Neznámý

Vykonávání prorocké služby ve starém Izraeli bylo vždy důkazem úpadku národa. Dokud byla velkolepá státní zřízení uchovávána v plné moci a dokud Mojžíšova ustanovení byla ostříhána v původním smyslu, nebylo třeba něčeho mimořádného, a proto ani nebylo slyšet hlas nějakého proroka. Ale jakmile nastal úpadek, totiž když ony zákony a ustanovení, které pocházely od samého Boha, už nebyly chápány v původním duchu a moci, byla pociťována potřeba něčeho navíc, než co už existovalo, a toto něco bylo působeno mocí Ducha v prorocích.

Ve službě a obřadech levitů nebylo nic, co by mohlo vzbudit takovou službu, jakou zastával Eliáš Tesbitský – byl tam příliš v popředí tělesný prvek. Poselství proroka mohlo být provoláváno jen v moci Ducha Svatého. Proto dokud levitské zřízení plnilo svou službu, nebylo třeba probouzet nějakou novou mimořádnou moc. Takové služby nebylo třeba ani za dnů slávy velikosti Šalomouna, kdy všechno bylo v pořádku. Celý stroj byl v pořádku – každé kolečko, každý závit byl a pracoval na svém místě: král na trůně třímal žezlo a bděl nad občanskými zájmy Izraele – kněz v chrámě přesně plnil svou službu – levité a zpěváci stáli na svých místech, zkrátka všech-no šlo podle takového pořádku, že hlas proroka by byl zbytečný.

Ale scéna na dějišti se brzo změnila. Příval zla se zdvihl takovou silou, že smetl i základy občanského a náboženského zřízení Izraele. Království bylo rozděleno. Po určité době nastoupili na Davidův trůn bezbožní muži, a zvláště na trůně, který vyzdvihl odpadlík Jeroboám, bylo možné vidět muže, kteří obětovali zájmy Božího lidu na oltář svých ohavných žádostí. Namísto trůnu, odkud Šalomoun prováděl Boží soudy, se objevuje, jakmile zlo dosáhlo vrcholu, podlý Achab se svou společnicí Jezábel a zmocňuje se trůnu v Samaří. Hospodin nemohl déle snášet takový stav věcí a dovolovat, aby proud nepravosti dále stoupal. Proto z Jeho toulce vychází „vypulerovaná střela“ (srovnej s Izaiášem 49,2), aby pronikla do svědomí Izraele a spolupůsobila k opětnému navrácení lidu do šťastné závislosti na Bohu. Touto střelou nebyl nikdo jiný než Eliáš Tesbitský, neohrožený a neúplatný Boží svědek, který stál v mezeře, když se zdálo, že všichni opustili bojiště, majíce za to, že nejsou schopni čelit rozlité záplavě.

Ale dříve než přistoupíme k úvahám o životě tohoto zvláštního muže, bude snad dobře, ukážeme-li na obě stránky služby proroka. Zabýváme-li se službou proroků, vidíme nejen, jak každý z nich měl zvláštní svěřený úkol, ale též, že v každém proroku měla být plněna dvojí věc. Pán chtěl působit ve svědomích, aby více pociťovala vládnoucí zlo, ale zároveň při tom obracel oči věrných k budoucí slávě. Prorok předkládal skrze Ducha Svatého srdci a svědomí lidu Boží světlo a pravdu – plně a věrně odhaloval skrýše hříchu uvnitř – veřejně upozorňoval na bídný odklon Izraele od Boha a bořil základy oné falešné náboženské soustavy, kterou kolem sebe zřídili potomci Abrahama.

Tím však nebyla vyčerpána služba proroka. Bylo by to velmi smutné: vidět ho, jak je omezen pokořujícím pádem Izraele, zbaveného bývalé slávy. Ale k tíživému a vážnému provolání: „Úplně tě, Izraeli, odsoudilo, že jsi proti mně“ – prorok mohl ihned připojit potěšující ujištění z Boží strany: „přestože já jsem pomoc tvá“ (Ozeáš 13,9). Právě zde máme ukázány obě složky, z nichž se skládala služba proroka, totiž: ukázat úplný úpadek Izraele, ale i vítězící Boží milost – vzdálení slávy, vázané na poslušnost Izraele, a naproti tomu trvalé obnovení této slávy v souvislosti s poslušností a smrtí Syna Božího. Opravdu můžeme říci, že to byla velice vysoká a svatá služba. Vždyť jejím slavným údělem bylo sice stát nad troskami rozbořeného systému, ale přitom již ukazovat prstem na věk, na blaženou dobu, kdy se Bůh zjeví v nesmrtelných výsledcích Své spásné milosti – k radosti Jeho vykoupených na nebesích i na zemi.

A ostatně, zda to vše není evangelium? V čem se liší svědectví proroka od evangelisty? Zda i evangelista nemá podobné poslání: vydávat svým bližním svědectví, že jsou ztraceni, třebaže jim zároveň mluví o neskonalé ceně dokonalého Ježíšova díla? Takové je svědectví evangelisty. Jednou rukou ukazovat na úplný pád člověka, úplnou zkázu a nicotnost všech lidských snah, – a druhou rukou na úplné zjevení sláv v Božím plánu vykoupení. Jak slavná, požehnaná a Božská to je služba! Jak úctyhodné je to poslání! Kéž by se na ni takto dívalo ještě mnoho srdcí!

* * *

1. kapitola

První poselství proroka

Doba panování Achaba, syna Amri byla pro izraelský dům temná a velice chmurná. Nepravost dosáhla hrozivé výše. Hříchy Jeroboáma byly malé v porovnání s černou listinou Achabových přestoupení. Vybral si za společnici zlou Jezábel [v hebrejštině Izebel], dceru krále neobřezaných Sidonských, aby s ním sdílela jeho osud i trůn, a již tato okolnost stačila způsobit útlak deseti pokolení Izraele a úplné převrácení jejich starodávné služby Bohu. Duch Svatý to vše shrnuje slovy: „Achab činil více k popouzení Hospodina, Boha izraelského, než všichni králové Izraele, kteří byli před ním“ (1.Královská 16,33). Tím bylo řečeno víc než dost. Celá řada králů od Jeroboáma až po něj dělala to, co bylo zlé v očích Hospodina, neboť Jeroboáma a jeho hřích následovali. Ale hřešit ještě víc označovalo zvláštní stupeň provinění. Takový však byl Achab, muž, který zasedl na trůn nad starodávným Božím lidem. A v této době nastoupil dráhu prorockého svědectví Eliáš Tesbitský.

Kralování Achaba podává našemu srdci přesmutný obraz. Každé světlo bylo zhašeno, každý hlas svědectví umlčen. Mravní obloha, na níž kdysi svítilo tolik zářících světel, nyní byla úplně zastřena temnými mraky. Zdálo se, jako by všechno zachvátila smrt a ďábel rozhodoval ve všem a všude – když tu náhle Bůh, jat milosrdenstvím k Svému utlačovanému a pobloudilému národu, uvádí v osobě našeho proroka skvělého a mocného svědka. A právě v takové době může opravdový Boží svědek působit svým vlivem nejmohutněji. Jak blahodárný bývá po velikém suchu osvěžující déšť! Dějiště bylo jaksi připraveno a může vystoupit jeden silný a chrabrý muž a s Božskou mocí se postavit proti stoupajícímu přílivu nepravosti.

Poučné je všimnout si, že Eliáš, jako i všichni pracovníci v Boží službě, dříve než veřejně vystoupil, prošel skrytou Boží školou a výchovou. Je to skutečnost, s níž se setkáváme v životopisech všech Božích služebníků, nevyjímaje Toho, který byl obzvláštním Služebníkem, našeho Pána. Všichni byli napřed v ústraní Bohem připravováni a vycvičeni, než mohli veřejně vystoupit. Tato Boží příprava měla hluboký význam pro jejich budoucí práci a svědectví. Běda člověku, který by nastoupil takovou veřejnou práci, ale napřed nebyl v skrytém obecenství s Bohem a v Jeho výchově. Takový člověk by se velice musil bát, jak to dopadne, když by se dostal do veřejného postavení, na něž by nebyl připraven. Nestačil by na to. Břemeno povinností – nadstavba – by překračovalo základy stavby, která by se musila začít kymácet nebo hroutit. Vyhání-li strom větve dál, než tomu odpovídá hloubka a rozestření jeho kořenů, nebude moci odolat náporu bouře a větrů, a padne. Podobně se stane muži, který nastoupí veřejnou službu tímto způsobem.

Napřed musí být o samotě s Bohem. Nejprve musí projít průpravou – jeho duch musí být cvičen v Boží blízkosti, musí projít i hlubokými vodami a nabýt vlastních zkušeností: jinak by mohl být pouze teoretikem, nikoli však svědkem. Jeho ucho musí být otevřené k slyšení, nežli bude schopen mluvit řečí dobře vyučených. Co se stalo se všemi, kteří kdysi na chvíli zazářili na stezce Boží Církve, ale pojednou zmizeli za mrakem? Odkud přišli a kam šli? A proč za sebou zanechali tak málo stop? Ach, vždyť to byly jen jiskřičky lidských světel: nebyla v nich hloubka, neměli sílu k vytrvání, nebyla v nich žádná Boží opravdovost a hlubokost; proto zazářili jen na chvíli a rychle zmizeli, a výsledkem jejich práce bylo jen to, že okolní tma ještě více zhoustla, anebo se stala tíživější. Každý pravý Boží pracovník by měl být jaksi schopen říkat s apoštolem: „Požehnaný (buď) Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh všelikého potěšení, který nás potěšuje ve všelikém našem soužení, abychom mohli potěšovat ty, kteří jsou v jakémkoliv soužení, tím potěšením, kterým jsme sami byli potěšeni od Boha“ (2.Ep. Korintským 1,3.4).

