Je domněnka, že Epištola Judy byla poslední z inspirovaných Epištol. V každém případě je v našem uspořádání Písma velmi vhodně umístěná – bezprostředně před knihou Zjevení. Neboť zatímco Juda mluví o zkaženosti a odpadnutí křesťanského vyznání, Zjevení předpovídá soud, který musí následovat, ve všech jeho hrozných podrobnostech.
Když Juda vzal do ruky pero, měl v úmyslu psát se vší pečlivostí o obecném spasení, ale veden Duchem Božím je nucen psát o zvláštním zlu, které učinilo naprosto nejdůležitějším, aby napomínal svaté, aby vážně bojovali o víru.
Jsou všeobecné druhy zla – svět, tělo a ďábel – jimž všichni, kteří se těší z obecného spasení, jsou vystaveni za všech časů a na všech místech. Juda však nepíše ani o obecném spasení, ani o obecných druzích zla. Má před sebou zvláštní a velmi zlou formu zla – zkaženost křesťanství skrze bezbožné lidi uvnitř křesťanského okruhu.
Abychom obdrželi jasný pojem o tomto hrozném zlu, vzpomeňme si, že apoštol Jan už psal o těch, kteří „z nás vyšli, ale nebyli z nás“ (1. J. 2,19). Juda rovněž sleduje zlo, o kterém mluví, k těm, kteří nejsou „z nás“, neboť ve 4. verši říká, že to jsou „lidé bezbožní“. Je tu však ten důležitý rozdíl, že bezbožní lidé, o kterých mluví Jan, „vyšli“, zatím co bezbožní lidé, o nichž píše Juda, „se vloudili“. Rozdíl je ve výsledku velmi velký. Jestliže bezbožní lidé „vycházejí“, stanou se protivníky pravdy vně křesťanského okruhu. Jestliže se bezbožní vloudí, stanou se těmi, kdo kazí pravdu uvnitř křesťanského o-kruhu. Protivit se pravdě je opravdu vážná věc, kazit ji je mnohem horší. A o tomto zvláštním a hrozném zlu píše Juda. Odkrývá jeho zákeřný začátek ve dnech apoštolů. Ukazuje jeho smrtelný charakter. Sleduje jeho zlou cestu následujícími věky a předpovídá jeho ohromující soud při příchodu Pána. Jeho pokračování v průběhu Božího jednání s lidmi jasně dokazuje, že zkažení uvnitř křesťanského okruhu je zlo, které žádný přírůstek světla nemůže zastavit, žádné oživení napravit a žádná reformace odstranit. Jen Pán sám může s ním jednat při Svém příchodu. Juda nám tedy předně představuje
Zkaženost uvnitř křesťanského okruhu začala tím, že se určití lidé nepozorovaně vloudili. To, že přišli nepozorovaně, jasně ukazuje, že podvedli svaté dobrým vyznáním a pěkným zjevem. Vyznávali křesťanství a byli přijati jako praví křesťané. Ve skutečnosti to byli Satanovi služebníci, ale jevili se jako služebníci spravedlnosti. To zlo také začalo v apoštolských dnech, neboť Juda nás nevaruje prostě před zlem, které přijde v posledních dnech, ale před zlem, které tu bylo v jeho dnech. Pavel řekl: „Nebo já to vím, že po mém odjití vejdou mezi vás vlci hltaví, kteří nebudou odpouštěti stádu /šetřiti stádo/.“ (Sk. 20,29) Ale když píše Juda, hltaví vlci jsou už u svého nečistého díla. Neříká, že tu budou určití lidé, ale že tu jsou. Když takto vyznačil začátek zla, Juda pokračuje, aby ukázal
Viděli jsme, že lidé, kteří přinesli zkázu, byli ve skutečnosti „bezbožní“, byť navenek slušní. Charakter jejich bezbožnosti je dvojí.
