(Odpověď na otázku z ročníku EuE 1990)
Otázka: V Efezským 2,8 je víra představena výlučně jako Boží dar. Lidské skutky jsou vyloučeny. Je pak správné říkat, že přirozený člověk sám od sebe nemůže věřit? Ale kdyby tomu tak bylo, mohl by Bůh nevěřícího člověka spravedlivě odsoudit, když ten přece nemůže sám uvěřit? Často slyšíme, že Bůh daruje víru při obrácení, daruje ji tehdy, když člověk činí pokání. Ale může se člověk bez víry obrátit?
Odpověď: Tvá otázka se dotýká neomezenosti Boží milosti na jedné straně a odpovědnosti člověka na druhé straně. Obě stránky jsou pravdivé a obou musíme dbát. Nuže, záchrana není dílo člověka, jinak by nebyla „milostí (skrze milost)“. Všechno, co by mohlo přijít od člověka, je, jak správně píšeš, vyloučeno: „Milostí jste zachráněni, prostřednictvím víry; a to ne sami ze sebe, Boží dar je to.“
Boží dítě se skrze Boží dílo narodilo „znovu“, „shůry“ (Jan 3,3.7), a protože to je zcela Boží dílo, je o věřícím také řečeno, že se narodil „z Boha“ (Jan 1,13; 1. Jana 5,1). Vůle těla na tom nemá žádný podíl (Jan 1,13). Že to je zcela Boží dílo, objasňuje také Jakub 1,18: “Podle své vlastní vůle nás zplodil skrze slovo pravdy.“ A v Epištole Galatským čteme: „Když se ale Bohu… zalíbilo zjeviti Syna svého ve mně.“ (kap. 1,15) Bůh dává věčný život.
Nikdo se sám od sebe nemůže znovu narodit, nikdo si sám nemůže dát život z Boha a nikdo nechce – to je na tom to otřesné – nikdo nechce tento život mít (Jan 1,4.5), nechce přijít k Bohu, který je světlo a láska. Není tu skutečně žádný, kdo by hledal Boha, ani jediný (Řím. 3,9–12). A když zde byl Pán Ježíš, musel Židům říci: „Ale nechcete přijít ke mně, abyste život měli.“ (Jan 5,40) Pán Ježíš dokonale ukázal lidem lásku a dobrotu Boha, Svého Otce. Výsledek tohoto zjevení Boha ale shrnuje dojímavými slovy: „Nyní ale viděli a přece nenáviděli jak mne, tak i mého Otce.“ (Jan 15,24) Smýšlení těla, člověka v jeho přirozeném stavu, je totiž nepřátelství proti Bohu a není poddáno Božímu zákonu, ano, ani nemůže být (Řím. 8,7).
„Kdo může být zachráněn?“, tak bychom se možná i my zeptali tváří v tvář tomuto beznadějnému výchozímu stavu. Bylo by skutečně beznadějné, kdyby Bůh ve Své milosti přesto přese všecko nepůsobil a hříšného člověka netáhl ke Svému Synu (Jan 6,44). Činí to skrze Ducha Svatého, prostřednictvím Božího slova (srovnej s: „narozen z vody a z Ducha“ v Janu 3,5). Duch Svatý působí na duši člověka, aby si člověk uvědomil Boží svatost a lásku, ale také svůj vlastní ztracený stav. Chce v něm – a to je jen milost, nezměrná milost – vzbudit důvěru k Bohu, a také důvěru ke Spasiteli hříšníků. Všimněme si přitom: Důvěra není nic jiného než víra. Jestliže se srdce člověka otevře tomuto působení, této snaze získat je pro Boží lásku v Jeho Synu, pak Bůh dává ve spojení s Jím vyvolanou vírou nový život, život z Boha – věčný život.
Proto nemůžeme mít život před vírou nebo nezávisle na víře, stejně jako člověk obráceně také nemůže věřit, aniž by měl život z Boha. To jde ruku v ruce jedno s druhým a není možné stavět jedno před druhé. Víra je stejně tak Boží dar jako jím je věčný život, který s ní stojí ve spojení. Každý, kdo věří v jednorozeného Syna Božího, má (nečteme „obdrží“) věčný život (Jan 3,16; 1. Jana 5,13).
