Žalm 132
Pamětliv buď, Hospodine, na Davida i na všecka trápení jeho,
Žalm 132
Žalm 132 je nejdelší Píseň stupňů. Ačkoli neudává skladatele, jsme si jisti, že tuto Píseň stupňů složil Šalomoun. Přicházíme k tomuto závěru, protože Šalomoun ve své modlitbě ve 2. Paralipomenon 6,41.42 téměř doslovně vyslovuje verše 8–10 ze Žalmu 132. Tento Žalm má tři části:
První velkou myšlenkou tohoto Žalmu je Boží odpočinutí. A druhá z toho odvozená myšlenka je: Když Bůh odpočívá, pak i Jeho lid přijde k odpočinku. Skladatel písně vyjadřuje tuto skutečnost vzhledem k výkupnému dílu Pána Ježíše takto: „Bůh kde v blahu odpočívá, smím též odpočinek mít.“ V našem Žalmu se tato zásada týká Božího přebývání v Jeho lidu.
Žalm 132 se vztahuje k 1. Paralipomenon 13 – 15, kde král David hledal místo odpočinku pro truhlu smlouvy. Tato událost ukazuje na dobu tisíciletého království, kdy Bůh bude mít opět místo svého přebývání v nově postaveném chrámu v Jeruzalémě uprostřed izraelského lidu.
Pak přijde Bůh k odpočinutí s prvním stvořením. Zpráva o stvoření už na to ukazuje. V šesti dnech Bůh vykonal své stvořitelské dílo a sedmého dne odpočinul. Také přikázání soboty na to ukazuje. Pro izraelský lid měl být sedmý den, sobota, dnem odpočinku. Sedmý den mluví v obou případech prorocky o Božím odpočinku v prvním stvoření v tisíciletém království.
Z Epištoly Židům víme, že „lidu Božímu ještě zůstává odpočinutí soboty“. Je to pro nás velká radost, že Boží pozemský lid v tisíciletém království dojde odpočinutí jako Bůh sám. Na to dle učení ukazuje tento Žalm.
Žalm 132
Z Nového zákona víme, že existuje nové stvoření. Začalo vzkříšením Pána Ježíše. Jako prvorozený z mrtvých je počátkem nového stvoření (Kol 1,18).
To se stalo v osmý den týdne, nebo jinak vyjádřeno, v první den nového týdne. Osm je číslo nového začátku. Všichni vykoupení doby milosti, kteří tvoří Boží církev, patří také k novému stvoření (2. Kor 5,17). Ve věčném stavu, když Bůh stvoří nové nebe a novou zemi, dojde nové stvoření plného rozvinutí. Věčné Boží odpočinutí se stane ve věčném stavu skutečností (Zj 21,1–4).
Když Bůh s novým stvořením činí něco nového, neznamená to, že s prvním stvořením nepřijde k cíli. Není to tak, že by se Mu nepodařilo. Víme, že pádem do hříchu spolu trpí. Tak vzdychá a leží v porodních bolestech až dosud (Řím 8,22). Lidé a zvířata tím trpí, dokonce svět rostlin se dostal z biologické rovnováhy. Tak to zůstane, dokud Bůh v budoucím království pokoje tyto následky pádu do hříchu neodejme a nepřijde s prvním stvořením k cíli.
Jestliže tento Žalm představuje Boží odpočinek v tisíciletém království, ptáme se: Mají věřící doby milosti s tímto královstvím vůbec něco společného? Ano, jistě! Ukážeme budoucí a přítomnou stránku:
Když Bůh dojde v tisíciletém království odpočinku, protože se všichni postaví pod vládu Pána Ježíše, tu může už dnes najít odpočinek na tom místě, kde věřící ve shromáždění zásadně i prakticky uznávají autoritu Pána Ježíše.
Žalm 132
Vždy bylo Božím přáním bydlet uprostřed svého lidu a najít tam odpočinek. Když dal Mojžíšovi směrnice pro zhotovení truhly smlouvy, dodal k tomu: „Tam budu přicházeti k tobě, a s tebou z té slitovnice mluviti o všecko, co bych poroučeti chtěl k synům Izraelským.“ (2. M 25,22) Tak Bůh trůnil na truhle smlouvy nejprve ve stánku úmluvy a později v chrámu uprostřed izraelského lidu.
