Žalm 126
Když zase vedl Hospodin zajaté Sionské, zdálo se nám to jako ve snách.
První verš nám představuje obě skupiny věrných Židů. „Zajatí (nebo: domů se navracející) Sionští“ jsou uprchlíci, kteří se vracejí do Jeruzaléma. Ti „snící“ jsou pozůstavší. Věřili, že uprchlí všichni někde v poušti zahynuli. Nevěděli, že Bůh je sytil. Proto jsou naprosto překvapeni, když ti opět přicházejí do Jeruzaléma. Nejprve se jim to jeví jako pěkný sen.
Avšak když si ostatek v Jeruzalémě uvědomí, že Hospodin zachoval ty zahnané a přivedl je zpět, plní se jejich ústa smíchem a jejich jazyk je pln plesání. Požehnání tohoto znovusjednocení činí jejich srdce radostným. Slova v Jobovi 8,20.21 se stávají pravdou: „Aj, Bůh silný nepohrdá upřímným, ale nešlechetným ruky nepodává: Až i naplní smíchem ústa tvá, a rty tvé plesáním.“
Jsou vykoupení, kteří se domnívají, že se smích ke křesťanovi nehodí. Proto uvážíme, co k tomu říká Bible. Mluví o smíchu nevěry, o smíchu malé víry a o smíchu víry.
Žalm 126
Je to požehnání, když jako radostní křesťané jdeme společně cestou a smějeme se. Tato radost mezi věřícími je ve světě svědectvím pro Boha.
„Ústa plná smíchu“ mluví o šťastném vnitřním stavu vykoupeného člověka, jenž stojí ve víře. „Jazyk plný plesání“ ukazuje na chválu, která vychází ze šťastného srdce. Jak je to krásné, když se v rodině a v Božím lidu často zpívá. I Nový zákon nás povzbuzuje na několika místech ke zpěvu.
Žalm 126
„Tehdáž pravili mezi národy: Veliké věci s nimi učinil Hospodin.“ Sjednocení a jednota dosud rozdělených Židů jsou důrazným svědectvím pro ostatní národy.
Slova Pána Ježíše v Janu 17,21 vyjadřují stejnou myšlenku vzhledem k věřícím doby milosti: „Aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi ty mne poslal.“ Jednota Božích dětí je svědectví světu. Příklad: Kdysi jsem jel vlakem a četl jsem Bibli. Muž, který seděl naproti mně, mne oslovil. V rozhovoru se ukázalo, že oba věříme v Ježíše Krista. Rozvinul se hezký rozhovor. Na vedle sedícího muže zapůsobilo naše spojení ve víře, ačkoli jsme se ještě nikdy neviděli.
„Veselili jsme se.“ Toto sjednocení a jednota je pro ostatek důvodem radosti. To pozorují druhé národy.
Když jsou věřící šťastni v Pánu, pak se to ukazuje v radostném životním postoji. Radostní křesťané jsou svědectvím ve svém okolí. My všichni, staří i mladí, bychom přece rádi byli svědectvím pro Pána, aby lidé uvěřili v Pána Ježíše. Avšak tento radostný postoj a svědectví nemohou být dosaženy nějakým trénováním v evangeliu, nýbrž jsou výsledkem šťastného srdce, které se raduje v Pánu.
Příběh Abrahama a Lota potvrzuje tuto skutečnost. Abraham žil oddělen od světa a v obecenství s Bohem. Lot se naproti tomu zdržoval v Sodomě uprostřed světa. Možná že se domníváme, že Lot měl v Sodomě více příležitostí než Abraham, aby mluvil o Bohu. Ale ptáme se: Kolik lidí uvěřilo v Boha skrze Lota a kolik skrze Abrahama? A tu žasneme, že skrze Abrahamovo svědectví někteří došli k živé víře v Boha (Agar, Izmael, Izák, Eliezer). Ale když Lot varoval své zetě před soudem, přijali to jako žert. Proč? Protože jeho život tato sdělení nepodporoval!
Žalm 126
Dvě skupiny věřících ze dvou pokolení, Judy a Benjamina, už jsou spojeny. Avšak Bůh zaslíbil, že ze všech pokolení bude v Izraeli a Jeruzalémě ostatek. Proto prosí: „Uveď zase, ó Hospodine, zajaté naše, tak jako potoky na vyprahlou krajinu.“ Nejsou to zajatí Siona, a přece takoví, kteří se vracejí domů. Jde o lidi z deseti pokolení bývalého severního království Izraele.
