Žalm 121
Pozdvihuji očí svých k horám, odkud by mi přišla pomoc.
121. Žalm dává odpověď na otázku: Odkud obdrží věřící za všech dob pravou pomoc proti všem vlivům a nebezpečím světa? „Pozdvihuji očí svých k horám, odkud přijde má pomoc?“ V těžkostech hledáme pomoc na všech stranách. Nadějeme se jí od lidí. Možná že se necháme dokonce získat pro určité činnosti proti světu a zkáze v něm s nadějí, že ho budeme moci zlepšit. Avšak tu zakusíme, že jsme svou sílu používali zbytečně.
Pomoc nepřijde ani od hor, ani od lidí. Verš 2 jasně ukazuje: „Pomoc má jest od Hospodina.“ Jméno Hospodin mluví o Tom, jenž učinil svému pozemskému lidu v Božím slově zaslíbení, která jistě splní. Tento Bůh dal i nám zaslíbení. Tak například v Římanům 8 čteme: „Jestliže Bůh je pro nás, kdo proti nám? … Neboť jsem přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížatstva, ani přítomné věci, ani budoucí, ani mocnosti, ani vysokost ani hlubokost, ani nějaké jiné stvoření nás nemohou odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8,31.38.39 – přel.) O tato zaslíbení se můžeme opírat v útrapách od světa. Tak obdržíme Boží pomoc skrze Jeho Slovo.
Hospodin, jenž je se svým lidem v pevném vztahu, je také Stvořitel vesmíru. „Učinil nebe i zemi.“ To dává věřícímu ostatku jistotu, že On je všemohoucí. Je silnější než svět! Jako křesťané k tomu známe slova Pána Ježíše: „Na světě máte soužení, ale doufejte, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33 – přel.) Na kříži svět porazil. To nás posiluje v těžkostech.
Žalm 121
„Nedopustí, aby se pohnouti měla noha tvá.“ Věrní Židé poznávají, jak je důležité chození, tzn. praktické jednání. I my chceme každý den ve světě vést takový život, který najde Boží uznání. Nejde tolik o to, co říkáme, nýbrž v prvé řadě o naše chování.
To platí i pro věřící rodiče v jejich úkolu při jejich dětech. Není tolik rozhodující, co dětem říkáme – ačkoli i to musíme činit, nýbrž jak před nimi žijeme. Zachariáš a Alžběta nám zde jsou dobrým příkladem. O nich je řečeno: „Byli pak oba spravedliví před obličejem Božím, chodíce ve všech přikázáních a spravedlnostech Páně bez úhony.“ (Lk 1,6)
Když si o někom musíme udělat úsudek, platí rovněž, že nemáme hledět na ústa, nýbrž na nohy: „Hloupý věří každému slovu, ale opatrný šetří kroku svého.“ (Přísloví 14,15) Dnes do našich uší vniká tolik zbožných a krásných slov. Ale jak to je s jednáním, s praktickou cestou víry těchto lidí?
Ostatek tedy rozumí, že každodenní život s Bohem je krajně důležitý. V tom důvěřuje Tomu, jenž nedopustí, aby jeho noha zakolísala. Z toho pro sebe odvozujeme: Boží ochrana ve světě závisí také na našem jednání.
Žalm 121
Bůh je Strážce Izraele, který svůj lid ochraňuje a zachovává. Není to obdivuhodná Boží činnost ve prospěch Jeho lidu? Juda Ho označuje za Toho, „který mocen jest zachovati vás bez úrazu /klopýtnutí/“ (Judy 24).
„Nedřímá.“ Ostatek musí v cizině dlouho vytrvat. Bůh zdánlivě nezasahuje. Avšak oni vědí: Strážce Izraele nespí! I naše trpělivost je někdy vystavena zkoušce. Možná že jsme v nějaké zkoušce a myslíme si: Teď už je toho dost. Avšak Bůh nereaguje. Jak je krásné, když Mu pak přesto důvěřujeme! I když ještě nejedná, přece nespí, nýbrž má o nás opravdový zájem.
„Hospodin zastínění tvé tobě po pravici.“ Stín neodebírá horko, avšak přece je mírní. Tak zakoušíme zmírnění ve zkoušce, když důvěřujeme Bohu.
„Nebude bíti na tě slunce,“ tady jde o horko – „ani měsíc v noci,“ tady jde o chlad. Horko a chlad jsou dvě nebezpečí pro věřící ve světě.
Přirozený člověk je založen blouznivě. Na to nám ukazuje horko. Místo abychom byli duchovní, můžeme být duševní, tj. naprosto opřeni o city. Z toho vyvstává nestřídmý křesťanský život. Chladno naproti tomu mluví o chladném racionalismu. To jsou rozumové závěry na Bohu nezávislých lidí. I jako křesťané můžeme jednat čistě dle rozumu. Ale cesta víry leží přesně mezi tím. Je to cesta ve střídmé, ale hluboké důvěře v jasné a prosté výpovědi Božího slova.
„Ostříhati bude duše tvé.“ Duše zde představuje naše pocity. Bůh je chrání, aby nám ani horko ani chlad světa něčím neuškodily.
„Hospodin ostříhati tě bude, když vycházeti i vcházeti budeš.“ Zde jde o vyjití ze soužení a o vejití do požehnání tisíciletého království. Na to čekají věrní Židé v cizině. Nevědí, jak dlouho ještě budou těžkosti trvat, ale Bůh jim zaslibuje, že je ochrání až do konce doby soužení a následně je uvede do radosti království pokoje.
Každá zkouška, kterou Bůh na nás vloží, je časově omezena, neboť On nás nepokouší nad naši možnost. Ne, On s pokušením vytvoří také východisko (1. Kor 10,13). V jedné písni zpíváme: „Zima přejde v jaro, vzejde nový čas.“ Na to nechtějme zapomínat. Někdy jsou časy těžké, ale Pán jejich trvání přesně odměřil.
Žalm 121
Jsme krátce před příchodem Pána Ježíše, aby nás vzal k sobě. Pak budou všechny naše zkoušky provždy u konce. Někdy Pán ukončuje těžkost už v nynějším životě a následuje klidné období. Když se v Efezským 6,13 mluví o „zlém dnu“, tu je to na jedné straně náš celý život, ale na druhé straně také zvláštní doby, v nichž nás nepřítel zvlášť napadá. Takový zlý den je od Boha přesně odměřen.
Podle 2. Petra 1,11 nám nakonec „hojné způsobeno bude vjití k věčnému království Pána našeho a spasitele Ježíše Krista“. Toto místo Bible se týká nás křesťanů přímo. My všichni vejdeme do nebeské části království. Pán Ježíš ji nazývá královstvím Otce (Mt 13,43). Přitom se zde jedná o otázku, zda naše vejití bude bohaté nebo skromné. To závisí na naší věrnosti a má to co činit s odměnou.