Význam jména Elizeus je „Bůh Spasitel“ a v souhlasu se svým jménem byl Elizeus užit více než všichni proroci za doby Starého zákona, aby provinilému lidu zjevoval Boží svrchovanou milost a milosrdenství. V jeho dnech vládci a instituce země v rukou kněžství zcela selhali v tom, aby udržovali lid ve vztahu k Bohu. Eliášova varování nemohla přivést lid zpět k Bohu. A tak když se zjevila naprostá zkáza Božího lidu, Bůh se uchýlil ke Své vlastní svrchovanosti a vzbuzuje muže, který nezávisle na svatém a božsky určeném chrámu a na oficiálně a božsky ustanoveném kněžství prochází zemí odpadlých deseti pokolení, koná zázraky milosrdenství a rozdílí Boží milost všem, kdo mají víru, aby ji pro sebe přijali.
Takto v Elizeově příběhu vidíme ilustraci důležité zásady, že ačkoli Bůh pro Svůj lid ustanovuje instituce a nařízení, aby je zachovávali, On jimi není vázán ani omezen, jestliže člověk ve své odpovědnosti zklame. Ve všech těchto cestách svrchované milosti má Elizeus vysokou čest být nastíněním příchodu Krista, toho Pomazaného Božího, který ve Své době chodil, čině dobře nezávisle na autoritě kněží a vládců, a nárokoval si svrchované Boží právo pozvednout se nad nařízení zákona, jako je sobota, aby hříšníkům prokázal milost.
Nikdy v průběhu historie Izraele nebyl mravní stav národa tak nízký jako za vlády krále Achaba. O tomto slabém a zlém muži čteme, že „činil Achab, syn Amri, před obličejem Hospodinovým horší věci než kdo ze všech, kteří před ním byli“ (1. Král. 16,30). Zákon byl porušen. Uctívání model se stalo všeobecným. Lidé se klaněli zlatým telatům v Bethel a Dan; falešní proroci zaváděli v Hospodinově zemi své modlářské obřady. Pod vedením krále a jeho modlářské ženy národ odpadl od Hospodina a ukázal být se zralým pro soud.
Přesto se Bůh ještě neodvrací s konečnou platností od tohoto národa, který zasluhuje soud. Místo aby Bůh navštívil lid soudem, který zasluhuje, posílá Svého proroka Eliáše, aby přivedl na světlo jejich skutečný stav a volal je zpět k Sobě. Eliášův život a zázraky byly jedním dlouhým svědectvím proti úplnému odpadnutí národa od mravního zákona a uctívání Hospodina. Roky sucha, oheň z nebe, zničení proroků, soud nad veliteli a jejich padesáti vojáky, neblahý osud, oznámený králi v Nábotově vinici a dopis odpadlému králi Judy, to vše byly slavnostně vážné žaloby proti převládajícímu zlu.
Žel, Eliášova služba jen přivedla na světlo krajní zkázu národa v odpovědnosti. Jasně ukázala, že nejen národ porušil zákon a upadl do modlářství, ale že i prorocká služba – která měla volat chybující lid zpátky k Bohu – byla zcela bez moci k tomu, aby způsobila nápravu. Přes službu, doprovázenou varovnými znameními hladu na zemi a ohně z nebe je prorok zaslepeným a modlářským národem zavržen. Když naplnil svoji službu, věrný, ale zavržený prorok opouští Izraelskou zem cestou Jordánu – řeky smrti – a je ve vichru vzat do nebe.
Takto, pokud jde o Izrael, je všemu konec. Národ úplně selhal v tom, aby zajistil nebo udržel Boží požehnání na základě plnění svých odpovědností. Zdánlivě nezbývá nic než vykonání soudu, který zasluhuje. Zde však je nám dovoleno vidět divy Božích cest. Neboť Bůh užívá špatnost člověka, aby otevřel zdroje pomoci Svého vlastního srdce. Člověk naprosto selhal a Bůh ukázal, že není lhostejný k hříchu a že ve Svůj čas musí jednat v soudu. Nicméně Bůh je svrchovaný a vyhrazuje si pro Sebe svrchovaná práva milosti. A tak se stane, že místo odřezání národa v soudu se Bůh uchyluje ke Své svrchované milosti. Na jedné straně si pro Sebe zajišťuje ostatek, který neskláněl kolena před Bálem; na druhé straně posílá k provinilému národu službu milosti pro každého, kdo má víru, aby milost pro sebe použil. Protože tato služba je služba milosti, nemůže být omezena na hranice Izraele. Její zdroj leží mimo zem, a i když je poslána Izraeli, je k dispozici i pro pohana.
Elizeus je vyvolenou nádobou, aby nesl tuto novou službu milosti ruinovanému světu. Kdosi řekl, že Elizeus „dokončuje službou milosti v moci života to, co Eliáš proti modlářství započal ve spravedlnosti“. Elizeus se vrací do země, kterou Eliáš opustil. Bylo tam zlořečení; byly tam vdovy s potřebami; v zemi je hlad; nepřátelé se staví proti a nade vším je smrt. Do tohoto jeviště hříchu a zkázy přichází Elizeus s mocí z výsosti, aby uprostřed temného světa ukázal milost z nebe, která může vycházet vstříc potřebě člověka. Tak se stane, že tak, jak jde Elizeus po své cestě, je odstraněno zlořečení, jsou utišeny potřeby vdovy, neplodná žena se stane plodnou, jsou vzkříšeni mrtví, je odvráceno zlo, jsou syceni hladoví, uzdravováni malomocní, nepřátelé jsou uvedeni ve zmatek a poraženi, zemský hlad ustupuje nebeské plnosti a ze smrti vychází život.
Tak se stává zjevným, že Elizeova služba nese zcela jiný charakter, než byl charakter služby jeho předchůdce. Kromě toho způsob života těch dvou proroků, protože byl v souhlasu se službou každého z nich, byl nutně rozdílný. Eliáš vedl život, který byl z větší části vzdálený lidmi obývaným místům. Elizeus pěstoval důvěrný styk s lidmi ve svém okolí. S Eliášem se setkáváme u osamělého potoka, na poušti a v horské jeskyni; s Elizeem se setkáváme ve městech a vojenských táborech králů. Eliáš je živen chudou vdovou v Sareptě, Elizeus je hostem bohaté ženy v Sunem.
Tyto rozdíly v životě a způsobech byly správné a krásné ve svém čase. Bylo na místě, že ten, jenž byl právem popsán jako „zapřisáhlý nepřítel všech a všeho, co se dotýkalo cti Hospodina, Boha Izraele“, vedl život v přísném oddělení od národa, který tak přísně odsuzoval. Stejně tak správné bylo, že ten, jehož velkým posláním je vyhlašovat Boží milosrdenství provinilému světu, se volně pohyboval mezi svými bližními.
Nicméně oba proroci žili v témž svatém oddělení od zla své doby. Když se Elizeus pohybuje mezi svými bližními jako důvěrník králů, příležitostný poradce velkých této země, tu je přece plně oddělený od jejich zlého konání. Zbohacuje druhé požehnáními nebe, ačkoli se spokojuje s tím, aby zůstával chudým člověkem na zemi. Jak někdo jiný tak pravdivě řekl: „Používal své zdroje pomoci a svoji sílu v Bohu pro druhé. Byl bohatý, ale ne pro sebe. Tak – čelí nepřízni přírody (např. u Jordánu) – aniž by sám měl peníze, ulehčuje chudým – bez vojenského zásobování sytí armády – smrtelné věci činí neškodnými – bez chleba dává potravu zástupu a sbírá drobty – bez léku uzdravuje nemoci – bez vojska poráží nepřátele – v hladomoru zásobuje národ – a ještě ve smrti dává život.“
Ve vší té záři milosti vede Elizeus naše myšlenky k Tomu, který je mnohem větší, který se stal chudým, abychom my Jeho chudobou zbohatli. V duchu Eliáše Jan Křtitel, ten velký předchůdce Krista, přebýval na pustých místech, aby tam přivedl na světlo zbožný ostatek a aby tam poukazoval na špatnost zlého a cizoložného pokolení. Tak připravoval cestu Pána, jenž jako Syn člověka přišel „jeda a pije“ s dětmi lidí, když se pohyboval mezi potřebnými zástupy a rozděloval Boží milost ve zkaženém světě.
(1. Královská 19,14-21)
O Elizeovi je prvně zmínka v úkolu, který dal Hospodin Eliášovi v den prorokovy skleslosti (1. Král. 19,16). Zklamán neúspěchem svého poslání, rozhořčen proti vyznávajícímu Božímu lidu a zaměstnán sám sebou, mluvil Eliáš se zraněným duchem dobře o sobě a nic než zlé o Božím lidu. Představoval si, že jen on sám tu je pro Boha a že celý národ je proti němu a usiluje o jeho život.
Eliáš se musí naučit, že Hospodin má jiné nástroje pro vykonání Své vlády, jiné služebníky, aby udržovali svědectví o Něm, a mezi Božím lidem sedm tisíc těch, kteří neskláněli svá kolena před Bálem. Tak se stane, že Eliáš musí jít svou cestou zpět z Orébu a pomazat Elizea, syna Safatova, za proroka místo sebe.
Jak často můžeme být v našich dnech, kdy se zkaženost zvětšuje, s naším omezeným rozhledem vedeni k tomu, že si představujeme, že Boží dílo závisí na jednom nebo dvou věrných služebnících Pána a že jejich odejitím přestane svědectví pro Pána. Musíme se naučit, že ačkoli služebníci odcházejí, Bůh zůstává, a že Bůh připravuje jiné služebníky pro Svou službu. A i když nám to je neznámé, Bůh má Své skryté služebníky, kteří se nesklánějí před přibývajícím zlem.
V poslušnosti k Hospodinovu slovu Eliáš odchází z Orébu, aby vyhledal Elizea. Ten, jenž je vyvolen, aby zaujal místo proroka, se nenachází mezi velkými lidmi země. Bůh nehledí na osoby a při volbě Svých služebníků není omezen na velké a vznešené. Jistě může použít bohaté a učené, krále i kněze tak, jak se Mu to zlíbí. Ale někdy ukazuje, jak málo si cení toho, na co jsme my pyšní, když dává prostému muži vykonat tu nejvyšší duchovní službu. Může užít malé děvče pro požehnání velkému člověku; může vzít mladíka od stáda ovcí a učinit ho vůdcem Svého izraelského lidu. Může užít snoubenku tesaře, aby přivedl na svět Spasitele světa; a když přivedl na svět Spasitele, může užít několik prostých rybářů, aby obrátil svět naruby. Tak se v Eliášových dnech stane, že povolává prostého rolníka od pluhu, aby byl prorokem své doby.
Kromě toho ti, které Bůh povolává do Své služby, nejsou leniví a pohodlní lidé světa. Elizeus byl ve svém povolání pilný muž. Právě oral „a dvanáctero spřežení před ním, sám také byl při dvanáctém“, když k němu přichází to volání. Tak i David v dřívějších dnech se staral o ovce, když byl povolán, aby se stal králem. A později učedníci vrhali do moře své sítě nebo opravovali sítě, když byli povoláni, aby následovali Krále králů.
Na tohoto činného člověka Eliáš uvrhl svůj plášť zřejmě proto, aby naznačil, že Elizeus je povolán, aby zaujal jeho dosavadní místo, aby zjevoval charakter a jednal v duchu toho, jemuž ten plášť patřil. Zdá se, že Elizeus tomu také tak rozuměl, neboť o něm čteme, že „zanechav volů, běžel za Eliášem“. Jestliže však tu je božsky daná ochota následovat Eliáše, je tu i přirozená váhavost opustit své milované. A tak říká: „Prosím, nechť políbím otce svého a matky své, i půjdu za tebou.“ Eliášova odpověď dává odpovědnost za odpověď na Boží volání zcela Elizeovi. „Jdi, vrať se zase,“ říká, „neboť co jsem ti učinil?“ (- přel.) Nechce užít ani sílu ani příkaz. Na Elizea nemá být vykonáván žádný nátlak. Je ponechán, aby rozeznal význam toho, co Eliáš udělal. Má volnost vrátit se ke svým rodičům, nebo jít cestou se zavrženým a pronásledovaným prorokem.
Jestliže Elizeovo jednání prozrazuje určité ohlížení se zpět na věci, které jsou za ním, tu ho také ukazuje jako přemožitele, který slaví své vítězství nad těmito věcmi tím, že uspořádává hostinu pro druhé. Ve své době a svou mírou, jak jeden poznamenal, „prodal všechno a dal chudým“. Když takto skončil se svým pozemským povoláním, „vstav, šel za Eliášem a přisluhoval jemu“. Muž, jenž až dosud trpělivě vykonával své denní povinnosti, práci na poli, je nyní připraven ukazovat divy Boží milosti, když následoval Eliáše jako jeho služebník a druh.
(2. Královská 2,1-14)
Po Elizeově povolání o něm už nic neslyšíme až do dne, ve kterém je Eliáš přenesen. Tomu můžeme rozumět vzhledem k tomu, že Elizeus byl pomazán, aby byl prorokem místo Eliáše. Ty dvě služby nemohly existovat současně. Když však byl dosažen konec Eliášovy poutě, vystupuje Elizeus do popředí jako společník jeho poslední cesty a jako svědek jeho uchvácení. Když sledujeme tyto Boží muže v těchto významných symbolických výjevech, nestává se nám jasným, že okolnosti, spojené s Eliášovým přenesením do nebe, se stávají Elizeovou přípravou pro službu na zemi?
Jak často je nám dovoleno v Písmu vidět, že Bůh v skrytosti cvičí ty, které má v úmyslu užít na veřejnosti. Josef má svoji skrytou přípravu s Bohem ve vězení, dříve než může být veřejným svědectvím pro Boha v paláci. Mojžíš pečuje za pouští o Jetrovo stádo čtyřicet let, dříve než se stane vůdcem Božího stáda na poušti. David, neznámý pro druhé, přemůže lva a medvěda, dříve než veřejně vstoupí do boje s obrem. Tak i Elizeus musí mít svou přípravu jako Eliášův služebník a společník, dříve než může zaujmout své místo Božího proroka a svědka o milosti. Jenom tak bude nádobou a bude vhodný pro Mistrovo užití, připravený pro každý dobrý skutek.
Na této poslední cestě mají navštívit řadu významných míst, obstát ve zkouškách a naučit se některým lekcím. Místa, která vyhledali a která byla tak známá v historii Izraele s Bohem, musela mít pro Elizea jistě hluboký význam, jako ostatně i pro všechny, kdo chtějí sloužit Pánu.
Galgala, výchozí bod jejich cesty, bylo místo, kde se Izrael prvně utábořil v zemi po přechodu Jordánu. Lid tam byl obřezán a tam Hospodin mohl Jozue říci: „Dnes jsem odjal pohanění Egyptské od vás.“ (Jozue 4,19; 5,2-9) Ve světle křesťanství máme výsadu rozumět duchovnímu významu obřízky. Z Epištoly Koloským víme, že tento obřad vyjadřuje soud nad tělem těla2 ve smrti Krista a u věřícího praktické umrtvování těla2 (Kol. 2,11; 3,5). Bůh nejen jednal s hříchy věřícího, ale na kříži také jednal se starým člověkem, který produkoval hříchy. Boží ošklivení si těla2, Jeho soud nad tělem2 a Jeho rozsudek smrti proti tělu2, to vše bylo vyjádřeno v Kristu na kříži a bylo Jím neseno. Tak věřící může říci: „Starý člověk náš s ním /s Kristem/ spolu ukřižován jest.“ (Řím. 6,6) Na základě toho, co Bůh způsobil skrze Krista, je věřící napomínán, aby „mrtvil“ každou formu v jaké se tělo2 může snažit ukazovat. S každým projevem těla2 máme nakládat jako s údem toho „starého člověka“, na kterém byla vykonána smrt. Jestliže tělo2 tímto způsobem soudíme, bude od nás odejmuto pohanění Egypta. Už nebude zjevné, že jsme někdy byli ve světě. Způsobu života, který jsme žili, když jsme byli ve světě, už nebude dovoleno, aby byl viděn. Jak velmi je důležité, abychom se této první velké lekci naučili a uvedli ji do praxe, jestliže tu v naší době máme nějakým způsobem představovat toho slavného Člověka, který odešel do nebe.
Bethel bylo druhou zastávkou cesty – bylo to místo známé z historie patriarchy Jákoba (1. Mojžíšova 28,15-19). Tam se Pán zjevil ubohému, chybujícímu Jákobovi na pustém místě, kam ho jeho hřích přivedl, a ve svrchované milosti mu požehnal bez jakékoli podmínky. Jákob měl být po dvacet let poutníkem v cizině; ale je mu dáno ujištění, že Bůh bude s ním, Bůh ho zachová, Bůh ho přivede zase zpátky do země a že Bůh bude věrný Svému slovu. Tak je Elizeus na začátku své služby ujištěn, podobně jako za staré doby Jákob, že mu je skrze svrchovanou milost věrného Boha požehnáno, a o této milosti má ve své službě vydávat svědectví.
Jak je dobré, když i my jdeme po své cestě poutníků ve vší požehnané jistotě, že Bůh je s námi, podepírá nás a nakonec nás přivede k tomu, abychom sami viděli, že to, co Jeho láska pro nás měla v úmyslu, je ta jediná věc, pro kterou je hodné žít.
