Když uvažujeme o Eliášově cestě odpadlým světem v jeho temných dnech, jistě můžeme s kýmsi jiným zvolat: „Jaký byl tvůj běh života, Eliáši! Plný zkoušek a bojů, ale ještě plnější naučení v srdci o Tom, jemuž sloužit byla tvoje radost a sláva; běh, nastoupený vskrytu na modlitbě a čekání na Boha a ukončený v ohnivém vozu, který tě přinesl k Němu!“ Kéž i my, když se pohybujeme kupředu ke slávě světem už setmělým prodlužujícími se stíny velkého odpadnutí, nabýváme Eliášova ducha a učíme se chodit v oddělení od zla v závislosti na Bohu a v oddanosti Bohu; a přitom čekáme, že budeme uchváceni do slávy při příchodu Pána.
H. Smith
(1. Královská 17,1)
Byly to temné dny v historii Izraele, když Eliáš – prorok živého Boha – započal svou veřejnou službu. Zvláštním dílem proroka je probouzet svědomí a potěšovat srdce Božího lidu ve dnech zkázy. Nejprve probouzet chybující Boží lid k vědomí jeho odpovědnosti použitím Božího slova na jeho svědomí, a za druhé povzbuzovat věrné pozvedáním jejich myšlenek nad zkázu, ve které se nalézají, a potěšovat jejich srdce budoucími slávami.
Jistě je zjevné, že takováto služba se velice hodí pro dny úpadku. Když je mezi Božím lidem vše v pořádku, není tu ani potřeba, ani prostor pro prorocký dar. Bylo poukázáno na to, že ve dnech Šalomounovy slávy tu nebyla potřeba proroka. Vše bylo v pořádku. Král z trůnu zajišťoval spravedlnost; kněží a Levíté obstarávali službu a lid bydlel v pokoji. Ale když kvůli selhání a neposlušnosti Božího lidu vše upadlo do nepořádku, tehdy je z Božího milosrdenství přiveden na jeviště prorok. Zlo Božího lidu musí vyvolat Jeho soud, neboť Bůh chce být věrný sám Sobě a obhajovat slávu Svého jména. Ale, jak to řekl někdo jiný: „Ať je jejich nepravost jakákoli, Bůh neudeří lid, který opustil Jeho cesty, dokud mu neposlal svědectví. Snad jej předem provede trestáním, ale nechce nad ním s konečnou platností vykonat Svůj soud.“ Proto je to Boží milost, která ve dnech úpadku vzbuzuje proroka.
Ani dnes tomu není v Božích cestách jinak. V myslích mnoha lidí je prorocký dar omezen na předpovídání budoucích událostí, a tak se soudí, že dar proroctví byl odejmut. Je pravda, že Boží zjevení je úplné a mimo Božího slova by nikdo, kromě nějakého podvodníka, nevyznával, že oznamuje budoucnost slovy: „Takto praví Hospodin,“ ale je velmi vzdálené pravdě, že prorocký dar přestal. Z Nového zákona je zjevné, že tento dar zaujímá v Božím ocenění velmi vysoké místo. V 1. Korintským 14 čteme: „Stůjte o lásku, horlivě žádejte duchovních věcí, nejvíce však, abyste prorokovali, neboť ten, kdo … prorokuje, lidem mluví vzdělání, napomínání i potěšení.“ Co je důležitějšího v těchto dnech úpadku, slabosti a selhání mezi Božím lidem, než burcovat svědomí věřících ohledně jejich nízkého duchovního stavu, potěšovat jejich srdce ukazováním na budoucí slávy a zaměstnávat jejich náklonnosti Tím, který brzy přijde. Pravým prorokem bude takový, kdo může mluvit „lidem ke vzdělání, napomínání i potěšení“.
Eliáš byl ve své době pravý Hospodinův prorok. Stav Božího lidu nikdy předtím neklesl do takových hlubin zkaženosti. Padesát osm let uplynulo od chvíle, kdy po smrti krále Šalomouna bylo království roztrženo na dvě. Během tohoto období vládlo sedm králů, všichni bez výjimky zlí mužové. Jeroboám přivedl Izrael k hřešení s dvěma zlatými telaty. Nádab, jeho syn, „činil to, což zlého jest před očima Hospodinovýma, chodě po cestě otce svého“. Báza byl vrah; jeho syn Ela byl opilec, Zamri byl zrádce a vrah. Amri byl vojenský dobrodruh, který uchvátil trůn a dělal hůře než všichni, kteří byli před ním. Achab, jeho syn, činil hůře než jeho otec: vzal si za ženu zlou a modlářskou Jezábel a stal se vůdcem v odpadnutí. V jeho dnech vymizely ze země všechny stopy veřejného uctívání Hospodina. Modlářství se stalo všeobecným. Zlatým telatům se klaněli v Bethel i v Dan, v Samaří byl Bálův dům, na všech stranách byly Bálovy háje a Bálovi proroci veřejně vykonávali své obřady. Zdánlivě žil Bál a Hospodin přestal existovat (1. Král. 15 a 16).
Uprostřed tohoto jeviště tmy a mravního úpadku se na scéně s dramatickou náhlostí objevuje osamělý, ale působivý svědek živého Boha. Eliáš Tesbitský veřejně seznamuje krále s poselstvím o přicházejícím soudu: „Živ jest Hospodin, Bůh Izraelský, před jehož obličejem stojím, že nebude těchto let rosy ani deště, jediné vedle řeči mé.“ (1. Král. 17,1) První slova informují krále, že má co činit s živým Bohem, a nadto stojí tváří v tvář muži, který se ho nebojí, i když je král. Eliáš je povolán, aby nejmocnějšímu muži v zemi předal velmi nepříjemné poselství. Protože vědomě stojí před živým Bohem, je osvobozen od všeho strachu, když stojí před odpadlickým králem.
Roky předtím Hospodin Izraeli Mojžíšovými ústy řekl: „Vystříhejte se tedy, aby nebylo svedeno srdce vaše, abyste odstupujíce, nesloužili bohům cizím, a neklaněli se jim. Pročež Hospodin velice by se na vás rozhněval, a zavřel by nebe, aby deště nedávalo.“ (5. M. 11,16-17) Tohoto vážného varování nedbali. Modlářství tu od Mojžíšovy doby bylo téměř ustavičně, a nakonec se stalo všeobecným. Bůh to dlouho snášel, ale nakonec modlářství země popudilo „Hospodina Boha Izraelského“ (1. Král. 16,33) a dlouho předpověděný soud měl přijít. Nemělo být „rosy ani deště“, jedině podle slova prorokova. Bůh tak chce ospravedlnit Své slovo, podržet Svou slávu, uvést modlářství v pohrdání a poctít muže, který o Něm svědčí.
Jistě se můžeme ptát, co bylo tajemstvím Eliášovy smělosti v přítomnosti krále – jistoty, s níž předpovídá přicházející soud, a jeho s jistotou vysloveného tvrzení, že se vše stane podle jeho slova?
Předně pro něho byl Hospodin živý Bůh. Veřejné uznávání Boha na všech stranách zcela přestalo. Jak se to navenek jevilo, nebyla v zemi duše, která by věřila v existenci Hospodina. Ale v těchto dnech všeobecného odpadnutí Eliáš směle vystoupil jako někdo, kdo věří a veřejně vyznává, že Bůh žije.
Nadto může o Hospodinu říci, že On je Ten, „před kterým stojím“. Nejenže věřil v živého Boha, ale ve všem, co říkal a dělal, si byl vědom, že je v Boží přítomnosti. Výsledkem je, že je vysvobozen od strachu z člověka, je udržován v dokonalém klidu uprostřed hrozných okolností, a je si vědom Boží podpory.
Dále se v Novém zákoně dovídáme jinou pravdu, týkající se Eliáše. Jakub staví proroka do popředí jako ilustraci mocných věcí, které mohou být uskutečněny vážnou modlitbou jednoho spravedlivého člověka. Modlitba v soukromí byla dalším velkým tajemstvím jeho moci na veřejnosti. Mohl stát před zlým králem, protože klečel před živým Bohem. A jeho modlitba nebyla pouhou formální modlitbou, která nic nezmůže, nýbrž vážnou modlitbou, která zmůže mnoho. Modlitbou, která měla před sebou Boží slávu a požehnání lidu, a proto „se modlitbou modlil, aby nepršelo“ (Jak. 5,17). Byla to hrozná modlitba, která musela být vyslána k živému Bohu o Božím lidu! A přece, když Eliáš pozoroval stav lidu a neviděl žádné uznání Boha po celé šířce a délce země, uvědomoval si, že je pro lid lepší, aby trpěl roky sucha, jestliže ho to obrátí k Bohu, než aby se těšil blahobytu, a přitom vyzýval Boha a spěl k ještě horšímu soudu. Za touto vážnou modlitbou byla horlivost pro Boha a láska k lidu.
Jakub nám dále připomíná, že Eliáš byl „člověk týmž bídám /nebo: hnutím mysli/ jako i my poddaný“. Podobně jako my sami byl obklopen lidskou slabostí a lidskými nedokonalostmi. Jak utěšující naučení nám může dát tato skutečnost! I my, tak jako on, můžeme být lidé mocní, jestliže přes zlo okolo sebe chodíme ve vědomí, že Bůh je živý Bůh, jestliže se snažíme stále více pohybovat a mluvit a jednat v Jeho přítomnosti jako stojící před Ním, a jestliže jsme často nalezeni před Ním ve vážné, Duchem vedené modlitbě.
(1. Královská 17,2-7)
Prorok byl sám s Bohem na skrytém místě modlitby. Potom na krátkou chvíli vysvědčil před odpadlickým králem dobré vyznání. Budoucnost však pro Eliáše obsahuje daleko větší službu. Přijde den, kdy nejenže bude svědčit o Bohu v přítomnosti krále, nýbrž uvede ve zmatek Bálovy shromážděné zástupy a obrátí národ Izrael k živému Bohu. Ale doba pro Karmel ještě není zralá. Prorok ještě není připraven mluvit, národ ještě není připraven slyšet. Izrael musí trpět roky hladu, dříve než bude chtít slyšet Boží slovo; Eliáš musí být cvičen vskrytu, dříve než bude moci mluvit pro Boha. Prorok musí jít osamělou cestou ke Karit a bydlet ve vzdálené Sareptě, dříve než bude stát na hoře Karmel.
První krok, který povede ke Karmeli na západě, musí být učiněn v jiném směru. „Odejdi odsud a obrať se k východu,“ je slovo Hospodinovo. Bůh Svého služebníka přivede ve Svůj čas na místo, kde ho chce použít. A On ho tam přivede ve správném stavu. Aby se pro službu Mistrovi stal použitelnou nádobou, musí po nějakou dobu zůstávat na osamělém místě a jít po tvrdých cestách, aby na nich poznal svou vlastní slabost a Boží velkou moc.
Každý Boží služebník má svůj Karit, dříve než dosáhne svého Karmele. Josef musí mít na cestě k všeobecnému panování svůj Karit. Musí projít cestou jámy a vězení, dříve než bude postaven nad celou zemí. Mojžíš musí mít svůj Karit za pouští, dříve než se stane vůdcem Božího lidu na poušti. A nebyl Pán sám v poušti čtyřicet dní pokoušen od Satana a byl tam s divokými zvířaty, dříve než vyšel, aby veřejně sloužil před lidmi? U Něho se to však stalo ze zcela jiného důvodu než u nás. My musíme poznávat svoji slabost a být oproštěni od svých domnělých schopností. U Něho to naopak sloužilo k tomu, aby byly zjeveny Jeho nekonečné dokonalosti a Jeho dokonalé uschopnění pro dílo, které nemohl vykonat nikdo, než jen On sám. Zkoušející okolnosti, které byly užity k tomu, aby zjevily dokonalosti Krista, jsou v našem případě potřebné, aby na světle ukázaly naše nedokonalosti, aby vše mohlo být souzeno v Boží přítomnosti a abychom se my tak mohli stát nádobami vhodnými pro užití v Jeho službě.
To tedy byla skutečně ta první lekce, které se Eliáš musel naučit u potoka Karit – lekce prázdné nádoby. „Odejdi odsud,“ řekl Pán, „a skryj se.“ Muž, který má svědčit o Bohu, se musí učit držet sám sebe ze zřetele. Aby byl uchráněn od toho, že by se něčím činil před lidmi, musí poznat svou vlastní nicotnost před Bohem. Eliáš musí strávit tři a půl roku ve skrytém odloučení s Bohem, dříve než stráví jeden den ve velikosti před lidmi.
Ale Bůh má pro Eliáše další lekce. Měl žít před Izraelem ve víře v živého Boha? Pak se musí nejprve naučit žít den za dnem vskrytu před Bohem. Potok a krkavci byli Bohem použiti, aby tišili potřeby Jeho služebníka, ale Eliášova důvěra musí být v neviděného a živého Boha, a ne ve viditelné věci – v potok a krkavce. „/Já/ jsem přikázal,“ řekl Hospodin, a víra se opírá o Hospodinovo slovo.
K tomu musí být prorok na místě, určeném Bohem, aby mohl prožívat Boží opatření. Slovo k Eliášovi je: „Krkavcům pak jsem přikázal, aby tě tam krmili.“ Nebylo to přenecháno Eliášovi, aby si vyhledal své místo úkrytu, musel se podřídit Boží volbě. Jen tam se mohl těšit z požehnání od Boha.
Nadto bezpodmínečná poslušnost slova Hospodinova je jedinou cestou požehnání. A Eliáš šel po této cestě, jak čteme: „Kterýž odšed, učinil, jak mu přikázal Hospodin.“ Šel tam, kam mu řekl Hospodin, a činil, co mu řekl Hospodin. Když Pán řekne: „Jdi a učiň,“ jako to řekl zákoníkovi v Evangeliu, pak jedině správnou věcí je bezprostřední poslušnost, která se neptá na důvod.
Ale potok Karit měl pro proroka ještě tvrdší a hlubší lekci – lekci potoka, který vyschl. Hospodin řekl: „A budeš z toho potoka píti.“ V poslušnosti těchto slov „z toho potoka pil“. A potom čteme slova, která pro nás znějí nejprve zvláštně: „Tedy… vyschl ten potok.“ Tentýž potok, který Hospodin vybral a z něhož prorokovi nařídil, aby pil, vysychá. Co to může znamenat? Udělal snad Eliáš nějaký chybný krok, nalézá se v nějakém špatném postavení? To není možné! Bůh řekl: „Krkavcům pak jsem přikázal, aby tě tam krmili.“ Dělal něco nesprávného? Ani v nejmenším. Neřekl snad Bůh: „Budeš z toho potoka píti.“? Nepochybně byl na správném místě a dělal to, co bylo správné. Byl na místě Božího určení; byl poslušný slova Hospodinova – a přece potok vyschl.
Jak bolestivá je tato zkušenost, jak tajemné je toto vedení prozřetelnosti! Být na místě Božího určení, jednat v poslušnosti vůči Jeho výslovným příkazům, a přece být náhle povolán čelit naprostému selhání opatření, které Bůh učinil pro denní potřebu. Jaká zkouška pro víru! Cožpak Eliáš neřekl před králem směle, že stojí před živým Bohem? Nyní je konfrontován s vysychajícím potokem, aby byla vyzkoušena skutečnost jeho víry v živého Boha. Obstojí jeho víra v živého Boha, když zemské proudy vyschnou? Jestliže Bůh žije, co záleží na tom, že potok vysychá? Bůh je větší než všechna dobrodiní, která udílí. Dobrodiní mohou být odňata, ale Bůh zůstává. Prorok se musí naučit důvěřovat Bohu více než darům, které dává. To, že Dárce je větší než Jeho dary, je hluboká lekce potoka, který vyschl.