Sedmnáctá kapitola První Královské nám vypráví o prvním vystoupení Eliáše na veřejnosti. Ale Duch Svatý nám chtěl v Ep. Jakuba dát nahlédnout do staršího úseku jeho života, a ten má pro nás plno naučení, ať je okruh naší služby jakýkoli. Svatý pisatel uvádí našeho proroka formou, jež se může zdát nečekanou. Ukazuje nám ho náhle, jak směle vstupuje do okruhu své práce těmito vážnými slovy: „(Jako je) živ Hospodin, Bůh Izraele“, ale neříká nám nic o předcházejících prorokových zkušenostech. Neříká nám nic, jak Eliáš došel k známosti všeho toho tak důležitého pro nás, co Pán chtěl, aby hlásal. Omezuje se na to, aby nám ukázal tohoto Božího muže při svatém praktickém použití určité moci, kterou získal ve skrytém obecenství s Bohem. Starozákonní pisatel nám ukazuje Eliáše v praktické službě na veřejnosti, ale nic víc. Jakub však nás uvádí do tajemství Eliášovy modlitby k Bohu, jak Ho napřed prosí, než jde do činné služby před lidmi. „Eliáš byl člověk stejných [citových] pohnutek [změn] jako my; a modlil se s vážností, aby nepršelo, a ne-pršelo na zemi tři léta a šest měsíců“ (Ep. Jakuba 5,17).

Kdyby nám Duch Svatý nezjevil tuto důležitou skutečnost skrze pero Jakuba, byli bychom ochuzeni o jednu z nejmocnějších pohnutek modlitby. Ale Písmo je Božsky dokonalé. Nechybí v něm nic, co tam má být, a není v něm nic, co tam být nemá. Proto nám Jakub odhaluje skryté chvíle Eliášových bojů a modliteb. Ukazuje nám ho v ústraní galádských pohoří, kde jistě naříkal nad žalostným stavem věcí v Izraeli a kde se v duchu zmocnil k úloze, kterou měl plnit.

Podívejme se tedy na cenné poučení, které můžeme získat z tohoto úseku prorokova života. Žijeme v době velké mravní chudoby a duchovního hladu – stav Církve se až příliš podobá Ezechielovu vidění o údolí plném velmi suchých kostí. Máme čelit tolikerým úpadkům, jimiž se vyznačovala uplynulá staletí, ale navíc zkaženosti, která uzrála v čase, kdy se spojila různá zla z pohanského světa a byla přikryta pláštíkem křesťanského vyznávání. A když odhlédneme od tohoto prostředí zmatku k těm, u nichž bychom pro jejich značnou známost pravdy a pro vysoké vyznávání přirozeně čekali zdravější a mocnější křesťanskou činnost, zjistíme u mnohých – ba ve většině případů – že známost je jen chladnou teorií bez vlivu na jejich praktický život, a jejich vyznávání je jenom povrchní, bez vlivu na tužby a city vnitřního člověka. Mezi osobami této skupiny také můžeme vidět, že Boží pravda je zajímá jen málo, pokud tam ovšem vůbec nějaká je. Takoví lidé toho vědí už tolik, že jaksi nelze před ně předstoupit s nějakou novou pravdou, kterou by už neznali. Proto se stavějí k předkládaným křesťanským pravdám s naprosto lhostejným uchem, neboť takové poukázání pro ně není ničím novým, takže si ho ani nevšimnou.

Kam se má za takového stavu věcí utéci věrný křesťan? Čeho se má chopit? – Modlitby, trpělivé a vytrvalé – má mít skryté obecenství s Bohem – má hluboce a opravdově zkoušet svou duši v Jeho přítomnosti, v jediném to místě, kde může dojít k pravé známosti sebe i věcí, které jsou kolem nás, a nejen to, ale kde také může obdržet duchovní sílu, aby mohl v dostatečné míře konat Boží dílo mezi brat-řími anebo proti světu venku. „Eliáš byl člověk stejných [citových] pohnutek [a změn] jako my.“ Nalézal se uprostřed temného odpadnutí, všeobecného odstoupení lidských srdcí od Boha. Viděl, jak ze středu lidí mizeli věrní, jak se kolem něho zdvihalo zlo jako vysoký mořský příboj a jak čím dále víc slábne světlo pravdy. Namísto Hospodinova oltáře byl postaven Bálův oltář a křik kněží této ohavnosti Sidonských udušoval posvěcené zpěvy levitů: zkrátka, kamkoli prorok pohleděl, viděl jedinou, nesmírnou hromadu trosek a smetí. Cítil to, plakal nad tím, ale také dělal něco víc: „modlil se s vážností“.

Hle, tam bylo jeho útočiště, vždy jisté a neomylné pro sklíčeného proroka: Tam utíkal do Boží přítomnosti a vyléval své srdce i slzy, přemýšlel o hrozném úpadku a bídě svého milovaného národa. Tam byl zdroj jeho síly, jistý a nevysychající: hledal útočiště v Boží přítomnosti a odtud vysílal své modlitby, ne chladně nebo jen formálně a někdy, ale usilovně, vytrvale volal k Bohu.

Toto je také požehnaný příklad pro nás. Nikdy snad nebyla doba v Boží Církvi, kdy by horlivé modlitby byly tolik třeba, jako právě dnes. Zdá se, jako by ďábel rozvíjel všechnu svou zlovolnou moc, aby skličoval mysli a vrhal Božímu lidu do cesty překážky v práci. U jedněch toho dosahuje pomocí jejich veřejných zájmů, u jiných zase zkouškami doma, osobními starostmi a boji: zkrátka, je tu „protivníků mnoho“ ( srovnej s 1.Ep. Korintským 16,9c), a nic jiného než obrovská Boží moc nás není schopné postavit nás do boje proti nim a vítězit.

Ale Eliáš nebyl povolán jenom k tomu, aby sám prošel bez úhony napříč tím zlem, nýbrž měl svým vlivem působit také na druhé. Byl povolán konat Boží dílo v době odpadání a úpadku – měl usilovat přivést národ zpět k Bohu jeho otců. Oč více mu tedy bylo třeba zvláště hledat Pána, čerpat mravní sílu z Boží přítomnosti, jediného místa, kde nejen mohl ztrácet ze zřetele sám sebe, ale navíc se stát nástrojem požehnání pro druhé! Eliáš to vše cítil a proto „modlil se s vážností, aby nepršelo“.

Takto mohl viditelně uvést působení Boha a nemohl minout cíl: „a nepršelo“! Bůh nikdy neodmítne jednat a zasáhne, obrací-li se na Něj víra, která má na zřeteli Jeho slávu; a víme, že toto byl jeho jediný zřetel, jediný podklad k jednání, na němž prorok stál, volaje k Bo-hu. Sám o sobě nikdy nemohl být potěšen pohledem na spálenou nerodící zemi, holou poušť, a na své bratry, trápené hladem a hynoucí bezpočtem hrůz, které takový hlad doprovázejí. Ale modlil se nejen proto, ale též aby obrátil srdce otců k synům (viz Ev. Lukáše 1,17!), aby přivedl lid k bývalé víře, aby vymýtil kořeny bludu, které zachvátily ducha všech. Z těchto důvodů Eliáš prosil usilovně, aby nepršelo, a Bůh vyslyšel toto úpěnlivé volání, protože je v srdci Jeho milovaného služebníka vzbudil Jeho Duch.

Jistěže můžeme právem povědět, jak je dobré čekat na Boha: nejen proto, že takové očekávání vede k radostným výsledkům, zřejmým z toho, jak nám Bůh odpovídá, ale též proto, že – nezávisle na tom – takové praktické cvičení v sobě chová mnoho zvláštního potěšení. Jaké blaho je skryté ve chvílích, které věřící může trávit jen sám s Bohem! Jaké je tu požehnání, že může před Bohem vylévat své srdce a proměňovat vnitřní city své lásky v modlitby, stoupající k Tomu, který ho jedině může pozvedat nad vysilující, oslabující a skličující vliv věcí doby, do ticha a světla Jeho požehnané přítomnosti! Kéž bychom všichni více očekávali na Boha, používajíce i těžkostí každého dne jako příležitost blížit se k trůnu milosti. Pak budeme moci působit blahým vlivem nejen na svých místech, ale navíc budou naše srdce vyhledáváním úzkého obecenství s naším Otcem nejen potěšena a zmocněna, protože dosud platí zaslíbení, vždy připravené k naplnění: „Očekávající na Hospodina nabývají nové síly!“ (Izaiáš 40,31). Je to předrahé zaslíbení! Kéž bychom ho více používali k našemu posilnění!