Jericho je další zastávkou na této pozoruhodné cestě. U Jericha se Jozuovi zjevil Kníže vojska Hospodinova s obnaženým mečem. U Jericha se také lid prvně setkal s nepřítelem, který mu bránil ve vstupu do země; tam zakusili, že Kníže Hospodinova vojska je mocnější než všechna moc nepřítele (Jozue 5,13-15; 6). Pro muže, který má svědčit před králi a čelit jejich vražedné nenávisti, je dobré, je-li mu připomenuto, že když bude bojovat Hospodinovy boje, bude podporován Hospodinovým vojskem vedeným Knížetem vojska. A tak v pozdějších letech Elizeus shledal, když byl obležen v Dotain vojskem a koni a vozy, že moc pro něho je větší než vojsko Syrských, které ho obléhalo, neboť „aj, hora ta plná koňů, a vozové ohniví okolo Elizea“. V našich dnech je výsadou každého křesťana být na cestě ke slávě a pod vedením Vůdce našeho spasení čelit každému nepříteli, který nám chce upírat naše přítomná požehnání a požitek Božího úmyslu pro nás (Židům 2,10).
Poslední zastávky této pozoruhodné cesty je dosaženo u Jordánu, řeky, která je stálým předobrazem smrti, jíž jsou přerušena všechna spojení se světem. Eliáš i Elizeus ji překračují suchou nohou. Ale předobrazně procházejí skrze smrt, jeden aby vystoupil do nebe, druhý aby svědčil o nebeské milosti světu, pro který je podle ducha mrtev.
Tak můžeme říci, že těmito pozoruhodnými místy je Elizeovi připomenuto, co i my máme poznávat: v Galgala Boží svatost, která vyžaduje odsouzení těla2; v Bethel Boží neproměnnou milost, která nám chce žehnat, udržuje nás a zajišťuje nám konec naší cesty; v Jerichu mocnou Boží sílu, jíž jsme udržováni; a u Jordánu oddělení od světa, abychom mohli vstoupit na nebeskou půdu a stát se svědectvím o nebeském životě, který ukazuje Boží milost a může říci: „Zdali čas byl bráti stříbro anebo roucho, aneb olivoví a vinice, aneb stáda a voly, nebo služebníky aneb služebnice?“ (2. Král. 5,26)
Dále nejenže jsou Elizeovi v těch různých zastávkách na této poslední Eliášově cestě připomenuty velké pravdy, ale jeho náklonnosti jsou podrobeny zkoušce, když Eliáš třikrát opakuje slova: „Poseď tuto /Zůstaň, prosím, zde/.“ Instrukce, aby šel kupředu k těm různým místům, byly dány Eliášovi. Elizeovi nebyl dán žádný příkaz, aby ho doprovázel. Jestliže tedy následuje Eliáše, je to naprosto otázka náklonnosti. A zkouška ukazuje jeho náklonnost, neboť Elizeus třikrát odpovídá: „Živ jest Hospodin, a živa jest duše tvá, že se tebe nespustím.“
Nemá to co říci věřícím dnešní doby? Neměla by pro nás být láska ke Kristu pohnutkou, abychom se naučili lekcím, které před nás kladou ty různé etapy této jedinečné cesty? Je třeba nejprve poznat učení Galgala o Božím soudu nad tělem2 jako výchozí bod našeho ztotožnění s Kristem. Neboť kdo může chodit s Kristem, aniž by u něho bylo odsouzeno tělo2? Ale je možné se tomu naučit jinak, než se srdcem obráceným na Krista? Potom i pravdě o Božím domu, vyjádřené skrze Bethel, která nám ukazuje Boží úmysl, je možné se naučit jen se srdcem, které touží znát Kristovy myšlenky. Dále Boží soud nad systémem světa, ukázaný v Jerichu, může být pochopen jen tím, jehož mysl a náklonnosti jsou obráceny k jinému světu. A nakonec lekce Jordánu – vzdávání se a odkládání zemského ve prospěch nebeského pořádku věcí, si žádá lásku, která může přemoci zem, oplývající mlékem a medem, tím že je upřena na Člověka, jenž odešel do nebe.
Kromě toho tam byli ti, kteří dvakrát Elizeovi připomněli, že Hospodin vezme jeho pána. Tito synové proroků, kteří měli více známosti než srdce, chtěli jen zabránit Elizeově společenství s jeho pánem tím, že ho zaměstnávali jím samým a jeho ztrátou. Elizeus umlčuje toto narušování obecenství jeho duše tím, že říká: „A já vím, mlčte.“ Je to, jako kdyby řekl: „Proč bych neměl jít se svým pánem Eliášem a poznat, co to znamená být v jeho společnosti v Galgala? Proč bych se neměl s ním naučit lekci z Bethel? Proč bych měl od něho odcházet, když bude procházet Jerichem? Proč bych neměl být s ním ztotožněn při průchodu Jordánem, i když to znamená nechat za sebou zemská požehnání země, abych byl s ním na místě venku, na místě pohanění; neboť za místem pohanění je jiné jeviště, nebeské jeviště, a mé náklonnosti jsou upoutány tím, který má v úmyslu vstoupit do tohoto nového jeviště?“
Takto dosahují posledního bodu cesty. Rušitelé byli umlčeni a byly zaníceny náklonnosti, vedoucí Elizea k tomu, aby se přidržel svého pána přes všechny tyto proměnlivé výjevy. Přišla chvíle rozloučení: Eliáš má být uchvácen do nebe. Elizeus, zbavený svého pána, má být ponechán u odpadlického náboženského národa, který kdysi byl Hospodinovým lidem. V této vážné chvíli pronáší Eliáš svá poslední slova: „Žádej sobě, co chceš, prvé než vzat budu od tebe.“ Mohla být tato nabídka učiněna dříve? Není to jakoby nejvyšší zkouška pro Elizea? Nezjeví odpověď, zda Elizeus vstoupil do ducha svého povolání? Zda měl užitek ze svého společenství s Eliášem? A nade vše, zda se naučil lekcím z Galgala, Bethel, Jericha a Jordánu? Nezjeví to, zda Elizeus má před sebou zemský zisk, tělesné ambice a světskou moc, anebo zda jeho jediným cílem nadále je vyplňovat místo proroka a svědčit o Boží svrchované milosti jako reprezentant člověka, který odešel do nebe?
Elizeova odpověď zjevuje požehnanou oddanost srdce. Neprosí ani o dlouhý život, ani o pozemská bohatství, ani o světskou slávu. Netouží po žádné z věcí, kterých si cení přirozený člověk, nýbrž po tom, co potřebuje duchovní člověk. Neboť říká: „Nechť jest, prosím, dvojnásobní díl ducha tvého na mně.“ To nikterak neznamená, že prosí o dvojnásobek daru nebo moci, než vlastnil Eliáš. Hebrejské slovo znamená dvojnásobný díl, který zdědil prvorozený syn (5. M. 21,17). Jenomže Elizeus neprosí o dvojnásobek materiálních statků, nýbrž o dvojnásobný díl duchovní síly. Také ostatní proroci potřebují duchovní sílu, ale když je Elizeus pomazán, aby zaujal Eliášovo místo – aby byl místo něho – pak k tomu skutečně potřebuje duchovní sílu, která je dvakrát tak velká, než je síla ostatních proroků.
Eliáš odpovídá: „Nesnadné věci jsi požádal.“ Získat bohatství, čest a světskou moc může stát námahu a trápení ducha, ale nejsou to věci „nesnadné“, neboť lidé tohoto světa mohou těchto materiálních výhod při odpovídající snaze dosáhnout. Obdržet nebo udělit duchovní sílu je naprosto mimo schopnosti přirozeného člověka. Eliáš nicméně říká: „Jestliže uzříš mne, když budu vzat od tebe, stane se tak; pakli nic, nestane se.“ Vyhovění jeho prosbě o dvojnásobný díl duchovní síly je učiněno závislým na tom, zda Elizeus uvidí Eliáše v jeho novém postavení jako člověka vystoupivšího nahoru. Pohled na Eliáše v nebi bude tajemstvím Elizeovy moci na zemi.
V tom jistě jsou tajemství, jejichž duchovní význam zjevilo křesťanství. Neboť nevíme snad, že vidění vírou Krista ve slávě je tajemstvím síly pro křesťana na zemi? Nebylo tomu tak nápadným způsobem v případě prvního křesťanského mučedníka, neboť když upřeně hleděl do nebe, mohl říci: „Aj, vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží!“ Ve světle toho vidění byl Štěpán oblečen mocí z výsosti, takže jako jeho Mistr se mohl modlit za své vrahy a uprostřed padajících kamenů klidně poručit svého ducha Pánu Ježíši. Tak také apoštol pohanů začíná svůj běh co křesťana pohledem na Krista ve slávě; a ve světle toho vidění chodil jako Kristův svědek na zemi po všechny roky svého oddaného života. A nám tentýž apoštol říká: „My pak všichni s odkrytou tváří slávu Páně spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu.“ (2. Kor. 3,18) Musíme spatřit Pána ve slávě, jestliže máme v nějakém smyslu představovat na zemi toho požehnaného a dokonalého Člověka, který odešel do slávy.
A tak se stalo „že když přece jdouce, rozmlouvali, aj, vůz ohnivý a koně ohniví rozdělili je na různo. I vstoupil Eliáš u vichru do nebe“. Elizeus to viděl a zvolal: „Otče můj, otče můj! Vozové Izraelští i jezdci jeho!“
Nic podobného tomuto velkému výjevu se ještě někdy na zemi nestalo. Jak jeden řekl: „Je to daleko nad tiché vzetí Enocha a daleko pod klidným majestátem nanebevstoupení, kdy nebylo zapotřebí žádného ohnivého vozu k vynesení vzkříšeného těla Vykupitele ze země: Když na to hleděli, ‚vzhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich‘.“
Jestliže však Elizeus vidí svého mistra vystupovat k nebi, tu také čteme: „A neviděl ho více.“ Vidí ho v nebi, do kterého vystoupil, ale na zemi ho už nevidí. Nemá to co říci nám křesťanům? Neříká apoštol: „A tak my již od toho času žádného neznáme podle těla. A ačkoli jsme znali Krista podle těla, ale nyní již více neznáme.“ (2. Kor. 5,16)? To jsou slova, která v žádném případě neznamenají, že bychom neměli hledět na Krista na Jeho cestě tímto světem a učit se od Něho, když se v duši radujeme z Jeho sklánějící se milosti, Jeho něžné lásky a nekonečné svatosti. Ta slova nám však jasně říkají, že Ho už neznáme ve spojení s Izraelem a s tímto světem. Spíše Ho máme znát jako Vůdce nebeského zástupu a v nebeských vztazích. Oddaní, ale nevědomí učedníci mohou říci: „My pak jsme se nadáli, že by on měl vykoupiti Izraele.“ Zkažené křesťanstvo se může pokoušet spojovat Kristovo jméno se svými plány na polepšení člověka a zlepšení světa. Ale křesťan, vyučený v myšlenkách Pána, zaujme své místo vně světa a bude směřovat ke Kristu ve slávě a zavrhovat spojování Krista se světem, který Ho přibil na kříž.
V Elizeovi je nám zde ukázáno milým, obrazným způsobem, jaké jsou výsledky toho, když Krista poznáváme tímto způsobem v Jeho novém postavení v nebi. Elizeus dělá dvě věci: Předně „uchopiv roucho své, roztrhl je na dva kusy“. Tento akt znamená odložení jednoho charakteru, aby byl ukazován charakter, který je zcela nový, neboť roucho mluví o praktické spravedlnosti svatých a o charakteru, který ukazují před světem. Elizeus je nepoložil prostě stranou, aby je zase při určitých příležitostech vzal; učinil je pro budoucnost nepoužitelné tím, že je roztrhl na dva kusy. Potom za druhé: „Zdvihl plášť Eliášův, který byl spadl z něho.“ Nadále chce zjevovat charakter člověka, který odešel do nebe. Proto také apoštol poté, co řekl, že už Krista neznáme podle těla, může jít dále a říci: „Proto jest-li kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ (2. Kor. 5,17)
Elizeus ihned jedná v moci nového života. Vrací se zpět ke zkaženému národu, který se provinil porušením zákona, poskvrnil se modlářstvím a odpadl od Hospodina, a uprostřed tohoto jeviště špatnosti a zpuštění nabízí Boží svrchovanost, která se pozvedá nad každý lidský hřích a jedná v nadřazenosti milosti pro ty, kteří mají víru, aby pro sebe užili požehnání na půdě milosti.
(2. Královská 2,15-18)
Požehnané účinky Elizeovy přípravy jsou nyní zjevné druhým. Stává se před světem svědkem o Tom, který odešel do nebe. Synové proroků si všímají jeho nového charakteru, neboť když hledí na Elizea, říkají: „Odpočinul duch Eliášův na Elizeovi.“ Hledí na člověka na zemi a vidí ducha a charakter člověka v nebi.
Nemá to nám křesťanům dnes také něco říci? Neukazuje nám to v obrazu naši nejvyšší výsadu a odpovědnost jako křesťanů? Neboť nejsme snad ponecháni na zemi, abychom představovali Člověka ve slávě? Pavel mohl mluvit o Korintských svatých jako o „dopisu Krista“, známém a čteném všemi lidmi. Duch napsal Krista do jejich srdcí, a tou mírou, jakou Duch četl Krista v jejich srdcích, četl svět Krista v jejich životech.
Nejsme my, žel, příliš často podobni synům proroků, kteří si dovedli cenit Eliášova ducha v někom druhém, ačkoli sami ukazovali málo z tohoto ducha v sobě? Měli určitou míru známosti, neboť věděli, kdy přišla chvíle, aby Eliáš byl vzat do nebe, ale neměli srdce k tomu, aby ho následovali na této poslední cestě. Stáli „zdaleka“, pozorovali proroka, jak šel dolů k Jordánu. Nikdy nešli a nerozmlouvali s Eliášem za Jordánem. Nikdy nespatřili ohnivý vůz a ohnivé koně, ani neviděli, jak byl prorok vzat u vichru do nebe.
Nicméně uznávají s určitou mírou ocenění požehnané účinky na muže, který viděl tyto divy. Sklánějí se před ním k zemi, a tak ukazují, že v Elizeovi vidí někoho, jenž se pohybuje na vyšší duchovní úrovni, než jsou oni sami. Jsou ochotni zaujmout místo služebníků toho, kterého uznávají za služebníka Hospodinova.
Nejsme často jako tito muži? Vidíme, že Kristus za nás zemřel a jsme pomalí k tomu, abychom přijali Jeho smrt za svoji smrt. Víme snad málo o chození ve společenství s Ním na půdě vzkříšení, a co to znamená hledět na Něho jako na žijícího Člověka ve slávě. A přece umíme oceňovat v druhých účinek tohoto důvěrného chození s Kristem. Neboť člověk, který je charakterizován duchem Člověka, jenž odešel do nebe, na nás působí hlubokým dojmem. Svět mohl u Petra a Jana poznat, že „s Ježíšem bývali“. A když se dívali na Štěpána, viděli „tvář jeho jako tvář anděla“ a „nemohli odolati moudrosti a Duchu, který mluvil“ (Skutky 4,13; 6,10.15).
Avšak synové proroků nebyli jen leniví srdcem, ale byli také pomalí k chápání, a ještě hůře, byli poznamenáni nevěrou. A přece zároveň budili dojem velké přirozené síly: Mají svých „padesáte mužů silných“. Avšak myšlenky přirozenosti se nemohou pozvednout nad hory a údolí země. Jen pronikající pohled víry může vidět člověka v nebi.
Takto nevěra je první charakteristikou sféry, v níž má Elizeus být svědkem; a ta se nalézá u takových, kteří mají náboženské vyznání. Přirozenost nemůže věřit, že Boží milost může vzít člověka do nebe, ačkoli si dovede představit, že Boží Duch může člověka odnést pryč, aby ho zase někde na zemi povrhl. Skutečně věděli, že Eliáš má být vzat, ale zřejmě nevěřili, že byl vzat do nebe. Měli známost, ale chyběla jim víra. Elizeus, zahanbený jejich nevěrou, dovoluje, aby se přesvědčili o marnosti svých přirozených zdrojů pomoci tím, že jejich padesát mužů posílá na třídenní marné hledání.
(2. Královská 2,19-22)
Svět, v jehož středu je Elizeus svědkem o Boží milosti, je nejen nevěřící svět, nýbrž jako výsledek své nevěry je to také svět pod zlořečením. A tak Elizeovo poslání milosti velmi vhodně začíná v Jerichu, místě zlořečení. Jozue řekl: „Zlořečený buď před Hospodinem muž ten, který by povstal, aby stavěl město Jericho. V prvorozeném svém založí je, a v nejmenším postaví brány jeho.“ (Jozue 6,26) Tak se to stalo, neboť v Achabových dnech povstal muž, který učinil výzvu Hospodinu tím, že postavil Jericho, a přitom ztratil své dva syny „vedle řeči Hospodinovy, kterouž byl mluvil skrze Jozue, syna Nun“ (Jozue 6,26; 1. Královská 16,34).