Předně obraceli Boží milost v prostopášnost. V Epištole Titovi se učíme, že milost je princip, na kterém Bůh zachraňuje lidi a skrze který učí věřící, aby se odepřeli bezbožnosti a světských žádostí a aby v tomto přítomném světě žili střízlivě, spravedlivě a zbožně (Titovi 2,11.12). Velký princip, skrze který Bůh zachraňuje lidi od hříchu a učí je žít střídmě, je těmito bezbožnými lidmi učiněn příležitostí k uspokojování těla a trpění jejich žádostí, když zároveň zachovávají pěkné vyznání a pohybují se v křesťanském okruhu.
Za druhé zapírají „Přikazatele a Pána našeho Ježíše Krista“. To je odmítnutí vší autority. Nezapírají Kristovo jméno, ale nechtějí se poddat Jeho autoritě. Zapírají „našeho jediného Pána“. To je bezzákonnost a bezzákonnost je rozhodnutí činit svou vlastní vůli.
Zde tedy máme ty dvě velké charakteristiky tohoto zkažujícího zla – žádost a bezzákonnost. Žádost nutně vede k bezzákonnosti, neboť člověk, který je rozhodnut uspokojovat svou žádost, nebude snášet jakýkoli druh omezení. Kdo může dnes popřít, že to, co nese jméno Krista na zemi, je poznamenáno žádostí a bezzákonností? Zlo může skutečně mít mnoho různých forem a ukazovat se ve velmi rozdílných stupních, ale na všech stranách je stále více zjevný duch svévole a požitkářství, spojený s duchem vzpoury, který se vzpírá proti vší autoritě.
Nadto Juda nejen vykresluje charakter zla, ale také ukazuje, co zahrnuje a kam vede. Zahrnuje beznaděj a odpadnutí a vede k hroznému soudu. Aby to nade všechnu pochybnost ukázal, Juda připomíná tři hrozné příklady v historii světa. Předně nám připomíná ty, kteří byli zachráněni z Egypta, ale později zahynuli na poušti. Jaké bylo tajemství jejich zániku? Žádost a bezzákonnost. Bažili po věcech Egypta a bouřili se proti Bohu (Judy 5).
Za druhé Juda ukazuje na anděly, kteří nezachovali svůj první stav. Nejde o pád Satana a jeho andělů, neboť jak dobře víme, ti nejsou v přítomné době v řetězech, ale je jim dovoleno chodit sem a tam po této zemi. Toto je druhý pád andělů, pravděpodobně zmíněný v 1. Mojžíšově 6. Tajemstvím Satanova pádu byla pýcha, skrze kterou se snažil vyvýšit k Božímu trůnu. Tajemstvím tohoto druhého pádu andělů byla žádost, skrze kterou opustili svůj vlastní příbytek a nezachovali svůj první stav (Judy 6).
Juda nakonec připomíná temnou historii Sodomy a Gomory, měst, která se oddala žádosti a bezzákonnosti (Judy 7).
Ve spojení s těmito třemi příklady tu je více skutečností, a bude dobře, když si je připomeneme:
Předně to, že zlem, ležícím u základu, byla v každém případě v nějaké formě žádost.
Za druhé: Snaha uspokojit žádost vedla ke vzpouře proti Boží autoritě.
Za třetí: Vzpoura proti Bohu zahrnovala opuštění postavení, do kterého je Bůh umístil. To je odpadnutí.
Za čtvrté, že v každém případě odpadnutí přineslo hrozný soud. Pro odpadlíka není naděje.
Izrael upadl do žádostí, bouřil se proti Bohu, a tak opustil své místo vnějšího vztahu k Bohu, do kterého byl postaven. To bylo odpadnutí a vedlo k jejich soudu – byli zničeni. Andělé žádali a opustili místo, náležející andělům, do kterého je Bůh postavil.