Potom přišel na zem Boží Syn. Evangelia popisují Jeho život a ukazují nám, že zde také měl místo odpočinku. V Betánii bydleli lidé, kteří si cenili Jeho osoby a uznávali Jeho autoritu. Tam odpočíval uprostřed těch, kteří Ho milovali.
Má i dnes nějaké místo odpočinku? Ano, tam, kde dva nebo tři jsou shromáždění k Jeho jménu. Na tomto místě zaslíbil svoji přítomnost a tam je dnes pro Něho místo odpočinku. Protože On tu může odpočívat, je zde odpočinutí také pro nás.
Jistě jsme ve všem shonu naší doby, ve stresu povolání a zvláště v těžkých dobách už zakusili, že jsme na místě shromažďování našli odpočinek u nohou Pána. To je charakter Betánie, neboť tam se Marie těšila z odpočinku u nohou Pána.
Žalm 132
Ovšem v tisíciletém království už truhlu smlouvy nenalézáme. Jako obraz osoby a díla Pána Ježíše bude pak nahrazena skutečností, Pánem samým. Nový chrám bude místem Božího přebývání. Tam najde uprostřed izraelského lidu své odpočinutí.
Ve verších 1 až 7 nalézáme jako první naznačen základ shromažďování církve: Je jím smrt Pána Ježíše na kříži. Následně můžeme také z těchto veršů vyjmout různé pohledy na uskutečňování společné cesty věřících.
Zde je nám popsáno trápení Davidovo, dokud nenašel místo odpočinku pro truhlu smlouvy. V tom je v první řadě obraz Pána Ježíše. Toto Davidovo trápení nám dává myslet na kříž Golgoty, kde Ježíš trpěl a zemřel. Tam položil základ k tomu, aby zde na zemi mohlo být místo odpočinku. Tak je dílo vykoupení předpokladem pro odpočinek v tisíciletém království a pro shromažďování k Jeho jménu.
V 1. Mojžíšově 22 dává Bůh Abrahamovi úkol: „Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obětuj ho tam v oběť zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě.“ Další zmínku o Moria nalézáme v 2. Paralipomenon 3,1: Šalomoun postavil chrám na hoře Moria, na místě, kde se zjevil Hospodin jeho otci Davidovi u Ornanova humna. Tím se potvrzuje skutečnost, že výkupné dílo Pána Ježíše – předobrazeno v 1. Mojžíšově 22 – je základem pro Boží bydlení na zemi.
Žalm 132
S jakou horlivostí David hledal truhlu smlouvy a snažil se o místo odpočinku pro ni. Tak je místo shromažďování jako církve spojeno nejen s odpočinutím, nýbrž také s námahou. Tu je nejprve nutné něco vynaložit, abychom z Božího slova poznali toto vzácné místo.
Jakmile pak převedeme Boží myšlenky o něm do praxe, zpozorujeme: Jsou tu také těžkosti, je žádáno celé naše úsilí. To, že nám Bůh umožňuje shromažďování ke jménu Pána Ježíše, je velké požehnání. Avšak když přitom chceme dostát své odpovědnosti, zakoušíme něco z té námahy, která je z naší strany nutná.
Vzhledem k Božímu místu přebývání učinil David svému Bohu slib, tj. pojal ohledně toho pevný úmysl. Stejně tak je zapotřebí rozhodnosti srdce, abychom poznali shromažďování ke jménu Pána a společně je uskutečňovali. Bez tohoto rozhodnutí nám to nebude trvale možné. Neboť stále přicházejí těžké doby. Kdo potom nezůstává s rozhodností srdce u Pána, je v nebezpečí, že toto vzácné místo opustí. Jestliže jsme ale učinili toto rozhodnutí, budeme se s celou silou zasazovat o shromažďování jako církve.
David si nedovolil spánek, dokud nenašel místo pro truhlu smlouvy. Tak není ve shromáždění jako církvi místo pro pohodlnost a lenivost.
Pohodlnost začíná už tím, že shromáždění zanedbáváme. Možná že jsme unavení nebo nás trochu bolí hlava, takže si namlouváme: Dnes nemohu jít. S tímto postojem přijdeme o požehnání tohoto shromáždění!
