3. kapitola
Achabův dům
Opusťme na chvíli našeho proroka a obraťme trochu pozornost k smutným poměrům v té době, kdy Eliáš byl skryt s Bohem. Jistěže to na zemi muselo vypadat hrozně, když „nebe bylo zavřené“. Tvář země musí být vyprahlá a jalová, jestliže nebesa zadrží své osvěžující deště. Ale zvláště to platilo o Kanánu, krajině, která musela být „napájena vodou z deště nebes“ (5.Mojžíšova 11,11). V Egyptě by zavřené nebe nebylo považováno za takovou pohromu, protože Egypt si zvykl nečekat odtud svou obživu. Měl své zdroje. „Má řeka (doslova: proud) patří mně“ (Ezechiel 29,3), zněla řeč jeho pyšné nezávislosti. Ale s Hospodinovou zemí tomu tak nebylo, protože to byla „země s horami a údolími“ (5.Mojžíšova 11,10.11). Jestliže tam nebe zadrželo svůj déšť, zely stromy prázdnotou a obilí uschlo. Izraelité nemohli říci: „Máme své řeky.“ Byli poučováni dívat se vzhůru. Jejich zraky měly být stále upřené na Pána, jako i Jeho oči byly vždy obrácené na Jeho lid. Jakmile však něco vyvstalo a přerušilo spojení mezi nebem a zemí, pocítila to Kananejská země hned, a to velice citelně. Tak tomu bylo i „za dnů Eliáše v Izraeli, když nebe bylo zavřené tři léta a šest měsíců, takže na celou zemi přišel veliký hladomor“ (Ev. Lukáše 4,25).
Izrael měl v těchto hrozných následcích zakusit a poznat, že opustil jediný zdroj svého skutečného požehnání. V Samaří nesmírně zuřil hlad, a Achab říká Abdiášovi: „Jdi skrze zemi ke všem pramenům vod a ke všem potokům: snad najdeme trávu, abychom zachovali naživu koně a mezky a nemusili nic vyhladit z dobytka. A rozdělili si zemi, aby jí prošli; Achab šel po své cestě sám, a Abdiáš šel po své cestě sám“ (1.Královská 18,5.6). Izrael zhřešil a Izrael musí na sobě pocítit metlu spravedlivého Božího hněvu! Jak pokořující je to obraz bývalého Božího lidu, vidíme-li, jak jeho král vychází hledat píci! Jaký je tu rozdíl, pomyslíme-li na bohaté a tolikerou slávou naplněné dny Šalomounova kralování! Ale Bůh byl hrubě znevažován – Jeho pravda byla opovržena. Jezábel šířila rozkladný, zhoubný vliv svých zásad prostřednictvím svých ničemných proroků; oltáře Bála nahradily Boží oltář. Proto nebesa svrchu byla jako železo, a země dole jako měď. Povrchní vzhled věcí byl jen výrazem zatvrzelosti Izraele a nízkého mravního stavu.
V pokynech, které Achab dává svému služebníku, není jediného Božího slova, ani zmínka o hříchu, který přivolal na zem Boží rozhořčení a soud. „Jdi... ke všem pramenům vod a ke všem potokům“ – takové byly myšlenky Achaba, ba dokonce jeho nejvyšší myšlenky. Jeho srdce se vůbec nechtělo v upřímném pokání obrátit k Hospodinu – nevzýval Ho v den soužení. Odtud pak další myšlenka: „snad najdeme trávu?“ Bůh je na hony vzdálen od jeho srdce, které je naplněno jen sobectvím a vlastními zájmy. Aby mohl nalézt trávu, vůbec se nestará o nalezení Boha. Jistě by raději zůstal mezi modlářskými proroky Jezábel, kdyby ho hrůzy hladu nevypudily do polí. Proto namísto aby zpytoval příčiny hladu, aby se sám odsoudil a hledal u Boha odpuštění a napravení, vychází v nekajícím sobectví hledat trávu.
Běda! Sám se prodal k páchání zla – stal se otrokem Jezábel – jeho palác se stal hnízdem všelikého nečistého ptactva – jeho trůn obklopovali Bálovi proroci a šířili odtud kvas modlářství na celou zem. Jak hrozné, dovolíme-li svému srdci vzdálit se od Boha! Nikdo nemůže říci, kde taková cesta skončí! Achab byl Izraelita, ale byl zapleten do falešného náboženského systému, v jehož čele stála jeho žena Jezábel. Ztroskotal ve víře a ztratil i dobré svědomí a v zaslepenosti byl zavlečen do nejohavnější nepravosti. Není horšího člověka nad toho, který se odvrací od Božích cest. U takového lze čekat, že upadne v ještě hlubší propast, než obvyklé oběti hříchu a satana. Zdá se, že ďábel se zvláštní zálibou používá takového člověka jako nástroje k provádění svých zrádných záměrů proti Boží pravdě.
Milý čtenáři, jestliže jsi dosud nepoznal vzácnost cest pravdy a svatosti, jestliže jsi dosud nenalezl své zalíbení v Bohu a v Jeho cestách, pozor! „Více než všechno ostříhej své srdce!“ (Přísloví 4, 23); střez se vlivu tzv. falešného náboženství. Možná že navštěvuješ místa, kde už samo ovzduší, které vdechuješ, je zhoubné a ničí duchovní život. Nepřítel – ďábel skrze svou pekelnou vychytralost, lstivost a již šest tisíc let trvající znalost lidského srdce, nastražil kolem tebe léčky, své sítě, a nic jiného, než pravidelné obecenství s nebeským Otcem nebude moci před nimi ochránit tvou duši. Připomeň si Achaba, a neustále pros, abys byl ochráněn před pokušením. Následující oddílek z Písma může být po všem, co jsme řekli, uveden jako vážná a potřebná výstraha: „Zlořečený je muž, který spoléhá na člověka a činí tělo svým ramenem a jehož srdce odstupuje od Hospodina. A bude jako holý keř [nebo: jalovec] na stepi a neuvidí, že přichází dobré; a na vyprahlých místech v poušti bude bydliti, v solné a neobydlené zemi“ (Jeremiáš 17,5.6).
Takový byl bídný Achab, – bídný, třebaže nosil korunu a třímal žezlo. Nestaral se ani o Boha, ani o svůj národ. Jeho slova i skutky v smutných poměrech, o nichž jsme mluvili, neobsahují nic, co by se týkalo péče o Izrael nebo zájmu o Boha. Ani jedno slovo v jeho starostech není určeno národu, který – podle Boha – měl být předním, zvláštním předmětem jeho zájmu. Jeho myšlení jsou natolik pozemská, že se téměř zdá nemožné, aby se mohla pozvednout nad koně a mezky. Toto byly předměty úzkostlivé péče Achaba v hodině hrozné zhouby Izraele.
Jak propastný byl rozdíl mezi tímto odporným sobectvím a šlechetnými city „muže podle Božího srdce“, který ve chvíli, kdy země úpěla pod ranami Hospodinovy metly mohl říci: „Zdali to nejsem já, který jsem řekl sečíst lid? Já jsem to, kdo zhřešil a zle jednal, ale tyto ovce co učinily? Hospodine, Bože můj, nechť je tvá ruka proti mně, a proti domu mého otce, ale proti tvému lidu [nechť není] k hubení“ (1.Paralipomenon 21,17). Tu máme pravého ducha jednoho krále. David, v duchu svého Božského Mistra, chce vystavit svou osobu ranám, aby ovce mohly ujít trestání; chce se postavit mezi ně a protivníka. Žezlo chce zaměnit za pastýřskou hůl; nemyslí na své „koně a mezky“, aniž myslí nejprve na sebe a na dům svého otce, ale na lid Boží pastvy, na ovce Jeho ruky. Blahý, nevýslovně blažený bude úděl rozptýlených izraelských pokolení, až se znovu octnou pod něžnou péčí a bdělostí pravého Davida.
Mohlo by být poučné a užitečné, dále sledovat příběh Achaba, pozastavit se nad jeho podlým chováním proti spravedlivému Nábotovi, povšimnout si jeho svůdného vlivu, jímž působil na ducha dobrého krále Jozafata, a nad mnoha jinými věcmi Achabovy zlé vlády, ale tím bychom se velice vzdálili od předmětu našich úvah. Avšak nahlédněme ještě do povahy jiného muže, který stál na jednom z předních míst Achabova domu, a potom se zase vrátíme k Eliášovi.
Abdiáš, vrchní správce Achabova domu, se v hloubi srdce bál Hospodina, ale pohyboval se v jednom z nejotravnějších ovzduší. Dům ničemného Achaba a jeho ještě horší ženy musil být pro duši spravedlivého Abdiáše hroznou školou, plnou trápení. Byla tu skutečně spousta překážek, aby mohl sloužit Hospodinu a být Mu svědectvím. Co dělal pro Pána, dělal potají – bál se jednat otevřeně a s rozhodností. Ale udělal toho dosti, aby ukázal, že by toho udělal daleko více, kdyby byl přesazen do lepší půdy a mohl dýchat nezka-žený vzduch. „Abdiáš vzal sto proroků a ukryl je po padesáti mužích v jedné jeskyni a opatřoval je chlebem a vodou“ (1.Královská 18,4). Bylo to vzácným znakem oddanosti jeho srdce Hospodinu, vznešeným vítězstvím Boží zásady i v nejhorších poměrech. Podobně tomu bylo s Jonatanem v domě Saula. Také on měl mnoho překážek ve službě Bohu a vůči Izraeli. Měl se úplněji zdržovat zla, v němž žil, pohyboval se i setrvával jeho otec: jeho místo u Saulova stolu mělo zůstávat prázdné stejně jako Davidovo místo. Měl pochopit, že jeho místem je jeskyně Adulam, v níž by byl ve svatém obecenství se zavrženým Davidem a jeho malou pohrdanou družinou. Tam by nalezl prostornější a vhodnější prostředí k projevení své hluboké oddanosti, plné lásky k Bohu a Jeho pomazanému.
Všechny možnosti pohodlí těla jistě Jonatanovi namlouvaly, aby jen dále zůstával v domě Saula, a i Abdiášovi, aby zůstal v domě Achaba, jako by to byla „místa, na něž je postavila Boží prozřetelnost“; ale výhody ještě nejsou víra, a takové místo nebude moci být k prospěchu ve službě, ani kdyby to bylo místo nevímjak zvláštní. Víra vždycky vede člověka k ráznému skoncování s ničemnou zásadou pouhé náhodnosti, slibnosti věcí a jakýchkoli naskýtajících se možností, aby mohl působit svobodně, přímo a jasnou mluvou. Jonatan se mnohdy cítil puzen opustit Saulův stůl, a jít obejmout Davida, jenže měl ho opustit nadobro, měl se úplně spojit s údělem Davida – neměl se spokojovat s tím, že mluvil ve prospěch svého bratra, nýbrž měl se s ním učinit zajedno. Žel, že toto se nestalo, a proto padl na pohoří Gelboe, zabit rukou neobřezaných. Proto musil ve svém životě zakoušet trápení svědomí a překážky kvůli nespravedlivým zásadám vlády, kterou Saul zavedl proto, aby obtížil a zotročil svědomí věrných. Jonatan nakonec musí beze slávy zemřít, zapleten jsa s těmi, na něž byl vylit soud.
Právě tak tomu bylo s Abdiášem. Postavení, které si zvolil, ho uvedlo do úzkého svazku a do důvěrného poměru s mužem, který stál na nejnižším příčli žebříku odpadnutí, skrze něž se izraelští králové vymanili ze svého původního poslání. Proto se musil skrývat, chtěl-li být poslušen Boha a dělat něco ve prospěch Jeho služebníků. Měl strach z Achaba a z Jezábel, a neměl ani sílu ani odvahu vyslovit opravdové svědectví proti všem jejich ohavnostem. Nenalézal na dvoře Achaba nic, co by přispělo k rozvoji jeho vnitřního života nebo svých srdečných citů pro Hospodina. Jeho duše byla vyprahlá působením zlých vlivů kolem něho, a tak mohl mít jen nepatrný vliv na dobu a na svůj národ. Zatímco se Eliáš směle postavil proti Achabovi, slouže zjevně Hospodinu, Abdiáš navenek sloužil Achabovi a Hospodinu jenom potají. Zatímco Eliáš vdechoval svaté ovzduší chození s Hospodinem, Abdiáš vdechoval nečisté ovzduší zpustlého Achabova domu. Zatímco Eliáš dostával na každý den chléb z ruky Izraelova Boha, Abdiáš prochází zemí, hledaje trávu pro Achabovy koně a mezky. Jak hrozné to byly protiklady!
Ale zda nejsou i dnes mnozí Abdiášové, svázaní s podobnými místy? Cožpak není značný počet lidí, kteří se bojí Boha, ale podílejí se na bídě a smrti synů tohoto světa a s nimi spolupracují k odvrácení hrozící jim katastrofy? Jak je jich mnoho! A je to vůbec vhodná práce pro takový lid? Cožpak mají „mezkové a koně“ bezbožného světa zaměstnávat myšlení a činnost křesťana a vytlačovat zájmy Boží Církve? Ach, nikdy by tomu tak nemělo být! Křesťan má mít před očima vznešenější cíl; jeho schopnosti by se měly rozvíjet ve vyšším, nebeském ovzduší. Bůh požaduje a zaslouží si naši oddanost a věrnost a nikoli Achab. Oč lepší je zaměstnávat se s proroky Páně a živit je v jeskyni, než spolupráce k naplnění plánů lidí tohoto světa.
Máme tu otázku širokého rozsahu, a jen pro málokoho z nás bude tato otázka bez jakéhokoli poučení. Zeptejme se upřímně sama sebe v přítomnosti Zpytatele srdcí: co mne zaměstnává? Jaký cíl jsem si předsevzal? Rozsévám pro tělo anebo pro Ducha? Pracuji jenom pro tuto zem? Nemám na zřeteli vyšší předmět nad své „já“ a svět? Jsou to hluboce pronikající otázky, ale jen tehdy, budeme-li si je upřímně klást. Srdce a záliby člověka vždy tíhnou dolů – k zemi a pozemským věcem. Achabův palác by měl pro padlou stránku naší přirozenosti mnohem více přitažlivých věcí než osamělé břehy potoka Karit nebo chudá chýše hladové sareptské vdovy. Ale mysleme na to, jaký bude konec toho všeho. Jen konec může být opravdovým zkušebním kamenem k rozsouzení všech takových námětů. „Až jsem všel do Božích svatyní a poznal jejich konec“ (Žalm 73,17).
Eliáš dobře věděl, neboť byl ve svatyni, že Achab se nalézá na kluzké šikmé ploše – že jeho dům bude brzo obrácen v prach – že všechna jeho okázalost a sláva brzo skončí v chladném hrobě a že jeho nesmrtelná duše bude povolána k odpovědnosti na soud. Svatý Boží muž toto dobře věděl, a proto se radoval, že může být stranou všeho toho. Jeho kožený pás, ovocná strava a samota mu byly nesmírně více, než radovánky Achabova dvora. Takový byl jeho úsudek a zakrátko se přesvědčíme, že to byl zdravý úsudek. „Svět pomíjí i jeho žádost“ (1.Ep. Jana 2,17).
Kéž by to Bůh ráčil dát, aby všichni, kdo milují jméno Ježíše, se stali rozhodnějšími a statečnějšími ve svědectví pro Něho! Rychle se blíží doba, kdy bychom rádi dali celý svět za to, aby naše putování v tomto světě bylo upřímnější a věrnější. Jak vlažní jsme a jak nakloněni dělat ústupky světu i tělu, jsouce rychle hotovi zaměnit svůj kožený pás za roucho, které by nám Achab s Jezábel tak ochotně a rádi navlékli! Kéž nám Pán udělí milost, abychom vydávali neohrožené svědectví proti tomuto světu, že jeho skutky jsou zlé, a abychom se zdržovali daleko od jeho cest, od jeho mravních pravidel a zvyků, zkrátka ode všeho, co patří světu. „Noc daleko pokročila a den je blízko. Odložme tedy skutky temnosti, ale oblecme zbraně světla“ (Ep. Římanům 13,12). Kéž jako zmrtvých-vstalí hledáme horní věci a nikoli ty, které jsou z tohoto světa. Vždyť naše „občanství“ je v nebesích, odkud také ustavičně očekáváme „Pána Ježíše, jako Spasitele, který promění naše tělo poníženosti v podobnost se svým tělem slávy podle působivé moci, jíž je mocen i podmaniti si všechny věci“ (Ep. Filipským 3,20.21).
* * *
4. kapitola
Prorok na hoře Karmel
Ve verši, jímž začíná 18.kapitola, je našemu proroku udělen nový příkaz: „A uplynulo mnoho dní, když se stalo Hospodinovo slovo k Eliášovi třetího léta, řkoucí: Jdi, ukaž se Achabovi, a já dám déšť na zemi“ (1.Královská 18,1).
Eliáš je vyzván, aby vyšel ze svého úkrytu v Sareptě a znovu se ukázal na veřejnosti a před králem Achabem. Ten, kdo zastává určité místo a jeví se na něm duch opravdového služebníka, si nedělá nic z toho, když ho Pán volá jinam. Buď že říká: „Odejdi... skryj se“, anebo: „Jdi, ukaž se“, vždy je – skrze milost – hotov uposlechnout. Během tří a půl let Pán Svého služebníka vyučoval v ústraní. U potoka Karit a v Sareptě se Eliáš naučil nejedné potřebné lekci, a když pak nadešla chvíle, aby se ukázal Izraeli, je vybídnut opustit samotu a znovu se objevit na veřejnosti jako Hospodinův svědek.
Ani na chvíli se nerozpakoval. Třebaže by byl raději dal přednost samotě před bouřlivými událostmi a neustálými kormoutícími proměnami veřejného života, nerozmýšlel se, neváhal. Eliáš byl služebník – a tím bylo dáno vše. Byl hotov vyjít proti zuřivému Achabovi a proti všem Bálovým prorokům, jako byl hotov odejít do tříapůlletého úkrytu. Velice bychom měli toužit po takovém charakteru služebníka, služebníka pokorného a poslušného. Takový stav ducha nás provede množstvím překážek, ušetří nás mnoha slovních sporů, vypudí nás na dráhu opravdové služby, zatímco jiní se budou přít o to, co se má tou dráhou rozumět. Stačí, když budeme ochotni uposlechnout – a můžeme být bez obav: cesta, kterou máme jít, nám pak bude ukázána.3 Už jsme měli příležitost upozornit na poslušnost vůči Páně slovu, která je přímo spjata s prorockou službou. Taková poslušnost vždy s sebou nese sebezapření. Tak bylo například na straně Eliáše třeba velikého sebezapření, když dostal příkaz opustit tichý úkryt a u-kázat se před prudkým krutovládcem, jenž na něj mohl se svou podlou manželkou poštvat celý dav proroků, kteří sloužili modlám. Ale Eliáš – skrze milost – je hotov jít. Uvědomuje si, že nepatří sám sobě. Byl služebníkem, a jako takový vždy byl, maje přepásaná bedra a otevřené uši, připraven na zavolání Pánem. Jak žádoucí to byl postoj! Kéž by se mnozí nalézali v takovém stavu. Eliáš tedy vykročuje k setkání s Achabem a my ho budeme moci sledovat v jednom z nej-význačnějších úseků jeho života.
Ale dříve, než se prorok dostává do styku s Achabem, potkává se s Abdiášem, a jeho setkání s ním je ovšem příznačné. Je samozřejmé, že Abdiáš nevychází prorokovi v ústrety se srdečnou láskou, která by se měla projevit v chování bratra k jinému bratru, ale spíše s odměřenou, chladnou, povrchní, strojenou úctou muže, který se mnoho zdržoval ve společnosti světa. „Jsi to ty, pane můj Eliáši?“ (1.Královská 18,7).
Třebaže tento způsob jednání mohl být zapříčiněn podmanivou slávou Eliášova chování, přece jen musíme podotknout, že tu mělo být více svaté nenucenosti mezi oběma služebníky Páně. Také Eliáš zachovává určitý odstup: „Já jsem to,“ říká, „jdi pověz svému pánu: Aj, Eliáš je tu!“ (1.Královská 18,8). Eliáš si byl vědom, že je mu svěřeno tajemství Hospodinovo, tajemství, z něhož jeho bratr neznal nic.
A nemohlo tomu být jinak. Achabův dům nebyl místem, kde by mohl vcházet k důvěrným oznámením Božích rad. Poslání, kvůli němuž se Abdiáš vydal na cestu, bylo v plném souladu s místem, odkud se ubíral, i s osobou, která ho vyslala; podobně to platilo o Eliášovi. Cílem prvního byla píce, kdyby ovšem vůbec mohl nějakou najít, a nejvyšším cílem pak zachování Achabových koní a mezků; předním cílem Eliáše bylo oznámit skončení Hospodinova uložení ohledně deště, a nejvyšším pak: navrácení národa k bývalé víře a oddanosti Hospodinu.
Oba dva byli Boží muži a někdo by mohl říci, že Abdiáš byl právě tak na svém místě jako Eliáš, protože sloužil svému pánu. O tom není pochyb, že sloužil svému pánu, jenže měl být Achab jeho pánem? Jsem přesvědčen, že nikoli. Jsem jist, že jeho služba u Achaba nebyla výsledkem obecenství s Bohem. Je ovšem pravda, že to ho nezbavilo jména ani povahy muže, který se velice bál Hospodina, neboť Duch Svatý, když o něm mluví, milosrdně připomíná tuto skutečnost. Ale jak je zarmucující, že tento muž, který se tolik bál Hospodina, uznával za svého pána toho nejbezbožnějšího z odpadlých izraelských králů. Eliáš by takhle jednat nemohl. Nedovedeme si ho představit, že by mohl vyjít na cestu s posláním, které přijal jeho bratr, jenž byl tolik nasáklý světem. Eliáš by jistě nemohl uznávat Achaba za svého pána. Je totiž veliký rozdíl mezi poddaným a služebníkem krále.