Takto tedy Eliáš Tesbitský nastoupil dráhu své služby. Vyšel z Boží svatyně dobře vyzbrojen Boží mocí, aby účinně působil na své okolí. Jaká síla je skryta ve slovech: „Hospodin, Bůh Izraele, před jehož obličejem já stojím“ (1.Královská 17,1). Ukazují nám zvláštním způsobem, na jakém základu spočívala duše tohoto výjimečného Božího služebníka, ale i zásadu, která ho podpírala v jeho službě. Stál před „Hospodinem, Bohem Izraele“ a z toho místa pak mohl mluvit s plnou mocí a váhou.

Naproti tomu jak nesmírně vzdálen byl Achab od skrytých zkušeností Eliášovy duše, dokud tento prorok veřejně nevystoupil, aby mluvil k jeho svědomí! Achab nic nevěděl o tom, že Eliáš byl na svých kolenou dříve, než takto veřejně vystoupil. Neznal z toho zhola nic. Ale Eliáš si toho byl dobře vědom a proto tak směle vystoupil proti hlavě všeho toho zla, maje promluvit k samému králi Achabovi a oznámit mu soudy Boha, kterého on svými činy tolik urážel. Při této příležitosti smíme spatřovat v našem proroku zářivý vzor pro všechny, kteří jsou povoláni mluvit ve jménu Páně. I oni všichni by se měli mít pro své Božské poslání za pozdvižené nad jakýkoliv vliv lidských názorů. Ale jak často se stává, že muži, kteří dovedou s určitou mírou moci a svobody mluvit k některým posluchačům, se před jinými stydí anebo vůbec nedokážou promluvit. Jistěže by tomu tak nebylo, kdyby byli plně přesvědčeni nejenom o tom, že se jim dostalo povolání shora, ale také, že je konají v přítomnosti živého Boha. Posel Páně by se nikdy neměl dát lidsky ovlivnit těmi, jimž vyřizuje Jeho poselství. Oproštěn od jejich vlivu, měl by vždy vědět, v čím jménu mluví, avšak vždy zaujímat místo pokorného služebníka. „Mně pak je to za nejmenší, abych byl posuzován od vás nebo od nějakého lidského soudu“ (1.Ep. Korintským 4,3).

V dokonalosti stál na takovém místě služby náš drahý Mistr (Učitel) a Pán. Vůbec se nedal ovlivnit myšlenkami nebo úsudky Svých posluchačů! I když se protivili Jeho řečem a pohrdali jimi, jejich odpor nikdy Pána nepřivedl k tomu, aby ztratil ze zřetele, že je poslán Bohem. Po celou dobu Své pozemské služby byl vždy prodchnut svatou a zmocňující jistotou, jak to vyjádřil v nazaretské synagoze: „Duch Páně je na mně, protože mne pomazal, abych zvěstoval chudým dobré poselství [= evangelium]...“ (Ev. Lukáše 4,18). Hle, toto bylo základnou Jeho služby jako Syna člověka: ona spočívala „v moci Ducha“. Vždy si byl vědom, že je poslán Bohem, a to Ho pozdvi-hovalo nad působení jakéhokoli vlivu těch, s nimiž měl co činit. „Mé učení není mé, ale toho, který mne poslal,“ řekl (Ev. Jana 7,16). ON mohl v plné pravdě říci: „Bůh Izraele, před jehož obličejem já stojím“: byl nepřetržitě „poslem Páně, mluvícím lidu v poselství Pána“ (Aggeus 1,13).

A nemělo by všem, kteří zastávají nějaké místo služebníků nebo poslů Páně, jít o to: poznávat stále více ono vzácné svaté povznesení ducha nad vliv lidí a okolních věcí? Neměli by více toužit po vyproštění z vlivu lidských myšlenek a názorů? Nijak nás nemá nepokojit, co si o nás lidé myslí. Buď že nás poslouchají, anebo že naše poselství neposlouchají a od nás se odvracejí – buď že nás mají ve vážnosti, anebo s námi jednají s opovržením kvůli naší práci: naším cílem, naším nezvratným, pevným záměrem buď, abychom se „ve všem osvědčovali (nebo doporučovali) jako Boží služebníci“ (2.Ep. Korintským 6,4).

Všimněme si pak, s jakou mocí a autoritou náš prorok pokračuje: „V těchto létech nebude ani rosy, ani deště, leč k mému slovu!“ (1.Královská 17,1). Skutečnost, že se zdržoval v přítomnosti Hospodina, že oznamoval Jeho výroky, ano, že byl tolik zajedno s Hospodinem, ho zmocňovala říci: „leč k mému slovu!“ Taková byla výsada služebníka Páně, který vyřizoval Jeho poselství. Takové jsou úžasné výsledky modlitby v ústraní. „Eliáš byl člověk stejných (citových) pohnutek (a změn) jako my; a modlil se s vážností, aby nepršelo, a nepršelo na zemi tři léta a šest měsíců.“ Kéž by tento příklad byl působivou, mocnou hybnou pákou všem, kteří v těchto časech všeobecné mdloby chtějí pracovat pro Boha!

Je nám třeba více se zdržovat v Boží přítomnosti a hluboce cítit, čeho je nám třeba. Kdybychom více znali svoje nedostatky, více by se při nás projevoval modlitební duch. Je to duch, kterého se nám nedostává, – ten duch, jenž uvádí Boha na Jeho pravé místo: na místo Dárce, a nás na naše správné místo příjemců. Jenže jak často se necháváme unést pouhými a prázdnými formami modliteb, mluvením slov, o nichž naše srdce nic neví. Mnozí si také v modlitbě vytvářejí nějakou svou představu zvláštního boha – jiní zase stavějí mezi sebe a Boha, k Němuž se modlí, ze svých modliteb určitou zeď. Pozor! Je to velice nebezpečná léčka! Máme stále bdít nad tím, aby naše modlitby byly přirozeným, nestrojeným projevem Ducha, jenž přebývá v našem nitru, a nikoli pouhou úzkostlivou čin-ností, o níž si myslíme, že ji musíme dělat.^¹

2. kapitola

Prorok v ústraní

Sotvaže náš prorok vykonal své svědectví, již je znovu volán vzdálit se od zraků národa do ústraní a samoty. „I stalo se Hospodinovo slovo k němu, řkoucí: ‚Odejdi odtud a obrať se na východ, a skryj se u potoka Karit, který je před Jordánem [doslova: východně od Jordánu]‘“ (1.Královská 17,2.3). Z těchto slov můžeme pro sebe čerpat hluboká naučení. Eliáš zaujal před Izraelem zvlášť významné postavení, a třebaže toho místa dosáhl teprve, když napřed strávil určitou dobu v ústraní, procházeje důležitými cvičeními duše v Boží přítomnosti, přece věrný Bůh, Jehož dílo Eliáš konal, vidí za nutné znovu stáhnout proroka od lidských zástupů do samoty ústraní, aby mohl stát nejen na vyvýšeném místě před svými bratřími, ale také na místě dosti nízkém: před Pánem. To vše, znovu opakuji, obsahuje plno poučení pro nás.

Duchovní křesťan snadno pochopí důležitost všeho toho, co jsme právě pověděli. Ani pro nás by nebylo dobré, kdybychom měli být stále ve styku s lidmi – žádný člověk by to nesnesl. Sám Boží Syn často vyhledával taková opuštěná místa, kdekoli jen mohl, aby vzdálen od spěchu a ruchu města, v pokojném klidu ústraní, oddělen a oproštěn ode všeho se mohl oddávat modlitbám ve zvláštním obecenství se Svým Otcem. „Ježíš ale šel na Olivetskou horu“ (Ev. Jana 8,1; srovnej též s Ev. Lukáše 21,37): „Ale v noci vycházel ven, a přenocoval na hoře, jež měla jméno Olivetská“. „A brzo ráno, když ještě byla velká tma, vstal a vyšel ven; a šel na jedno pusté místo a modlil se tam“ (Ev. Marka 1,35).

Pán se však nemusil skrývat, nemusil se vypořádávat jako my se Svým „já“, protože celý Jeho život na této zemi byl životem úplného, dokonalého sebezapření. Duch Jeho služby je vyjádřen ve slovech: „Mé učení není mé, nýbrž toho, který mne poslal“ (Ev. Jana 7,16). Kéž by všichni služebníci Páně byli skutečně prodchnuti takovým duchem! Všem je nám třeba více se zříkat svého „já“. Ďábel působí svou lstí na naše ubohá srdce, na naše myšlení – tolik se ještě obíráme sami sebou! Často si, žel, vytváříme ze své slabé služby, ba i z poznané Boží pravdy modlu, na níž zakládáme svou vlastní slávu! Pak se není co divit, že Pán nás tak málo používá! Jak by mohl zaměstnávat lidi, kteří Mu nepřinášejí zpět plnou chválu z toho, co jim bylo dáno dělat? Jak mohl Pán používat ke Své službě Izrael, když tento národ byl vždy nakloněn k hledání své chvály? Prosme našeho Boha, aby nám dal být opravdu pokornějšími, mnohem více poníženějšími v oceňování sama sebe, ale zato více schopné přijímat, že budeme považováni za „mrtvého psa, jednu blechu!“; anebo za „smetí tohoto světa“ (1.Samuelova 24,15; 1.Ep. Korintským 4,13); anebo pokládáni za nic (1.Ep. Korintským 1,28) – z lásky pro Jméno našeho dobrého Mistra.

