Žalm 130
Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine.
Židovský ostatek pociťuje, že se dostal do hlubokého trápení. Bůh sám přivádí tyto věřící do těžkostí, protože je miluje. Chtěl by, aby před Ním zkoumali svůj vnitřní stav a aby odstranili vše, co v jejich postoji a v jejich životě není v pořádku.
I my někdy procházíme soužením od světa a určitými životními situacemi v bezvýchodném postavení. Bůh nám dává setkávat se s těžkými věcmi, protože nás miluje. „Koho miluje Pán, toho trestá (provádí kázní).“ A: „Já kterékoli miluji, kárám a trestám.“ (Žid 12,6; Zj 3,19)
Používá takové hlubiny v našem osobním i společném životě, abychom se zkoušeli. Často poznáme teprve v těžkých dnech, že v našem životě je něco, co se Bohu nelíbí. Mohou to být hříchy nebo nějaký chybný vnitřní postoj.
Žalm 130
Z hloubky svého trápení volá věřící ostatek k Bohu. Křičí k němu, protože na těžkosti nemůže nic změnit. Snažně prosí: „Vyslyš hlas můj, nakloň uší svých k hlasu pokorných proseb mých.“ A přece se nic nemění. Bůh neodpovídá.
V těžkostech smíme rovněž volat k Bohu a předkládat Mu své trápení. To je velká výsada, i když Bůh hned neodpoví!
Mnohá místa v Bibli nás ujišťují o tom, že Bůh vždy slyší. Nikdy nespí a pozorně nám naslouchá, když se k Němu modlíme. Avšak Bůh nereaguje vždy ihned na naši snažnou prosbu, protože chce své dílo v našem nitru přivést k cíli.
„Budeš-li nepravostí šetřiti, Hospodine Pane, kdo ostojí?“ Je Božím úmyslem ukázat věřícím Židům v jejich soužení, že v jejich životě je nepravost. Skrze svá cvičení duše obdrží pojem o Boží svatosti a budou usvědčeni ze svých hříchů.
Když nás Bůh vede do těžkých životních situací, má stejný cíl. Chce nám ukázat, co při nás není v souladu s Ním. Možná že jsme až dosud dávali vinu za své selhání okolnostem nebo jiným lidem. Už Adam dal jednou větou vinu Bohu a své ženě: „Žena, kterou /ty/ jsi mi dal, aby byla se mnou, ona mi dala ze stromu toho, a jedl jsem.“ (1. M 3,12) Ale když hřešíme, není nikdy odpovědný Bůh nebo lidé okolo nás, nýbrž my sami.
S vědomím vlastního selhání se stáváme docela malými a už nehledíme na druhé křesťany shora dolů.
Ve 4. verši máme obdivuhodný výrok: „Ale u tebe jest odpuštění.“ Podle učení se zde jedná o administrativní odpuštění. Co tím máme rozumět? Můžeme je definovat takto: Pán odpouští věřícímu, který Mu vyzná své hříchy, a odnímá zkoušku.
Při pohledu na věřící ostatek ve vztahu k tomu čteme v Izaiáši 40,1–2: „Potěšujte, potěšujte lidu mého, dí Bůh váš. Mluvte k srdci Jeruzaléma, a ohlašujte jemu, že se již doplnil čas uložený jeho, že jest odpuštěna nepravost jeho, a že vzal z ruky Hospodinovy dvojnásobně za všechny hříchy své.“ Pokání činící Izraelité obdrží Boží administrativní odpuštění a On soudem nad nepřáteli ukončí jejich trápení a uvede je do tisíciletého království.
Žalm 130
Zde nejde o odpuštění, které se dostane pokání činícímu hříšníkovi, nýbrž o odpuštění hříchů vykoupeného člověka. Když nějaký věřící učiní chybný krok, neztrácí své místo v nebi. Ale Bůh na něho v kázni položí svou ruku, dokud hřích nepozná a nevyzná ho. Pak obdrží na jedné straně otcovské odpuštění: jeho vztah k Bohu je opět v pořádku. Na druhé straně mu Bůh odpustí administrativně, když mu odejme trápení, které bylo prostředkem kázně.
Jakého máme obdivuhodného Boha, který nám rád odpouští! „Ty však, Bože, snadný k odpuštění, milostivý a lítostivý, dlouho shovívající a hojný v milosrdenství…“ „Opusť bezbožný cestu svou, a člověk nepravý myšlení svá, a nechť se navrátí k Hospodinu, i slituje se nad ním, a k Bohu našemu, neboť jest hojný k odpuštění.“ (Neh 9,17; Iz 55,7)
Ale hříchy musejí být vyznány. To je božská zásada: „Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrný jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.“ (1. Jana 1,9)
Lidé v Bibli často říkají: „Zhřešil jsem.“ Avšak je smutné, že mnohá vyznání nejsou opravdová. Jak se ukáže pravost doznání? Tím, že člověk přizná: Nikdo kromě mne není vinen. Kdo činí opravdové pokání, vidí už jen vlastní vinu. Avšak potom smí zakusit božské odpuštění. Jak je to obdivuhodné!
