Chci připojit několik slov o významu společných modliteb křesťanů, oněch zvláštních shromáždění, která bývají dnes, kdy jich je obzvláště třeba, tolik opomíjena. Život i síla, služba a společné svědectví, všeobecně vzato, přímo závisí na tom, jak společně vyhledáváme Boží tvář. Tam, kde se nekonají veřejná modlitební shromáždění, se jistě brzo projeví chyby a selhání službě i ve svědectví. Skutečný prospěch a potřeby Boží Církve pak neleží opravdově na srdci věřících, a proto tedy věci tohoto světa neprávem uchvacují první místo v myslích křesťanů. Mám za to, že se můžeme přesvědčit, že všechna důležitá hnutí, k nimž došlo mezi Božím lidem, byla výsledkem společných modliteb, volaných z hloubi srdce. A smíme dodat, že je přirozené, že tomu tak bylo. Opravdu nemůžeme čekat, že Bůh rozlije Svou oživující milost na ty, kteří se spokojují s vlastním stavem vlažnosti a smrti, zavírajíce nad ním oči. Písmo říká: „Otevři [široce dokořán] svá ústa, a já je naplním“ (Žalm 81,11c). Nechceme-li svá ústa otevírat, jak budou moci být naplněna? Jsme-li spokojeni s tím, co máme, jak můžeme doufat, že obdržíme více? Kéž tedy každý z křesťanů, kteří toto čtou, povzbuzuje své bratry ke společnému vyhledávání tváře Páně na kolenou. Můžeme být jisti, že blahé výsledky se pak rychle dostaví. Kdybychom více pociťovali svou společnou slabost, proměňovala by se takto společně cítěná slabost ve společné volání modlitbami a výsledkem by bylo obnovení naší společné síly a zmocnění všech.
I my musíme zůstávat v pokoře. Působení těla musí být zlomeno. Musíme více prodlévat v skrytém ústraní a tam se dávat vyučit, než toto vyučení budeme potřebovat při působení na veřejnosti. Eliáš stanul jen na chvíli před veřejností jako Hospodinův prorok, a to ještě po dlouhé době, kterou strávil o samotě s Bohem, a hned zase musí zmizet z veřejného dějiště a tři a půl roku se skrývat.
Jak málo práva má člověk na sebedůvěru! Jak těžké nám bývá zaujímat bez škody nějaké čestné místo! Rychle se může stát, že zapomeneme myslet na to, co sami jsme, a i na Boha! O něco dál uvidíme, jak to bylo pro věrného proroka velmi nutné, aby byl učen v ústraní. Pán znal jeho povahu i sklony, a podle toho s ním jednal. Je hluboce pokořující, pomyslíme-li na to, jak je zpozdilé, spoléhat na sebe, pokud jde o společné svědectví, které vydáváme Kristu. Vždyť býváme tolik plni sebe, a tak rychle se dáváme unést pošetilým domněním, že něco znamenáme, že něco jsme, a že Bůh chce skrze nás učinit veliké věci. Vidíme tedy, že i nám je, jako prorokovi, velice třeba uposlechnout hlasu, který nám doporučuje „skrýt se“ do ústraní, vytratit se z očí veřejnosti, abychom se mohli naučit v tichu svaté Boží přítomnosti znát od svého Otce, že nejsme nic, a že nic neznamenáme. Takto jedná náš Božský Mistr, když se k Němu, naplněni sebou a svou službou, Jeho učedníci vracejí, říkajíce: „Pane, i démoni se nám poddávají v tvém jménu“ (Ev. Lukáše 10,17). Ale co jim na to Ježíš odpovídá: „Pojďte vy sami stranou na jedno pusté místo“ (Ev. Marka 6,31).
* * *