Lidé obvykle uvažují takto: „Ty vrchnosti, které jsou, od Boha dosazené jsou“ (Ep. Římanům 13,1), proto máme zastávat i taková místa, která jsou jimi zřízena, – ale zdá se, že ti, kdo takto uvažují, ztrácejí ze zřetele, že je zřejmý rozdíl mezi tímto: být poddán vrchnostem a spolupracovat s ustanovenými vrchnostmi. První je dovolená služba, která je v souhlasu s Písmem, neboť je projevem oprav-dové poslušnosti Bohu, druhá služba je falešná a nebiblická, když si křesťan osobuje světskou autoritu, k čemu nás Písmo nikdy nevede. Takové místo se mu však stane smutnou překážkou ve službě Bohu. Nechceme soudit ty, jimž se zdá, že mají svobodu dobrovolně se dát do služeb tohoto světa, ale chceme jim jenom říci, že se octnou v těž-kém postavení vzhledem ke službě našemu nebeskému Pánu. Zásady tohoto světa jsou přímo protichůdné Božím zásadám, a proto nelze pochopit, jak je někdo může uvést ve vzájemný soulad.
Abdiáš nám může posloužit za význačný doklad toho. Kdyby býval otevřeněji stál na straně Pána, nebyl by musil povědět: „Zda není oznámeno mému pánu, co jsem udělal?“ (1.Královská 18,13). Domnívá se, že tím, že skryl proroky, udělal tak velkou věc, že to je ku-podivu, že o tom všichni ještě nevědí. Eliáš nemusel klást podobnou otázku, protože „vše, co činil“, bylo dobře známé. Jeho činy v Boží službě nebyly něčím neobyčejným v jeho životě. A proč? Protože nebyl zapleten do věcí Achabova domu, a proto mohl svobodně sloužit Bohu, aniž si musil klást výčitky: Co si o tom bude myslit Achab a Jezábel.
Když takto jednal, mohl být ovšem obviněn, že nepokojí Izrael. „Zdali ty nejsi ten, který přivádíš do soužení Izrael?“ (1.Královská l8,17). Čím věrnější jsme vůči Bohu a Jeho pravdě, tím více budeme vystaveni takovému obvinění. Jestliže všichni spí hlubokým spánkem smrti, pak bůh tohoto světa bude spokojen a jeho vladařství nebude rušeno, ale jakmile někde povstane jeden věrný člověk, může se připravit na to, že bude pokládán za rušitele pokoje a za nepřítele „dobrého řádu“. Ale je velice třeba, aby takovým pokojem a řádem bylo zahýbáno, jestliže jsou spjaty se zapíráním pravdy a jména Páně. Srdce světáků se může obírat jenom otázkou: „Je pokoj?“, aniž si připustí myšlenku, že takový pokoj může být zjednán jen na účet pravdy a svatosti. Naše tělo má rádo pohodlí, a dokonce i u křesťanů často vídáme, jak dovedou obhajovat pokoj a klid tam, kde věrnost Kristu a křesťanským zásadám vyžaduje tvrdý boj proti nepravým naukám a zlým praktikám. Snahou naší doby je odhodit všechny náboženské otázky. Věci tohoto světa a těla jsou až příliš důležité mysli tohoto pokolení, než aby mohly být třeba jen na okamžik obětované otázkám věčného významu.
Ale Eliáš takto nesmýšlel. Mohli bychom říci, že právě on si byl vědom, že ten pokojný spánek musí být přerušen stůj co stůj. Viděl národ pohroužený v tvrdý spánek modlářství a byl hotov stát se nástrojem k přivedení bouře.
Dnes tomu není jinak. Bouře odporu vždy musí mít přednost před pokojem hříchu a světáctví. Jistěže je blahé, není-li takové bouře třeba, avšak když je nezbytná, totiž usiluje-li nepřítel vztáhnout olověné žezlo světského pokoje na Boží lid, má být přijato s povděkem, jestliže dostatek života u někoho takový pokoj přeruší. Kdyby za dnů Achaba a Jezábel nebylo v Izraeli Eliáše, kdyby všichni byli jako Abdiáš anebo jako oněch sedm tisíc, Bál a jeho proroci by jistě měli nad národem všechnu moc. Ale Bůh vzbudil muže, který se málo staral o pohodlí svého těla, tím méně pak o pohodlný život národa, jestliže toto pohodlí bylo vykoupeno za cenu Boží cti a Jeho zásad, které Izrael měl na počátku. Vůbec se nestrachoval postavit se v bázni Hospodina tváří v tvář i hroznému zástupu osmi set padesáti proroků, kteří žili ze zaslepenosti národa, majíce za hlavu prchlivou ženu, která dovedla obratně využívat svého slabého muže k provedení jakéhokoli záměru.
To jistě vyžadovalo nemalou míru chrabrosti a duchovní síly. Bylo třeba, aby se prorok přesvědčil o existenci Boží pravdy, aby jeho mysl měla jasnou představu o nízkém a mravně pokleslém stavu Izraele, aby mohl jako připravený muž opustit sareptský úkryt a vrhnout se do středu Bálových vyznavačů, uváděje na sebe hroznou bouři odporu. Eliáš mohl, abychom tak po lidsku řekli, zůstat ve své samotě v plném pokoji dále, kdyby se spokojil s tím, aby Bál vládl s neomezenou mocí dál, a kdyby souhlasil, aby tvrze bezbožnosti trvaly nerušeně dál. Jenže to Eliáš nemohl, a proto vychází proti zuřivému Achabovi s těmito vážnými, hluboce pronikajícími slovy: „Já jsem neuvedl Izrael v soužení, nýbrž ty a dům tvého otce, protože jste opustili přikázání Hospodina a tys následoval Bály“ (1.Královská 18,18).
Tato řeč vedla zpět a ukazovala pravý pramen zla. Opouštění Boha a Jeho svatých přikázání uvedlo na ně všechen ten zmatek. Lidé rádi a rychle zapomínají na hřích, který vede k zmatenému stavu a myslí jen na těžkost; ale pravá moudrost nás vždycky vede zpět: k příčinám, které přivodily takový stav.
Podobně když někam lstivě pronikla zlá učení a zhoubně působila na mysl mnohých, bude-li se některý věrný bratr cítit povolán postavit se pevně a s rozhodností proti tomu zlu, může již napřed počítat s tím, že ho všichni budou považovat za působitele nepokojů a že on je příčinou všeho rozruchu, jenž vznikne; zatímco soudní a uvážliví lidé brzo rozeznají, že ne ten, kdo se věrně vydal do boje za pravdu a proti bludu, je toho původce, nýbrž ten, kdo blud vnesl a spolu s tím i ti, kteří blud přijali a drží.
Ovšemže obhájce pravdy bude musit bdít nad svou myslí a nad svou povahou, aby, když potírá bludy v učení, sám v praxi neupadl ve zlo. Mnozí z těch, kteří v upřímnosti srdce vyšli, aby se postavili na obranu některé opomíjené anebo napadané pravdy, selhali právě v tom, a tak velice poškodili své vzácné svědectví, neboť jejich obratný nepřítel je vždy připraven působit na úzkoprsost a falešný úsudek lidí, takže se pak pozastavují nad bídnými slabostmi povahy toho služebníka a ztrácejí ze zřetele důležité zásady.
Ale náš prorok vstoupil na kolbiště dobře vyzbrojen. Vyšel ze skrytého příbytku Nejvyššího. Naučil se v samotě odsuzovat se a mít vládu nad sebou, a jedině takto mohl vstoupit do vážných událostí, které ho očekávaly. Eliáš nebyl debatér, milující hádky, ani nebyl prudký – vždyť strávil dlouhý čas v přímé Boží blízkosti. Jeho duch tam měl požehnání a zvážněl, takže se pak brzo mohl postavit proti celému vojsku Bálových proroků. A tak před nimi stojí ve svatém povznesení, v klidné důstojnosti, což je obvyklým charakterem Eliášových kroků. Nevidíme na něm ani unáhlenost, ani zmatenost nebo naopak váhání. Vždyť se zdržoval v Boží blízkosti a proto se ovládal, a byl hluboce klidný.
Právě v situacích, které byly plné těžkostí, můžeme rozeznat stav ducha člověka. Nic jiného kromě obrovské Boží moci nemohlo udržet Eliáše, aby pevně stál v tak nesmírně těžkém postavení na hoře Karmel. Vždyť to byl „člověk stejných citů jako my“ (Ep. Jakuba 5, 17). Ale protože byl v té době jediný, který měl dostatek mravní síly postavit se v Boží obhajobě proti nadvládě modlářství, nepřítel mohl jeho ubohému srdci snadno vnuknout myšlenku, jako třeba: „Jaký jsi velikán, ty, jenž sám vycházíš do boje za starou Izraelovu víru!“ Ale Bůh chránil Svého milého služebníka. Podepíral ho po celou dobu těžké situace právě proto, že Eliáš byl Jeho služebník a svědek.
A tak tomu bude vždy. Pán se vždy postaví za ty, kteří stojí při Něm. Kdyby se Abdiáš otevřeně vyslovil proti cestě Achaba a Jezábel, Pán by ho potvrdil a podpíral v jeho postoji, takže namísto aby byl Achabovým služebníkem, by byl Eliášovým tovaryšem ve velkém díle nápravy. Žel, nebylo tomu tak. Jako kdysi Lot, také Abdiáš v domě modláře „tím, co viděl a slyšel, trápil den co den [svou] spravedlivou duši“ (2.Ep. Petra 2,8), bludy a zlými věcmi modlářského domu.
Milý čtenáři, kéž jsou naší touhou lepší místa, než bylo postavení Achabova služebníka! Nedejme se připoutat k zemi dobrovolným připojením k zřízením a plánům tohoto světa. Naší vlastí je nebe, tam je také naše naděje. Nepatříme světu: Ježíš nás z něj vykoupil a vysvobodil, abychom svítili jako světla a zjevovali nebeský cha-rakter, ubírajíce se po této zemi k odpočinutí v nebeských příbytcích.
Ale nejen svým chováním a mravy Eliáš osvědčoval, že je Božím služebníkem, nýbrž také ukazoval, že ho Bůh vyučil zásadám, které měly být základem nutné nápravy. Osobní svědectví a příklad by byly málo platné, kdyby nebyly doprovázené opravdovou vírou. Bylo by poměrně snadné nosit kožený pás a tvářit se vážně a důstojně, ale nic kromě duchovního chápání Božích zásad nás neuschopní k působení nápravy v našem okolí. Eliáš tedy měl vše, čeho bylo třeba k splnění úkolu. Jak jeho zjev, tak i jeho víra byly skvělé, jak toho bylo třeba u velkého reformátora. V plném vědomí, že má tajemství, které by mohlo vysvobodit duše jeho bratrů z nečistého Bálova otroctví, říká Achabovi: „A nyní pošli, shromažď všechen Izrael ke mně na horu Karmel, a 450 Bálových proroků a 400 proroků ašer [= dřevěných kůlů na počest bohyně Astarot - poznámka překladatele], kteří jedí u stolu Jezábel“ (1.Královská 18,19).
Je rozhodnut postavit před zraky Izraele proti sobě Bála a Izraelova Boha. Je přesvědčen, že je čas přistoupit k rozhodující zkoušce, aby jeho bratři konečně přestali „kulhati na obě strany“ (1.Králov-ská 18,21). Jak mohutná síla zní z prorokových slov, zvolaných před shromážděním tisíců Izraelských: „Dokud budete kulhati na obě strany. Jestliže Hospodin je Bohem, jděte za ním; pakli ale Bál, choďte za ním“ (1.Královská 18,21).
Nic nebylo jednodušší. Bálovi proroci nemohou nic namítat anebo se nějak stavět proti této výzvě. Všechno, co prorok žádal, stavělo na zkoušku rozhodnost charakteru. Ani zprava, ani zleva nemohli nic získat nerozhodností nebo kulháním. „Ach, kdybys byl studený nebo horký!“ (Zjevení 3,15).
Ze slov Páně, která řekl Eliášovi v následující kapitole, víme, že v Izraeli bylo sedm tisíc mužů, kteří neskláněli svá kolena před Bálem a kteří, jak se můžeme domnívat, jenom čekali, až některá statečná ruka vztyčí prapor pravdy, aby se kolem něj ihned shromáždili. Zdá se, že nikdo z nich neměl sílu k takovému činu, ale jistě se všichni radovali, když spatřili odvahu a sílu takového Eliáše. V dějinách Božího lidu tomu tak bylo častokrát. I v dobách hlubokých temnot byl určitý počet svatých, kteří v skrytu truchlili nad zlem a odpadnutím, které vládlo kolem nich a toužebně vyhlíželi po objevení se nějakého duchovního světla, jehož první záblesk byli připraveni uvítat s radostným jásotem. Bůh nikdy nezůstal bez svědectví a i kdybychom viděli tu a tam jen jednu velkou hvězdu, jejíž světlo by mohlo proniknout hustými příkrovy mlh a aspoň na chvíli osvítit Církev, pohříženou na této zemi v temnotách, přece víme, že i v nejtemnějších dobách tu takové hvězdy byly.
Bylo tomu tak i za dnů Eliáše Tesbitského, kdy tu bylo sedm tisíc hvězd, jejichž svit byl zastřen temnými mlhami modlářství, hvězd, které samy nechtěly padnout za oběť temnotám, třebaže neměly dostatek síly k osvěcování svého okolí. Ale byla tu jedna hvězda, která měla moc rozptýlit temnou mrákotu a připravit ovduší, v němž by se i ostatní mohly zaskvět. Byl to Eliáš Tesbitský, kterého právě vidíme, jak s nebeskou mocí a září útočí na vlastní pevnost Bála, převrací stůl Jezábel4 a vyrývá na vše, co bylo spjaté se sloužením modlám, slovo BLÁZNOVSTVÍ. Tím došlo k významné změně v národě. Mnoho tisíc Izraelských padlo tváří na zem v hlubokém a opravdovém pokání, a pak smísilo krev Bálových proroků s vodami potoka Císon.
Jaká to byla milost od Pána, že vzbudil svému svedenému a zo-tročenému lidu takového vysvoboditele! A jaká smrtící rána zasazená Bálovým prorokům! Směle můžeme říci, že nikdy neobětovali své modle s větší nechutí, než způsobem, k němuž je přiměl prorok Eliáš. Ona oběť byla neklamným znamením pádu Bála a tím i jejich pádu. Jak hrozná podívaná se nám naskýtá, když vidíme, jak „velkým hlasem křičeli a podle svého zvyku se řezali meči a kopími, takže na sobě až krev prolévali“ (1.Královská 18,28), volajíce vždy hlasitěji a s naprosto marným úsilím: „Báli, odpověz nám!“ (1.Královská 18, 26). Ale vše zbytečně! Bál nemohl ani slyšet, tím méně pak odpovědět. Pravý prorok si je hluboce vědom hříšnosti a nesmyslnosti celého toho výjevu a posmívá se jim. Oni však tím horlivěji křičí, zuřivě skákajíce kolem oltáře, který postavili. Nepřichází ani hlas, ani nějaká viditelná odpověď. Nadešel okamžik, aby byli odhaleni před očima všeho lidu a z jejich tváře byla stržena falešná maska. Ruce, které se jejich přičiněním tak často pozdvihovaly k nesmyslné, hříšné úctě ďábla, jsou náhle připraveny pochytat je a provést na nich spravedlivý soud, který si až příliš zasloužili. A bylo to dobře, protože volali: „Báli, odpověz nám!“
Jak vážná a trvale platná jsou slova Jeremiáše: „Zlořečený je muž,... jehož srdce odstupuje od Hospodina!“ (Jeremiáš 17,5). Nezáleží na tom, komu anebo čemu důvěřujeme: ať jsou tím církevnický systém, náboženská nařízení, nebo cokoli jiného – naše srdce tu vždy odstupuje od Boha a uvádí nás pod zlořečení. Když pak dojde k poslednímu boji, je marné vzývat Bála: nebude „ani hlasu, ani odpovědi, ani povšimnutí“ (1.Královská 18,29b).
Jak hrozné je pomyšlení, že někdo může odstoupit od živého Boha a utéci se k takovým věcem! Jak strašné, musí-li někdo na konci svého pozemského putování shledat, že se opíral o zlomenou třtinu! Milý čtenáři, jestliže jsi pro své obtížené svědomí dosud nenalezl trvalý, hluboký pokoj na základě očisťující moci Ježíšovy krve, jestliže máš ve svém srdci pocit strachu při pomyšlení, že se jednou budeš muset setkat s živým Bohem, dovol mi, abych ti položil prorokovu otázku: „dokud budete kulhati na obě strany?“. Proč se zdržuješ daleko, když tě Ježíš zve, abys přišel k Němu a vzal na sebe Jeho jho? Věř mi, že přijde hodina, kdy – jestliže jsi ještě nehledal útočiště u Ježíše – někdo větší se bude smát tvému neštěstí, jestliže nenalezneš své útočiště v Ježíši! Otevři uši a bedlivě sleduj tato vážná slova: „Poněvadž jsem volala, a zdráhali jste se, vztahovala jsem svou ruku, a nikdo neposlouchal, a vy jste všechnu mou radu zavrhli a mou kázeň jste nechtěli: Proto i já se budu smát při vašem neštěstí, až na vás přijde hrůza; když přijde na vás jako hrozná nepohoda a vaše neštěstí jako bouře, až na vás přijde soužení a úzkost“ (Přísloví 1,24-27).
Jak hrozná slova a hroznější než jakékoli pomyšlení! Oč hroznější však bude skutečnost! A proto, milý čtenáři, jdi k Ježíši, spěchej ke zdroji, otevřenému pro hřích a poskvrnění, aby sis našel útočiště a pokoj dříve, než bude na tvou hlavu vylita bouře Božího hněvu a věčný soud. Až „pán domu vstane a zavře dveře“ (Ev. Lukáše 13, 25), a ty budeš dosud venku, budeš ztracen, navždy ztracen. Přemýšlej o tom, snažně tě prosím (v originále: zapřísahám), a nedovol satanu, aby tvou drahou nesmrtelnou duši unesl do věčného zahynutí!
Nyní přicházíme k jinému rysu tohoto velkého výjevu. Bálovi proroci utrpěli důkladnou porážku. Nadarmo poskakovali a mrzačili svá těla řezáním ostřím zbraní, nadarmo provolávali zoufalé výkřiky. Celý jejich systém je odhalen jako hrubý podvod, chrám klamů se úplně zřítil. Zbývalo už jen vyzdvihnout velkolepou budovu pravdy před očima všech, kteří byli tak dlouho poddáni marnosti a lži. „Tu řekl Eliáš všemu lidu: Přistupte ke mně! A všechen lid přistoupil k němu. A on opravil Hospodinův oltář, který byl zbořen. A Eliáš vzal dvanáct kamenů, podle počtu pokolení synů Jákoba, k němuž se stalo slovo Hospodina, řkoucí: Izrael bude jméno tvé! I vzdělal z těch kamenů oltář ve jménu Hospodina“ (1.Královská 18,30-32).
Vždy je dobré, když trpělivě čekáme, až zlo a blud naleznou své pravé místo a dojde k jejich odhalení. Jistě přijde čas, že pravda bude znovu vyvedena na světlo, a i kdyby blud byl pečlivě zastírán uctívanými rouchy starobylosti, přece rychle přijde chvíle, kdy budou lživá roucha strhána, aby se ukázalo, čím je opravdu ve své ohyzdné nahotě. Eliáš si toho byl plně vědom, a proto klidně vyčkal, až protekla všechna písková zrna Bálových hodin, než mohl Izraeli ukázat vzor výbornější cesty. Avšak aby člověk byl schopen podstoupit takové trpělivé vyčkání, je třeba, aby měl dostatečně hlubokou a skutečnou známost Božích zásad.
Kdyby byl Eliáš povrchní a méně osvíceného ducha, mnohem rychleji by asi rozvinul svůj vlastní systém a jistě by proti svým odpůrcům pozdvihl bouřlivý nesouhlas. Ale opravdu povznesená mysl nikdy nejedná unáhleně, ani se nenechá zmást. Nalezla určitý střed, kolem nějž se může pohybovat a vidí, že je povznesena nad dosah jakéhokoli vlivu. Takový byl Eliáš, muž skutečně svatý, šlechetný, neodvislý, který téměř ve všech úsecích své dráhy si dovedl zachovat nebeskou důstojnost, o jakou by měli vroucně usilovat všichni služebníci Páně. Když stál na hoře Karmel a díval se na unavující a zbytečná trýznění Bálových proroků, stál tam s plným vědomím svého nebeského poslání, a nejen jeho chování, ale i zásady, které ho vedly k činům, ukazovaly, že je Hospodinovým prorokem.
Nuže, jaké to byly zásady, jimiž se řídil Eliáš? Máme-li tuto otázku krátce zodpovědět, byly to zásady, na nichž byla založena jednota národa. První věcí, kterou udělal, bylo, že „opravil Hospodinův oltář, který byl zbořen“. Tam bylo ústředí Izraele, a proto pravý reformátor musil přihlédnout především k tomu. Ti, kdo se pokusí o částečnou nápravu, jakousi polonápravu, se asi spokojí s tím, že zvrátí, co je falešné, ale nepůjdou dále, nepřiloží ruku k položení pevného základu, na němž by bylo možné postavit novou budovu. Jenže taková reforma se neudrží: má v sobě ještě příliš mnoho starého kvasu, než aby se mohla povznést na úroveň svědectví. Nestačí jen zbo-řit Bálův oltář, nýbrž je též třeba vztyčit oltář Páně.
Jsou lidé, kteří by svolili, aby na oltáři Bála byly obětovány oběti Pánu, jinak řečeno: chtěli by udržet zlý systém a spokojili by se s tím, že mu dají jen správné jméno. Jenže taková lidská přizpůsobování jsou nebezpečnou léčkou. Jediným středem jednoty, který Bůh může uznat, je jméno Ježíše – zcela jednoduše a výhradně jen jméno Ježíše. Na Boží děti není možné dívat se jako na údy nějakého zřízení, systému, nýbrž jen jako na údy Krista. Takové je vidí Bůh a jejich věcí je, aby o sobě myslili totéž, co o nich soudí a říká Bůh, že jsou, a aby veřejně zaujali takové požehnané místo.
