Žalmy 120–134
Pro porozumění jednotlivým veršům Písní stupňů je nutné znát budoucí události, které nastanou na zemi po vtržení církve. Proto chceme o této době podat krátký přehled.
Bible mluví o této budoucí době velmi podrobně. Daniel 9 nastiňuje události na zemi od návratu Židů z babylonského exilu až do budoucí doby soužení. Trvání je udáno 70 týdny let, týden vždy o sedmi letech. 69 týdnů až k prvnímu příchodu Mesiáše se už naplnilo.
Dnešní doba milosti je v biblických proroctvích přecházena. Avšak po vtržení věřících bude následovat poslední, 70. Danielův týden let. Bude trvat rovněž sedm let a dělí se na dvakrát 31∕2 roku. První polovinu popisuje Pán Ježíš v Matouši 24,4–14 a nazývá ji „počátky bolestí“ (8. verš). V této době bude zvěstováno evangelium království (14. verš), které se obrací nejprve k lidem z izraelského národa. Budou vyzýváni, aby činili pokání a aby očekávali Bohem zaslíbeného Krále a Mesiáše. Toto volání uposlechne malá část Židů, která potom tvoří „věřící ostatek“. Pro tyto věřící bude už prvních 31∕2 roku skutečně těžkých.
V Matouši 24,15–34 mluví Pán o druhé polovině doby soužení. Nazývá ji „veliké soužení“ (21. verš). Bude uvedena zvláštní událostí: antikrist postaví v chrámu modlu. To je ta ohavnost zpuštění (15. verš). Když věrní Židé uvidí stát tuto sochu na svatém místě (v chrámu), mají ihned utéci do hor. Největší část věřícího ostatku potom bude moci uniknout na poušť a do okolních zemí. Avšak některým se útěk nepodaří. Ti budou muset zůstat v Jeruzalémě a tam nevýslovně trpět.
Nejprve se antikrist stane králem nad Izraelem. Velká většina lidu jej uzná za hlavu státu. To máme předpověděno v Žalmu 16,4: „Četné budou bolesti těch, kteří za cizím spěchají.“ Pán Ježíš o tom mluví také: „Já jsem přišel ve jménu Otce svého, a nepřijímáte mne. Kdyby jiný přišel ve jménu svém – zde má na mysli antikrista –, toho přijmete.“ (Jan 5,43) Ježíš byl jako Kristus lidmi nejen odmítnut, nýbrž dokonce postaven před soud. Tak stál On a Barabáš tehdy před Pilátem. Zástup a jeho vůdcové zavrhli Pána Ježíše a zvolili Barabáše. Ten je obrazem antikrista, kterého Židé přijmou za svého vůdce. Ten se v Jeruzalémě usídlí jako politický vůdce nad Izraelem.
Izraelský lid pak bude mít severního souseda, o kterém zvláště mluví prorok Daniel. Nazývá ho králem severu (Dan 11,40). Ten představuje pro izraelskou zemi velké ohrožení. Jako přímý severní soused bude ve svém jednání politicky podporován jednou ještě severněji stojící mocí. O tom prorokuje Ezechiel: Je to Gog z nejkrajnějšího severu (Ez 38,2). Král severu a Gog jsou u Izaiáše a Jeremiáše souhrnně označeni jako Assyrský nebo král Assur.
Žalmy 120–134
Antikrist a Židé se kvůli tomuto silnému ohrožení uchýlí ke smlouvě s ještě vznikajícím evropským mocným blokem (Římská říše), jehož hlavním městem bude Řím. V tomto městě bude nad Evropou vládnout muž, který je ve Zjevení 13,1 nazván „šelma vystupující z moře“. Aliance mezi Izraelem a Evropou je popsána v Izaiáši 28,15: „Říkáte: Učinili jsme smlouvu se smrtí, a s peklem máme srozumění, pomsta rozvodnilá (to je král severu), ač přecházeti bude…“ Bůh se na tuto smlouvu s vládcem v Římě dívá jako na spojení se smrtí a s šeolem. Ale ne všichni Židé se uchýlí k tomuto vládci. V 16. verši dále čteme: „Z té příčiny takto praví Panovník Hospodin: Aj, já zakládám na Sionu kámen, kámen zkušený, úhelný drahý, základ pevný; kdo věří, nebude kvapiti.“ Malý ostatek nebude obracet svou důvěru k Římu, nýbrž k úhelnému kamenu, tomu Bohem zaslíbenému Mesiášovi.
Antikrist bude také náboženským vůdcem Židů. Ti sice budou slyšet evangelium království, ale většina lidu je odmítne a bude následovat antikristovo náboženství. Po vtržení zde zůstane také ještě křesťanstvo – bez vykoupených. Náboženské struktury a křesťané podle jména zde ještě budou.