Neshromažďujeme se proto, abychom se tam měli dobře. Toto místo také není obchodní dům, kam člověk jde, jen aby si donesl něco pro duchovní blaho. Nemůžeme se shromažďovat proto, abychom si to příjemně užili. To platí i pro sestry. Ačkoli ty mají ve shromážděních mlčet, nesmějí si stejně jako bratři dovolit duchovní spánek. Jak důležité jsou na začátku shromáždění modlitby, které vystupují k Pánu z bdělých srdcí, abychom zakoušeli požehnání v Jeho přítomnosti.
Žalm 132
Cožpak David jako král nemohl sám rozhodnout, kde má být místo pro truhlu smlouvy? Ne, byl si vědom, že Bůh sám určil toto místo. Chtěl „nalézt místa Hospodinu“. Jako křesťané najdeme místo shromažďování popsané v Bibli.
V Písni písní 1,7 netouží nevěsta prostě po potravě a odpočinku, nýbrž se ptá: „Kde /ty/ paseš? Kde /ty/ dáváš odpočinutí?“ Dnes se ptáme: Kde nám chce Pán dát duchovní potravu a odpočinek?
V Lukáši 22 pověřuje Pán Ježíš dva učedníky, aby připravili Fáze. Ti se Ho ale ptají: „Kde chceš, ať připravíme?“ Na tuto otázku Pán čekal a dává na ni jasné naučení. I dnes čeká na naši otázku ohledně místa shromažďování. Jestliže se Ho na to upřímně ptáme, ukáže nám to místo, kde se Jeho lid má dnes shromažďovat.
V Matouši 18,20 není napsáno: když se dva nebo tři shromáždí, nýbrž: kde dva nebo tři jsou shromážděni. To je trpný rod, neboť byli někým na toto místo povoláni. Je to Pán, jenž chce dnes skrze Boží slovo přivádět věřící na to místo, kde On je uprostřed. Jestliže Ho poslechneme, povede nás na toto místo.
Pán nás ve svém Slově – zvláště v Matouši 18,15–20 a 1. epištole Korintským – poučuje o zásadách shromažďování církve. Nejde tedy o uskutečňování vlastních idejí, nýbrž o poslouchání Jeho směrnic. Pak zakusíme i dnes Jeho přítomnost ve shromážděních.
Truhla smlouvy je obraz Pána Ježíše, jak osobně bydlí uprostřed svého lidu. Skládala se ze dvou částí. Z truhly a z víka.
Truhla mluví o Jeho osobě. Byla vyhotovena z akáciového dřeva a z čistého zlata. Dřevo ukazuje na lidství Pána Ježíše a čisté zlato na Jeho božství.
Tyto důležité skutečnosti o osobě Pána Ježíše chtějme pevně držet.
Žalm 132
Víko se dvěma cherubíny mluví o Jeho díle, které náš Spasitel vykonal na kříži, neboť bylo vyhotoveno z taženého (= tepaného) zlata. To ukazuje na Jeho utrpení na kříži. Tam učinil vykoupení. Kdo k Němu přijde se svými hříchy, je věčně zachráněn. Už nemůže zahynout. Kdo Ho však jako Spasitele zavrhne a domnívá se, že bude zachráněn nějakým jiným způsobem, ten zahyne. Má k očekávání věčný trest. Také tyto skutečnosti spasení náležejí k základu křesťanské víry.
Pravda o osobě Pána Ježíše a o Jeho výkupném díle tvoří základní zásady shromažďování věřících. Tak jako truhla smlouvy byla středem Božího příbytku, tak je Pán Ježíš středem místa shromažďování. Být shromážděni v Jeho jménu znamená tedy nejprve pevně držet a uznávat základní skutečnosti o Jeho osobě a Jeho díle na kříži.
„Vejděme již do příbytku jeho.“ Když se shromažďujeme ke jménu Pána Ježíše, nejdeme ke spoluvěřícím nebo k nějakému známému kazateli Božího slova, nýbrž k Pánu samému. Tam uprostřed je On naším přitažlivým bodem. Radujeme se, že jsme v Jeho přítomnosti, a chováme se tam tak, jak to Jemu odpovídá.
„Skláněti se budeme u podnoží noh jeho.“ Je nám při každém shromáždění jasné, že Pán – i když neviditelný – je přítomen? S vědomím Jeho přítomnosti se naše srdce před Ním sklánějí v uctivosti. Skláníme se před Jeho autoritou a stavíme se pod kázeň a vedení Ducha Svatého. Je naším nejvyšším přáním, aby ve shromáždění byl ctěn jen On.