Můžeme ještě poznamenat, že Eliáš ve svých činech na hoře Karmel neopomíjí uznávat nedotknutelnost jednoty Izraele. Bere dvanáct kamenů podle počtu pokolení synů Jákoba, k němuž se kdysi stalo Hospodinovo slovo, řkoucí: „Izrael bude jméno tvé!“
Toto byl vznešený, ano, jedině možný základ. Šalomoun nemohl zvolit vyšší. To, že se Eliáš přiznává k jednotě dvanácti kamenů v době, kdy byly rozděleny, ano, oslabeny a sníženy, je důkazem vysokého obecenství s Božími myšlenkami o Izraeli. Ale Duch k tomu vždy vede srdce – na dvanáct pokolení nemůže být nikdy zapomenuto. Mohlo se stát, že pro svou mdlobu a pošetilost se mohly dostat do rozptýlení a k rozdělení, ale izraelský Bůh je nikdy nemůže vidět jinak než v dokonalé jednotě, v níž kdysi byly a které bude opět dosaženo, jakmile budou spojeny pod pravým Davidem, navěky se ubírajíce ve svatém obecenství do Hospodinových příbytků. Nuže, k tomu prohlédal Eliáš. Zrakem víry pronikal až za dlouhou, smutnou dobu Izraele pokořeného v jařmo, a spatřoval ho již ve viditelné jednotě: už neviděl Judu a Efraima, ale Izrael, neboť tak znělo Boží slovo: „Izrael bude tvé jméno!“ Jeho duch se již neobíral tím, čím právě nyní byl Izrael, ale tím, co o něm říkal Bůh. Dělal to vírou. Nevěra by mohla říci: „Stavíte se příliš vysoko; jaká je to domýšlivost mluvit o dvanácti pokoleních, když jich je jenom deset. Je přece pošetilé mluvit o neporušené jednotě, když je všude vidět rozdělení.“
Taková vždy bude řeč nevěry, která nikdy není schopna uchopit se pevně Božích myšlenek, a nedovede se dívat na věci tak, jak je vidí On. Avšak je drahocennou výsadou věřícího muže, že může v pokoji spočívat na neproměnném Božím svědectví, které nemůže být změněno lidskou hříšnou pošetilostí. „Izrael bude tvé jméno!“ Jak vzácné, předrahé a trvalé zaslíbení! Naprosto nic je nezničí – ani dětinskost Roboáma, ani lstivá politika Jeroboáma. A ovšem ani Achabova nízkost nemohla pak Eliášovi zabránit, aby se postavil na nejvyšší místo, které mohl Izraelita zaujmout: místo klanějícího se před oltářem, zbudovaným ze dvanácti kamenů podle jmen jednotlivých izraelských pokolení. Se stejnou širokostí srdce a dosahem mysli se též setkáváme u judského krále Ezechiáše, když „nařídil [obětovat] zápal a oběti za hřích za celý Izrael“ (2.Paralipomenon 29,24).
Víra se nikdy neváže k pouhému stavu lidských věcí. Staví se na základ Božího slova, které jí je – ve svaté svobodě – jediným východiskem, a nespokojuje se s žádným nižším postavením, než které jí zaručuje Písmo. Naprosto stejně tak tomu má dnes být s křesťany. Nastavíme-li ucho našeptávání nevěry, sníží se naše myšlenky o Církvi na úroveň jejího bídného současného stavu na této zemi. Ale dáme-li se vést vírou, budeme postaveni na vyšší stanovisko, které nám dovolí vidět Církev v naprosté jednotě a v Božské dokonalosti jako Kristovo tělo v nebesích. Takto mají být vedeny naše myšlenky o postavení Církve. Církví nemyslíme ony zkreslené a světské systémy, které časem povstaly mezi lidmi a o nichž lze s určitostí říci: „těch nevyvolil Hospodin“ (1.Samuelova 16,10). Rovněž nepovažujeme za Církev početné sekty, které se s neuvěřitelnou rychlostí rozšířily v tzv. náboženském světě a které dokonce, odvrhnouce mnohé hrubé věci systémů, z nichž vyšly, projevily chvalitebná úsilí, třebaže nedokonalá a marná, ve snahách o dosažení duchovní čistoty. Je třeba, abychom se povznesli nad mlhu, která obestírá svět, chceme-li si učinit o Církvi správnou představu, o níž – jako i o její Božské Hlavě – můžeme povědět: „Není zde, nýbrž vstal [z mrtvých]“ (Ev. Lukáše 24,6). Budiž Bůh veleben za to, že tomu tak je. Nechtěli bychom, aby Církev byla z tohoto světa, a dejme tomu, že bychom to i chtěli, ale nebylo by to možné.
Všechny pokusy o zřízení Církve na zemi, činěné už od dnů apoštolů, vždy musely naprosto ztroskotat, a dnes jsme nuceni opakovat, že neexistuje žádné neutrální pole mezi Církví na nebesích a Římskou církví, na němž by bylo možné vytvořit nějakou trvalou jednotu. Chceme-li nějakou společnost, která by odpovídala hříchem poskvrněnému celku, který vidíme, – je-li nám třeba církve zřízené tak, aby mohla ve své lůno pojmout vše, co je z této země a z těla, – je-li nám třeba dost košatého stromu, aby si na něm mohli vybudovat hnízdo nebeští ptáci z ovzduší, pak je jistě Řím takovou půdou, která nejlépe vyhoví našim myšlenkám. Ale jestliže jsme naopak dostatečně poznali Krista a Jeho vzácné evangelium, jsme nuceni vzdát se s hrůzou a odporem této země, vidouce něco tak nízkého, tak zhrublého, tak satanského a ode všech zásad a poznání Jeho svatosti vzdáleného, nenalézajíce místa jako Noemova holubice, aby-chom tam mohli svou nohou spočinout.
Církev nemá své místo na této zemi, ale je tu ovšem dost toho, čemu se dnes říká náboženství. Téměř nesčetné sekty, pouhé náboženské vyznavačství nalezneme všude, jako i spory o články učení, ale kde bychom uprostřed toho všeho mohli vidět Církev v jejím svatém charakteru čisté panny (2.Ep. Korintským 11,2)? Marně bychom ji hledali v té hromadě sekt, světáctví, pokrytectví a strnulé, mrtvé formy. To vše dohromady vytváří obludnou nestvůrnost, jejíž hrozné chyby vydávají v porouhání Boží jméno a v posměch jméno křesťanství. Skutečně, při pomyšlení na dnešní křesťanstvo není možné představit si je jinak, než jako hromadu zla všeho druhu: s lakomstvím, světáctvím a se všemi skutky falešné víry, přičemž vše je přikryto pláštíkem „svatého“ vyznávání a „svatých“ slov, což tím více pohorší každého, komu tane na srdci Kristova sláva.
Ovšem i tam bývají některé vzácné výjimky – i v křesťanstvu je malý počet jmen, která – skrze milost – neposkvrnila svůj šat (viz Zjevení 3,4). Tu a tam můžeme spatřit jiskřičku světla mezi kouřícím se popelem. Jsou, buď za to veleben Bůh, jednotlivci, kteří chtějí vzývat Pána ze srdce čistého. Kéž by Bůh ráčil rozmnožit jejich počet, a nejen to, ale přivedl je až k tomu, aby společně kráčeli v souladu svatosti a lásky, aby se nepříteli nepodařilo zlákat je co ostatek na svou půdu, ale aby namísto toho bylo našemu slavnému Mistru a Pánu i uprostřed zjevných a skrytých nepřátel vydáváno svědectví. Žel, kdyby u mnohých nebyla touha zjednat si nějaké místo mezi svými bratřími, většina by se snažila brzy se ode všech takových věcí vzdálit. Je však všeobecně platné a trvající přikázání o tom, že se máme shromažďovat a žádný křesťan by neměl odmítnout podřídit se tomuto přikázání. Odtud pak plyne potřeba mít určitý střed, k němuž by se křesťané jako takoví mohli shromažďovat, protože kdyby všichni žili vzájemně od sebe odděleně, nemohlo by být „shromáždění naše“, a tím by zůstalo bez povšimnutí jedno z nejpodstatnějších přikázání (viz Ev. Matouše 18,20; Ep. Židům 10,25).5
Je však nesmírně požehnané, že přes zarmucující obraz, který skýtá dnešní vyznávající církev, věřící vždycky může upokojit svého ducha připomenutím si, že Církev je nahoře. Pomyšlení na její nebeskou povahu dodává duši klid a potěší ji i v situacích, o nichž se bude zdát, že zlomí všechnu odvahu. Chybili jsme, že jsme v praxi neuchovali své nebeské postavení, ale nechybil Bůh, že nám to místo zachoval a ostříhal je pro nás.
Nikdy nesmíme ani na okamžik přestávat uskutečňovat, že Církev je jakožto Kristovo tělo na nebeských místech. Ztratíme-li z o-čí toto její vzácné místo, zbude nám pak už jen bídně se rozhodnout pro nějakou sektu, jimiž se to dnes v křesťanstvu jen hemží. Ale jaká je to volba: hledat mezi tím něco, co by se nejvíce podobalo originálu, když z něj stěží někde nalezneme jediný tah štětcem! Navenek by se možná ještě někde z Církve našlo něco formálního, ale podstata je pryč, živá skutečnost je ztracena, a ti, kteří marně chtějí hledat Církev na tomto světě by mohli, kdyby chtěli, slyšet, ač ne hlasem andělů, nýbrž skrze svaté výroky Písma tato slova: „Co hledáte živého mezi mrtvými?“ (Ev. Lukáše 24,5). Plátna po zemřelém dosud mohou být viděna [rozuměj: v obrazném smyslu], ale tělo tu už není. „Není [církev] zde, nýbrž vstala [z mrtvých]“ (viz Ep. Koloským 3 a Ep. Efezským na více místech).
Nuže v Eliáši Tesbitském máme příklad moci víry v Boží zaslíbení v takové době, kdy se všechno kolem zdálo být jejich pravým opakem. To ho také povzneslo nad všechno okolní zlo, takže postavil oltář ze dvanácti kamenů, s plnou důvěrou a ubezpečením, jako kdysi Jozue uprostřed vítězných izraelských vojsk, když na březích Jordánu postavil památník vítězství (Jozue 4).
Ale musím už zakončit kapitolu, která se mezitím rozšířila na nečekané rozměry. Viděli jsme zásadu, na jejímž základě chtěl prorok způsobit nápravu. Byla to skutečně dobrá zásada, a proto ho Bůh může poctít. Oheň z nebe zmátl Bálovy proroky, utvrdil víru proroka a vysvobodil izraelské syny ze žalostného postavení, v němž kulhali na obě strany. Eliášova víra připravila místo, aby Bůh mohl působit, protože okolo oltáře vyhloubil struhu, a naplnil ji vodou, zkrátka: učinil všechno možné, aby se jasně muselo ukázat, že Boží vítězství je dokonalé, naprosté, a k němu vskutku došlo. Bůh vždy odpoví na volání jednoduché víry. „Hospodine, Bože Abrahama, Izáka a Izraele... odpověz mi, aby všechen lid věděl, že ty, Hospodine, jsi Bůh, a že ty jsi obrátil zpět srdce jejich!“ (1.Královská 18,36.37). Byla to moudrá modlitba – proroku tanul na mysli jenom Bůh a Jeho lid. Neříká: „Odpověz mi, aby tento lid poznal, že jsem pravý prorok“, nýbrž jeho jediným zřetelem je obrátit lid zpět k Bohu jejich otců, opět vidět, jaké místo měli zaujmout pro Boží práva naproti dřívějším požadavkům Bála. A Bůh slyšel i vyslyšel, neboť sotvaže Eliáš ukončil svou modlitbu, když „v tom spadl oheň Hospodinův, a spálil zápalnou oběť i dříví a kameny i hlínu; vodu pak, která byla v příkopu, vypil. A když to všechen lid viděl, padli na svou tvář a volali: „Hospodin – on je [pravý] Bůh! Hospodin – on je [pravý] Bůh!“ (1.Krá-lovská 18,39).
Pravda tu slavila vítězství! Bálovi proroci byli naprosto zmateni! Boží prorok ve svatém rozhořčení mísí jejich krev s vlnami Císonu (1.Královská 18,40) a poněvadž zlo je odsouzeno, není už žádná překážka ke sdělení Božího požehnání, které Eliáš oznamuje Achabovi slovy: „Jdi, jez a pij, neboť je to zvuk velikého deště“ (41.v.). Jak nám ta slova vykreslují pravý charakter Achaba: „Jez a pij“. To bylo vše, co dovedl, anebo lépe: oč se staral, aby to uskutečnil. Vyšel hledat píci, a nic víc, a tu mu prorok přináší novinu, která tak dobře padla k jeho tužbám. Eliáš přece na něm nemohl žádat, aby spolu s ním šel Bohu děkovat za to slavné vítězství nad zlem, neboť dobře věděl, že by taková žádost u Achaba nenalezla ozvěnu. A přece oba byli Izraelité. Ale jeden byl v obecenství s Bohem, druhý však otrokem hříchu, takže zatímco Achab měl své potěšení v „jídle a pití“, Eliáš nalézal svou radost v osamění s Bohem. A byla to radost nebeská, svatá a požehnaná! Kdo by raději nevolil svatost v obecenství s Pánem namísto honby člověka požitkáře za hrubými, mrzkými a v nízkost uvádějícími radovánkami?
Ale povšimněte si rozdílu v chování Eliáše v přítomnosti člověka a v Boží přítomnosti. Potkal se s Abdiášem, jenž byl svatý na nepravém místě, s výrazem důstojnosti a vznešenosti; potkává se s Achabem se spravedlivou přísností; objevuje se mezi tisíci nešťastnými, pobloudilými bratřími s pevností a milostí pravého reformátora. A konečně přistupuje k ničemným Bálovým prorokům – nejprve s posměchem, ale potom s mečem pomsty. Tak se choval před lidmi. Ale jak přistupoval k Bohu? „Sklonil se [až] k zemi a přiložil svou tvář mezi svá kolena“ (42.v.). Takto se choval před Bohem. Vše je obdivuhodné. Tento prorok znal své místo před Bohem i před člověkem. V přítomnosti lidí jednal – podle okolností – v moudrosti Ducha; ale v Boží přítomnosti se s upřímnou a čest vzdávající pokorou klaní. Kéž by se takto dovedli chovat všichni služebníci Páně na této zemi v nejrůznějších situacích!
Nyní budeme doprovázet proroka ve značně odlišných událostech.
* * *
5. kapitola
Prorok na hoře Oréb
Mezi těmi, kdo v dějinách Kristovy Církve zaujímali nějaké význačnější místo, bylo málo těch, jejichž běh by se někdy nevyznačoval nápadnými změnami: můžeme o nich říci, že byli jako ti, „kteří se plaví na moři na lodích, pracujíce na velikých vodách: ... vznášejí se až k nebi, sestupují dolů do hlubin; jejich duše se rozplývá v jejich úzkosti“ (Žalm 107,23.26). Jednou je uvidíte na vysoké hoře, jindy zase v údolí; tu se s radostí vyhřívají na slunci, a ihned zase jsou deptáni bouří. A neplatí to jen o nějakých význačných osobnostech, ale téměř každý křesťan, i kdyby jeho cesta byla klidná a v ústraní, okouší něco z takových změn. Skutečně se zdá, že nikdo nemůže projít dráhou určenou věřícímu člověku, aby se na své cestě nepotkal s nějakými nerovnostmi. Cesta, která vede pouští, musí být drsná a hrbolatá, a je dobře, že je taková, neboť není křesťana, jestliže usuzuje o věcech zdravě, který by nechtěl raději být veden po drsné, hr-bolaté cestě, nežli jít hladkou a kluzkou cestou.
Pán ví, že potřebujeme být zkoušeni těžkostmi nejen proto, abychom nakonec došli tím sladšího odpočinutí, ale také abychom tím více byli vyučeni, abychom byli připraveni a přizpůsobeni místu, které máme zaujmout. V království, pravda, nebudeme potřebovat zkoušky, ale budeme potřebovat ty dary milosti a schopnosti duše, které se utvářely po dobu soužení a utrpení pouště. Budeme pak nuceni uznat, že naše cesta po této zemi nebyla příliš drsná, ale naopak že ani jedna zkouška, která tu byla naším údělem, opravdu nebyla tak těžká, abychom jí nemohli projít. Dnes vidíme věci mlhavě a často nejsme s to rozeznat nutnost nebo příčinu našich mnohých těžkostí a strastí, ba co více, naše netrpělivá tělesná schránka je až příliš na-kloněna ke vzpírání se a reptání, ale je-li nám z milosti dáno, že jsme trpěliví, tedy můžeme bez rozpaků a celým srdcem říci: „vedl nás po přímé cestě, abychom přišli k nějakému městu k bydlení“ (podle Žalmu 107,7).
Proud těchto myšlenek vzbudily v mé mysli výjevy, v nichž našeho proroka nalézáme v 19.kapitole. Zdá se, že ani netušil velkou bouři, která na něj právě hrozila udeřit. Sestoupil z vrcholu Karmel a v moci Ducha předběhl Achaba i jeho vůz, aby se s ním potkal v Jezreel, ale tam ho má zasáhnout rána, a to od jedné osoby, která se zatím zdržovala v pozadí. Byla to podlá Jezábel. Řekl jsem, že se zatím zdržovala v pozadí, ale nezahálela tam. Jistěže ovlivňovala svého slabého manžela a využívala jeho moci k provedení svých bezbožných plánů. Vždyť svůj dům otevřela Bálovým prorokům a hostila je u svého stolu. To vše dělala ve prospěch zájmů svého muže. Na Jezábel je třeba se dívat nejen jako na jednu osobu. Duchovní úsudek čtenáře v ní spatřuje osobu, která reprezentuje celou třídu lidí, ba je přímo zosobněním principu, který po všechna staletí působil proti Boží pravdě, a který se v plné zralosti objevuje v Knize Zjevení v po-době veliké nevěstky. Duch Jezábel je duchem pronásledování, duchem, který se vždy staví nepřátelsky ke všemu Božímu, a je to duch činný, silný a vytrvalý, v němž snadno můžeme rozeznat houževnatost satana.
Duch Achaba se značně lišil od ducha Jezábel. V Achabovi máme člověka, který proto, aby ukojil své tělesné a světské žádosti, se vůbec nestará o náboženství. On se ani nechtěl namáhat rozhodováním mezi právy Hospodina a požadavky Bála. V jeho očích si byli oba rovni. Takovým člověkem mohla Jezábel samozřejmě dobře vládnout, obracejíc ho podle svých zlovolných záměrů. Dbala na to, aby se králi dostalo všeho, co by uspokojilo jeho přání, a zatím s ustavičně činnou vychytralostí využívala královské moci proti Boží pravdě. Vždy se najdou Achabové, kteří by byli nástrojem v rukou nějaké Jezábel.
A ve Zjevení, kde všechny síly, které působily, které působí a ještě budou působit, jsou spatřovány ve svém úplném uzrání, vidíme nevěstku sedící na šelmě, tj. zkažené náboženství, které bude vládnout mocí onoho věku, aneb, jinými slovy, ducha Jezábel v plném rozvinutí, majícího k dispozici rovněž plně vyvinutého ducha Achaba. V tom všem je skryt vážný hlas, mluvící k nynějšímu pokolení: „Kdo má ucho, slyš!“ Lidé se stávají stále lhostejnějšími k požadavkům a zájmům Boží pravdy na zemi. Nestarají se ani o Krista, ani o Bála, jen když se mohou dále točit kola obrovitého stroje jejich požitkářství a nejsou ničím brzděna. Můžete si vybrat zásady podle libosti a mít je po ruce. A tak se spojují lidé nejvýš protikladných charakterů a zásad, skrývajíce tyto zásady, ale všechno, i horlivost a sílu vkládají do další honby za pozemským přeludem. Takový je duch, takové jsou touhy tohoto věku, takže jakmile duch Jezábel povstane, strhne všechno lidstvo na cestu, na níž se už příliš nalézá – na cestu, která nepochybně povede k smrti a k věčným mrákotám. Jak je to vážné, velice vážné pomyšlení! Znovu opakuji: „Kdo má ucho, slyš!“
Viděli jsme, že od Jezábel doléhá k prorokovi otřesná hrozba a zdá se, jako by úplně zlomila jeho ducha. „Tedy Achab oznámil Jezábel všechno, co učinil Eliáš, [a podrobně], jak všechny proroky usmrtil mečem“ (1.Královská 19,1). Všimněte si slov: „Achab oznámil Jezábel ...“. Tato událost ho nezajímala natolik, aby sám přikročil k účinným odvetným opatřením, anebo, jinak řečeno: i kdyby ta událost velice vzbudila jeho zájem, neměl dostatek rozhodnosti a síly, aby se s ní hned a přímo vypořádal. Jeho očím se též mohlo zdát, že veliký déšť asi souvisel se smrtí proroků, a proto mohl celkem zůstat klidný, když se dověděl o tom krveprolití. Co mu bylo do nějakého Bála nebo Hospodina? Vůbec nic. Pokud takový Achab a všich-ni, kdo se mu podobají, mají co „jíst a pít“, vůbec je nezajímají otázky zbožnosti a pravdy. Je to hrubá, nepochopitelná ohavnost, bídné a nesmyslné požitkářství. Synové tohoto věku, vy všichni, jejichž touhy jsou vyjádřeny v těch slovech: „Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme!“ (1.Korintským 15,32), vzpomeňte si na Achaba, jak hrozný byl jeho konec, konec toho života plného jídel a pití: „psi lízali jeho krev“ (1.Královská 22,38). A pokud šlo o jeho duši, ach, věčnost ukáže její úděl!