Poloha byla dobrá, ale voda byla špatná a půda neplodná. Takový je svět: občas navenek přitažlivý, ale nade vším je jedovatý dech zlořečení. Jeho prameny osvěžení neuspokojí. Slibuje mnohé, ale nic nepřivede ke zralosti. Nemůže uspokojit pravé potřeby člověka.
Je tu však Elizeus s uzdravující milostí; krásný obraz Krista, který nevlastnil nic ze statků tohoto světa, a přece rozdílel plnýma rukama, když používal Svoji milost pro blaho druhých. Muži města mají víru, aby k svému užitku použili milost, která je v Elizeovi. Přicházejí k němu se svou potřebou. Prorok si žádá novou nádobu se solí. Ta mluví o uchovávajícím charakteru milosti, spojeném nikoli s tělem, ale s „novou nádobou“. Nebyl Kristus ta „nová nádoba“, naplněná uchovávající Boží milostí?
Potom čteme, že Elizeus „vyšel k pramenu těch vod, vsypal tam sůl a řekl: Takto praví Hospodin: Uzdravuji vody tyto; nebude více odtud smrti, ani neplodnosti“. Tak tomu bude v ještě budoucích dnech: Právě z toho jeviště, kde bylo vysloveno zlořečení, na které padlo zlořečení, bude zlořečení odejmuto. Bůh bude bydlet u lidí – u nových nádob, připodobněných Kristu, naplněných zachovávající milostí. Pak už skutečně nebude ani smrt ani zlořečení, neboť dřívější věci budou náležet minulosti.
(2. Královská 2,23-25)
Při četbě Elizeova příběhu musíme stále mít na paměti, že jeho úkolem bylo představovat provinilému národu Boží milost. Z toho důvodu jsou jeho zázraky téměř bez výjimky zázraky milosti. Tři výjimky – mladíci, kteří se mu posmívají, a je jim zlořečeno; Gézi, který je stižen malomocenstvím, a smrt knížete, o jehož ruku se král opíral, jsou v dokonalém souladu s prorokovým posláním. Ve všech těchto případech je soud přímým následkem pohrdání milosti.
Tak zatím co je dáno svědectví o Boží svrchované milosti v řadě pozoruhodných zázraků, je tu také svědectví o nevyhnutelném soudu, který zachvátí ty, kdo Boží milost zavrhují, falšují nebo jí opovrhují. Elizeus se na začátku své služby musí učit, že jestliže přinese milost a požehnání na jeviště zlořečení, bude konfrontován s těmi, kteří zavrhují milost a posmívají se nádobě milosti. Tak se stane, že když prorok šel nahoru do Bethel, setkal se s houfem mladíků, kteří se posmívají nanebevzetí Eliáše. V posměchu říkají Elizeovi: „Jdi /nahoru/, lysý, jdi /nahoru/, lysý!“
Synové proroků prozrazují nevědomost a nevěru ohledně nanebevzetí. „Muži města“ snad jsou vůči nanebevzetí lhostejní, ale výrostci z Bethel se nanebevzetí posmívají. V Bethel, místě, které bylo v historii Izraele vyznamenané jako Boží dům, nacházíme hordu posměvačů. V této době milosti tomu není jinak. V křesťanských kruzích je stále ještě nevědomost a nevěra a mezi lidmi tohoto světa lhostejnost, ale ten nejhroznější znak posledních dnů bude vystoupení posměvačů uvnitř křesťanského vyznání – toho vyznání, které tvrdí, že je Božím domem. Pro takové tu není nic než jen soud – soud, který začíná u domu Božího (2. Petra 3,3; 1. Petra 4,17).
Tak tomu bylo ve dnech Elizeových. Eliášovo nanebevzetí, dvojnásobný díl ducha, který spočívá na Elizeovi, činnost v milosti pro požehnání člověka jsou pouze předměty pro posměch. Vážným výsledkem je, že služebník milosti svolá soud na ty, kteří milost zavrhují.
(2. Královská 3)
Až dosud byl Elizeus služebníkem milosti v omezeném okruhu. Nyní začíná svou veřejnou službu ve spojení s odpadlým národem. Jeho zásahem jsou tři králové a jejich armády zachráněni od zničení a je dobyto velké vítězství nad nepřáteli Božího lidu.
Celý výjev živě vykresluje nízký a pokořující stav vyznávajícího Božího lidu. Ačkoli Joram, král deseti pokolení, odjal některé modly, činil to, co je zlé v očích Hospodinových, a neodstoupil od hříchů Jeroboáma, který přivedl k hřešení Izrael. V Boží vládě je Moábovi dovoleno, aby se zprotivil. Aby tuto vzpouru potlačil, Joram hledá pomoc krále Judy. Jozafat, sám bohabojný muž, upadá do této léčky. Opouští oddělení podle Boha, vstupuje do nesvatého spojení s Joramem, a tak klesá na úroveň tohoto zlého krále. Spojuje se s ním, aby bojoval jeho boje, když říká: „Potáhnu. Jako jsem já, tak jsi ty, jako lid můj, tak lid tvůj, jako koni moji, tak koni tvoji.“ (v. 7)
Nadto oba ti králové – kteří vyznávají, že se klanějí Hospodinu – jsou ve spojenectví s pohanským Idumejským králem, Božím nepřítelem. Tak tu máme podivnou alianci zlého krále, bohabojného krále a pohanského krále.
Aniž by mysleli na Boha a bez zmínky o Bohu, dělají tito tři králové plány a snaží se je uskutečnit. Vše se jeví slibné, dokud se na konci sedmi dnů nesetkávají s okolnostmi, které je ohrožují zničením ne rukou nepřítele, ale nedostatkem vody.
Poháněn neklidným svědomím, Izraelský král vidí v těchto okolnostech ruku Hospodina, který, jak soudí, povolal tyto tři krále, aby je vydal do rukou Moábských. Jestliže však zkouška vzbuzuje provinilé obavy odpadlého krále, zjevuje také bohabojný charakter krále Judy. Oba králové myslí na Hospodina: Jeden může vidět ve zkoušce jen to, že Hospodin je proti nim v soudu; druhý vidí ve zkoušce příležitost obrátit se k Hospodinu jako k jejich jedinému zdroji pomoci. Jozafat říká: „Není-li zde proroka Hospodinova, abychom se otázali Hospodina skrze něho?“ (v. 11) Mnohem lépe by bylo, kdyby se byl dotázal Hospodina, než vyšel na tuto výpravu ve společnosti s králem Izraele. Avšak tváří v tvář hrozným okolnostem je volán zpět k Hospodinu.
Jozafatova otázka přivádí do popředí Elizea. Prorokova první slova obsahují smělé svědectví proti zlému králi Izraele, s nímž odmítá být spojován, neboť se ptá: „Co mně do tebe?“ Tato otázka nejenže odkrývá odpadlictví krále Izraele, ale je také výtkou králi Judy Jozafatovi, skutečnému věřícímu, ale který chodí podle těla, když vytvořil nesvaté spojenectví s Joramem a řekl: „Jako jsem já, tak jsi ty, jako lid můj, tak lid tvůj.“ Elizeus, chodící podle ducha Eliášova, odmítá každé spojení s Joramem, když říká: „Co mně do tebe?“
Král Judy by bezpochyby nikdy nesvolil sklánět se s Joramem před zlatými telaty. Nicméně je tím, že se spojil, aby bojoval proti nepřátelům Hospodinovým, zapleten do spojení s někým, s nímž se nemohl spojit ve velebení. Žel, jak často se tento výjev opakoval ve dnech křesťanství. Pod záminkou lásky a pomoci ve službě Pánu je věřící přitažen do spojení s těmi, s nimiž by se nemohl spojit ve velebení před Pánem. Taková spojení staví požehnání lidí nad čest Pána. Nejsme zde varováni před lehkovážnou přívětivostí lidské přirozenosti, která nás svádí, abychom těm, kteří stojí na chybném místě, bezmyšlenkovitě řekli: „Jako jsem já, tak jsi ty, jak lid můj, tak lid tvůj.“? Nevaruje nás nadto tento výjev také: „Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení.“? Nejenom „bdít“ proti léčkám nepřítele, ale „modlit se“, aby tak každý krok byl učiněn v závislosti na Bohu. Je dobré obrátit se k Bohu, když nás nějaký chybný krok přivedl do nesnáze; ale mnohem lepší je chodit v duchu modlitby a závislosti, a tak uniknout každé křivé cestě.
Zatím co Elizeus odmítá každé spojení s Joramem a nepřímo kárá Jozafata, neváhá spojit se s tím, co je od Boha, a s mužem, který byť i jen nepatrnou mírou tu zastává Boha. Tak bere ohled na přítomnost Jozafata, jinak by nepoctil krále Izraele ani pohledem.
Nicméně je zmatení, způsobené tímto nesvatým spojenectvím mezi oběma králi tak velké, že Elizeus má zábrany v rozeznání Hospodinových myšlenek. Proto si žádá někoho, kdo umí hrát na harfu /nebo: „strunný nástroj“/. Jeho myšlenky musí být odvráceny od všeho, co je kolem něho, a uvedeny do styku s nebeskými výjevy, aby poznal Hospodinovy myšlenky. Žádný hudebník nebyl potřebný k tomu, aby odsoudil odpadlého krále Izraele, ani aby pokáral pošetilost a slabost krále Judy. Když se však jedná o rozeznání myšlenek nebe, pak je náhle zapotřebí hrajícího na harfu. Boží muž musí mít své myšlenky odvráceny od naprostého zmatení kolem sebe, zkázy, před kterou stojí Boží lid, a následného soužení, do kterého jsou uvrženi. Nemůže poznat Hospodinovy myšlenky, když dlí u žalostných okolností. Není k nim lhostejný; neignoruje je. Ale jestliže má poznat, jak má být jednáno podle Hospodinových myšlenek, musí být pozdvižen nad tísnivé okolnosti zemského jeviště do jasného klidu onoho nebeského jeviště, do kterého vystoupil Eliáš a z kterého Elizeus vyšel, aby uprostřed zkaženého lidu sloužil Boží milostí.
Nepotřebujeme v naší době i my někdy hrajícího na harfu – anebo to, co hrající na strunný nástroj představuje? Nejsme často v okolnostech, v nichž zlo je tak zjevné, že se snadno odhalí a odsoudí bez velkých požadavků na duchovnost. Avšak rozeznat v těch okolnostech myšlenky Pána vyžaduje mnohem větší duchovní porozumění. Pro to potřebujeme nechat svého ducha odvrátit od věcí země, takže když upřeně hledíme na Pána, můžeme být schopni vidět stav Jeho lidu tak, jak On ho vidí, a tak získat poznání Jeho myšlenek. Skutečnost, že je snadné odhalit zlé věci, které souží Boží lid, ale že je nesnadné najít lék, jen dokazuje, jak velmi potřebujeme toho, kdo hraje na harfu – odvedení ducha od zmatených sporů mezi Božím lidem, což jediné nám umožní poznat myšlenky Pána.
Kdyby Elizeus bral v úvahu pouze Joramovu špatnost, Jozafatovo selhání a tísnivé okolnosti, do kterých byli přivedeni tímto nesvatým spojenectvím, mohl by soudit, že králové jen sklízejí to, co zaseli, a že zjevně bylo úmyslem Pána, aby utrpěli velkou porážku.
Skrze toho, jenž hrál na harfu, je Elizeus pozdvižen nad okolnosti Božího lidu na zemi do klidu Pánovy přítomnosti v nebi, aby tam poznal, že myšlenky Pána jsou zcela jiné než to, co by myšlení přirozenosti mohlo očekávat. Elizeus zjišťuje, že Pán chce užít příležitost selhání a potíže Svého lidu k tomu, aby obhájil Svou vlastní slávu a vyvýšil Svoji milost. Nejenže chtěl zachovat Svůj lid od zkázy, kterou si vlastní pošetilostí zasluhovali, ale chtěl jim dát významné vítězství nad jejich nepřáteli. A tak se stalo, že králové a jejich vojska byli Božím milostivým a zázračným zásahem zachráněni a že bylo dobyto velké vítězství nad jejich nepřáteli.
Avšak je dobré, abychom si všimli, že ačkoli Boží milost vysvobodila Svůj lid od zkázy a dala mu vítězství nad nepřáteli, nedošlo k oživení vůči Bohu. V Judovi sice docházelo k probuzení k Bohu, stejně jako k vítězství nad nepřáteli; ale v celé smutné historii Izraele neslyšíme nic o duchovních probuzeních, i když jim Bůh v jejich souženích přicházel na pomoc.
(2. Královská 4,1-7)
Ten Bůh, „který sčítá počet hvězd“ a „každé z nich ze jména povolává“, je Bůh, který „uzdravuje zkroušené srdcem“. Hvězdy jsou příliš vysoko a trápení zlomeného srdce jsou příliš hluboká, než abychom k nim dosáhli; ale Bůh, který může spočítat myriády hvězd nebe, se umí snížit, aby uzdravil jedno zlomené srdce na zemi (Žalm 147,3.4). Boží milost, která zachránila od zkázy krále a jejich armády, je schopná vyjít vstříc potřebě jedné opuštěné vdovy. Také Elizeus, služebník této milosti, je hotov přijít, aby pomohl této zkroušené vdově, tak jako předtím byl ochotným služebníkem králů. Jestliže zachrání velké země v jejich nesnázích, chce také zachránit chudé v jejich souženích.
Vdově po jednom synu proroků – jednom, který se bál Hospodina – hrozí ztráta jejích dvou synů kvůli vyrovnání nároků jejího věřitele. To, že vdova po prorokovi se mohla dostat do takových těžkostí, vrhá jistě vážné světlo na nízký duchovní stav lidu.
Avšak ta žena má víru k tomu, aby pro sebe použila milost, jejímž služebníkem je Elizeus. Předkládá prorokovi svůj případ. Ten se ptá: „Co chceš, ať učiním? Oznam mi, co máš v domě?“ Tu se nejen ukáže, že má hlubokou nouzi, nýbrž také, že její vlastní prostředky jsou naprosto nedostačující pro to, aby této nouzi odpomohly.
To je jistě v souhlasu se způsobem jednání Pána; neboť když v Jeho dnech Mu učedníci pověděli o nesnadném postavení zástupu, pak dříve, než prokáže Svoji milost, ukazuje jejich krajní neschopnost v tom případě pomoci otázkou: „Kolik chlebů máte?“ Pánova otázka přivádí na světlo, že mají jen pět chlebů a dvě malé ryby. Ale co to je mezi tak mnohé? Tak Elizeova otázka přivádí na světlo, že ta vdova ve svém domě nemá nic, než „jedinou báni /džbán/ oleje“. Jak ji může tento džbán zachránit před nároky věřitele?
Takové otázky, ať ze strany Mistra nebo služebníka, připravují cestu pro ukázání Boží milosti. Pán bere těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlíží k nebi a žehná jim. Když takto přivedl to málo, co měli učedníci, do styku s nebeskou plností, je to více než postačitelné pro potřeby zástupu. Tak tomu je také s vdoviným džbánem oleje: když je přiveden do styku s mocí Boží milosti, pak je tu více, než je nutné pro její potřebu.
Elizeus však užívá džbán oleje, stejně jako Pán užívá chleby a ryby. V obou případech jsou to Boží prostředky a nejsou jako takové přejity. Kdosi jiný řekl: „Bůh nedovoluje, abychom byli postaveni do okolností, které nenesou žádné důkazy o Jeho starostlivém milosrdenství. Snad jsou velmi malé a nepatrné, a přece si je víra přivlastňuje, a když povzbuzuje duši v Bohu, prohlašuje: ‚Pán je můj pomocníkʻ, nikoli mimo Svá milosrdenství, ale skrze ně.“ Bůh opatřil vdovu osobními prostředky k naplnění její potřeby, ačkoli musela být vedena k tomu, aby užila prostředky v závislosti na Bohu. Sousedé se mohou jen postarat o příležitost pro užití prostředků, které má k dispozici. Opět bylo řečeno: „Svědectvím, když si vyprošovala zapůjčení prázdných nádob, bylo, že ona, o níž bylo známo, že je v takových žalostných okolnostech, má něco, co do nich dá. Bezpochyby jí mohli předhazovat, že její chudoba je všeobecně známá a že to je pošetilost půjčovat si prázdné nádoby. Jí stačilo pouze směle říci: ‚Hospodin je můj pomocník.‘“ Při použití prostředků však musí zavřít dveře před všemi vnějšími vlivy, a tak vyjádřit svoji závislost na Bohu. A tak zatím co Boží milost přichází, aby naplnila její potřebu, Bůh nezapomíná na dar, kterým byla obdařena, jakkoli byl malý. Když ho užívá v závislosti na Bohu, shledává, že se rozmnožuje, a výsledek je, že její dluhy jsou zaplaceny a jsou opatřeny prostředky pro její živobytí. Takové je Boží milosrdenství a cesta, kterou volí, aby utišilo naše potřeby. Tak tomu bylo se zástupem ve dnech Pána. Jeho potřeby byly plně utišeny, ale Boží milosrdenství bylo větší než jejich potřeby. Když byli všichni nasyceni, bylo ještě nasbíráno dvanáct košů, plných drobtů.