Eliáš měl zůstat v samotě při potoku Karit mnoho dní, ale mohl se tam zdržovat se vzácným zaslíbením Hospodina, Boha Izraelova, pokud šlo o potravu, protože ho doprovázelo milosrdné ubezpečení: „Neboť jsem přikázal krkavcům, aby tě tam zásobovali“ (1.Králov-ská 17,4). Pán se sám chtěl starat o Svého milovaného služebníka, dokud byl skryt zrakům lidí, a starat se o každou jeho potřebu, třebaže za prostředníky sloužili krkavci. Jak divný to byl způsob pomoci! Ale žil tam s Bohem a žil vírou. Jaké nesmírné požehnání pro srdce s tím bylo spjaté, že se takto naprosto jednoduše mohl opírat o Boží zaslíbení! Ale také jaká dlouhodobá, nepřestávající zkouška byla spojena s takovým postavením: musit každý den čekat návštěvu opeřenců, které jejich vlastní pud ponoukal, aby zhltli potravu určenou prorokovi. Ale byli to snad krkavci, od nichž Eliáš očekával zachovávání svého života? Jistěže ne. Jeho duše se plně opírala o ta vzácná slova: „Přikázal jsem.“

Byl to Bůh, o Nějž se opíral, nikoli krkavci. Byl ve svém ústraní s Bohem Izraele a žil vírou. Jaké nesmírné požehnání to bylo pro srdce, když takto bylo naprosto jednoduše spjaté s Božím zaslíbením! Jaké štěstí, když někdo může být vychováván mimo vliv vnějších poměrů, kde Bůh se zjevoval Eliášovi. Ale tak tomu bývá vždycky. Chtějme jen odkládat své „já“ a můžeme být jisti, že Bůh se mocně projeví našim duším. Kdyby Eliáš pokračoval ve své činnosti na veřejnosti, byl by zůstal bez spojení s pramenem síly. Musil se skrýt, neboť osvěžující proudy Božího osvěžení plynuly jen v ú-straní a na místě odříkání. „Neboť jsem přikázal krkavcům, aby tě tam zásobovali.“ Kdyby byl prorok někde jinde než tam, neobdržel by od Boha nic. Jaké je to naučení pro nás!

Proč naše duše bývají tak chatrné a prázdné? Proč se tak málo napájíme z potoka zmocňujícího oživení, připraveného Pánem? Jen proto, že sama sebe dost neskrýváme. Nemáme právo doufat, že Bůh nás zmocní a oživí jen proto, aby nás povznesl na této zemi. Chce nás totiž posilnit a vychovávat pro Sebe. Kdybychom dovedli více prakticky uskutečňovat, že už „nejsme sami svoji“ (1.Ep. Korintským 6,19), radovali bychom se z větší duchovní síly.

Ale je ještě něco dalšího skryto v tom malém slovíčku „tam“. Eliáš měl být tam a nikde jinde, a tak se mohl stát účastníkem po-žehnání, plynoucího z Božích zdrojů. Naprosto totéž platí o křesťanu v dnešní době: musí znát místo, kde Bůh si přeje, aby tam přebýval. Nemáme právo hledat si sami své místo na zemi, neboť sám Pán „určuje hranice našeho přebývání“ (Skutky 17,26). Jak je potom vzác-né, jsme-li si toho vždy vědomi a podrobujeme-li se Jeho moudrým a milostivým příkazům. Pro Eliáše to byl břeh potoka Karit, a jenom toto místo, neboť tam měli krkavci příkaz přinášet prorokovi chléb a maso. Mohl si ovšem přát i jiné bydliště, ale kdyby opustil potok a usadil se jinde, musil by si sám opatřovat obživu. Proto jak vzácné, že se spolehl na Boha a dal se Jím živit tam, kde On chtěl! Eliáš si toho byl dobře vědom, a tak se ani na chvíli nerozpakoval a vydal se na cestu ke Karit, neboť Bůh „přikázal krkavcům, aby [ho] tam zásobovali“. Bohem nařízená obživa nemůže být obdržena jinde než přesně tam, kde to Bůh stanovil.

A tak se Eliáš musel odebrat z jedné samoty do jiné. Přišel přece z hory Galád s poselstvím od Hospodina, Boha izraelského, pro izraelského krále, a jakmile je vyřídil, je znovu Boží rukou veden do úplné samoty, aby tam byl cvičen jeho duch a obnovena jeho síla přímo v Boží přítomnosti. A kdo z věrných by nechtěl mít účast na tak vzácných a svatých lekcích, vyučovaných v tichu ústraní? Kdo by chtěl být vyňat z takového zvláštního vyučování a cvičení, udíleného Otcovskou rukou? Kdo by si nepřál častěji být veden daleko od očí lidí, být postaven mimo vliv pozemských věcí a přirozenosti, do čistého světla Boží přítomnosti, kde je ono „já“ a vše, co je obklopuje, viděno z hlediska svatyně a vážnost našeho „já“ měřena Boží mírou svatyně? Zkrátka, kdo by si nepřál, být o samotě s Bohem – sám, nejen v pouhém citovém významu toho slova, ale ve skutečnosti, v opravdovém pocvičení – sám, jako byl Mojžíš na Boží hoře: sám jako náš prorok při potoku Karit; sám, jako Jan na ostrově Pathmos, a zvláště, sám jako Ježíš na hoře?

Vyplatí se, podíváme-li se tu trochu blíže na to, co to je být sám s Bohem. Především to znamená, že naše „já“ a svět jsou úplně dáni stranou – že náš duch je prodchnut Božími myšlenkami a že se sytí Jeho výbornostmi a dokonalostmi – že se mohou před námi otevřít všechny poklady Jeho dobrotivosti – že Ho smíme mít jako Toho, který působí pro nás a v nás – že můžeme být povzneseni nad tělo a jeho rozumování, nad svět a běh jeho věcí, nad satana a jeho obžaloby – a zvláště pak, že můžeme zakoušet, že jsme byli uvedeni do toho svatého osamění jedině milostí skrze předrahou krev našeho Pána Ježíše Krista.

Hle, toto jsou některé výsledky osamění s Bohem. Ale jsou to věci, které sotva vyjádříš někomu jinému slovy, neboť každý opravdu duchovní věřící musí sám poznat, oč tu jde, a sám se o tom prakticky přesvědčit; jen tak pochopí nesmírný význam takových chvil. Prosme alespoň všichni, abychom byli stále hlouběji uváděni do přítomnosti skrytého obecenství s naším Otcem – abychom již jednou skoncovali s bídnými, nicotnými vlastními úsilími, jejichž cílem bývá udržet si nějaký náš způsob na této zemi – abychom mohli poznávat radost, svobodu, pokoj a dokonalou jednoduchost svatyně, v níž se Bůh představuje našim duším v rozmanitosti Svých dokonalostí a naplňuje nás nevýslovnými požehnáními.

„Přebývat tam ve svatyni,

znáti, že tam je můj Bůh,

je proud radosti již nyní,

kde smím dýchat nebes vzduch!“

Třebaže Eliáš nalezl při potoku Karit tak blaženou samotu, nebyl prost hlubokých zkoušek duše, které provázejí život víry. Je pravda, že krkavci, poslušni Božího příkazu, ho každý den navštěvovali a že potok Karit stále kolem něj tekl, takže prorok měl dostatek chleba i vody (Izaiáš 33,16), a pokud šlo o jeho osobu, mohl zapomenout, že metla soudu je napřažena na jeho zemi. Ale víra musí být uváděna na zkoušku – muž víry nesmí odpočívat na svých kvasnicích, ale musí být přeléván z nádoby do nádoby (Izaiáš 33,16; Jeremiáš 48,11). Boží dítě musí v Kristově škole postupovat ze třídy do třídy a jakmile – skrze milost – překoná těžkosti jedné, ihned musí zápolit s těžkostmi v další třídě. Proto bylo třeba, aby i duše proroka byla zkoušena a ukázalo se, zda to byl potok, v nějž skládal důvěru, anebo Hospodin, Izraelův Bůh. „I stalo se po přeběhnutí určitého času, že ten potok vyschl“ (1.Královská 17,7). Mdloba těla nás vystavuje nebezpečí, že se budeme snažit opírat svou víru o okolnosti a záviset na nich, takže budou-li nám ty okolnosti příznivé, budeme se domnívat, že máme velkou víru, a naopak.

Ale víra nikdy nehledí k proměnlivým okolnostem, nýbrž přímo k Bohu; má co činit jenom s Ním, opírá se jen o Jeho zaslíbení. Co na tom, zda v potoku Karit teče nebo neteče voda, on mohl s křesťanským básníkem říci:

„I kdyby potoky stvoření vyschly,

mně přesto zřídlo zůstává.“

Bůh byl pro něj zřídlem, pramenem, který nemohl pochybit ani vyschnout. Potok mohl vlivem všeobecného sucha přestat téci, ale není takové sucho, které by mohlo dosáhnout až k Bohu. Prorok to věděl, věděl, že Hospodinovo slovo je právě tak jeho jistým, pevným a neproměnným podílem a oporou víry, když potok Karit vyschl, jako mu bylo oporou po celou dobu pobytu na břehu potoka. A tak se i skutečně stalo, neboť „stalo se slovo Hospodinovo k němu: Vstaň, jdi do Sarepty, která patří k Sidonu, a zůstaň tam. Aj, přikázal jsem tam jedné vdově, aby se o tebe starala“ (1.Královská 17,8.9).