Ale v Jezábel vidíme ženu, jíž nechyběl ani zájem, ani rozhodnost. Pro ni byla rozepře mezi Hospodinem a Bálem nejvýše významná, a tak je rozhodnuta ihned zasáhnout: „Proto Jezábel poslala posla k Eliášovi a vzkázala mu: „Toto ať mi učiní bohové a toto přidají, jestliže neučiním tvému životu zítra v tento čas, jako ty každému z nich!“ (1.Královská 19,2). Vidíme tu, že prorok je nyní veden trpět bouři protivenství. Na hoře Karmel stál proti všem Bálovým prorokům. Až do té doby byla jeho dráha plná vítězství, plynoucích z jeho obecenství s Bohem. Nyní však se zdá, jako by jeho slunce mělo zapadnout a obzor ztemnit a zachmuřit se. „A když to uviděl, vstal, a odešel pro zachování svého života, a přišel do Bersabé, která patří k Judsku, a zanechal tam svého služebníka. Sám pak šel na poušť cestou jednoho dne a posadil se pod jeden kručinkový keř. A prosil, aby mohl [doslova: aby jeho duše mohla] zemřít, a řekl: ‚Už je dost, vezmi tedy duši mou, neboť nejsem lepší než moji otcové‘“ (3.-4.v.).
Eliášův duch je skleslý, nevidí už nic jinak, než jakoby skrze onen temný mrak, jenž ho obklopuje. Zdá se mu, jako by všechna jeho práce byla zbytečná, nepřinášející žádné ovoce. Zbývá mu již jen poslední: ulehnout a zemřít. Jeho srdce je zdeptané tím, co se mu zdá marnými a neužitečnými snahami o obrácení lidu k původní víře, a toužebně si přeje vejít do odpočinutí. Ale za tím vším můžeme vidět jenom netrpělivost a nevěru. Na hoře Karmel Eliáš nemluvil o tom, že by už rád odešel z tohoto světa. Tam ještě všechno bylo samé vítězství. Tam byl přesvědčen, že ještě má před sebou veliké dílo; tam se ještě domníval, že může být Hospodinu co platný, a proto zatím ani v duchu nepomýšlel na odchod z tohoto života.
Ale Pán chtěl Svému služebníku ukázat nejen, co bude musit vykonat, ale také, co bude musit vytrpět. „Vykonat“ – to se nám ještě může líbit, ale „vytrpět“ – už tolik neoblibujeme. A přece Pán bývá stejně tak oslaven tím, kdo tiše trpí, jako služebníkem, který je v práci nejhorlivější. Ovoce milosti, způsobené ve svatém, který je zmocněn tiše snášet i prodloužené utrpení, vydává Pánu stejně libou vůni jako ovoce věrné služby. Toto si měl náš prorok vštípit. Ale žel, naše srdce tomu velmi dobře rozumějí a ihned se dovedou vžít do takového stavu zarmoucení a skleslosti. Zřídkakdy nalezneme služebníka Páně, který by si už aspoň jednou nebyl velice přál odložit zbroj a být zproštěn útrap boje, zvláště ve chvíli, kdy se mu zdálo, že všechna jeho práce i svědectví bylo nadarmo, když byl téměř nakloněn dívat se na sebe jako na někoho, kdo ještě zbytečně zabírá místo na zemi. Ale namísto toho je třeba ještě vyčkat na Boží čas, a do té doby jít cestou věrného svědectví – trpělivě a bez reptání.
Je nesmírný rozdíl mezi přáním: být již zproštěn zkoušky a utrpení, a touhou: být už doma, v domě svého Otce. Pomyšlení na odpočinutí je ovšem sladké, nevýslovně sladké takovému člověku, který klesá, jsa utrmácen prací. Je sladké myslit na „mnohé příbytky“, které nám získala krev našeho Pána Ježíše Krista; je milé přemýšlet o chvíli, kdy náš milosrdný Bůh setře z našich očí všelikou slzu; je tak líbezné pomýšlet na zelené pastvy a prameny živé vody, k nimž Beránek bude vodit Své stádce po všechny věky budoucí slávy... krátce: všechen výhled, který se naskýtá zraku víry, je vzácný, plný radosti, ale přesto nemám říkat: „Už je dost, vezmi tedy duši mou.“ To by byl projev ducha netrpělivosti a takové podsouvané řeči se máme vždycky bránit. Jak rozdílný je stav ducha, který k nám dýchá z těchto slov apoštola Pavla: „Obojím tím jsem tísněn, maje žádost odejít a být s Kristem, což by bylo mnohem lepší, ale pozůstat v těle je potřebnější kvůli vám. A v tomto spoléhání vím, že pozůstanu a s vámi všemi pobudu k vašemu utvrzení a radosti ve víře“ (Ep. Filipským 1,23-25). Z těchto slov k nám promlouvá skutečně křesťanský duch.
Služebník Církve musí především toužit po blahu Církve, a ne po vlastní výhodě. Kdyby Pavel měl na zřeteli jenom sebe, jistě by nechtěl zůstat na této zemi ani o chvíli déle; ale když se zamyslil nad stavem a potřebami Církve, rád chce zůstat déle, prodlet, chtěje přispět k jejímu prospěchu a radosti víry. Rovněž toto mělo být přáním Eliáše. Měl si přát zůstat ještě na zemi pro blaho Izraele. Ale žel, v tom selhal. Puzen nevěrou prchá na poušť, podle hlasu svého srdce a k zachování vlastního života, a tam vyslovuje přání, aby mu byl život vzat, jen proto, aby unikl zkouškám, které mu přivodila věrnost v zaujatém postavení.
Máme tu velice praktické naučení. Nevěra by nás vždy vedla pryč z místa svědectví a služby. Dokud Eliáš chodil vírou, stál na svém místě služebníka a svědka, ale jakmile víra zmizela, opouští to místo a utíká na poušť. Nevěra nás vždycky činí nezpůsobilými pro službu, anebo působí, že jako služebníci býváme neužiteční. Na Boží roli nemůžeme nic vykonat, leč v síle víry. Toto bychom si měli vštípit zvláště v dnešní době, kdy tolik lidí opouští postavení věrnosti, anebo z něj trvale odchází. Myslím, že můžeme směle říci, že vždy, když někdo opouští vyznačené místo svědectví, bývá k tomu zpravidla puzen skutečnou nevěrou. Tak například vídáme mnohé, kteří se kdysi postavili na takové místo s dosti velikou rozhodností, poněvadž, jak říkají, pochopili onu velikou pravdu: přítomnosti Ducha Svatého v Církvi. Ale je-li tato pravda správně chápána a uskutečňována, vysvobodí křesťany, pokud jde o víru, z jakékoli závislosti na autoritě člověka a povede je ven, za stany ven – z církevních systémů, které uznávají, prosazují a drží autoritu určitých lidí.
Jestliže je to Duch Svatý, jenž řídí Církev, nemá člověk žádné právo zasahovat do Jeho vedení, nemá právo nařizovat a zakládat různé obřady: protože bude-li to dělat, uchvacuje pro sebe nejvýš domýšlivým způsobem práva, která patří výhradně Bohu. Jestliže tedy někdo celým srdcem věří této pravdě, jeho víra jistě nebude bez odezvy ve způsobu praktického života, naopak: bude se cítit nucen projevit nesouhlas s každým zřízením, v němž je pravda skrze skutky zapírána, a od takové společnosti se oddělí. Nejde tu o osoby anebo o věci, k nimž on se může anebo má připojit; význam otázky je jinde. Prvním úkolem člověka je „přestat zle činit“ (Izaiáš 1,16), a teprve potom: „naučit se dobře činit“ (Jeremiáš 13,23). A přece mnozí z těch, kteří kdysi vyznávali, že tuto pravdu pochopili a že se podle toho řídili, mezitím ztratili víru, k níž je tato pravda nadchla, a tak opustili své výrazné postavení a znovu se obrátili k systémům, z nichž vyšli. Jako Eliáš ani oni nenalezli vše, čeho se nadáli, a to, co očekávali, se nedostavilo. Toto je přivedlo k odchodu, a tak šli podle hlasu svého srdce, a mnohým z nich se možná zdálo, že mohou říci: „Už je dost, vezmi tedy duši mou...“
Žel, nejedno srdce, které kdysi chovalo ty nejvznešenější naděje o Církvi, je dnes sklíčeno až k zemi pod tíží zármutku zlomeného ducha. Ti, kdo prohlašovali, že znají pravdu o přítomnosti Ducha Svatého v Církvi a jiné pravdy s tím spojené, a tvrdili, že podle toho tak prakticky chodí, – nemáme-li povědět více – selhali v tom, že je měli uskutečňovat, ale nejen to, nýbrž často se nízce projevilo i jejich „já“ a nepřítel hned pospíšil využít všech těch bíd ve svůj prospěch. Ďábel toho s úspěchem zvláště použil u těch, kteří jistě toužili zůstat přímí ve svědectví Kristu, ale když viděli chyby ve všem, co mělo ráz společného svědectví na této zemi, zoufali si a opustili své místo. Ale nechť si všichni křesťané dobře všimnou: byla to nevěra, která vypudila Eliáše k útěku na poušť, a bývá to rovněž nevěra, opouští-li křesťan své místo ve svědectví, k němuž by ho jinak musila přivést pravda o přítomnosti Ducha Svatého v Církvi.
Ti, kdo se vzdalují, ukazují, že nehleděli k Bohu a k Jeho věčně neproměnné pravdě, ale jenom k člověku a k jeho proměnlivosti. Je-li naše cesta založena na Boží pravdě, nijak na ni nebude moci působit proměnlivost člověka a jeho chyby. Člověk může chybit, a chy-buje dost často – i když má nejlepší snahu uvádět v praxi Boží pravdu, ale mohou snad chyby člověka Boží pravdu vyprázdnit nebo zrušit? „Odstup to! Ale budiž Bůh pravdomluvný, ale každý člověk lhář“ (Ep. Římanům 3,4). Jestliže ti, kdo se navenek hlásí k požehnanému učení o jednotě těla Církve, se rozdělují na různé strany, jestliže ti, kdo drží učení o přítomnosti Ducha Svatého v Církvi ve všech věcech správy a služby, se v praxi opírají o autoritu člověka, – pakliže ti, kdo říkají, že očekávají na osobní zjevení se a království Pána Ježíše, baží po věcech tohoto světa – zdali pak mohou všechny ty nedůslednosti zrušit nebeské zásady?
Děkujme Bohu, neboť pravda zůstane pravdou až do konce. Bůh vždy bude Bohem, i kdyby se člověk ukázal tisíckrát nedokonalejším, než je. A tak namísto abychom zlomeni odcházeli, poněvadž lidé v uplatňování pravdy selhali, raději chtějme tu pravdu pevně držet jako jedinou oporu svých duší uprostřed všeobecně se ukazujících trosek a roztržek. Kdyby byl Eliáš pevně držel pravdu, která naplňovala jeho duši, když byl na hoře Karmel, nikdy by se neoctl pod kručinkovým keřem, a nikdo by ho neslyšel říkat: „Už je dost, vezmi tedy duši mou, neboť nejsem lepší než moji otcové“.
Ale Pán se setkává se Svým zemdleným služebníkem v milosti, třebaže spí pod keřem: „Neboť On zná slepení naše, v paměti má, že jsme prach“ (Žalm 103,14). A tak namísto aby souhlasil s prosbou Svého unaveného, zlomeného služebníka, raději ho chce pozdvihnout a zmocnit k dalším bojům. Toto jistě není „způsob, jak jedná člověk“ (2.Samuelova 7,19) – ale je to – buď navěky velebeno Jeho jméno, způsob, jak jedná Bůh. Jeho cesty nejsou jako cesty naše, ani Jeho myšlení nejsou jako naše myšlení. Člověk často jedná se svým bližním krutě a přísně a nemá pro něj slitování, ale Bůh tak nejedná. Ten vždy jedná se Svými dětmi s velice soucitným slitováním. Dobře rozuměl Eliášovi. Rozpomenul se na prorokovu věrnost, s níž vyšel do boje za Jeho jméno a pravdu, a proto mu vychází na pomoc ve chvíli jeho sklíčenosti. „I ulehl a spal pod tím kručinkovým keřem, a aj, anděl se ho dotkl a řekl mu: Vstaň, pojez! A on pohleděl, [a] hle, u jeho hlavy ležel koláč, pečený na horkých kamenech, a džbán vody. I pojedl a napil se, a zase ulehl. I navrátil se Hospodinův anděl zase podruhé, a dotkl se ho a řekl: Vstaň, pojez, neboť cesta je pro tebe příliš dlouhá. A on vstal, pojedl a napil se, a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až na Boží horu Oréb“ (1.Královská 19, 5-8).
Pán zná lépe než my, jaké úkoly jsou před námi a v milosti nás podle míry, kterou vidí za potřebnou, zmocní, abychom je provedli. Zarmoucený prorok chtěl spát, ale Pán ho chce posilnit k další službě. Podobně i učedníci v zahradě Getsemane byli sklíčeni při pohledu na zdánlivé rozbití všech nadějí, které tak vřele chovali; upadají v hluboký spánek, zatímco jejich Pán si přál, aby měli svá bedra přepásaná a ruce posilněné k těžkým zkouškám, které byly před nimi. Ale Eliáš pojedl a napil se a takto posilněn šel až na Oréb, Boží horu zákona. I tam ještě musíme vidět bídné projevy ducha netrpělivosti. Zdá se, jako by Eliáš byl definitivně rozhodnut opustit své místo služby a svědectví. Když už nemůže spát pod kručinkou, vchází do úkrytu jeskyně. „A všel tam do jeskyně a přenocoval tam“ (9.v.).
Jestliže se některý křesťan opováží opustit místo, na kterém byl skrze víru ostříhán, nedohlédne předem, jak hluboko až může klesnout. Jenom víra, ustavičná víra v Boží slovo je s to zachovat nás na dráze služby, neboť víra působí, že člověk se spokojuje s čekáním na konečný cíl, zatímco nevěra, která hledí jen k přítomným nestálým věcem, klesá v úplnou malomyslnost. Křesťan s tím musí počítat, že na této zemi ho čekají jen zkoušky a zklamání. Někdy sice sníme o odpočinutí a štěstí, které bychom mohli v jistých podmínkách nalézt, ale jsou to jen sny. Eliáš jistě doufal, že uzří, jak obrovská změna byla způsobena skrze něj, ale namísto toho je ohrožen jeho život. S tím ale musil počítat a měl se na to připravit. Muž, který se chrabře postavil proti Achabovi i proti všem Bálovým prorokům, měl jistě být schopen snést vzkaz jedné ženy. Jenže toto se nestalo – jeho víra zmizela. Jestliže někdo přestává věřit, bojí se i vlastního stínu. Když vidíme proroka na hoře Oréb, bezděky nás napadá otázka: je to ještě tentýž muž, kterého jsme viděli, jak na hoře Karmel opravuje oltář ze dvanácti kamenů a hájí tam tak vítězně věc izraelského Boha před tváří svých bratří? Ach, jak chatrný tvor je člověk, není-li podepírán jednoduchou vírou v to, co říká Bůh! Tak se i David jednou mohl utkat s Goliášem v moci víry, ale jindy zase říká ve svém srdci: „Již jednoho dne sejdu od ruky Saula...“ (1.Samuelova 27,1). Víra se staví nad věci, které jsou vidět, a hledí k Bohu; nevěra však ztrácí Boha s očí a hledí jen k viditelným věcem. Nevěra říká: „Zdálo se našim očím, že jsme jako kobylky“, ale víra říká: „Zcela jistě je přemůžeme!“ (4.Mojžíšova 13,34.31).
Hospodin nenechá Svého služebníka v jeskyni; nepřestane ho sledovat, ale bude působit, aby se zase vrátil k místu, odkud ho zavedla jeho netrpělivost a nevěra. „A aj, slovo Hospodinovo [stalo se] k němu a [řeklo mu]: Co tu děláš, Eliáši?“ Jaká to byla výtka! Proč se vůbec Eliáš skrýval v té jeskyni?
Proč opustil vzácné místo svědectví? Pro vzkaz Jezábel, a protože jeho služba nebyla uznána tak, jak očekával. Domníval se, že si zaslouží radostnější sklizeň za všechnu svou práci, než jen výhrůžný vzkaz a opuštění všemi. Proto se skryl do jedné horské jeskyně, jež byla vhodným místem k dalšímu živení osobní nespokojenosti. Nuže, je třeba připustit, že v tom, co se událo, skutečně bylo něco, co mohlo zranit srdce proroka: vyšel ze svého poklidného úkrytu v Sareptě, aby se postavil před celý národ, ovládaný učením Jezábel a celé armády proradných kněží a proroků. Boží milostí uvedl ty proroky ve zmatek. Bůh dává sestoupit ohni z nebe jako odpověď na jeho modlitbu, a zdá se, že celý Izrael pochopil pravdu, jak byla ukázána.
To vše mohlo velice pozdvihnout prorokovy naděje. Zatím však je po tom všem jeho život ohrožen, nikdo se nestaví na jeho stranu, prorok je obklopen temným mrakem, odchází z boje a hledá úkryt v jedné jeskyni. Je rychlejší ke kritice jiných, namísto aby přímo jednal. Tím víc k tomu musíme přihlédnout, než vyslovíme soud nad činy Eliáše Tesbitského, služebníka, kterému se dostalo tolikeré cti. Ale i když budeme ohleduplní v kritice, přece si smíme z tohoto úseku prorokova života vzít pro sebe mnohé poučení a výstrahu. Můžeme se tu naučit něčemu, čeho je nám velice třeba.
„Co tu děláš?“ je otázka, která by, jsouc na místě, mohla být prá-vem položena nejednomu z nás, když podlehneme netrpělivosti a nevěře, opustíme své místo služby mezi bratřími a jdeme spát pod keř anebo se ukrýt v nějakou skalní sluj. Zda dnes není mnoho těch, kteří kdysi byli chrabrými obhájci zásad o jednotě a shromažďování Božího lidu, ale buď usnuli anebo se skryli, tj. kteří již nic nedělají k zjevování a šíření pravd, které kdysi zastávali a obhajovali. Je to velice smutné. A takovým zvláště důrazně platí otázka: „Co tu děláš?“ Ano, co to je za jednání? Zda tím nedělají opravdovou škodu Ježíšovým ovečkám? Kdo se takhle vzdaluje, není neškodný, ale skutečně škodí; působí svým bratřím opravdovou škodu. Bylo by lépe, aby se nikdy nebyl stal podněcovatelem k zásadním pravdám, které potom opustí. Takový na sebe uvaluje velkou vinu, protože upozorňoval jiné na velké zásady Boží pravdy, ale sám je opouští. „Jestliže někdo neví, nevěz!“ (1.Ep. Korintským 14,38). Můžeme mít lítost nad nevědomostí, snažit se někoho lépe poučit, ale toho, kdo jednou vyznával známost pravdy a pak ji opustil, nelze mít za politováníhodného, ani za takového, jenž by měl být poučován.
Ale nejen nevěra anebo zklamání, pokud jde o některé pravdy, vede mnohé k neblahému odchodu. Může to působit i zklamání (skutečné nebo zdánlivé) ve službě. Na Eliáše asi zapůsobilo zvláště toto. Vítězství, které sklidil na hoře Karmel, v něm jistě probudilo ještě vyšší očekávání o jeho službě, a proto nečekal, že se setká s pravým opakem. Nuže, jediným lékem proti oběma těmto mravním nemocem, totiž: nevěře v důležitou pravdu a zklamání v naší službě, je: ustavičně upírat svůj zrak jen na Ježíše. Uvidíme-li například lidi, kteří vyznávají obě ty veledůležité pravdy: jednotu Církve a ustavičnou přítomnost Ducha Svatého v Církvi a tvrdí, že je znají, a přece žalostně pokulhávají v praktickém uskutečňování těchto pravd, máme proto odejít a tvrdit opak? Nedopusť to Bůh. Vždyť by to znamenalo, že Boží pravdu činíme závislou na věrnosti člověka, což duchovní křesťan nikdy nepřipustí. Raději hleďme vzhůru a vizme Církev jako tělo Kristovo, jehož každý úd má na věky věků své jméno zapsané v Boží knize. Stejně tak, když vidíme Ježíše Krista sedícího po Boží pravici v nebesích, máme nezvratný důkaz přítomnosti Ducha v Církvi
Budiž Bohu chvála za jistotu, opravdovost a bezpečnost, jíž opatřil všechny tyto pravdy. „Neboť darů milosti a povolání Bůh nelituje“ (Ep. Římanům 11,29). Ostatně jsou-li křesťané zkoušeni kvůli své službě, snaží-li se nepřítel odvrátit je rozmrzelostí anebo sklíčením ducha, nechť jen zkusí upřít svůj zrak na Ježíše a nechť se rozpomenou, že i kdyby tvárnost věcí na tomto světě byla nevímjaká, rychle se blíží okamžik, kdy všichni, kdo v jednoduchosti sloužili Pánu, jsouce puzeni láskou k Němu, sklidí plnou odměnu. Ale musíme se mít na pozoru, aby se naše služba anebo její ovoce nějak nepostavilo mezi naše duše a Krista. Je v tom veliké nebezpečí. Někdo může přistoupit k dílu s opravdovou, upřímnou oddaností svému Pánu a Mistru, ale lstí nepřítele pro slabost svého srdce se brzo může stát, že ve svých myšlenkách dá své práci první místo – místo, které patří jedině Kristu. Kdyby byl Eliáš měl před svým zrakem více Boha Izraele, nebyl by poklesl v beznaděj.