Neobsahuje tento obdivuhodný výjev také duchovní poučení pro věřící? Zde byla jedna, která potřebovala požehnání od Boha, a přece neměla ve svém domě nic, kromě džbánu oleje. Nicméně v tom džbánu byl potenciální prostředek, opatřený Bohem k utišení všech jejích potřeb a k podpoře jejího života. Avšak aby Bůh mohl užít ten olej, potřebuje prázdné nádoby. Věcí té ženy bylo opatřit prázdné nádoby, Bůh je chce naplnit. Nebyl tu žádný nedostatek v dodávání oleje. Nedostatek přišel ze strany té ženy. Olej přestal, protože tu už nebyla žádná prázdná nádoba.
Tak tomu je dnes s věřícím, který touží, aby byly naplněny všechny jeho duchovní potřeby a aby vstoupil do plnosti života. Má sílu pro tento život v daru Ducha Svatého, jehož je olej v Písmu vždy obrazem. Napomenutí tu zní: „Naplněni buďte Duchem.“ (Ef. 5,18) Ale aby bylo možné být naplněni Duchem, musí mít Bůh prázdné nádoby. My ale často u sebe trpíme neodsouzené tělo. Srdce je naplněno mnohým, co není Kristus. Je trpěn svět v různých stupních a tělo v různých formách, a tak je tu málo místa pro olej. Potřebujeme zavřít dveře světu a tělu, aby Duch, kterého vlastníme, mohl naplňovat naše srdce, a tak abychom chodíce podle Ducha, měli na mysli věci Ducha, a tím nalézali pokoj, „neboť myšlení těla znamená smrt, myšlení Ducha život a pokoj“ (Řím. 8,6 – ČSP).
„Co je naším dílem, když Bůh dát požehnání chce?
Přinést jen prázdnou nádobu potřebného srdce.“
Použití této události také není omezeno na jednotlivce. Církev (Shromáždění), ovdovělá nepřítomností Krista, často zklame ve své odpovědnosti. Avšak Duch Svatý zůstává, a když uznáme Jeho přítomnost a poddáme se Jeho službě, tu jsme uschopněni vyhovět všem svým odpovědnostem, a na základě Božího působení žít ze zbytku. Všechna plnost Božství, jak je vyjádřena v Kristu ve slávě, je nám k dispozici.
(2. Královská 4,8-37)
Krásný příběh Sunamitské se odehrál v temných dnech historie Izraele. Král Izraele „činil to, co jest zlého před očima Hospodinovýma“. Modly, zřízené Jeroboámem, byly lidem stále uctívané. Mravně upadlý národ šel vstříc soudu.
Přes nízký stav vyznávajícího Božího lidu je nám dovoleno, abychom viděli, že Bůh ve svrchované milosti působil skrze Svého služebníka Elizea, přinášejícího světlo ostatku, který si Bůh pro Sebe podržel, jehož je Sunamitská zářivým příkladem. Její příběh nemůže nepovzbudit věřící, kteří poznávají, že žijí v ještě temnějších dnech. Na všech stranách se zkažené systémy křesťanstva snaží spojit ve velkou světskou unii, ve které bude ztracena každá podstatná pravda křesťanství; ale to vše skončí ve sjednocení v masu bez života, která bude muset být vyvržena z Kristových úst. A přece, jak dobré je vědět, že v takových dnech Bůh působí ve svrchované milosti a stále má Své vyvolené; ti jsou málo známí světu, ale dobře známí a uznávaní od Boha. Tak tomu bylo ve dnech Elizeových a ve dnech Malachiášových, tak tomu bylo v každém temném období, a tak tomu je stále ještě v těchto nejtemnějších ze všech časů – v posledních dnech křesťanstva.
V takových dnech Bůh pozoruje a naslouchá těm, kteří se bojí Jeho jména a mezi sebou často mluví; a vede pamětnou knihu o těch, kteří se bojí Pána a dbají na Jeho jméno. Protože tomu je tak, Bůh ke Své chvále a k našemu povzbuzení dal zaznamenat krásné rysy v charakteru Sunamitské, které svědčí o skutečnosti její víry a vyznačují ji jako jednu z Božích vyvolených.
Přichází před nás jako významná žena ze Sunem – žena v blahobytu a vážnosti. Přesto se nestyděla přinutit prostého rolníka, aby vešel do jejího domu a jedl chléb. Nezapomínala na to, aby byla pohostinná k příchozím. Její víra v Boha byla prokázána její pohostinností k Božímu služebníkovi, a byla odměněná.
Kromě toho tu bylo duchovní rozeznání. Může svému manželovi o Elizeovi říci: „Aj, nyní vím, že ten muž Boží svatý jest.“ Vskutku, jak je požehnané, že se u Elizea ukazoval charakter, který ho v očích druhých vyznačoval jako „svatého Božího muže“; jak požehnané je také, že tato žena ze Sunem si takového charakteru cenila. Učiníme dobře, když toužíme po obojím – po křesťanském životě, který je žit tak, že všichni lidé mohou poznávat, že jsme Kristovi učedníci; a po hlubokém ocenění takového života, když se ukazuje v druhých. Nevyznačuje to opět víru vyvolených Božích? A tak můžeme říci: „Každý, kdo věří, že Ježíš jest Kristus, z Boha se narodil; a každý, kdo miluje toho, který zplodil, miluje i toho, který zplozen jest z něho.“ (1. J. 5,1)
Dále ji její víra vede k praktické službě. Nebyla to její věc jako ženy, aby se službou vystupovala na veřejnost, ale ona udělala, co mohla. Užívá své prostředky k tomu, aby se vskrytu starala o někoho, koho Bůh užíval na veřejnosti. Nadto to dělá způsobem, který dokazuje, že má správné duchovní cítění. Věděla, co se hodí na takového, jenž svědčil proti zlu lidí a o Boží milosti. Proto se o proroka stará ne podle prostředků svého bohatství nádherným vybavením, jak by to odpovídalo takové bohaté ženě. Připravuje jen to, co se hodí pro prostou chuť a potřeby „Božího svatého muže“. „Malý pokojík“ s prostým vybavením – lůžko, stůl, židle a svícen – to bude, jak cítila, ve shodě s myšlenkami toho, jenž byl oddělen od světa a jeho cest, a jenž byl ve styku s nebem.
Takovým způsobem vychází vstříc potřebě proroka; ale dělá to nenápadně. Uhošťuje ho podle jeho potřeb a chutí a bez jakékoli myšlenky na vyvyšování sebe v očích svého hosta, když by mu předváděla své bohatství. V tom „malém pokojíku“ nebylo nic, co by uspokojovalo žádost očí, žádost těla a pýchu života; ale bylo tam vše nezbytné pro uspokojení potřeb nebeského cizince.
A toto cítění pro to, co se pro něho hodí, a opatření pro jeho potřeby, je prorokem náležitě oceněno a rád využívá její přívětivosti. Elizeus chce ukázat, že není nevšímavý k její dobrotivosti, a rád by ji nějak odměnil. Právě byl nástrojem k záchraně králů, velitelů a jejich armád před hroznou katastrofou a bezpochyby by v té chvíli mohl obdržet úsluhu od vysoce postavených. Byla by tato velká žena ráda, kdyby Elizeus o ní promluvil s králem nebo s hejtmanem vojska? Její odpověď je velmi krásná a podává další důkaz o tom, že je naplněna duchem Božích vyvolených. Říká: „Uprostřed lidu svého bydlím.“ Je spokojena s tím, že je mimo vysoké kruhy zkaženého světa, a nemá žádnou touhu po jeho vyznamenáních a důkazech přízně. Ráda půjde dál po své cestě v ústraní se svým vlastním lidem, spokojena s tím, že je neznámá u velkých země. Je to pro nás šťastná věc, jestliže patříme k té výsadou obdařené nebeské společnosti, kterou Pán uznává jako „ty Své“, a zaujímáme místo mimo tento svět, nebojíme se jeho nelibosti, ani netoužíme po jeho přízni, a celým srdcem se ztotožňujeme s touto společností jako s „těmi svými“ (Jan 13,1; Skutky 4,23).
Elizeus však může čerpat z jiných zdrojů pomoci, než jsou králové a vojevůdci tohoto světa. Je ve styku s vyššími mocemi a nebeskými dvory. Může čerpat z velké moci Boha, který „oživuje mrtvé“. Požehnání z tohoto nebeského zdroje ta žena neodmítne, ačkoli v té chvíli se to, co Elizeus nabízí, zdá přesahovat její víru. Avšak v náležitý čas pozná, podobně jako Abrahamova žena v dřívějších dnech a Zachariášova žena v ještě budoucím dnu, že Bůh může oživit mrtvého a že On to, co zaslíbil, může také vykonat. A tak se stane, že v patřičném čase obejme syna.
Ale je tu ještě jiná a hlubší lekce, které se musí naučit. Skrze zkušenost, která je velmi velkou zkouškou pro tělo, zjistí, že Bůh, který dává život, je také Bůh vzkříšení. Nemusel se Abraham naučit této lekci na hoře Moria? A nemusíme se i my naučit tomu, že Bůh je nejen Bůh, který dává život, ale že On je také Bůh vzkříšení, který může vrátit život, když smrt ukázala svoji moc? Aby se této lekci naučil, musel Abraham ve své době svázat Izáka na oltáři na hoře Moria; a Sunamitská musí hledět na smrt svého milovaného dítěte. Tak se stane, že když dítě vyrostlo, přišel den, kdy na poli onemocnělo, bylo přineseno ke své matce a zemřelo v její náruči.
Tato bolestivá zkouška požehnaným způsobem ukáže víru Sunamitské. V dokonalém klidu klade mrtvé dítě na lože Božího muže, zavírá za ním dveře a vychází ven. Vůči svému manželovi nepronese ani slovo o tom, co se stalo, jen ho prostě prosí, aby jí poslal jednoho ze služebníků a jednu oslici, aby šla k muži Božímu. Ten, jenž byl nástrojem pro dání života, je ten, k němuž se obrací v přítomnosti smrti.
Její manžel, který nevěděl, co se stalo, se ptá: „Proč chceš jíti k němu? Dnes není novměsíce, ani sobota.“ Když myslí na Božího muže, je to jen ve spojení s novměsíci a sobotami. Tak jako mnoho jiných dnes, myslí na Boha jen ve spojení s náboženskými svátky nebo vnějším zachováváním nějakého dne. Spojení, která má víra s Bohem, jsou věcí života a smrti. Víra se však nemůže přít s nevěrou ani odpovídat na otázky, kladené pouhým rozumem; ale víra může v nejtemnější chvíli říci: „Měj o to pokoj /nebo: To je dobře/.“
Když dostala služebníka a oslici, spěchá k muži Božímu. Elizeus ji vidí přicházet a posílá Géziho, aby jí šel naproti. Na všechny jeho otázky má jen jednu odpověď: „Dobře.“ Ale nechce svému srdci ulevovat vůči služebníkovi. Spěchá dále k muži Božímu, vrhá se mu k nohám a vyslovuje několik krátkých vět, které Elizeovi zjevují příčinu jejího trápení.
Elizeus okamžitě posílá Géziho a dává mu s sebou hůl, aby ji položil na tvář dítěte. Avšak to ženu neuspokojuje; její víra lne k muži Božímu. Její víra odmítá, aby jí bylo bráněno jejím manželem s jeho řečí o novměsících a sobotách, aby šla k muži Božímu. A nyní, když tam přišla, nechce opustit muže Božího kvůli Gézimu a holi. A tak říká: „Živ jest Hospodin a živa jest duše tvá, že se tebe nespustím.“ Správně cítí, že služebníci a hole nebudou k ničemu. Nic než Boží moc, přinesená tím, jenž je ve styku s Bohem, neoživí mrtvé dítě.
Její duchovní cítění je správné. Prorok jde s ní a na cestě se s nimi potkává služebník se zprávou, že hůl nic nevykonala. – „Neprobudilo se dítě.“ Když přišel k domu, prorok shledává, že „dítě mrtvé leželo na loži jeho“. Vešel do pokoje smrti a „zavřel dveře před oběma, a modlil se Hospodinu“. Byla to vážná chvíle, ve které prorok cítil svou krajní závislost na Hospodinu; a ještě více, cítil hlubokou potřebu být s Hospodinem sám. Manžel s jeho řečí o novměsících a sobotách; služebník s jeho holí a žena s jejím zármutkem musí všichni zůstat venku. Náboženské zvyky nepřivedou dítě zpět; hůl, která může posloužit v každodenních okolnostech, nebude k užitku v této bolestivé a těžké situaci; zármutek, jakkoli skutečný, dítě nepřivolá nazpět. Musí to být Hospodin sám, jenž může vzkřísit mrtvého. A tak Elizeus „zavřel dveře… a modlil se Hospodinu“.
Nadto se prorok činí zajedno s tím, za kterého se modlí. „Spolehl na dítě, vloživ ústa svá na ústa jeho, a oči své na oči jeho, a ruce své na ruce jeho, a rozprostřel se nad ním.“
Nevidíme v tomto krásném výjevu tu účinnou, vroucí modlitbu spravedlivého muže? Modlitba, která správně vyloučila vše z člověka a jeho snah – modlitba, která hledí jen k Hospodinu a která se cele ztotožňuje s potřebou toho, za kterého se modlí. Taková víra má svou odměnu – modlitba je vyslyšena, neboť čteme: „I zahřálo se tělo dítěte.“ A přece, i když tomu tak bylo, nebylo to bez boje víry a boje na modlitbě, neboť čteme: „A odvrátiv se, procházel se po domě jednak sem, jednak tam; potom vstoupiv, rozprostřel se opět nad ním.“ Pak dítě otevřelo oči.
Když prorok poslal pro Sunamitskou, v slušícím se klidu říká: „Vezmi syna svého!“ A žena nevyjádřila žádný údiv, nýbrž padla mu s vděčností k nohám „a poklonila se k zemi. I vzala syna svého a vyšla“.
Bůh nepřehlíží tuto prostou, nepochybující víru, která se k Němu upíná, i když smrt zavřela všechny pozemské naděje a postavila dítě mimo všechnu lidskou pomoc. Tak se stane, že mezi Božími oceněnými, kteří skrze víru dosáhli dobrého svědectví, čteme: „Ženy přijímaly mrtvé své vzkříšené.“ (Židům 11,15)
V odpověď na víru té ženy a na Elizeovu modlitbu se Bůh zjevuje nejen jako Ten, kdo dává život tam, kde předtím nikdy nebyl, ale také jako Bůh, který oživuje a povolává zpět k životu toho, kdo byl ve smrti. Je to také naší vysokou výsadou tak znát Boha, zjeveného v Kristu podle Pánových vlastních slov: „JÁ JSEM VZKŘÍŠENÍ I ŽIVOT.“
(2. Královská 4,38-41)
Každá změna výjevu v Elizeově historii, bohaté na události, odhaluje stále více úpadek Izraele, jen aby se ukázalo, že tam, kde se rozhojnil hřích, ještě více se rozhojnila milost. Už jsme viděli zlořečení v Jerichu, posměvače v Bethel, vzpouru Moábských, potřebu vdovy; a nyní shledáváme, že „byl pak hlad v té zemi“.
V této době hladu přichází Elizeus do Galgala. Synové proroků sedí před Elizeem; vypadá to, že ve své těžké nouzi soudí, že ten, jenž zachránil od zničení armády a vzkřísil z mrtvých dítě Sunamitské, má zdroje pomoci, aby jim pomohl v jejich nouzi v době hladu. U synů proroků byla víra k užití Boží milosti, udílené skrze proroka. Bůh se zalíbením odpovídá víře, i když je slabá, a nikdy nezklame ty, kteří na Něho očekávají, ačkoli může volit cestu, na níž, zatím co pomáhá našim potřebám, odkrývá naši slabost.
Tak se stane, že Elizeus dává svému služebníkovi pokyn, aby přistavil „hrnec veliký“ a navařil kaše pro ty, kteří počítali s tím, že se o ně postará. Mohli bychom si myslet, že v této době hladu by se svými nedostatečnými prostředky mohli zacházet šetrněji a použili by menší nádobu. Rozum by mohl argumentovat, že vládnoucí hlad vyžaduje jen malý hrnec. Opatrnost by nabádala k moudrému hospodaření, které vyžaduje malý hrnec. U Boha však není nedostatek zásob; a víra, která uvádí do situace Boha, si žádá „velký hrnec“: k nebeské plnosti patří jen „velký hrnec“. Od velkého Boha můžeme očekávat velké věci.
Směrnice k uvaření kaše byla prorokem dána jeho služebníkovi. Avšak byl tu jeden, jemuž nebyly dány žádné směrnice a který se musí nutně plést do služebníkovy práce: jeden, který není spokojený, jako byli synové proroků, aby seděl před Elizeem, ale s nepokojnou aktivitou musí vyjít „na pole“ na vlastní pěst a snažit se pomoci k odstranění společné potřeby tím, že do hrnce přidal svůj příspěvek.
Jestliže chceme mít podíl na nebeském zásobování, musíme nutně klidně odpočívat v přítomnosti Krista, jako synové proroků seděli před Elizeem. Tak také později Marie našla místo bohatého zásobování u Ježíšových nohou mnohem více než Marta se svou nepokojnou činností. Muž, který „vyšel na pole, aby nasbíral zelin“, byl velmi upřímný člověk a myslel si, tak jako později Marta, že přispívá k všeobecnému dobru. Avšak byl to zásah těla v Galgala, právě v tom místě, které znamená odřezání těla. Výsledek byl, že skrze tělesnou horlivost jednoho člověka byla do hrnce přinesena smrt.