Ale tento nový život, který má svůj zdroj v Bohu samém, působí v člověku ovoce; a poslušnost vůči Bohu a obrácení se k Němu jsou první a nejdůležitější plody. Vidíme to krásně při obrácení Saula z Tarsu ve Skutcích 22. Není pochyb, že když ještě ležel v prachu, už věřil v Pána Ježíše, neboť se okamžitě ukázal první impuls nového života, poslušnost: „Pane, co mám činit?“ (10. verš) Neřekl bych tedy, že Bůh dává víru, když se člověk obrátí nebo když činí pokání. Člověk se může obrátit jen tehdy, když tu je víra v Toho, ke kterému se člověk chce obrátit. Obrácení ztraceného syna v Lukáši 15 se jistě nestalo bez víry, že otec jej v té či oné formě přijme.
Až do této chvíle jsme mluvili jen o Božím působení v Jeho neomezené milosti. Avšak Boží milost žádným způsobem neodstraňuje odpovědnost člověka. Zcela naopak, zvyšuje ji. A odpovědnost člověka se nezakládá na schopnosti vyhovět jí, nýbrž na vztahu, ve kterém člověk vůči Bohu stojí.
K tomu dva příklady: Když si v bance vezmu půjčku deset tisíc korun, jsem odpovědný za vrácení této sumy, za vyrovnání svého dluhu, ať k tomu jsem schopen nebo ne. Banka mne nikdy nebude považovat za zbaveného odpovědnosti vrátit půjčené peníze jen proto, že nejsem v stavu to udělat. Vztah tu je, a tím i odpovědnost mu vyhovět: Jsem dlužníkem toho, kdo mi peníze půjčil. – Malé dítě nedokáže otevřít těžké domovní dveře. Ale když otec řekne: „Pojď, půjdeme teď ven,“ a dítě nemíní poslechnout, pak skutečně nejde o to, zda dítě má nebo nemá sílu k otevření dveří (otec ji má a on má klíč), nýbrž jedině o to, že ono nechce, že je neposlušné. A protože dítě stojí ve vztahu dítěte ke svému otci, je odpovědné otce poslechnout.
Rovněž tak je člověk povinen poslechnout svého Stvořitele, který mu přikazuje činit pokání a odvrátit se od svých zlých cest (Sk. 17,30). Přitom ani zde nejde o to, zda k tomu má sílu nebo ne. Je to zcela otázka chtění. Bůh má sílu, má vůli, má klíč ke každému požehnání člověka. Ale chce člověk přijít? Nabídka milosti tu je: „Kdo chce, naber vodu života zdarma.“ (Zj. 22,17). Také jsme si už připomněli slova Pána Ježíše: „Ale (vy) nechcete ke mně přijít.“
Bůh působí ve Své milosti při každém člověku (srovnej s Knihou Job 33, 17.18.29.30). Činí to nejrůznějšími způsoby – Svým slovem a často také mocnou řečí okolností. Ale člověk se může tomuto působení uzavírat, a tím Boží radu ve vztahu k sobě učinit bez účinku (Lk. 7,30). Nad Jeruzalémem musel Pán kdysi naříkat: „Kolikrát jsem (já) chtěl shromáždit tvé děti, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a (vy) jste nechtěli!“ (Mt. 23,37) To je ta věc: Vy jste nechtěli!
Přes všechna opačná tvrzení nevěřících lidí stojí pevně tato skutečnost: Člověk má svědomí a k tomu instinktivní vědomí o tom, že má co činit s Nejvyšším. Neboť Bůh vložil člověku do srdce věčnost (Kazatel 3,11). Proto je člověk odpovědný, aby poslechl Boží hlas. Jestliže to neučiní, věčně zahyne – zahyne, ne proto, že neměl sílu (Bůh ji pro něho měl), nýbrž proto, že nechtěl. Jak je to vážné.
Christian Briem, EuE 8/2011
ŠÍŘENÍ PÍSMA SVATÉHO
www.sirenipismasvateho.cz
2011