Eliášova víra musí spočívat na stejném neochvějném základě: „přikázal jsem“. Jak je to požehnané! Naše okolnosti se mění, lidské věci postihuje mdloba, potoky stvoření vysychají, ale Bůh a Jeho Slovo jsou stále stejné, včera, dnes i navěky. Zdá se, že prorok nebyl tím novým příkazem, který dostal, ani trochu zklamán. Naučil se, jako kdysi Izrael, stavět svůj stan podle hnutí Hospodinova oblaku. Izraelský tábor tehdy měl pozorně sledovat cestu, jíž se ten nebeský vůz ubíral, když je vedl k zaslíbené zemi, ale tu a tam se na poušti zastavoval, aby byl lidu dopřán čas k odpočinutí. Právě tak tomu bylo i s Eliášem. Ať byl na opuštěném místě u břehů potoka Karit, anebo když se vydal na cestu do Sarepty Sidonské: vždy to dělal v po-slušnosti Hospodinova slova.

Ani starým Izraelitům nebylo dovoleno dělat si vlastní plány – Hospodin jim dával příkazy a sám za ně všechno řídil. Vždy jim dával vědět, kdy a kterým směrem měli vykročit a kde a kdy se měli zastavit. Měli pozorně sledovat hnutí nebeského vozu, který se ubíral nad nimi. „Když oblak prodléval nad příbytkem [= nad stánkem úmluvy], spočívaje nad ním, tedy se ukládali izraelští synové [doslova: děti] a nehnuli se, a když se zdvihl, i [oni] táhli. Podle příkazu Hospodina utábořili se a podle příkazu Hospodina cestovali [dál]“ (4.Mojžíšova 9,22.23).

V takových blahých podmínkách se nalézali Hospodinovi vykoupení na cestě z Egypta do Kanánu. Kdykoli měnili cestu, nikdy nemohli jít dál podle svých myšlenek. Kdyby některý Izraelita odmítl jít, když se oblak zdvihal, anebo se nechtěl zastavit, když se oblak zastavoval, byl by zůstal sám a musil zahynout na poušti. Skála i manna doprovázely syny izraelské dotud, dokud následovali Hospodina; jinak řečeno: potrava a občerstvení se nalézaly jen na cestě obyčejné poslušnosti.

Stejně tak tomu bylo i s Eliášem, nemohl sám stanovit dobu svého pobytu u potoka, ani čas odchodu do Sarepty. „Slovo Hospodina“ samo pro něj zařídilo vše, a protože se mu prorok poslušně podřizoval, nalézal i potřebnou potravu. Jaká je v tom lekce pro křesťana! Jenom cesta poslušnosti je cestou dokonalého blaha. Kdybychom dovedli lépe potírat a podmaňovat své „já“, náš duchovní stav by velice zesílil a ozdravěl. Nic neprospívá více zdraví a svěžesti duše, než stálá, úzká cesta poslušnosti. Již usilováním o poslušnost nabýváme nových sil. To platí o všech, ale zvláště o služebnících Pána. Jestliže jejich služba má být prospěšná, je třeba, aby se ubírali cestou naprosté poslušnosti. Jak by byl jinak Eliáš později mohl říci na hoře Karmel: „Jestliže Hospodin je Bohem, tedy Ho následujte!“ (1.Králov-ská 18,21), kdyby se jeho životní dráha vyznačovala svévolností a vzpurností? V takovém stavu by toho nikdy nebyl schopen.

Pracovník je služebník, a cesta služebníka musí být cestou poslušnosti, jinak služebník přestane být služebníkem. Věřící pověřený Boží službou je služebník, a to slovo je neoddělitelné od poslušnosti, jako je dílo spjaté s dělníkem. „Služebník,“ říká se, „se musí dát do práce, jakmile zazní zvonek.“ Kéž bychom i my byli pozornější a hbitější, jakmile zazní zvonek našeho Mistra, a kéž bychom rychleji běželi směrem, jímž nás volá! „Mluv, Pane, neboť tvůj služebník poslouchá!“ (porovnej s 1.Samuelovou 3,9.10). Kéž by toto bylo i naší řečí! Buď že nám slovo Páně přikazuje vyjít z našeho ústraní, aby nás přeneslo do kruhu našich bratří, buď že nás odtamtud volá k návratu do našeho ústraní, naší řečí vždy má být: „Mluv, Pane, neboť Tvůj služebník poslouchá!“ Slovo Páně a pozorné ucho služebníka – to je vše, čeho nám je třeba k bezpečnému a šťastnému putování.

Avšak taková stezka poslušnosti vůbec není nějaká snadná cesta – vyžaduje ustavičně se zříkat svého „já“, a tou cestou nelze jít, není-li naše oko stále upřené na Boha, a naše svědomí pod živým vlivem Jeho pravdy. Každý skutek poslušnosti s sebou ovšem nese hojnou odměnu, avšak tělo a krev musí být postaveny stranou, a to samozřejmě nejde tak snadno. Důkazem toho nám může být cesta našeho proroka. Nejprve byl volán usadit se u potoka Karit, aby tam byl živen pomocí krkavců. Mohlo tomu rozumět tělo a krev? Potom, když potok vyschl, se Eliáš má znovu vydat na dalekou cestu do krajin Sidonu, aby tam byl živen jednou chudou vdovou, která nemá nic, a zdá se být blízká smrti hladem. Pohleďme jen, jak zněl příkaz: „Vstaň, jdi do Sarepty, která patří k Sidonu, a zůstaň tam. Aj, přikázal jsem tam jedné vdově, aby se o tebe starala“.

A když pak přišel na to místo, vše, co tam viděl, se vůbec nezdálo potvrzovat slova Pána. Právě naopak: mohla ho naplnit pochybami a obavami, kdyby se řídil tím, co se jevilo jeho zraku. „A on vstal a šel do Sarepty; a když přišel ke vstupu do města, hle, byla tam jedna vdova sbírající dříví. I zavolal na ni a řekl: Dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil. A když odešla, aby mu ji přinesla, zavolal na ni a řekl: Přines mi ve své ruce sousto chleba! A ona řekla: [Jako je] živ Hospodin, tvůj Bůh, mám-li něco pečeného kromě hrsti mouky v hrnci a trošky oleje ve džbánku! A hle, sbírám pár dřívek a chci vejít, abych to připravila sobě a svému synu, abychom to snědli a pak zemřeli“ (1.Královská 17,10-12).

Takový obraz se naskytl očím proroka, když stanul na místě, které mu označil Bůh. Bylo tam vše, co bylo pro tělo a krev nejbídnější, co dovedlo zlomit, uhasit jakoukoli naději. Ale Eliáš se neporadil s tělem a krví; jeho chrabrý duch se opíral o neklamné slovo Hospodina. Jeho důvěra byla zakotvena na Boží věrnosti a vůbec se nepotřeboval opírat o to, zda Boží slovo souhlasí s věcmi, které tam uviděl. Obzor se mohl zdát temný a výhrůžný, věštící bouři, ale oko víry mohlo prohlédat skrze mraky a spatřovat tam pevný základ pro víru: znamenité slovo Hospodinovo. Jak je vzácné Boží slovo! Právem můžeme s žalmistou zvolat: „Tvá svědectví jsem si vzal za dědictví navěky, neboť jsou radostí mého srdce“ (Žalm 119,111). Jak vzácné to dědictví! Čistá, neporušitelná, nevadnoucí a nehynoucí pravda! Jaké příčiny máme k velebení našeho Boha, že nás obdařil tímto dědictvím jako naším nezcizitelným podílem – dědictvím, které, i kdyby všechny věci, které se dějí pod sluncem, zmizely, kdyby celý svět i se svou žádostí zahynul – i kdyby všechno tělo jako tráva pominulo – věřícímu bude věčnou skutečností. „Bohu [buď] dík za jeho nevýslovný dar“ (2.Ep. Korintským 9,15).

Ano, takový byl obraz, který prorok uviděl při příchodu do Sarepty: jedna vdova se synem, blízcí smrti hladem – pár dřívek, trocha oleje a hrstka mouky! A přece Boží slovo znělo: „přikázal jsem tam jedné vdově, aby se o tebe starala“. Jaká to byla hluboká, v nejhlubším nitru duše působící zkouška víry! Ale Eliáš ani na okamžik nezapochyboval v nevěře o Božím zaslíbení, ale posilnil se vírou, vzdav chválu Bohu. Věděl, že On je Bůh Nejvyšší a Všemohoucí Bůh, kterému patří všechna nebesa i zem a který se postará o jeho potřeby. Ba, i kdyby tam nebyla ani troška oleje a hrstka mouky, prorok by se tím nedal nijak zmást, protože se díval nad okolnosti k Bohu, který je Pánem i okolností a situací. Nedíval se na vdovu, ale na Boha; nespoléhal na hrstku mouky, ale na Boží zaslíbení. A tak jeho duch byl pokojný a dokonale klidný uprostřed věcí, které by zcela jistě přivedly k zoufalství každého, kdo by se dal vést viděním. Mohl pak říci, aniž stín nějaké nevěry zatemnil jeho mysl: „Takto praví Hospodin, Bůh Izraele: Mouka v hrnci nedojde [= nebude strávena] a olej ve džbánu nebude ubývat až do dne, kdy Hospodin dá déšť na zemi“ (1.Královská 17,14).

