Žalm 129
Velice jsou mne sužovali hned od mladosti mé, rci nyní Izraeli,
Ostatek stojí nyní na prahu vstupu do tisíciletého království a hledí zpět na celou historii izraelského národa. Nyní je mu jasné: „Velice (Často) jsou mne sužovali hned od mladostí mé, rci nyní Izraeli.“ Už v Egyptě ve svém mládí byl tento lid utlačován.
Tento výrok se týká i Pána Ježíše. Sotva se narodil, byl Herodem pronásledován. Josef a Marie s Ním museli uprchnout do Egypta. Tak se uskutečnila slova: „Z Egypta povolal jsem Syna svého.“ (Mt 2,15; Oz 11,1) Náš Spasitel zakoušel soužení od světa od svého dětství až do smrti na kříži.
Svět sužuje také nás, vykoupené doby milosti. Na jedné straně nepřátelstvím a opovržením a na druhé straně lákáním a svody. Napadá zvláště mladé křesťany. Přesto zůstávají jeho vlivy nebezpečím až do vysokého věku. Všechny Boží děti žijí v silovém poli svodů a nepřátelství světa.
Žalm 129
Boží slovo rozlišuje náboženský, kulturní a politický svět. Nadpis na kříži Pána byl napsán ve třech různých řečech, které se řadí vždy k jednomu z těchto okruhů. Hebrejština zastupuje náboženský svět, latina politický a řečtina kulturní svět (Jan 19,20).
Starý zákon nám v různých obrazech ukazuje svět a jeho nebezpečí pro nás. Zmíníme se o čtyřech, která jsou pro nás velkým problémem:
Zvláště pro mladé věřící je svět velkým nebezpečím. Proto jim chtějme být pomocí dobrým příkladem, poukazováním na nebezpečí a svými modlitbami. Avšak nikdo si nesmí myslet, že je nyní tak starý, že svět už pro něho nepředstavuje žádné nebezpečí.
Žalm 129
Na jedné straně můžeme jít do světa tím, že s nevěřícími provozujeme aktivity, slavíme svátky atd. Na druhé straně můžeme svět přijímat do svého života tím, že podle jeho zásad myslíme, jednáme a žijeme. Buďme bdělí a nehrajme si se světem. Je to příliš nebezpečné!
Žalm 129
Verš 2 opakuje výrok: „Velice (Často) jsou mne sužovali hned od mladosti mé.“ Historie Božího pozemského lidu od Egypta až dodnes svědčí o těžkých souženích. Přesto tento národ nebyl zničen. Stále ještě existuje a má před sebou obdivuhodnou budoucnost.
Ostatek, který stojí na prahu tisíciletého království, potvrzuje: „Avšak mne nepřemohli.“ Bůh Izraeli splní všechna zaslíbení a uvede ho do požehnání království.
Svět sužuje i nás skutečně ze všech stran. Pronásleduje nás a opovrhuje námi a chce nás ovlivňovat. Aniž bychom něco odnímali od vážnosti situace, říkáme: „Avšak nás nepřemohl.“ To je řeč víry, která se opírá o to, co řekl Pán Ježíš: „Na světě soužení míti budete, ale doufejte, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33)
To jediné, co nás ochrání od světa a jeho vlivů, je skutečnost, že patříme Ježíši Kristu, který na kříži přemohl svět. V sobě nemáme žádnou sílu proti světu. Ale v každodenním spojení s Pánem Ježíšem můžeme svět přemáhat (1. Jana 5,4).
„Po hřbetě mém orali oráči, a dlouhé proháněli brázdy své.“ Tento verš mluví zcela obecně o utrpeních, jimiž věřící ostatek musí procházet v době soužení. Tato hluboko jdoucí utrpení jsou ale předpokladem k tomu, aby z tohoto lidu mohlo vzniknout ovoce. Neboť bez orání není možné sít a shromáždit úrodu.
I my zakoušíme situace, v nichž musíme trpět. V životě to může po nějakou dobu jít dobře, a náhle přijde problém. Překvapivě nás zasáhne těžká nemoc nebo neočekávaně dostaneme v zaměstnání výpověď. Možná že nás trápí také starost o dítě nebo těžkost v místním shromáždění. Takové těžkosti mohou přecházet jako pluh přes naše záda. Jsou to tedy těžké zásahy do našeho života, které nás citelně zasáhnou. Avšak Bůh tím sleduje nějaký úmysl, jak nám to ukáže Žalm 130.
Žalm 129
„Hospodin je spravedlivý.“ Azaf, jenž jako věřící měl těžký život, záviděl v 73. Žalmu bezbožným. Možná že jsme si už také mysleli: Nevěřící to mají snazší než my. Avšak nezapomínejme: Bůh je spravedlivý. I když v našem životě dopouští těžké věci, tu přece činí jasný rozdíl mezi tím, kdo věří v Pána Ježíše, a tím, kdo je bezbožný.