Ale pravý stav prorokovy duše můžeme poznat z jeho odpovědi na Boží výtku: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů; neboť izraelští synové opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře a tvé proroky usmrtili mečem; i zůstal jsem já sám, a usilují o můj život, aby mi jej vzali“ (1.Královská 19,14). Jaký je rozdíl mezi touto řečí a onou, kterou mluvil na hoře Karmel! Tam obhajoval Boží věc, a zde brání sám sebe – tam se snažil přivést své bratry k obrácení, představovav jim Boží pravdu, zde však na své bratry žaluje a vynáší před Bohem jejich hříchy.6
„Velice jsem horlil“, ale oni „opustili tvou smlouvu“, atd. Toto byl způsob, jímž prorok v jeskyni na hoře Oréb dával průchod své nespokojenosti. Považuje se – aspoň se to tak zdá, za jediného člověka, který pro Boha něco udělal anebo dělá. „I zůstal jsem já sám, a usilují o můj život, aby mi jej vzali.“ Nuže to vše byl jen přirozený důsledek postavení, které zaujal, ubíraje se cestou svého bídného srdce. Jakmile Boží služebník opustí své místo ve svědectví a v službě, kterou mezi bratřími zastával, začne se vynášet a bude na ostatní žalovat. Ano, dokonce i jeho útěk má být potvrzením jeho věrnosti a jejich pádu! Jenže všem, kteří se takto od svých bratří oddělují, házejíce na jejich hlavu obvinění, platí ta vážná slova: „Co tu děláš?“ – „Kdo má ucho, slyš!“
Mezitím je náš prorok vyzván, aby vyšel z místa své samoty. Hospodin mu řekl: „Vyjdi ven a stůj na hoře před Hospodinem. A hle, Hospodin šel kolem, a vítr velký a silný, podvracel hory a roz-rážel skály před Hospodinem, [ale] nebyl v tom větru Hospodin. A za tím větrem zemětřesení, [ale] Hospodin nebyl v tom zemětřesení. A za zemětřesením oheň, [ale] Hospodin nebyl v tom ohni. A za ohněm zvuk tichého šelestění“ (1.Královská 19,11.12). Skrze různá a vážná zjevení Sebe a Svých činů chtěl Pán Svému služebníku ukázat, a to velice pádným způsobem, že k provedení Svých plánů není vázán na jediného vykonavatele. Jedním z mnoha služebníků je vítr, a je to mocný působitel. Ale tímto prostředkem nemělo být u Eliáše dosaženo Božího cíle. Totéž lze říci o dalším prostředku: zemětřesení a oh-ni, jejichž hrozné účinky uvolnily místo poslednímu prostředku, zdánlivě nejslabšímu z nich: zvuku tichého šelestění.
Takto se prorok musil naučit, že je pouze jedním z nesmírného počtu služebníků. Snad se domníval, že všechno dílo musí být vykonáno skrze něj. Přišed jako hrozný prudký a silný vítr možná očekával, že smete všechny překážky a přivede národ zpět – k zaujetí místa požehnané věrnosti Bohu. Avšak, žel, jak těžké je i nejvybranějšímu nástroji poznat svou nicotnost, svou bezvýznamnost. I nejoddanější lidé, největšími dary obdaření a nejvzdělanější, bývají jen kameny ve stavbě, pouhými hřebíky obrovského mechanismu, a každý, kdo se začne dívat na sebe jako na nástroj, bude brzo velmi zklamán. Pavel může sázet, Apollo zalévat, ale je to Bůh, který dává vzrůst (srovnej s 1.Ep. Korintským 3,6). A tak prorok musil poznat, že Pán má ke službě namísto něj i jiné služebníky, a že jich může kdykoli použít; že má ve Svém toulu i jiné šípy, které v uložený čas vystřelí. Vítr, zemětřesení i oheň musí splnit svůj úkol, ale teprve tichý hlas šelestu proniká a způsobí, a to nejúčinněji, jasné pochopení. Toto pochopení je výsledek Boží práce, i když pomocníkem přitom byl „zvuk tichého šelestění“. Eliáš zůstal ve sluji až do chvíle, kdy k jeho uším došel tento hlas, načež „zahalil svou tvář svým pláštěm a postavil se u vchodu do jeskyně“ (13.v.).
Jenom „před Pánem“ můžeme nabýt správné představy o svém postavení. Jak lehko si můžeme o sobě a o své službě myslit veliké věci, dokud nejsme uvedeni v Boží přítomnost, abychom pak zastřeli svou tvář pláštěm, jinak řečeno: dokud se nepodíváme tváří v tvář skutečnosti. Když Mojžíš stanul v Boží přítomnosti, „zakryl svou tvář, neboť se bál, aby nehleděl na Boha“ (2.Mojžíšova 3,6). Když se Job ocitl v té přítomnosti, zhrozil se nad sebou a činil pokání v prachu a v popelu (Job 42,6). Podobně tomu bylo v kterékoli době se všemi, kteří se ve světle Boží přítomnosti naučili dobře znát sebe. Tam mohli poznat, že sami neznamenají vůbec nic; tam pochopili, že Bůh se bez nich může obejít. Pán Ježíš je vždy hotov doprovázet Svým uznáním i tu nejmenší službu vykonanou pro Něho, ale jakmile se služebník příliš obírá v mysli svou službou, dá mu Pán vyrozumět, že se bez něho obejde.
Tak tomu bylo i s Eliášem. Opustil místo práce a bojů a vyslovil vřelou touhu, být už oproštěn od svého těla. Pokládal se za osamělého, jediného svědka, za opuštěného a zklamaného, ale Hospodin mu nařizuje, aby před Ním stál, a na tomto místě z něho do určité míry snímá Své poslání a ohlašuje mu jména nástupců v jeho práci. „Hospodin mu řekl: „Jdi, navrať se zpět cestou svou k Damašské poušti, a když tam přijdeš, pomažeš Hazaele za krále nad Syrií. A Jéhu syna Namsi pomažeš za krále nad Izraelem, a Elizea, syna Safatova z Abelmehula pomažeš za proroka namísto sebe. I stane se, že toho, kdo ujde meči Hazaela, usmrtí Jéhu, a toho, kdo by ušel meči Jéhu, usmrtí Elizeus. Ale zachoval jsem si v Izraeli sedm tisíců, jichž všech kolena se neskláněla před Bálem, a jichž všech ústa ho nelíbala“ (19.kapitola 15.-18.v.). Tato slova musela zalít mohutným světlem prorokova ducha. Sedm tisíc! A on si myslil, že je sám!
Hospodin nikdy nemá nouzi o nástroje. Nestačí-li vítr, má po ruce zemětřesení. Nestačí-li zemětřesení, má oheň – a po mnoha jiných má i „zvuk tichého šelestění“. A tak Eliáš může poznat, že na Izrael mohou namísto něho působit i jiní služebníci. Mají se objevit Hazael, Jéhu a Elizeus, a jako se ukázalo, že zvuk tichého šelestění má moc k vyvedení Tesbitského z jeho sluje, podobně také Elizeova služba milosti se ukáže být mocná k vyvedení tisíců věrných ze skrýší, které Eliáš nemohl nalézt. Eliáš neměl vykonat všechno sám, neboť byl jen jedním z mnoha Božích služebníků. „Nemůže tedy oko říci ruce: Nepotřebuji tě, nebo zase hlava nohám: nepotřebuji vás“ (1.Ep. Korintským 12,21).
Myslím, že toto bylo hlavní lekcí, jíž se dostalo našemu prorokovi ve vážných událostech na hoře Oréb. Vystoupil na tuto horu plný sebe sama, – myslel si tam, že on je jediný svědek, ale sestupoval pak s pokořujícím poznáním, že je jenom jedním ze sedmi tisíců. Jaký to byl rozdíl ve způsobu jeho nazírání a usuzování. Nikdo nedovede tak poučit jako Bůh. Chce-li nám něco říci, vždy to učiní působivou lekcí, kterou bývá Jeho Jméno zvelebeno. Eliášovi dal poznat jeho nedostatečnost tak, že se prorok s radostí navrací touž cestou zpět, vychází ze sluje a sestupuje z hory. Odkládá všechny své stesky a žaloby a v pokoře, v tichosti vrhá svůj prorocký plášť na ramena jiného. Eliášovo mlčení, když slyšel o sedmi tisících, je zvláště nápadné. Naučil se tam něčemu, čemu ho nemohla naučit hora Karmel; naučil se tam lekci kterou mu nemohla udělit ani Sarepta, ani Karit. Na všech těch místech se naučil mnoha věcem, které se týkaly Boha a Jeho pravdy, ale na Orébu mohl být poučen o své vlastní nepatrnosti, a výsledkem toho je, že sestupuje s hory a vkládá nejen svůj služební úkol na jiné rameno, nýbrž, když to činí, říká: „Neboť [vidíš] co jsem ti učinil?“ (20.v.).
U tohoto milého služebníka tedy vidíme dokonalé sebezapření, jakmile byl poučen, že je jenom jedním činitelem mezi mnohými. Je pak ještě pověřen sdělením soudu Achabovi na Nábotově vinici, a s podobným poselstvím se ubírá k onemocněvšímu Ochoziášovi. Opouští zem, zanechávaje započaté dílo jiným rukám, aby v něm pokračovaly. Jako Jan Křtitel, o němž víme, že přišel v duchu a v moci Eliáše, také on se zaradoval, že může uvést svého nástupce a sám odejít do ústraní.
Kéž by se všichni svatí lépe seznámili s takovým duchem pokory a sebezapření, který působí, že člověk vychází k dílu, ale dále už na toto dílo nemyslí, anebo, je-li toho zase třeba, vidí práci jiných, a raduje se z toho. Jan Křtitel se tomu musil naučit stejně tak jako Tesbitský. Musil být poučen, aby rád ukončil svou skvělou dráhu v temném žaláři, zatímco v práci už stál někdo jiný. I Janovi to bylo divné, že tomu tak musí být, a proto poslal své posly k Ježíšovi s otázkou: „Jsi ty ten, který má přijít, anebo máme čekat na někoho jiného?“ (Ev. Matouše 11,3). Jakoby si říkal: „Je to možné, aby Ten, o němž jsem já vydával svědectví, opravdu byl Kristem, když mne tu ponechává hynout v herodově vězení, a vůbec se o mne nestará?“ Ano, bylo tomu tak, a i Jan se musí naučit být s tím spokojen. Když nastupoval svou službu, řekl: „On musí růst, a já menšit se“ (Ev. Jana 3,30), ale možná že s takovou mírou zmenšení nepočítal, ale taková byla Boží vůle s tím ctihodným služebníkem. Jak se liší Boží myšlení od lidských! Jan, když naplnil jednu z nejdůležitějších úloh, totiž uvedení Božího Syna, byl určen k tomu, aby jeho hlava byla sťata na žádost jedné zlé ženy, a proto, že jeden bezbožný tyran nemohl zrušit svou přísahu (viz Ev. Matouše 14,7).
Právě tak tomu bylo s Eliášem Tesbitským. Jeho dráha byla jistě jednou z nejskvělejších. Prošel jí před zraky Izraele v plné vážnosti a důstojnosti nebeského člověka – nebeského posla. Z jeho úst vycházela Boží pravda a Bůh ho v jeho práci vysoce poctil, ale jakmile prorok začal myslet na sebe, jako by něco znamenal, jakmile začal říkat: „Velice jsem horlil pro Hospodina... i zůstal jsem já sám“, musí mu Pán ukázat, že se mýlí a přikazuje mu zřídit po sobě nástupce.
Kéž bychom se z toho naučili být opravdu pokorní a naprosto se odsuzovat ve své službě, ať je jakákoli. Nedomýšlejme se, že něco jsme, ani se o své službě nedomnívejme, že je naplněním něčeho zvlášť velkého. A i kdybychom v naší službě zatím neviděli žádné ovoce a i kdyby námi bylo pohrdáno a my byli odmítáni, kéž bychom dovedli hledět vpřed, až na konec, kde všechny věci budou zjeveny. Toto dělal náš velebeníhodný Mistr. Upíral Svůj zrak k „radosti, která byla před ním“ (Ep. Židům 12,2) a kráčeje vstříc k této radosti, nestaral se o úsudek lidí. Nestěžoval si na ty, kteří Ho zavrhli, pohrdli Jím a ukřižovali Ho, ani na ně nežaloval. Vždyť jedním z Jeho posledních slov na kříži bylo: „Otče, odpusť jim“ (Ev. Lukáše 23,34). Velebený Mistře, uděl nám, prosíme Tě, větší míru takového ducha tichosti, lásky, milosti a odpouštění. Kéž bychom se Ti více podobali a dovedli kráčet tímto ubohým světem, ve Tvých šlépějích!
* * *
6. kapitola
Vtržení proroka
Od okamžiku, kdy Eliáš uvrhl svůj plášť na Elizeova ramena, můžeme jeho prorockou dráhu považovat za téměř skončenou. Prorok je ještě pověřován jedním nebo dvěma poselstvími, ale pokud jde o jeho službu Izraeli, tu můžeme mít za skončenou od okamžiku, kdy Elizeus, syn Safatův z Abelmehula byl pomazán za proroka namísto něho. A tak vskutku opouští své dílo: „vstal a odešel pro zachování svého života“ (1.Královská 19,3); i byl pak již čas, řečeno řečí lidí, aby pomyslil na ustanovení nějakého svého nástupce.
Ale uvažujeme-li o životě a příbězích Eliáše, nesmíme se zastavovat myšlenkami jen u charakteru prorocké služby. V Eliášovi můžeme spatřovat nejen proroka, ale i člověka; nejen služebníka, ale i syna (izraelského); můžeme o něm uvažovat nejen z hlediska jeho služby, ale i z hlediska jeho osoby. Uvažujeme-li o něm jako o proroku, vidíme, že jeho vytrvalost a radostné výsledky služby velkou měrou závisely na jeho věrnosti. Jakmile však byl zachvácen duchem, který se neslučoval s charakterem opravdového služebníka, musí se svého místa vzdát a předat je do rukou jiného.7
Ale pro Eliáše byly v záloze připraveny lepší věci. Eliáš se dal strhnout k unáhlení, skryl se v jeskyni, kde žaloval na Izraele a v netrpělivosti si žádal, aby byl vzat z cesty zkoušek, na niž byl povolán; to vše mohl činit, a následkem toho musel i vidět, že je nucen vzdát se svého místa, ale Bůh lásky přesto s ním měl myšlenky o milosti, které nikdy nemohly vstoupit na prorokovo srdce. Jak vzácné a požehnané, ponecháme-li Bohu na starost, aby použil v jednání s námi Svých způsobů! Můžeme být jisti, že vždy si způsobíme škodu, pokusíme-li se nějak vmísit do způsobu, jak Bůh jedná, – ale víme, že člověk se o to usiloval vždy. Člověk nechce dovolit Bohu, aby použil Svého způsobu k jeho ospravedlnění, ale vždy chce nějak zasahovat do obdivuhodného plánu spasení. I když už se skrze moc Ducha Svatého poddal Boží spravedlnosti, přes opětovné zkušenosti, které získává o Boží moudrosti, vždy znovu chce zasahovat do Božího způsobu vyučení a vedení, jako by dovedl – lépe než Bůh – upravit věci příhodněji pro sebe. Jak je ale pošetilá taková domýšlivost! Někoho může sprovodit až do věčného zahynutí, jiného přivede ke skutečné ztrátě požehnání, které je spjaté s větší známostí a zkušeností o Božím charakteru a způsobu Jeho cest.
Kdyby bývala Eliášova prosba vyslyšena, oč by se prorok připravil! Jak mnohem lépe bylo, aby byl povolán do nebe v ohnivém voze, než aby byl odvolán z tohoto světa v záchvatu netrpělivosti! Eliáš si to sice přál, ale Bůh pro něj připravil to druhé. „I stalo se poté, když už Hospodin měl vzít Eliáše v bouřlivém vichru do nebe, že Eliáš a Elizeus vyšli z Galgala“ (2.Královská 2,1).
Překročil bych rozměry tohoto spisu, kdybych se zastavil při okolnostech, které doprovázely uvedení Elizea do prorocké služby, nad jeho počáteční liknavostí následovat Eliáše, avšak potom nad rozhodným přáním setrvat s ním. V této kapitole ho vidíme, jak doprovází Eliáše z Galgala do Bethel, z Bethel do Jericha a z Jericha k Jordánu. Všechna ta místa byla slavná v dějinách Izraele.
Bethel neboli „Boží dům“ bylo místem, kde Jákob kdysi uviděl tajemný žebřík, který vedl od země do nebe, což bylo krásné a pravé vyjádření o Boží touze spojit nebeský a pozemský okruh, což bude v budoucnosti naplněno. K témuž místu se měl Jákob podle výslovného Božího příkazu navrátit, když se nejprve očistil od sichemských poskvrn. Bethel bylo tedy pro srdce Izraelity velice přitažlivým místem. Ale žel, bylo poskvrněno. Jeroboámovo slité tele až příliš ukázalo, do jakého hlubokého zapomenutí upadly svaté zásady pravdy, jimž učil Jákobův žebřík. Ten povznášel ducha od země k nebi, nesl srdce vzhůru a vpřed: vzhůru: k věčnému uložení Boží milosti; a vpřed: ke zjevení této věčné Boží rady ve slávě. Naproti tomu tele uvrhlo srdce v nízkost a spoutalo je s ponižujícím zřízením politického náboženství a se systémem, v němž se používalo jmen nebeských věcí k pojištění skutečnosti pozemských věcí. Jeroboám používal domu Božího, aby si zajistil držení izraelského království. Spokojil se s nejnižším postavením na žebříku a ani ho nenapadlo, aby pohlédl vzhůru. Jeho srdce přirostlé k zemi netoužilo vystoupit po stupních až k nejvyšším místům, k nimž Jákobův žebřík vedl. Tato země a slá-va – bylo vše, po čem toužil, a přitom mu nezáleželo na tom, zda se klaní před teletem v Bethel, anebo Hospodinovi před oltářem v Jeruzalémě. Pro něj to bylo bezvýznamné. Jeruzalém, Bethel anebo Dan nebyla pro tohoto politicko-náboženského člověka ničím víc, než pouhými jmény.
Tak tomu bývá i se všemi podobnými lidmi. Náboženství bývá v rukou synů tohoto světa jen nástrojem: zaměstnávat se věcmi země, ale nikoli žebříkem, který stoupal od země k nebi. Člověk poskvrní všechno, co je posvěcené. Dejte mu do rukou nejčistší, nejvýš nebeskou pravdu – a rychle ji znesvětí. Svěřte mu k ostříhání nejvzácnější ustanovení, a brzy je zvrátí v prázdnou formu bez života a naprosto ztratí z dohledu zásady, které odtud měly plynout. Tak tomu bylo s Bethel. Tak tomu je tomu se všemi svatými věcmi, k nimž člověk vztáhl svou ruku.
Pokud jde o Galgala, odkud oba proroci vyšli, i to bylo pozoruhodným místem. Tam bylo z lidu sňato egyptské pohanění (Jozue 5,9), tam synové izraelští slavili své první fáze (velikou noc) v kananejské zemi a – napraveni – jedli obilí té země (Jozue 5,10-12). Galgala bylo shromažďovacím místem Jozueho a jeho bojovníků: odtud vycházeli v Hospodinově síle, aby sklízeli slavná vítězství nad ne-obřezanými, a tam se vždy zase navraceli k rozdělování kořistí. A tak bylo Galgala místem, které bylo srdci Izraelity velmi vzácné, místo, které v něm probouzelo svatá rozjímání. Ale ono ztratilo i tento svůj skutečný charakter. Na Izrael znovu padlo egyptské pohanění. Zásady, které byly kdysi v Galgala ostříhány, ztratily svou vládu nad srdci ústy vyznávajícího Božího lidu. Bochim („místo slz“ – Soudců 2,1-5) již dávno nastoupilo pro Izrael na místo Galgala, a Galgala se Izraeli stalo prázdnou formou, sice starobylou, ale neposkytující žádnou sílu, protože Izrael přestal chodit v síle pravdy, jíž bylo Galgala.
A pokud jde o Jericho, tam přece Hospodinova vojska sklidila pod svým vojevůdcem první vítězství v zemi zaslíbení a prokázala moc víry. Při Jordánu pak Izrael zakusil tak zvláštní projev Hospodinovy moci v souvislosti s truhlou Jeho přítomnosti. Jordán byl místem, kde – v předobrazu – smrt byla přemožena mocí života. Byl řekou, jejíž střed i břehy představovaly znamení vítězství nad nepřítelem.
A tak ta různá místa: Bethel, Galgala, Jericho i Jordán měla v sobě mnoho přitažlivosti pro srdce opravdového Abrahamova syna, ale jejich vliv i jejich původní význam byl dávno ztracen: Bethel bylo už jen podle jména Božím domem, Galgala již nebylo váženo jako místo, kde bylo z národa sňato egyptské pohanění. Zdi Jericha, které byly zbořené mocí víry, byly opět vystavěné. Ani Jordán už nebyl považován za dějiště Hospodinovy moci. Zkrátka, všechna ta místa se stala pouhými prázdnými formami bez jakéhokoli vlivu, a tak i za dnů Eliáše Pán mohl o těch věcech oznámit Svému lidu tato vážná slova: „Neboť takto praví Hospodin domu izraelskému: Hledejte mne a žijte, a nehledejte Bethel, a nechoďte do Galgala, a nepřecházejte do Bersabé, neboť Galgala jistě bude odvedeno [do zajetí] a Bethel bude zahlazeno. Hledejte Hospodina a žijte“ (Amos 5,4-6a). Zde je skryta důležitá pravda pro všechny, jejichž srdce má sklon vázat se na starodávné formy. Toto důležité a hluboce významné místo nás učí, že nic nemůže mít delší trvání než skutečné živé, osobní obecenství s Bohem. Lidé mohou k obhajobě forem ukazovat na jejich starodávnost; ale kde bychom našli větší stáří, než ono, jímž se mohlo chlubit Bethel nebo Galgala? A přesto obě místa mezitím padla a byla rozbořena, a věrní byli vyzváni, aby je opustili a hleděli jednoduchou vírou jen k živému Bohu.
