„Dvojí druh“

„Neposeješ vinice své směsicí rozličného semene.“

5. Mojžíšova 22,9

Víno je v Božím slovu symbolem radosti (Soudců 9,13). Je jasné, že tomuto místu, stejně jako i dalším, máme rozumět v jejich duchovním významu a ne v doslovném smyslu. Tak může být pojem vinice chápán jako zdroj radosti. Pro věřícího jsou zde dva zdroje radosti: především radost v Pánu, v obecenství s Ním (Jan 15,11), a také v obecenství s Otcem a se Synem (1. Jana 1,4); pak také všechny pozemské radosti, které s děkováním přijímáme z Boží ruky (1. Tim. 6,17b). Na druhé straně ale tu jsou všechny zkázonosné požitky světa – požitky, které často jsou nepravé a pomíjivé, a až příliš často jsou spojeny s žádostí očí a těla.

Jak důležité je proto, aby Boží dítě nemělo dvě „vinice“, neboť člověk nemůže mít radost z obou zároveň.

„Pole svého neposeješ rozdílným semenem.“ (3. Mojžíšova 19,19)

„Pole“ může být na tomto místě vykládáno jako obraz našeho srdce. Jaký druh semen do něho zaséváme? Je to setba, která přichází z toho, co čteme, o čem mluvíme a co vidíme a slyšíme? „Když pak lidé zesnuli“, nepřítel zasel koukol (Mt 13,25). Zpočátku se neukázalo vůbec nic; když ale začala pšenice růst, „tedy ukázal se i koukol“. Zlé semeno, které někdo nechal vniknout do svého srdce, tedy do svého nitra, protože v něm našel zalíbení, normálně neklíčí ihned. Ale později jsme udiveni, když vidíme, jak mladík, u kterého se zdálo, že miluje Pána a rád mu slouží, se zcela pozvolna vzdaluje jak od shromáždění, tak i od svého Pána. „Pane, zdali jsi dobrého semene nenasál na poli svém? Kde že se pak vzal koukol? A on řekl jim: Nepřítel člověk to učinil.“ Jak důležité je proto, abychom v mládí, stejně jako i v pozdějším věku, byli bdělí, a nenechali vniknout semeno, které přináší zlé ovoce – nýbrž naopak nechali prospívat semeno, které „jest slovo Boží“ (Lk. 8,11). Jen to může přinést ovoce k Boží cti, „jiné třicátý a jiné šedesátý a jiné stý“ (Mk 4,20).

V našem textu můžeme pod obrazem pole rozumět i okruh služby pro Pána. Všichni, kteří jsou povoláni, aby na něm pracovali, touží napodobovat Božského Rozsévače. Ten na pole rozséval jen dobré semeno, i když přitom zrníčka padala na cestu, na kamenitou půdu nebo mezi trní. Pro nás je tu ale akutní nebezpečí, že budeme rozsévat „rozdílné semeno“. Tak tomu bylo u Galatských, kde mnozí směšovali zákon a milost. U Koloských se jiní pokoušeli získat „kořist“ filozofií, lidskými učeními a takzvanými zjeveními, která šla za to, co nám Bůh chtěl říci. Kromě toho vytvářeli „ustanovení“ – „Nedotýkej se, neokoušej, nesahej!“- , která věřící odváděla od živé skutečnosti držet se vzkříšeného Krista (Koloským 2). Takové učení je zvlášť nebezpečné, protože spojuje naučení Slova s naučeními lidí.

„Neoblečeš roucha z rozdílných věcí, z vlny a lnu setkaného.“ (5. Mojžíšova 22,11)

To, co si člověk „oblékne“, vydává svědectví viditelné navenek. Tento verš nás nemá vést k tomu, abychom nenosili oděv z různých vláken, nýbrž abychom bděli nad svým chováním v tomto světě a – když myslíme na oblečení kněží – také ve službě pro Boha, zvlášť ve vlastní bohoslužbě a v modlitbě.

Aron musel být oblečen do lnu, když vstupoval do svatyně svatých (3. Moj. 16,4). Stejně tomu bude u synů Sádochových, kteří se budou Bohu blížit v budoucím chrámu v tisíciletém Božím království (Ez. 44,17.18). To, co přináší teplo přirozenosti, „vlna“ – zdůrazňování pocitů a lidské výřečnosti – nemá v Božím domě žádné místo. Pro Beránkovu svatbu bude nevěsta oblečena „v kment (lněná látka) čistý a skvoucí“. Svatí v průvodu Krále králů budou rovněž oblečeni „kmentem bílým a čistým“. V této 19. kapitole knihy Zjevení znamená kment „spravedlnosti svatých“, tj. spravedlivé jednání, které bylo vidět v jejich chování a jejich svědectví během jejich života.

„Nebudeš orati volem a oslem spolu.“ (5. Mojžíšova 22,10)

Obraz „rolníka“ je v Božím slovu častěji používán jako obraz Pána Ježíše samého i těch z Jeho lidu, jimž svěřil práci na poli. „Pracovati musí i oráč, prvé nežli užitku okusí,“ říká Pavel Timoteovi (2. Tim. 2,6). Tato práce by byla nadarmo bez požehnání shůry a důvěřivého očekávání, které působí Bůh. „Oráč očekává drahého užitku zemského, trpělivě naň očekávaje, až by přijal podzimní i jarní déšť.“ (Ep. Jakuba 5,7) O Pánu samém čteme: „Z práce duše své uzří užitek, jímž nasycen bude.“ (Iz. 53,11) A Svému lidu dá podíl na této radosti, protože „se slzami rozsévali“ (Žalm 126,5).

Jak ale je možné spolupracovat, když nejdeme stejným krokem, když nejednáme podle týchž zásad? Pavel a Apollo si bezpochyby nebyli podobní. Pavel „sázel“, když konal především dílo evangelisty; Apollo „zaléval“, když „mnoho prospěl těm, kteří uvěřili skrze milost Boží“ (Sk. 18,27). Měli různé charaktery a různá obdarování, ale tito dva služebníci pracovali na stejném základu. Apoštol mohl říci: „Ten pak, kdo sází a ten, kdo zalévá, jedno jsou.“ (1. Kor. 3,8)

K orání nesměl být vůl a osel zapřaženi společně. Vůl byl čisté zvíře, které mohlo být přineseno jako oběť. Osel, přesně vzato, nebyl nečistý (podle 3. Mojžíšovy 11), ale musel být vykoupen beránkem (2. Moj. 13,13). Nemohl být obětován na oltáři.

Vůl a osel nikdy nemohou jít stejným krokem a orat přímou brázdu. Apoštol vážně varuje Korintské před „nerovným jhem“ (2. Kor. 6,14-18) – ať už se jedná o manželství nebo o službu na poli Pána (3. Moj. 19,19; 5. Moj 22,10).

Jen působení Ducha Svatého v našich srdcích a láska k Pánu nám dají schopnost rozlišovat ohledně radosti, kterou můžeme prožít „s Ním“, ohledně druhu semene, které necháváme vniknout do svého srdce, anebo které rozséváme na poli, ohledně praktického svědectví v našem praktickém životě i ve svatyni – stejně jako ohledně vyvarování se každého „jha“, které není k Jeho cti.

G. André, EuE 6/2011