Tento muž, opouštějící přítomnost Elizea, vychází na pole, aby sbíral zeliny. Myslel si, že přidá něco z pole k tomu potřebnému, co Elizeus čerpal z nebe. Pole je v Písmu vždy užito jako obraz kulturního světa. Kultura světa nemůže nic přidat k potravě z nebe. Koloští v pozdější době byli v nebezpečí, že se budou snažit doplňovat křesťanství přidáváním lidské výmluvnosti, lidské filozofie a lidské pověry. Přidávali divoké tykve k nebeské kaši. Takové snahy končí v oddělování duše od Boha, místo aby ji přiváděly k Bohu blíže.
Kromě toho není nesnadné opatřit divoké tykve. Byla doba hladu, a přece tento muž nasbíral velmi lehce „plnou sukni svou“. Panoval nedostatek zdravé výživné potravy, ale nepanoval nedostatek divokých tykví.
Neblahá věc je odhalena, hned jak je kaše vylita. Všechna společnost objevuje jed. Kdyby to byl jeden muž, který by si stěžoval na kaši, mohlo by být namítnuto, že jeho chuť je chybná. Ale my čteme: „Stalo se pak, když jedli tu kaši, že vzkřikli a řekli: Smrt v hrnci, muži Boží! A nemohli jísti.“ To, co mělo sloužit k udržení života, se skrze jednání jednoho jediného muže stalo prostředkem ke zmaření života. Sice nevědí, jak si s tou těžkostí poradit, ale alespoň o ní vědí a nadto se správně pro pomoc obracejí k muži Božímu.
Jejich volání k Elizeovi nebylo nadarmo, neboť on má zdroje pomoci pro jejich potřebu. Má antidotum pro ten jed. Jeho prostá směrnice zní: „Vezměte mouku!“ Ta je hned uvržena do hrnce a výsledek je, že v hrnci už nebylo nic škodlivého. Nemluví tato mouka o Kristu? Myšlenky přirozenosti, filozofie lidí, elementy světa, náboženství těla – věci, jimiž se člověk snaží přidat něco k Božímu opatření pro potřeby Jeho lidu – všechny jsou odhaleny a opraveny přítomností Krista. Tak apoštol jednal proti pokusu uvést divoké tykve, které hrozily koloským svatým. Apoštol odhalil jed – svůdná slova moralistů, filozofii a marný svod světa, trvání na svatých dnech novměsíců a sobot ritualisty a uctívání andělů pověrčivými lidmi. Aby čelil těmto jedovatým vlivům, které jsou ničivé pro pravý život křesťanství, představuje Krista. Říká, že všechny tyto věci nejsou „podle Krista“. Mohou být přednášeny „přemlouvavými slovy“ a mít velké zdání moudrosti a pokory, ale nejsou „podle Krista“. Pak předkládá Krista ve vší Jeho slávě jako Hlavu Církve – Jeho těla. Uvrhává jakoby mouku do hrnce. Říká nám, že vše, co potřebujeme, máme v Kristu, neboť „v něm přebývá všecka plnost Božství“ a „jsme v Něm doplněni“. Kristus je „všecko a ve všech“ (Koloským 2 a 3).
(2. Královská 4,42-44)
V této době hladu přichází z Balsalisa muž s dvaceti ječnými chleby a plnými klasy v pytli jako dar prvotin muži Božímu. Elizeus ihned říká: „Dej lidu, ať pojedí.“ Zdarma dostal, zdarma dává. Nedrží pro své vlastní užití to, co mu bylo zdarma dáno. Při dávání se dar zvětšuje, takže jsou uspokojeny nejen vlastní potřeby, nýbrž také potřeby sta mužů a ještě zbude.
Prorokův služebník nemůže pochopit, jak dvacet chlebů může stačit na potřeby sta mužů. Ale Elizeovo slovo je: „Dej lidu, ať pojedí.“ Jakoby říká: „Jestliže dáš v souhlasu se slovem Pána, shledáš, že budou uspokojeny potřeby lidu a ještě zbude.“ Přirozenost se ptá a říká: „Jak je to možné?“ Odpověď zní: „Je třeba nepřemítat, nýbrž prostě poslechnout, a vše bude dobré.“
Tak ve dnech Pána se přirozený úsudek lidské mysli v Judovi ptá: „Jak jest to, že…?“ (Jan 14,22), když slyší sdělení, která převyšují všechny lidské myšlenky. Na takové úvahy není dáno vysvětlení, které by uspokojilo lidský rozum, ale Pán říká: „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude.“ A to povede k poznání věcí, které leží mimo lidských vysvětlení. Juda by rád pronikl myšlenkami a porozuměl, ale je mu řečeno, že má poslechnout, aby poznal. Stejným způsobem odpovídá Elizeus na otázku „Což to mám…?“ udiveného a uvažujícího služebníka. Ten musí jednat podle Hospodinových slov, a pak zakusí Hospodinovo požehnání, i když nemůže vysvětlit Hospodinovu moc a milost.
Tak se stalo, že „předložil jim, i jedli, a zůstalo ještě vedle řeči Hospodinovy“. Prorok dává z toho, co mu bylo zdarma přenecháno, služebník poslechne, potřebě je učiněno zadost a dar se rozmnoží takovým způsobem, že poté, co je každá potřeba utišena, zůstane z něho „vedle řeči Hospodinovy“.
„Musíme sdílet, obdržet-li chceme,
tyto dobré věci shůry;
přestaneme-li dávat, mít přestaneme –
takový je zákon Lásky.“
(2. Královská 5,1-19)
Až dosud byl Elizeus služebníkem Boží milosti uprostřed Izraele; nyní se stává prostředkem požehnání pro někoho mimo tento národ. Boží milost se šíří k jednomu pohanovi.
V celém tomto výjevu můžeme vidět předobraz nynější domácnosti, ve které je Izrael postaven stranou a vládnoucí moc je dána pohanům. Časy pohanů jsou předobrazeny skutečností, že Hospodin dal vítězství Syrským – otevřeným nepřátelům Izraele – a že z Izraele byli vzati zajatci. Moc přešla k národům a jedna Izraelka je v zajetí. Během této doby prokazuje Hospodin pohanům milost.
V Námanovi vidíme člověka v jeho nejlepším stavu. Společensky byl „muž veliký“; ve své dráze v povolání to byl úspěšný muž a osobně statečný člověk. Takový byl Náman před světem. Nicméně ten, který měl přízeň krále a byl hrdinou lidu, je od Boha vyhlášen za malomocného. Malomocenství je dvojím způsobem obrazem hříchu. Ošklivost nemoci ukazuje poskvrňující charakter hříchu a působí to, že člověk je hříšník v přirozenosti. Nevyléčitelný charakter nemoci ukazuje beznadějný stav, do kterého hřích uvádí. Jako padlí lidé jsme nejen hříšní v přirozenosti, ale jsme také bez síly k tomu, abychom svůj stav změnili. Jestliže nám má být požehnáno, jsme zcela odkázáni na Boží milost. Proto je napsáno: „Milostí spaseni jste skrze víru… Ne ze skutků.“ (Ef. 2,8.9)
Tak ta nemoc učinila z Námana společně s jeho bezmocným stavem vhodný předmět pro Boží svrchovanou milost a milosrdenství. To, co Námanovi dávalo takové velké místo před světem, nemělo v Božích očích žádnou cenu. Když Pán později (v Lukáši 4,27) užívá Námana jako ilustraci milosti, která dosahuje pohana, neříká, že bylo mnoho velkých mužů a ctěných mužů a statečných mužů. Žádná z těchto vlastností by neučinila lidi vhodnými předměty pro milost. A proto říká: „Mnoho malomocných bylo v lidu Izraelském za Elizea proroka.“
Dále vidíme v tomto krásném výjevu nejen činnost milosti vůči hříšníkovi, ale také cestu, kterou Bůh volí, aby tuto milost oznámil. Volí cestu, která vrhá do prachu všechnu naši pýchu. „Co bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a to, co jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné. A neurozené u světa a za nic položené vyvolil Bůh, anobrž které nejsou, aby ty věci, které jsou, zahladil, proto aby se nechlubilo před obličejem jeho žádné tělo.“ (1. Kor. 1,17-29) V souhlasu s těmito Božími cestami přecházíme ihned od „velkého muže“ k „děvečce malé“ – cizince v cizí zemi a v nízkém postavení otrokyně Námanovy ženy. Bůh má v úmyslu požehnat jednomu, který je v očích světa „velkým mužem“, a proto chce v tomto díle užít „děvečku malou“. Ale jestliže bylo její postavení v tomto světě nevýznamné, jestliže byla „malá“, její víra byla velká. Neboť může říci: „Ó by pán můj dostal se k proroku, který jest v Samaří, tedy on by ho uzdravil od malomocenství jeho.“ To je jistě řeč víry. Není tu žádný náznak, že by snad mohl být schopen zlepšit těžkost a možná způsobit uzdravení, nýbrž ona se smělostí a jistotou víry říká: „On by ho uzdravil od malomocenství jeho.“ Mluví jako někdo, kdo zná uzdravující moc milosti. Náman mohl, jak kdosi řekl, cítit bolavé místo, malá děvečka znala cestu k uzdravení. Její důvěra je tím pozoruhodnější, že v žádném, ani jediném případě neviděla uzdravení malomocného. Neboť Pán sám říká, že v Elizeově době bylo mnoho malomocných, „avšak žádný z nich není očištěn“ kromě Námana Syrského.
Slovo malého děvčete koná své dílo. V srdci nemocného Námana vzbuzuje touhu po požehnání. Ale přirozený člověk nemůže porozumět cestám milosti. Naplněn svými vlastními myšlenkami, věnuje jen malou pozornost slovu malého děvčete. Ona se svou známostí o Boží milosti a moci mluví o prorokovi v Samaří; on, když následuje své přirozené myšlenky, se obrací na krále Sýrie a myslí si, že vytoužené požehnání může být zajištěno skrze velké této země, napomůže-li se tomu zaplacením velké odměny.
Král Sýrie představuje člověka v jeho sebepřeceňování. Je velmi rád, že jeho služebník Náman má mít požehnání, ale rád by k tomu byl kanálem, skrze který Náman to požehnání obdrží. Tak říká: „Jdi, vyprav se, a já pošlu list králi Izraelskému.“ Jeden král chce psát druhému králi. Ale Bůh nevyžaduje a nechce snášet blahovolnost králů. Milost je k dispozici pro dlužníka, ať je tím dlužníkem někdo z vysokých země nebo z nízkých, ať je to „veliký muž“ nebo „děvečka malá“ – ale blahovolnost králů ji nemůže zajistit, ani si ji za zlato nemůže koupit.
Avšak Náman musí zakusit, že všechny tyto lidské snahy zajistit požehnání ho ponechávají v ještě horším postavení. Tak přichází ke králi Izraele se svými dary a s dopisem od krále Sýrie. Král Izraele si uvědomuje, že tento případ je jen pro samého Boha, ale nezná muže Božího, skrze kterého je přinášena Boží milost. Protože nemá víru v Boha a neví o muži Božím, může jen soudit, že král Sýrie hledá příležitost pro spor, když si žádá, aby dal to, co je mimo moc člověka. Náman zjišťuje beznadějnost toho, když se obrátí na člověka tohoto světa, ale přesto ho nenapadne, aby šel k prorokovi. Zdá se, že je po všem a že se Náman musí vrátit do Sýrie bez očištění a bez požehnání.
V tomto kritickém okamžiku však jedná Elizeus. A ukazuje se, že kdyby Elizeus nemluvil, Náman by nikdy nepřišel k prorokovi, i když na začátku o tom prorokovi slyšel. Jinak tomu není ani s hříšníkem a Kristem. Skutečně můžeme o Kristu slyšet, ale je napsáno: „Žádný nemůže přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, který mne poslal, přitrhl by jej.“ (Jan 6,44) A opět: „Žádný nemůže přijíti ke mně, leč by jemu bylo dáno od Otce mého.“ (Jan 6,65)
Jako výsledek Elizeovy intervence Náman, který vážně touží po požehnání, přichází k prorokovi. Konečně přišel ke správnému muži. Ale přišel chybným způsobem. Ještě není ve správném stavu, aby přijal požehnání. Přichází se svými koňmi a vozy a stojí u dveří Elizeova domu. Koně a vozy mluví o pompě a pýše člověka. Náman shledal, že moc králů nemůže způsobit nic, že peníze a dary nejsou k ničemu. Nyní se musí naučit, že ani jeho vlastní velikost a důležitost mu nezajistí nejmenší vážnost z Boží strany, u něhož není přijímání osob. Proto když slyší poselství, které když by bylo přijato a bylo ho poslechnuto, by mu přineslo záchranu, není v něm nijak dbáno Námanovy velikosti. Elizeus se na něho nedívá jako na velkého muže, ani jako na někoho ctěného nebo statečného. Vidí v něm prostě malomocného, který potřebuje očištění. Elizeus nebere na vědomí všechnu tu Námanovu pompu a velikost, ani se nesnaží vyvýšit se sám pomocí tohoto důležitého návštěvníka. Prostě posílá poselství. To je skutečně stále ještě dílo kazatele, aby předával poselství.
Přirozenost se však vzpírá proti takovému jednání. Pýcha člověka touží po úctě. Ale jestliže má Náman obdržet požehnání, může to být jen na základě milosti, a milost neuznává žádnou zásluhu u příjemce milosti, jinak by to nebyla milost. Proto je ta svrchovaná milost tak urážející pro přirozeného člověka. „Tedy rozhněvav se Náman,“ – a tady se ukazuje, že skutečná překážka pro jeho uzdravení spočívá v tom, že má své vlastní myšlenky. „Hle, řekl jsem u sebe“ – to je ta potíž. Myslel si, že jen bude sedět ve svém voze a že Elizeus přijde a bude stát před Námanem a dodá výjevu důstojnosti tím, že bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, a bude trochu vznášet svou ruku nad neduživým místem, a hle, on bude uzdraven.
Náman má dále námitky proti umytí se v Jordánu. Je-li to otázka umytí se v řece, pak jistě ty větší řeky v jeho vlastní zemi – Abana a Farfar – jsou lepší než všechny vody v Izraeli. Tak tomu je i dnes s mnoha hříšníky, kteří připouštějí potřebu mravní změny v životě, ale ne potřebu nového narození. Lidé se chtějí podrobit reformaci působené lidskými prostředky, ale nejsou připraveni být dáni stranou ve smrti Krista. Náman očekával nějaký dramatický výjev – že nad ním bude činěno mnoho povyku – a hle, tento kníže mezi lidmi je odbyt krátkým poselstvím. Je mu řečeno, jako to mohlo být řečeno kterémukoli chudému člověku, aby šel a vykoupal se sedmkrát ve veřejném toku Jordánu. Celá věc se jevila tomu vysokému a mocnému Námanovi příliš obyčejná. Poselství nedbalo na všechnu jeho velikost; postavilo ho na jednu úroveň s nejnevýznamnějšími lidmi v zemi a řeklo mu, aby vykonal cestu otevřenou každému rolníkovi. Elizeus nemohl jednat s nejnižším v zemi s menší uctivostí. Takové jednání a takové poselství byly pro toho velkého muže nesnesitelné.
Nuže, když musí odejít, je lépe jít v hněvu, neboť to alespoň ukáže, že je hluboce zasažen. Lépe tak, než jako ti, kteří Boží milost zdvořile odmítají slovy: „Prosím tebe, vymluv mne.“ (Luk. 14,18.19) Pro takové není naděje: Bůh je „vymluví“, a pro takto „vymluvené“ už vše končí. Pro člověka, který odchází v hněvu, je naděje, že se vrátí v polepšené náladě, neboť to alespoň bere vážně.
Náman očekával nějakou velkolepou podívanou a přirozenost touží po něčem dramatickém, senzačním a emocionálním. Ale Náman se musí na-učit, tak jako každý hříšník, že velká moc evangelia není v „zemětřesení, ani v ohni, ale v tichém a jemném hlasu“ Božího slova, mluvícího ke svědomí.
Náman měl naštěstí kolem sebe takové lidi, kteří s ním mohli mluvit a přesvědčit ho o jeho pošetilosti. Malé děvče přineslo své svědectví, prorok předal své poselství – tak prosté a jasné; nyní „přistoupivše služebníci jeho, mluvili k němu“ o tom poselství. Dnes tu jsou ti, kteří konají dílo malé děvečky – pozvou na kázání. Jsou tu ti, kteří předávají poselství – hlásají evangelium. Jsou tu ti, kteří mluví s úzkostnou duší jednotlivě, takže nesnáze a zábrany pro přijetí evangelia mohou být odstraněny. Tak mluví služebníci s milujícím zájmem se svým pánem: „Otče můj,“ říkají, „jakkoli velikou věc prorok ten rozkázal by tobě, což bys neměl učiniti toho? Čím tedy více, když řekl: Umyj se, a budeš čist.“ Jak dobře znali tito služebníci svého pána! Byl to velký muž a po celý svůj život konal velké věci. Těmito velkými činy si dobyl vysoké postavení v království lidí; když ale, jak bychom to chtěli vyjádřit, má vstoupit do království nebes, tu se musí obrátit a být jako dítě. A tak se to děje. Domlouvání služebníků má úspěch, neboť čteme: „A proto sestoupiv…“ Jeho pýcha, jeho velikost, jeho statečnost, vše, čím byl jako přirozený člověk, je jako prostředek pro obdržení požehnání odloženo. Králové a jejich velké dary jsou zanecháni; Abana a Farfar jsou zapomenuty a v poslušnosti víry sestoupil a sedmkrát se pohřížil v Jordánu „vedle řeči muže Božího“. Takové jednání by se v očích světa zdálo být vrcholem bláznovství, tak jako kázání o kříži je bláznovstvím pro moudré lidi tohoto světa. Jordán znamená smrt a je v tomto výjevu užit jako předobraz smrti Krista, která činí zadost Boží svatosti. Má-li hříšník být očištěn od svých vin, může to být jen na základě smrti Krista. Náman to v předobrazu dokonale bez výhrad uznává, když se sedmkrát ponořuje do Jordánu. Uznává, že neexistuje očištění, kromě skrze vody smrti, pod které je přiveden skrze poslušnost víry.