Když toto místo shromažďování známe už trochu déle a také se pravidelně necháváme Božím Duchem používat navrhováním písní, modlitbami nebo ve zvěstování Jeho slova, chtějme si vždy znovu být vědomi: Pán je zde! On má autoritu ve shromážděních! Jemu náleží všechna čest!
Žalm 132
Šalomounova modlitba ve verších 8 až 10 se skládá ze čtyř proseb, které můžeme použít i na shromažďování jako církev.
V 16. Žalmu o Něm čteme: „Aniž dopustíš svatému (zbožnému) svému viděti porušení.“ Protože vedl pobožný, zbožný život, Bůh Jej vzkřísil z mrtvých. V Židům 5 čteme, že pro svoji zbožnost byl vyslyšen. Na Jeho modlitbu v Getsemane, kterou přinesl se silným křikem a slzami, dal Bůh odpověď. Zachránil Ho ze smrti. Zbožnost nebo pobožnost vyvěrá ze srdce, které žije v obecenství s Bohem. Je pozorována lidmi kolem nás v denním životě v našem chování.
Zde je nyní projevena prosba, aby zbožní plesali. To je opravdovost ve velebení a závisí také na našem životě ve všední den. Náš Pán nechce žádné zdání, pouhou formu, nýbrž pravost v našem životě víry a v našem velebení. V neděli chválíme svého Pána a Spasitele, kterého jsme v týdnu následovali.
Smíme být skutečně radostní. Jestliže ovšem jsme tak „zbožní“, že si už nedovolíme být radostní, pak je to přepjaté. Jiným nebezpečím je nevázanost bez uctivosti vůči Pánu. Avšak pravá Boží bázeň a skutečná radost se nevylučují.
Oba ukazují na Pána Ježíše. David Ho představuje v Jeho utrpeních a Šalomoun v Jeho slávě. Jde zde o přání, abychom se v každé hodině shromáždění Pánem zabývali z těchto dvou hledisek. Přemýšlet o Jeho utrpeních plní naše srdce vděčností. Hledění na Jeho slávy nám dává do srdce radost.
Ježíš Kristus, jenž kdysi za nás trpěl, je nyní nahoře ve slávě v centru božské moci. Apoštol Petr představuje tato dvě témata ve své 1. epištole: „… Duch Kristův, předpovídající o utrpeních Kristových a o velikých za tím slávách.“
Žalm 132
Bůh nejprve odpovídá na Davidovo trápení (11. a 12. verš) a potom na Šalomounovy prosby (13. až 18. verš). Také tento oddíl nám dává různá naučení o shromažďování věřících dnes.
V 11. verši dává Bůh Davidovi slib bez podmínek: „Z plodu života tvého posadím na trůn tvůj.“ To se zcela naplní, když Ježíš Kristus, Davidův Syn, nastoupí v tisíciletém království svou vládu. Pak vstoupí na Davidův trůn. Nezávisle na jednání izraelského lidu se tento Boží slib naplní.
Ve 12. verši naproti tomu čteme: „Budou-li ostříhati synové tvoji smlouvy mé a svědectví mých, kterýmž je vyučovati budu, také i synové jejich až na věky seděti budou na stolici tvé.“ Zde je vládnutí vázáno na podmínku. Někteří Davidovi potomci Boha poslouchali, avšak velká část králů zklamala. Proto přišel izraelský národ do vyhnanství a Davidův trůn v Jeruzalémě zmizel.
Oba pohledy se týkají i shromažďování jako církve. Objektivní stránka ve verši 11 je pravdivá, když ve shromážděních držíme zásady Božího slova o společné cestě a dle učení zavrhujeme vše, co tam nepatří. Pak je Pán uprostřed, neboť to zaslíbil.
Žalm 132
Subjektivní stránka ve verši 12 se váže na podmínku. Jestliže v jednotlivých hodinách shromáždění prakticky uznáváme autoritu Pána a stavíme se pod vedení Ducha Svatého, zakoušíme přítomnost Pána zcela reálně jako požehnání. Jestliže ale jsme ve shromážděních svévolní a tělesní a svým chováním popíráme autoritu Pána, může to být ke škodě přítomných.