Židé touží po tom, aby všechen izraelský lid byl sveden dohromady, aby společně obdrželi Boží požehnání. Můžeme si být jisti, že Bůh tento slib izraelskému národu splní, tak jako uskuteční každé zaslíbení ve svém Slově.
Když to použijeme na nás, jedná se o touhu věřícího, aby okruh vykoupených byl zvětšen. Kéž bychom všichni měli to přání,
Dva poslední verše nám představují důležité skutečnosti. Jde se slzami k plesání. To je pravda zvlášť pro židovský ostatek: Skrze slzy soužení dospějí k plesání. Věrní v Izraeli pláčou z různých důvodů:
V Žalmu 137,1 zahnaní naříkají: „Při řekách Babylonských, tam jsme sedávali a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.“ Co to bylo za slzy? Byly to slzy stesku!
Znáš také tyto slzy stesku po domě Otce? Anebo ses na zemi pěkně útulně zařídil, že bys zde chtěl zůstat navždy? Pak neznáš stesk po nebi.
Bůh dopouští na zemi různá trápení, aby náš stesk zesílil. Jedna sestra ve víře po mnoho desetiletí byla provdána za milého manžela. Pak se stala vdovou. Jeden návštěvník řekl: „Jistě velmi postrádáš svého muže.“ Tu vyznala: „Při jeho odchodu jsem mnoho plakala, ale od té doby jsem se mnohem více odpoutala od země.“ Tuto myšlenku nalézáme potvrzenou ve 2. Korintským 5,2: „V tomto těle samozřejmě vzdycháme a toužíme být převlečeni svým příbytkem, který je z nebe.“ (-přel.)
Žalm 126
„Hlas v Ráma slyšán jest, naříkání a pláč přehořký. Ráchel plačící synů svých nedala se potěšiti po synech svých, proto že žádného není.“ Tato výpověď nemá historické opodstatnění, neboť Ráchel nikdy neoplakávala své děti. Při narození svého druhého syna, Benjamina, umřela.
Na jedné straně je tento verš v Novém zákoně použit na systematické vraždění dětí Herodem (Mt 2,18). Na druhé straně mluví o rozdělení v Božím lidu. Za vlády Roboáma bylo izraelské království rozděleno na severní a jižní království. Potomci Josefa, prvního syna Ráchel, byli v severním, potomci Benjamina v jižním království.
V 1. Královské 15,16.17 je napsáno: „Pročež byla válka mezi Azou a Bázou, králem Izraelským, po všecky dny jejich. Neboť Báza král Izraelský vytáhl proti Judovi, a stavěl Ráma, aby nedal žádnému vyjíti ani jíti k Azovi králi Judskému.“ Tím bylo rozdělení v Ráma zpečetěno. Vedlo to k mnoha slzám, neboť je velká bolest, že děti Ráchel už nejsou spolu.
Toto rozdělení není dodnes zhojeno. Teprve při zřízení svého království Pán Ježíš tato rozdělená pokolení opět přivede k sobě. Až do té doby pláče ostatek kvůli tomuto rozdělení.
Známe také slzy kvůli rozdělení v Božím lidu? Bolí nás ještě rozervanost mezi Božími dětmi? Jestliže nás nebolí, že nemůžeme se všemi vykoupenými lámat chléb – žel že to nejde –, jsme vnitřně v nepořádku. Bolest z tohoto rozdělení je důkazem, že si jsme vědomi jednoty Božích dětí. Nenalézám jediný poukaz v Bibli na to, že toto rozdělení zde na zemi bude uzdraveno. Přesto se kvůli tomu rmoutíme a koříme. Ale přijde den, kdy všichni vykoupení budou spolu spojeni.
Žalm 126
Židovský ostatek, který je zvěstováním evangelia království veden k poznání svých hříchů a k pokání, očekává Bohem zaslíbeného Mesiáše. Část ostatku neví, že Pán Ježíš je Mesiáš. Podle Zachariáše 13,6 se Ho při Jeho příchodu s údivem ptají: „Jaké to máš rány na rukou svých? I odpoví: Jimiž jsem zbit v domě těch, kteří mne milují.“
Když pak bude před nimi stát, uvědomí si, že jsou jako izraelský národ zodpovědní za smrt na kříži svého Mesiáše. To je vede k slzám hořké lítosti a pokání: „I obrátí zřetel ke mně, kterého jsou bodli, a kvíliti budou nad ním jako kvílením nad jednorozeným.“ (Zach 12,10)
Způsobila skutečnost, že tvůj Spasitel musel umřít kvůli tvým hříchům, že tvé srdce bylo smutné? Jeho ruce byly probodnuty, když byl ukřižován. Když visel na kříži, trpěl za tebe a vykonal dílo vykoupení.
