Mince v ústech ryby
(Matouš 17,24–27)
Pán se Svými učedníky mnoho cestoval po Palestině. Na Svých cestách neměl stálé ubytování; proto sám říká: „Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ (Lk. 9,58) Avšak v Kafarnaum, „Svém městě“, měl alespoň po nějakou dobu pevné bydliště (Mt. 4,13; 9,1). Apoštol Petr tam také bydlel (Mk. 1,21.29). Proto je pochopitelné, že se Šimona Petra právě v tomto městě ptali, zda velký Učitel platí „dvojdrachmu“ (to znamená chrámovou daň). Ačkoli Boží Syn nebyl povinen přispívat na Boží chrám, přesto to v milosti učinil, aby nedal příčinu k urážce.
Všichni izraelští mužové od dvacátého roku svého věku měli platit ročně na chrám v Jeruzalémě dvojdrachmu. Tato řecká stříbrná mince odpovídala přibližně dvěma římským denárům, což nám pomůže odhadnout výši daně, neboť jeden denár byl denní výdělek nádeníka (Mt. 20,2). Dvojdrachma se svou hodnotou také kryla s půlšekelem, což vedlo ke vzniku daně. Neboť ve 2. Mojžíšově 30,11–16 se mluví o polovině šekelu, který musel zaplatit každý Izraelita, jenž byl sčítán na poušti, jako peníz smíření. Vybrané peníze byly použity pro stavbu stánku shromáždění. Z tohoto jednorázového odvodu se vytvořila pravidelná chrámová daň (srovnej s 2. Par. 24.9). Po návratu Židů z babylonského zajetí se nejprve vybírala třetina šekelu (Neh. 10,32.33), později to bylo opět půl šekelu. Ohledně daně asi byly spory a ne všichni ji dávali. Ti, kteří ji nechtěli dát, však nemuseli počítat s trestem. To může být vysvětlení pro to, že výběrčí daně placení přímo nevyžadovali, nýbrž opatrně se Petra zeptali.
Ačkoli Petr zjevně chrámovou daň také neplatil, byl jen dotázán, zda Učitel daň platí. To se chrámovým služebníkům zdálo být pochybným, neboť přece Ježíš se v chrámě s vlastní autoritou staral o pořádek a řekl, že On je více než chrám (Jan 2,14–22; Mt. 12,6). Bude snad takový platit na chrám? Touto otázkou zřejmě nechtěli klást nějakou léčku, jako se o to někteří pokoušeli, když šlo o daň pro císaře (Mt. 22,15–22).
Petr, aniž by přemýšlel nebo se zeptal, tvrdil, že Učitel jistě daň platí. Šimon chtěl svou dobře míněnou odpovědí odvrátit od svého Mistra těžkosti, ale svým příliš rychlým mluvením snížil Pána na půdu obyčejného Izraelity.
Krátce předtím udělal něco podobného, když na takzvané hoře proměnění řekl. „Pane, je pro nás dobré tu být. Chceš-li, udělám tu tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.“ (Mt. 17,4) Zatím co Petr ještě mluvil, Otec ze zářivého oblaku dosvědčil, že Ježíš je Jeho milovaný Syn, ve kterém nalezl zalíbení.
Toto právě neměl Petr na hoře a ani nyní v údolí před očima. A je to tím překvapivější, když pomyslíme, že nedlouho předtím vydal o Pánu Ježíši svědectví jako o Synu živého Boha (Mt. 16,16).
Nemůže se to stát i nám? Vydáváme dobré a správné svědectví, ale ve všedním životě nejsme schopni udržovat své mluvení a jednání v souladu se svými slovy. Skrze poučení Pána a zázrak, na němž měl být Petr účastný, byla učedníkovi znovu před oči postavena pravda, že má co činit s Božím Synem.
