Žalm 131
Hospodine, nepozdvihlo se srdce mé, ani se povýšily oči mé, aniž jsem se vydal ve věci veliké, aneb vyšší nad to, než mi náleží.
Tento Žalm má tři hlavní body:
Jsme v nebezpečí, že budeme o pokoře více mluvit, místo abychom byli pokornými. S pýchou máme všichni co dělat: Zvlášť rychle se ukazuje, když jde o nás nebo o naše osobní okolí. Pokoře se můžeme učit od mladého Gedeona, který řekl: „Hle, rod můj chatrný jest v pokolení Manassesovu, a já nejmenší v domě otce svého.“ (Soudců 6,15)
Potřebným předpokladem pro pravou bohoslužbu je opravdová pokora. Protože ji od přirozenosti nevlastníme, musíme se pokoře učit. Pokora se neukazuje ve slovech, nýbrž v životním postoji. Negativní příklad nalézáme v Matouši 20,20: Tam přichází matka Jakuba a Jana k Pánu Ježíši a klaní se Mu. To je vnější výraz pokory. Ale zároveň prosí o nejvyšší místo pro oba své syny. To je čistá pýcha. V protikladu k tomu je Pán Ježíš na cestě ke kříži, aby tam zaujal poslední místo. Tváří v tvář dokonalé pokoře našeho Pána je tato prosba obzvláště křiklavá. Nejednáme někdy podobně? Patříme Tomu, jenž na zemi zaujal nejnižší místo a jako Jeho učedníci toužíme po místě cti!
Je dojemné, jak se Pán k této prosbě staví. Neříká: Teď si vezmu jiné učedníky. Ne, snáší ji s tichostí, ale nepoddává se tomuto tělesnému přání. To je důležitá lekce pro nás. Často oblékáme svá sobecká přání do zbožného pláště. Avšak Pán je poznává a nesplní je. Přesto se nás nevzdává. Tak ani my se nikdy nemáme poddat snahám staré přirozenosti věřících, ale přes jejich tělesné chování je snášet.
Žalm 131
„Hospodine, nepozdvihlo se srdce mé.“ Pokora začíná v srdci. Často se musíme pokoře naučit vlastním selháním. Avšak Pán má pro nás vlastně připravenou jinou cestu. Chtěl by, abychom se chopili pokory pod křížem. Tam poznáváme, jak hluboce se náš Spasitel pro nás ponížil. To činí naše srdce pokorným. Starý výraz pro pokoru je nízké smýšlení. Ukazuje nám, že nejprve jde o vnitřní postoj. Pán Ježíš je dokonalý příklad: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Mt 11,29)
„Ani jsem se nevydal ve věci veliké, aneb vyšší nad to, než mi náleží.“ Když ve svém srdci o sobě příliš nesmýšlíme, pak jsme skromní i ve svém osobním životě, ve svých rodinách, v místním shromáždění. Zda je někdo skutečně pokorný, to se pozná, jakmile nastane těžká situace. Když jsme neprávem napadeni, zjeví se náš postoj. Pak vidíme, zda se u nás ukazuje skutečná pokora.
Kladným příkladem k tomu je David, když musel utíkat před svým synem Absolonem a Semei se mu posmíval. Abizai za to chce rouhači odejmout hlavu. Avšak David odpovídá: „Co vám do toho, synové Sarvie, že zlořečí? Poněvadž Hospodin jemu rozkázal: Zlořeč Davidovi, i kdo by směl říci: Proč tak činíš?“ (2. Sam 16,10) V nejhlubším pokoření od svého syna Absolona se David ukazuje na výši své víry a přijímá i tyto urážky pokorně od Boha.
Výsledkem pravé pokory je, že se nepřeceňujeme. Žel že se vždy znovu stává, že mladí křesťané chtějí vykonávat povolání, které je pro ně příliš náročné. Sahají příliš vysoko, místo aby zůstávali u toho, co Pán pro ně chce. I v díle Páně vede sebepřeceňování služebníka k těžkostem mezi věřícími a často i k tragickým následkům pro dotyčného. Mnozí bratři by mohli být od Pána jistě lépe použiti, kdyby poznali svou míru a nepřekračovali ji.
Žalm 131
„Zdali jsem nepoložil a neupokojil duše své, jako dítě ostavené od /u/ matky své? Ostavenému podobná byla ve mně duše má.“ Tehdy byly malé děti živeny matčiným mlékem několik roků. Proto bylo převedení od mléka k pevné potravě bolestivější proces. Dítě se proti tomu vzpouzelo a někdy po celé hodiny křičelo. Avšak matka nesměla povolit, jinak by nedosáhla cíle. Jakmile se ale dítě vpravilo do nové situace, bylo odstavené.
Známe to také v duchovním životě? Něco nám působí trochu starostí, vzpíráme se proti tomu a voláme k Bohu. Avšak On na to nereaguje. Proč? Protože chce, abychom se vzdali svého odporu a se situací se u Něho spokojili.
Proto nečteme „jako dítě odstavené od, nýbrž u své matky“. Pán tedy čeká, až se u Něho spokojíme. Pak obdržíme duchovní spokojenost a jdeme v klidu za Jeho ruku dále. Vidíme, že nic nemůžeme změnit, ale zůstaneme u Pána jako odstavené dítě u své matky.
„Doufej, ó Izraeli, v Hospodina, od tohoto času až na věky.“ Zde jde o náš pokoj srdce, z kterého se smíme těšit nyní a věčně ve spojení s Ježíšem Kristem.
Věčný klid nás očekává v domě Otce. Tam uvidíme Pána Ježíše a budeme s velebením hledět na věčnou lásku Otce k Synu. Pak – naprosto volni od sobectví – na sebe zapomeneme a budeme jen spočívat v této obdivuhodné lásce.
Tento pokoj srdce, které nemyslí na sebe, nýbrž na Ježíše Krista, by chtěl Pán způsobit už nyní.
Žalm 131
V životě víry je jeden velký protiklad: Sobectví nebo Kristus. Ve Filipským 2,21 apoštol naříká: „Všichni zajisté svých věcí hledají, a ne těch, které jsou Krista Ježíše.“ Sobectví nás činí nešťastnými a všechno kazí. Ježíš Kristus nás činí skutečně šťastnými a naplňuje vše. Když pokorně plníme své srdce a svůj život slavnou osobou našeho Vykupitele, přijdeme u Něho už zde na zemi k odpočinutí. Můžeme potom s Pavlem říci: „Mně zajisté živu býti jest Kristus.“ (Fil 1,21)
V pokoře a duchovním spočinutí – které nelze zaměňovat s lhostejností – zůstáváme u Pána a čekáme na Něho. V tomto postoji u nás může Bůh způsobit pravé velebení.