Zde máme odpověď víry na řeč nevěry. „Takto praví Hospodin“ – toto stačí na vše. Jakmile se duchem chopíme Božího zaslíbení, skoncovali jsme s rozumováními těla. Nevěra vždycky staví viditelné věci (okolnosti, situace ap.) mezi duši a Boha, naproti tomu víra vždy umísťuje Boha mezi duši a poměry. Jak veliký je v tom rozdíl! A proto kéž bychom vždy chodili v moci a rozhodnosti a síle víry ke chvále Toho, kterého víra vždycky ctí!

Ale v tom milém výjevu je ještě jedna věc, které si musíme povšimnout, totiž že smrt jakoby visela nad tím, kdo nechodí vírou. „Abychom to snědli a pak zemřeli“ – tak mluví ona vdova. Smrt a nevěra jsou dvě nerozlučné, úzce spolu spjaté družky. Náš duch může být veden cestou života jen sílou víry; není-li činná víra, nebývá tu ani život, a my nejsme povzneseni nad to, co hyne. V takovém stavu se nalézala ona ubohá vdova. Její naděje na život byla spjata s hrncem mouky a džbánkem oleje. Jiný zdroj věcí kromě toho neznala – neměla naději na jiné prodloužení svých dnů. Její duše ještě nikdy nezakusila pravé blaho, které je v obecenství s živým Bohem, Jemuž jedině patří všechna východiska života.

Nebyla ještě schopná věřit a doufat i proti naději. Jenže jak chatrnou a křehkou věcí je naděje, která spoléhá jenom na džbánek s olejem a hrnec mouky! Jak bídné je každé očekávání, které se opírá jenom o stvoření. A zda všichni nemáme až příliš silný sklon spoléhat se na věci, které jsou v Božích očích stejně nicotné, stejně bídné jako byla ona hrstka mouky! Žel, že tomu tak je a vždy tomu tak musí být, jestliže naše duše Bohu v něčem nerozumí, nějak Ho nechápe. Víra má před sebou jen Boha, jinak nic. Hrstka mouky v Boží ruce poskytne právě tak dostatek obživy jako pro stádo pastva na tisících pahorků. Nemáme s sebou nic, než pět ječných chlebů a dvě ryby, ale „co to je pro tak mnohé?“ (Ev. Jana 6,9). Hle, tu máme řeč lidského srdce. Ale víra nikdy neříká: „co je to pro tak mnohé?“, nýbrž co je Bůh pro tak mnohé. Nevěra říkává: My nemůžeme, ale víra říká, že Bůh může vše!

Ale dříve než opustíme tento důležitý předmět, bude dobře, vztáhneme-li platnost těchto zásad na ubohého hříšníka, jehož svědomí se právě probudilo. Jak často se stává, že takový upíná svou víru na nějakou pošetilou věc, očekávaje odtud odpuštění svých hříchů, namísto aby se pevně opřel o Kristovo dílo, dokonané na kříži, které dokonale a navždy uspokojilo požadavky Boží spravedlnosti a které proto stačí na každou potřebu, již může cítit probuzené, vinami obtížené svědomí. „Nemám žádného člověka, aby mne, když se pohne voda, uvrhl do rybníka, ale zatímco já jdu, jiný sestupuje přede mnou“ (Ev. Jana 5,7), zní řeč ubohého, provinilého nevěřícího člověka, který si je plně vědom své viny, ale dosud se nenaučil dívat se vzhůru nade všechnu lidskou pomoc, přímo k Ježíši. „Nemám nikoho“, říká ten ubohý nevěřící hříšník, zatímco věřící říká: mám Ježíše, a může dodat: Pán řekl, že očistná moc krve neoslábne a její vzácnost a plná platnost se nezmenší, dokud by v bezpečí nepřijal všechny Své vykoupené do Svého nebeského domu.

Jestliže se tedy tyto stránky dostanou do rukou některého dosud váhajícího a třesoucího se a ustrašeného hříšníka, chci ho povzbudit, aby si dodal odvahy a přemýšlel o převzácné pravdě, že Bůh ve Své neskonalé milosti postavil Ježíšův kříž mezi něj – hříšníka – a jeho hříchy. Stačí tedy jen, aby tomuto Božímu svědectví uvěřil. Onen veliký rozdíl mezi věřícím a nevěřícím je v podstatě v tom, že první má Krista mezi sebou a svými hříchy a že druhý má své hříchy mezi sebou a Kristem. Nuže Kristus je věřícímu předmětem, který odsouvá do pozadí všechny ostatní. Věřící již nehledí na obrovskou spoustu svých hříchů, ale na vzácnost Kristovy krve a Osoby. Ví, že Bůh, pokud jde o něj, už nesedí na trůnu soudu, ale na trůnu milosti. Kdyby byl Bůh nad jeho osobou dosud jako Soudce, jeho myšlenky by se ustavičně obíraly jen otázkou hříchu, ale protože jeho Bůh je nyní pro něj na trůnu milosti, Jeho myšlenky – buď velebeno Jeho Jméno! – se obírají jen vzácností krve Jeho Syna. Kéž bychom jednoduše a rádi byli vždy zajedno s myšlenkami nebes, a mohli se z toho radovat, cele odvrhnouce pozemské věci a myšlenky. Kéž to Pán dá všem Svým svatým.

Věřím, že proud shora uvedených myšlenek nebude považován za zbytečné odbočení, ale vraťme se k našemu předmětu. Již jsme poukázali na to, že věřící musí být přeléván z nádoby do nádoby. Každý další úsek jeho života je pro něj jakoby vstupem do jiné třídy Kristovy školy, kde se má naučit novým věcem, a přirozeně těžším. Tu však někdo může nadhodit otázku, zda se Eliáš setkal v Sareptě s většími těžkostmi, než které měl u potoka Karit? Cožpak mu nyní nebylo lépe, když byl předán péči lidí, než předtím, kdy byli nástroji k jeho obživě krkavci? Nebylo mu příjemnější nalézat se v rodině lidských bytostí, než bydlit o samotě při potoku Karit? Jistěže do určité míry ano, ale i samota má vzácné přednosti a společnost mnoho zkoušek. Vždyť kolik je mezi lidmi sobeckých zájmů, které vrhají stín i na opravdovou, nezkalenou radost, kterou by obecenství s nimi mělo skýtat a již bude plně skýtat jednou, až bude lidstvo Bohem dokonale napraveno.

Když se prorok usadil při potoku Karit, neslyšel tam, jako tu, slova: „sobě a svému synu“. Žádný sobecký zájem tam nekladl překážky jeho obživě. Ale jakmile se ze své skrýše dostává do společnosti lidí, poznává, že lidské srdce nerado vidí něco, co je konkurencí věcem, které má rádo. Rozvíjí se před ním hluboký význam slov „sobě a svému synu“, zjevující skryté prameny sobectví, které ovládá lidstvo, odpadlé od Hospodina. Někdo by ovšem mohl namítnout, že pro srdce vdovy bylo zcela přirozené, že myslela nejprve na sebe a na svého syna, nežli na něco jiného. Bylo to samozřejmě přirozené, ale to je právě, co stará přirozenost vždycky dělá. Poslyšte slova jednoho pravého syna přirozenosti: „A já bych měl vzít svůj chléb a svou vodu, a své (zabité pro) pokrmy, což jsem zabil pro své střižce, a dám je mužům, o nichž nevím, odkud jsou?“ (1.Samuelova 25, 11).

Hříšná lidská přirozenost má na prvém místě vždy svůj zájem, a není v moci tohoto hynoucího světa naplnit duši tak, aby přetékala ve prospěch jeho bližního. Jenom Bůh má moc toto učinit. Naprosto marné jsou pokusy o rozšíření srdce člověka nevímjakými prostředky; jedině působivá tu je rozlitá, bohatá Boží milost. Jedině ona dovede otevřít dveře účinné lásky člověka ke všem potřebným. Pouhá lidská dobročinnost dovede činit mnohé věci, dokud nadbytek prostředků je zárukou, že není třeba se osobně uskrovnit, ale jenom Boží milost uschopňuje člověka potlačit starost o osobní prospěch a působí, že takový je citlivý k potřebám svých bližních. „Budeš chválen, když učiníš dobře sám sobě“ (Žalm 49,19b). Toto je zásada světa, kterou nás nemůže odnaučit nic, než poznání, že Bůh nám dobře učinil, a že přední naší snahou má být dovolovat Mu, aby toto Jeho dobré činění vůči nám pokračovalo až do skonání našeho putování.

Nuže, byla to známost tohoto Božského pravidla, která zmocnila proroka ke slovům: „Připrav nejprve mně z toho malou placku a přines mi ji [sem], a sobě a svému synu potom připravíš“ (1.Královská 17,13). Těmito slovy Eliáš pouze připomněl, že Bůh má právo na celý majetek té vdovy, a jak víme, výsledkem věrné, okamžité odpovědi na toto Boží právo vždy bývá bohatá sklizeň požehnání pro duši. Ale k tomu ona vdova potřebovala víru. Byla postavena do těžké, hluboké zkoušky, z níž mohla vítězně vyjít jedině opravdovou mocí víry, pevně zakotvené v Božím zaslíbení: „Takto praví Hos-podin, Bůh Izraele: Mouka z toho hrnce nepřestane, a olej ve džbánu nebude ubývat až do dne, kdy Hospodin dá déšť na zemi“ (1.Králov-ská 17,14).