I to bylo odpadnutí a v důsledku toho byli přenecháni k soudu – „k soudu velikého toho dne vazbou věčnou pod mrákotou“. Lidé Sodomy a Gomory propadli žádosti a opustili přirozený pořádek, který Bůh zřídil. To bylo opět odpadnutí, vystavující je soudu „věčného ohně“.
Jak velmi vážné je varování těchto hrozných příkladů! Jak hlasitě vyhlašují, že zkaženost a vzpoura, které vyznačují velké křesťanské vyznání dnešní doby, vede k beznadějné hrůze odpadnutí – k naprostému opuštění křesťanského postavení. Pro odpadnutí není ani uzdravení, ani léku. Před zkaženým křesťanstvem není nic, než dávno předpověděný soud při příchodu Pána s desíti tisíci Jeho svatých.
Avšak Juda nám neponechává, abychom učinili použití těchto příkladů, neboť on sám uvedené skutečnosti používá na ty, kdo kazí křesťanstvo (Judy 8-10). I ti se vyznačují žádostmi těla. Nejsouce ovládáni zjevením Boha, stávají se zaslepenými svými špinavými sny, které poskvrňují tělo. I oni se vyznačují bezzákonností. V horlivé snaze o své sny se vzpouzejí proti veškeré autoritě. A je řečeno, že „panstvím pohrdají a důstojnosti se rouhají“. Jako pouzí přirození lidé nemohou vědět nic o Božích věcech, neboť „Božích věcí nezná žádný, jediné Duch Boží“ (1. Kor. 2,11). O těchto věcech, které neznají, mluví zle, a v těch věcech, které přirozeně znají, se sami kazí, neboť, jak jeden pravdivě řekl, „člověk nemůže být jako zvíře, aniž by se snížil daleko pod zvíře; a to, co pouze ve zvířeti svědčí o absenci mravního prvku, v člověku svědčí o přítomnosti nemravného prvku“.
Zde tedy máme všechny prvky, které vyznačují zkažené křesťanstvo. Nečisté sny místo Božího zjevení; poskvrněné tělo, místo aby bylo užito pro Boží slávu; pohrdnuté panství na místě poddanosti autoritě Krista; rouhání důstojnostem na místě náležitého uznání; zlé mluvení o duchovních věcech a zkažení přirozených věcí. Takový je vážný obraz nikoli degradovaného pohanství, ale civilizovaného křesťanstva. Pro takový stav může být jen jeden konec. Ale dříve, než představí hrozný konec zkaženosti, Juda v několika málo větách vykresluje
Živě ukazuje vývoj zla za použití tří dalších ilustrací čerpaných ze Starého zákona. Když připomíná historii Kaina, volá k těm, kdo kazí křesťanstvo: „Běda jim, neboť šli CESTOU KAINOVOU!“ Kainova cesta byla cesta přirozeného náboženství. Kain byl náboženský člověk, ale jeho náboženství bylo podle myšlenek padlého člověka a ne podle Božího zjevení. Jeho přirozené náboženství ho vedlo k snižování hříchu, k opovrhování Božím opatřením pro jednání s hříchem, k pokusu přiblížit se k Bohu na základě svých vlastních skutků a k pronásledování skutečného Božího dítěte. Žel, kvůli zkaženosti od bezbožných lidí velká masa vyznávajících křesťanů šla Kainovou cestou. Populární náboženství dnešních dnů ignoruje Boží zjevení a nebere v úvahu to, jaký je hřích v Božích očích. Jedná s pádem do hříchu jako s pouhým mýtem, a proto když popírá, že člověk je padlý, nemá užití pro smíření. Když zavrhuje Kristovo smírčí dílo, přirozeně se uchyluje k lidským skutkům jako základu pro přijetí u Boha. Nadto má ve velkém opovržení a zvláštní nenávisti všechny ty, kteří se přidrží Božího zjevení a svěřují se smírčí krvi jako své jediné obhajobě a milují našeho Pána Ježíše Krista v upřímnosti a pravdě. Všem těm, kteří následují Kainovu cestu, Bůh vyslovuje „Běda!“.
