Jestliže varování této krátké Epištoly jsou velmi vážná, povzbuzení je nadmíru vzácné. V prvním verši jsou svatí osloveni jako „povolaní“, „milovaní“ a „zachovaní“. Ani zkaženosti křesťanstva, ani selhání svatých nemohou zkřížit Boží úmysly. „Darů zajisté svých a povolání Bůh nelituje.“ (Řím. 11,29) Ať je den jakkoli temný, jsou tu ti, kteří jsou povolaní podle Boží věčné rady. A ti, které povolal, jsou předměty Jeho neměnící se lásky. A ti, které miluje, jsou předměty Jeho zachovávající péče. To mluví o tom, co je Bůh pro svaté, spíše než o tom, co jsou svatí pro Boha. Bůh nás „povolal“. Bůh nás „miluje“. Bůh nás „zachovává“. To, co je Bůh pro Svůj lid, je takto představeno jako zůstávající a jediný základ jejich požehnání a bezpečnosti. Později nás Juda skutečně bude napomínat ohledně našich odpovědností. Ale jak to vždy je pod milostí, nedosáhneme místa výsady tím, že budeme vykonávat své povinnosti, jak by si naše zákonické srdce mohlo myslet, nýbrž protože jsme postaveni na místo výsady, vyplývají z toho pro nás určité odpovědnosti.
Kdyby tu nebylo Boží povolání, Boží láska a Boží zachovávající péče, vše by bylo smeteno do zkaženosti, která se množí na všech stranách. Nadto vždy můžeme prožívat požehnání „milosrdenství“ a „pokoje“ a „lásky“, ať už je den jakkoli temný. A nejen je prožívat, ale mají se „rozmnožovat“. Jestliže se zlo rozhojňuje a těžkosti množí, pak milosrdenství, pokoj a láska budou rovněž rozmnoženy (Judy 2).
Když nám Juda takto připomněl naše výsady, přistupuje k tomu, aby nás poučil o Božích myšlenkách pro Jeho lid uprostřed rozhojnilé zkaženosti. Ať je den jakkoli temný, Bůh má cestu pro Svůj lid. Předně jsme napomínáni, že máme
Máme statečně /vytrvale, vážně/ bojovat za víru, která byla jednou dána svatým. „Víra“, o které Juda mluví, není osobní víra, skrze kterou věříme, ale to, čemu máme věřit – pravda. Když blud nabývá vrchu a protivníci zvedají svou hlavu, tu nestačí, abychom vykládali pravdu, musíme za ni bojovat. To zahrnuje konflikt, ale když je napaden Kristus a pravda je v ohrožení, nesmíme se vyhýbat bojování dobrého boje za víru pod záminkou křesťanského milosrdenství.
Nadto máme bojovat za „/tu/ víru“, to jest celý okruh pravdy. Nemáme bojovat za nějakou zvláštní pravdu. To skutečně bylo činěno s tím výsledkem, že pravda jako celek byla ztracena a vytvořily se sekty, držící zvláštní pravdu jako je svatost, přítomnost Ducha, jednota Církve nebo příchod Pána.
Dále si všimněme, že víra, za kterou máme bojovat, je víra „jednou daná svatým“. Slovo „jednou“ má význam „jednou provždy“. Nepřipouští žádný přídavek, žádnou modifikaci a žádný vývoj. Nejsou žádná nová sdělení pravdy svatým. Byla jim vydána jednou provždy. Jistě se ohledně pravdy můžeme mnohému učit. Bůh může dát čerstvé světlo o pravdě, která už byla zjevena, a my máme růst v tom, abychom si ji přivlastňovali. Ale pravda sama byla svatým vydána jednou provždy. A za tu máme bojovat. Ne za pravdu drženou v nějaké míře otci nebo předávanou tradicí či zhuštěnou vyznáními víry nebo zatemněnou chybným učením, ale za pravdu jednou vydanou svatým právě v té formě, v níž byla vydána.
