu, jehož se žádná zkáza nemůže dotknout, a jsme přeneseni do výjevů, kam žádné selhání člověka nemůže nikdy vejít.
Když čteme toto Evangelium, jsme od samého začátku ve spojení s věčnými věcmi a s nebeskými výjevy a sami jsme ve společnosti božských Osob. A přece se můžeme snadno v takové vysoké společnosti pohybovat bez strachu, neboť tato slavná Osoba, věčný Syn, se přiblížil k nám tak blízko, že může sedět vedle osamělého hříšníka u studny a přivést učedníka k tomu, aby odpočíval na Jeho hrudi. Tak skutečně přebýval mezi námi, že jednomu je zavázán za doušek vody; k druhým se může sklonit, aby umyl jejich nohy, zatím co pro další může připravit oheň, aby jim ohřál jídlo k jejich nasycení.