V každé době Duch Svatý přičítá zvláštní cenu charakteru služebníka. A jistě bývá tím jediným, co stojí vzpřímeně i v dobách všeobecného úpadku. Písmo svaté nám to mnohokrát ukazuje na příkladech. Když na Eliho dům měly dopadnout rány Božího soudu, Samuel zaujímal místo služebníka, jehož uši byly vždy otevřené slyšet. Vždyť říkal: „Mluv, neboť tvůj služebník slyší!“ (1.Samuelova 3,10). Když byli všichni izraelští muži na útěku před tváří filistinského bojovníka, znovu se může ukázat povaha služebníka, a to nadmíru výrazně. „Tvůj služebník půjde a bude bojovat s tím Filistinským...“ (1.Samuelova 17,32) atd. Sám Pán Ježíš nosil titul Služebníka, jejž Mu dal Hospodin skrze slovo proroka: „Aj, služebník můj ...“ (Izaiáš 42,1) atd. Tím více pak, když Církev klesla a přestala být „Božím domem“, ale stala se „domem velikým“, má „služebník Páně“ podány směrnice, jak se má chovat (viz: 2.Ep. Timoteovi 2,19nn). A dnes, kdy tělesný a světský duch hrozí zachvátit tolik křesťanů, jaký je proti tomuto nebezpečí účinný prostředek? Mám za to, že to je alespoň trochu ducha služebníka. Aspoň taková částka toho ducha, která by nás vedla říkat: „Mluv, Pane, neboť tvůj služebník slyší!“. Kéž nám toho Bůh dopřeje, a to hojnou měrou!

Pozorný čtenář jistě pochopil, že tyto poznámky se nijak nedotýkají výsad křesťana a jeho přijetí u Boha, ale že jejich cílem je jenom vzbudit v nás živější a upřímnější touhu být vyslanci (srovnej s 2.Ep. Korintským 5,20) pro Krista a pro Jeho Církev.