Opět je dobré poznamenat, že nejsme povoláni bojovat s bludem. Mnoho upřímných duší tak učinilo a zformovalo křižácká tažení proti křiklavým zlům. Jsou skutečně případy, kdy bojování za pravdu vyžaduje ukázání zla. Ale velké zaměstnávání se Božího lidu je s pravdou, nikoli s bludem. Juda neříká, že máme vážně odkrývat blud, ale „vážně bojovat za víru“.
Jestliže se tedy máme zastávat pravdy, pak tu je jiné slovo, užité Judou, které když zdůrazníme, učiníme dobře. V 17. verši Juda říká, že máme
„Ale vy, nejmilejší, pamatujte na slova předpověděná od apoštolů Pána našeho Ježíše Krista.“ Jestliže máme bojovat o víru, jak hluboce důležité je, abychom „pamatovali“ právě na ta slova, jimiž nám byla pravda dána skrze apoštoly. Tak zvaní vyšší kritikové mohou zpochybňovat apoštolská slova, teologové mohou jejich slova oslabovat, ale Slovo samo vyhlašuje, že je-li člověk duchovní, pak pozná, že věci psané apoštoly jsou „přikázání Pána“ (1. Kor. 14,37). Nadto poddanost apoštolskému učení je velký test, který prokazuje, skrze kterého ducha člověk mluví: „Kdo zná Boha, poslouchá nás; kdo není z Boha, neposlouchá nás. A po tom poznáváme ducha pravdy a ducha bludu.“ (1. J. 4,6)
Zde však to jsou prorocká varování apoštolů, na která máme zvláště pamatovat. Jaká je to útěcha, že nejsme ponecháni bez varování předem před tím hrozným zlem. Enoch prorokoval o zlu; apoštolové nás před ním varovali. A tak zatímco se můžeme jen rmoutit nad zkažeností, není důvod pro překvapení a není třeba být sklíčeni. Naše víra by spíše měla být potvrzena, když vidíme naplnění slov apoštolů. Prorocká slova apoštolů potvrzují Judova varování. I oni nás varovali před tím, že se v posledních dnech objeví lidé, kteří si budou činit posměch z Božích věcí, jsouce vedeni svými vlastními nesvatými žádostmi. Ačkoli takoví jsou dle jména spojeni s Božím lidem, ve skutečnosti chodí mimo něj a nemají s ním žádné obecenství. Jsou přirození, nemající Ducha Božího. Mohou zaujímat prominentní místa na kazatelnách křesťanstva, ale, jak jeden řekl, vysmívají se prosté víře svých předků, kážou takzvanou morálku místo Krista a snaží se každým možným způsobem podkopat inspiraci Písem a pravd křesťanství.
Jestliže však máme bojovat za víru, je nám dále v 20. verši Epištoly Judy pro jednotlivce připomínána nutnost
Nemůžeme správně bojovat za víru, pokud se sami nevzděláváme ve své nejsvětější víře. Nejsme povoláni k tomu, abychom se vzdělávali ve všech těch různých formách, které na sebe bere zlo. Nebudeme schopni čelit bludu jen pouze tím, že budeme mít známost o bludu. Bludu se můžeme postavit, jen když jsme vzděláni v pravdě. Nadto je naše víra „nejsvětější víra“. Takže když jsme vzděláváni ve víře, nejenže získáváme hlubší poznání pravdy, ale jsme stále více ovlivňováni pravdou. To má svatý, posvěcující účinek na naše duše, vedoucí k většímu oddělení od zlého, jímž jsme obklopeni (Jan 17,17). Juda dále spojil se „vzděláváním“ důležitost
Aby ta byla účinná, musíme se modlit „v Duchu Svatém“. Dnes se mnoho mluví o modlitbě, ale dobře uděláme, když se zastavíme a zeptáme se: „Je to modlitba v Duchu Svatém?“ Takovou modlitbu budou vyznačovat dvě věci. Bude to modlitba podle Božích myšlenek, jak jsou zjeveny v Jeho Slově, a bude mít za předmět Krista a Jeho zájmy. Duch Svatý nikdy nemůže vést způsobem odporujícím Božímu slovu, a vždy má před sebou Krista. Tím velkým posláním Ducha Svatého ve světě je vyvýšit Krista. Nepřišel, aby svět, který vyvrhl Božího Syna, učinil příjemným, mravným a šťastným světem. Je zde proto, aby bral lidi ven ze světa pro Krista. „Vzdělávání“ povede k „modlení“. Čím větší bude snaha, s níž vzděláváme sami sebe na své nejsvětější víře, tím lépe budeme schopni modlit se v Duchu Svatém a tím větší bude vědomá potřeba modlit se v Duchu Svatém.
