Žalmy 123–125
Žalmy 120 až 122 nám popisují pocity Židů, kteří uprostřed 70. Danielova týdne let uprchli z izraelské země a zdržují se v cizině. Tam touží po Jeruzalému, stojíce krátce před svým opětovným návratem.
Žalmy 123 až 125 ukazují pocity malého ostatku, který musí zůstat v Jeruzalémě.
Ve Zjevení 12 jsou tyto dvě skupiny věrných Židů rovněž jasně rozlišeny. V 5. verši se mluví o ženě, obrazu Izraele: „I porodila syna pacholíka.“ To je narození Pána Ježíše před 2000 roky. Avšak pak je ihned poukázáno na Jeho budoucí vládu: „… který má spravovati všecky národy prutem železným.“ Poslední výrok v 5. verši se vztahuje na Jeho nanebevstoupení po vykonaném díle vykoupení: „I vytržen jest syn její k Bohu a k trůnu jeho.“ Doba milosti je přeskočena a ihned je navázáno na budoucí události: „A žena utekla na poušť, kde měla místo od Boha připravené, aby ji tam živili za dnů tisíc dvě stě a šedesát.“ To je ta velká část ostatku, která může uprchnout. K tomu se vztahují verše 13 a 14: „A když uzřel drak, že jest svržen na zem, honil ženu tu, kteráž porodila toho pacholíka. Ale dána jsou té ženě dvě křídla orlice veliké, aby letěla od tváře hada na poušť, na místo své, kde by ji živili do času a časů, a do půl času /to je 31∕2 roku/.“
Poněvadž antikrist, popuzovaný satanem, už dále nemůže sužovat ty, kteří uprchli, jedná zvlášť krutě s věřícími, kteří zůstali: „I rozhněval se drak na tu ženu, a šel bojovati s jinými ze semene jejího, kteří ostříhají přikázání Božích, a mají svědectví Ježíšovo.“ (17. verš) To je ostatek, který musí zůstat v Jeruzalémě.
Ve Zjevení 11 představují tento ostatek v Jeruzalémě „dva svědkové“. Ti budou za těžkého soužení po dobu 31∕2 let svědčit o Bohu.
Na konci této doby napadne král severu izraelskou zemi a město Jeruzalém. Ostatek bude následkem toho konfrontován se dvěma nebezpečími:
Žalmy 123–125
Žalm 123 nám líčí toto velké soužení, ve kterém mnoho z nich bude zabito. Židé v cizině zakoušejí soužení (Žalm 120,1), Židé v Jeruzalémě naproti tomu těžké soužení. Jejich situace je mnohem nebezpečnější. Žalm 124 popisuje, jak v tomto trápení zakoušejí Boží záchranu. V Žalmu 125 konečně nalézáme odpočinek.
Také my zakoušíme někdy velké soužení. Pavel o tom píše ve 2. Korintským 4,8–10: „Když ze všech stran úzkost míváme, ale nebýváme cele potlačeni; býváme vrtkáni, ale nebýváme docela zvrtkáni; protivenství trpíme, ale nebýváme opuštěni; býváme opovrženi, ale nehyneme. Vždycky mrtvení Pána Ježíše na těle nosíme, aby i život Ježíšův na těle našem zjeven byl.“ V našem životě co křesťanů jsou situace, v nichž „ze všech stran úzkost míváme“.
Avšak budeme z těchto těžkostí zachráněni. „Naše občanství je v nebesích, odkud také očekáváme Pána Ježíše Krista jako Spasitele, který promění naše tělo nízkosti k podobnosti s jeho tělem slávy, podle působivé síly, kterou může i všechny věci sobě poddat.“ (Fil 3,20.21 – přel.)
Vtržení bude naší záchranou. Pán Ježíš přijde a vezme nás ze všeho, co nás zde na zemi souží. Jako náš Spasitel promění naše slabé tělo. Avšak důraz v Epištole Filipským leží na skutečnosti, že nás zachrání z těžkostí zde a uvede do slávy.