Není příběh potoku, který vyschl, vyprávěn jiným způsobem v pozdějším dni, když nemoc a smrt vešly do klidného domácího života v Betanii? Dvě sestry, jimž byl smrtí vyrván jediný bratr, přišly do blízkého styku s potokem, který vyschl. Ale jejich zkouška se ukázala být „pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni“ (Jan 11,4). To, co oslavuje Syna, přináší požehnání svatým. I když Lazar byl vzat, Ježíš, Boží Syn, zůstal a vyschnutí zemských vod vzal za příležitost k ukázání studnice lásky, která nikdy nezklame, zdroje moci, která nemá omezení. Tak také potok v prorokových dnech, který vyschl, se stal příležitostí pro zjevení větších sláv Hospodina a bohatých požehnání pro Eliáše. Byla to jen událost, užitá Bohem, aby vedl proroka na cestu z Karit – místa vysychajícího potoka – k domu v Sareptě, aby tam nalezl pokrm, který nikdy nepřestal, olej, který se nikdy nespotřeboval, a Boha, který vzkřísí mrtvé. Jestliže Bůh dovolí, aby potok vyschl, je to proto, že On má nějaký lepší, slavnější díl pro Svého milovaného služebníka.
S Božím lidem dnes tomu není jinak. My všichni máme rádi nějaký zemský zdroj pomoci, abychom z něho čerpali. Avšak jak často v cestách Otce, který ví, že tyto věci potřebujeme, musíme hledět na potok, který vysychá. V různých formách kříží naši cestu: možná ztrátou někoho, nebo ubýváním zdraví či náhlým selháním nějakého zdroje příjmu se nalézáme u potoka, který vyschl. Je dobře, když se v takových chvílích pozvedneme od trosek svých zemských nadějí, od selhání lidských berlí, a vírou v živého Boha přijímáme vše od Něho. Potom právě shledáme, že ta zkouška je prostředkem, který Bůh užívá, aby nám ukázal rozsáhlé zdroje pomoci, Své srdce lásky, a vedl naše duše do hlubšího požehnání, než jaké jsme kdy měli.
(2. Královská 17,8-24)
Potok vyschl, ale Hospodin zůstal. Jeho služebník nebyl zapomenut. On znal jeho potřebu a viděl vysychání potoka. Ale dokud potok nevyschl, nepřišlo slovo varování, ani nová směrnice. Hospodinova láska vychází vstříc potřebě Jeho svatých, ale cesta, kterou se bude ubírat Jeho moudrost, je bude udržovat na cestě víry.
Kromě toho plán, který Hospodin rozvíjí, je tak pozoruhodný, tak stojící proti všemu, co by si prorok býval mohl představovat, proti všemu jeho náboženskému vychování, jeho přirozeným myšlenkám a duchovním instinktům, že kdyby byl prorokovi ukázán předtím, než potok vyschl, asi by tak ochotně neprojevil poslušnost. Možná, že by, tak jako prorok v pozdějších dnech, který byl poslán do jiného pohanského města, uprchl opačným směrem. Eliáš byl člověk týchž hnutí mysli jako my a může být, že potřeboval tlak okolností, aby ho učinil ochotným uposlechnout a dát se cestou, která mu byla jako přirozenému člověku tak nepříjemná.
Neboť jakkoli se to zdá být zvláštní, prorokovi je řečeno, aby vstal a šel do Sarepty a tam bydlel. Má opustit zaslíbenou zem a jít do města pohanů, a k tomu do města, které patřilo Sidonu – domovu Bále, jehož uctívání přineslo do země zkázu – a k tomu do vlasti zlé Jezábel, která zavedla uctívání Bále a vraždila Hospodinovy proroky. A ještě zvláštnější bylo, že když přijde do té cizí země, má ten velký prorok být stravou závislý na ženě vdově. Neboť Hospodin řekl: „Aj, přikázal jsem ženě vdově, aby tě živila.“ Kdyby Hospodin přikázal prorokovi, aby se staral o tu vdovu, pak bychom to shledávali vhodnějším. Ale ne, Boží plán je, že vdova se má starat o proroka. Byla jiná města a jiné země, které obklopovaly Izrael a byly daleko méně provinilé než Sidon. Bylo „mnoho vdov“ v Izraeli ve stejně smutném postavení. Ale ty by neodpovídaly Božímu plánu. Bůh má jako vždy před očima Krista; neboť o tisíc let později chtěl Pán v městě Nazaretu dát vysvětlení Boží neomezené milosti, a k tomu musel prorok Eliáš jít k jedné chudé vdově v třikrát provinilé zemi Sidonské (Lukáš 4,14-26). Bůh má nějaký úmysl v každé podrobnosti cesty, kterou plánuje pro Své služebníky, ačkoli musí uplynout i tisíc let, dříve než se Jeho úmysl ukáže.
Prorokova víra se ukazuje v nerozdělené poslušnosti vůči Hospodinovu slovu. „Kterýž vstav, šel do Sarepty.“ Uveden do pohybu vírou, možná přinucen nepříznivými okolnostmi, poslechne Hospodina a jde svou osamělou cestou do vzdáleného sidonského města
„zemí neplodnou a žíznivou,
trním a bodláčím pokrytou,
nepřáteli hojně posetou“.
Když prorok přišel k bráně města, setkává se s tou vdovou. Pro přirozené oko a lidský rozum se zdá být nemožné, aby toto byla ta vdova, která ho má podporovat. V absolutní chudobě dosáhla tato osamělá a hladovějící žena konce svých zdrojů. Má jen hrstičku mouky a trochu oleje ve džbánu a sbírá několik kousků dříví, aby připravila poslední jídlo pro sebe a svého syna, a potom aby čekala na smrt, která by ukončila její utrpení. Jak může s tím, co stačí sotva na jedno jídlo, vydržovat proroka? Vdova skutečně mluví o živém Bohu, ale je to Eliášův Bůh, neboť říká „tvůj Bůh“, nikoli „můj Bůh“. Nemá osobní víru v živého Boha. Její naděje byly spojené s kbelíkem mouky a džbánem oleje, a protože ty jsou vyčerpány, není před ní už nic než brány smrti. Avšak Bůh má pro tu vdovu jinou cestu než smrt. Jeho svrchovaná milost měla v úmyslu, aby život – život vzkříšení – naplnil její dům požehnáním. Pokud jde o Eliáše, v Boží určený čas přejde do slávy nikoli branami smrti, ale v ohnivém vozu a s ohnivými koňmi. Zatím musí pobývat nějakou dobu v Sareptě. Sarepta označuje místo tavicí pece. Prorok prošel zkouškou vyschlého potoka Karit, nyní musí čelit peci zkoušky v Sareptě. Ale toto je Boží cesta ke Karmeli. Má svolávat oheň z nebe? Pak jistě musí projít ohněm na zemi. Má pro živého Boha stát před vším Izraelem? Pak nejprve musí v skrytosti poznat udržující Boží moc v peci zkoušky. Vyschlý potok Karit a očišťující oheň v Sareptě jsou kroky na cestě ke Karmeli a k ohnivému vozu.
Avšak jak je to pro pýchu pokořující být opatřován ženou vdovou; jak zničující pro sebedůvěru jsou ty tíživé okolnosti. Ale opuštěná vdova, hrst mouky, džbán oleje a smrt, vznášející se nade vším, jen slouží k objevení zdrojů pomoci živého Boha. A když byla zjevena krajní slabost a bezútěšnost okolností, má Bůh volnost, aby ukázal zdroje milosti. Eliášova prosba o „trochu vody“ a „kousek chleba“ uvádějí na světlo stav ženy vdovy. A když je zachována pravda, může být projevena milost. Jak bohatá je ta milost, která naplnila dům vdovy! Všechen strach je zahnán, neboť první slova milosti zněla: „Neboj se.“
Potom následují opatření milosti: „Mouka z kbelíka toho nebude strávena, aniž oleje v nádobce té ubude.“ Její nouzi je odpomoženo a smrt je z domu zahnána.
Dále máme v tomto krásném výjevu vyučování milosti, neboť nejenže milost přináší záchranu potřebnému, ale učí nás, jak máme žít. Život, daný milostí, je závislý život. Není to kbelík mouky ani džbán oleje, co je zaslíbeno. Pomocné zdroje milosti jsou skutečně neomezené, ale milost nedává k dispozici žádné zásoby, jaké přirozenost ráda vlastní. Zaslíbení bylo, že hrstka mouky nebude strávena a olej v nádobce neubude. Bude dostatek pro každý den, ale žádná zásoba pro zítřek. Milost nás učí žít v závislosti na Dárci milosti.
Nakonec tu je naděje milosti, neboť milost dává požehnaný výhled: Měl přijít „ten den“, ten velký den, šťastný den, kdy Hospodin pošle na zem déšť. Jak šťastný to byl dům, byť to byla jen chalupa vdovy, který je sycen opatřeními milosti, veden naučeními milosti a povzbuzován nadějí milosti. V mnohem větší plnosti se zjevila táž milost v tomto dni milosti. V domě vdovy se pohybujeme mezi stíny, ale nyní máme podstatu od doby, kdy přišel ten Jeden, jenž je plný milosti a pravdy. Po všechny dny našeho putování tímto světem, kde pociťujeme potřeby, máme i my kbelík mouky, která nebude strávena, a džbán oleje, z něhož nikdy neubude. A nemluví nám tato mouka – jemná, bílá mouka – o Kristu, o kterém je řečeno: „TY PAK ZŮSTÁVÁŠ!“ a: „TY JSI TENTÝŽ!“ (Židům 1,11-12)? Druzí nás mohou opustit, ale On zůstává. Druzí se mohou změnit, ale On je tentýž. A nemluví olej o tom jiném Utěšiteli – o Duchu Svatém – který přišel, aby v nás zůstával provždy (Jan 14,16)? Zemské potoky vysychají, ale s žijícím Kristem ve slávě a Duchem, který v nich přebývá na zemi, mají křesťané nikdy nechybějící zdroje pomoci.
Nadto milost, která nám přinesla spasení, nás vyučuje, abychom „střízlivě a spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě“. Takový život může být prožívaný jen v denní závislosti na Kristu v moci Ducha Svatého.
A milost, která nám přinesla spasení a vyučuje nás, jak máme žít, před nás postavila požehnanou naději, zjevení slávy našeho velkého Boha a Spasitele Ježíše Krista. Zjevení milosti vede ke zjevení slávy (Titovi 2,11-13). Pak budou skutečně utišeny potřeby svatých, jejich zkoušky provždy pominou a hlad země provždy skončí. Jistě můžeme zpívat:
„Sestoupí dolů jako spršky
na trávu čerstvě posečenou;
radost, naděje, co květiny,
kde On projde, tam vyrostou.
Před Ním co hlasatel na horách,
Ho pokoj bude předcházeti,
a spravedlnost v hojných zdrojích
bude z hor do údolí téci.“
Ale domácnost v Sareptě očekávají další zjevení slávy živého Boha. Bůh má další naučení pro Eliáše a hlubší zkoušky pro vdovu. Bůh se chtěl zjevit nejen jako Udržovatel života, ale i jako Dárce života. Aby Eliáš byl vybaven pro velký den na Karmeli, musí znát Boha jako Boha vzkříšení. Aby ta vdova byla uvedena do pokojných vztahů k Bohu, musí poznat Boha jak jako Boha pravdy, tak i Boha milosti, a k tomu musí být probuzeno svědomí, připomenut a odsouzen její hřích.
Vzhledem k těmto vysokým cílům je dovoleno stínu smrti, aby padl na vdovin dům. Její jediný syn onemocní a umře. Po mnoho dní se vdova v prosté víře těšila z dobrotivostí, jimiž ji Bůh zásobil. Ale nakonec je v přítomnosti smrti probuzeno její svědomí a ona si vzpomíná na svůj hřích, neboť smrt je odplata za hřích. Dokud život probíhá klidně a naše denní potřeby jsou utišovány, můžeme žít a málo se starat o mnohé, co v Božích očích vyžaduje sebeodsouzení. Ale když přichází nějaká zvláštní zkouška, svědomí se stává činným, vidění je pročištěno a mnohé, co bylo zlé v minulosti v myšlenkách, slovech, zvycích a cestách, je nyní viděno a souzeno v Boží přítomnosti.
I pro Eliáše jsou v této těžké zkoušce lekce k osvojení. Stává se novou příležitostí k pocvičení jeho víry v živého Boha. Velmi krásně hledí přes nemoc a moc smrti a vidí v tom zlém, které na ně přišlo, ruku živého Boha. V jeho pohledu to není nemoc, co zabilo dítě, ne smrt je srazila, je to Bůh, který zabil vdovina syna. Kdyby to bylo dílo nemoci a smrti, nebyla by tu naděje, neboť ty mohou dítě odejmout, ale nemohou je navrátit. Avšak jestliže dítě zabil Bůh, pak Bůh může dítě povolat zpět k životu.
Eliášova víra udržuje Boha mezi ním samým a smutnými okolnostmi. Ale Eliáš uznává, že v sobě nemá žádnou sílu. To je asi naznačeno tím, že se roztáhl nad dítětem. Zcela se ztotožňuje s mrtvým dítětem. Bere si jeho míru a uvědomuje si, že tak jako mrtvé dítě, ani on nemá žádnou sílu. Eliáš je v přítomnosti smrti bezmocný. Ale jestliže dítě je mrtvé, Bůh je živý. Jestliže Eliáš nemá žádnou sílu, Eliáš se může modlit. Tím, že se roztahuje přes dítě, se činí zajedno s bezmocností dítěte; modlitbou přichází do styku s mocnou silou živého Boha.
Člověk s týmiž hnutími mysli jako my opět modlitbou přitahuje dolů Boží sílu: „Hospodine Bože můj, prosím, nechť se navrátí duše dítěte tohoto do vnitřností jeho.“ Jako k Tomu, s nímž je ve vědomém a dobře známém a vyzkoušeném vztahu, může svelkou důvěrou říci: „Bože můj.“ Jeho víra uznává, že je to v moci živého Boha, aby vzkřísil mrtvé dítě, a s ještě větší vírou se modlí, aby se to stalo. Přednesl někdy předtím nebo potom někdo větší prosbu k Bohu řečí tak prostou a modlitbou tak krátkou? Je velmi zřejmé, že účinná modlitba není ani pečlivě formulovaná, ani zdlouhavá.
Modlitba je vyslyšena a prosbě vyhověno. Bůh se zjevuje jako Bůh vzkříšení. Bůh je nejen živý Bůh; je nejen Zdroj života a Udržovatel života; On může dát život mrtvému. Láme moc smrti a mocnou silou vzkříšení olupuje hrob o vítězství.