Ale modlit se v Duchu Svatém povede k dalšímu důležitému cvičení, vyjádřenému slovem
„Ostříhejte se (Udržujte se) v lásce Boží.“ (Judy 21) Modlitba v Duchu Svatém staví duši do blízkého dotyku s Bohem. A být v dotyku s Bohem znamená těšit se z vědomého pocitu Jeho lásky, neboť Bůh je láska. Jako křesťané my všichni připouštíme skutečnost, že Bůh nás miluje, ale zcela jiná věc je žít ve vědomí Jeho lásky. A přece, co je důležitější nebo požehnanější, než chodit v ustavičném pocitu, že jsme Bohem milováni! Náboženský svět – Kainův svět – nás může nenávidět. Mnozí z drahého Božího lidu nám mohou nerozumět, ale Bůh nás miluje. Okolnosti mohou být nesnadné, trápení se může vršit a zlo se rozhojňovat, ale jestliže se udržujeme v Boží lásce, žádné z těchto věcí nebude dovoleno, aby zpochybnila slavnou skutečnost, že Boží láska, vyjádřená v Kristu, na nás proudí dolů otevřenými nebesy. Tak, jak jsme udržováni v Boží lásce, budeme osvobozováni od lásky ke světu (1. J. 2,15), udržováni v lásce se svatými (1. J. 5,1) a vedeni ven v lásce k hříšníkovi (2. Kor. 5,14).
Nadto tato láska nebude uspokojena, dokud nebudeme s Kristem a podobni Kristu. Potom skutečně Bůh „odpočine ve Své lásce“ a bude se z nás radovat se zpěvem (Sof. 3,17). To vede k dalšímu pocvičování, které je nám ukázáno ve slovu
Udržování se v Boží lásce povede k tomu, že budeme „očekávat milosrdenství Pána našeho Ježíše Krista k věčnému životu“. Milosrdenství za milosrdenstvím vychází vstříc našim potřebám na každém kroku našeho putování, ale korunující milosrdenství nás vezme přímo ven z prostředí potřeb, abychom se setkali s Pánem ve vzduchu a vešli do plnosti života ve věčném domově života. Na zemi jsme mohli zachytit pohled na jeho slávu, prožít a okusit jeho sladkost, ale v nebi vejdeme do jeho plnosti.
Vzdělávání se, modlitba, udržování se a hledění vyjadřují vzájemně závislá cvičení, kterými je duše udržována uprostřed převládající zkaženosti křesťanstva. Taková cvičení jsou však velkou mírou individuální, ale to neznamená, že máme myslet jen na sebe a zapomínat na druhé. Když nás Juda uvedl k plnosti věčného života, pohlédne nazpět ke změti zla a uprostřed něho, spojené s ním, vidí mnohé z Božího lidu. „Dali jste na sebe pozor?“ – zdá se, jako by Juda říkal. „Pak budete schopni mít péči o druhé.“ A proto jeho slova jsou:
Jestliže je tvé srdce udržováno v Boží lásce, tvé srdce bude vycházet k těm, které Bůh miluje. Avšak nejsme napomínáni, abychom měli lítost nade všemi. Máme mít lítost jen nad „některými“ a dělat rozdíl. S vůdci v odpadnutí je jednáno se zděšením, ne s lítostí. Ale jsou tam ti, kteří jsou vedeni, ne vědomě, ale s nevědomostí, a pro takové máme mít soucit. Jiní jsou ve zlu zapleteni hlouběji, vypadá to, že nad nimi bude zanícen oheň, ale i tak se musíme snažit je zachránit a vychvátit je z ohně, ale přitom současně nenávidět zlo, v němž jsou. Neomezená lítost k Božímu lidu musí vždy být spojena s nekompromisním oddělením od zlého, s kterým jsou spojeni. Tak, jak tomu bylo u Krista, o kterém kdosi správně řekl: „V Kristu je k hříšníku soucit, který nezná mezí, kombinovaný s nekonečným oddělením od jeho hříchu.“ Abychom mohli ukázat soucit, budeme potřebovat božskou lásku. Abychom uměli činit rozdíl, je požadována božská moudrost. Aby bylo možné některé „vychvátit z ohně“, bude vyžadována božská moc. A k nenávidění „i té skrze tělo poskvrněné sukně“ bude zapotřebí božská svatost. Jak velká je potom potřeba vzdělávat se na naší nejsvětější víře a modlit se v Duchu Svatém!