Juda pokračuje a obrací se k historii jednoho z mravně nejzkaženějších mužů ve Starém zákoně. O těch, kteří kazí, říká, že se „pro odměnu oddali BALÁMOVU BLUDU“. Tento beznadějně zlý člověk byl ovládán chamtivostí. V honbě za ziskem by rád chtěl obchodovat s Božím lidem a byl dokonce ochoten vyhlašovat blud, kdyby za to mohl obdržet odměnu. To je správně nazýváno církevním bludem. A kolik je takových, kteří ve vyznávající církvi zastávají vysoké oficiální postavení a kteří užívají toho postavení, aby kupčili s Božím lidem, a jsou ochotni učit blud proto, aby získali odměny. Toto zlo dosahuje největší výše ve zkaženém systému Říma, který se, tak jak je, vyznačuje „koupěmi zlata a stříbra“ a každé vybrané a vzácné věci, po které lidské srdce může toužit, od „zlata a stříbra a drahého kamene“ až k „lidským duším“. Jestliže vyznávající církev může dělat obchody s Boží pravdou, nebude váhat obchodovat s dušemi lidí (Zjevení 18,12.13). Takové je moderní opakování Balámova bludu.
Nakonec Juda říká o těchto, kteří kazí, že „ODPOROVÁNÍM CHÓRE zahynuli“. Hřích Chóre byl dvojí: Na jedné straně se otevřeně vzpouzel proti Mojžíšovi a Aronovi, když říkal: „Příliš to již na vás… Proč se tedy vyzdvihujete nad shromážděním Hospodinovým?“ Na druhé straně nebyli spokojeni se svým vlastním postavením a uzurpovali si místo kněžské přímluvy, které náleželo jen Aronovi (4. M. 16,3.9.10). Snažil se snížit Mojžíše a Arnona na úroveň shromáždění a sebe samého vyvýšit na Aronovu úroveň. Žel, že to, co novodobě odpovídá odporování Chóre, je až příliš zjevné. Z řečnických pultů a z tisku, schůzí a konferencí plyne stále stoupající záplava vzpoury proti Kristu Božímu, spojená s vyvyšováním člověka. Kristus je snižován na úroveň padlého člověka a člověk je vyvyšován na úroveň Boha. Náboženští nevěrci, přestrojeni za křesťany, se odvažují říkat, že z Krista se dělá příliš mnoho, zatím co si pro člověka nárokují cti, které patří jedině Kristu. Tato vzpoura proti Kristu, spojená s vyvyšováním člověka, je sama podstata odpadnutí a skončí ve zjevení toho největšího odpadlíka, „člověka hříchu, protivícího se a povyšujícího se nade všecko, co slove Bůh, aneb čemu se děje Božská čest, tak že se v chrámě Božím jako Bůh posadí, počínaje sobě, jako by byl Bůh“ (2. Tes. 2,3.4).
Taková je hrozná cesta zla, jímž je křesťanstvo kaženo. Počínaje Kainovou cestou – či náboženstvím, které ignoruje zjevení a je vytvářeno podle přirozeného srdce člověka – se rozvíjí do Balámova bludu, když činí náboženství věcí obchodu, a končí odporováním Chóre, což je odpadnutí.
Juda množí své metafory, když vyjadřuje svoji ošklivost před těmito zlými kaziteli vyznávající církve. Jsou ponořenými útesy1, vedoucí ke ztroskotání lodi; oblaky, slibující osvěžující spršku, ale ve skutečnosti jsou bez vody a pouhou hříčkou každého větru; stromy, pěkně vypadající, ale nepřinášející žádné ovoce, dvakrát mrtví (svou přirozeností a vyznáním), a na konci vykořenění; vzteklé vody mořské, ukazující velkou sílu, ale ve skutečnosti vymítající věci, které jsou k jejich hanbě; bludné hvězdy, objevující se s meteorickou jasností na nějakou dobu jen proto, aby doputovaly do „mrákoty tmy na věčnost“.