Zda tomu tak není s každým věřícím? Jistěže ano: musíme jednat vírou. Boží požehnání má být duši křesťana vždy hlavní pohnutkou. Na straně vdovy by nebylo třeba zkoušky víry, kdyby byl hrnec plný. Ale protože byl vybrán až na poslední hrst mouky a protože vdově bylo přikázáno, aby tu hrst zbylé mouky dala nejprve nějakému cizinci, byl to jistě veliký požadavek, ale stačila pouhá víra, aby ta žena byla zmocněna zařídit se podle toho. Ale často Pán jedná se Svým lidem, jako to učinil se Svými učedníky, když šlo o nasycení množství lidí: „To však řekl, aby ho zkusil, neboť on věděl, co chtěl učinit“ (Ev. Jana 6,6).

Často nás staví před něco, co by se mělo udělat, což nás uvádí do velké zkoušky, ale jakmile se rozhodneme uposlechnout, nejenže poznáme účel takové zkoušky, ale navíc obdržíme sílu, abychom v provádění takového úkolu mohli pokračovat. Všechna Boží práva jsou jistě založena na onom příkazu, který byl kdysi dán synům izraelským: „Mluv synům izraelským, ať přece jdou“ (2.Mojžíšova 14,15). Kam měli jít? Napříč mořem. Jaká to byla cesta! Jenže za tímto těžkým příkazem smíme vidět i milost, která předem opatřuje sílu, aby úkol mohl být splněn, jež se pak hned obrací na Mojžíše slovem: „A ty zdvihni svou hůl a vztáhni svou ruku na moře, a rozštěp je, aby synové izraelští vešli doprostřed moře jako po suchu“ (2.Mojžíšova 14,16). Jenom víra zmocňuje člověka, dávajíc mu moc vyjít, i když neví, kam ho Bůh povede.

Ale tento zvláštní výjev, který se odehrává mezi Eliášem a chudou sareptskou vdovou, nás učí ještě něčemu jinému. Je něco vyššího než to jednoduché pravidlo poslušnosti. Učíme se tu, že nic, kromě vyšší, nad námi jsoucí Boží milosti, není s to vytrhnout nás a povznést lidského ducha ze strnulého, mrazem čišícího ovzduší sobectví, v němž padlý člověk žije, pohybuje se i trvá. Jenom paprsky Boží dobrotivosti, prozařující do duše, dovedou rozptýlit takové sněhové mlhy, jimiž je svět obestřen, a zmocňují člověka k myšlení i k jednání podle vyšších a vznešenějších zásad, než jaké obvykle ovládají jeho okolí. Ta ubohá vdova vyšla ze svého domu, vedena jen starostí o svůj prospěch a sebezáchovu a neviděla před sebou jinou vyhlídku než smrt. Zda je tomu jinak s masami lidí, žijících kolem nás? Zda je na tom některý neznovuzrozený člověk na světě aspoň trochu lépe? Nikoli! I ten nejvíc osvícený, nejchytřejší a nejvzdělanější – zkrátka každý člověk, nad jehož duchem se dosud nerozsvítilo světlo Boží milosti, je před Bohem jako tato vdova, jsa ve všem veden starostí o sebe a o zachování tohoto (tělesného) života, nemaje před sebou žádnou lepší vyhlídku, než smrt.

Ale Boží pravda dovede rychle proměnit tvář věcí. U sareptské vdovy jedná s velikou mocí. Tato pravda ji vede zpět do jejího domu, aby tam pečovala o cizího člověka, majíc duši naplněnou potěšujícími myšlenkami na zachování života. Vždy tomu tak bývá. Jakmile se jen duše dostane do styku s Boží pravdou a milostí, okamžitě je vytržena z tohoto zlého věku a vyrvána z pochmurného proudu, který strhuje a vleče miliony lidí. Je pak vedena nebeskými pohnutkami, jsouc puzena k cestě vpřed nebeským cílem. Čím více naše duše okusí slast Boží lásky, tím upřímnější a vroucnější bude naše touha sloužit druhým lidem. Kéž bychom hlouběji a s trvalejším, dlouhodobým účinkem byli prodchnuti láskou Krista v těchto dobách tak žalostného chladu, strnulé netečnosti a nezájmu! Kéž by nám Bůh dal milost, abychom žili a pracovali ve vědomí, že nejsme sami svoji, ale že jsme byli všichni koupeni za velice vysokou cenu!

Této pravdě se měla naučit vdova ze Sarepty. Pán nejen uplatnil Svá práva na hrstku mouky a na džbánek s olejem, nýbrž dokonce vztáhl ruku na jejího syna, nejvroucnější předmět jejích srdečných citů. Tento dům, kde Hospodinův prorok, vdova a její syn se společně radovali ze vzácného ovoce Boží dobrotivosti, navštíví smrt. „I stalo se po těchto věcech, že syn té ženy, paní domu, onemocněl, a že se mu v nemoci velice přitížilo, takže už v něm nezůstávalo žádné dýchání“ (1.Královská 17,17). Nuže víme, že jak tento syn, tak i vdova byli dříve překážkou, která bránila, aby okamžitě uznali Boží práva, vyjádřená řečí Eliáše, a proto je tu ve smrti dítěte velice vážné naučení pro všechny svaté. Můžeme být jisti, že jakmile dovolíme, aby jakýkoli předmět: otec či matka nebo syn, manžel nebo manželka, bratr nebo sestra se stal překážkou na naší cestě jednoduché poslušnosti a odevzdaného důvěřování Pánu, že nám takový předmět bude vzat. Ta vdova dávala ve svých myšlenkách svému synu vyšší místo než Hospodinovu proroku. Proto jí byl její syn vzat, aby se naučila, že Hospodinu měla být k dispozici nejen „hrst mouky“, ale i to nejdražší, co měla na světě.

Proto máme mít dostatečnou míru Kristova Ducha, abychom vše, co máme, spravovali jako obyčejní správci věcí, které nám propůjčil Bůh. Žel, že býváme tolik nakloněni považovat ty věci za své vlastnictví, namísto abychom si vždy připomínali, že

„vše, co máme, a co jsme,

vždy pochází jen od Tebe!“

a že Jemu to patří a musí Mu být dáno hned, kdykoli On to od nás požádá. A nejde tu jen o pouhou otázku poslušnosti, ale také o naše trvalé blaho a štěstí. Vdova uznala Boží práva na hrst své mouky, a co následovalo? Byla i se svým domem živena řadu let! A dále: Hospodin pokládá Svou ruku na jejího syna, a co jde za tím? Ten syn je velikou Boží mocí oné vdově navrácen vzkříšením z mrtvých, a tak je jí ukázáno, že Hospodin dovede nejen zachovat při životu, ale že má moc také dát život. Moc vzkříšení zapůsobila na podmínky života, a tak vdova smí zase obdržet svého syna, jako jí byly předtím navráceny její pokrmy, a to z ruky Hospodina, izraelského Boha. Jak je nám blaze, že smíme záviset na takové dobrotivosti! Jakou radostí nás může naplňovat, když přicházíme ke svému hrnci s moukou i ke džbánku s olejem a každého dne shledáváme, že jsou naplněné štědrou rukou našeho Otce! Jak blaze nám, že smíme i nejdražší předměty své lásky držet v mocném svazku vzkříšení! Toto jsou výsady, které patří i nejslabším věřícím v Ježíše!

Ale než ukončíme tento předmět, chci ještě obrátit pozornost čtenáře na to, že účinek tohoto Božího navštívení probudil ve svědomí oné vdovy poznání vážnosti jejího hříchu. „Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost?“ (1.Královská 17,18). Přiblíží-li se k nám Pán, vždy si můžeme povšimnout, že citlivost a jemnost našeho svědomí bývá zvýšená, a my máme s hlubokou vážností onen hlas v našem svědomí zkoumat. Může se stát, že celou řadu dní se ubíráme všední, obvyklou a vyšlapanou stezkou života, radujíce se třeba z hrnce a ze džbánku, které jsou stále naplňovány, aniž je naše svědomí hluboce zkoušeno před Bohem. Toto zkoušení bývá jenom tam, kde věřící chodí v úzkém obecenství s Bohem a zakouší zvláštní navštívení Jeho ruky. Kdyby se byl Pán omezil jenom na péči o každodenní potřeby chudé vdovy, otázka jejího hříchu by asi nikdy nebyla probuzena – ale jakmile se tu nenadále objevuje smrt, svědomí je zjitřeno, protože smrt je odplata za hřích.

Každý Boží zásah v našem životě mívá dvojí tvář: bývá tu působení pravdy a působení milosti. První nám zlo odhaluje, a ona druhá zlo odnímá. Pravda nám uvádí holou skutečnost, co je člověk, a milost ukazuje, kdo je Bůh – první zjevuje a staví do pronikavého Božího světla skryté cesty působení zla v srdci člověka, a druhá naopak vynáší bohaté a nevyčerpatelné zdroje milosti v Božím srdci. Je třeba obou: pravdy, aby byla obhájena Boží sláva, a milosti, aby bylo zajištěno naše požehnání – to první: k ospravedlnění Božího charakteru se všemi jeho výbornými vlastnostmi, a ono druhé: kvůli dokonalému pokoji srdce i svědomí hříšníka. Jak blaze je nám, že víme, že „milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista“ (Ev. Jana 1,17b).

