Žalm 122

Žalm 122

Místo Božího přebývání

1. Píseň stupňů, Davidova.

Veselím se z toho, že mi říkáno bývá. Pojďme do domu Hospodinova,

2. a že se postavují nohy naše v branách tvých, ó Jeruzaléme.
3. Již je Jeruzalém ušlechtile vystaven a jako v město k sobě vespolek připojen.
4. Do něhož vstupují pokolení, pokolení Hospodinova, k svědectví Izraelovu, aby oslavovali jméno Hospodinovo.
5. Nebo tam jsou postaveny stolice soudu, stolice domu Davidova.
6. Žádejte pokoje Jeruzalému, řkouce: Děj se pokojně těm, kteří tě milují.
7. Budiž pokoj v předhradí tvém, a upokojení na palácích tvých.
8. Pro bratří své a přátele své žádati budu pokoje tobě.
9. Pro dům Hospodina Boha našeho budu tvého dobrého hledati.

Touha po místě Božího přebývání

Věřící Židé v cizině myslí mnoho na Jeruzalém. Ačkoli jsou zahnáni, vědí ve svých srdcích, že Jeruzalém je to místo, kde Bůh chce přebývat. Touží po tomto místě. Už Daniel se kdysi v exilu třikrát denně modlil u oken otevřených k Jeruzalému (Dan 6,11). V Žalmu 137,1 je napsáno: „Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.“ To je pevný bod těchto věrných: Sion nebo Jeruzalém, místo, kde kdysi stál Boží chrám.

Co znamená město Jeruzalém a chrám pro nás křesťany?

• Město Jeruzalém mluví na jedné straně o naší budoucnosti v nebi, o nebeském Jeruzalému (Žid 12,22). Chrám se svými komůrkami kolem je slabým poukazem na dům Otce, ve kterém je mnoho příbytků (Jan 14,2). Tak jako Židé v cizině toužili po Jeruzalému, tak se těšíme my na svoji budoucnost v nebi.
• Na druhé straně ukazuje město Jeruzalém a chrám na místo shromažďování věřících. Jeruzalém byl pro Izraelity zeměpisným místem, které vždy znovu vyhledávali. Pro nás křesťany je naproti tomu shromáždění jako církev místem, na kterém jsou drženy a uskutečňovány biblické zásady pro místní shromáždění. Tak tomu je všude, kde dva nebo tři jsou shromážděni ve jménu Pána Ježíše a kde On je uprostřed (Mt 18,20). V době našeho života v tomto zlém světě je také místo shromažďování k Pánu Ježíši pro nás pevný bod. Jdeme do školy nebo do práce, vykonáváme svou práci v domácnosti a jsme obklopeni nevěřícími lidmi. Ale smíme vždy znovu jít společně k Pánu Ježíši. Toužíme ve shonu všedních dnů po shromáždění, kde On je uprostřed?

Město a Boží chrám

Žalm 122

Jeruzalém jako město je obrazem správy podle Boha. Církev je ve svém celkovém pohledu ve Zjevení 21 představena jako město. Tak v tisíciletém království bude vykonávat úlohu správy (Zj 21,9–27). Avšak už nyní musí být ve shromáždění jako církvi prováděna správa podle Boha. To zahrnuje udržování oddělení od světa (městská zeď) a přijímání do obecenství a v závažném případě i vyloučení z obecenství u stolu Páně (brány).

Chrám je místo Boží svatosti. Tak je i místní shromáždění považováno za Boží svatý chrám (1. Kor 3,16.17).

Pojďme do domu Hospodinova

„Radoval jsem se.“ Tento Žalm byl napsán Davidem. Avšak zde mluví někdo větší než David, který je jen Jeho obrazem. Je to Pán Ježíš, který se v tomto Žalmu třikrát chápe slova (1., 8. a 9. verš). V 1. verši se raduje, když je v našem srdci touha po místě, kde zaslíbil svoji přítomnost.

