Pohnutka k takové snaze po setrvání o samotě, jak se dnes projevuje, tkví podle mého přesvědčení v onom vychytralém sobectví, před nímž se všichni musíme mít tolik na pozoru. Vždyť se tak neradi ztotožňujeme se slabostí a nedokonalostí ve shromáždění křesťanů – slabostí a nedokonalostí, které by mohly učinit újmu našemu jménu a naší váženosti. Až příliš lahodí některým našim citům a převládajícím sklonům, když můžeme říci: „nepatřím k ničemu, k žádnému obecenství“. Ale všichni křesťané by měli být spojeni, a tvořili by pak výrazně oddělený celek, jímž by bylo velice brzy opovrhováno. V tomto se tak výrazně projevovala Mojžíšova víra: „Vyvolil si raději trpět nepohodlí spolu s Božím lidem, nežli dočasně užívat hříchu“ (Ep. Židům 11,25). Měl možnost zůstat dál na dvoře faraona, a tím ujít velkému pohanění, které bylo spojeno s tím, že se učiní s takovým lidem zajedno; ale Duch Kristův ho vedl k tomu, aby si raději zvolil pohanění (nepohodlí) Kristovo, které opravdu plynulo z toho, že se připojil k Jeho lidu. A všichni, kteří tuto otázku pozorně a nestranně uváží, rozeznají tím více, že jsou zvláštní cesty křesťanské milosti a darů, jejichž rozvinutí vyžaduje z naší strany snahu jít s křesťany společně, – milosti a darů, které by se nikdy nemohly objevit, kdybychom se ztratili v některém náboženském systému, anebo kdybychom úplně zmizeli z dějiště. Ovšemže to nejde snadno, ale odměna na konci cesty bude veliká a jistě zdaleka vyváží všechny naše útrapy, zkoušky a těžkosti. Kéž se tedy křesťané nedají ničím odradit od společné cesty, ani skrze chlad nebo světskost, ani skrze rozdělenost, protože konec jistě všechno zjeví, a „tehdy se každému dostane chvály od Boha“ (1.Ep. Korintským 4,5). Kéž nás Pán uchrání před projevy nepokojného a netrpělivého ducha.