Ve druhé kapitole nám apoštol představil Krista, jak sestoupil ze slávy a ponížil se až ke smrti na kříži, a přitom nám ukázal pokorné smýšlení, které by mělo vyznačovat věřící, tak abychom mohli být pravými svědky pro Krista ve světě, jímž procházíme. Ve třetí kapitole vedl naše zraky na Krista, který je vyvýšen ve slávě jako Pán, na Toho, v němž vidíme slavný cíl, ke kterému jdeme. V této závěrečné čtvrté kapitole nám apoštol dává napomenutí, jak by měla vypadat praxe každodenního života u těch, kteří mají před sebou Krista jako svůj dokonalý příklad a jediný cíl. Představuje nám Krista jako Toho, jenž nám může dát sílu pro všechny věci.
Verš 1: Nejprve jsme napomínání, abychom „pevně stáli v Pánu“. Zlo, s kterým se setkáváme, ať už je z těla zevnitř, od ďábla z vnějšku nebo od světa kolem nás, je pro nás příliš silné. Ale Pán je v stavu „všecky věci podmaniti sobě“. Není od nás žádáno nebo očekáváno, že budeme vítězit ve vlastní síle nebo moudrosti, nýbrž že budeme „pevně stát v Pánu“ ‒ v moci Jeho síly.
Verše 2 a 3: Za druhé jsme napomínání, abychom „jednostejně smýšleli v Pánu“. Mezi dvěma ženami ve Filipi, které sloužily Pánu s plnou oddaností, byly názorové rozdíly. Apoštol předem viděl, že okolnost, jíž věřící sotva přikládali nějaký význam, by mohla vést k velkému trápení a ke slabosti ve shromáždění. „Aj, maličký oheň, kterak veliký les zapálí!“ (Jakuba 3,5) Apoštol však umí oddělit věc drahou od ničemné (Jeremiáš 15,19), a proto nepřehlíží oddanost těchto sester, které s ním bojovaly za evangelium tváří v tvář odporu, urážkám a pronásledování. Právě jejich oddanost činila tím větším jeho trápení kvůli nejednotnosti mezi nimi vzhledem k zájmům Pána. Proto prosí nejen je samé, aby jednostejně smýšlely, nýbrž prosí také Epafrodita, aby jim byl nápomocný. Ve své snaze jim pomoci měl Epafroditus myslet na to, že jejich „jména jsou v knize života“. Mezi Božím lidem snad nejsou „mnozí moudří podle těla, mnozí mocní, mnozí urození“, kteří jsou povoláni (1. Korintským 1,26). Avšak můžeme málo smýšlet o někom, jehož „jméno je zapsáno v knize života“?
Verš 4: Za třetí jsme napomínáni: „Radujte se v Pánu vždycky.“ Už ve třetí kapitole nás apoštol vyzýval, abychom se v Pánu radovali. Avšak nyní může nejen říci „radujte se“, nýbrž „radujte se vždycky“. Ať už jsou okolnosti jakkoli mučivé, ať odpor nepřítele je jakkoli prudký a ať je selhání mezi lidem Páně jakékoli, v Pánu se můžeme vždy radovat. O Něm můžeme říci: „Ty pak zůstáváš,“ a: „Ty jsi tentýž.“
Verš 5: Čtvrté napomenutí se k nám obrací ve vztahu ke světu, jímž procházíme, se vším jeho násilím a mravní zkázou: „Mírnost vaše známa buď všechněm lidem.“ Pán ve Svůj čas zúčtuje se vším zlem, a pak uvede všeobecné požehnání; Jeho příchod je blízko. Proto není věcí věřících, aby se vměšovali do záležitostí vlády světa, ani aby se snažili uplatňovat svá práva nebo za ně bojovat. Naší výsadou a naší odpovědností je představovat Krista, a tak zjevovat mírnost, která Pána vyznačovala. Žalmista mohl říci: „Dobrotivost tvá mne zvelebila.“ (Žalm 18,36) V očích světa se zbavujeme něčeho ze své vážnosti jako křesťanů, když se snažíme sami se prosadit a protivit se jeho vládě. Když však ukazujeme Kristovu mírnost, bude i svět sotva v stavu nás odsoudit, neboť jak kdosi řekl: „Mírnost je neodolatelná.“
Verše 6 a 7: Za páté nalezneme vzhledem ke zkouškám, denním potřebám a svým tělesným potřebám v našem přítomném životě ulehčení od vší úzkosti, když je Bohu sdělíme. Tak jako naše mírnost má být zjevná všem lidem, tak máme své prosby oznamovat Bohu. Výsledek možná nebude, že všechny naše prosby budou vyslyšeny, neboť to nemusí být k našemu užitku ani k Božímu oslavení. Ale naše srdce jsou osvobozena od tíže starostí a spočívají v pokoji ‒ „Božím pokoji, který převyšuje všeliký rozum“. „Nebýt pečliví o nic“ neznamená, že vzhledem k něčemu máme být bezstarostní nebo lhostejní, nýbrž místo abychom starostmi dne a strachem ze zítřku byli v úzkosti, máme své starosti vylít před Bohem a On vylije balzám pokoje do naší duše. Bohu se můžeme blížit „v Kristu Ježíši“ a skrze Něho nám může Bůh darovat toto požehnání.