Tak tomu je s hříšníkem dnes. Požehnání k nám může přijít jen v milosti skrze smrt a vzkříšení Krista, a my přicházíme pod účinnost té smrti skrze víru v Krista. Izraelita byl původně, stejně jako Náman, „Syrský chudý“ (nebo: „hynoucí“) – (5. M. 26,5; viz. pozn. k elb. př. či anglickou KJV), a pro něho Jordán znamenal závěr jedné fáze života (života v poušti), a uvedení do jiné sféry života. Jordán byl hranicí syrského teritoria. Smrt ukončuje spojení se Sýrií. Tím, že se Náman ponořuje do Jordánu, v předobrazu ukončuje starý život a začíná zcela nový život. Jeho tělo se stává jako tělo malého dítěte. Jeho dřívější stav jako malomocného, v němž působila zkáza a smrt, se naprosto nehodil k Bohu a vylučoval ho z Boží přítomnosti. Tomu bylo odpomoženo vodami smrti. Zlé přirozenosti nemůže být odpuštěno, musí být ukončena smrtí. Tak tomu je s věřícím. Stará přirozenost je odsouzena a je s ní naloženo ve smrti Krista. Duše, která se v poslušnosti víry poddá Boží cestě vysvobození, nastupuje nový život.
Prorok zdůrazňuje důležitost tohoto naučení tím, že ponoření předepisuje sedmkrát, a ukazuje tak, jak důkladně se potřebujeme naučit této lekci své smrti s Kristem; a tak nás přivádí ke konci stavu, ve kterém jsme žili sami sobě, abychom nyní v novotě života žili Bohu.
Výsledkem pro Námana bylo to, že jeho tělo bylo učiněno opět jako tělo „dítěte malého“. Jaká nádherná změna! Muž, který je na začátku příběhu popsán jako „veliký muž“, se na konci stává „dítětem malým“. Kromě toho je ovládán jiným duchem. Pýcha velkého muže přenechala místo pokoře malého dítěte, neboť čteme: „A hned navrátil se k muži Božímu se vším komonstvem svým, a přišed, stál před ním.“ Už není velkým mužem, sedícím ve svém voze, ale pokorným člověkem, stojícím před prorokem.
To však není vše. Uvěřil ve svém srdci, nyní vyznává svými ústy, že „není Boha na vší zemi, jediné v Izraeli“. Nejenže je očištěn, ale je přiveden k poznání Boha. Může říci: „Poznal jsem.“ Evangelium, které vychází vstříc naší potřebě, zjevuje našim duším Boha.
Pak by rád vyjádřil svoji vděčnost tomu, skrze kterého mu bylo tak bohatě požehnáno. Elizeus odmítá dar, aby žádným způsobem nezfalšoval Boží milost v očích tohoto pohana, který obdržel požehnání bez peněz a bez ceny. Náman, který vlastnil velký majetek, bezpochyby dospěl k přesvědčení, že pomocí peněz lze koupit všechno. Musí se naučit, tak jako hříšník dnes, že existují požehnání nad všemi ostatními požehnáními, a radosti nad všemi pozemskými radostmi, a život, který je věčný, které si všechna bohatství světa nemohou koupit; ačkoli, žel, mohou blokovat cestu, která k životu a požehnání vede.
Dále Námanovo srdce touží klanět se Hospodinu. Říká: „Nebude více obětovati služebník tvůj zápalů aneb obětí bohům cizím, ale Hospodinu.“
A konečně je změna v jeho životě ukázána jeho pocvičeným a jemným svědomím. Okamžitě cítil, že klanění se Hospodinu je naprosto neslučitelné se skláněním se před modlou v domu Remmon. A přece jeho úřední postavení pravděpodobně bude vyžadovat, aby vcházel do domu té modly. Elizeova slova v odpověď na tuto nesnáz jsou: „Jdi v pokoji.“ To v žádném případě neznamená, že Elizeus schvaloval Námanovo sklánění se před modlou v domě Remmon. Viděl, že Náman je pocvičován před Hospodinem, a aniž by této těžkosti předcházel, ví, že může Námana klidně přenechat Hospodinu. Můžeme si být jisti, že Náman nikdy nevstoupil do domu Remmon.
(2. Královská 5,20-27)
Tu a tam se v Písmu setkáváme s lidmi, kteří lžou a podvádějí: ale není žádný jiný, který by lhal s takovým rozmyslem jako Gézi. Stejně jako u Ananiáše a Zafiry, tak i u Géziho je chamtivost kořenem lhaní.
Námanovo bohatství – deset centnéřů (talentů) stříbra a šest tisíc (šekelů) zlatých, deset proměnných rouch – probudilo neodsouzenou chamtivost v srdci Géziho. Námanova těžkost vyvolala na scénu Boží milost v prorokovi; Námanovo bohatství vyvolalo na scénu chamtivost jeho služebníka. Boží milost přinesla Námanovi požehnání; Géziho chamtivost bude Boží milost popírat. Bohatý muž, který s radostí chtěl udělit velkorysý dar, to byla pro chamtivého člověka příliš dobrá příležitost, než aby ji nechal ujít.
Aby uspokojil svou chamtivost, Gézi neváhá lži hrát ani lži mluvit. Běží za Námanem a říká: „Pán můj poslal mne.“ To byla první lež. Pak vymýšlí příběh o návštěvě dvou mladých mužích z Efraima – druhou lež. Když dostal dva centnéře stříbra a dvě proměnná roucha, vrací se se dvěma z Námanových služebníků, kteří mu pomáhají nést dar až na vrch. Jít dále by znamenalo přijít až na dohled Elizeova domu. A tak zůstává stát na vrchu a muže propouští. Když věci schoval v domu, „všed, stál před pánem svým“, jako kdyby se nic nestalo. Hraje divadlo své lži. Když se ho Elizeus dotázal, kde byl, pokouší se skrýt své dřívější lži pomocí další lži: „Nechodil služebník tvůj nikam.“ Jedna lež vede k dalším lžím.
Pak následuje vážné odhalení. Celý hrozný hřích se všemi svými podrobnostmi byl proroku známý; ale nadto byla známá také pohnutka, která vedla k hříchu. V srdci Géziho byla žádost získat postavení ve společnosti jako vlastník olivoví a vinic, stád a volů, služebníků a služebnic.
Nakonec po odhalení následuje soud. Jestliže si Gézi vzal z Námanova bohatství, musí si vzít také Námanovu nemoc. Skrze lež a klam dostal od Námana dvě proměnná roucha; skrze Boží soud mu je udělena proměna kůže. A malomocenství, které získává, se ho přidrží po všechny dny jeho života. Bohatství, které získal, bude brzy stráveno, malomocenství zůstane. Žádné vody Jordánu Géziho neočistí.
Před svého pána přišel jako lhář; z jeho přítomnosti vyšel jako malomocný, bílý jako sníh. Když uchvátil Námanovo bohatství, zdědí Námanovu nemoc a ztrácí své místo prorokova služebníka. Ještě jednou se objevuje na králově dvoře, ale už ne jako Elizeův služebník.
Když prorok zvažuje Géziho hřích, hledí na něj nejprve ve spojení s Bohem a Jeho milostí. Jak se jeho skutek dotkne Božího svědectví? Vidí, že Géziho hřích představuje naprosto chybný pohled na Boží milost. Elizeus starostlivě odmítl Námanovy dary, aby si tento pohan nemyslel, že Boží požehnání mohou být získána dary. Géziho hřích směřoval k tomu, aby zničil toto svědectví o volné Boží milosti. Nebyl „čas“ brát dary.
Nejsme tímto vážným výjevem varováni, že jestliže si dovolíme ponechávat ve svých srdcích neodsouzenou žádost nebo chamtivost, budeme schopni upadnout do pokušení, když zkříží naši cestu. Dále jeden hřích vede k druhému. Na cestě hříchu se nemůžeme zastavit podle své vlastní vůle. Jak kdosi řekl: „Člověk nemůže zastavit svou loď podle libosti v silném proudu hned nad Niagarskými vodopády, ačkoli by se jich býval mohl vyvarovat úplně.“
Potom je také zřejmé, že velké náboženské výhody samy neochrání před závažným hříchem. Kdo mohl mít větší výhody než Gézi? Žil s jedním z největších proroků, které svět poznal – a který je znovu a znovu popisován jako muž Boží – a přece Gézi padl. „Kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl.“ (1. Kor. 10,12)
Konečně se učíme, že chození v hříchu ničí veškerý pocit o Boží přítomnosti a moci. Gézi musel mít opakovaně zkušenosti o moci Božího muže číst v lidských srdcích a rozeznávat pohnutky jejich jednání. Nikdo neznal lépe než Gézi tuto Boží moc, která byla v prorokovi. Nicméně když se Gézi snaží uspokojit své chamtivé srdce, je zachvácen přemáhající vášní lakoty, že pro tu dobu zcela ztrácí všechen pocit o přítomnosti vševědoucího Boha.
Tak Gézi pod Božím soudem na sobě vychází z prorokovy přítomnosti, jako v budoucím dni ještě větší hříšník vyjde z přítomnosti Pána do noci (Jan 13,30) a Ananiáš a Zafira padnou mrtví pod soudem Ducha Svatého (Skutky 5).
(2. Královská 6,1-7)
Elizeův příběh ještě jednou přechází od králů a velkých lidí k prostému domácímu výjevu, spojenému se stavbou bydliště pro prorocké syny. Událost velice krásným způsobem ukazuje jednoduchost a skromnost života, který vyznačoval tohoto Božího muže. Je připraven pomoci v nesnázích králů a jejich armád, ale když to doba vyžaduje, může se zaměstnávat porážením stromů a stavbou domu. S krajní lehkostí umí jednat s velkým mužem světa a se stejnou lehkostí se dovede přizpůsobit prostým záležitostem skromných synů proroků. Ve velikosti své cesty se může sklonit k malým záležitostem a chodit s pokornými lidmi.
V témž duchu může ten velký apoštol křesťanské doby nést břemena Církve i pracovat při zhotovování stanů; může zachránit stovky duší od zahynutí v moři i pomáhat sbírat roští pro rozdělání ohně. A jistě můžeme říci, že oba tito velcí služebníci jen ukazují ducha svého ještě většího Pána a Mistra, který zatím co nese celý vesmír, může vzít do Své náruče malé dítě, a ačkoli dlí v lůnu Otce, může vejít do skromného domu rybáře.
Nadto je v těch prostých konáních těchto služebníků jasné, která moc jim byla k dispozici. Proti vší lidské zkušenosti je jedovatý had, který napadl apoštola při sbírání roští, setřesen do ohně, aniž by vznikla škoda. A proti všem přírodním zákonům je železo sekery přivedeno k tomu, aby plulo po vodě. Tak samy přírodní zákony jsou převráceny či na nějakou dobu zrušeny proto, aby ulevily trápení muže, který si tu sekeru vypůjčil. Bůh, Stvořitel zákonů, které ovládají stvoření, může měnit Své zákony, aby zjevil milost, která umožní Petrovi chodit po vodě ve dnech Pána i plavat železu po vodě ve dnech prorokových.
Právě způsob, jakým je to železo přivedeno k tomu, aby plavalo, zjevuje Boží moc. Neboť jaký vztah může být mezi příčinou a účinkem – mezi uvržením kusu dřeva do řeky a vyplaváním železa? Nemůže tu být pod tímto prostým příběhem nějaké hlubší duchovní naučení? Vidíme zde moc řeky přemoženou kouskem dřeva, uvrženém do vody. Vzhledem k tomu, že Jordán je předobrazem smrti, může tato pozoruhodná událost dobře poukazovat na přemožení moci smrti skrze kříž a na Boží dům, stavěný z toho, co vychází ze smrti.
(2. Královská 6,8-23)
Poté, co Elizeus užil Boží milost, aby ulehčil sklíčenému jednotlivci, stává se nyní nástrojem milosti k záchraně provinilého národa. Prorok, který káral krále Izraele pro jeho nevěru ve spojení s dopisem od krále Sýrie, varuje nyní krále před tajnými plány, jimiž se ho král Sýrie snaží zničit. Tak Boží milost zasahuje, aby zachránila krále Izraele, „a to nejednou ani dvakrát“, skrze ruku toho, který ví, jak napomínat i kdy varovat.
Když se syrský král dovídá, že jeho plány jsou mařeny nikoli nějakým zrádcem, nýbrž Elizeem, posílá koně, vozy a velké vojsko, aby ho zajalo. Skutečnost, že posílá velké vojsko, aby zajalo jednoho muže, dokazuje pozoruhodným způsobem, že bezbožní si uvědomují svou slabost a bezmocnost v přítomnosti jednoho muže, udržovaného Boží mocí. Tak to cítil Ochoziáš v dřívější době, když poslal své velitele s jejich padesáti vojáky, aby zajali osamělého Eliáše; a tak tomu bylo též v pozdější době, kdy Židé poslali houf lidu a důstojníky, aby zajali Pána slávy. Svět instinktivně ví, že člověk, je-li s ním Bůh, je silnější než velké vojsko bez Boha.
Pro přirozené oko se Elizeův případ jevil beznadějným. Syrští učinili všechna opatření. Velké vojsko se pod pláštěm noci se vší opatrností přiblížilo k Dotain a podařilo se mu obklíčit město. Zdálo se, že prorok nemůže uniknout. A když Elizeův služebník hledí na viditelné věci, volá: „Ach, pane můj, co budeme dělati?“
Elizeus uklidňuje zděšení mladého muže. Říká: „Neboj se, nebo mnohem více jich s námi jest, než s nimi.“ Mladý muž chodí skrze vidění; Elizeus chodí vírou. Prorok činí předem apoštolovu zkušenost, jenž může říci: „Je-li Bůh pro nás, kdo proti nám?“ (Řím. 8,31)
Elizeus však není spokojen s tím, aby sám odpočíval ve víře, a také nechce jen uklidnit druhé. Chtěl by toho mladého muže přivést na svou vlastní duchovní výši. Ví, že to může vykonat jen Bůh sám, a tak se modlí k Hospodinu, aby otevřel jeho služebníkovi oči. Jeho modlitba je vyslyšena: „A tak otevřel Hospodin oči služebníka toho.“ Elizeovi nemusely teprve nejprve být otevřeny oči. On už viděl vozy Izraele a jejich jezdce, čekající na Eliáše, když vystupoval od země k nebi. Prorokova víra si uvědomuje, že tytéž Boží vozy a koně ho doprovázejí, když jde svou cestou na zemi. Mladý muž viděl koně a vozy s velkým vojskem, kteří obklíčili město; nyní vidí, „že je hora ta plná koňů, a vozové ohniví okolo Elizea“. Syrské vojsko může být okolo města, ale co mohou dělat, jestliže Boží nebeské vojsko je okolo Elizea? Pavel může být obklopen nepřáteli, kteří ho chtějí zabít, a zuřící bouří, která ho chce pohltit, ale jaká škoda se mu může stát, jestliže při něm stojí anděl Páně (Skutky 27,23)? Vojsko proti Elizeovi může být mocné, ale vojsko Boží je mocnější. „Vozů Božích jest dvaceti tisíců, mnoho tisíců andělů.“ (Žalm 68,18) Také pro nás je dobré, když jdeme svou cestou tímto nepřátelským světem v požehnaném vědomí víry, že s námi je Ten, jenž řekl: „Nikoli nenechám tebe, aniž tě opustím.“ (Židům 13,5) A také že jsme v prozřetelné péči andělských zástupů, kteří „posíláni bývají k službě pro ty, jenž mají dědičně obdržeti spasení“ (Židům 1,14).
Dále je nám dovoleno vidět, že Elizeus jedná s Božími nepřáteli podle cest milosti, zatím co zároveň ukazuje, že jsou naprosto v jeho moci. Tak se stane, že zatím co jsou mladému muži oči otevřeny, Boží nepřátelé mají nyní své oči oslepené. Tak tomu duchovně bylo, když zde byl Pán Ježíš, neboť On přišel, „aby ti, kteří nevidí, viděli, a ti, kteří vidí, aby slepí byli“ (Jan 9,39). Uznat svou vlastní slepotu a poddat se Bohu je cesta k vidění, jak ji nalezl slepý muž v Janově evangeliu.