Eliáš si nečiní žádné nároky na vzkříšené dítě a odevzdává je zpět matce. Žena okamžitě poznává, že on je „muž Boží“. Víme také, že Eliáš byl „člověk poddaný týmž hnutím mysli“. A muž týchž hnutí mysli byl přeměněn v muže Božího skutečností, že byl „mužem modlitby“.
(1. Královská 18,1-16)
Konečně se roky hladu blíží ke svému závěru a opět přichází k Eliášovi slovo Hospodinovo, řkoucí: „Jdi, ukaž se Achabovi, neboť dám déšť na zemi.“ Na začátku let sucha Hospodin řekl Eliášovi: „Odejdi… a skryj se.“ Je čas skrývat se a čas ukazovat se; čas vyhlašovat slovo Pána z vrchů domů a čas jít „na pusté místo soukromí a odpočinout maličko“. Čas procházet zemí „jako neznámí“ a čas vmísit se do zástupu „jako známí“ (2. Kor. 6,9). Takové změny jsou obvyklé u mnoha pravých služebníků Pána. Jan Křtitel ve svých dnech byl na poušti „jako neznámý“, až přišel den, kdy se ukázal Izraeli „jako známý“, aby se potom opět stáhl z dohledu veřejnosti v přítomnosti Toho, o němž mohl říci: „On musí růsti, já pak menšiti se.“ Tato milost, která ví, kdy vystoupit a kdy se stáhnout, nalézá své nejdokonalejší vyjádření v cestě Pána. On mohl jako „známý“ shromáždit celé město u dveří domu, kde se zdržoval, a jako „neznámý“ vstát časně před rozedněním a odejít na osamělé místo.
Avšak jestliže se takové změny na cestě služebníka mají setkat s ochotnou poslušností, vyžaduje to nízké smýšlení o sobě a velkou důvěru v Boha. Tato vysoká vlastnost víry Eliášovi nechyběla. Aniž by vznesl jedinou námitku, „odšel…, aby se ukázal Achabovi“. Jeho skryté cvičení ho připravilo pro požadavky situace. V očích krále byl Eliáš psanec, někdo, kdo kormoutí Izrael, a ukázat se monarchovi by ve světle lidského rozumu bylo prosté bláznovství. Cožpak Bůh nemohl přivést na zem déšť, aniž by vystavil Svého služebníka královu hněvu? Bezpochyby mohl, ale to by nebylo v daných okolnostech tím správným postupem. Déšť byl zadržen k Eliášovu slovu v přítomnosti krále, a příchod deště musí také záviset na zásahu Božího proroka v přítomnosti krále. Kdyby se déšť navrátil mimo Eliášovo veřejné svědectví, byl by okamžitě snížen jako falešný prorok a vychloubač, ba ještě hůře, vysvobození by bylo přičteno Bálovým prorokům a jejich modle.
Nejsme ponecháni na pochybách ohledně mravního stavu krále. Zatím co Eliáš cestuje ze Sarepty ke slovu Hospodinovu a pro Hospodinovu slávu, král podniká cestu, jejíž pohnutkou je čisté sobectví a která nemá žádný vyšší předmět než zachování jeho koní. Po tři a půl roku nepadal ani déšť ani rosa – hlad v zemi je tíživý – král a lid zakoušejí, že to je zlé a hořké opustit Hospodina Boha a klanět se modlám. Ale jak reagoval král? Změkčilo toto těžké neštěstí jeho srdce a způsobilo lítost před Hospodinem? Znamená jeho cesta po jeho království snahu o ulehčení ztrápenému lidu a výzvu ke všem, aby volali k Bohu? Žel, jeho myšlenky se zaměstnávají jeho koňmi a mezky více než hladovějícím lidem a je daleko vzdálen toho, aby hledal Boha; místo toho hledá trávu.
Slabý, sebestředný, sobě povolný člověk, řízený energickou, modlářskou ženou, se stal vůdcem v odpadlictví a uznávaným nepřítelem Božího muže. A nyní, nepohnut hrozným navštívením sucha a hladu a všeobecné bídy, dále pokračuje ve svém sobeckém, lehkovážném životě, aniž by se staral o utrpení svého lidu a o Boží požadavky. Takový je obraz lidské zkaženosti, představovaný králem.
Ale na tomto místě vystupuje před nás ještě jedna velmi odlišná osoba. Abdiáš byl muž, který se velmi bál Hospodina a který v minulé době vykonal velmi významnou službu Hospodinovým prorokům. A přece, jak je to zvláštní, je správcem králova domu. Jak velmi nenormální to je, že někdo, kdo se velmi bojí Hospodina, má být nalezen v blízkém spojení s odpadlým králem. „Nebylo to,“ jak kdosi řekl, „že byl pouze tu a tam oklamán, ani že jeho cesta byla tu a tam poskvrněna, ale celý jeho život svědčí o člověku se smíšenými zásadami.“
Jak Eliáš tak i Abdiáš byli svatí Boží, ale jejich setkání je poznamenáno spíše zdrženlivostí než společenstvím svatých. Abdiáš je uctivý a smířlivý, Eliáš chladný a držící se v odstupu. Jaké společenství může být mezi Božím cizincem a Achabovým služebníkem? Kdosi jiný pravdivě poznamenal: „Nemůžeme sloužit světu a za zády věřících chodit po cestách světa, a potom se domnívat, že se můžeme shromažďovat jako svatí a těšit se z milého společenství.“
Abdiáš se pokouší uniknout úkolu, který je v jeho očích plný nebezpečí. „Což jsem zhřešil,“ volá, „že služebníka svého vydati chceš v ruku Achabovu?“ Ale Eliáš neřekl nic o hřešení. Pak se Abdiáš hájí svými dobrými skutky. Cožpak Eliáš neslyšel o jeho ochotě pomáhat v minulých časech Hospodinovým prorokům? Ale nebyla to věc zlých skutků nebo dobrých skutků; zdrojem Abdiášových potíží bylo chybné postavení, ve kterém byl. Byl to muž nerovného jha.
Duch Boží nám touto událostí ukazuje vážné následky nerovného jha mezi spravedlností a nespravedlností, světlem a tmou, Kristem a Beliálem, věřícím a nevěřícím (2. Kor. 6,14-18).
Jak rozdílný tu je Eliášův postoj. Poněvadž chodí v oddělení od zlého, je naplněn svatou smělostí. Avšak tato důvěra nebyla v něho samého nebo v jeho oddělené chození, ale v živého Boha. Tak může Abdiášovi říci: „Živ jest Hospodin zástupů, před jehož obličejem stojím, že se jemu dnes ukáži.“ Jak je to vážné, že Eliáš je donucen obrátit se na svatého Božího stejnými výrazy, jako se obrátil na odpadlého krále (1. Král. 17,1; 18,15). Abdiáš, stojící před králem, je naplněn strachem ze smrti. Eliáš, stojící před živým Bohem, je naplněn klidem a svatou důvěrou. Ve víře v živého Boha varoval krále před příchodem sucha. Ve víře v živého Boha byl opatrován vskrytu během let sucha. Ve víře v živého Boha se může ještě jednou postavit před krále a bez bázně říká: „Dnes ukáži se jemu.“
Abdiáš neprošel takovými zkouškami. Jeho cesta byla spíše cestou pohodlí než cestou víry. Jako nejvyšší úředník se pohyboval v lidnatých místech města a nikoli po osamělých místech země jako věrný Hospodinův služebník. Jeho sférou byl královský palác a nikoli skromný domov vdovy.
Jak je v očích přirozeného člověka žádoucí Abdiášovo postavení s jeho pohodlím a bohatstvím a vysokým úřadem, a jak tísnivá je ponížená stezka Eliášova se svou chudobou a strádáními. Ale víra považuje Kristovo pohanění za větší bohatství než poklady Egypta. Eliáš nalezl větší bohatství uprostřed chudoby vdovina domu, než bylo to, z něhož se těšil Abdiáš uprostřed nádhery královského paláce. Nemůžeme říci, že v Sareptě byla prorokovu vidění odkryta „nevystihlá bohatství Kristova“, mouka, která nikdy nebyla strávena, olej, který nikdy neubyl, a Bůh, který vzkřísil mrtvého? Žádné takové požehnání se nestalo Abdiášovým údělem. Je pravda, že unikl Kristovu pohanění, ale chyběla mu nevystihlá Kristova bohatství. Unikl zkoušce víry a ztratil odměnu víry.
O Mojžíšovi mohlo být v ještě dřívějších dnech řečeno: „Vírou opustil Egypt, neboje se hněvu královského; nebo jako by viděl neviditelného, tak se utvrdil.“ (Židům 11,27) Tak zde jistě můžeme o Eliášovi říci, že se obrátil zády ke světu své doby, nebál se králova hněvu a s pohledem obráceným na živého Boha se utvrdil tak, jako kdyby viděl Toho, který je neviditelný. Toto vše Abdiášovi chybělo. Snad se bál Boha vskrytu, ale bál se krále na veřejnosti. Nikdy neskončil se světem a nehleděl k živému Bohu.
Stranou světa, ve svatém oddělení pro Boha, je prorok Eliáš v dotyku s nebem a vidí před svýma očima odkryté divy Boží milosti a moci. Těmto nebeským divům je Abdiáš naprosto cizí; ztotožňuje se se světem, je spojený s odpadlickým králem a může myslet jen na zemské věci. A tak zatím co Eliáš hledá Boží slávu a požehnání Izraele, Abdiáš hledá trávu pro koně a mezky.
Když Abdiáš předá Eliášovo poselství, vypadává z příběhu, zatím co Eliáš pokračuje dále k nové cti jako svědek živého Boha, aby nakonec obdržel přenesení do slávy v ohnivém voze.
(1. Královská 18,16-40)
Když Abdiáš předal své poselství, král Achab šel, aby se setkal s prorokem, a hned ho obviňuje, že on je ten, který kormoutí Izrael. Země může být naplněna modlami a chrámy model; modlářské háje a oltáře, kde slouží modlářští kněží, mohou stát na všech stranách; lid může opustit Hospodina a následovat Bále; král může být vůdcem v odpadnutí a jeho žena být pohanskou vražedkyní; tyto nahromaděné druhy zla nejsou pro krále žádnou těžkostí. Ale je tu sucho v zemi a hlad v Samaří, a zasahuje to do jeho radovánek a ohrožuje to jeho koně? – Pak to je skutečně vážná těžkost a muž, k jehož slovům je zavřeno nebe, je v očích krále někdo, kdo tu těžkost působí. Ve spojení s mocí živého Boha mohl Eliáš vzkřísit mrtvého a přikázat dešti; ale když poukazuje na hřích a varuje hříšníka, pak je ihned tím, kdo kormoutí.
Přítomnost člověka, který klade hřích na svědomí a přivádí hříšníka do Boží přítomnosti, je v tomto světě vždy rušivá. Čteme, že při příchodu Krista samého na svět „Herodes král zarmoutil se i všecken Jeruzalém s ním“ (Mat. 2,3). Později bylo pohlíženo na Pavla a na jeho společníky jako na původce nepokojů: „Tito lidé bouří město naše.“ (Sk. 16,20)
Světský křesťan nebude považován za působce neklidu, tak jako Abdiáš ve své době byl považován ne za rušitele, nýbrž za krajně užitečného člena společnosti, a podle toho byl učiněn správcem královy domácnosti. Rušitelem bude vždy Boží muž, když stojí stranou běhu tohoto světa – když vydává svědectví o jeho zlu a varování o přicházejícím soudu – i když vyhlašuje milost a ukazuje na cestu požehnání.
Prorok vrací králi s velkou smělostí a jasností řeči zpět obvinění: „Já nekormoutím lidu Izraelského, ale ty a dům otce tvého.“ Věrně vysvětluje, jak to dělají, a ukazuje na Achabův osobní hřích: „Opouštíte přikázání Hospodinova a následujete Bálů.“
Když králi položil k tíži jeho hříchy, ukazuje mu, že je jen jedna možná cesta k ukončení hladu a k dosažení dne, kdy Hospodin pošle na zem déšť. S hříchem, který přinesl soud, musí být naloženo v soudu. Za tím účelem je Achabovi řečeno, aby shromáždil ke Karmeli všechen Izrael spolu s čtyřmi sty a padesáti Bálovými proroky a čtyřmi sty proroky hájů /Aštartinými proroky/, kteří jedí u stolu Jezábel. Všichni, jichž se týká tento velký hřích, musí být přítomni. Vůdcové a ti, kteří jsou vedeni, se mají shromáždit na hoře Karmel. Žádné výsady, jichž někdo požívá, žádné postavení, jakkoli vysoké, které zaujímá, není dovoleno jako omluva pro nepřítomnost. Ti, kteří hodují u královského stolu, a ti, kteří slouží Bálovi, musejí být přítomni se vším lidem.
Dokonce i zavržený král si uvědomuje zoufalou situaci země, a proto bez dalších námitek vykonává Eliášův požadavek. Všechen Izrael a všichni modlářští proroci jsou shromážděni na Karmeli.