Nuže, náš prorok prošel všemi těmi místy v moci a důstojnosti nebeského člověka. Jeho cíl ležel daleko za nimi a vysoko nad nimi. Eliáš se pokaždé pokouší zanechat Elizea vzadu, spěchaje už po cestě, která vedla k nebi, ale ten se ho pevně drží a doprovází ho, abychom tak řekli, až k „nebeské bráně“, a znepokojující zvědavost svých v známosti méně zběhlých bratří drží na uzdě slovy: „I já to vím; mlčte!“ (2.Královská 2,3.5). Ale Eliáš kráčí vpřed v moci svého nebeského poslání: „Hospodin mne poslal,“ a v poslušnosti Božího rozkazu prochází Galgala, Bethel, Jericho i Jordán, zanechávaje za sebou všechny ty staré formy a posvátná místa, která mohla mít určitou přitažlivost pro všechny, kteří nebyli, jako Eliáš Tesbitský, neseni vpřed nebeskou nadějí. Proročtí synové se mohli zastavovat u těchto míst, která v nich možná probouzela nejednu svatou vzpo-mínku, ale pro toho, jehož duch byl plný myšlenek na své vtržení do nebe, neměly pozemské věci, byť posvátné nebo úctyhodné, již žádnou přitažlivost. Jeho předmětem bylo nebe, nikoli Bethel nebo Galgala. Vždyť se chystal opustit zem se všemi jejími unavujícími věcmi. Za svými zády měl zanechat Achaba i Jezábel, kteří rychle spěli ke svému hroznému odsouzení, aby vstoupil na místa opuštěných smluv, rozbořených oltářů a proroků zmordovaných mečem – prostě aby dospěl na druhý břeh z těch temností a lkání, zkoušek a zklamání rozbouřeného světa, a to nikoli cestou smrti, ale na nebeském voze. Smrt už neměla mít žádnou moc nad tím nebeským člověkem. Jistěže jeho tělo bylo v okamžení proměněno, neboť „tělo a krev nemohou zdědit Boží království, ani porušitelnost neobdrží dědičně neporušitelnost“ (1.Ep. Korintským 15,50), ale smrt už nad ním nemá moc a tak vstupuje do triumfálního vozu spíše jako vítěz a takto spěje ve své odpočinutí. Jak blažený to člověk! Pro něj už skončil boj, běh je dokonán, vítězství zajištěno. Byl cizincem naproti lidem tohoto světa, ba i naproti mnohým synům království, Vyšel z hory Galád, maje svá bedra přepásaná, jako věrný Boží svědek, aby vydal přísné svědectví proti způsobu života ústy vyznávajícího světa. Neměl na této zemi ani místo, kde bydlet, ani odpočinutí, ale jako cizinec a poutník běžel – vstříc svému nebeskému odpočinutí.
Od počátku až do konce byla Eliášova dráha zvláštní. Podobně jako Jan Křtitel, také on byl „hlasem volajícího na poušti“. Držel se stranou shluku lidí, a všude, kde se objevil, zdál se být nebeským meteorem, jehož původ i cíl byl rovněž mimo dosah lidských myšlení. Muž s koženým pásem byl znám jen jako svědek proti zlu, jako posel Boží pravdy. Neměl žádné obecenství s člověkem jako takovým, ale na všech svých cestách si zachoval důstojnost, která ho zároveň chránila před jakýmkoli vlivem ze strany lidí a zjednávala mu úctu a váženost. Spočíval tolik ve světelné záři svatyně, že marnivost anebo bláznovství v jeho přítomnosti neobstály. Nebyl jako jeho nástupce Elizeus člověkem společenským, jeho stezka byla osamělá: „přišel, nejeda ani nepije“. Byl prostě ve všem zvláštní: zvláštní ve svém vstoupení na prorockou dráhu – zvláštní i ve způsobu, jak z ní vystoupil. Byl výjimkou, a to ojedinělou. Již okolnost, že nebyl nucen projít branami hrobu, plně stačí upoutat na sebe naši zvláštní pozornost.
Ale všimněme si blíže cesty, po níž se prorok ubíral těsně před svým vtržením. Šel znovu tou cestou, jako kdysi – ovšem v opačném směru – izraelské voje. Izrael šel od Jordánu do Jericha, ale Eliáš od Jericha k Jordánu. Jinak řečeno: poněvadž Jordán byl hranicí, která dělila zemi od pouště, prorok jej překročil, zanechávaje Kanán za svými zády. Vůz se s ním nepotkal v zemi, ale na poušti. Země byla poskvrněna, ale brzy měla být vyčištěna od těch, kteří tam uvedli poskvrnění. Sláva se brzo měla zdvihnout z místa obdařeného nejvyššími výsadami, a nade vším mělo být napsáno Ichabod (1.Samue-lova 4,21). Proto ji prorok opouští a ubírá se ven – na poušť. Naznačuje tak duchovně smýšlejícím, že pro nebeského člověka už nezbývá nic, než poušť a odpočinek tam nahoře. Země už nemohla být odpočinutím nebo podílem Božího muže, protože byla poskvrněna. Vody Jordánu byly rozděleny, aby umožnily Izraeli přejít z pouště do Kanánu. Nyní však měly být rozděleny, aby jednomu nebeskému muži umožnily cestu z Kanánu na poušť, kde ho očekával jeho vůz, připravený dopravit ho ze země do nebe. Pozemské věci a pozemské naděje byly daleko vzdáleny od Eliášova ducha; nezbývalo mu už tedy než pozdvihnout zrak nad všechny ty věci. Unavil se v prostředí Izraelem rozbořených oltářů, po celá léta pracoval a vydával svědectví mezi vzpurným a reptajícím lidem, vroucně si přál zemřít a vejít do odpočinutí, a toho se mu také mělo dostat, ale způsobem hodným Boha: sám Hospodin chce Svým věčným ramenem ujmout Svého služebníka, aby ho plně ochránil před mocí smrti. Smrt tu už nemá osten, ani hrob nějaké vítězství. Eliáš na písku pouště má právo hledět přímo vzhůru a nedat se obtěžovat věcmi tolik skličujícími jako nemocí nebo smrtí. Může vidět otevřená nebesa, aby ho přijala.
Pokud jde o jeho odchod z této země, náš prorok byl vyproštěn z moci všech bolestných věcí, které jsou údělem padlého lidstva. Zaměnil svůj prorocký plášť za ohnivý vůz. S radostí nechává svůj plášť dopadnout na zem, zatímco vystupuje na nebe. Pro něj je země v Božím stvoření jen poskvrněné a k pominutí odložené místo, a tak se sebe s nesmírnou radostí shazuje všechno, co mu ji ještě připomíná. Eliáš za sebou, pravda, zanechal muže, který ho dovedl ocenit, a jenž cítil jeho ztrátu, muže, který – hledě na to předivné vtržení – zvolal: „Otče můj, otče můj! Vozy Izraele a jeho jezdci!“ (2.Králov-ská 2,12), ale co to vše bylo? Vždyť tu vystupoval nad místa pouhých lidských citů a lidských tužeb. Elizeus mohl říci: „Nechť políbím svého otce a svou matku, a pak půjdu za tebou“ (1.Královská 19,20), ale náš prorok se už nalézal nad těmito projevy přirozené povahy člověka. Lidské věci už pro něho nebyly ničím: měl zemi za zády a před sebou nebe, lidské věci pak hluboko pod sebou.
Jaké to bylo postavení, a přece toto je jediné místo, které má zaujímat každý nebeský člověk. Svět ani země už nemají žádná práva na člověka, který věří v Ježíše. Kříž zlomil všechny okovy, které ho předtím poutaly k zemi. Jako Jordán oddělil Eliáše od Kanánu a přivedl ho na poušť k setkání s Hospodinovým vozem, podobně i kříž přivádí věřícího na zcela novou půdu, uvádí ho do skutečných podmínek pouště, a také ho staví na druhý břeh smrti, takže věřící už před sebou nemá jiný předmět, než své vzetí z této země a setkání s Pánem v povětří.
Toto je skutečný, nesporný podíl každého svatého, i kdyby on sám byl velmi slabý a s velkou neznámostí. Ale pokud jde o jeho radost z okoušení toho všeho, to je jiná věc. Abychom dospěli k této radosti, musíme mnoho dlít o samotě s Bohem, a často odsuzovat sama sebe. Tělo a krev nikdy nepochopí, co je vtržení nebeského člověka. A my vidíme, že ani proročtí synové to nechápali, protože říkají Elizeovi: „Aj, u tvých služebníků je 50 statečných mužů, nechť, prosím, jdou a hledají tvého pána, zda ho snad Duch Hospodinův někde nezanesl na nějakou horu nebo do nějakého údolí“ (2.Královská 2,16). Neměli žádnou vznešenější představu o vtržení proroka, než: „snad ho Duch Hospodinův někde nezanesl na nějakou horu nebo do nějakého údolí“. Nemohli pochopit, že by ho nějaký ohnivý vůz dopravil do nebe. Byli ještě tolik spjati s pozemskými věcmi a neměli dosti vyvinuté duchovní smýšlení, aby mohli rozumět tak slavné pravdě a okoušet její vzácnost. Elizeus povoluje jejich neodbytnosti a oni musí být trpce zklamáni z pošetilosti svých myšlenek a ze zbytečné námahy, kterou plýtvají vyslaní poslové. Padesát silných mužů už nemůže nikde najít proroka, který byl vzat. Byl pryč a ke sledování cesty, kterou se ubíral bylo třeba jiné síly, než jakou poskytuje lidská přirozenost. „Tělesný člověk nepřijímá ty věci, které jsou Božího Ducha,... neboť jsou mu pošetilostí, aniž je může poznat, protože ony mají být posuzovány duchovně“ (1.Ep. Korintským 2,14). Ti, kteří chodí Duchem, snáze pochopí prorokovu výsadu: být vyproštěn z jakékoli závislosti na smrtelnosti a uveden tak slavným způsobem do svého nebeského odpočinutí.
Takový tedy byl konec cesty našeho proroka. Jak slavný to byl konec! Kdo by si nepovzdechl: „Kéž by se i můj konec podobal jeho skončení!“? Buď velebena láska, která si přála, aby jeden člověk byl takto poctěn. Buď velebena milost, která vedla Božího Syna, Knížete života, aby sestoupil ze Své slávy v nebesích a podstoupil potupnou smrt na kříži, na jejímž základě – i když k němu zatím hleděl jen vpřed vírou – byl prorok vyňat z trestní moci hříchu a oprávněn přesídlit do krajů světla a nesmrtelnosti, aniž pocítil byť jen dechnutí smrti. Jakým klaněním jsme té lásce povinni, milý křesťane, jenž toto čteš! Ano, vždyť sledujeme-li stopy tohoto zvláštního člověka, jehož příběhy jsme se obírali, sledujeme-li ho z Galád ke Karit, od Karit do Sarepty, ze Sarepty na Karmel, z Karmelu na Oréb, a z Orébu do nebe – vše nás nutká zvolat: „Jak dokonalá je to láska, Boží láska!“ Kdo by si představil, že smrtelnému člověku bude dopřáno takové dráhy? Kdo jiný, leč Bůh mohl způsobit takové věci? Život Eliáše zvelebuje nesmírně Boží milost a rozptyluje chytrost nepřítele.
Vtržení svatého do nebe je jedním z nejvzácnějších druhů ovoce a z nejmohutnějších výsledků vykoupení. Už vytržení duše z moci pekla je samo o sobě slavné dílo, sám vznešený jásot vítězství. Vzkříšení těla zesnulého svatého je ještě skvělejším projevem Boží milosti a moci. – Avšak vzetí živého člověka, který je dosud v plné síle své pozemské existence, a přenesení jej ze země do nebe: toto je ještě úžasnější ukázka Boží moci a platnosti díla vykoupení – nad jakoukoli jinou věc, kterou jsme schopni pochopit. Takový byl Eliášův los. Nebylo to jen spasení jeho duše, nebo jen vtržení jeho těla, ale vtržení celé jeho osoby: „těla, duše i ducha“. Byl vytržen z prostředku hluku a zmatků tohoto světa. Příliv zla mohl čím dál více stoupat, další lidé a jiné zásady se mohly objevovat a působit. Míra nepravostí Izraele mohla brzy dosáhnout vrcholu, a pyšný Asyřan měl vstoupit do středu událostí jako metla Hospodinova hněvu k trestání Jeho lidu, – ale čím bylo to všechno pro vtrženého proroka? Jistěže ničím. Jemu se otevřelo nebe, když jako poutník, jemuž už nemohla být způsobena žádná škoda, stanul na poušti. Skoncoval už s kananejskou zemí, s jejími poskvrnami i ponížením a ubíral se zaujmout své místo nahoře, aby tam očekával na slavné události, kterých se ještě měl zúčastnit.
Když přicházíme k okamžiku, kdy náš prorok vstupuje do nebe, zdá se, že bychom tu měli naše úvahy o jeho životě uzavřít. Ale je zde ještě jeden zvláštní výjev, v němž se nám Eliáš objevuje v Novém zákoně, a kdybychom se tu na chvíli nezastavili, nebyl by náš obraz o tomto Božím muži ukončen. Mám na mysli horu proměnění, kde se zjevili Mojžíš a Eliáš ve slávě, rozmlouvajíce s Pánem Ježíšem Kristem o smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě (Ev. Lukáše 9,31 a následující).
Pán Ježíš s Sebou vzal Petra, Jakuba a Jana a uvedl je do samoty, stranou na jednu vysokou horu, aby jim ukázal způsob Své budoucí slávy, a to proto, aby jejich srdce byla utvrzena pro kritické události, do nichž měli jak oni, tak i On ještě vstoupit. Jaká to byla skupina! Boží Syn, Jehož oděv byl jako zářící bělost, – Mojžíš – obraz těch, kteří zemřeli v Ježíši, Eliáš – obraz svatých proměněných, – a Petr, Jakub a Jan, – označovaní za sloupy Církve! Je zřejmé, že Pán chtěl připravit Své apoštoly na Svá utrpení, která měl podstoupit, zjeviv jim jako ukázku bohatství slávy, která měla následovat. Viděl před Sebou kříž se spoustou hrůz. Vždyť krátce před Svým proměněním řekl oněm dvanácti: „Syn člověka musí mnoho trpět a být zavržen od starších a nejvyšších kněží i od zákonníků a být usmrcen, a třetího dne vstát z mrtvých“ (Ev. Lukáše 9,22), ale dříve než tato hrozná utrpení podstoupil, chtěl třem z nich ukázat něco ze Své slávy. Vždyť Kristův kříž je opravdu základem všeho. Nadcházející sláva Kristova i Jeho svatých, radost Izraele, která se uskuteční v zemi Kanán, i vysvobození stvoření od podmanění v službu porušenosti (Ep. Římanům 8,21) – to vše je spjaté s křížem Pána Ježíše Krista. Jeho bolesti a utrpení zajistily slávu Církve, napravení Izraele i požehnání všeho Jeho stvoření. A tak není divu, že kříž byl předmětem rozhovoru mezi Kristem a Jeho společníky ve slávě. „Ti... vypravovali o jeho vyjítí [= smrti], které měl naplniti v Jeruzalémě“ (Ev. Lukáše 9,31). Na té veliké události záviselo vše: minulost, přítomnost i budoucí věci – vše se upínalo ke kříži jako k nehynoucímu základu. Mojžíš mohl v kříži vidět a poznat něco, čemu musil ustoupit zákon se všemi nařízeními a obřady, jež byly jenom stínem budoucích věcí. Eliáš v něm mohl vidět a poznat něco, co mohlo dodat účinnost veškerému svědectví proroků. Zákon a proroci ukazovali vpřed: na kříž jako základ příští slávy. Jak hluboce poutavý tedy byl předmět rozhovoru na hoře proměnění – uprostřed velkolepé slávy! Byl významný pro zemi, významný i pro nebe, významný i pro nesčetná Boží stvoření. Kříž je středem všech Božích uložení, všech Božích nařízení, – uvádí v soulad, ve svatou harmonii všechny zvláštní vlastnosti Boha, je základem i ochranou Boží slávy a pokoje hříšníka, spočívajících na nepohnutelných zásadách.
Tam nahoře lze spatřit vyryto nesmazatelným písmem: „Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj, v lidech zalíbení!“ (Ev. Lukáše 2,14). Není tedy, znovu podotýkám, nic divného, že Mojžíš a Eliáš, když se zjevili ve slávě, mohli mluvit o tomto předmětu. Oni se měli navrátit do svého odpočinutí, zatímco jejich velebeníhodný Mistr musil znovu vstoupit na kolbiště boje, aby se setkal s křížem v jeho plné, hrozné skutečnosti. Ale dobře věděli, že se s Ním opět setkají, a to v takové slávě, která nebude nikdy zastíněna nějakým oblakem, ve slávě, jíž On – Beránek musí být zdrojem i středem na věky věků, – ve slávě, která bude zářit jako úchvatný blesk věčným světlem, jakmile všechny lidské a pozemské slávy budou pohříženy v mrákotu věčné noci.
Ale co se stalo s učedníky během tohoto úžasného rozhovoru? Co dělali? Spali! Spali, zatímco Mojžíš a Eliáš mluvili s Božím Synem o Jeho kříži a o Jeho utrpení! Jak překvapující je to bezcitnost! Lidská přirozenost může spát i v přítomnosti nejvyšší slávy.8 „A když se úplně probudili, viděli jeho slávu a ty dva muže, kteří s ním stáli. I stalo se, když se od něho odloučili, že Petr řekl Ježíšovi: Mistře, je to dobře, že tu jsme; a udělejme tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden; a nevěděl, co řekl“ (Ev. Lukáše 9,32b.33). Bylo jim tam jistě dobře, lépe, než když museli z toho povznesení a od té slávy sestoupit a znovu se setkat se vším odporem a dvojakostí lidí. Když Petr uzřel slávu Páně, i Mojžíše a Eliáše, okamžitě vzniká v jeho židovské mysli myšlenka, že tu je nejlepší příležitost ke slavení slavnosti stánků. Vždyť spal, zatímco oni mluvili o „smrti“ – povolil své přirozenosti, zatímco předmětem jejich rozhovoru byla utrpení Jeho Mistra, a když se probouzí, nevidí nic lepšího než postavení stanu na dějišti takového pokoje a slávy – pod otevřenými nebesy. Ale, žel, nevěděl, co mluví. Ukázání té slávy trvalo jenom prchavý okamžik. Nebeští cizinci se měli vzdálit, Pán Ježíš musil být vydán do rukou lidí. Musil přejít z hory slávy na horu utrpení, – Petr pak ještě měl být tříben satanem, a pro svůj hanebný pád hluboce pokořen a zlomen, a nakonec opásán jiným a veden, kam by nechtěl. Církev ještě čekala dlouhá doba tmavé noci utrpení a soužení, – vojska Říma měla svýma nohama pošlapat to svaté město a strhnout jeho hradby – bouře hrozných válek a politických revolucí se ještě měly rozpoutat nad celým obydleným světem... všechno to, a ještě mnoho jiných věcí se musilo stát, nežli se na zemi mohla uskutečnit myšlenka, kterou už Petr, tenkrát pošetile, hřál ve svém srdci. Prorok Eliáš má znovu navštívit tento svět „dříve než přijde den Páně veliký a hrozný“ (Malachiáš 4,5). „Eliáš sice [nebo: jistě] přijde,“ řekl Ježíš, „a napraví všechny věci“ (Ev. Matouše 17,11). Až dokud, Pane? Kéž by toto bylo ustavičným voláním našich srdcí po celou dobu našeho putování po této zemi, po níž se ubíráme k odpočinutí a k té slávě, která je před námi. „Čas blízko jest“, a věčnost se všemi Božími a slavnými skutečnostmi přede dveřmi. Kéž bychom žili a ubírali se vpřed ve světle této věčnosti. Kéž bychom vždy byli schopni očima víry bedlivě pozorovat prozařující již paprsky jitra tisíciletého království, toho jitra bez oblaků (2.Samuelova 23,4), osvěcující v dálce pahrbky. Vše k tomu spěje. Každá nová událost, každý hlas, který doléhá k uším, nám mluví o rychlém příchodu království. Můžete slyšet burácení moře, řev spoust jeho vod, můžete vidět národy ve strašných úzkostech i padající trůny, – všechny ty věci mluví k obřezanému uchu, a tou mluvou je: „Vzhůru zraky!“ Ti, kdo obdrželi Ducha Svatého, dostali závdavek svého budoucího dědictví, a závdavek, jak víme, je částí věci, která se zcela jistě stane vlastnictvím. Byli na hoře, a třebaže i je zastínil mrak, třebaže i oni musili sestoupit s hory a znovu se setkali se zkouškami na této zemi, přece již napřed okusili něco z radosti a požehnání, které budou jejich věčným podílem; a tak také mohou upřímně, na každý den, jak spějí vpřed, vzdávat Bohu díky, že jejich naděje nekončí na hranicích tohoto světa, ale že mají příbytek nahoře, na nebesích.
* * *
Závěrečné poznámky
o učení o Církvi
Třebaže, jak jsme už podotkli, je mnoho podoby mezi Eliášem Tesbitským a Janem Křtitelem, pokud jde o ráz jejich služby, přece jen, hledíme-li na Eliášovu osobnost a uvážíme-li jeho dráhu, která v sobě neměla téměř nic pozemského a byla dráhou poutníka, ale zvláště když přihlédneme k jeho vtržení do nebe, objeví se nám jako význačný symbol Církve, nebeské rodiny. Mám za to, že z tohoto hlediska bude na místě připojit tu několik úvah o učení o Církvi jako závěr našeho náčrtu o životě a době Eliáše.
Pro křesťana je nejvýš důležité, aby dobře pochopil učení o nebeské povaze Církve. Uvidíme čím dále, tím více, že to je jediný ochranný prostředek proti nejrůznějším druhům zla a zlého učení, které kolem nás převládá. Být zdravě vyučen o nebeském původu a nebeském postavení a nebeském určení Církve je nejúčinnější ochranou před světskostí v pravém křesťanském obcování, a i před falešným učením o naději svatých. Každý systém učení anebo nauk, který by chtěl Církev, pokud jde o její nynější postavení na zemi, anebo pokud jde o budoucí věci, které ona má k očekávání, připoutat na zem, proto musí být zlý a jeho vliv zhoubný. Církev není z této země. Její život, postavení, její naděje – všechno v ní je nebeské, a to v nejvyšším smyslu toho slova. Místo, povolání i existence Církve je – po lidsku řečeno – důsledek zlořečení této země. Zahrada Eden i země Kanán byly – každé místo o sobě – dějištěm Božího působení, ale jak víme, hřích zkazil obě místa. A dnes všichni, kteří věří v evangelium Boží milosti, hlásané jim ve jménu ukřižovaného, zmrtvýchvstalého a na nebesa vstoupivšího Spasitele, jsou učiněni živými údy Kristova těla, a proto také mají opustit jakékoli očekávání pozemských věcí. Jsouce oživeni hlasem Toho, který pronikl nebesa (Ep. Židům 4,14), a nejen to, ale majíce svůj život spjatý s Jeho životem, mají po této zemi putovat jako cizinci a poutníci.
