5       Kontroverzní otázky

5.1      Máme prosit o přijetí Ducha Svatého?

V Lukášově evangeliu 11,13 čteme: „Čím spíše Otec z nebe dá Ducha Svatého těm, kteří ho žádají!“ Tato slova pronesl Pán Ježíš ke svým učedníkům před svou smrtí, vzkříšením, nanebevstoupením a příchodem Ducha Svatého.

V den Letnic sestoupil Duch Svatý na zem (→ 2.10). Proto křesťané nemusí o přijetí Ducha prosit. Od chvíle kdy uvěří v dokonané dílo Ježíše Krista, přebývá v nich Duch Svatý.

5.2      Jak mohu vědět, že jsem přijal Ducha Svatého? Musím mluvit v jazycích?

Ne! Dar mluvení jazyky byl skutečně dán Duchem, ale pouze na počátku křesťanské éry, a i tehdy ne všem (1. Korintským 12,29.30). Jak ale poznáme, že jsme dostali Ducha? Odpověď je jednoduchá: Protože to říká Bůh (Efeským 1,13). Je pravda, že to také zakoušíme – například když nám Duch dává jistotu, že jsme Boží děti, nebo když nám dává radost či nám dává porozumět Bibli. Poznání, že v nás přebývá, však není založeno na naší zkušenosti, ale na Božím slově (Římanům 8,11; 2. Timoteovi 1,14).

5.3      Je pravda, že po znovuzrození potřebuji zvláštní křest Duchem nebo „druhou zkušenost“?

Ne. Nepotřebujeme zvláštní prožitky, zázračné dary nebo něco podobného, ale víru v evangelium naší záchrany (Efeským 1,13). Díky této spásné víře jsme byli zapečetěni Duchem Svatým (→ 2.7). Nyní v nás přebývá a zůstane s námi navždy. Musíme však dát Duchu příležitost, aby nás naplnil.

Je třeba také poznamenat, že důsledek křtu Duchem Svatým o Letnicích se nedotýká pouze těch, kteří jsou v dobrém duchovním stavu. V Korintu byli za účastníky křtu Duchem Svatým považováni všichni věřící (1. Korintským 12,13). Většina z nich však nebyla duchovní, ale tělesná (1. Korintským 3,1).

5.4      Jak lze poznat věřícího, který je naplněn Duchem? Musí mluvit jazyky nebo dělat zázraky?

Zázračné dary, jako je mluvení jazyky, byly udělovány na počátku křesťanské éry (Marek 16,17.18; Hebrejům 2,3.4). Měly potvrdit, že křesťanské poselství, které bylo v té době zcela nové, skutečně pochází od Boha. To však neznamená, že všichni vykoupení, kteří jsou naplněni Duchem, mají tyto dary. Pokud dnes může Duch Boží svobodně působit v životě věřícího, ukazuje se duchovní chování, chození „podle Ducha“ (Římanům 8,4). Zpěv, radost a síla ve službě a svědectví jsou dalšími charakteristikami křesťana naplněného Duchem.

5.5      Proč se nemáme modlit k Duchu Svatému?

Protože Bible nás k tomu nevyzývá, ani nám toho nedává žádný příklad. Jaký je důvod? Svatý Duch je stejně tak Bůh jako Otec a Syn, ale jeho role je jiná. Naše společenství není ani tak s Ním, jako spíše s Otcem a se Synem (1. Janův 1,3), přičemž Duch v nás působí, aby nám umožnil těšit se z tohoto vztahu k Otci a k Synu. Jsme vyzýváni, abychom se modlili „v“ Duchu, což vylučuje modlitbu „k“ Duchu (Judy 20).

5.6      Co je to „hřích proti Duchu Svatému“?

Lidé tento výraz často používají, ale v Bibli se nevyskytuje. Většinou mají na mysli „rouhání se“ proti Duchu Svatému (→ 5.7). Každý hřích, kterého se křesťan dopustí, je hříchem proti Duchu Svatému, protože Duch v něm přebývá a je hříchem zarmoucen.

5.7      Co je mravní provinění proti Duchu Svatému?

Tato otázka souvisí s Markem 3,29: „Kdo by však vědomě promluvil zle /rouhal se – viz pozn./ proti Duchu Svatému, nemá odpuštění v tomto věku, ale je vinen věčným prohřešením.“ Vysvětlení je podáno v následujícím verši: „Říkali totiž: Má nečistého ducha.“ Pán Ježíš vyháněl démony v moci Ducha Svatého. Zástup se podivil a řekl: „Snad to není ten Syn Davidův?“ Farizeové však Pána proti svému přesvědčení obvinili, že vyhání démony mocí Satana (viz Matouš 12,22-32). Viděli důkazy moci Božího Ducha a přisoudili je Satanovi – to bylo rouhání proti Duchu Svatému. Toto rouhání nemohlo být odpuštěno, protože v sobě zahrnovalo odmítnutí Ježíše. Dnes už není možné se tohoto hříchu dopustit, protože Ježíš Kristus už nežije na zemi, aby konal zázraky v moci Ducha Svatého.