Když toto velké množství je shromážděno, Eliáš vychází a obrací se „ke všemu lidu“. Činí tři určité výzvy. Předně se snaží probudit svědomí lidu. Říká: „I dokud kulhati budete na obě strany? Jestliže jest Hospodin Bohem, následujte ho, pakli jest Bál, jděte za ním.“
Posluchačstvo, ke kterému se Eliáš obrací s touto mocnou výzvou, se skládalo z bezectného krále, ze zkažené společnosti proroků a ze zástupu nerozhodných lidí. Eliáš přechází krále a proroky a mluví přímo k lidu. Král byl vůdce v odpadlictví a jeho hříchy mu byly už položeny k tíži. Bálovi proroci byli jasní Boží protivníci a měli být ukázáni a souzeni. Ale velké množství lidu bylo nerozhodné a pohybovalo se mezi dvěma názory. Dle vyznání byli Hospodinovým lidem, praxí byli Bálovi ctitelé. Když se Eliáš obrací k jejich svědomí, říká: „I dokud kulhati budete na obě strany?“
Také dnes se setkáváme s představiteli těchto tří tříd. Jsou tu vůdcové v odpadlictví, lidé, kteří navenek vyznávají křesťanství, ale kteří zapírají Pána, který je koupil, a obrátili se zpět ke svému válení se v blátě (2. Petra 2,17-22). Pak jsou v křesťanstvu ve zvětšujícím se počtu ti, kteří horlivě šíří své falešné náboženské systémy a jsou otevřenými nepřáteli Boha Otce a Boha Syna. Ale je tu ještě jiná třída: široké masy křesťanů dle jména, kteří „kulhají na obě strany“. Žel, ti nemají žádnou osobní víru v Krista, mají jen názory. U nich je Bůh a Jeho Slovo, Kristus a Jeho kříž, čas a věčnost, nebe a peklo jen věcí názoru – jsou to mínění, která nevedou k žádnému pevnému přesvědčení, neboť vzhledem k těmto vážným skutečnostem „kulhají na obě strany“. Nechtějí se postavit proti Kristu, ale také nechtějí Krista vyznat. Nechtějí se přímo vzdát Boha, ale také by rádi drželi se světem. Chtěli by uniknout soudu nad hříchem, ale rádi by se těšili z radostí hříchu. Chtěli by zemřít smrtí jako svatých, ale dávají přednost životu hříšníků. Občas chtějí mluvit o morálce, diskutují o sociálních a náboženských problémech nebo se účastní teologických sporů. Ale pečlivě se vyhýbají osobnímu jednání s Bohem, rozhodnutí pro Krista a vyznání Jeho jména. Kulhají a váhají, odkládají a prakticky říkají: „Jednou se obrátíme ke Kristu, ale ne teď. Jednou budeme chtít být spaseni, ale ještě ne. Jednou se budeme zabývat svými hříchy, ale teď ještě ne.“
Nechť takoví dbají na Eliášovu otázku, dotýkající se svědomí: „I dokud?“ Jak dlouho chtějí hříšníci nechávat neurovnanou tu velkou otázku věčného osudu své duše? Jak dlouho chtějí pustošit svůj život, hrát si s hříchem, zanedbávat spasení a nebrat Boha vážně? Ať takoví pamatují, že Bůh má odpověď na tuto otázku, stejně jako lidé, a že Bůh obvykle jedná zcela jinak, než lidé očekávají. Bohatý muž v Lukášově evangeliu 12 si myslel, že dá odpověď na tuto otázku podle svých myšlenek, a Bůh ho kvůli jeho snahám nazval bláznem. On si na otázku: „I dokud budu žít?“ sám dal odpověď: „Za mnohá léta.“ Ale Boží odpověď byla zcela jiná: „Této noci požádají duše tvé od tebe.“
Tato vážná otázka: „I dokud?“ nesnese odkladu. Je sice pravda, že Boží milost je neomezená, ale den milosti se blíží ke svému konci. Po dlouhá století sluneční svit milosti zářil na tento provinilý svět. Nyní se stíny prodlužují a přibližuje se noc. Slunce milosti zapadá mezi hromadícími se mraky soudu. Nechť povrchní lidé dají pozor, aby když Bůh říká: „I dokud?“, nekulhali příliš dlouho, a pak by nakonec slyšeli jen ta hrozná slova: „Poněvadž jsem volala, a odpírali jste; vztahovala jsem ruku svou, a nebyl, kdo by pozoroval, anobrž strhli jste se všeliké rady mé, a trestání mého jste neoblíbili: Pročež i já v bídě vaší smáti se budu, posmívati se budu, když přijde to, čeho se bojíte, když přijde jako hrozné zpuštění to, čeho se bojíte, a bída vaše jako bouře nastane, když přijde na vás trápení a soužení. Tehdy volati budou ke mně, a nevyslyším; ráno hledati mne budou a nenaleznou mne.“ (Přísloví 1,24-28)
V Eliášových dnech byli lidé touto výzvou přivedeni k mlčení. „A neodpověděl mu lid žádného slova.“ Každá ústa byla zacpána. Stáli před prorokem mlčky, zasaženi ve svědomích, a museli se sami odsuzovat.
Když prorok usvědčil lid z jeho hříchů, činí druhou výzvu. Připomíná národu, že jen on sám je prorok Hospodinův, ale Bálových proroků je čtyři sta padesát mužů. Jak zlá to byla doba, když tu musel stát jen jeden pravý prorok proti čtyřem stům a padesáti falešným prorokům. Bylo tu ve skutečnosti sedm tisíc těch, kteří neskláněli kolena před Bálem, nicméně zbyl tu jen jeden muž jako svědek Hospodinův. Je dobré odmítnout uznávat Bále, ale je velmi velký rozdíl mezi tím, když se někdo nesklání ve velebení před Bálem, a když někdo povstane jako svědek pro Hospodina. Abdiáš se může bát Hospodina velmi, ale jeho nesvaté spojení mu zavřelo ústa. Na Karmeli o něm neslyšíme ani slovo. Boží bázeň může vést sedm tisíců k tomu, aby vskrytu měli před Bohem zármutek, ale strach před lidmi je zadržuje, aby o Bohu veřejně svědčili. V celém onom velkém shromáždění stál prorok sám. Nesmíme zapomínat, že při vší své svaté smělosti to byl člověk stejných hnutí mysli jako my. Živý Bůh, před kterým stál, byl zdrojem jeho síly.
I když byl Eliáš sám, neváhá vyzvat zástup falešných proroků. Pokáral krále, usvědčil národ z lehkovážné nerozhodnosti. Nyní chce ukázat pošetilost těchto falešných proroků a marnost jejich bohů. Kdo je Bůh Izraele? To je ta závažná otázka. Eliáš směle navrhuje, aby tato velká otázka byla podrobena zkoušce ohněm: „Bůh, který se ohlásí skrze oheň, ten jest Bůh.“ Bůh má rozhodnout! Rozhodnutí nebude spočívat na osamělém prorokovi Hospodinovu, ani na čtyřech stech padesáti Bálových prorocích. Nebude to otázka lidského dokazování nebo názorů jednoho člověka proti čtyřem stům padesáti. Bůh rozhodne. Bálovi proroci připraví jeden oltář, Eliáš obnoví Hospodinův oltář a Bůh, který odpoví ohněm, bude Bohem.
Tato výzva se setkává s okamžitým a jednohlasným schválením od Izraele: „A odpověděl všecken lid, řka: Dobrá jest řeč tato.“ Bálovi proroci jsou zticha, ale tváří v tvář souhlasu lidu se nemohou návrhu vyhnout. Vzdělávají svůj oltář, připravují volka a volají ke svému bohu. Od jitra až do poledne volají k Bálovi. Bylo to nadarmo, nebylo tu žádného hlasu ani nikoho, kdo by odpověděl. Až do poledne je Eliáš mlčícím svědkem jejich marných snah; pak nakonec poprvé a jedinkrát mluví k těmto falešným prorokům, ale jen proto, aby se jim posmíval. Podníceni Eliášovým posměchem, zdvojnásobují své úsilí. Ještě po tři hodiny – od poledne až do doby večerní oběti – nahlas volají a řežou se noži, až teče krev. Ale stále vše nadarmo: „Nebylo žádného ohlášení, ani kdo by odpověděl, ani kdo by vyslyšel.“
Když nezdar falešných proroků byl úplný, Eliáš činí třetí výzvu k lidu. Mluvil k jejich svědomí, obracel se k jejich rozumu, nyní chce mluvit k jejich srdcím. Shromažďuje je okolo sebe s milostivým pozváním: „Přistupte ke mně.“ V odpověď „přistoupil všecken lid k němu“. Mlčky pozorují proroka, jak opravuje Hospodinův oltář. Když Bál selhal, on vzdělává Hospodinův oltář. Nestačí odhalit to, co je falešné, musí být podržena pravda.
Aby ukázal pravdu, staví oltář z dvanácti kamenů. Přes rozdělený stav národa uznává víra jednotu dvanácti pokolení. Každé pokolení musí být představováno v Hospodinovu oltáři. Víra vidí, že přijde den, kdy modlářství bude souzeno a národ bude jedno a Hospodin bude uprostřed něho. Taková jsou slova Hospodinova skrze Ezechiele: „Aj, já vezmu syny Izraelské z prostřed národů těch, kam odešli, a shromáždě je odevšad, uvedu je do země jejich. A učiním je, aby byli národem jedním v té zemi na horách Izraelských, a král jeden bude nad nimi nade všemi králem. A nebudou více dva národové, aniž se již více děliti budou na dvoje království. Aniž se budou poškvrňovati více ukydanými bohy svými, a ohavnostmi svými,… i vysvobodím je … a očistím je. I budou mým lidem, a já budu jejich Bohem.“ (Ezechiel 37,21-23)
Když byl oltář postaven, byla na něj položena oběť, vše bylo třikrát polito vodou, a když přišel čas večerní oběti, prorok se obrací v modlitbě k Bohu. Eliáš ve své modlitbě nedělá nic ze sebe, ale vše z Boha. Nehledá místo pro sebe; nemá touhu vyvýšit se před lidem. Chtěl by být známý jen jako služebník, vykonávající Hospodinovy příkazy. Jeho přáním je, aby byl Bůh oslaven. Za tím účelem by chtěl, aby lid věděl, že Hospodin je Bůh; že Hospodin „činil všecky věci tyto“; že Hospodin mluví k jejich srdci, aby lid obrátil zpět k sobě.
Eliášova modlitba dostává okamžitou odpověď: „V tom spadl oheň Hospodinův, a spálil oběť zápalnou.“ Jak obdivuhodný je tento výjev. Svatý Bůh, který musí jednat se vším zlem skrze stravující oheň soudu, a provinilý národ ponořený ve zlu, který svatý Bůh musí soudit. Oheň od Hospodina jistě musí spadnout a stejně tak jistě musí být národ stráven. Jak mohou uniknout? Jak mají být jejich srdce obrácena zpět k Hospodinu? Je zde jedno východisko, které žádná vroucí modlitba spravedlivého člověka nemůže uskutečnit. Jestliže má být provinilý národ ušetřen, pak musí být postaven oltář a musí být opatřena oběť, která bude před Božíma očima představovat provinilý národ a na kterou může spadnout soud, který si oni zasluhovali. A tak se stalo, neboť čteme: „Spadl oheň Hospodinův, a spálil oběť zápalnou.“ Soud padá na oběť, národ vychází volný.
„Což když uzřel všecken ten lid, padli na tváři své a řekli: Hospodin jest Bohem, Hospodin jest Bohem!“ Ve vzácném opatření oběti nalézá Bůh cestu, na které je spravedlnost uspokojena, soud vykonán a je získáno srdce národa.
Kdo by nemohl v tomto výjevu vidět jasné nastínění oběti Pána Ježíše Krista, kdy se On sám skrze věčného Ducha bez poskvrny obětoval Bohu? A přece přitom nalézáme nápadné protiklady; neboť zatím co na Karmeli oheň soudu strávil zápalnou oběť, můžeme jistě říci, že na Golgotě Oběť strávila oheň soudu. Obdobně židovské oběti byly často opakované a nemohly nikdy odejmout hříchy. Soud byl vždy větší než oběť, ale na Golgotě byl jako oběť nalezen Jeden, jenž je větší než soud. Bouře soudu, která byla nad našimi hlavami, tam propukla na Jeho hlavu, a byla utišena; soud, který nesl, nesl až do konce. Vzkříšení je toho věčný důkaz. Byl vydán pro naše přestoupení a pro naše ospravedlnění byl vzkříšen (Římanům 4,25).
Avšak co to vše pomůže, jestliže to nevidíme vírou? „Což když uzřel všecken lid, padli na tváři své“ a klaněli se. Také v našem případě pohled víry na mrtvého a vzkříšeného Krista skloní naše srdce ve velebení. Táž oběť, jíž Bůh osvobodil Svůj lid od všeho soudu, zjevila tak Jeho lásku, že si získal naše srdce. „Láska Boží rozlita jest v srdcích našich skrze Ducha svatého, který dán jest nám.“ (Řím. 4,25) O Božím lidu dnes můžeme vpravdě říci, že On „obrátil jejich srdce zpět“ a, jako u Izraele, Jeho lidu nezbývá už nic, než aby v obdivu padl na svou tvář a klaněl se.
(1. Královská 18,41-46)
Soud připravuje cestu pro požehnání, a tak oheň z nebe je následován deštěm z nebe. Eliášovo otevřené ucho zachycuje „zvuk velikého deště“. Šumění ve vrcholcích stromů, neklid ve vodách – hluboký nářek země – říkaly Eliášovu naslouchajícímu uchu, že konečně přichází den, kdy Hospodin pošle na zem déšť.
Kdyby důvěrnější chození s Bohem více naladilo naše uši, aby zachycovaly Jeho nejjemnější zašeptání, a kdyby naše mysli byly více osvíceny, aby je správně interpretovaly, neslyšeli bychom často v hlubokých, smutných nářcích, které vystupují z tohoto zkormouceného světa, Jeho hlas, mluvící o přicházejícím požehnání? Neměli bychom ve vzdychání z lůžka nemocného, nebo v nářku pozůstalého, či v pláči zklamaného srdce rozeznávat zvuk přicházejícího požehnání pro zármutkem stiženou duši?
Žádný takový zvuk nedosáhl srdce krále Achaba. Byl ponořen do svých sobeckých zábav a jeho srdce ztučnělo a jeho ucho se stalo nezpůsobilým k slyšení. Jen víra může číst znamení časů a vnikat do Hospodinových tajemství. Když se mezi Božím lidem zdá být vše mrtvé, když tu není zjevný výsledek kázání evangelia, když je tu málo obrácení mezi hříšníky a malý růst mezi svatými, tu to skutečně vyžaduje blízké chození s Bohem, aby bylo možné vidět Jeho ruku u díla.
Avšak když je Boží hlas slyšen a Jeho ruka viděna, vyvolává to okamžité výsledky. Přichází déšť? Pak Achab jde nahoru, aby jedl a pil, zatím co Eliáš – muž s otevřenýma ušima – vystupuje na vrchol hory Karmel, aby se modlil.
Po tři a půl roku byl déšť zadržován a hlad těžce trápil zemi. Nyní déšť přichází, je po hladu. Obrátí se snad Achab s děkováním k Bohu? Viděl nicotnost model, odhalení falešných proroků, oheň z nebe a hrozný soud nad Bálovými proroky. Žel, na krále to neučinilo žádný dojem. Bůh není v žádných jeho myšlenkách. Málo se stará o Hospodina a o Bále, o proroka živého Boha a o čtyři sta Bálových proroků. Jeho jedinou myšlenkou je: „Tento hrozný hlad je za námi, přichází déšť. Mohu si teď bez zábran užívat.“ A tak jde nahoru, aby jedl a pil, aby tu věc oslavil hostinou. U světa tomu je vždycky tak. Bůh klade ve vládě Svou ruku na lidi, a ti jsou na čas postiženi válkou, hladem nebo morem. Jakmile však je jim dáno ulehčení, vracejí se s novou chutí ke svému hodování, pití a radostem a Bůh je zapomenut.
Jak jiný je účinek na muže Božího. Slyší zvuk přicházejícího deště a ví, že to není doba pro slavení se světem, ale pro odloučení se od lidí – aby byl sám s Bohem na vrchu hory. Když svět vychází, aby slavil, je to doba pro Boží lid, aby vycházel k modlitbě. Přirozenost může říci, že když tu je zvuk hojnosti deště, není zapotřebí se modlit, ale pro duchovního člověka je to božská výzva k modlitbě.
Aby však modlitba byla účinná, jsou určité podmínky, které musíme splňovat. Ty máme před sebou v tomto velkém výjevu. Účinná modlitba předně vyžaduje, abychom se stáhli od spěchu a tlaku tohoto světa do svatého ústraní s Bohem. Podobně jako Eliáš, musíme jít na vrch hory. Tak nás Pán sám učí: „Ale ty, když by ses modlil, vejdi do pokojíka svého, a zavra dveře své, modli se Otci svému.“ (Mat. 6,6) Jak často nemají naše modlitby úspěch kvůli tomu, že chybí ty „zavřené dveře“. Abychom vědomě byli v Boží přítomnosti, potřebujeme soustředit svého ducha, sebrat své bloudící myšlenky a zavřít dveře ke světu. Svaté oddělení a vzdálení se je první velký požadavek pro účinnou modlitbu.