Na své individuální cestě víry stojíme osobně v odpovědnosti před Pánem. Ale při shromáždění jako církve se jedná o kolektivní cestu věřících. Jeden druhému říkáme: „Pojďme do domu Hospodinova.“

Ostatek v cizině je daleko od Božího chrámu. Vědí, že tam vede dlouhá cesta. Avšak činí rozhodnutí: „Pojďme do domu Hospodinova.“ V určitém smyslu je to také pravda i o nás, zvláště o mladých věřících. Musejí ujít nějakou cestu, než s přesvědčením srdce zůstanou na tom vzácném místě shromažďování.

Žalm 122

Začíná to tím, že poznají biblickou pravdu o shromáždění, osobně si ji přivlastní a snaží se ji uskutečnit. Pak jsou – v těch někdy obtížných situacích v místním shromáždění – zkušeni a upevněni na společné cestě věřících, která je podle Boha.

Naše nohy budou stát v tvých branách

V 1. verši mluví Pán Ježíš, ve 2. verši věřící ostatek. Z toho, co zde říkají, se chceme naučit čtyřem bodům:

• „Naše nohy budou stát v tvých branách, Jeruzaléme!“ Slovo „naše“ ještě jednou zdůrazňuje, že zde jde o společnou cestu věřících.
• „Naše nohy budou stát v tvých branách, Jeruzaléme!“ Vírou musíme svou nohu položit na pravdu o shromažďování církve. To znamená, že ji pro sebe proměníme v praxi. Biblické pravdě rozumíme správně teprve tehdy, když ji také uskutečňujeme. Nikdo nemůže skutečně pochopit, co znamená lámání chleba, dokud se ho sám neúčastní. V uskutečňování teprve zakoušíme něco z ceny společné cesty věřících podle Božího slova. Petr ukazuje na tuto skutečnost, když píše o utvrzení (upevnění), zmocnění (posilnění) a upevnění (založení). Skrze Slovo jsme upevněni, skrze Ducha posilněni a v praktickém uskutečnění založeni (1. Pt 5,10).
• „Naše nohy budou stát v tvých branách, Jeruzaléme!“ Tito Židé vírou pevně drží, že v budoucí době budou stát v Jeruzalémě. Jako křesťané uskutečňujeme v přítomné době vírou shromažďování jako církve.
• „Naše nohy budou stát v tvých branách, Jeruzaléme!“ Brány slouží k tomu, aby lidi vpustily dovnitř. To je vzácné. K místu shromažďování lidi rádi vpouštíme. Radujeme se, když jim můžeme říkat: Čiňte pokání, věřte ve jméno a dílo Pána Ježíše a plňte ze srdce přání Pána: „To čiňte na mou památku!“ To jsou brány ve zdech, aby lidi vpustily a ve velmi smutném případě také vyváděly ven.

Vystavěné a pevně v sobě uzavřené město

Žalm 122

Popis Jeruzaléma dává další poukazy na shromažďování církve. Je to místo, kde dochází k budování. Pavel v 1. Korintským 3 připouští také možnost, že někdo působí kazivě. Zde si položme otázku: Přispíváme svou činností a svým chováním k budování nebo ke kažení místního shromáždění?

Co znamená výraz „pevně v sobě uzavřené“? Zásady shromažďování jako církve nalézáme v Božím slově. K tomu nepotřebujeme světlo z vnějšku, od světa. Důležitým předobrazem církve je Boží příbytek, stánek na poušti. Nebylo tam ani jedno okno, žádný paprsek světla z vnějšku nepronikal do stánku shromáždění. Přesto bylo uvnitř naprosto jasno, protože svícen šířil světlo. Je to obraz Božího Ducha, jenž nám dává porozumění. Pro shromažďování církve skutečně nepotřebujeme světlo z vnějšku – od světa, od teologie nebo filozofie. Mysleme na to: Světlo z vnějšku je tma.

Jan připomíná dětem ve víře Ducha Svatého: „Vy pak máte pomazání od Svatého, a znáte všecko… Ale pomazání to, kteréž jste vzali od něho, ve vás zůstává, aniž potřebujete, aby kdo učil vás.“ (1. Jana 2,20.27) Zde Jan nemluví o „někom“, kdo obdržel od Pána nějaký dar, aby Boží slovo kladl před srdce, nýbrž o „někom“ ze světa, jenž nás chce o křesťanském životě poučovat lidskými myšlenkami. To by bylo světlo zvenku, které nepotřebujeme.