Tito oslepení Syrští přicházejí úplně pod moc Elizea, jenž je vede do Samaří. Potom, když jejich oči byly otevřeny, poznávají, že jsou zajatci – že byli zajati právě tím mužem, kterého se vydali zajmout. Ale jestliže je Elizeus ve spojení s Boží mocí, je také zástupcem Božího milosrdenství. Syrští si uvědomují, že pokud jde o ně, jejich případ je beznadějný. Oni, kteří předtím obklíčili malé město Dotain, jsou nyní sami uzavřeni v pevnosti svého nepřítele. Když se takto ukázalo, že je nemůže od zkázy zachránit nic než slitování, stávají se příjemci milosrdenství. Nejenže jsou zachráněni, ale je před ně předložena „hojnost veliká“; a když pojedli, jsou odesláni ke svému pánu. Jsou přivedeni k tomu, aby si uvědomili, že „veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli“ (Pláč 3,22). Takové jsou požehnané cesty Boží milosti.
Ten muž, který má pro svou ochranu horu plnou koňů a ohnivých vozů – který je obklopen velkou Boží mocí – si může dovolit prokázat milosrdenství těm, kteří jsou zcela v jeho moci. Přirozený člověk, který nemá žádné zdroje síly, si nemůže dovolit prokazovat milosrdenství. Když král shledal, že nepřátelé jsou v jeho moci, rád by je zbil. Avšak Elizeus, užívaje Boží moc, nechce zanedbávat Boží milosrdenství; a toto milosrdenství je tak veliké jako moc. Jestliže Boží moc zajišťuje úplné vítězství nad „vojskem velikým“, tu Boží milosrdenství připraví pro poraženého nepřítele „hojnost velikou“. Opět smíme říci: Takové jsou cesty milosti velikého Boha.
(2. Královská 6,24 – 7,20)
Zpráva o milosrdenství, prokázané syrským nájezdníkům, končila konstatováním: „Aniž kdy více potom lotříkové Syrští vskakovali do země Izraelské.“ Nicméně nepřátelství Syrských k Božímu lidu zůstalo. Tak čteme: „Stalo se potom, že shromáždil Benadad, král Syrský, všecka vojska svá, a přitáh, oblehl Samaří“ – právě to město, kde byla prokázána tak neobyčejná milost.
Obležení zjevuje hloubky zla, do kterých národ poklesl, a dále ukazuje výši, ke které se Boží milost může povznést touto poslední Elizeovou veřejnou službou.
Joram, odpadlický král, už dlužil Elizeovi vděčnost za záchranu svého života a za ochranu své armády od zkázy. Je zjevné, že toto velké milosrdenství nezpůsobilo žádnou změnu ani u krále, ani u národa. Nyní je v Boží vládě dovoleno nepříteli, aby oblehl Samaří, což ve městě vedlo k „velkému hladu“. V tomto hrozném soužení, do kterého obyvatelé upadli, se naplnilo vážné proroctví, pronesené více než pět století předtím. Mojžíš varoval Boží lid, že jestliže se odvrátí od Boha, přijde čas, kdy budou obleženi svými nepřáteli a budou uvedení do takového soužení, že jemnocitné, něžné ženy budou potají jíst své malé děti (3. M. 26,21-29; 5. M. 28,49-57). Tato ohavnost musela nakonec přijít.
Místo aby se král nato obrátil k Bohu, přivádí tento hrozný případ na světlo jen nepřátelství jeho srdce. Když slyší o této hrůze, král roztrhává v zoufalství své šaty a ukazuje, že „pytel byl na těle jeho zespod“. Takto tu ve spojení s jeho zlou cestou bylo náboženské vyznání. Žel, lidé v tísni, podobně jako Joram, se mohou obracet k nějakému náboženskému pomocnému prostředku, ale neobracejí se k Bohu. A tak král, přestože má pytel na svém těle, ventiluje svůj hněv proti Bohu na osobu Božího muže. Říká: „Toto mi učiň Bůh a toto přidej, jestliže zůstane hlava Elizea, syna Safatova, na něm dnes.“ Před touto novou těžkostí jsou všechna minulá milosrdenství zapomenuta a zoufalý král ohrožuje život Božího muže. Svaluje vinu na hlavu toho, jenž jediný byl svobodný od hříchu odpadnutí od Boha. Proto posílá posla do Elizeova domu, kde jsou v prorokově přítomnosti shromážděni starší.
Elizeus, zjevně předem varován od Boha, říká: „Poslal ten syn vrahův, aby sťal hlavu mou.“ Říká jim, aby před královým poslem zavřeli dveře, neboť zvuk kroků jeho pána je za ním. Král se dostává před dveře a odvažuje se říci: „Aj, toto zlé jest od Hospodina, což mám déle čekati na něj?“
Hrozný stav národa a špatnost krále jsou tímto způsobem jasně ukázány ve světle. Lidé v Samaří se usilují získat oslí hlavu nebo trochu holubího trusu. Ženy jedí své děti; král zlostně chodí sem a tam po zdi. Ale Elizeus klidně sedí ve svém domě a čeká na Hospodina. Pak přichází posel, následovaný králem, který z toho všeho zlého obviňuje Hospodina. Král jakoby říká: „K čemu je Elizeus, když sedí ve svém domu a nic nedělá? Kdysi mě vysvobodil od zkázy, proč nejedná nyní? Co pomůže jeho mluvení o čekání na Hospodina? Nic se neděje. Vzdávám se všech myšlenek na Hospodina a Elizeovi, Hospodinovu proroku, setnu hlavu.“
Tento syn vraha, jenž sám nyní přisáhl, že se chce dopustit vraždy, obviňuje Hospodina, že je původcem všeho zlého, které přišlo na provinilé město. Tak vina národa dosáhla v osobě jejich krále svého vrcholu.
Není tento vážný výjev nastíněním ještě vážnějšího dění u kříže, kde špatnost světa vyvrcholila v odsouzení Toho, který jako jediný z celého lidského rodu byl svobodný od všeho odsouzení? Jestliže je však při obležení Samaří dovoleno hříchu národa, aby se zjevil ve vší své hrůze, je to proto, aby se Boží milost mohla ukázat ve vší své plnosti. Kde se rozhojnil hřích, tam se ještě více rozhojnila milost a ukazuje tak na nejvyšší rozvinutí milosti na kříži: tam se pozvedá nad veškerý hřích člověka a používá si kříže, aby celému světu zvěstovala odpuštění a požehnání.
Tak dochází k tomu – když se král cele projevil – že Elizeus, jenž až do té chvíle „seděl v domě svém“, už nemlčí. Přišel Boží čas, neboť čteme: „Řekl pak Elizeus: Slyšte slovo Hospodinovo.“ Slyšeli jsme, že to, co říká člověk, zjevuje hřích jeho srdce; nyní máme slyšet, že to, co mluví Bůh, zjevuje milost Jeho srdce. Tak čteme: „Toto praví Hospodin: O tomto času zítra míra mouky bělné bude za lot, a dvě míry ječmene za lot v bráně Samařské.“
V tomto poselství milosti není řečeno ani slovo o ohavnostech, které se děly ve městě – ani slovo o opovážlivé špatnosti krále. Je to jen ohlášení požehnání v čisté milosti bez podmínek právě tomu městu, ve kterém hřích dosáhl svého vrcholu; neboť všechno toto požehnání bude viděno „v bráně Samařské“.
Tak je nám opět připomenuto ono mnohem větší zvěstování milosti, která vysílá poselství o pokání a odpuštění, aby bylo kázáno ve jménu Krista mezi všemi národy; ale to poselství se má dít „počna od Jeruzaléma“. Je ke všem národům, neboť všichni jsou provinilí, ale začíná na nejtemnějším místě v celém světě. Není tam ani slovo o hrozné vině toho města, ani slovo o opovážlivém a rouhavém nepřátelství vůdců, ale ve svrchované, bezpodmínečné milosti je vyhlašováno odpuštění ve jménu Ježíše právě tomu městu, které Ho přibilo na kříž.
„To kopí, jež v Jeho bok proniklo,
to krev k naší záchraně vyvedlo.“
Tak se zjevila zkáza lidu a byla ohlášena Boží milost. Hned uvidíme, jak člověk nakládá s Boží milostí. Nejdříve kníže, o jehož ruku se král opíral, jedná s poselstvím s posměšnou nevěrou, ale jen aby slyšel svůj rozsudek: „Aj, uzříš očima svýma, ale nebudeš jísti z toho.“ Ne mnozí bohatí a velcí tohoto světa jsou povolaní.
Pak před nás přicházejí čtyři malomocní muži – usvědčení hříšníci, jak bychom řekli. Ti si uvědomují to, co si neuvědomil ten kníže, že před sebou mají buď jistou smrt, nebo Boží milost. Před nimi je syrské vojsko a obklopuje je smrt. Vstávají a hledí smrti do tváře. A hle, shledávají, že jestliže jejich zoufalá potřeba je hnala do místa smrti, hnala je do místa, kde Pán dobyl mocné vítězství. Shledávají, že Pán byl před nimi: „Pán učinil to, aby slyšelo vojsko syrské hřmot vozů a zvuk koňů, a tak hluk vojska velikého.“ Vozy a koně, kteří na Eliáše čekali při jeho uchvácení, kteří obklopovali Elizea pro jeho ochranu, jednají nyní s Hospodinovými nepřáteli ve spravedlivém soudu. Jestliže má být provinilým hříšníkům prokázána milost, musí nejprve dojít ke střetu s nepřítelem, který musí být ve spravedlivém soudu poražen.
Jestliže však má být nepřítel poražen, musí to být dílo Pána. Nikdo nebyl s Pánem, když zničil moc nepřítele. Město je v zoufalé nouzi a nemůže nic dělat. Pán vykonává celé dílo; a město má ve svrchované milosti podíl na požehnání. Žádný člověk nebyl s Pánem slávy, když šel ke kříži. Sám vytrpěl opuštění; sám nesl soud. Ale provinilí hříšníci, kteří uvěří, sdílejí kořist Jeho vítězství. A to vidíme v obraze, neboť malomocní „jedli a pili“ a nalezli stříbro a zlato i roucha.
Dále šíří „dobré zprávy“. Říkají: „Budeme-li čekati /mlčet/… postihne nás nepravost.“ Sobectví naší přirozenosti by chtělo mlčet, a tak bychom přiváděli na sebe vinu. Může být, že jsme tak slabě okusili Boží milost a tak málo jsme si uvědomili, jak velmi jsme byli zbohaceni stříbrem a zlatem a rouchy božského původu, že máme tak málo co říci, a proto mlčíme s tím výsledkem, že jsme v nebezpečí, že sklouzneme zpět do světa a přijde na nás nějaké neštěstí. Je dobře, když jako ten slepý muž z Evangelia vyznáme to málo, co víme, takže si nejenom zachováme, co máme, ale zvětší to naše světlo a požehnání.
Tito čtyři muži vydávají smělé svědectví. Začínají u stráže brány města – docela prostého člověka. Ten to říká vrátným královského domu a oni zase tu dobrou zprávu povědí uvnitř královského domu; a nakonec se dostane k sluchu krále. Tak se šíří dobrá zvěst od nejnižšího k nejvyššímu v zemi.
Král je zcela jiná osoba než ti malomocní a představuje rozdílný stav duše. Není lhostejný, neboť vstal v noci. Ani nezavrhuje tu dobrou zprávu, jako to učinil ten kníže. Ale není to prostý věřící, podobný těm čtyřem malomocným mužům. Neodmítá dobrou zprávu se smělou nevěrou, ale přemýšlí o ní. Víra je věc svědomí a srdce, a nikoli věc uvažování. Slovo říká: „Srdcem svým uvěříš-li.“ Někteří lidé, podobně jako ti malomocní, ochotně srdcem uvěří, jiní, podobně jako král, jsou pomalí srdcem k věření. Za pomalostí srdce je pochybovačný duch a nedostatek cítění potřeby. Pochybující mysl krále říká: „Povím vám nyní, co jsou nám udělali Syrští.“ Ale stejně jako v Námanově případě tam byli někteří moudří služebníci, kteří mu přimlouvali, tak i nyní tu je moudrý služebník, který má odpověď na královy pochyby. Chce je přezkoumat vysláním dvou svědků. Ti potom mohou sledovat stopy nepřítele „až k Jordánu“. My můžeme sledovat všechny své nepřátele až ke kříži, abychom je tam už neviděli. Ve smrti Krista nalezl pro věřícího každý nepřítel svůj konec.
Zvědové se vracejí a skeptický král přichází stejně do požitku požehnání jako smělí malomocní a hladovějící lidé města. Jediný člověk, který přišel o to požehnání, je nevěřící posměvač – kníže, na jehož ruku král spoléhal. V tlačenici u brány města byl ušlapán a zemřel. Mohlo se to jevit jako nešťastná náhoda, ale Boží vláda byla za ní a naplnilo se prorokovo slovo: „Aj, uzříš očima svýma, ale nebudeš jísti z toho.“ Ani v našich dnech tomu není jinak pro ty, kteří zavrhují Boží milost. Takovým Boží slovo říká: „Vizte, potupníci, a podivte se, a na nic přijďte.“ (Skutky 13,41)
(2. Královská 8,1-6)
Obležení Samaří se všemi jeho hrůzami a Boží milost ve vší její plnosti byly brzy zapomenuty. Ani bída, kterou prodělali, ani milosrdenství, které obdrželi, neobrátilo lid k Hospodinu, jejich Bohu. Nicméně, Bůh neopouští Svůj lid. Stále jedná v jeho prospěch, i když to může být cestou kázně kvůli jejich zlu. Tak nalézáme Elizea, jak říká: „Zavolal Hospodin hladu.“ Prorokovi je nejen zjeveno, že přichází hlad, ale také, že je poslán přímo Hospodinem. Tím se ukazuje pravdivým slovo, které říká: „Nečiní zajisté Panovník Hospodin ničeho, leč by zjevil tajemství své služebníkům svým prorokům.“ (Amos 3,7)
Dále je Elizeovi zjeveno, že jestliže Bůh provádí Svůj lid kázní, stanoví také konec zkoušky. Hlad v Izraeli přijde na zem na dobu sedmi let. Není tomu jinak ani v historii Církve i jednotlivců v našich dnech. O Církvi ve Smyrně čteme: „Budete míti úzkost“, ale je omezena na „deset dní“. A tak i když je pro jednotlivce v Božím lidu potřebí, aby procházeli různými zkouškami, ty budou trvat jen „maličko nyní“ (1. Petra 1,6).
Mimo to se učíme, že když Hospodin povolá hlad kvůli nízkému stavu národa, také se během doby hladu postará o pobožné. Tak ještě jednou vidíme Boží milost vůči Sunamitské. Tato zbožná žena, která se starala o proroka ve dnech blahobytu, je nyní prorokem varována a poučena ve dnech nouze. Její okolnosti se zjevně změnily. Zdá se, že nyní je vdovou se svým jediným synem. Je jí řečeno, aby pro roky hladu opustila zem.
Na konci sedmi let se vrací do země a obrací se na krále se žádostí o navrácení svého domu a polí. Král mluví s Gézim, který je označen za služebníka muže Božího. Zdá se, že i jeho okolnosti se změnily. Před lety si žádal „olivoví a vinice a stáda a voly a služebníky a služebnice“, a nyní pomocí svého statku vystoupil po společenském žebříku až k důvěrným společníkům královského domu. Král by rád strávil hodinu tím, aby slyšel o „věcech velikých“, které učinil Elizeus. Gézi je ve společnosti velkých lidí světa, ale když chtěl mluvit o „velikých věcech“, nutně se musí v myšlenkách vrátit k jiným dnům, kdy byl ve společnosti nízko postaveného muže Božího. „Veliké věci“, které činil Elizeus, jsou pro Géziho jen vzpomínkou.
Možná však bylo v srdci Géziho působení milosti, vedoucí jeho myšlenky od zemských bohatství, která nabyl, k duchovním požehnáním, která ztratil. Ať je tomu jakkoli, jistě se před králem stává svědkem o Boží milosti, jak je viděná ve „věcech velikých, které činil Elizeus“. Kromě toho Hospodin užívá Géziho k navrácení domu a pole Sunamitské, jako předtím užil Elizea k jejímu varování, aby je opustila. Ale jak rozdílný je způsob, jakým jsou tito mužové užiti. Elizeus je užit jako někdo, kdo je v důvěrném vztahu jako přítel s Hospodinem. Gézi je užit jako přítel a důvěrník zlého krále. Elizeus mluví jako ten, kdo je zasvěcen do myšlenek Hospodina. Gézi mluví tak, jak to okolnosti a náhoda diktují. Neboť když přednáší své vzpomínky na Elizeovu službu, hle, žena a její syn, kteří měli účast na té největší z těch „věcí velikých“, se zjevují před králem. Toto očividně zvláštní setkání Hospodin užívá k navrácení majetku Sunamitské.
Ani s bohabojným ostatkem Izraele v ještě budoucím dni, jehož je snad ovdovělá Sunamitská obrazem, to nebude jinak. Podobně jako tato žena, která poznala Boží milost, bude zbožný ostatek na základě milosti přiveden zpět do vlastnictví své země a v nadmíře požehnání obdrží vše, co ztratil během doby vyhnanství ze země svých otců.
Činí to radost našim srdcím, když takto sledujeme, jak ruka Pána používá lidi – ať proroky, služebníky nebo krále – a za každou okolností a náhodou dává všem věcem spolupůsobit k dobrému pro ty, kteří Ho milují.