Potom musíme zaujmout své pravé místo v prachu před Bohem, a to vidíme výstižně ukázané u proroka. Když přišel na vrchol hory, jde dolů do údolí pokoření se. „Rozprostřel se na zemi a sklonil tvář svou ke kolenům svým.“ O několik krátkých hodin předtím stál za Boha v přítomnosti krále, falešných proroků a všeho lidu izraelského a „všecken ten lid padli na tváři své“. Nyní jsou falešní proroci mrtví, zástupy se rozptýlily a Eliáš je ponechán sám s Bohem. Okamžitě se vrhá na zem a sklání tvář svou ke kolenům svým. Před vším Izraelem chce Bůh Svého služebníka podepřít a poctít, ale když ten je sám s Bohem, musí v přítomnosti Boží velikosti poznávat svou vlastní nicotnost. Tam svědčil o Bohu před hříšníky, přikazoval králi, prorokům a lidu; nyní je sám a čeká na Boha jako pokorně prosící; a jako takový musí též pamatovat, že je jen prach, naprosto závislý na Božím milosrdenství. „Aj,“ říká Abraham, „nyní chtěl bych mluviti ku Pánu svému, ačkoli jsem prach a popel.“(1. Mojžíšova 18,27) Jeden starý Boží muž řekl: „Čím hlouběji srdce sestoupí, tím výše vystoupí modlitba. Bůh přijímá zlomené výrazy, když přicházejí ze zlomených srdcí.“
Tento příběh nám odkrývá ještě jiné tajemství účinné, vroucí modlitby. Musíme se nejen modlit, nýbrž „bdít a modlit se“. Tak jak nás apoštol napomíná: „Na modlitbě buďte ustaviční, bdíce v tom s díků činěním.“ (Kol. 4,2) Opět čteme: „Všelikou modlitbou a prosbou modléce se každého času v Duchu, a v tom bedliví /bdělí/ jsouce se vší ustavičností.“ (Ef. 6,18) V Eliášově modlitbě vidíme toto bdění, neboť svému služebníkovi říká: „Vstup nyní, a pohleď tam k moři.“ A on šel nahoru a podíval se a řekl: „Nic není.“ Bděl, ale nejprve neviděl nic. Slyšel zvuk, který ho vedl k modlitbě, a modlil se a bděl, ale nejprve nic nevidí. Jak často je tomu tak s Božím lidem dnes. Modlí se a k tomu bdí, ale po nějakou dobu Bůh považuje za správné nechat věřící čekat. Bůh nás chce naučit některým lekcím, a tak nás snad po nějakou dobu nechává čekat u Svých dveří. Díváme se, abychom viděli Boží ruku jednat, a hle, nic nevidíme. Neučí nás to, že nevidět nic od Boha znamená, že v našem zorném poli je něco z nás? Musíme poznat svou vlastní nicotnost, dříve než uvidíme Boha jednat. Myslíme si, že Bůh nás uslyší kvůli naléhavosti případu, kvůli vroucnosti našich modliteb, kvůli správnosti naší věci. Ale Bůh nás nechává čekat, dokud si neuvědomíme, že ačkoli před lidmi zastáváme skutečně spravedlivou věc, před Bohem jsme nehodní prosebníci, kteří si nemohou nic nárokovat, ale jsou jen odkázáni na Boží milost. Kromě toho nás Bůh chce učit, že modlitba není nějaký tajemný prostředek, který můžeme kdykoli použít a hned obdržet své prosby, ale že moc modlitby spočívá v Tom, k němuž se modlíme.
Ale kromě příčin odkladu, které jsou v nás, má Bůh Svůj čas a Svůj způsob odpovědi na modlitby. Jestliže se potom modlíme a bdíme, a přece musíme tak jako Eliášův služebník připustit: „Nic není,“ – co více můžeme dělat? Tato otázka dostává od Eliáše velmi jasnou odpověď. Ten říká: „Vrať se po sedmkrát.“ Jinými slovy: Musíme vytrvat. Nemůžeme nutit Boha ke spěchu. My myslíme na to, co je pro nás příjemné; Bůh myslí na to, co je pro Jeho slávu a pro náš užitek.
Ve světle tohoto výjevu jistě můžeme zkoušet svá srdce, zda jsme dosti blízko Boha, abychom slyšeli jeho vyzvání k modlitbě, i když celý svět snad slaví. A jsme připraveni ke svatému oddělení pro modlitbu, pro pokoření se v modlitbě a pro bdění k tomu se vším vytrváním?
Jsou-li tyto podmínky splněny, nemůžeme pak počítat s odpovědí na modlitbu, i když pro zrak tu je jen malá nebo žádná známka přicházejícího požehnání? Tak tomu bylo u Eliáše. Jeho vytrvání bylo odměněno. Věděl, že jeho modlitba dostane odpověď, i když pro oko tu byl jen „obláček maličký“ a ten nebyl větší než „dlaň člověčí“. Ale za podobou lidské ruky mohla víra rozeznat Boží ruku. Eliáš s největší důvěrou posílá Achabovi poselství: „Zapřahej a jeď, aby tě nezastihl déšť.“ Pro přirozený zrak tu nebyla žádná známka deště: obloha byla dokonale jasná kromě malého mráčku, ne většího než lidská dlaň. Ale víra věděla, že za oblakem je Bůh, a když Bůh působí, malé věci znamenají mnoho. Hrst mouky a trocha oleje mohou u Boha sytit domácnost po celý rok. Pět ječných chlebů a dvě malé ryby u Boha mohou nasytit pět tisíc lidí, a malý oblak, když za ním je Bůh, může přikrýt celé nebe. A tak se stalo, že zatím co Achab připravoval svůj vůz, „nebesa se zamračila oblakem a větrem, odkudž byl déšť veliký“.
„Achab jel a přišel do Jezreel.“ Ale „ruka pak Hospodinova byla s Eliášem“. Ruka Hospodinova byla s tím mužem, jenž byl s Bohem na vrchu hory. A když ruka Hospodinova je na nějakém člověku, bude dělat všechny věci správně a ve správný čas. Veden Hospodinem, Eliáš stál před králem, káral ho pro jeho modlářství, a nyní, stále veden Hospodinem, prorok běží před králem, aby poctil a podržel autoritu krále v očích lidu. Eliáš je vyučen, aby podepřel to, co se náleží Bohu, a přitom ukazoval náležitou úctu člověku. Ve správný čas zjevuje svou Boží bázeň, a v náležitý čas ctí krále.
(1. Královská 19,1-7)
Eliáš vysvědčil dobré vyznání před zlým králem, falešnými proroky a modlářským národem. Nyní je povolán, aby čelil odporu zcela jiného charakteru, totiž zlé Jezábel. Král byl sobecký a lenivý, hledající uspokojení svých žádostí a zábavu, a zcela lhostejný k náboženství. Jezábel byla naopak žena s velkou energií a nábožensky fanatická, propagující modlářství s neutuchající horlivostí, podporující Bálovy kněze a pronásledující Hospodinovy služebníky. Aby dosáhla svých náboženských cílů, snažila se využívat světskou a královskou moc svého slabého muže.
Z těchto důvodů je Jezábel Božím Duchem užita jako zosobnění zkaženého náboženského systému, který je poháněn Satanem a sleduje svou cestu s nepřestávající horlivostí, vždy pronásledující nebo snažící se svést Boží služebníky a usilující o světskou moc pro své vlastní účely. A tak jako se Jezábel snažila uspokojovat Achabovy vrtochy a žádosti, aby ho zcela přivedla pod svoji moc, tak i náboženský systém, jehož je Jezábel obrazem, se po staletí snažil uspokojovat žádosti králů a státníků, stejně jako masy lidí, když podporoval jejich lakomství, marnivost a pýchu, aby jak státy, tak i jednotlivce přivedl pod svou moc. Jako spojení Achaba s touto zlou ženou způsobilo v Izraeli tolik těžkostí, tak také spojení Církve a státu způsobilo zkázu v tom, co vyznává, že je Boží Církví na zemi dnes (Zj. 2,20-23).
A pronásledující horlivost této hrozné ženy má Eliáš nyní zakusit. Jeho odvaha poklesla před hrozbou její pomsty a on utekl, aby si zachránil život. Když prošel Judskou zemí, přišel do Bersabé na jižním okraji pouště. Až dosud se pohyboval ke slovu Hospodinovu, takže na hoře Karmel mohl říci: „Vedle slova tvého jsem činil všecky věci tyto.“ Avšak na této cestě byl poháněn ne slovem od Hospodina, nýbrž hrozícím slovem jedné ženy. Pro tu chvíli dovolil Eliáš zlé a mocné Jezábel, aby vstoupila mezi něho a Boha. Tak se stalo, že muž, který stál pro Boha před králem, falešnými proroky a vším Izraelem, nyní utíká před pohrůžkou ženy. Jakub pravdivě může říci, že to byl člověk týmž bídám poddaný /týchž hnutí mysli/ jako i my. V tom všem Eliáš nemyslí na Boha, ani na Boží lid, ale prostě na sebe. Bůh vedl Eliáše na místo veřejného svědectví, ale pro tuto chvíli jeho víra zakolísala před odporem, který toto místo přináší. Opouští cestu víry a chodí viděním. Čteme: „Což když zvěděl /viděl/, vstana, odšel pro zachování života svého.“ Až dosud byl Eliáš v těch velkých událostech, jichž byl účasten, posilován jasným pohledem víry na živého Boha, ale v těchto nových zkouškách ztrácí jeho kolísající víra živého Boha ze zřetele a vidí jen tu násilnickou ženu. Před její vražednou pohrůžkou naprosto zmizel z jeho mysli Bůh, který ho vedl a chránil, mouka, která se nikdy nespotřebovala, olej, který nikdy nechyběl, Boží moc, která vzkřísila mrtvého, která přivedla oheň z nebe a která poslala déšť. Vše je v okamžení zapomenuto a prorok dokáže vidět jen rozzuřenou ženu a bezprostřední výhled na násilnou smrt. „Což když zvěděl /viděl/, vstana, odšel pro zachování života svého.“ O Petrovi později čteme: „Ale vida vítr tuhý, bál se,“ a začal se topit. Když chodil viděním, ten velký apoštol se topí a velký prorok utíká. Když muž Boží hledí na viditelné věci, je slabší než člověk ze světa. Jen když chodíme vírou, která vidí Toho, který je neviditelný, vytrváme uprostřed rostoucích těžkostí a strach působících okolností i ve dnech, v nichž žijeme.
„Odšel pro zachování života svého.“ Nebylo to pro jeho Boha, ani pro Boží lid, ani pro svědectví o Bohu – ale odešel kvůli svému životu. Když měl před sebou jen sebe samého, utekl od místa svědectví tak daleko, jak jen to bylo možné. Opouští zem zaslíbení, obrací se zády k Božímu lidu a prchá do Bersabé.
Žel, že když přijde zkouška, i my rychle dokážeme zapomenout na vše, čím pro nás Pán byl v minulosti. Na cestu, po které nás vedl, na milost, která nás chránila, na srdce, které nás milovalo, na ruku, která nás udržovala, na slovo, které nás řídilo – to vše je zapomenuto v přítomnosti zkoušky, která je v našich očích a smyslech tak velmi reálná. Vidíme zkoušku, ztrácíme ze zřetele Boha. Místo abychom stáli před živým Bohem, prcháme před nějakou pomíjivou zkouškou. Snažíme se uniknout zkoušce, spíše než hledat milost od Boha, aby nás ve zkoušce podepřela a abychom skrze ni poznali Boží myšlenky.
Když Eliáš přišel do Bersabé, opustil svého služebníka a šel den cesty na poušť. Na tomto osamělém místě se utíká k modlitbě. Ale jak rozdílná je tato modlitba od jeho dřívějších proseb. Předtím se modlil za Boží oslavení a za požehnání pro národ; nyní „žádal sobě“. A jaká to byla prosba! Volá: „Již jest dosti, ó Hospodine, vezmi duši mou, neboť nejsem lepší otců svých.“ Má před očima jenom sebe. Jeho útěk před Jezábel a jeho modlitba na poušti jsou plné jeho samého. Utekl pro zachování „života svého“ a modlí se za „sebe“.
To vše mluví o velké prorokově skleslosti. Viděl nádherné ukázání Hospodinovy moci na hoře Karmel, viděl lid, jak se sklání k zemi a uznává, že „Hospodin je Bůh“. Vykonal soud na Bálových prorocích a viděl přicházet déšť v odpověď na svou modlitbu, a bezpochyby očekával skrze svou službu velké oživení klanění se Hospodinu a požehnání Izraeli. Očividně k ničemu z toho nedošlo. Na to Eliáš nebyl připraven. Myslel si, že je lepší než jeho otcové a že pod jeho mocnou službou dojde k opravdovému a rozsáhlému obratu k Hospodinu. Ale tak tomu nebylo. Roky hladu, zničení Bálových proroků, déšť z nebe, to vše se zdálo být nadarmo; tak nadarmo, že Eliáš – ten muž, který se zastával Boha – musel utéci, aby si zachránil život. Ubohý Eliáš, dokázal čelit králi, Bálovým prorokům a všemu Izraeli, ale nebyl připraven snést nezdar svého poslání. Jeho hlavní snaha, aby přivedl lid zpět k Bohu, byla marná. Už nebylo nic dalšího, co by mohlo být činěno. Jeho život byl nezdar. Proto by bylo nejlepší, kdyby zemřel. Tak by mohl odpočinout od plané námahy a beznadějného boje.
Jak je dobré obrátit se od služebníka k dokonalému Mistrovi a vidět Jeho nekonečnou dokonalost, vyzařující v den Jeho zavržení. Po všech Jeho zázracích milosti, Jeho slovech lásky, všech Jeho skutcích moci je v opovržení a zavržen, nazván žráčem a pijanem vína a lidé se radí, jak by Ho zabili. V onom okamžiku krajního zavržení a zdánlivého selhání vší Jeho služby se obrací k Otci a může říci: „Chválím tě, Otče… Jistě, Otče, že se tak líbilo před tebou!“ (Mat. 11,25.26)
Eliáš nezemřel, a nikdy nezemřel. Bůh měl pro Svého milovaného služebníka jiný plán. Součástí toho plánu nebylo nechat Svého služebníka odejít z tohoto světa jako zklamaného muže pod oblakem sklíčenosti, když by zemřel v nějaké osamělé poušti. Jeho odchod do nebe bude zcela jiný. Boží vůz čeká na Boží správný čas, aby ho odvezl do nebe se slávou a ctí. A mezitím je předmětem Boží něžné péče. Dává svému milovanému spánek; andělé budou nad ním bdít; je postaráno o potravu a jeho žízeň bude utišena.
Ve dni víry ho mohou krmit krkavci a živit vdova; v den jeho sklíčenosti nad ním bdí andělé a Bůh sám ho bude sytit. Jakého Boha to jen máme! „Nepřestávají zajisté slitování jeho!“ „Ačkoli zarmucuje, však slitovává se podle množství milosrdenství svého.“ (Pláč 3,22.32) A to byla Eliášova zkušenost. Když ho anděl probudil, „aj, u hlavy jeho chléb na uhlí pečený a číše vody“. Kromě toho: Hospodin Eliášových dnů je Ježíš dnů evangelia. A v podobných okolnostech se bloudící učedníci mohou obrátit, aby celou noc lovili ryby a nic neulovili, a ráno zjistit, že Pán slávy očekává své chybující služebníky s ohněm z uhlí a rybou na něm položenou a s chlebem a laskavým pozváním, aby přišli a jedli (Jan 21,9.12).