Někdy, jako Pavel, chtějme nechat všechny ostatní stranou: „Syn Boží, který zamiloval mne, a vydal sebe samého za mne.“ (Gal 2,20) Tím říká: Kdyby ani jeden člověk kromě mne, Saule z Tarsu, nezhřešil, pak by Spasitel přišel jen kvůli mně a dal by se osobně za mne. Tak velká byla láska Pána k tobě a ke mně.
Josefovi bratři, kteří přicházejí do Egypta, jsou krásným obrazem tohoto věřícího ostatku. Těžkosti, s nimiž se v Egyptě při nákupu obilí setkávají, jim připomínají jejich hrozné provinění na Josefovi a vedou je k pokání. Tu říkají jeden k druhému: „Jistě provinili jsme proti bratru svému. Nebo viděli jsme soužení duše jeho, když nás pokorně prosil, a nevyslyšeli jsme ho; proto přišlo na nás soužení toto.“ (1. M 42,21) Když se jim nakonec Josef dá poznat, hluboce se uleknou: Tento egyptský vládce je jejich bratr, kterého prodali za otroka! Avšak Josef ihned vychází vstříc jejich výčitkám svědomí: „Nermuťte se, a nestěžujte sobě toho, že jste mne sem prodali; neboť pro zachování života vašeho poslal mne Bůh před vámi.“ (1. M 45,5)
Tak to je také, když věřící Židé budou plakat, protože probodli Mesiáše. Pán jim ukáže, že právě na kříži položil základ ke všemu požehnání. Pak se jejich slzy promění v plesání.
Malachiáš 4,2 (3,20) to tak krásně znázorňuje. Když se Pán pro Izraelity zjeví ve slávě, vyjde pro ně jako slunce spravedlnosti s uzdravením ve svých křídlech. Následkem toho bude plesání. Ostatek bude radostí poskakovat jako telata. Jedná se tam o telata, která jsou puštěna ze stáje na pastvu a velkými skoky se radují ze své svobody.
Žalm 126
I my se budeme radovat, když Pán Ježíš opět přijde a vezme nás k sobě do domu Otce. Pak budeme plesat, neboť naše radost bude ještě mnohem větší. Čas slz pak provždy pomine. U Něho budeme věčně šťastní. Toužíme po tom? Očekáváme Ho s radostí?
„Chodí s pláčem a nese semeno k rozsévání.“ (-přel.) Kdo je tím míněn? Je to Pán Ježíš. Tento verš tedy znamená: Vychází s pláčem na Golgotu. Svou smrtí na kříži nese semeno k rozsévání. V budoucnosti se vrátí do Jeruzaléma a ponese ostatek jako snopy žně domů.
Také Nový zákon nám sděluje, že Spasitel plakal, a sice na třech místech:
Žalm 126
„Přijde domů s plesáním a nese své snopy.“ To se dle učení týká chvíle, kdy s věřícími Židy vejde do Jeruzaléma. Oni jsou ta žeň, která na zemi vzejde z Jeho smrti na kříži. Raduje se z ochotného lidu, který Jej pak uzná za Krále.
Pán se také těší na vtržení. Pak shromáždí nebeskou žeň. Všechny vykoupené doby milosti uvede do domu Otce. V 2. Tesalonickým 3,5 čteme o vytrvání Kristově. S touhou a radostí čeká na chvíli, kdy opět přijde, aby nás vzal k sobě. S pláčem vynášel semeno k rozsévání. On nejenom zvěstoval Slovo – o tom mluví rozsévání také –, nýbrž sám sebe jako semeno dal ve smrt. V Janu 12,24 prohlašuje: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo; jestliže ale zemře, přinese mnohé ovoce.“ (-přel.)
Připomněli jsme si, že při vtržení budeme plesat. Ale mysleli jsme už také na to, že On bude plesat? Smíme si být jisti, že Jeho touha, aby nás měl u sebe, je mnohem větší než touha všech Božích děti, aby šly k Němu. V Janu 17,24 to vyjadřuje takto: „Otče, které jsi mi dal, chci, kde jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou.“