Postavení Eliáše Tesbitského stojícího na břehu Jordánu na straně k poušti a očekávajícího své vtržení do nebe velmi pěkně ukazuje, jaké je postavení Církve jako celku, nebo každého věřícího zvlášť.9 Skutečná Církev si je vědoma, že dvěma mezníky jejího trvání na zemi jsou na jedné straně kříž, a na druhé straně příchod Pána: a jistě můžeme říci, že mezi oběma těmi svatými mezníky není místo pro tuto zem. Dívat se na Církev jako na společnost (= útvar) pozemskou, byť nevímjak svatou a odpovídající jinak Písmu, značí hluboce ji snižovat pod myšlenky, které Bůh má o ní.
Učení o nebeské povaze Církve bylo v plné moci a kráse rozvinuto Duchem Svatým skrze listy apoštola Pavla. Až do jeho doby, ba i při počátku jeho služby, bylo v Boží radě obírat se Izraelem. Byla tu nepřetržitá řada svědků, jejichž poslání mělo za výhradní předmět izraelský dům. Proroci, jak jsme už ukázali na počátku tohoto spisu, vydávali Izraelitům svědectví nejen o jejich hlubokém úpadku, ale též o zřízení království v budoucnosti, podle smlouvy uzavřené s Abrahamem, Izákem, Jákobem a Davidem. Tito nemluvili o Církvi, tělu Kristovu. Jak by také mohli, když toto bylo hlubokým tajemstvím, „které za jiných věků nebylo oznámeno lidským synům“ (Ep. Efezským 3,5)? Představa o Církvi, která se skládá ze Židů a z pohanů, jež Bůh „posadil spolu na nebeských místech“ (Ep. Efezským 2,6), se úplně vymykala rámci prorockého svědectví. Izaiáš sice mluví nejvýš vznešeným způsobem o slávě Jeruzaléma v posledních dnech, mluví o národech a o králích, kteří budou choditi v jeho světle, jež nad ním vzejde (kap. 60,3), ale nedosahuje nikdy výše než ke království a proto žádná z myšlenek o tomto předmětu nepřekračuje meze smlouvy učiněné s Abrahamem, která zaručuje věčné požehnání jeho potomkům, a skrze to pak i pohanům. Kdybychom všechny ty vdechnuté stránky Starého zákona prošli od počátku až na konec, nikde bychom nenalezli ani oznámení, ani objasnění velikého tajemství o Církvi.
Totéž zjistíme ve službě Jana Křtitele. Podstatu jeho učení máme shrnutou ve slovech: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království...“ (Ev. Matouše 3,2). Přišel jako velký předchůdce Mesiáše, snaže se znovu uvést do všech vrstev národa mravní řád. Říkal Židům, co mají dělat v takovém přechodném stavu, k němuž je vedla jeho služba, a ukazoval jim na Toho, který měl přijít. Je snad v tom všem nějaký náznak tajemství? Ani slůvkem. I zde je rovněž nejvyšší myšlenkou. Jan přivedl své učedníky k jordánským vodám, k místu vyznávání hříchů, ale dál je nemohl dovést – toto bylo přenecháno Jinému, který byl „silnější než on“ (Ev. Matouše 3,11).
Sám Pán Ježíš se ujímá řetězu tohoto svědectví. Proroci byli ukamenováni, Jan sťat, a tu „svědek věrný“ vystupuje a nejen prohlašuje, že království je blízko, ale představuje se sionské dceři jako její Král. Ale je také, jako většina předešlých svědků, zavržen a zpečeťuje Své svědectví Svou vlastní krví. Izrael nechtěl za krále Toho, kterého mu Bůh poslal, a Bůh nechtěl dát Izraeli království.
Potom přichází dvanáct apoštolů, kteří rovněž navazují na řetěz svědectví. Ihned po zmrtvýchvstání se ptají Pána: „Zda v tomto čase napravíš izraelské království?“ (Skutky 1,6). Jejich mysli jsou plné myšlenek o království. „My jsme však doufali, že on byl ten, který by měl vykoupit Izrael“ (Ev. Lukáše 24,21). A On jím vskutku byl. Jen bylo otázkou, kdy se to stane. Pán Svým učedníkům vůbec nevytýká, že všechno jejich myšlení se upíná ke království; jen jim říká: „Není vaší věcí znát časy nebo časová období, která Otec stanovil ve své vlastní moci. Ale obdržíte sílu, až na vás sestoupí Duch Svatý, a budete mými svědky, i v Jeruzalémě, i ve všem Judsku, i v Samaří, a až na konec země“ (Skutky 1,7.8). Proto jim apoštol Petr ve své první řeči k Židům nabízí království: „Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly zahlazeny vaše hříchy, aby přišly časy rozvlažení od tváři Pána, a vám on poslal předzřízeného Ježíše Krista, kterého ovšem musí nebesa přijmout až do časů napravení všech věcí, o nichž Bůh odedávna mluvil skrze ústa svých svatých proroků“ (Skutky ap. 3,19-21).
Máme tu snad nějaké rozvinutí tajemství? Nikoli. Výsledkem tohoto svědectví bylo jen shromáždění určitého počtu věřících, tvořících v Jeruzalémě zvláštní skupinu. Jednotlivcům, kteří tam byli shromážděni, se nedostalo žádného poučení o zvláštním postavení Církve v nebi. Ještě k tomu nenadešel čas. Učení o Církvi mělo být takřka vnuceno jako docela zvláštní věc, jako něco, co se úplně vymykalo obvyklému běhu věcí. Církev, jak je nám ukázána na počátku Skutků apoštolských, nám představuje vybraný vzor milosti a výborného pořádku v obcování, ale dosud se tam nesetkáváme s ničím větším, co by člověk mohl poznat a čeho vzácnost by mohl okoušet. Bylo tu, máme-li to krátce povědět, spíše ještě království nežli velké tajemství o Církvi. Ti, kdo mají za to, že první kapitoly Skutků ap. nám ukazují Církev v jejím vysoce vznešeném vyjádření, dosud vůbec nepoznali, jak se na tuto věc dívá Bůh. Petrovo vidění ve Skut. 10 je zřejmě pokrokem při porovnání se třetí kapitolou. Veliké plátno sestupovalo z nebe a opět se tam vracelo, a dále: byla v něm čistá i nečistá zvířata. I když tu už můžeme spatřovat naznačení Církve, přece jen tu dosud není plně zjevena velká myšlenka nebeského tajemství.
Na sněmu shromážděném v Jeruzalémě k objasnění otázky, k níž došlo kvůli pohanům, vidíme apoštoly při tomto závěru Jakuba: „Šimon teď vypravoval, jak Bůh nejprve vzhlédl na národy, aby si z nich vzal lid pro své jméno. A s tím souhlasí i slova proroků, jak je psáno: Potom se navrátím a znovu vystavím Davidův stánek, který se rozpadl, a trosky jeho opět vzdělám, a znovu ho vyzdvihnu, aby pozůstalí z lidí hledali Pána, i všechny národy, nad nimiž je vzýváno mé jméno, dí Pán, který toto činí“ (Skutky 15,14-17). Z tohoto oddílku vysvítá ono učení, že v povolání pohanů není nic, co by nebylo v souladu se slovy proroků. V jistém smyslu bychom mohli totéž říci o Církvi, neboť i když v prorocích o ní není nic výslovného, přece jen ona není v žádném rozporu s jejich předpověďmi, zato spíše, poněvadž je blízká k těmto předpovědím, že je s nimi v souladu. Je totiž značný rozdíl mezi proroky, kteří sami vykládají určitou pravdu, a jinými, kteří jsou v souladu s pravdou, kterou v budoucnu předloží někdo jiný.
Ale máme tu otázku: Pochopil jeruzalémský sněm pravdu o Církvi (tj. o Židech i pohanech v jednom těle), posazené na nebeských místech? Mám za to, že ne. Někteří z přítomných už ji mohli slyšet zvěstovanou apoštolem Pavlem (viz Ep. Galatským 2,1-2), ale díváme-li se na ně jako na celek, zdá se nám, že tuto pravdu tehdy ještě nepochopili. Otázka, kterou měli rozhodnout, nejednala o místě Círk-ve v nebi, ale spíše o tom, jak se Církev má chovat ve svém postavení na této zemi a jak si tu má vést. Odtud tedy uzavíráme, že kázání evangelia pohanům ústy Petra nebylo rozvinutím velikého tajemství, ale jen otevřením království v souhlasu se slovy proroků a rovněž v souhlasu s pověřením Petra v Ev. Matouše 16: „Já pak ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále postavím svou Církev, a brány podsvětí [dosl.: hadesu, tj. místa dočasného pobytu duchů těch, kteří zemřeli - pozn. překladatele] ji nepřemohou. A tobě dám klíče království nebes; a cokoli bys svázal na zemi, bude svázáno v nebesích, a cokoli bys rozvázal na zemi, bude rozvázáno i na nebesích“ (Ev. Matouše 16,18-19).
Všimněte si, že tu jde o království a nikoli o Církev v jejím nebeském charakteru. Není tu nic o Církvi v nebi, ba spíše naopak: Církev je tu v osobě Petra viděna na zemi, jako jenom zde svazující anebo rozvazující; nevidíme tu vůbec, že by byla posazena v nebesích. Petr obdržel klíče království, a použil jich nejprve k otevření království Židům, pak i pohanům. Ale nikdy nebyl Petr pověřen uvést Církev na nebeská místa. Spatřuje Církev na zemi a nikoli v nebi. Ba ani v jeho epištolách nenalézáme nic o „tajemství“. Ovšemže vidí Církev na zemi jako cizí (příchozí), ale vidí ji na zemi, vidí ji jako mající svou naději složenou v nebesích, ale která tam dosud není.
Velkému apoštolu pohanů bylo vyhrazeno objasnit v moci Ducha Svatého tajemství, o němž uvažujeme. Bylo ovšem vzbuzeno již dříve, jak nám o tom on sám říká: „Ale jako poslednímu ze všech, jako nedochůdčeti zjevil se i mně“ (1.Ep. Korintským 15,8). Věci nebyly totiž ještě dosti zralé k rozvinutí tajemství, jímž měl být pověřen jen Pavel. Proto o sobě mluví jako o člověku narozeném před časem (= předčasně), neboť takový je plný význam slova v původním textu. Jak to ale, že přišel před časem? Protože Izrael dosud nebyl úplně odstaven. Pán se zastavil u Svého milovaného města, nechtě s ním ještě vejít v soud, neboť – jak kdosi pověděl: „Kdykoli Pán opouští místo milosrdenství anebo je navštěvuje soudem, činí to pomalým a odměřeným krokem, jakoby váhavým.“ Toto je hluboce pravdivé, a tak třebaže byl vzbuzen apoštol pohanů a byla mu svěřena pravda, která měla všechny, kdo ji přijali, přenést daleko za hranice židovských věcí; izraelský dům dosud byl prvním předmětem péče tohoto apoštola, a tak apoštol pohanů pracoval v souladu s ostatními dvanácti apoštoly, i když nebyl žádným jejich poplatníkem. „Vám muselo být nutně nejprve mluveno Boží slovo“ – praví Židům, „ale protože je od sebe odmítáte a sami se za nedůstojné považujete věčného života, hle, obracíme se ku pohanům“ (Skutky 13,46). Proč mělo Slovo být zvěstováno nejprve jim? Pro dlouhé Boží snášení (trpělivost) a milost. Pavlovi byla svěřena nejen známost Božích rad, ale bylo mu zjeveno i nitro Božího srdce.
Z prvního hlediska měl jednat podle svého zvláštního poslání, ale s přihlédnutím k druhému: „pro bratří své, své příbuzné podle těla“ (Ep. Římanům 9,3). 1) Měl uvést Církev ve známost „tajemství, které v jiných pokoleních lidským synům nebylo oznámeno“ (Ep. Efezským 3,5); 2) chtěl podobně jako jeho Mistr pomalým, váhavým krokem se odvrátit od města propadlého soudu a od národu hrozně zatvrzelého. Souhrnem: protože svěřené evangelium muselo být nutně hlásáno na zásadě úplného vzdání se země, pozemského města, i pozemského národa, ale protože na druhé straně Pavlovo srdce bylo jaté lítostí k tomu národu i městu, nelze se divit, proč apoštol tolik prodléval s oznámením jim evangelia, které kázal. Jak nás o tom sám zpravuje, vyčkal neméně než 14 let, nežli k tomu přistoupil: „Potom, po čtrnácti letech jsem opět vstoupil do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal [jsem] s sebou i Tita. Vstoupil jsem pak podle [určitého] zjevení a předkládal jsem jim evangelium, které kážu mezi národy, zvláště pak vznešeným, abych snad nadarmo neběžel nyní nebo předtím“ (Ep. Galatským 2,1-2). Toto je velice důležité místo v otázce, kterou se právě obíráme. Pavel byl vzbuzen úplně mimo rámec normálního chodu věcí. Jeho služba byla úplně oproštěna ode všech pozemských, lidských nebo židovských prvků, což často vedlo k pochybováním o jejím Božském původu.10
Pavlovi bylo svěřeno něco, co důrazně nazývá svým evangeliem. Ale jak jsme už řekli, aby toto evangelium mohlo být rozhlášeno, bylo třeba vědět, zda už věci vzhledem k Božím plánům s Izraelem uzrály. Apoštol cítil, jak důležité je vyčkat tohoto času. Proto ta obezřelost, proč své evangelium sděluje soukromí (tj. stranou, odděleně) jen malému počtu bratří. Ani uprostřed Církve v Jeruzalémě nemohl mluvit o tom velkém předmětu, protože se obával, že čas k tomu ještě úplně neuzrál a že kdyby toto předčasně předložil, jenom málo svatých by mělo dostatek Boží moudrosti nebo šířky ducha k pochopení obzvláště tohoto evangelia anebo k jeho přijetí. Jeho obavy, jak víme, byly jistě na místě.Vždyť v Jeruzalémě bylo jen málo věřících, opravdu uzpůsobených pro Pavlovo evangelium. Ještě po několika letech vidíme Jakuba, který, jak se zdá, zaujímal v jeruzalémské Církvi význačné místo, jak má apoštola k tomu, aby se očistil a oholil si hlavu! A proč? Právě proto, aby nebylo přerušeno spojení s něčím pozemským. „Vidíš, bratře,“ říká Jakub, „jak mnoho tisíců je mezi Židy, kteří uvěřili, a všichni jsou horliví [milovníci] zákona. Ale o tobě jim bylo oznámeno, že ty bys všechny Židy, kteří jsou mezi národy, učil odpadání od Mojžíše, pravě, že nemají obřezávat děti, ani prakticky žít podle obyčejů. Co tedy? Jistě se musí shromáždit dav, neboť uslyší o tobě, že jsi přišel. Učiň tedy toto, co povíme: Máme tu čtyři muže, kteří mají na sobě slib. Ty přijmi k sobě, a očisti se s nimi, a zaplať za ně výlohy, aby oholili hlavu. I dovědí se všichni, že nic není [na tom pravdivého], co slyšeli o tobě, ale že i ty sám chodíš, ostříhaje zákon“ (Skutky ap. 21,20-24). Tu máme víc než dostatečný důkaz o tom, že veliké tajemství opravdu nebylo Církví v Jeruzalémě pochopeno a přijato.11
Nuže, dobře chápeme, proč se Jakubova mysl děsila pomyšlení na hroznou bouři, k níž by nutně vedlo veřejné rozhlášení Pavlova evangelia uprostřed těch, jejichž srdce byla dosud spjatá s pozemskými věcmi. Je sice pravda, že výsadou věřícího Žida bylo vdechovat čistší ovzduší, nežli jaké poskytovala pozemská svatyně, ale ti všichni nebyli v stavu snést „hrubý pokrm“ (Ep. Židům 5,14) Pavlova evangelia, ba jejich srdce lpělo se zvláštní zálibou na představě, že Jeruzalém měl být krbem světla a křesťanského svědectví, odkud by jas pravdy evangelia osvěcoval celé okolí. Jestliže by tajemství, které Pavel sdělil jenom některým z nich, bylo rozhlášeno celému množství, mnoho „tisíc Židů“ by je nepřijalo a veliký střed světla by se tak stal středem rozdělení. Tím více pak pohnutka, která při předcházející návštěvě Pavla v Jeruzalémě ho zdržovala, takže se omezil na sdělení svého evangelia jenom malému počtu věřících, totiž aby „snad nadarmo neběžel“, kdyby jejich mysli dosud nebyly zralé pro toto zjevení. Táž pohnutka ho mohla i později vést, aby odložil předložení svého evangelia a přizpůsobil se myšlení a cítění těch, kteří se dosud nepovznesli nad řád pozemských věcí.
Všechny sklony Pavlova srdce, díváme-li se naň jako na člověka a Žida, by ho jistě byly vedly, kdyby jich uposlechl, aby se připojil k Jeruzalému, a určitě by v něm vyvolaly nerozhodnost k rozhlašování učení, které mělo zastínit Jeruzalém a všechny pozemské věci, pozdvihujíc myšlenky a city do sféry mnohem vyšší a čistší, než v ja-ké se doposud nalézaly. Pavel dokonale znal marnost a nepotřebnost starozákonních slibů a očisťování. V chrámě a v jeho nádherných obřadech spatřoval jen veliké zřízení stínů (viz např. Ep. Židům 8,5; 10,1), jejichž skutečnost (podstata, realita) byla v nebesích. Nicméně jeho srdce bylo jato lítostí k jeho vlastním bratřím, kteří dosud byli v zajetí všeho toho. Proto váhal rozsvítit plně před jejich zraky světlo jasné jako blesk, které mu bylo zjeveno. Bál se, aby je neoslnil, když byli zvyklí na stíny dávných dnů. Jestliže toto je zdravý náhled na způsob, jímž apoštol jednal vzhledem ke slibům atd., pak nám ho ukazuje z jedné z nejpoutavějších stránek, neboť nám zjevuje dva rysy jeho povahy: jednak apoštola jako toho, jenž měl zvláštní lásku k Izraeli, a opět jako někoho, jemuž byla svěřena Boží uložení o Církvi. První i druhá stránka Pavlova charakteru má v sobě zvláštní půvab. Jeho vroucí lnutí k Izraeli a jeho věrnost vzhledem ke splnění jeho zvláštního poslání jsou – každá stránka o sobě – obdivuhodné. Někdy se může zdát, jakoby první stránka působila zastínění druhé, jako například v případě slibu, ale tomuto převládnutí rozumíme a snadno si je dovedeme vysvětlit.
Přece to však jeho srdce nutkalo, aby se zastavil v Jeruzalémě, ba dokonce aby tam setrval, dokud ho Pán nedonutí k odchodu. Jeho poslání bylo určeno pohanům, a přece vidíme, jak se několikrát ubírá do Jeruzaléma, a jeho zdráhání se vyjít odtamtud nám připomíná „kroky pomalé, jakoby váhavé“, jimiž se sláva, jak ji viděl Ezechiel, vzdalovala z chrámu. Ale Pán naléhá na Svého služebníka, aby opustil Jeruzalém. „Pospěš a rychle vyjdi z Jeruzaléma, neboť nepřijmou tvé svědectví o mně“ (Skutky 22,18). Jenže Pavlovo židovské srdce ještě váhá. Odpovídá: „Pane, oni sami vědí, že já jsem ty věřící v tebe vrhal do žaláře, a bil jsem [je] v synagogách; a když byla pro-lévána krev tvého svědka Štěpána, já jsem tu také stál spolu s nimi a [k tomu] přivolil, a ostříhal jsem šaty těch, kteří ho mordovali“ (Skutky 22,19.20).
Jaká to obhajoba! Dochází až k tomuto: „Mou příčinou jsou oni nevěřící; mé někdejší bídné chování se jim stalo velkou překážkou k přijetí toho svědectví, – dovol mi tedy, abych tu ještě zůstal.“ To však je nemožné. „Jdi,“ znovu říká Pán, „neboť já k národům [= pohanům] daleko pošlu tebe“ (21.v.). Pravda musí být rozhlášena, Boží uložení se musí naplnit. Vždyť už nadešel čas, a proto se Jakub marně snaží zastavit mohutný proud a Pavel by zbytečně ještě prodléval a váhal; kritický okamžik už přišel, a jestliže se Pavel přesto ještě chce vrátit do Jeruzaléma, bude muset být odtamtud vyveden v poutech. – Skutečně se tam vrátil.
Oddílek, který jsme právě uvedli, je vlastním vyjádřením Pavla o tom, co mu Pán někdy předtím oznámil, ale o čem se zmiňuje teprve nyní. A tak třebaže byl výslovně varován, aby z Jeruzaléma vyšel, protože tam jeho svědectví nepřijmou, znovu se tam ubírá, a zná-me, jaký byl výsledek této poslední Pavlovy návštěvy města. Stalo se právě to, čeho se Jakub obával a čemu se snažil zabránit: dochází ke vzbouření a Pavel je vydán do rukou pohanů. Pán rozhodl, aby se odebral k pohanům. Jestliže tam nechtěl jít jako svobodný člověk, musí jít jako „služebník v řetězech“ (Ep. Efezským 6,20). Přesto ale mohl říci: „Pro naději Izraele jsem tímto řetězem svázán“ (Skutky 28,20). Kdyby jeho srdce nebylo tolik toužilo po blahu Izraele, mohl být těch okovů ušetřen. Zanechal Izrael bez výmluvy, ale sám se stal vězněm a nakonec mučedníkem.
Takto se tedy Pavel konečně rozloučil s Jeruzalémem. Navštívil ho vícekrát a byl by se tu rád pozdržel, ale to nebylo to místo, kde měl být. Jeruzalém byl po celá staletí předmětem Boží péče a Jeho zvláštních cest. Ale brzo měl být „Jeruzalém šlapán od národů [= pohanů]“ (Ev. Lukáše 21,24), jeho chrám měl být úplně rozbořen a Kristovo stádce, které tam bylo shromážděno, mělo být rozehnáno do všech stran. Už jen několik let a město, které po celá staletí zaujímalo tak zvláštní místo v Božích plánech se zemí, mělo být obráceno v prach těžkou botou římských vojsk.