Tak je tomu také s námi. Naše víra se může zakalit; snad jsme skleslí kvůli zjevnému nezdaru vší naší služby a ve chvílích deprese a zklamání můžeme ztrácet odvahu a mít hořké myšlenky, nemoudře se modlit a dokonce reptat na svůj tvrdý úděl, a přece Boží něžná péče nikdy nepřestává. Jeho milosrdenství nikdy nezklame. Jistě můžeme zpívat:
„Když hořem jsi štván,
když schází vše, Pán
ti přející otvírá náruč.
Věř, On ví, kde dlíš,
a nese tvou tíž.
Svou mocnou tebe vede rukou.“
Když Hospodin občerstvil Svého služebníka spánkem a potravou, dává mu nové směrnice. Dovídá se, že je na cestě, ale Hospodin říká: „Ta cesta je pro tebe příliš daleká.“ (přel.) Jaká cesta byla Eliášova cesta tímto světem! Karit, Sarepta, Karmel, Oréb vyznačují zastávky jeho cesty, a ohnivý vůz je připraven na konci v moci a slávě, ale každá zastávka byla pro Eliáše „příliš daleká“. Ukazovaná moc, nutná odvaha, vyžadovaná víra, velký odpor, kterému bylo nutné čelit, strádání, jež bylo nutno překonat – to vše bylo příliš veliké pro člověka týchž hnutí mysli, jako jsou naše. Jestliže Eliáš na chvíli ztratí ze zřetele živého Boha, jestliže přestane chodit v denní závislosti na Bohu, okamžitě shledá, že není lepší než jeho otcové a že ta cesta je pro něho „příliš daleká“.
Pro nás křesťany je dobré, když vidíme, že náš odpočinek není zde. I my jsme na cestě, která končí ve slávě, ale je to cesta, na které se setkáme se zkouškami, musíme překonávat těžkosti, máme být svědectvím a čelíme odporu. I pro nás, smíme říci, je ta cesta „příliš daleká“ a my jsme příliš malí pro tu cestu.
Ale jestliže ta cesta byla příliš daleká pro Eliáše, nebyla příliš daleká pro Eliášova Boha. Bůh se ve Své něžné lásce stará o potřeby Svého služebníka, a „v síle pokrmu toho“ – pokrmu, který opatřil Bůh – šel čtyřicet dní a čtyřicet nocí až na horu Boží Oréb.
U Boha jsou všechny věci možné. Když hledíme na délku cesty a na svou vlastní nedostatečnost, jistě můžeme zvolat: „Kdo je k tomu dostatečný?“ Ale hned přichází odpověď: „Moje milost ti stačí, neboť moje síla se dokonává v slabosti.“ (2. Kor. 2,16; 12,9) A tak jestliže všechna milost a moc vzkříšeného Krista jsou k naší dispozici, můžeme spěchat vpřed, „ZMOCNĚNI V MILOSTI, KTERÁ JE V KRISTU JEŽÍŠI“ (2. Tim. 2,1).
(1. Královská 19,8-18)
Když prorok přišel na horu Boží, vyhledává úkryt v jedné jeskyni na hoře. Opět k němu přichází Hospodinovo slovo se zpytující otázkou: „Co tu děláš, Eliáši?“ Prorok uprchl z místa veřejného svědectví a aktivní služby – uprchl před pohrůžkou jedné ženy, uprchl pro zachování svého života. Opustil cestu služby s jejími utrpeními, protivenstvím a pronásledováním a hledal místo bezpečí uprostřed osamělosti divočiny a horských jeskyní. Nyní musí být podrobeno zkoušce Eliášovo svědomí a musí být vydán počet Hospodinu za jeho jednání. Právem mohlo být řečeno: „Na Orébu, hoře Boží, jsou všechny věci nahé a odkryté; a Eliáš má co činit s Bohem, a jen s Bohem samým.“
Jak těžké je jít dále po cestě služby, když vše zdánlivě končí v neúspěchu. Když tu nejsou žádné bezprostřední výsledky naší práce, když na službu není dbáno, služebník není ceněn a dokonce mu je i odporováno. Pak jsme ochotni uprchnout od svých bratří, vzdát se aktivní služby a hledat odpočinek pod nějakým jalovcem, nebo ústraní v nějakém osamělém úkrytu. Ale Pán nás příliš miluje, než aby nás nechal odpočívat na klidných místech, která jsme si sami zvolili. Vyvolává v našem svědomí otázku: „Co tu děláš?“
Žádná taková otázka nebyla položena v osamělosti Karit ani v domě v Sareptě. K osamělému potoku a do domu vdovy byl prorok veden slovem Hospodinovým. Do jeskyně na Orébu utekl na pohrůžku ženy.
Eliáš udává trojí důvod pro to, že uprchl do jeskyně. Předně říká: „Velice jsem horlil pro Hospodina Boha zástupů.“ To zahrnuje, že jeho horlivost pro Hospodina byla všecka nadarmo, a proto se vzdal veřejného svědectví. Zabývání se vlastní horlivostí vždy povede ke zklamání a k nespokojenosti s nebezpečím vzdání se cesty služby.
Stěžuje si na Boží lid. Opustili Boží smlouvu, rozbořili Jeho oltář a zabili Jeho proroky. Tím říká, že beznadějný stav Božího lidu způsobil to, že je zbytečné, aby dále pracoval v jeho středu.
A nakonec říká: „I zůstal jsem já sám, teď pak hledají života mého, aby mi jej odjali.“ Prorok se omlouvá tím, že zůstal sám, a právě ten lid, před kterým vydal takové mocné svědectví, se obrátil proti němu. Proto se on k nim obrátil zády a vyhledal odpočinek a ochranu v osamělé jeskyni.
Hospodinova otázka přivádí na světlo pravý stav prorokovy duše, ale prorok se ještě musí dovědět, jaká byla skutečná pohnutka jeho útěku. Nebylo to proto, že jeho horlivost nedokázala způsobit žádnou změnu, ani to nebylo kvůli hroznému stavu Božího lidu a ani proto, že hledali jeho život.
Nikdy tu nebyla horlivost, jakou měl Pán Ježíš. Ten mohl říci: „Horlivost domu tvého snědla mne.“ (Žalm 69,10) A přece musel říci: „Nadarmo jsem pracoval, daremně a marně sílu svou jsem strávil.“ (Iz. 49,4) K tomu stav Izraele nebyl nikdy hroznější než v době, kdy Pán pracoval uprostřed něho. A opět, jak pravdivě mohl Pán říci v den Svého ponížení: „Hledají života mého, aby mi jej odjali.“ Ale přesto, že Jeho horlivost a Jeho práce byly nadarmo, přes stav lidu a ačkoli stále znovu usilovali vzít Mu život, přece nikdy ani na okamžik neuhnul z cesty dokonalé poslušnosti Otce. Nikdy nevyhledal bezpečné útočiště nějaké osamělé jeskyně. Vytrval na Své dokonalé cestě, cestě poslušnosti Otce a nezištné služby lidem. Přejeme si znát tajemství tohoto milého života? Poznáváme je, když Ho slyšíme říkat: „Představuji Hospodina před obličej svůj vždycky, a když jest mi po pravici, nikoli se nepohnu.“ (Žalm 16,8) Kromě toho nehleděl na drsné cesty, po kterých musel jít, ale na slavný konec cesty: „Tělo mé v bezpečnosti přebývati bude… Známou učiníš mi cestu života; sytost hojného veselí jest před obličejem tvým a dokonalé utěšení po pravici tvé až na věky.“ (Žalm 16,9.11)
Eliáš tedy utekl právě proto, že neměl vždycky před sebou Hospodina a že hleděl více na obtížnost cesty, než na slavný konec, ke kterému vedla. To, že jeho oddaný život nedokázal způsobit žádnou změnu, zlý stav lidu ani pronásledování, kterému byl vystaven, by ho nikdy nepohnuly k tomu, aby odešel z cesty služby, kdyby byl představoval Hospodina před svůj obličej. A co záleží na drsnosti cesty, jestliže končí vzetím do nebe ve voze slávy!
A tak Hospodin opět mluví k Eliášovi: „Vyjdi a stůj na hoře před Hospodinem.“ Tato slova odkrývají tajemství jeho pochybení. Eliáš může udávat přijatelné důvody pro útěk do jeskyně, ale pravý důvod je, že zanedbal udržovat Hospodina před sebou. Tajemství smělého svědectví před Achabem, jeho síla vzkřísit syna vdovy, moc přivést z nebe oheň a přikázat dešti bylo prostě to, že se pohyboval a jednal ve víře před živým Bohem. Na druhé straně tajemství jeho útěku bylo to, že jednal ve strachu před smrtelnou ženou. Když se obrací na odpadlického krále, může říci: „Hospodin, před jehož obličejem stojím.“ Když hledí na zlou královnu, je to, jako kdyby říkal: „Jezábel, před kterou prchám.“
Eliáš se musí naučit ještě jiné lekci, jestliže má být vědomě přiveden do Hospodinovy přítomnosti. Na Karmeli viděl sestupovat oheň, při příchodu deště viděl „nebesa zamračená oblakem a větrem“, a Eliáš spojil přítomnost Hospodina s těmito děsivými projevy přírody. Myslel si, že jako výsledek těchto mocných úkazů Boží moci se celý národ obrátí k Bohu v hlubokém pokání, a pro tu chvíli lidé skutečně padli na tváři své a uznali: „Hospodin jest Bohem.“ Ale ke skutečnému oživení nedošlo. Eliáš se musel naučit, že vítr a zemětřesení a oheň skutečně mohou být služebníky k probuzení lidí, ale pokud není slyšen „hlas tichý a jemný“, není pro Boha ve skutečnosti získán nikdo. Hřmění ze Sinaje musí být následováno tichým a jemným hlasem milosti, jestliže srdce člověka má být dosaženo a získáno. Bůh nebyl v tom větru, zemětřesení ani v ohni, ale v onom tichém a jemném hlasu.
„A za ohněm hlas tichý a temný /jemný/, což když uslyšel Eliáš, zavinul tvář svou pláštěm svým, a vyšed, stál u dveří jeskyně.“ Eliáš je v přítomnosti Hospodina a okamžitý účinek je, že „zavinul tvář svou pláštěm“. Když je pryč od Hospodina, mluví o sobě, v Hospodinově přítomnosti se skrývá. Ale v jeho srdci je stále ještě pýcha, hořkost a hněv, a tak mu Hospodin znovu klade zkoumající otázku: „Co tu děláš, Eliáši?“ Bůh chce mít ve Své přítomnosti vše odkryté. Eliáš opět ulehčuje svému duchu. Vše, co říká, je pravdivé, pokud jde o skutečnost, ale duch, ve kterém to je řečeno, je naprosto chybný. Je snadné rozeznat zraněnou pýchu a zahořklého ducha, který číhá za jeho slovy a vede proroka, aby mluvil dobře o sobě a nic než zlé o Božím lidu.
Když prorok zopakoval svou žalobu a ukázal, co je v jeho srdci, musí slyšet Boží vážný rozsudek.
Hospodin předně říká: „Jdi, navrať se cestou svou.“ Prorok se musí vracet po svých stopách. Pak musí ustanovit jiné nástroje, aby dále konaly Hospodinovo dílo. Žaloval Eliáš na zlo Božího lidu? Nyní bude jeho smutným posláním, aby ustanovil Hazaele za krále nad Sýrií – nástroj k trestání Božího lidu. Utekl Eliáš před pohrůžkou zlé Jezábel? Pak musí ustanovit Jéhu, aby byl králem nad Izraelem – nástrojem k vykonání soudu nad Jezábel. Mluvil Eliáš dobře o sobě a myslel si, že je jediný, kdo zůstal? Pak musí ustanovit Elizea, aby byl prorokem místo něho. Zapomněl prorok ve své žalobě tak na Boha a na vše, co Bůh konal v Izraeli, že si myslel, že zůstal sám a že je jediným člověkem, skrze kterého Bůh může působit? Pak se musí dovědět, že Bůh má sedm tisíců těch, kteří neskláněli svá kolena před Bálem. Eliáš skutečně velmi horlil pro Boha, ale nebyl schopen objevit skrytých sedm tisíců Hospodinových. Mohl vidět zlo u množství lidu, mohl vidět, co Bůh učinil v soudu, ale nebyl schopen rozeznat, co Bůh činí v milosti.
Před tímto vážným poselstvím musí prorok umlknout. Už nemá o sobě co říci. Na Karmeli řekl před králem a před vším Izraelem: „Já sám toliko pozůstal jsem prorok Hospodinův.“ Na hoře Oréb dvakrát řekl v přítomnosti Hospodina: „Zůstal jsem já sám.“ Ale nakonec se musí naučit té ozdravné lekci, že je jen jedním ze sedmi tisíců.
Nakonec si smíme všimnout jiného dojemného rysu v této události, a tím je něžná ohleduplnost Božího jednání, kterou projevuje i ve chvíli kárání.
Kdosi jiný řekl: „Bůh jednal vůči Eliášovi jako vůči milovanému a věrnému služebníkovi dokonce i ve chvíli, kdy mu dává pocítit jeho selhání v energii víry; neboť o tom neuvědomuje druhé, ačkoli nám to sdělil pro naše naučení.“
(2. Královská 1)
Když Eliášova veřejná služba začala poselstvím soudu králi Achabovi, tu se uzavírá poselstvím smrti jeho zlému synu Ochoziášovi. O tomto muži čteme: „Činil zlé věci před obličejem Hospodinovým, a chodil po cestě matky své, i po cestě Jeroboáma syna Nebatova, který přivodil k hřešení lid Izraelský.“ (1. Královská 22,53) Jeho charakter spojoval bezuzdnost jeho otce s fanatickým modlářstvím jeho matky. Těch tři a půl roku hladu, odhalení Bále na hoře Karmel, soud nad falešnými proroky, vážné Boží jednání s jeho otcem, to vše muselo být Ochoziášovi velmi dobře známo, ale pokud se jeho týká, vše bylo nadarmo. Byl lhostejný ke všem varováním a „sloužil také Bálovi a klaněl se jemu, čímž popudil k hněvu Hospodina Boha Izraelského, vedle toho všeho, což činil otec jeho“.
Je však nemožné zatvrdit se proti Bohu a mít prospěch. Kolem zlého krále se hromadí těžkosti. Moábští se zprotivili a on sám byl těžce nemocen pádem z horního pokoje ve svém paláci. Způsobí tato nemoc, že král procitne a obrátí své myšlenky k Hospodinu, Bohu Izraele? Žel, v době, kdy se mu dařilo dobře, žil bez Boha, a v těžkostech opovrhuje Hospodinovým trestáním. V době, kdy byl zdráv, sloužil modlám se vší fanatickou horlivostí své matky, a v nemoci není jeho zkažená mysl schopna uniknout jejich démonické moci. Místo aby se s lítostí obrátil k Hospodinu, Bohu Izraele, dotazuje se Belzebuba, boha Akaron, zda se uzdraví.