Šimon Petr, jenž rychle odpověděl, si však nebyl svou věcí jist a chtěl se Pána zeptat. Avšak dříve než k tomu došlo, položil Pán Ježíš jemu otázku ve formě podobenství: „Co myslíš, Šimone? Od koho vybírají králové země poplatky a daň? Od svých synů nebo od cizích?“ Odpověď je nasnadě. Král si pro svou vládu bere peníze od svého lidu a ne od své rodiny. Petr odpověděl správně a řekl: „Od cizích.“ Nato Pán dodal, protože to bylo pro Jeho ponaučení důležité: „Synové jsou tedy svobodni.“
Král je obraz Boha, jehož domem je chrám. Boží Syn, Ježíš Kristus proto musí být svobodný od jakékoli daně pro tento dům.
Ale Pán mluví ve Svém přirovnání o synech a ne o jednom synu. Tím dává poznat, že i Petra – a všechny, kteří Mu už tehdy patřili (srovnej s Janem 15,3) – zahrnuje do osvobození od daně. A říká také, že On a Petr nechtějí dát příčinu k pohoršení a že daň má být zaplacena jednou mincí za Něho i za Jeho učedníka.
Zatím co Petr svou překotnou odpovědí nechtěně snížil Krista na úroveň obyčejného Izraelity, mluví Pán v obdivuhodné milosti o vyvýšeném postavení Petra, jenž patřil k „synům“!
Kristus je věčný Boží Syn a je v této slávě jedinečný. Tak také byl vždy svobodný. Ti, kteří uvěří, jsou naproti tomu do vztahu k Bohu jako synové uvedeni a skrze Krista osvobozeni (srovnej s Janem 8,35.36).
Petr věděl, že věřící jsou nazýváni syny Božími (Mt. 5,9.45). Avšak teprve po Kristově dokonaném díle vykoupení a sestoupení Ducha Božího byl uveden do plného požehnání synovství. My křesťané se dnes těšíme z tohoto vztahu a voláme v Duchu Svatém: „Abba, Otče!“ (Gal. 4,6).
O tématech „synovství“ a „svoboda“ je podrobně pojednáno v Listu Galatským. Apoštol Pavel ukazuje, že křesťané nejsou služebníci, nýbrž synové (Gal. 4,6.7). Jsme povoláni ke svobodě, a proto se nestavíme pod jho zákona (Gal. 5,1.2). Slavná svoboda synů Božích je nám připomenuta, když čteme slova Pána: „Synové jsou tedy svobodni.“
Pán věděl, že bude zavržen; ještě krátce předtím o tom mluvil (Mt. 17,22.23). Přesto dělal vše, aby nedal příčinu k pohoršení. „Pohoršit“ znamená položit někomu do cesty překážku, o kterou klopýtne, a tím utrpí škodu. Kdyby Pán Ježíš nezaplatil chrámovou daň, jistě by to v očích lidí poškodilo Jeho příklad jako dokonalého Izraelity.
Pán Ježíš byl svobodný od chrámové daně, ale své svobody nepoužil. Mít právo a použít své právo jsou dvě věci. I Pavel a Jeho spolupracovníci měli jako zvěstovatelé evangelia právo dostávat od věřících materiální podporu. Ale co píše Pavel Korintským? „My jsme však tohoto práva nevyužili, nýbrž všechno snášíme, abychom nekladli žádnou překážku evangeliu Kristovu.“ (1. Kor. 9,12) V Listu Římanům 14,14 apoštol Pavel ukazuje, že jako křesťan je svobodný od předpisů o pokrmech a od židovských tradic, a proto může také jíst maso. Avšak byl hotov se masa zříci, když by to některému bratrovi působilo problémy svědomí (Řím. 14,21; 1. Kor 8,13).
Pán vyzval Petra, aby vrhl udici. To rybář Petr dělával často, ale nyní to měl udělat poprvé, aby našel peníze. Vše půjde docela rychle: Petr musí chytit jen jednu rybu a z jejích úst vzít potřebnou minci. Ryba tu minci ani nespolkne.