Pokolení Hospodinova

Žalm 122

„Do něhož vstupují pokolení, pokolení Hospodinova.“ Nyní ostatek, který se skládá jen ze dvou pokolení – Juda a Benjamin, myslí na celý izraelský národ. To je vždy znamení věrných: Mají srdce pro celý Boží lid. To platí i dnes pro společnou cestu věřících. Když jsme shromážděni, abychom lámali chléb, pak mysleme na to, že tento jeden chléb mluví o všech vykoupených, kteří v této chvíli žijí na zemi. „Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme.“ (1. Kor 10,17) Zde ve víře do svých srdcí zahrnujeme všechny Boží děti.

„K svědectví Izraelovu, aby oslavovali jméno Hospodinovo!“ I v době milosti je na zemi jedno společné svědectví. Když dva nebo tři jsou shromážděni ke jménu Pána Ježíše a On je podle svého zaslíbení uprostřed, tu je to svědectví nebo ukázání Jeho církve. V pokoře to chtějme pevně držet. Toto společné svědectví, které vydáváme uskutečňováním biblických myšlenek o shromažďování církve, má být ke cti Pána. V posledním verši 120. Žalmu jsme našli osobní svědectví, zde jde o společné. Obojí má v našem životě své místo.

Jeruzalém je místo, kde je chváleno Hospodinovo jméno. Tak nám shromáždění k lámání chleba skýtá příležitost, abychom našeho Boha a Otce a našeho Pána Ježíše Krista chválili a klaněli se Mu. To je ten první a nejdůležitější úkol místního shromáždění.

Trůny soudu

V Jeruzalémě stojí trůny soudu. I místo shromažďování ke jménu Pána Ježíše je místem soudu. Jak tomu máme rozumět? Jasný poukaz na to nalézáme v Židům 13,11–13. Těla obětí za hřích byla pálena vně tábora. Pálení ukazuje na soud. „Proto i Ježíš … vně za branou trpěl,“ totiž na Golgotě, na místě soudu nad hříchem. „Vyjděme tedy k němu ven ze stanů, pohanění jeho nesouce.“ Když vyjdeme k Němu ven, když se shromažďujeme k Němu, abychom přinášeli oběť chvály, pak se nalézáme na místě soudu nad hříchem. To má v praxi dvě pojetí:

• V 1. Korintským 11 jsme vyzváni, abychom se před jídlem na Jeho památku sami soudili. Když se shromažďujeme k Pánu Ježíši, je třeba, abychom se vždy osobně zkoušeli a odsuzovali všechno, co neodpovídá Jeho svatosti.
• V 1. Korintským 5 jsme poučováni o společném odsuzováni zjevného hříchu ve shromáždění. Zlo – ať je v učení nebo mravní – nesmí být na tomto místě trpěno. Přitom nesmíme zapomínat, že jde o „trůny Davidovy“. David je obrazem Pána Ježíše. Místní shromáždění má od Boha autoritu svazovat a rozvazovat (Mt 18,18). Ale tuto autoritu smí vykonávat jen v podřízenosti Pánu. V místním shromáždění nemůžeme jednat podle vlastní libovůle, nýbrž musíme rozhodovat v závislosti na Pánu a podle zásad Božího slova.

Chrám, dům modlitby

Žalm 122

Bůh říká: „Dům můj dům modlitby slouti bude u všech národů.“ (Iz 56,7) Také shromáždění je dům modlitby (1. Tim 2). Tam se shromažďujeme, abychom se společně modlili.

„Jestliže by dva z vás svolili se na zemi o všelikou věc, za kterouž by koli prosili, stane se jim od Otce mého nebeského. Neboť kdekoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,19.20) Nechtějme modlitebnímu shromáždění přičítat malý význam, nýbrž pravidelně je vyhledávejme. Neboť Pán dal pro modlitby shromáždění zvláštní zaslíbení o vyslyšení.