Akaron bylo v té době velkou pohanskou věštírnou – svatyní sidonského boha Belzebuba (Baal – Sebuba, což přeloženo znamená: „boha much“). Jeho ctitelé mu přičítali moc uzdravovat nemoci a vyvrhovat ďábly. Proto v novozákonní době farizeové obžalovávají Pána, že vyhání démony skrze moc Belzebuba. O generace předtím se Saul ve své krajní nouzi obrátil k démonům, ale jen proto, aby skrze proroka Samuele uslyšel své bezprostřední odsouzení. Ochoziáš ve svých dnech opakuje hrozný hřích krále Saule. Přemožen svými těžkostmi, i on drze a nezakrytě uráží živého Boha, když si vyžaduje pomoc od démonů, a podobným způsobem slyší své konečné odsouzení vyslovené prorokem Eliášem.
Žel, že lidé našich dnů a doby se nenechali varovat hrozným příkladem těchto králů a jejich hříchů. Na všech stranách lidé uprostřed svých bolestivých trápení a těžkých situací vztahují své ruce k démonům. Když žili bez Boha ve dnech svého blaha a prosperity, když ve dnech svého neštěstí nečinili pokání a odmítali uznávat Boha, upadají pod moc démonů. Učenci, spisovatelé i náboženští vyznavači se horlivě zaměstnávají spiritismem. Ani intelekt, ani představivost, ani lidské náboženství nemohou zachránit před upadnutím pod přitažlivost démonů; neboť ten, kdo si zahrává se zlem, je od něho zničen a sám zpečeťuje svůj osud. „Tajemství nepravosti /bezzákonnosti/ již působí.“ (2. Tes. 2,7) Když lidé opustili Boha a opovrhli evangeliem, připravují se k tomu, aby se podřídili vedení „toho nešlechetníka, jehož příchod jest podle mocného díla satanova, se vší mocí a divy i zázraky lživými, a se všelikým podvodem nepravosti v těch, kteří hynou, protože lásky k pravdě nepřijali, aby spaseni byli. A proto pošle jim Bůh mocné dílo podvodu, aby věřili lži, a aby odsouzeni byli všichni, kteří neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost.“ (2. Tes. 2,9-12)
Odpadnutí od pravé víry připravuje cestu pro spiritismus a spiritismus připravuje cestu pro člověka hříchu, jehož příchod je podle Satanovapůsobení.
Ale lidé zapomínají, tak jako na to zapomínal Ochoziáš, že náš Bůh je oheň spalující a že jestliže lidé opovrhují Jeho milostí a urážejí Jeho majestát, On je nakonec přivede na soud a podrží Svoji slávu. Ochoziáš musí toto naučení draze zaplatit. Poučen andělem Hospodinovým, Eliáš vstupuje do cesty královým služebníkům s poselstvím od Hospodina, které vyhlašuje jeho zlý osud. Král nepovstane opět ze svého lože, „ale jistotně umře“. Jak někdo jiný řekl: „Smrt musí vydat svědectví o pravdě a o Boží existenci, když nevěra popře a zavrhne každé jiné svědectví.“
Toto je tedy Eliášovo poslední poselství, dříve než je vzat z jeviště viny do jeviště slávy. Pro chudou vdovu v jejím osamělém domě byl „vůní života k životu“, pro odpadlého krále v jeho bezbožném paláci byl „vůní smrti k smrti“.
Když předal své poselství, stahuje se na vrchol hory. V mravním oddělení od provinilého světa své doby a duchovně nad ním, byl nedosažitelný pro nenávist lidí a moc démonů. Svaté, šťastné oddělení, které svědčí, jak úplně člověk s týmiž hnutími mysli může být obnoven k oné klidné důvěře, která je vlastním podílem Božího muže. Odpadlický král, pronásledující Jezábel, velitelé a jejich padesát vojáků už pro Eliáše neznamenají žádné obavy, když v klidné důvěře v živého Boha sedí na vrchu hory a čeká na ten poslední výjev, ve kterém přejde do domova slávy.
Jak požehnané je postavení těch, kteří uprostřed rychle blížícího se odpadnutí křesťanstva, podobni Eliášovi v jeho době, stojí stranou tohoto přítomného zlého světa a klidně odpočívají v očekávání té velké chvíle, kdy k hlasu Pána přejdou do jeviště slávy, aby provždy byli s Pánem.
V tomto postavení mravního oddělení je Eliáš nejen nenapadnutelný od svých nepřátel, ale oheň od Boha je mu k dispozici pro jejich zničení. Shledává vpravdě, že anděl Hospodinův, který posílá poselství soudu bezbožnému králi, je také anděl Hospodinův, který „vojensky se klade okolo těch, kteří se ho bojí, a zastává jich“ (Žalm 34,8). A tak dva velitelé a jejich padesát mužů zahynou ohněm z nebe. Král si uvědomuje, že má co činit s mužem nemalé moci, a posílá své velitele, dobře opatřené, aby učinili jednoho muže poslušným jeho kategorického příkazu. Eliáš, naprosto nedotčen touto vojenskou přehlídkou a předvedením počtu, klidně odpovídá: „Jestliže jsem muž Boží, nechť sestoupí oheň s nebe, a sžíře tě i tvých padesát.“ Jestliže je Eliáš muž Boží, pak je Bůh s Eliášem a Ochoziáš se musí naučit, že králové se všemi svými vojsky nemají žádnou moc proti jednomu muži, je-li s ním Bůh.
V tomto mocném výjevu je však hlubší naučení. V Eliášově příběhu sestupuje dvakrát oheň z nebe, ale v různých okolnostech. Na Karmeli„spadl oheň Hospodinův a spálil oběť“. Oheň spadl na oběť jako smíření za hříchy provinilého lidu a lid vyšel svobodný – ani jeden Izraelita nebyl zasažen tím ohněm. Jako výsledek byl lid přiveden k Bohu: „Všecken ten lid padli na tváři své a řekli: Hospodin jest Bohem.“ Bylo to nastínění oné nepřevýšené chvíle, kdy Kristus „jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu“. Přešly roky od chvíle, kdy na Karmeli spadl oheň na oběť, a Boží milost, která opatřila oběť a ochránila provinilý lid před ohněm soudu, byla zapomenuta. Obětí bylo pohrdnuto, a nyní opět padá oheň na vrch hory. Bůh opět musí ospravedlnit Svoji slávu stravujícím ohněm. Ale tentokrát tu není žádná oběť mezi svatým Bohem a hříšným lidem. Oběť byla zanedbána, a místo aby oheň spadl na oběť, padá zničujícím způsobem na provinilý lid.
Je to skutečně jen slabé nastínění hrozného osudu, který očekává tento provinilý svět. Po dlouhá století byla hlásána dobrá zvěst o odpuštění hříchů skrze velikou oběť Pána Ježíše Krista. Lidé jí opovrhli, až nakonec v těchto přízní obdařených zemích křesťanstva je jí všeobecně opovrhováno. Bohu se nelze posmívat. Jestliže lidé opovrhují soudem na kříži a pošlapávají nohama Syna Božího, „nezůstává již oběť za hříchy, ale hrozné nějaké očekávání soudu, a ohně prudká pálivost, který žráti má protivníky“ (Židům 10,26-27). Jestliže se lidé nechtějí soudem, který spadl na Krista, když byl učiněn tou velkou obětí za hřích, naučit, že Bůh je Bůh milosti, který může odpustit, budou se muset skrze soud, který spadne na ně samé, naučit, že Bůh je oheň stravující, který odplácí všem těm, kdo opovrhují Jeho Synem. Ano, nechť ti, kdo opovrhují, mají na paměti, že Ten, jenž nesl soud na kříži, je Ten, jenž bude zjeven z nebe se Svými mocnými anděly v planoucím ohni, čině pomstu na těch, kteří neznají Boha a neposlouchají evangelia našeho Pána Ježíše Krista.
Tváří v tvář varování Božího slova je skutečně dobré, když lidé chtějí následovat příkladu třetího velitele, který prosí o milosrdenství a nalézá je.
V tomto posledním výjevu se Bůh veřejně přiznává k Eliášovi a užívá Svého napraveného služebníka, který beze strachu svědčí o Bohu, a to právě v tom městě, z kterého na pohrůžku od jedné ženy uprchl. V poslušnosti slova Hospodinova a beze stopy strachu sestupuje tento osamělý muž, doprovázený vojskem nepřátelského krále, do pevnosti nepřítele, aby se tam zastal Boží slávy tím, že opakuje poselství o smrti. Je tam odpadlický král, možná, že tam je zlá Jezábel, ale žádná nenávist králů, ani pohrůžky násilných žen nevzbuzují jakýkoli strach v tomto napraveném muži, který opět jde v důvěře v živého Boha, má svět za sebou a před sebou slávu.
O staletí později je tento poslední veřejný čin v Eliášově historii připomenut učedníky Pána Ježíše (Lukáš 9,51-56). Jeho pozemská stezka se chýlila k závěru, „když se doplnili dnové vzetí jeho vzhůru“. On „se na tom ustavil, aby šel do Jeruzaléma“ a Jeho cesta vedla Eliášovou zemí, a přesně tak, jako za starých dnů tito Samaritáni zavrhli Pánova služebníka, který měl být vzat nahoru, tak v podobných okolnostech zavrhují Pána samého. Věčná vrata se měla otevřít Králi slávy. Od vítězství na kříži bylo nebe připraveno přijmout Pána, udatného válečníka /mocného v boji – Žalm 24/, ale na zemi, jak čteme, „nepřijali Ho“. Učedníci cítí urážku, učiněnou jejich Pánu a Mistrovi. Málo si uvědomovali výši slávy, do které šel, málo dovedli vidět rozsah požehnání, otevřený Jeho novým místem ve slávě. Ale milovali Pána, a jako Eliáš povolal oheň z nebe na urážející velitele, tak oni chtěli zkazit ohněm z nebe tyto vyzývavé Samaritány.
Jejich přání nebylo mravně chybné; vedla je náklonnost k Pánu. Spravedlnost vůči těm, kteří zavrhovali Krista, to vyžadovala, a vskutku, jak jsme viděli, přijde čas, kdy Pán bude zjeven z nebe v soudu v hořícím ohni a vykoná pomstu na světu, který Krista zavrhuje. Ale tento čas tu ještě není. Mezi dnem, kdy Pán byl vzat do nebe, a chvílí, kdy přijde z nebe v soudu, tu trvá nejvzácnější období v historii světa – období, během kterého Bůh udílí milost právě tomuto Krista zavrhujícímu světu. O tom učedníci věděli málo nebo nic. Dovedli rozumět soudu, vyslovenému nad zemí, ale nedovedli se vznést k myšlence milosti, udílené z nebe. Taková však je ta slavná pravda: skrze vzkříšeného Krista zvěstuje Bůh světu hříšníků milost. „Skrze toho zvěstuje se vám odpuštění hříchů.“ (Skutky 13,38)
(2. Královská 2,1-15)
V tomto životě, bohatém na události, jde Eliáš od jednoho divu k druhému, a závěrečný výjev je největším ze všech. Není pozoruhodnější cesty, než je putování v jeho posledních dnech z Galgala k Jordánu. Veden Duchem Božím, navštěvuje místa, která nápadným způsobem mluví o Hospodinovu jednání s Izraelem.
Předně můžeme vidět, že prorok je doprovázen Elizeem, který byl pomazán místo něho. Nyní přišel čas, aby Eliáš vystoupil do nebe a zanechal Elizea, aby na zemi reprezentoval člověka, jenž byl vzat do nebe. Výchozím bodem Elizeovy služby je člověk, který vystoupil nahoru. Má být na zemi svědectvím o moci a milosti, které mohou člověka spravedlivým způsobem vzít do nebe přes hřích, smrt a všechnu moc nepřítele.
Dále můžeme vidět, že jestliže člověk na zemi má být schopen vhodně reprezentovat člověka v nebi, pak i on musí projít cestu, která vede přes Galgala, Bethel a Jericho k břehům Jordánu, aby tam měl svůj zrak naplněný slávou nanebevstoupení.
V těchto velkých tajemstvích máme nápadný obraz pravého postavení křesťana, když prochází tímto světem. Jestliže jsme na krátký čas ponecháni na zemi, je to proto, abychom mohli představovat Člověka, který odešel do nebe – Krista Ježíše, Člověka ve slávě. Jak veliká čest se nám dostala, abychom chvíli zůstávali jako svědectví pro Krista ve světě, jímž On byl zavržen. Snad v tomto světě zaujímáme jen nízké a nevýznamné postavení, ale jsme zde pro vysoký účel. Pro nic menšího, než abychom v každodenním životě představovali Krista. To jistě rozjasní i ten nejvíce monotónní život a přinese útěchu a sílu do těch nejsmutnějších okolností.
Nuže, abychom mohli být náležitým svědectvím, musíme ve zkušenosti svých duší něco vědět o těch velkých pravdách, nastíněných na této poslední Eliášově cestě. I my musíme cestovat z Galgala k Jordánu a získat vidění nahoru vystoupivšího a oslaveného Člověka, dříve než můžeme nějakou mírou zjevovat Jeho milosti a výtečnosti ve světě, z něhož byl vyvržen.
Galgala bylo toho památného dne výchozím místem. V Galgala byl Izrael oddělen pro Boha obřízkou, a tam, když byli obřezáni, Bůh mohl lidu říci: „Dnes jsem odjal pohanění Egyptské od vás.“ (Jozue 5,9) Tam bylo odřezáno tělo a bylo odňato egyptské pohanění. U Rudého moře byli vysvobozeni od Egypta, ale dokud nebyli obřezáni na březích Jordánu, nebylo odňato pohanění Egypta.
Z Epištoly Koloským víme, že obřízka je obrazem „svléknutí těla1 těla2 /svléknutí těla masa/“. Smrtí jsme byli osvobozeni od té zlé věci, kterou Slovo Boží nazývá tělem2 /masem/. Ale toto vysvobození je ve smrti Krista, a víra přijímá to, že jsme zemřeli s Kristem. Na této velké skutečnosti založeno, nalézáme napomenutí: „Mrtvěte nyní své údy, které jsou na zemi.“ Apoštol nám ihned říká, co tyto údy jsou: „smilstvo, nečistota, vášeň, zlá žádost a lakomství, které je modloslužbou.“ Potom také máme odkládat „hněv, prchlivost, špatnost, rouhání, hanebné mluvení“ a lhaní (Kol. 3,5.8 – přel.). Je důležité mít na paměti, že toto nejsou údy těla1, nýbrž údy těla2. Údy těla1 máme vydávat Bohu (Římanům 6,13), údy těla2 máme mrtvit. Opět to není tělo2, které jsme vybízeni, abychom mrtvili, ale údy těla2. S tělem2 bylo jednáno na kříži. Toto víra přijímá, ale v každodenním chození máme odřezávat každé ukázání se těla2 – těch ošklivých a zlých věcí, v nichž jsme žili, když jsme byli ve světě. Tou mírou, jakou jsou tyto věci na nás ještě viděny, tou mírou na nás ještě lpí pohanění Egypta. Neboť všechny tyto věci vyhlašují nejen to, že jsme byli ve světě, ale i způsob života, jakým jsme ve světě žili, a proto se pro nás stávají pohaněním. Avšak jestliže jsou tyto známky těla2 odřezány a už nejsou viděny, pak je pohanění Egypta odejmuto, neboť jestliže tyto věci pominuly, nikdo nemůže říci, jací lidé jsme byli, když jsme žili ve světě. Toto mrtvení údů těla2 je Galgala křesťana, a stejně jako Jozue se v průběhu svých vítězství stále znovu vracel do Galgala, tak se křesťan po každém novém vítězství musí mít na pozoru před projevy těla a bez váhání je odmítnout. To je první zastávka na cestě a její důležitost nemůže být dostatečně ceněna. Jestliže máme představovat Člověka, který odešel do nebe, jak nezbytné je, aby každý projev těla2 byl zcela odsouzen a odmítnut.