Pavlův odchod můžeme pokládat za jakýsi náhlý úvod k těmto soudům. Zvláštní pravda, která mu byla svěřena, nemohla být v plnosti a v moci rozhlášena jinak, než opuštěním té země jako zjevného dějiště Božích působení. A tak by měla Pavlova cesta z Jeruzaléma do Říma vskutku probouzet hluboký zájem v každém přemýšlejícím křesťanovi.12
Zdalipak se náš apoštol tím, že se obrátil zády k Jeruzalému, rozloučil i s Židy? Nikoli. Nezoufal si jistě nad tím národem. Je ovšem pravda, že v Jeruzalémě jeho svědectví nepřijali, ale možná, že je přijmou v Římě; odmítli je na východě, ale možná, že naň toužebně čekají na západě. Každopádně to chtěl zkusit. Nechtěl se Izraele vzdát, i když Izrael jím opovrhl. I čteme, že „stalo se po třech dnech (jeho příchodu do Říma), [že] Pavel svolal přední ze Židů. A když se sešli, řekl jim: ‚[Muži] bratři. Já, který jsem nic neučinil proti lidu anebo proti otcovským obyčejům, jsem byl jatý z Jeruzaléma vydán do rukou Římanům... A pro tuto příčinu jsem vás svolal, abych vás viděl a s vámi promluvil; neboť pro naději izraelského lidu jsem tímto řetězem spoután...‘ A když mu stanovili den, sešli se k němu mnozí do obydlí, i vykládal jim pravdu, vydávaje svědectví o Božím království a chtěje je přesvědčit o Ježíši, jak z Mojžíšova zákona, tak i z proroků, od jitra až do večera“ (Skutky ap. 28,17.20.23).
I zde tedy vidíme věrného „služebníka v řetězech“, jak stále ještě hledá „ztracené ovce z domu izraelského“ a jak – předně jim – nabízí „spasení Boží“. „Ale oni mezi sebou nakonec nebyli jednotní“, takže Pavel se cítí nucen říci jim nakonec to slovo: „Jistěže Duch Svatý skrze Izaiáše, proroka, [dobře] mluvil otcům našim: Jdi k tomuto národu a řekni jim: slyšíce, budete slyšeti, a neporozumíte, a hledíce, budete hleděti, ale neuzříte. Neboť srdce tohoto lidu zhrublo, a ušima svýma těžce slyšeli, a oči zavřeli, aby snad očima neviděli a ušima neslyšeli a srdcem nerozuměli, a neobrátili se, a já je neuzdravil. Buď vám tedy známo, že toto spasení je posláno národům, a oni slyšeti budou“ (Skutky 28,25-28).
Nebyla tu už naděje. Vše, čeho byla schopna láska, bylo učiněno, ale nadarmo, a tak je náš apoštol, i když velice nerad, opouští, vida velikost onoho zákonního zaslepení, přirozeného to následku, protože opovrhli Božím spasením. A tak bylo odstraněno vše, co mohlo být překážkou k otevřenému a úplnému rozvinutí Pavlova evangelia. Nalézal se uprostřed celého světa pohanů, jsa v Římě vězněm a Izraelem opovržen. Udělal vše možné, aby ještě dále zůstal se Židy ve spojení. Jeho srdce plné lásky k nim ho nutkalo prodlít, co možná nejdéle, než se jeho ústa otevřela k opětnému vynesení prorokova soudu, ale nyní je všemu konec, všechna naděje je ta tam. Všechna lidská zřízení a společnosti jsou v jeho očích jen zbořeninou a zklamáním, takže už je třeba, aby se dal do předkládání toho svatého a nebeského tajemství, skrze něž byla Církev Duchem Svatým spojena se svou žijící Hlavou v nebi. Takto končí Skutky apoštolské, ona kniha, která je jako evangelia víceméně spjata se svědectvím Izraeli. Pokud mohl Izrael být považován za předmět svědectví, svědectví trvalo, ale jakmile byli Židé soudně vydáni v zaslepení, ztratili své místo na poli působení svědectví, a tak to svědectví přestalo.
Podívejme se nyní, co v podstatě bylo „tajemství, evangelium“ a co v něm bylo zvláštního. Je velice důležité, abychom tomu rozuměli. Co tedy bylo Pavlovo evangelium? Byl to snad nějaký jiný způsob ospravedlnění hříšníka, odlišný od toho, co kázali ostatní apoštolé? Nikoli. Pavel kázal jak Židům, tak Řekům [= pohanům]: „pokání k Bohu a víru v našeho Pána Ježíše Krista“ (Skutky 20,21). To byla podstata jeho kázání. To, co bylo zvláštního v evangeliu Pavla, se netýkalo tolik způsobu, jak Bůh jedná vůči hříšníku, jako spíše Božích cest vzhledem ke svatému: nešlo tu tolik o to, jak Bůh ospravedlňuje hříšníka, jako spíše o to, co činí, když tento je ospravedlněn. Šlo tu jednoduše o postavení, do nějž uvádí Církev, čímž se vyznačovalo Pavlovo evangelium. Pokud jde o ospravedlnění hříšníka, mohl tu být jenom jeden prostředek, totiž víra v jedinou oběť Pána Ježíše Krista. Ale pokud jde o postavení svatého, mohly tu být různé stupně.
Tak třeba svatý na počátku Skutků ap. měl vyšší výsady než svatý pod zákonem. Mojžíš, proroci, Jan Křtitel, náš Pán ve Své zvláštní službě, a oněch dvanácte – ti všichni ukazovali na různá postavení věrného před Bohem. Ale nejdál šlo Pavlovo evangelium. Nebylo to království nabízené Izraeli na základě pokání, jak je předkládal Jan Křtitel i náš Pán (autor tu jistě v bázni Páně má na zřeteli přednostní úkol dokonalé služby našeho Pána, vyjádřený slovy: „Nejsem poslán, než ke ztraceným ovcím z izraelského domu“ – Ev. Matouše 15, 24; porovnej s tím Ep. Filipským 2,7), nebylo to ani království otevřené Židu i pohanu, jak je zvěstoval Petr ve Skutcích 3. a 10., ale bylo to nebeské povolání Kristovy Církve, složené z věřících Židů i pohanů, spojených v jedno tělo, která už není pozemská, ale povolaná k posazení se na nebeských místech v Kristu Ježíši.
Toto tajemství Boží vůle o Církvi plně rozvíjí Epištola Efezským. Nalézáme tam obšírné poučení o našem nebeském postavení, o našich nebeských nadějích, o našich bojích na nebeských místech (Ep. Efezským 6,12). Apoštol nespatřuje Církev jako poutníka jdoucího po této zemi (což je samozřejmě také plná pravda), ale jako posazenou v nebi; nespatřuje ji jako únavami obtíženou tu dole, ale jako odpočívající tam nahoře. „A [společně] vzkřísil nás a dal nám sedět na nebeských místech v Kristu Ježíši“ (Ep. Efezským 2,6). Není to něco, co On chce učinit, ale co On učinil. Když Kristus vstal z mrtvých, vstaly z mrtvých i všechny údy Jeho těla; když vstoupil na nebe, vstoupily tam i ony; když se posadil, posadily se i ony – tj. v Božím uložení; a toto mělo být během doby uskutečněno skrze Ducha Svatého, seslaného z nebe.
Takové byly myšlenky, takové bylo Boží usouzení o údech Kristova těla. Toto věřící předtím neznali (nebylo to rozvinuto službou oněch dvanácti), jak to aspoň vysvítá ze Skutků ap. – neboť dosud trvalo svědectví vůči Izraeli, a pokud jaksi země byla dějištěm Božího působení, pokud byla o Izraeli ještě nějaká naděje, nebeské tajemství zůstávalo v pozadí. Ale jakmile je země opuštěna a Izrael dán stranou, apoštol pohanů píše ze svého vězení v Římě Církvi a odkrývá jí všechny slavné výsady spjaté s místem, které ona má na nebesích s Ježíšem Kristem. Když totiž Pavel přišel jako vězeň do Říma, dospěl do jisté míry na hranici všech lidských věcí. Neobíral se už myšlenkou, že by Církev mohla zjevovat něco, co by se podobalo dokonalému svědectví na zemi. Viděl Církev v nebi, a jenom tam, – v plné Kristově kráse a dokonalosti. Věděl, jak tomu bude s pozemskou dráhou Církve. Věděl, že tomu s ní bude právě tak, jako tomu bylo s lodí, na jejíž palubě se plavil do Říma. Ale jeho mysl byla utvrzena blahým ujištěním, že nic nemůže postihnout jednotu Kristova těla, protože ta jednota, i když na zemi může dojít ke škodám, je v nebi uchovávána neporušena.13 Toto bylo zdrojem Pavlovy radosti, když byl jako opovrhovaný a nevšímaný vězeň v neronském vězení. Neměl pocity studu, protože věděl, že Církev, i když zde roztříštěná na kusy, byla ve věčně pevném držení Božího Syna a že On byl mocen ji tak držet až do okamžiku, kdy měla být vtržena k setkání s Ním v povětří.14
Ale někdo se možná zeptá, jak je možné tvrdit, že věřící jsou posazeni na nebeských místech, když dosud jsou na světě, zápasíce s těžkostmi, souženími a pokušeními? Stejná otázka by mohla být položena vzhledem k důležitému učení v 6.kapitole Ep. Římanům: Jak se mohou věřící považovat za zemřevší hříchu, když jsou neustále svědky, jak hřích v jejich těle ještě působí? Je jen jedna, a to společná odpověď na obě dvě otázky. Bůh vidí věřícího jako zemřelého s Kristem a stejně vidí i Církev jako zmrtvýchvstalou a na nebi posazenou s Kristem; avšak je úkolem víry, aby umožnila duši uskutečnit první i druhou z těchto skutečností. Máme se ve víře činit zajedno s tím, co jsme, co o nás Bůh říká, že jsme. „Tak i vy pokládejte se za mrtvé hříchu...“ (Ep. Římanům 6,11) – tak to říká Bůh. Síla věřícího a vítězení nad zkažeností, která se ho ještě přidržuje, spočívá v tom, že se považuje vůči té zkaženosti (hříchu) za mrtvého, a jeho silou k oddělení od světa je, že se pokládá za vzkříšeného a posazeného s Kristem na nebeských místech. Někdo též může říci, že Církev – podle Božího usouzení – má právě tak málo co činit s hříchem a světem, jako Kristus; ale něčím jiným jsou Boží myšlení, a jinou věcí opět způsoby, jak my ta myšlení chápeme.
Někdo též může říci: Zdalipak apoštol v 11.kapitole Ep. Římanům nevidí Církev z pohanů, jak přebírá místo Izraele na zemi? Na to odpovídáme, že v Ep. Římanům 11 vůbec nejde o nebeské povolání, nebo o „veliké tajemství“, a proto, je-li nám tam ukazována oliva, je zřejmé, že to není Kristovo tělo v nebi. Ale v 1.kapitole té Epištoly Pavel mluví o svém evangeliu, a o tom, jak touží kázat je v Římě, a též v poslední kapitole se zmiňuje o „zjevení tajemství“ (25.v.), ale v jedenácti prvních kapitolách nenalezneme učení pravdy o Církvi jako Kristovu tělu (složeném ze Židů i pohanů), posazeném v nebi. Nebylo to úmyslem Ducha Svatého v tomto oddílu Písma, třebaže je vzácný a důležitý z jiných hledisek. Nikdy by o Církvi jako těle nemohlo být pověděno: „Jinak i ty vyťat budeš!“ (kap. 11,22). Již samo pomyšlení na to v nás budí odpor. Čím je tedy ta oliva? Mám za to, že nám představuje ústy vyznávající křesťanstvo ve svém postavení jako svědectví na zemi, které – vzato z tohoto hlediska – naprosto selhalo, jako musí selhat vše, co je spjaté s touto zemí. Nesetrvalo v Boží dobrotivosti, ale stal se z něj „veliký dům“, v němž se svatý musí oddělovat od nádob k necti, chce-li býti nádobou posvěcenou a užitečnou Mistru.
Oliva jako i království patří k zemi. Naproti tomu Církev nemá se zemí nic společného, alespoň pokud jde o její původ a o její naději. Období Církve tvoří v průběhu Božích působení určitou vsuvku, která nemá žádnou spojitost s tím, co předcházelo, ani s tím, co potom bude následovat. Přítomnost anebo nepřítomnost Církve neovlivňuje v ničem běh tohoto světa. Kdyby dnes večer došlo ke vtržení svatých, svět se všemi politickými i náboženskými systémy by si šel svou cestou dál, jako obvykle. Boží Církev není součástí soustavy tohoto světa, a všichni, kdo by ji tam rádi uvedli, nechápou, jaký je její pravý charakter. Stačí, když naše mysl bude naplněna nebeským tajemstvím o Kristově Církvi, abychom se dovedli zdravě dívat na křesťanstvo, na všechny jeho tváře a rozmanité sekty.
Nechť si však křesťan, který toto čte, zapamatuje, že pouhé úsilí lidského ducha nemůže pochopit tuto Božskou pravdu o Církvi, ale navíc je jí skutečně naprosto protichůdné. Viděli jsme, jak drahný čas uplynul, než člověk mohl pochopit tuto pravdu, že mu jaksi byla uložena (tj. znovu vnucena); a stačí nahlédnout do dějin Církve za posledních osmnáct set let, abychom shledali, jak slabě byla tato pravda chápána a držena a jak rychle byla zapomínána a opouštěna. Přirozené srdce tíhne k zemi, vábí je myšlenka na vytvoření nějaké pozemské společnosti (korporace). A tak můžeme čekat, že pravda o nebeské povaze Církve bude uznána a uskutečněna jen nepatrnou, slabou menšinou.
Nezdá se, že by protestantští reformátoři učinili tuto důležitou věc předmětem svých myšlenek a snah. Byli mocnými a požehnanými nástroji, aby uprostřed rumiště římské pověry vyvedli na světlo vzácné učení o ospravedlnění skrze víru, a též aby předložili lidskému svědomí světlo o inspiraci (= vdechnutí) Písem naproti falešným a svůdným dogmatům o ústním podání (tzv. „tradici“) v římském učení. Bylo to jistě veliké dílo, nicméně je třeba přiznat, že postavení a naděje Církve neupoutaly jejich pozornost. Zdá se, jako by z Římské církve k Církvi v nebi bylo třeba urazit ještě dlouhou cestu; a přece nakonec nebude poznáno, že mezi oběma neexistuje žádné neutrální pole, neboť každá církev, anebo přesněji řečeno, každá náboženská společnost (= korporace, v původním smyslu značí: „cosi jako tělo“, „napodobenina těla“; „corpus“ v latině je „tělo“ – poznámka překladatele), vyzdvižená, udržovaná a řízená lidskou moudrostí a lidskými prostředky, i kdyby její zásady byly nevímjak čisté a i kdyby se nevímjak stavěla nepřátelsky proti katolicismu, bude – jsouc posouzena Duchem a ve světle nebe – víceméně nakažená prvky římského systému. Myšlenka Církve v nebi – lidí jdoucích tu dole, ale majících své skutečné místo a střed jednoty nahoře – tato myšlenka je příliš čistá, příliš vznešená, příliš nebeská, než aby mohla být mezi lidmi všeobecně přijata.
Srdce jsou spjatá se zemí, a jen velice těžko je lze přivést k věření, že doba, kdy Bůh se přestává zjevně obírat zemí, že tento časový úsek, o němž jedině se někdejší proroci vůbec nezmiňují, je právě obdobím, během nějž Bůh skrze Ducha Svatého shromažďuje Církev, aby utvářel Kristovo tělo v nebi; a dále, že když Bůh ve Svých působeních jednal vůči zemi, Církev v pravém smyslu slova tu nebyla; a konečně, že jakmile Bůh obnoví Své zjevné působení vůči zemi a naváže spojení s Izraelem, Církev na tomto dějišti už nebude. Abychom to vše pochopili, je třeba vyšší míry duchovnosti, než s jakou se setkáváme u většiny křesťanů.15
Jedna otázka pak přirozeně asi vyvstane v mysli toho, kdo hledá pravdu: „Jaký způsob správy Církve nejvíce odpovídá Písmům?“ „Ke kterému křesťanskému kruhu se mám připojit?“ Jedinou odpovědí na takovou otázku je: „Usilujíce zachovávat jednotu Ducha ve [anebo: skrze] svazku pokoje“ (Ep. Efezským 4,3). Sekty nejsou Církev, náboženské strany nejsou tělo Kristovo. A tak jsme-li anebo zůstáváme-li spojeni se sektami, nalézáme se v jednom z četných potůčků, které společně plynou dál, aby se zřítily do hrozné propasti, o níž se mluví v 17. a 18.kapitole Zjevení. Nemylme se: zásady přinesou své ovoce a systémy stanou na své skutečné půdě. Zaujatí lidé budou vyvíjet všechnu činnost, aby zabránili uskutečnění oněch nebeských zásad, o nichž jsme mluvili. Ti, kdo budou chtít držet Pavlovo evangelium, sami zakusí, že budou jako on opuštěni a opovrženi uprostřed okázalostí a všeho lesku tohoto světa. Různice mezi náboženskými systémy, rozmíšky jednotlivých sekt a hluk náboženských hádek jistě utlumí slabé hlasy těch, kteří chtějí mluvit o nebeském povolání a blízkém vtržení Církve.
Ale kéž duchovní člověk, který se nalézá uprostřed tohoto pohnutého, žalostného zmatku, neztratí ze zřetele ono tak jednoduché pravidlo: „Každý systém církevní kázně, a každý systém výkladu proroků, který – jakýmkoli způsobem pojí – Církev k zemi a k věcem tohoto světa, odporuje duchu a zásadám onoho velikého tajemství, rozvinutého Duchem Svatým v epištolách apoštola pohanů. Pokud jde o řád a kázeň, Církev nepotřebuje žádnou pomoc od světa. Duch Svatý přebývá v Církvi, třebaže je roztříštěna a rozptýlena a přes všechnu nevěru člověka v tuto pravdu; a jestliže on do ní uvádí něco pozemského anebo něco, co je z člověka, musí být hrozným následkem zarmucování Toho, Jehož přítomnost je pravým světlem věřících, jakož i zdrojem a mocí k vykonávání služby i kázně.
A pokud jde o naději Církve, „Spasitele očekáváme“, a nikoli naplnění nějaké pozemské události. Díky Bohu, svatým není nikde řečeno, aby očekávali Antikrista, zato však, aby vyhlíželi po příchodu Božího Syna, který je miloval a vydal Sebe sama za ně. Všichni křesťané by měli pochopit, že jedinou věcí, kterou mají očekávat, je jejich vtržení vstříc Pánu k setkání se s Ním v povětří. Svět se může této myšlence vysmívat, falešní učitelé mohou proti ní vynášet svá učení, aby zviklali víru jednoduchých, ale – skrze milost – chtějme dále „jedni druhé potěšovat“ jistotou, že „Blízko jsou ty dny a naplnění všelikého vidění“ (Ezechiel 12,23 - franc. překlad JND).
Ale musím již tento spis skončit. Hluboce si uvědomuji, s jakou mdlobou a neúplností jsem tu rozvinul, co mi tanulo na mysli o učení o Církvi, ale nepochybuji o skutečné důležitosti tohoto učení, a jsem jist, že čím více se ten čas přiblíží, tím více světla bude rozlito o tomto předmětu. Dnes jsou na místě obavy, že je jen velice málo těch, kteří toto učení uznávají za správné. Kdyby bylo více chápáno, bylo by vynakládáno méně úsilí a námahy ke zjednání si nějakého jména anebo místa na zemi. Pavel, veliký svědek o nebeském povolání Církve, by musil být velice nepatrnou osůbkou v očích synů tohoto světa; a nejinak tomu bude i s těmi, kdo přijímají jím uvedené zásady a jdou ve šlépějích, které naznačil. Ale jej potěšovalo pomyšlení, že „pevný Boží základ stojí a má tuto pečeť: „Pán zná ty, kdo jsou jeho“ (2.Ep. Timoteovi 2,19); věděl též, že i v nejtemnějších dobách budou tací, kteří „budou vzývat Pána z čistého srdce“ (22.v.). Kéž by uprostřed tohoto pochmurného dějiště náš los padl mezi takové, až konečně budeme vidět Ježíše tak, jak On je, a připodobněni Jemu!
C. H. M.
🙛
Autor a prameny
Charles Henry MACKINTOSH (zkratkou: C.H.M.) /1820 - 1896/ byl jedním z literárně největších křesťanských spisovatelů – vedoucích mezi bratřími. Světově proslulé jsou jeho komentáře k Pentateuchu (6 svazků), k jednotlivým starozákonním osobám a i jeho časopis „Things New and Old“ (Staré a nové věci), který začal vydávat od roku 1860, jehož redakci brzy převzal a dále vedl Charles STANLEY /1821 - 1888/.
Kniha „Eliáš Tesbitský“ vyšla pod názvem „Practical Reflections on the Life and Times of Elijah the Thisbite“ (Praktické úvahy o životě a dobách Eliáše Tesbitského). Použili jsme textu, který vyšel v 5.svazku autorových sebraných spisů „Miscellaneous Writings of C.H.MACKINTOSH“, 11.vydání, 1966: New York - Loizeaux Bros., Inc.; dále francouzského překladu z časopisu „Messager Evangélique“ 43.roč., 1902, Vevey (Švýcarsko), str.71 - 432 a z německého překladu v časopise Botschafter des Heils in Christo (Posel spasení v Kristu) 1865, reprint (1953) Ernst Paulus Verlag: Neustadt / an der. Weinstr., str. 2 -71.
Pro citace z Písma byl použit něm. text překladu z původních jazyků „Die Heilige Schrift, Aus dem Grundtext übersetzt, Hardcover-Sonderausgabe 1.Auflage 2003 - Hückeswagen (SRN).