Vůdčí křesťanská organizace, tak zvaný Babylon (Zj 17 – 18), bude s antikristem bojovat o náboženskou nadvládu. Tento spor bude uprostřed sedmi let, tedy po 31∕2 letech, rozhodnut ve prospěch antikrista. Antikrist jako náboženský vůdce židovstva a křesťanstva postaví v chrámu modlu. Tak budou obě náboženství spolu uvedena pod jedno vedení.
Žalmy 120–134
V 1. Jana 2,22 čteme: „Kdo je ten lhář? Není-li ten, kdo zapírá, že by Ježíš nebyl Kristus? Ten jest antikrist, kdo zapírá Otce i Syna.“ Antikrist odmítá, že Ježíš je Kristus. Jako takový stojí Pán ve vztahu k židovství. Ale antikrist popírá také pravdu o Otci a Synu. Tato pravda je zvláštním znakem křesťanství. Antikrist se tedy pozvedá na náboženského vůdce nad židovstvem a křesťanstvem, když popřel jejich hlavní pravdy, a uvede nové náboženství.
Vždy bylo úmyslem nepřítele, aby různá Boží období spasení promíchal. Příklad nalézáme ve Skutcích apoštolů 16. Služka s prorockým duchem tvrdila, že apoštol a jeho spolupracovníci jsou služebníci Boha nejvyššího. Tím nepřítel spojil křesťanskou službu Pavla s Bohem Nejvyšším. Tak se Bůh kdysi zjevil patriarchovi Abrahamovi (1. M 14,19). Ale křesťané znají Boha jako svého Otce. Dále se nepřítel dnes pokouší smísit období zákona a dobu milosti. Nebo směšuje židovské prvky pozemského Božího lidu (Izraele) s křesťanskými prvky nebeského lidu (Boží církve).
Na začátku 19. století začali bohabojní muži zkoumat Boží slovo, a přitom se zvlášť zaměstnávali proroctvími Starého zákona. Učinili udivující objev, že prorocké výpovědi Starého zákona neobsahují ani slovo o Boží církvi. Tím shledali potvrzené sdělení apoštola Pavla v Efezským 3. On tam totiž prohlašuje, že ve vztahu k Boží církvi obdržel od Boha zjevení tajemství, které bylo lidem dřívějších věků skryto. Když jasně poznali rozdíl mezi Izraelem a Boží církví, porozuměli také vlastnímu charakteru dnešní doby. Žel že tyto rozdíly jsou dnes opět smazávány. Je to dílo nepřítele, který v budoucnosti spojí židovství s křesťanstvím pod antikristem v jedno náboženství.
Žalmy 120–134
Krátce před koncem doby soužení vtrhne král severu do Izraele a zvítězí nad ním. Zničí Jeruzalém a potáhne dále do Egypta (Dan 11,40–43). Pak se uplatní politická smlouva s Římem. Evropské mocnosti postaví svá vojska u Armagedonu (Zj 16,16). Kromě toho se uprchlý ostatek vrátí do Jeruzaléma, protože modla bude útokem krále severu zničena. Král severu, jenž se v té době ještě bude zdržovat v Egyptě, uslyší zprávu o vojenských aktivitách, vrátí se a podruhé bude obléhat Jeruzalém. Stany jeho paláce pak budou stát mezi Jeruzalémem a Středozemním mořem /tj. v území Gázy/ (Dan 11,44.45).
V této chvíli Pán Ježíš zasáhne ve prospěch svého lidu. Na jedné straně zničí evropská vojska v Armagedonu a antikrista a římského vládce zaživa uvrhne do jezera ohně (Zj 19,19–21). Na druhé straně se obrátí proti králi severu. To se stane při Jeho zjevení na Olivetské hoře (Zach 14,4). Nejprve se spojí s věřícím ostatkem a pak spolu s nimi bude bojovat proti králi severu a porazí ho. Potom navrátí věřící ostatek ze zmizelých deseti pokolení Izraele do země. Nakonec vpadne do země král nejzazšího severu. Najde však konec na izraelských horách (Ez 38–39).
Žalmy nám nepodávají historický popis těchto budoucích událostí, nýbrž popisují pocity věřícího ostatku v té době. Musíme znát pozadí, abychom správně porozuměli jednotlivým výpovědím v Písních stupňů.
Písně stupňů vyjadřují pocity věřících Židů, kteří se nalézají na útěku daleko od Jeruzaléma. Popisují také vnitřní trápení těch, kteří zůstanou v Jeruzalémě, a zvláště budou vystaveni špatnosti antikrista. Čteme také o jejich radosti, když se uprchlí vrátí a opět se s nimi sjednotí.
Tyto Žalmy mluví také o jejich cvičení duše a jejich pokoření se při obrácení se k Bohu. Nakonec nalézáme jejich vnitřní touhu po místě, kde Bůh přebývá, a jejich duchovní růst až k velebení.
Žalmy 120–134