Příklad k tomu nacházíme v 1. Korintským 11,17–22. Věřící v Korintu se scházeli k horšímu. Jejich shromáždění nebyla k požehnání nýbrž ke škodě shromážděných, protože byli tělesní a prakticky ignorovali práva Pána.
Obě stránky mají velký význam. Když je mravní stav ve shromáždění špatný, jsme v nebezpečí, že se vzdáme zásad. Avšak pak je třeba pevně držet: Pán je uprostřed, jestliže Jeho směrnice tvoří základ shromažďování. Na druhé straně jsme povzbuzováni, abychom se správně chovali v denním životě a ve shromážděních, abychom zcela prakticky zakoušeli přítomnost Pána. Pak je v jednotlivých hodinách vyjádřeno to, co je v zásadě pravdivé.
„Neboť jest vyvolil Hospodin Sion.“ Tím Pán potvrzuje skutečnost, že On určuje místo, kde zaslibuje svou přítomnost. Naše vlastní představy a ideje o shromažďování věřících nejsou žádány. Pán sám ve svém Slově stanovil zásady pro společnou cestu křesťanů.
Žalm 132
„Tu bude obydlí mé až na věky, tu přebývati budu, neboť jsem sobě to oblíbil (po tom jsem toužil).“ Pán se raduje, když každou neděli může být uprostřed tam, kde jsou věřící shromážděni k Jeho jménu. Když svým učedníkům mluvil o své smrti, řekl v Janu 16,22: „Opět uzřím vás, a radovati se bude srdce vaše.“ To se naplnilo v Janu 20, když jako vzkříšený vstoupil do jejich středu. Tu se učedníci radovali, když viděli Pána. Avšak nemůžeme změřit, jaká radost byla v Jeho srdci, když k nim přišel. Ano, On touží i dnes po místě ve středu svého lidu!
„Potravu jeho hojným požehnáním rozmnožím, chudé jeho chlebem nasytím.“ Když se shromažďujeme ke zvěstování Slova, Pán rozděluje duchovní potravu. Činí to skrze bratry, jimž k tomu dal dar. Krásnou ilustraci nám podává nasycení zástupu v Matouši 14. Pán bere pět chlebů a dvě ryby, žehná jim a dává tento pokrm rozdělovat svými učedníky. Všichni se nasytí a ještě zůstane 12 plných košů.
V 16. verši Bůh odpovídá na dvě Šalomounovy prosby v 9. verši. Šalomoun prosil: „Kněží tvoji ať se zobláčejí v spravedlnost.“ Boží odpověď zní: „Kněží jeho v spasení zobláčím.“ Bůh jde ve své milosti nad Šalomounovu prosbu (Ef 3,20).
Dává upřímnému nejen souhlas s Bohem (spravedlnost), nýbrž i vědomí o jeho plném přijetí u Boha (spasení). To je důležitý předpoklad velebení. Jen ten, kdo pro sebe nalezl v díle vykoupení Pána Ježíše klid, může Boha směle chválit a klanět se Mu.
Šalomoun dále prosil: „Svatí (zbožní) tvoji ať vesele prozpěvují.“ I zde dává Bůh více, než Šalomoun prosí. Když jsme společně před Pánem s chválou a díkem ve svých srdcích, On rád rozmnoží a prohloubí naše velebení.
Žalm 132
„Tu způsobím, aby zkvetl roh Davidův; připravím svíci pomazanému svému.“ Tato Boží odpověď se vztahuje k 10. verši. Opět jde o Davida a o Šalomouna. Roh mluví o síle a svíce o porozumění. Když ve shromážděních na nás Pán ve svých utrpeních a ve své slávě učiní dojem – jak Ho předobrazně ukazují David a Šalomoun, pak dostáváme sílu a porozumění pro život, který se líbí Bohu.
„Nepřátele jeho v hanbu zobláčím, nad ním pak kvésti bude koruna jeho.“ Koruna symbolizuje vítězství, které Pán Ježíš dobyl na kříži Golgoty. Tam triumfoval nad ďáblem, smrtí a hříchem. Toto vítězství bude jednou veřejně viditelné, když se zjeví s velkou moci a slávou. Avšak my smíme už dnes obdivovat a opěvovat Jeho vítězství.