Bethel je další zastávka. Hluboký význam tohoto známého místa nalézáme v Jákobově příběhu. Na své cestě z Bersabé do Cháran odpočíval na jistém místě, kde strávil celou noc. Ukládá se ke spánku, když zem má za lůžko a kámen za podušku. Ve snu se mu zjevuje Hospodin a dává mu bez jakékoli podmínky tři zaslíbení (1. Mojžíšova 28,10-15):
Tak Bethel svědčí o Boží neproměnné věrnosti k Jeho lidu, když pro něj zajišťuje místo a zachovává jej pro to místo, a tak udržuje a stará se o každého, aby žádný nezahynul, ať už je cesta jakkoli tvrdá a dlouhá.
Když jako křesťané putujeme tímto světem, jak je to požehnané, máme-li jistotu, že domov, ke kterému jdeme, je pro nás zajištěn toutéž neměnící se Boží věrností. Apoštol nám může připomenout, že jdeme „k dědictví neporušitelnému a neposkvrněnému a neuvadlému, které se chová v nebesích vám“ (1. Petra 1,4). Izrael měl zemi zabezpečenou na světě, ale křesťan má domov, zabezpečený v nebi.
Ale ještě více, neboť stejně jako Izrael je uchováván pro tu zemi, tak také křesťané jsou „mocí Boží ostříháni skrze víru k spasení, které hotovo jest, aby zjeveno bylo v času posledním“ (1. Petra 1,5).
A až nakonec budeme shromážděni domů, bude shledáno, že ani jeden z těch Jeho nebude chybět. Cesta může být daleká, může být drsná, protivenství velké, boje prudké – můžeme často klopýtat a padat – ale Pánova slova k Jákobovi jsou apoštolem použita na nás: „Nikoli nenechám tebe, aniž tě opustím.“ (Žid. 13,5) Jestliže nám Galgala mluví o neměnícím se zlu těla2 /masa/, jehož každé hnutí musí být odmítnuto, Bethel mluví o neměnící se Boží věrnosti, ve které naše duše mohou spočívat v dokonalé důvěře.
Ale v prorokových dnech bylo svědectví Galgala a Bethel o Hospodinově vztahu k Izraeli pouhou vzpomínkou, která mohla být do paměti přivolána jen vírou. Pro oko se Galgala a Bethel staly svědectvím o hříchu lidu. Amos, pastýř, obviňuje lid z přestoupení v Bethel a z rozmnoženého přestoupení v Galgala (Amos 4,4). Bethel jako místo, kde bylo umístěno jedno ze zlatých telat, bylo středem modlářství; a když přestoupení s modlami bylo všeobecné, v Galgala bylo rozmnožené. Eliášova víra hledí přes ten hrozný hřích národa a uznává, že Božím úmyslem je mít lid, postavený stranou pro Sebe a přivedený do požehnání na jediném základu Jeho neměnící se věrnosti a milosti bez podmínek.
Podobně v posledních dnech křesťanské domácnosti se kříž, který je z Boží strany svědectvím o soudu nad tělem2 /masem/, stal v ruce člověka předmětem všeobecného modlářství, a tak svědectvím o jeho hříchu. Kolik je takových, kteří se klanějí kříži a přitom s ošklivostí zavrhují vše, co kříž znamená, a nenávidí Krista, který na kříži trpěl. Také Bethel – znamenající Boží dům – místo požehnání pro ukázání všeho, co je Bůh ve Své neproměnné věrnosti, bylo degradováno na budovu ze dřeva a kamení, aby byla ukázána pýcha a sláva člověka. Nic, ani v Eliášových dnech ani v naší době, tak přesvědčivě nedokazuje krajní zkázu toho, co vyznává Boží jméno, jako zkáza toho, co původně pocházelo od Boha. Tu už není žádná naděje a nezbývá nic, než jen soud.
To je před nás postaveno na další zastávce Eliášovy cesty. Prorok je poslán do Jericha, města, proti kterému Bůh vyslovil zlořečení. Člověk to město ve vzdoru proti Bohu znovu vystavěl, a tím na sebe přivedl soud (1. Král. 16,34). Tak se Jericho stává svědectvím o Božím soudu proti těm, kteří se protiví Jeho lidu a vzpouzejí se proti Němu. Eliášova víra předem viděla, že tento vzpurný národ jde vstříc soudu, tak jako dnes víra rozeznává, že vyznávající křesťanstvo rychle spěchá vstříc svému neblahému osudu.
Z Jericha jde Eliáš cestou k Jordánu. Jako předobraz je Jordán řekou smrti. Skrze něj Izrael prošel suchou nohou do země, a nyní jím opět Eliáš a Elizeus přecházejí po suché zemi. Ale pro ně je to cesta úniku ze země, která byla pod soudem. Tento průchod Jordánem se stává svědectvím, že všechna spojení mezi Bohem a Izraelem na základě jeho odpovědnosti jsou přerušena. Na Izraeli leží soud a víra poznává, že smrt je jediná cesta úniku před přicházejícím soudem.
Galgala nám říká, že tělo2 /maso/ musí být odmítnuto a pohanění Egypta odejmuto, jestliže Izrael má zdědit zem.
Bethel mluví o Božím svrchovaném úmyslu žehnat Svému lidu na základě Své milosti bez podmínek.
Jericho svědčí o tom, že na základě odpovědnosti je národ pod soudem.
Jordán svědčí o tom, že jediná cesta úniku před soudem je skrze smrt.
Nemůžeme v této tajuplné cestě vidět nastínění dokonalé cesty Pána Ježíše uprostřed Izraele? V Něm nebylo vidět žádné pohanění Egypta. Chodil a žil ve světle neproměnné Boží věrnosti vůči Jeho zaslíbením. Varoval národ před přicházejícím soudem a šel cestou smrti, která přetrhla všechna pouta s Izraelem podle těla2, a otevřel dveře úniku pro Své učedníky před soudem, který přicházel na národ.
Ale jestliže v Eliášovi vidíme nastíněnou cestu Pána Ježíše tímto světem k nebeské slávě, a to cestou smrti, vidíme v Eliášovi také obraz věřícího, který se upřímně činí zajedno s Kristem; v duchu se dává cestou, vedoucí vně tohoto světa, a když viděl Krista vystupovat otevřenými nebesy do onoho nového místa ve slávě, vrací se na svět, jenž je pod soudem, aby svědčil v milosti o Člověku, který odešel do slávy. V Eliášových dnech bylo v Bethel a Jerichu mnoho prorockých synů, ale jen jeden člověk se vydal na cestu s prorokem. Synové proroků měli velkou známost a mohli Elizeovi říci, co se má stát, ale neměli srdce, aby následovali Eliáše. A mnozí dnes vědí mnoho o Kristu, jsou dobře vyučeni v Písmu, ale nejsou připraveni přijmout místo venku s Kristem a málo vědí o svém místu s Kristem v nebi.
Můžeme se potom ptát, jakou silou je duše uschopněna podniknout tuto cestu? Elizeův příběh nám odhaluje toto tajemství. Někdo jiný poukázal na některé z kroků, jimiž byl veden k tomu, aby doprovázel Eliáše. Předně byl k Eliášovi přitahován. Byl tu v jeho historii den, kdy Eliáš „šel mimo“ něho a uvrhl na něj svůj plášť. A nebyl to velký den v naší historii, kdy Pán Ježíš šel blízko nás a my jsme přišli pod moc Jeho milosti a se zalíbením jsme „šli za Ním“? Ale ačkoli jsme byli přitahováni ke Kristu, tu jako u Elizea zde byla přirozená pouta, která nás zadržovala. Naše potřeba a Jeho milost učinily Krista velmi přitažlivého, ale On neměl u nás první místo. Avšak v Elizeově příběhu přišel čas, kdy přirozená pouta byla přetržena, a potom čteme: „A vstav, šel za Eliášem a přisluhoval jemu.“ Jedna věc je být Kristem zachráněni – být jakoby pod ochranou Jeho pláště – ale jiná etapa v naší historii je, když rozhodně vyjdeme, abychom pro Něho byli užiteční – abychom Mu sloužili. Znamená to, že se vzdáme svého povolání, abychom Ho následovali, že se zády obrátíme k domovu a ženě a dětem? Ne nezbytně. Ale znamená to, že zatím co kdysi jsme vykonávali své povolání prostě s nějakými sobeckými cíli, stává se nyní naším předmětem Kristus. Zatím co neobrácené dítě snad poslouchá rodiče, protože je to správné a také z přirozené náklonnosti, obrácené dítě bude poslouchat, protože se to líbí Kristu. A když se Kristus stává předmětem, může být vpravdě řečeno, že jdeme za Ním a sloužíme Mu.
Ale když následujeme Krista, rosteme v poznání Krista, a to vede k další zastávce v historii naší duše: stáváme se připoutáni k Němu. To je v Elizeově příběhu dojemně ilustrováno. Při oné cestě posledního dne třikrát může Eliášovi říci: „Nespustím se tebe.“ To je řeč srdce, které je přidržováno náklonností. A láska je podrobena zkoušce. V Galgala, Bethel a Jerichu je Elizeus testován Eliášovými slovy: „Poseď tuto.“ A třikrát přišla odpověď: „Nespustím se tebe.“ I když Eliášova cesta vede do Bethel, města zlatého telete, do Jericha, města zlořečení, a k Jordánu, řece smrti, přece ho Elizeus chce následovat v síle lásky. Tak Rut mohla v dřívějším dni říci: „Kam se koli obrátíš, půjdu.“ A později Šimon Petr říká, když se mnozí odvrátili a už s Pánem nechodili: „Pane, ke komu půjdeme?“ Milost přitáhla těch dvanáct ke Kristu a láska je udržela u Krista.
Nadto příchylnost srdce vede k plnému ztotožnění s Eliášem. Třikrát na této poslední cestě užívá Duch Boží slovo: „oba“, které mluví o spojení. V Jerichu „šli tedy oba“ dále. U řeky „oni oba zastavili se u Jordánu“. A když byly vody udeřeny, „přešli oba po suše“. Láska ráda přijímá skutečnost, že jsme byli s Kristem učiněni zajedno v místě soudu a u vod smrti.
Ale ještě více. Když jsme byli s Kristem učiněni zajedno ve smrti, tu se to stalo proto, abychom s Ním mohli mít ve vzkříšení vzácné společenství. A také to je nastíněno v tomto milém příběhu, neboť když skrze řeku smrti přešli na novou půdu, čteme: „Tak se stalo, že když přece jdouce, rozmlouvali.“ Možná, že jsme byli obráceni před dlouhými roky, ale chodíme stále s Kristem a rozmlouváme s Kristem, když jdeme svou cestou?
Jak požehnaně ukazuje Elizeus cestu, po které je věřící veden, aby následoval Krista vně tohoto světa, určeného k soudu, do Jeho nového místa ve slávě vzkříšení. Přitaženk Němu v milosti, připoután k Němuv lásce, ztotožněn s Ním ve smrti a těšící se ze společenství s Ním ve vzkříšení.
Když přišli na druhou stranu Jordánu, jsou mimo zemi, a vše je ihned změněno. Teprve tam Eliáš říká: „Žádej sobě, co chceš.“ Milost dává celou moc vzkříšeného člověka k dispozici Elizeovi. Smrt otevřela cestu proudu svrchované milosti. Žel, jak málo si uvědomujeme tu hlubokou skutečnost, že všechna milost a moc vzkříšeného Krista nám je k dispozici. Jaká příležitost pro Elizea! Potřebuje jen prosit, aby obdržel. Prosí za dlouhý život nebo za bohatství nebo moc nebo moudrost? Ach nikoli. Jeho víra, která se vznáší nad vším, po čem by mohlo toužit přirozené srdce, ihned prosí o dvojnásobný díl Eliášova ducha. Uvědomuje si, že má-li zůstat na zemi na místě Eliáše, bude potřebovat Eliášova ducha. Nepřenáší nás tento výjev v našich myšlenkách do horního pokoje v Janu 14? Pán Ježíš stál před tím, aby opustil Své učedníky a vystoupil do slávy. A ačkoli neříká: „Žádej sobě, co chceš!“ přece jakoby říká: „Já budu prosit za vás.“ „A já prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky.“ (Jan 14,15) Jak pomalí jsme k tomu, abychom si uvědomili, že božská Osoba vystoupila do nebe a božská Osoba přišla dolů z nebe, aby bydlela ve věřících. A Osoba, která přišla dolů je tak velká jako Osoba, která vystoupila nahoru. Jestliže jsme ponecháni na této zemi, abychom představovali Krista jako vyvýšeného Člověka, budeme potřebovat, jak jeden řekl, „sílu, která Mu odpovídá“.
Elizeus si žádal nesnadnou věc, nicméně mu bude dána, jestliže, říká Eliáš, „uzříš mne, když budu vzat od tebe“. „Tak se stalo, že když přece jdouce, rozmlouvali, aj, vůz ohnivý a koni ohniví rozdělili je na různo. I vstoupil Eliáš u vichru do nebe“ a Elizeus to viděl. Viděl Eliáše vystupovat do slávy, ale na zemi ho „už nevidí“. Apoštol říká: „A ačkoli jsme znali Krista podle těla, ale nyní již více neznáme.“ A jaký je výsledek, když apoštol vidí Krista ve slávě? Odpovídá: „Je-li kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ (2. Kor. 5,16-17) A také toto je ukázáno v tomto zvláštním příběhu, neboť čteme, že Elizeus „uchopiv roucho své, roztrhl je na dva kusy“.
Ale nejenže se odděluje od „starých věcí“, nýbrž činí je také nepoužitelnými. Nesložil je pečlivě a nedal stranou, aby bylo připraveno pro opětné použití někdy v budoucnosti, ale „uchopiv roucho své, roztrhl je na dva kusy“. Provždy s ním skončil. Nadále je oblečen v plášť Eliášův. Ale to je plášť člověka, který odešel do nebe cestou přes Jericho a Jordán. V obrazu šel skrze soud a smrt, a jako výsledek je Bůh volný k tomu, aby poslal zpět Elizea s poselstvím milosti k národu, který je pod soudem. Ale aby svědectví mělo nějakou moc, musí být skutečným představitelem člověka v nebi. Jak požehnaně tomu bylo v Elizeově případě, neboť při jeho návratu do Jericha od výjevu uchvácení synové proročtí ihned volají: „Odpočinul duch Eliášův na Elizeovi. I šli proti němu a poklonili se mu až k zemi.“
Podobným způsobem, když jsme viděli Krista nahoře a naše zření je naplněno slávami nového stvoření, je naší výsadou oddělit se od společnosti „starých věcí“ a v moci „Ducha života v Kristu Ježíši“ představovat Člověka, který odešel do nebe, takovým způsobem, že i sám svět je nucen všimnout si, že jsme byli „s Ježíšem“, tak jako v Eliášových dnech řekli: „Odpočinul duch Eliášův na Elizeovi.“