Verše 6 a 7 nám představují čtyři konkrétní předměty modlitby:

• „Žádejte pokoje Jeruzalému!“ To odpovídá prosbě o pokoj v místním shromáždění. Chtějme přitom pevně držet: Neexistuje žádný opravdový pokoj na úkor pravdy. Ale bez pokoje není také žádného opravdového požehnání! Jak důležitá je tedy modlitba o pokoj podle Boha mezi věřícími.
• „Děj se pokojně těm, kteří tě milují!“ To je přímluva za jednotlivé Boží děti. Zde myslíme na jejich vnější i vnitřní blaho. Vykoupení jsou zde charakterizováni jako takoví, kteří milují Pána. To je charakter věřících. K tomu milují místo shromažďování.
• „Budiž pokoj v tvých opevněních!“ To jsou zdi města Jeruzaléma. Když se shromažďujeme ke jménu Pána Ježíše, je potřebná také „duchovní zeď“.

Jde o oddělení od zlého, o obranu proti vlivům světa. To je naprosto nutné. Nepřítel se vždy znovu pokouší tato opevnění zkazit, aby mohl uvést zlé a falešné věci. Proto se musíme za tato „opevnění“ modlit. Ale nejsou tu sama pro sebe, nýbrž na ochranu paláců.

• „Bezpečný pokoj v tvých palácích!“ Paláce jsou obrazem sláv Pána Ježíše, jimiž se během shromáždění zaměstnáváme.

To je ten hlavní bod, když se k Němu shromažďujeme: Bůh by chtěl Pána Ježíše učinit velikým v našich srdcích. Modleme se za to, abychom na společné cestě věřících vždy znovu dostávali mocný dojem o slávě našeho Vykupitele!

Blaho bratří a sester

Žalm 122

Pán se ještě jednou chápe slova. V 8. verši mluví o bratrech, v 9. verši ale o Bohu.

„Kvůli bratrům svým a společníkům svým řeknu: Pokoj buď v tobě!“ Pán Ježíš se nestydí nazývat nás svými bratry (Žid 2,11.12). Přeje si, aby se nám dařilo dobře.

S takovými, kteří chtějí uskutečňovat naučení v Žalmech 120 až 122, se Pán Ježíš zcela prakticky činí zajedno. To činil vždy. „Svatým, kteří jsou na zemi, a slavným jsi řekl: V nich je všechno moje zalíbení.“ (Žalm 16,3 – přel.) Raduje se z věřících, kteří vedou svůj život ve věrnosti, v Boží bázni a v důvěře v Jeho milost.

Připojil se kdysi k lidem, kteří činili pravé pokání a nechali se Janem pokřtít. Ještě dnes se spojuje s lidmi, kteří ukazují pravou ochotu k pokání. Myslíme nejprve na své obrácení. Když jsme sklonili svá kolena a činili pokání, Spasitel nás viděl a položil na to svoji pečeť, když nám dal nový život a Ducha Božího. Ale pak následuje každodenní život víry. Nyní je důležité, abychom zachovali tento kajícný postoj srdce. Vždy – jako mladí, uprostřed života, i také po dlouhém životě co křesťanů – bychom měli být připraveni pokořit se kvůli svému selhání a dát věci s Pánem do pořádku. K tomu se přiznává. Ale protiví se pyšnému. V Bibli třikrát čteme: „Bůh zajisté pyšným se protiví, ale pokorným dává milost.“

Dům Hospodinův

Žalm 122

Na závěr je poukázáno na vrchol shromáždění. V prvé řadě totiž nejde o nás, nýbrž o Boha. Ani naše požehnání, ani naše radost nestojí v popředí. Je to dům našeho Boha. Na tomto místě jde nejprve o Jeho nároky. To vyjadřuje Pán Ježíš skrze Davida: „Pro dům Hospodina Boha našeho budu tvého dobrého hledati.“ Když jsme porozuměli tomuto pohledu na shromáždění věřících, dostáváme k němu správný postoj. Na tom spočívá velké požehnání.