Žalmy 126–128
Písně stupňů 126 – 128 nám popisují, jak jsou obě skupiny věřících Židů opět spolu spojeny. Když král severu dobude Jeruzalém, zboří také chrám a hroznou modlu římské šelmy. Nato se vrátí z ciziny zpět do Jeruzaléma Židé, kteří předtím uprchli, a spojí se s tím malým ostatkem, který tam vytrval. K tomuto spojení dojde na konci velkého soužení krátce před zjevením Pána Ježíše a před zřízením tisíciletého království. Tím začíná Bůh svému lidu žehnat. Toto požehnání se konečně v království pokoje rozvine v celé své plnosti.
Setkání věřících Židů v Jeruzalémě způsobí radost (Žalm 126). Společný podíl, který jako Boží lid nyní uskutečňují, je velká Boží milost (Žalm 127), ale přináší s sebou také vážnou odpovědnost pro věřící (Žalm 128). Boží požehnání je tedy výsledkem Jeho milosti. Může být získáno jen tím, že věřící dostojí své odpovědnosti. Milost je stoprocentní a odpovědnost je také stoprocentní. To je matematicky nemožné a převyšuje to náš rozum. Ale přesto je to pravdivé. Když zde je požehnání pro tento ostatek, pak to je jen milost. To ale nikterak neruší jejich odpovědnost.
I jako křesťané nemusíme jít cestou víry sami. Smíme se navzájem stále znovu setkávat, když nás Pán shromažďuje ke svému jménu. Tato shromáždění církve jsou pro nás velkým požehnáním. Někdy máme překážky a nemůžeme spolu prožívat tyto společné hodiny. Pak zakoušíme, jaká je to pro nás ztráta.
Z těchto tří Žalmů se učíme: