Žalm 123
K tobě pozdvihuji očí svých, ó ty, který na nebesích přebýváš.
Věřící v Jeruzalémě pozdvihují své oči k Tomu, jenž trůní v nebi. Ve svém trápení nenalézají vůbec žádnou pomoc na zemi. Nemohou hledět k horám, neboť útěk není možný. Nemohou hledět k Jeruzalému, neboť tam vládne antikrist.
Znáš takové situace? Jsi ve velkém vnitřním trápení a žádný člověk ti už nemůže pomoci. Tady zbývá už jen pohled nahoru, k Bohu v nebi.
Ostatek obrací svou důvěru k Bohu. V krajní nouzi se učí být na Bohu stále závislým. „Jako oči služebníků k rukám pánů jejich, jako oči služky k rukám paní její: tak oči naše k Hospodinu Bohu našemu.“
Někdy přesně víme, co chceme. Děláme své plány až na deset let dopředu a myslíme si: To všechno dokážeme. Avšak v těžkostech se učíme, že vlastní myšlenky, vlastní činnost a všechna vlastní síla nejsou k ničemu. Zde se učíme žít v závislosti na Bohu ze dne na den. Obracíme své oči k ruce našeho Pána, abychom pro každý krok od Něho obdrželi směrnice. To je důvod, proč zakoušíme v životě trápení. Jinak bychom si mysleli: Dokážeme to sami. Avšak Bůh chce, abychom žili v závislosti na Něm.
Žalm 123
Věrní Židé pevně drží, že Bůh, který trůní v nebesích, je jejich Bůh. Proto Ho také tak nazývají. On je Bůh Izraele, Bůh věrných Židů.
I my se nikdy nevzdávejme této důvěry. Nemůžeme rozumět všemu, co na nás Bůh vzkládá jako zkoušky. Pak se nepřítel pokouší otřást naši důvěru v Boha. Ale i když nerozumíme Božímu jednání s námi, chtějme vytrvat se skladatelkou písně, která to vyjadřuje takto:
I kdybych vůbec neviděl,
jak se všechno má stát,
v Tvé blízkosti chci zůstávat
a s vírou vytrvat.
Tuto důvěru vidíme dokonale u Pána Ježíše, jenž v těch nejtěžších hodinách svého života řekl: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ V nejhlubším trápení svého srdce se Ježíš Kristus nevzdal důvěry ve svého Boha, ačkoli Ten Jej musel opustit kvůli našim hříchům.
Opovržení Židé v Jeruzalémě poznávají, že si od Boha nic nezasloužili. Vědí, že Jeho pomoc závisí jen na Jeho milosti. Proto volají: „Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi!“
Tomu se smíme naučit i my. Někdy si myslíme, že nám něco náleží. Možná že chodíme už deset let pravidelně do shromáždění nebo už dlouhou dobu šíříme evangelium a myslíme si, že proto je nám Bůh něco dlužen. Že nás za to nyní má odměnit. Ale nic jsme si nezasloužili. Když nám v těžkostech přijde na pomoc, je to jen milost. Bůh by chtěl, abychom se ve zkoušce učili opírat se jen o Jeho milost a nic se už nedomýšleli o sobě.
Žalm 123
Ostatek je na jedné straně vystaven „posměchu bezbožných“. To je Assyrský, král severu se svým vojskem. Bezstarostný znamená také pyšný. Tak je Assyrský vícekrát v Bibli nazván. Ve 2. Královské 19,28 o něm Bůh mluví prorocky: „Poněvadž jsi se rozzlobil proti mně, a tvé vzpouzení přišlo v uši mé.“ Věrní, kteří jsou ještě v Jeruzalémě, zakoušejí ohrožení od krále severu, stejně jako od nevěřících Židů, kteří následují antikrista. Neboť Assyrský vpadne se svou armádou do Jeruzaléma a zničí město. To má také pro ostatek za následek těžké soužení.
Na druhé straně jsou ohrožováni „potupou pyšných“. To je antikrist a jeho přívrženci, kteří přijmou znamení šelmy (Zj 13,16.17). Ti pronásledují věřící Židy, protože se vzpírají nosit toto znamení (Zj 20,4).
V tomto Žalmu nehledí Židé zpět na trápení, nýbrž nalézají se uprostřed něho. To je velký rozdíl. Když hledíme zpět na těžké dny, myslíme na své pocity a zároveň i na pomoc, kterou jsme od Boha obdrželi. Ale nemáme zapomínat, jak nám bylo, když jsme vězeli uprostřed trápení. To jasně ukazuje Pavel ve 2. Korintským 1. Nejprve mluví – s pohledem zpět na těžkosti – o Boží pomoci. Mluví o Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista, a nazývá Ho Otcem slitování a Bohem vší útěchy, který nám pomáhá a zachraňuje ze všech soužení (verše 3–7). Avšak pak popisuje své pocity, když on a jeho spolupracovníci byli v trápení: Byli pokoušeni „nad míru“, takže „i o životu svém byli pochybili“ (8. verš). To druhé mluví o zkušenostech a dojmech v Žal-mu 123.