Žalm 128
Blahoslavený každý, kdo se bojí Hospodina, a chodí po cestách jeho.
Jak jsme se ze Žalmu 127 naučili, je požehnání připraveno pro každého, kdo patří Pánu Ježíši. Co je z naší strany nutné, aby se tyto zdroje požehnání otevřely, nám představuje Žalm 128:
Z toho vzniká požehnání, jak to ukazuje druhá část Žalmu.
Boží bázeň má co činit s naším vnitřním postojem. Není to strach z Boha, nýbrž strach udělat něco, co se Mu nelíbí. Naše srdce a naše svědomí se v tomto případě řídí podle Božího slova. Jsou pod působením toho, co Bůh říká o zlém a o dobrém. Tento postoj má vliv na náš každodenní život a je důležitým předpokladem k tomu, abychom mohli zakoušet požehnání od Pána.
Žalm 128
„Chodit po cestách jeho“ je život v souhlasu s Bohem. Nyní jde o naše nohy. Jsme ochotni jít ve svém životě po cestě, kterou nám Bůh ukazuje? Zde jde o každodenní poslušnost vůči Jeho Slovu, jako to uskutečňovali Zachariáš a Alžběta: „Chodili ve všech přikázáních a spravedlnostech Páně.“ (Lk 1,6) Pán nám požehná, když půjdeme životem s Ním a budeme Ho poslouchat.
„Z práce rukou svých živnost míti budeš.“ Bez píle a práce není požehnání. To platí na jedné straně pro četbu a zkoumání Božího slova. Abychom pro sebe otevřeli tam obsažené požehnání, je zapotřebí duchovní snahy. Jestliže chceš svého Pána a Spasitele lépe znát, pak si udělej čas pro osobní studium Bible. Duchovní potravu obdržíš v té míře, v jaké se zabýváš Božím slovem.
Na druhé straně je také v místním shromáždění zapotřebí píle a práce, aby v Božím lidu bylo požehnání a zdar.
Když si naše srdce před Pánem stojí správně, naše nohy jdou po Jeho cestě, pak tu je vnitřní i vnější požehnání. Předně budeme osobně šťastní: „Blahoslavený budeš a šťastně se povede.“ Když uvedeme Boha do svého života, změní se náš směr pohledu. Budeme pak všechno vidět z Jeho perspektivy. Postavení se pak sice nezmění, ale my máme „Ano“ k situaci v manželství, v rodině, při práci a v místním shromáždění. Přestaneme reptat a můžeme přijímat to, co prožíváme, z Boží ruky.
Bůh by chtěl v životě, který je směrován k Němu, způsobit ještě více. Žena jako plodný vinný kmen ukazuje na to, že vzniká ovoce k Boží radosti. Synové jako výhonky olivy ukazují na duchovní růst. Obojí je vnitřní požehnání, které vyvěrá ze skrytého života s Pánem:
„Synové“ jsou v Bibli všeobecně věřící nebo lidé, kteří mají rozeznání. Timoteus byl v duchovním smyslu Pavlův syn. Tento mladý muž se svým srdcem chopil toho, co Bůh zjevil věřícím skrze službu apoštola Pavla. Timoteus rozuměl vzácným myšlenkám o Kristu a Jeho církvi.
Máme v místním shromáždění takové syny, kteří se z Božího slova naučili, jakou cenu má církev v Božích očích, a kteří vědí, jak se shromažďujeme k Pánu Ježíši? Srdce starších věřících to činí šťastným a je to požehnání, když mladí bratři a sestry mají hluboké přesvědčení o místě shromažďování ke jménu Pána.
Žalm 128
Verše 5 a 6 popisují nyní vnější požehnání. V 5. verši vychází Hospodinovo požehnání ze Siona. Tu myslíme na mladé shromáždění v Tesalonice. O něm je napsáno: „Jste učiněni příklad všem věřícím v Macedonii a v Achaji. Neboť od vás rozhlásilo se slovo Páně netoliko v Macedonii a v Achaji, ale i na všelikém místě víra vaše, která jest v Boha, roznesla se.“ (1. Tes 1,7.8) Od těchto mladých křesťanů vycházelo požehnání k druhým. Položme si někdy tu vážnou otázku: Jsem pro své okolí zátěží nebo požehnáním? Jestliže při nás je Boží bázeň, život s Bohem a pravé duchovní nasazení, máme nejen osobní radost, nýbrž i požehnání pro druhé. Tak tomu je i společně v místním shromáždění, jak ukazuje příklad Tesalonických.
Žalm 128
„Budeš spatřovat dobré věci Jeruzaléma po všechny dny života svého a vidět děti svých dětí.“ (-přel.) V tom můžeme obrazně vidět další trvání místního shromáždění. Někteří křesťané si myslí, že shromáždění je jako nějaké perpetuum mobile (z lat.: „stále se pohybující“). Tím je míněna konstrukce, která – když se jednou uvede do pohybu – zůstane věčně v pohybu, aniž by se jí z vnějšku přiváděla energie. Avšak na společné cestě věřících tomu tak není. Když se nikdo o shromáždění nestará, tak časem zanikne. Proto chtějme uskutečňovat naučení ze Žalmu 128, aby shromáždění trvalo dále.
„Budeš vidět děti svých dětí.“ Vnukové jsou požehnáním. To nám ukazuje Boží slovo vždy znovu. Prarodiče mají ze svých vnuků především jedno: radost – neboť odpovědnost za výchovu nespočívá na nich. A tak se starší bratři radují, když mladí věřící přicházejí pravidelně do shromáždění, milují Pána, zasazují se o věc Pána a jsou v malém věrní. To je požehnání pro místní shromáždění!