A tak se stalo, neboť Petr důvěřoval svému Pánu. Nějaký čas před tím na slovo Pána uvrhl rybářské sítě, ačkoli podle lidských úvah nebyl rybolov možný (Lk. 5,4–7). Tehdy nebyl zklamán a ani tentokrát nebude.
To, že si Pán nechal peníz přinést – jako to učinil později ještě jednou (Mt. 22,19) – nám připomíná, že kvůli nám se stal chudým (2. Kor. 8,9). Avšak proč učinil zázrak, aby získal stříbrnou minci? Cožpak tu nebyla jiná možnost? Cožpak v pokladnici, kterou nosil Jidáš, nebylo dost peněz? Nevíme, ale pomysleme na to: Jen zázrakem mohl dát vyniknout slávě vševědoucího a všemohoucího Božího Syna, jenž – i když zaplatil chrámovou daň jako ti druzí – právě nebyl jen nějaký Izraelita.
Kristus se dal Janem Křtitelem pokřtít, aby se učinil zajedno s pokání činícím ostatkem Izraele tím, že naplnil vše, co bylo před Bohem spravedlivé (Mt. 3,15). Tu na Něho sestoupil Duch Boží jako holubice a zazněl hlas z nebe, který řekl: „Toto je můj Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení.“ (Mt. 3,17) Právě tam, kde Pán jednal jako ostatní Izraelité, bylo vydáno svědectví o Jeho slávě jako Božího Syna! Nevidíme něco podobného, když dal chrámovou daň zaplatit Božským zázrakem?
Je třeba si všimnout, jaký peníz nalezl Petr v ústech ryby: statér. Tento peníz měl hodnotu dvou dvojdrachem a stačil tak přesně pro Pána i pro Petra. Že to byl jenom jeden peníz, může být jistě chápáno jako poukaz na to, jak velmi se Pán spojil se svým milovaným učedníkem Petrem. O tomto spojení mezi Pánem a Jeho lidem svědčí mnoho míst Písma. Jedním příkladem je také to, co je skrze Ducha řečeno o Kristu v Izajášovi 50,8.9: „Blízko je ten, kdo mne ospravedlňuje, kdo se mnou povede při? Povstaňme spolu! Kdo bude mým žalobcem? Ať ke mně přistoupí! Hle, Panovník Hospodin mi pomáhá, kdo mě chce prohlásit vinným?“ Toto místo je v Římanům 8,33.34 vztaženo na Boží děti. To, co platí pro Něho, platí také pro nás!
A přece zaujímá Kristus vždy postavení prvotnosti a zvláštní místo. V souhlasu s tím jmenuje Pán sebe na prvním místě a Petra na druhém. Také neříká: „Dej ho (ten statér) za nás,“ nýbrž „za mne i za sebe“. Něco podobného vidíme ve slovech Pána v Jan 20,17: „Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu.“ Neříká „k Otci našemu“ a „k Bohu našemu“.
Jeho vyvýšenost dále vidíme v tom, že to je On, kdo zaplatí. Stará se o Petra a ne obráceně. O Bohu říká Petr později: „On má péči o vás (nebo: jemu na vás záleží).“ (1. Petrův 5,7) Pán má i dnes k dispozici Boží zdroje pomoci, které my neznáme a nevidíme, aby nám dal to, co právě potřebujeme. Pevně tomu věřme!
Tato událost nám ukazuje milost Pána: On, jenž jako Boží Syn nebyl povinen platit daň pro Boží dům, to přesto učinil, aby nikoho nepohoršil. V těchto verších vidíme rovněž Jeho moc, neboť udivujícím zázrakem zařídil odvod daně. A není to působivé vidět Stvořitele nebes a země, jak v milosti bere ohled na náboženské city lidí a varuje se všeho, co by pro ně mohlo být překážkou k přijetí Božího poselství?
G. Setzer, EuE 7/2011