Verše 4 až 6 představují čtyři výsledky, které vyplývají z urovnaného vztahu k Bohu:
Žalm 130
Můžeme to my křesťané brát s hříchem na lehkou váhu, protože nám Bůh odpouští? Nikoli! Naopak, následkem odpuštění je Boží bázeň. Bereme to s hříchem vážně, poněvadž víme, že je v Božích očích hrozný. Boží svatost, která musí odsoudit každý hřích, a Jeho milost v odpuštění nás činí opatrnými. Bojíme se, abychom Ho hříchem nezneuctili.
Považme, že chybný krok vykoupeného člověka má větší závažnost než hřích neobráceného. Nevěřící hřeší ve tmě, věřící hřeší ve světle.
Když zhřešíme, je náš vztah k Bohu porušen a my máme vnitřní těžkost vstupovat do Jeho přítomnosti. To je nám ukázáno na příkladu Petra v Janu 20. Petr a Jan běží k hrobu Pána Ježíše, když uslyšeli o Jeho vzkříšení. Jan je rychlejší než Petr. Proč? Protože Petr Pána zapřel, jsou jeho kroky brzděny. Prožil jsi to už také? V tvém životě došlo k nějakému hříchu. Byl jsi zatížen a váhal jsi jít na kolena a modlit se.
Je-li však hřích dán s Bohem do pořádku, je naše svědomí zbaveno břemene a jdeme opět bez zátěže do Boží přítomnosti. To je výsledek vyznání naší viny a obdrženého odpuštění. Vnější těžkosti mohou ještě být nezměněny, ale my plni důvěry říkáme: „Očekávám na Hospodina.“ Tato důvěra v Boha není nikdy zahanbena.
„Duše má očekává na slovo jeho.“ Protože vztah k Bohu je opět v pořádku, chceme Ho ctít životem poslušnosti. Bible je k tomu naší směrnicí. Ukazuje nám, co Bůh od nás chce. Když poslechneme jejích směrnic a uskutečňujeme její myšlenky, posloucháme Ho. Právě obdržené odpuštění nás povzbuzuje, abychom se více ptali na Boží vůli a konali ji.
Žalm 130
„Duše má čeká Pána, více než ponocní svítání.“ Když jsou v našem životě neodsouzené hříchy, potlačuje to naše očekávání na opětný příchod Pána. Ale v urovnaném poměru k Němu zpíváme s radostí písně, které jednají o Jeho příchodu ke vtržení. Očekáváme Toho, jenž na kříži zemřel za naše hříchy, a tím vše dobře učinil. Tato obdivuhodná naděje znovu ožije: Pán přijde!
„Očekávej, Izraeli, na Hospodina; neboť u Hospodina je milosrdenství, a hojné u něho vykoupení.“ Věřící Židé, kteří vyznali Bohu své hříchy, čekají nyní v těžkostech s vytrváním a radostí na příchod Mesiáše v moci a slávě.
Vědí na základě obdrženého odpuštění, že Bůh je dobrotivý. Dále obracejí svou naději na vykoupení ze soužení zcela k Němu, neboť příchod Pána je osvobodí ze všech trápení, která byla prostředkem k jejich výchově.
Na nás použito se vztahuje dobrotivost Pána na soudnou stolici Kristovu. Při Jeho opětném příchodu pro Jeho lid obdržíme tělo slávy a budeme vtrženi do nebe. Pak se postavíme před soudnou stolicí Krista; ne proto, abychom byli potrestáni, nýbrž abychom byli zjeveni.
Tam uvidíme všechno Jeho očima. Poznáme, jak často jsme zklamali, jednali jsme tělesně a svou svévoli jsme ještě oblékali do zbožného pláště. Avšak uvidíme tam ve světle svatosti Pána také celou míru Jeho milosti. Porozumíme, že se nás ve své dobrotivosti nevzdal, nýbrž nesl nás, vždy znovu nás napravoval, a nakonec nás přivedl k cíli.
Když Pán Ježíš přijde, aby nás vzal, vyjme nás z aktuální situace. Pak budeme osvobozeni od soužení a svodů světa. V té chvíli nás osvobodí také od každé nemoci. Všechna trápení – zármutek kvůli našim zesnulým milým, těžkosti v místním shromáždění – potom skončí.
Proto Jej podle Filipským 3 očekáváme jako svého Spasitele, který nás zachrání ze všeho trápení. Titul „Spasitel“ zdůrazňuje milosrdenství Pána. Juda vzhledem ke vtržení výstižně píše: „Očekávajíce milosrdenství Pána našeho Ježíše Krista k věčnému životu.“ (Judy 21)
Žalm 130