Boží Syn oslovuje svého Otce v Janu 17,25: „Otče spravedlivý“. A dodává k tomu: „Tebe svět nepoznal, ale já jsem tebe poznal, a i tito poznali, že jsi ty mne poslal.“ Spravedlivý Otec drží jasně od sebe na jedné straně svět a na druhé straně lidi, kteří patří k Jeho Synu.
Tak to máme i zde. Ve verších 1 – 3 jde o věřící, ve verších 4 – 8 o bezbožné. Je nám tu představen Boží rozsudek o nich. V prvé řadě se jedná o antikrista a jeho přívržence. Antikrist je nejen proti-Kristus, nýbrž klamavě také napodobuje Pána Ježíše. Věrní Židé jsou v nebezpečí, že tento klam nepoznají. Proto jim Bůh dává svůj úsudek o antikristovi.
I my se někdy necháváme klamat přívětivými slovy nevěřících. Tak i my si potřebujeme vzpomenout na to, jak Bůh posuzuje lidi, kteří nechtějí přijmout Pána Ježíše jako Spasitele.
Ve 4. verši jsou nazváni bezbožnými. Jsou to lidé, kteří konají svou vlastní vůli. To je charakter nevěřících lidí: Žijí svévolně a ignorují Boží autoritu. Žel že se stává, že i my jako vykoupení činíme svoji vůli. Přesto to od našeho obrácení není zásada našeho života.
Hora Sinaj mluví o zákonu a hora Sion o milosti. Tu rozumíme Božímu úsudku: Bezbožní nenávidí milost. Jsou možná spravedliví a dělají mnoho dobrých skutků. Ale právě proto odmítají milost. Chtějí si spasení zasloužit. Ačkoli normálně něco rádi přijmou zadarmo, odmítají spasení v Pánu Ježíši, které jim Bůh zdarma nabízí (Iz 55,1; Zj 22,17). Jsou příliš pyšní pro Jeho milost.
Žel, může se stát, že my jako vykoupení máme s milostí potíže. Například se někdo obrátil ze světa a je ze dne na den postaven do stejného postavení jako my, kteří možná jsme na cestě víry už 30 nebo 40 let. I ve službě pro Pána se může stát, že odmítáme milost. Snad Bůh dá některému bratrovi větší dar než nám, ačkoli ještě není tak dlouho obrácený. Pak jsme v nebezpečí, že Boží milost v něm neuznáme. Dar milosti si člověk nemůže vypracovat, nýbrž je to – jak se Bible vyjadřuje – milost a dar. Je podivné být na to pyšný (1. Kor 4,7)!
Žalm 129
Tráva na střechách uschne dříve, než ji někdo vytrhá, protože nemá kořeny. V první chvíli to není vidět. Tráva bez správného zakořenění vypadá navenek stejně jako tráva s hlubokými kořeny. Teprve slunce to ukáže. Jedna uschne, zatím co druhá zůstane zelená.
Kořeny představují skrytý život. Nevěřící lidé nemají obecenství s Bo-hem, i když zbožně mluví. Je tu všechno jen zdání, protože nemají životní spojení s Bohem. Když je horko a těžko, mizí také zbožný nátěr v jejich životě.
Jako věřící můžeme zanedbávat svůj skrytý vztah k Pánu. To má osudné výsledky v našem životě. Proto se ptejme: Je v našem životě každý den chvíle, ve které jsme s Pánem sami? Toto ošetřované obecenství s Ním nás vyzbrojuje pro bouře života.
Když přijde žeň, nejsou tu plody. Žnec nenaplní svou ruku zrnem. Tak posuzuje Bůh život bezbožných. Není tu nic, co by bylo ovocem pro Něho. Někdo je možná po celý život aktivní, dělá mnoho užitečného pro lidskou společnost, avšak pro Boha zde není nic.
To chtějme použít i na sebe. Jsme my „v každém skutku dobrém ovoce vydávající“ (Kol 1,10)? Může Bůh v našem životě vidět něco z Pána Ježíše? To je ovoce pro Něho, které Mu činí radost.
Žalm 129
V 8. verši jde o dvě skupiny lidí, na jedné straně o bezbožné a na druhé straně o věřící:
Lidé jdou kolem bezbožných, pozorují jejich život a neřeknou: Je na nich požehnání Pána. V životě těchto nevěřících, kteří jsou možná úspěšní, je nakonec viditelné, že na nich nespočívá božské požehnání.
Ale k věřícím je voláno: „Dobrořečíme vám ve jménu Hospodinovu.“ Ačkoli jsou od světa souženi, jsou požehnanými Páně.