(2. Královská 8,7-15)
Elizeova služba není omezena na izraelský lid a zem. Tak čteme, že přišel „do Damašku“ a nalézá se mezi pohany. Benadad, syrský král, je nemocen. Ve své nemoci uznává a ctí Božího muže. Když se mu dařilo dobře, poslal velké vojsko, aby ho zajalo; ve své nemoci mu posílá velký dar, aby ho poctil. Jako zdravý se snaží ho obklíčit a zničit; v nemoci se snaží usmířit si ho, aby od něho dostal pomoc. Poháněn svou nouzí zná a uznává Boha, jímž až dosud pohrdal. Takový je člověk a taková jsou naše srdce. Když svět stojí před nějakým velkým neštěstím, je ochoten navenek uznat Boha a obrátit se k Němu. Žel, i věřící může chodit bezstarostně a málo dbát na Boha, když se věci odvíjejí klidně, okolnosti jsou příznivé a zdraví je dobré. Ale ve svých těžkostech se musíme obrátit k Bohu, a je to dobré, že se obracíme k Bohu a máme takového Boha milosti, na kterého se smíme obrátit. Avšak je mnohem lepší, když jako Enoch za staré doby chodíme s Bohem, a tak, podobně jako apoštol, můžeme říci: „Umím i snížen býti, umím také i hojnost míti; všudy a ve všech věcech pocvičen jsem, i nasycen býti i lačněti, totiž hojnost míti i nouzi trpěti.“ (Fil. 4,12)
Elizeus byl zjevně někdo, kdo ve své době chodil s Hospodinem a přijímal od Hospodina sdělení. Tak může v odpověď poslu říci: „Zajisté mohl by živ zůstati.“ Ta nemoc nebyla vážné povahy. Nicméně dodává: „Ale Hospodin mi ukázal, že jistotně umře.“ Tak Elizeus naznačuje, že Benadad zemře, i když za jiných okolností než skrze nemoc.
Jak prorok předává toto poselství, je viditelně pohnut. Když předem vidí bídu, která přijde na Boží lid, pláče. Hazael, zamýšlející zavraždit svého pána, se v přítomnosti Božího muže necítí dobře. Jeho svědomí ho zahanbuje. Ptá se: „Proč pán můj pláče?“ Elizeova odpověď jasně ukazuje, že není k slzám pohnut královou nemocí, ani Hazaelovou špatností, ale kvůli utrpení, které Boží lid zakusí skrze ruce Hazaele. Elizeus končí svou veřejnou službu tím, že pláče nad lidem, který zůstal nepohnut všemi jeho zázraky milosti. Tak se stává obrazem svého mnohem většího Pána, jenž v posledních dnech Své služby milosti plakal nad městem, které zavrhlo Jeho milost a opovrhlo Jeho láskou, a k ženám Jeruzaléma mohl říci: „Neplačte nade mnou, ale raději samy nad sebou plačte a nad svými dětmi. Nebo aj, dnové jdou, v nichž řeknou: Blahoslavené neplodné, a břicha, která nerodila, a prsy, které nekrmily.“ (Luk. 23,28-29)
V podobném duchu Elizeus, který zná budoucí cestu Hazaele, předpovídá hloubky zla a krutosti, do kterých klesne. „Vím,“ říká prorok, „co zlého ty učiníš synům Izraelským. Pevnosti jejich spálíš a mládence jejich zmorduješ mečem, a nemluvňátka jejich rozrážeti budeš, a těhotné jejich zroztínáš.“
Hazael protestuje, že on není pes, aby jednal s takovou necitelnou brutalitou. Jeho protest je pravděpodobně zcela upřímný. Takové skutky se mohly jevit v té chvíli cizí jeho myšlenkám, a dokonce i odporné jeho citům. Neznal své vlastní srdce! Nevěděl, že srdce je klamné nade všechny věci a zoufale zlé. Tak jako příliš často i my si málo uvědomuje hloubku špatnosti a krutosti v srdci, která je mnoha pojistkami držena pod kontrolou, až, náhle probuzena okolnostmi, které vytvoří příležitost, propukne ve vší své hrůze. Místo aby se ptal: „I což jest služebník tvůj pes?“ by pro Hazaele, a také i pro nás, bylo mnohem lepší, abychom zaujali postavení syrofenické ženy, která uznala, že skutečně je pes, ale jen aby zakusila, že v Božím srdci je milost i pro psa (Marek 7,24-30).
V Hazaelově historii byly okamžité okolnosti zralé k tomu, aby zjevily špatnost jeho srdce. Tak Elizeus prostě odpovídá: „Ukázal tě mi Hospodin, že budeš králem Syrským.“ Hazael bez dalších slov „odšed od Elizea, přišel ku pánu svému“. Před králem jedná pokrytecky, když mu předává část Elizeova poselství, ale zadržuje skutečnost, že jistotně umře. Pro tohoto vraha přišla příležitost. Jako první ministr má přístup ke králi, a nemoc nabídla muži, který si nečiní žádné výčitky, příznivou okolnost k uchvácení trůnu. Myšlenka, že bude mít velkou moc jako vládnoucí monarcha, má pro Hazaele tak neodolatelnou přitažlivost, že je hotov dopustit se dokonce i vraždy, aby dosáhl svého cíle. Nemoc a slabost krále způsobily, že vražda se jevila tak snadná. Nemoc bude tak snadný způsob, jak přikrýt vraždu. Všichni budou vědět, že král je nemocen, a protože se bál, že se neuzdraví, poslal prvního ministra k prorokovi, aby se dotázal, zda nezemře. Nikdo nepotřebuje vědět, co Elizeus Hazaelovi řekl. Co je snazší, než vzít silnou mokrou přikrývku a zadusit bezmocného krále, který už byl oslaben nemocí, a potom vydat světu zprávu, že nemoc skončila smrtí.
Tak se stalo, že první ministr se stává vrahem, a vrah uchvatitelem trůnu. Člověk, který dosáhne trůnu vraždou, nebude váhat snažit se udržet si trůn násilím a krutostí. Tak, jak to Elizeus viděl předem, Hazael přinese mezi Boží lid oheň a meč.
(2. Královská 9)
Mocné Elizeovy divy – svědectví o Boží milosti vůči provinilému národu – byly všechny nadarmo. Izrael odmítá obrátit se od model k živému Bohu. Prorok může plakat nad utrpeními, která přijdou na lid, může předpovídat jejich bídy, být užit k ustanovení nástrojů, které budou užity k vykonání soudu, ale ačkoli se dožívá zralého věku, už nic neslyšíme o zázracích.
Tak se stane, že Elizeus posílá jednoho ze synů proroků, aby pomazal Jéhu za krále Hospodinovým slovem. Mladý muž má vykonat své poslání způsobem, který jasně ukáže, že Elizeus nemá s Jéhu nic společného; neboť když předá své poselství, má „otevřít dveře, utéci a nemeškat se“.
Ten mladý muž má vyřídit Jéhu dvě ohlášení: Předně, že Hospodin ho pomazal, aby byl „králem nad lidem Hospodinovým, nad Izraelem“, a za druhé měl vyplenit dům Achabův, a tak pomstít krev Hospodinových služebníků a proroků, vylitou zlou Jezábel.
Dosáhnout trůnu bylo zcela v souhladu s ambicemi Jéhu. Vyhladit Achabův dům se bude Jéhu jevit jako zdravá politika pro upevnění sebe jako krále. Proto vykonává Hospodinovy směrnice s největší možnou energií a horlivostí. Avšak Boží pohnutky nebyly pohnutky Jéhu. Bůh jednal se zlem, mstil krev Svých služebníků a zachovával Svou vlastní slávu. Jéhu se zbavoval všech těch, kteří se mohli stavět proti jeho ctižádostivým cílům. Jéhu je velmi horlivý v jednání se zlem, když se to hodí jeho cílům, ale naprosto lhostejný ke zlu, když politicky pokládá za moudré, nechat věci v klidu. Tak dochází k tomu, že nemilosrdně mstí hříchy Achabova domu, avšak naproti tomu ponechává hříchy Jeroboámova domu nedotčeny. Vyhlazuje uctívání Bále, ponechává zlatá telata. Jeho ruka byla připravena užít meč proti Hospodinovým nepřátelům, když se to hodilo jeho cílům; jeho srdce bylo krajně lhostejné k Hospodinovu zákonu. A tak čteme: „Ale Jéhu nebyl toho pilen, aby chodil v zákoně Hospodina, Boha Izraelského, celým srdcem svým.“ (2. Král. 10,28-31)
Bůh ve Svém spravedlivém soudu sice užívá Jéhu, aby jednal se zlým Achabovým domem, ale není nevšímavý ke smíšeným pohnutkám, které vedly Jéhu, a ke skutečnosti, že když vykonával Hospodinovu pomstu, prostě vyhověl svému krutému srdci pro své vlastní cíle. Jestliže Bůh musí jednat v soudu, je to Jeho cizí dílo (Iz. 28,21). Jestliže to podniká Jéhu, aby se zaměstnával se zlem, pak je to pro něho vítaný úkol. Proto Bůh, ačkoli Jéhu používá k provedení soudu na Achabovi a jeho domu, přece skrze proroka Ozeáše říká: „Po malém času já vyhledávati budu krve Jezreel na domu Jéhu a přestati káži království domu toho /Izraele/.“ (Oz. 1,4)
(2. Královská 13,14-25)
Elizeus z Hospodinova nařízení poslal mladého muže, aby pomazal Jéhu za krále. Když mladý muž vykonal svou posílku, měl naučení, aby utekl a nesetrvával s Jéhu. Prorok tak jasně ukázal, že mezi ním a tímto násilným a nedobrým mužem není nic společného. Naproti tomu Jéhu je sice ochoten provést nařízení, která byla v souladu s jeho ctižádostivými cíli, avšak muži Božímu už dále nevěnuje žádnou pozornost. A tak během jeho vlády a vlády jeho syna je prorok zcela ignorován. Po dobu čtyřiceti pěti let o Elizeovi nic neslyšíme.
Během těchto let se králové a lid odklánějí od Hospodina a jdou zlým směrem. Jéhu nedbal na to, aby chodil v Hospodinově zákoně, a neodstoupil od Jeroboámových hříchů. Jeho syn Joachaz činil to, co bylo zlé v Hospodinových očích. V důsledku toho byl proti Izraeli zanícen Hospodinův hněv a byli vydáni do rukou svých nepřátel (1. Král. 10,31-33; 13,1-3).
Dlouhý Elizeův život se končí v době vlády Joasa, následujícího krále. Joas, jakkoli to byl zlý člověk, si uměl cenit zbožnost v druhých. Bezpochyby cítil, že přítomnost Elizea v zemi byla skutečnou silou k dobrému. Proto byl opravdově zarmoucen, když se blížila prorokova smrt. Král pláče u Elizeova smrtelného lůžka a zdá se, že si uvědomuje, že vozy Izraele a jejich jezdci, kteří uchvátili Eliáše do nebe, nyní čekají na Elizea v jeho závěrečných chvílích.
Joas, podobně jako jeho otec a dědeček, zanedbával proroka v jeho životě; a přece, když ho nakonec navštíví, shledává i ve chvíli, když prorok umírá, že Elizeus je silný v osvobozující Hospodinově milosti. Králi je řečeno, aby vzal luk a šípy a aby položil svoji ruku na luk. Elizeus položil svou ruku na královu ruku, a nato je král vyzván, aby střelil. Elizeus vykládá ten čin jako symbolizující to, že králova ruka, posilněna rukou, která představuje Hospodina, přinese osvobození od svých nepřátel.
Není králi tímto způsobem připomenuto, kolik toho ztratil, když zanedbával Božího muže? Kdyby se jen obrátil k prorokovi předtím, nenalezl by Boží sílu a milosrdenství, které by ho vysvobodily od všech jeho nepřátel? Naučil se král alespoň nyní své lekci? Elizeus ho staví na zkoušku. Je to, jako kdyby prorok říkal: „Já jsem ti ukázal význam tohoto šípu – že znamená vítězství nad tvými nepřáteli. Vezmi nyní šípy a střílej k zemi.“
Žel, králova víra nedosahuje Božích zdrojů pomoci. Král střelil třikrát a přestal. Kdyby jeho víra byla prostší, nevyprázdnil by svůj toulec šípů? Byla tu k dispozici moc pro způsobení úplného vysvobození od nepřítele; ale nebyla tu ani víra, ani duchovní rozeznání k jejímu užití. Jak často jsme my, podobně jako ten král, přivedeni do okolností, v nichž jen víra a duchovní smýšlení ví, jak se má jednat. Žel, až příliš často takové okolnosti odhalí náš nízký stav. Král je pokárán pro svůj nedostatek víry, ačkoli mu je řečeno, že Hospodinovo milosrdenství pro něho bude třikrát v činnosti. Tak poslední výrok tohoto ctěného Hospodinova služebníka předpovídá Hospodinovo vysvobozující milosrdenství a je v souhlasu se službou Boží milosti, která charakterizovala jeho dlouhý život.
Zmínka o „vozech Izraele a jezdcích jeho“ je blízko myšlenky, že král Joas očekával, že Elizeus bude uchvácen do nebe podle Eliášova vzoru. Když však přicházíme ke skutečné zprávě o jeho konci, není tu žádné rozvinutí nadpřirozené moci. V nápadném protikladu k závěru Eliášovy cesty je zde jen prostě napsáno: „Potom umřel Elizeus, a pochovali ho.“
Nicméně Bůh chce poctít svého oddaného služebníka Svým vlastním způsobem a ve Svůj vlastní čas. Bůh prokázal velkou čest Mojžíšovi, když ho On sám pochoval. Avšak možná největší pocta je rezervována pro Elizea, neboť v souladu s jeho službou milosti Bůh užívá jeho smrt pro ilustraci toho největšího ze všech divů milosti, totiž vyvedení života ze smrti. Tak na počátku dalšího roku je do Elizeova hrobu pochován mrtvý muž, a my čteme, že když se dotkl kostí Elizeových „ožil a vstal na nohy své“.
„Aby když polože duši svou v oběť za hřích, viděl símě své“ (Iz. 53,10), je napsáno o Tom, jehož byl Elizeus jen obrazem. Když Pán Ježíš vejde do smrti, zajistí semeno. „Jestliže zrno pšeničné nepadne do země a nezemře, zůstane samo; jestliže ale zemře, přinese mnohé ovoce.“ (Jan 12,24 – přel.) Není toto velké tajemství nastíněno v tomto krásném výjevu? Nepřítel držel Boží lid v otroctví, nad nimi byla smrt a vše, co člověk mohl udělat, bylo pohřbít svého mrtvého. Ale když smrt přijde do kontaktu s tím, jenž v předobrazu vešel v milosti do smrti – s tím, jenž, jak smíme říci, odmítl přejít do slávy vozem a jezdci a zvolil cestu hrobu – je tu jako slavný výsledek život a vzkříšení. Ten muž „ožil a vstal na nohy své“. A dále, jestliže tu je život z mrtvých, je tu také osvobození od nepřítele, neboť čteme: „A milostiv jsa jim Hospodin, slitoval se nad nimi, a popatřil na ně, pro smlouvu svou s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem, a nechtěl jich zahladiti, aniž zavrhl jich od tváři své.“
Tak se končí obdivuhodná historie tohoto Božího muže, jehož vysokou výsadou bylo to, aby uprostřed odpadlého národa a před zlým světem byl zástupcem Boží milosti.
Jako nebeský cizinec prochází svou cestou mravně oddělen od všech, zatím co je v milosti služebníkem všech, přístupný bohatému i chudému. Nacházíme ho ve všech možných situacích života. Přichází do styku s každou třídou lidí. Pohybuje se někdy uvnitř izraelské země a někdy přechází přes její hranice. Ale kdekoli je, ať je v jakýchkoli okolnostech, ať přichází do styku s kýmkoli, jeho neměnným zaměstnáním je oznamovat Boží milost.
Někdy se mu posmívají; někdy je ignorován a zapomenut; někdy usilují o jeho život; ale přes všechen odpor pokračuje ve své službě lásky, odstraňuje zlořečení, zachovává život králů, sytí hladové, pomáhá těm, kdo jsou v nouzi, uzdravuje malomocného a křísí mrtvého.
Na svých cestách a ve svém způsobu života netrpí nic, co by nebylo v souladu s jeho službou milosti. Odmítá bohatství tohoto světa a dary od lidí a je spokojen s tím, že je chudý, aby druzí mohli být zbohaceni.
Tak se stává vhodným předobrazem Jednoho mnohem většího, skrze něhož přišla na tento svět milost a pravda; jenž přebýval mezi námi plný milosti a pravdy; který se stal chudým, abychom se my stali bohatými; který strpěl odporování od hříšníků a který nakonec dal Svůj život, aby milost mohla vládnout skrze spravedlnost.
Elizeus je obrazem Krista, který měl přijít, ale je také vzorem pro každého věřícího v Krista, když nás poučuje, že ve všech okolnostech života ve světě plném těžkostí máme být zástupci milosti, která nás dosáhla ve vší naší nehodnosti, aby nás nakonec měla u Člověka ve slávě a Jemu podobného tam, kde provždy budeme k chvále slávy Jeho milosti.
G