Pavlova cesta do Říma nám podává nesmírně zajímavý obraz z dějin Církve, pokud jde o její pozemská určení. Loď vyplouvá v úplném pořádku: je to loď dobře postavená, spojená a řízená; sestrojená tak, aby mohla na moři vydržet nápor blížících se bouří. Po nějakém čase apoštol Pavel povznáší svůj varovný hlas, ale je odmítnut a loď je pak rozlámána vlnami. Ale je velký rozdíl mezi vlastní lodí a jednotlivci na palubě; loď je ztracena, cestující však zachráněni. Vztáhněme tyto podrobnosti na dějiny Církve na její cestě po této zemi. Svědectví, jak víme, vyšlo z Jeruzaléma, odkud se Pavel ubíral, cestuje do Říma. Svědectví apoštolů bylo určeno k ostříhání Církve na její pozemské cestě a k zabránění ztroskotání; ale protože toto svědectví bylo odmítnuto, došlo k pádu. Ale s postupujícím pokročením pádu můžeme též vidět rozdíl, který je třeba dělat mezi uchováním společného svědectví Církve a věrností a spasením jednotlivců. Kdo „má uši k slyšení“, vždy pro sebe najde slovo vyučení a ukázání směru cesty, i kdyby stál uprostřed nejhlubších obkličujících ho temnot. Vlny mohou na kusy rozbít společnou věc – vše, co pojí se zemí, může zmizet – „ale kdo činí Boží vůli, zůstává navěky“ (1.Ep. Jana 2,17).