Boží zásahy v životě sareptské vdovy by nebývaly úplné, kdyby ji nepřivedly k vyznání, které je obsaženo v posledním verši uvažované kapitoly: „Nyní jsem poznala, že ty jsi Boží muž a že Hospodinovo slovo v tvých ústech je pravda“ (1.Královská 17,24). Vdova po-znala milost v předivném odlehčení svízelného nedostatku jejích hmotných potřeb, potom poznala i pravdu ve smrti svého syna.

A kdybychom byli duchovně citlivější a prozíravější, shledali bychom, že se oba ty rysy neustále vyskytují ve způsobu, jak s námi jedná náš nebeský Otec. Jsme lidé, kteří stále potřebují, aby jim byla udělována milost, ale zároveň musíme ustavičně mít před očima v zásazích Jeho ruky příklady, které nám mají zvláště odhalovat zlo, skryté v našich srdcích, abychom je mohli odsoudit a odvrhnout. Dokud bývá náš hrnec i džbánek plný, svědomí bývá nachýleno k dřímotě, ale jakmile Hospodin jakýmkoli trestáním zabuší na dveře našeho srdce, ihned se probudíme a s rozhodností na sobě uskutečňujeme tolik potřebný čin sebeodsouzení.

I když je třeba stavět se rázně proti takovému způsobu sebezkoušení, které vede až k pochybování o tom, zda nás Pán skutečně přijal na milost, – přece jen pamatujme, že ono „já“ musí být drženo pod odsouzením, neboť jinak bychom okamžitě utrpěli pád. Nikde se věřícímu nedoporučuje, že se má tak tvrdě zkoušet, aby takové zkoušení vyústilo až v zjištění, že nemá víru. Tato myšlenka bývá často podepírána mylným výkladem 2.Ep. Korintským 13,5: „Sami sebe zkoušejte, zda jste ve víře...“. Jenomže to, co apoštol měl na mysli, bylo pravým opakem toho, co takový věřící chce z jeho slov vyvodit, jak to snadno zjistíme, když bedlivě přihlédneme k sou-vislosti textu.

Zdá se, že sbor v Korintu přijal do svého středu falešné apoštoly, kteří se pokoušeli zpochybnit v srdcích posluchačů službu apoštola Pavla, a tak ho donutit, aby své apoštolství obhájil. Činí to nejprve všeobecně připomínáním své služby a svědectví. Za druhé se obrací ke svatým v Korintu s tklivou výzvou: „Poněvadž,“ říká, „hledáte důkaz, že ve mně mluví Kristus... sami sebe zkoušejte“ (2.Ep. Korintským 13,3.5). Nejsilnější, a – aspoň pro ně – velice překvapivou zkouškou o Božské moci jeho apoštolství mělo být, že jsou ve víře. Nikdo tedy nemůže předpokládat, že by apoštol, když měl na mysli dokázání svého nebeského poslání, chtěl, aby sami sebe zkusili v takovém smyslu, jenž by vedl až ke zjištění, že ve víře vůbec nejsou. Tedy pravý opak je tu pravdou: apoštol jim toto sebezkoušení doporučil proto, že jsou „posvěceni v Kristu Ježíši“ (1.Ep. Korintským 1,2) a že jim to s důvěrou smí připomenout jako důkaz, že jeho poslání bylo potvrzeno mocí shůry.

Je ovšem velký rozdíl mezi „sebezkoušením“ a „sebeodsuzováním“. Tento rozdíl spočívá v tom, co si představujeme pod prvním anebo druhým pojmem. Je jedním z nejpožehnanějších sebezkoušení, odsuzujeme-li svou zlou přirozenost – odsuzujeme-li opravdově, vážně a neúprosně onu zlou stránku naší bytosti, která nás doprovází až do konce tohoto života, která nám je vždy brzdou a klade nám překážky v uloženou cestu. Kéž nám Pán udělí více duchovní síly k provádění tohoto stálého odsuzování, ale s nejvyšší bdělostí se mějme na pozoru, aby se takové sebezkoušení nepodobalo nedůvěře v Boha. Odsuzuji-li se, tedy je tu základem Boží milost a věrnost. Není-li Bůh Bohem, vše je ztraceno.

Ale v tom navštívení bylo též vážné napomenutí pro Eliáše. Představil se vdově jako Boží muž, a proto byl povinen obhájit, že mu tento titul patří. Hospodin to ve Svém milosrdenství za něj učinil, vzkřísiv dítě. Vzkříšení dítěte potvrdilo svědomí oné ženy prorokovo právo na titul Božího muže. Je třeba, aby se v životě Božího muže v určité míře projevovala moc vzkříšení, aby bylo potvrzeno jeho právo na nesení toho titulu. Tato moc se projeví vítězstvím nad vlastním „já“ ve všech jeho bídných skutcích. Věřící je s Kristem vzkříšen, je učiněn účastníkem Božské přirozenosti, ale dosud je na této zemi a nosí s sebou tělo. Jestliže se nevzdá sám sebe, zakusí, že bude pochybováno o pravosti jeho charakteru, co Božího muže.

Bylo by však jen velice slabou věcí, kdybychom se chtěli sami ospravedlnit. Prorok měl na zřeteli vyšší cíl, totiž dokázat pravdu slova Páně, které svými ústy pronesl. Toto má být pravým cílem Božího muže. Vlastní charakter a váženost u lidí jsou mu nevýznamnými předměty, leč by byly spjaté se slovem Páně, které oznámil. Jenom aby prokázal Božský původ evangelia, apoštol Pavel přistoupil k obhajobě svého apoštolství v Epištole Galatským a Korintským. Dělal si málo z toho, co si o něm mysleli, ale velice mu záleželo na tom, co soudili o Pavlovu evangeliu. A tak z lásky k nim se tolik snažil dokázat jim, že slovo Páně je v jeho ústech pravdou.

Jak důležité bylo tedy pro Eliáše, že se mu dostalo takového osvědčení o Božském původu jeho služby dříve, než vystoupil v ú-chvatných událostech, o nichž nás zpravuje 18.kapitola! Získal tedy velice mnoho v sareptském ústraní. Jeho duch byl požehnaně utvrzen; Bůh potvrdil povolání Svého služebníka. Prorok se doporučil svědomí osoby, u níž dlouhý čas bydlil, a brzy nato byl uschopněn navrátit se ke své veřejné práci v blahém ujištění, že je Boží muž a že Hospodinovo slovo v jeho ústech je pravdou.^²

Došli jsme k závěru jednoho z nejdůležitějších úseků života Eliáše, který zahrnuje dobu tří a půl roku, kdy zůstával skrytý zrakům Izraele. Dosud jsme se zabývali zkoumáním zásad pravdy, které jsou jaksi na povrchu prorokova příběhu. Ale není tu snad i pro nás skryté nějaké poučení, podíváme-li se, zda jeho dráha nebyla určitým předobrazem? Mám za to, že ano.

Kéž nám Pán všem udělí milost, abychom se naučili chodit ve vědomí svých vysokých výsad a odtud plynoucích svatých odpovědností, jsouce jakožto „dopis Kristův... který znají a čtou všichni lidé“ (2.Ep. Korintským 3,2). To, že sám Ježíš Kristus připomíná poslání proroka k vdově z pohanů, nás může právem vést k závěru, že v tomto poslání můžeme spatřovat prorocký náznak budoucího zahrnutí pohanů v Boží Církev. „V pravdě pak vám říkám: Mnoho vdov bylo za dnů Eliáše v Izraeli, když nebe bylo zavřené tři roky a šest měsíců, takže na celou zemi přišel veliký hladomor; a Eliáš nebyl poslán k žádné z nich než do Sarepty na území Sidonu, k jedné paní, vdově“ (Ev. Lukáše 4,25-26). Pán Ježíš se představil Izraeli jako Boží prorok, ale nebyl přijat: Sionská dcera odmítala slyšet hlas svého Pána. Na „slova milosti, která vycházela z jeho úst“ byla vynesena tato otázka těla: „Zdali tento není syn Josefův?“ (Ev. Lukáše 4,22). A proto Pán, vida, že je Izraelem pohrdnut a opovržen, nalézá Svému duchu potěšení v pomyšlení, že daleko za židovskými hranicemi jsou bytosti, na něž se rozlije bohatství ryzí Boží milosti, která skrze Něho plynula. Boží milost je taková, že postaví-li se jí v cestu pýcha, nevěra, nebo zatvrzení srdce jedněch, plyne tím hojněji a rozlévá se na jiné, a tak „Izrael nebyl shromážděn, ale já poctěn jsem v očích Hospodina a Bůh můj se stal mou silou. I řekl mi: Je to příliš málo, abys byl mým služebníkem k vyzdvižení Jákobových pokolení a k přivedení zpět osvědčených z Izraele. Dal jsem tě také za světlo národům, abys byl mé spasení až do konce země“ (Izaiáš 49,5.6). Starý zákon vyučuje mnohému o povolání pohanů, buď skrze obrazy anebo přímá prohlášení, a bylo by jistě velice užitečné ponořit se do tohoto námětu, ale považuji tu za svůj úkol uvažovat o životě a službě proroka Eliáše a to z praktického hlediska v naději, že Pán se k těmto jednoduchým úvahám přizná a použije jich k potěšení a vzdělání Svých vykoupených, i z jakékoli denominace.

* * *