Juda ukázal zlo ve vší jeho ošklivosti a varoval, povzbuzoval a napomínal svaté. Ale jeho konečným zdrojem pomoci je Bůh sám a vše, čím Bůh je pro Svůj lid. Velikost zla a slabost svatých mizí jeho zraku a zůstává Bůh sám. A proto může uzavřít tu nejvážnější Epištolu, která kdy byla napsána, velmi nádherným propuknutím v chválu. Juda hleděl na zkázu toho, co vyznává Kristovo jméno. Pohlédl zpět k počátku zkaženosti. Prorockým pohledem se díval kupředu k jejímu vážnému konci. Ale nakonec, z prostřed trosek a ruiny zkaženého křesťanstva hledí nahoru, a ihned, přes smutný výhled, propuká v chválu „Tomu, kerý mocen jest zachovati vás bez úrazu a postaviti před obličejem slávy své bez úhony s veselím“.
Zdá se, jako kdyby Juda říkal: „Vidím zkaženost, která se dostala dovnitř. Vidím stoupající záplavu zla. Vidím, jak svatí mohou selhávat ve „vzdělávání se“ a v „modlitbě“ a v „udržování se“. Ale vidím, že tu je ve slávě Jeden, jenž je mocen zachovat je od klopýtání, přivést je bezpečně domů a představit je bez úhony před Svou slávou s jásotem. Vidím přicházet soudný den na bezbožné vyznavače – den tmy a trápení. Ale vidím přicházet den představení pro všechny Jeho svaté – den slávy a jásotu.“ I my si máme v podobné víře přivlastnit Judovu řeč. Když vidíme nepřestávající proud rouhání vylévaný křesťanskými vyznavači a přijímaný s lhostejností nebo dokonce s potleskem velkou masou křesťanského vyznání; když vidíme napadené základy, pravdu upadlou na ulici a zlé muže a svůdce jdoucí v horší a horší, jistě se můžeme ptát: „Jaký bude konec?“ Ale díky Bohu za útěchu a povzbuzení Jeho lidu. On nás nenechal v nejistotě ohledně konce. Juda nám říká, jaký bude konec pro ty, kdo kazí, konec pro Boží lid a skončení pro Boha samého. Vše skončí tím, že odpadlí kazitelé obdrží svůj spravedlivý soud, svatí Boží budou představeni bez vady před přítomností Jeho slávy s jásotem a Bůh sám obdrží „slávu a velebnost, císařství i moc, i nyní i po všecky věky“. Pomíjivá trápení času dají místo jásání a nadměrné radosti ve věčnosti. Naší radostí bude, že tam budeme, Jeho radostí, že nás tam má. „Z práce duše své uzří užitek, jímž nasycen bude.“ Ten, jehož duše byla kdysi velmi zarmoucena až k smrti, bude naplněn „jásáním“ po věčnost. Jistě můžeme s Judou zvolat: „Samému moudrému Bohu, spasiteli našemu, budiž sláva a velebnost, císařství i moc, i nyní i po všecky věky. Amen.“
(Přeloženo z textu na internetu, u něhož je uvedeno, že byl vyjmut z časopisu Scripture Truth, svazek 13, 1921)