Juda se tak pohybuje nad zemí a mořem a nebem, aby nalezl obrazy, jimiž by ukázal a zatratil toto obávané zlo. Avšak ať si nikdo kvůli těmto nápadným obrazům nemyslí, že reprezentují monstra nepravosti v očích lidí. Spíše se ve skutečnosti jeví jako andělé světla a služebníci spravedlnosti, kteří hodují ve společnosti křesťanů a beze strachu se sytí, ukazujíce tak ze své strany, že nemají žádné svědomí, a že na straně křesťanů jejich skutečný charakter není rozeznán.
Když jsme takto poznali charakter a zdroj tohoto velkého zla, je nám nakonec dovoleno, abychom viděli
Pro toho, kdo zbloudil, existuje cesta nápravy. Pro odpadlíka tu je jen určitý strašný výhled na soud a ohnivé rozhorlení, které pozře odpůrce. Odpadnutí končí v ničivém soudu, předpověděném Enochem, který se naplní, když Pán přijde s desíti tisíci Svých svatých. Enoch ve svých dnech, jsa obklopen světem bezbožníků, očekával, že bude vzat do nebe, a předpověděl soud, který přijde. Nyní je opět lid Pána obklopen bezbožnými lidmi a očekává, že se setká s Pánem ve vzduchu, a ví, že musí následovat soud nad odpadlým křesťanstvem. V ten den nejenom „skutky bezbožnosti“ obdrží svou náležitou odplatu, ale i „všechny tvrdé řeči, které mluvili proti Němu hříšníci bezbožní“. Ode dnů apoštolů až k těmto posledním závěrečným dnům byla Osoba Krista stálým předmětem útoků bezbožných kazitelů uvnitř církve. Ale žádná z „tvrdých řečí“ „proti Němu“ není zapomenuta. Všechny budou uloženy v paměti a budou připomenuty jen proto, aby se v soudu obrátily zpět proti těm, kteří se tak lehkovážně odvážili v soudu se vyjadřovat o Božím Synu.
Ale ti, kteří snižovali Krista, vždy vyvyšovali člověka. Jestliže mluvili „tvrdé řeči“ proti Božímu Kristu, „jejich ústa mluvila pýchu“ týkající se hříšných lidí. Snižování Krista je vždy spojeno s obdivováním člověka. Navíc za tvrdými řečmi proti Kristu tu je vždy nízké chození. Takoví jsou „reptáci stýskaví, podle žádostí svých chodíce“. Žádost je skutečným tajemstvím nepřátelského postoje proti Kristu a obdivování člověka.
Tvrdé řeči proti Božímu Kristu musí vzbudit spravedlivé rozhořčení pravých Božích dětí; a zatím si mohou velmi velkou mírou dovolit jednat s autory těchto tvrdých řečí s tichým opovržením, protože vědí, že brzy přijde čas, kdy se všemi bude jednáno v soudu. Neuctivé jednání s Božím zjevením, zlé převracení božských pravd a rouhání proti Osobě a dílu Krista, ať ze strany vyšších kritiků, náboženských nevěrců nebo milost postrádajících vyznavačů – to vše není Svatým Bohem přecházeno. Po celá staletí mlčel a v dlouhočekající trpělivosti snášel, zatím co lidé, stále smělejší ve vzpouře, hromadili hněv ke dni hněvu. Ale nakonec bude na každou „tvrdou řeč“ dána ničivá odpověď a každý protivící se bude umlčen a odsouzen, neboť: „Aj, Pán se béře se svatými tisíci svými, aby učinil soud všechněm, a trestal všecky, kteří by koli mezi nimi byli bezbožní, ze všech skutků bezbožnosti jejich, v nichž bezbožnost páchali, i ze všech tvrdých řečí, které mluvili proti Němu hříšníci bezbožní.“