Verš 8: Za šesté jsou naše myšlenky, jsme-li osvobozeni od svých starostí, nejen udržovány v pokoji, nýbrž jsou uvedeny také do stavu zaměstnávat se všemi věcmi, které se Bohu líbí. Svět, jímž procházíme, se vyznačuje násilím a zkažeností a my jsme povoláni, abychom zlo odmítali. Avšak musíme být na stráži, aby náš myšlenkový svět nebyl znečištěn zaměstnáváním se tímto zlem. Je pro nás dobré nenávidět zlo a bát se ho a naproti tomu milovat a vyvolovat dobro. Jestliže jsou naše myšlenky kontrolovány Božím Duchem, nebudou se pak zaměstnávat všemi těmi požehnanými věcmi, které jsou v Kristu vidět v dokonalosti, a radovat se z nich? Nebyl On pravdivý, ctný, spravedlivý, čistý, milý, dobře znějící (to znamená: neměl On dobrou pověst?), charakterizován pravou ctností a takový, že v Něm vše dávalo pohnutku ke chvále a oslavování? Nemůžeme říci, že být zaměstnán těmito věcmi znamená, že se naše myšlenky radují z Krista?
Verš 9: Za sedmé apoštol, když nás napomenul vzhledem k věcem, které máme zvažovat, přechází k tomu, aby nás napomenul, co máme činit. Ve svém praktickém životě máme jednat tak, jako jednal i apoštol. Už nám to sdělil: „To jedno činím, na ty věci, které jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, které jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího (vzhůru) v Kristu Ježíši.“ Když tak chodíme, budou se naše duše nejen těšit z Božího pokoje, zatím co my jdeme tímto světem neklidu a vzpoury, nýbrž budeme mít při sobě Boha pokoje ‒ pokoj Boží bude zachovávat naše duše v klidu a Boží přítomnost nás bude v naší slabosti udržovat.
Ať už jsou okolnosti, jimiž máme procházet, jakkoli těžké, jakkoli hrozné je zlo ve světě, zkaženost křesťanstva a selhání mezi Božím lidem, jakkoli velký je také odpor nepřítele a jakéhokoli druhu i uráž-ky a pohanění, které máme strpět ‒ jak požehnaný by přes to přese všechno byl náš život, kdybychom žili podle těchto sedmi napomenutí:
1. Pevně stát v Pánu;
2. stejně smýšlet v Pánu;
3. vždycky se radovat v Pánu;
4. všem lidem zjevovat mírnost Pána;
5. všechny své starosti uvrhnout na Pána;
6. zaměstnávat své myšlenky tím, co je dobré, jak je to vyjádřeno v Kristu;
7. nechat se vést ve všem, co činíme, Kristem, naším jediným obsahem života.
Verše 10‒13: V závěrečných verších tohoto Dopisu vidíme v Pavlovi člověka, který stojí nad okolnostmi. Všechny své starosti uvrhl na Boha, a nyní se mohl radovat z toho, že Pán daroval těmto věřícím lásku a příležitost, aby se o něho v jeho soužení starali tím, že vyšli vstříc jeho potřebám.
Nicméně, v apoštolovi smíme vidět svatého, jenž byl vyzdvižen nad okolnosti, neboť uměl být jak snížen, tak i mít hojnost, být jak sytý, tak i hladovět, mít nadbytek i trpět nedostatek. Toto umění získal zkušeností a božským vedením, neboť může říci „naučil jsem se“ a „pocvičen jsem“. Jestliže Bůh dovolí, že budeme muset procházet zkouškami a těžkými okolnostmi, pak nás chce vyučovat. Kdosi řekl: „Když jsem sytý, ochraňuje mne před tím, abych byl bezstarostný, lhostejný a sebeuspokojený; jestliže jsem hladový, tu mne ochraňuje, abych nebyl skleslý a nespokojený.“ (J. N. D.).
Pavel proto může říci: „Všechno mohu,“ ale připojuje k tomu, že tato síla spočívá „v Kristu“. Neříká: „Mohu to sám v sobě,“ nýbrž „v tom, který mne posiluje.“
Verše 14‒18: Pavel byl touto závislostí na Kristu, který mohl vyjít vstříc všem jeho potřebám, vyvýšen nad každé ovlivňování od lidí, aby od nich obdržel přízeň a pomoc. Přesto věřící z Filipi „dobře učinili“ se svou pomocí pro apoštolovy potřeby. Láska, která je vedla k tomuto daru, bude vystupovat k Bohu jako ovoce a bude se roz-hojňovat pro jejich účet, neboť to byla z jejich strany oběť „libá Bohu“.
Verše 19 a 20: Z vlastní zkušenosti o Boží dobrotivosti může se vší důvěrou říci: „Bůh pak můj naplní všelikou potřebu vaši podle bohatství svého slavně v Kristu Ježíši.“ Ve všem vnitřním neklidu můžeme nalézt ulehčení, když budeme svá trápení Bohu oznamovat skrze Krista Ježíše; a Bůh našim potřebám skrze Krista Ježíše přebohatě vyjde vstříc. Proto smíme s apoštolem s důvěrou říci: „Bohu pak a Otci našemu sláva na věky věků. Amen!“
Verše 21‒23: Závěrečný pozdrav nám ukazuje krásný obraz křesťanského obecenství v první církvi a ocenění, které měl apoštol pro tyto věřící, neboť říká nejenom, že pozdravuje „každého svatého v Kristu Ježíši“, nýbrž „pozdravují vás všichni svatí“. Končí a říká: „Milost Pána našeho Ježíše Krista buď s vaším duchem.“ Potřebujeme Boží milosrdenství, které vychází vstříc našim tělesným potřebám, a milost našeho Pána Ježíše Krista, aby ochraňovala našeho ducha.
Jak požehnaně je Kristus od začátku až do konce tohoto krásného Dopisu před nás stavěn! V první kapitole je to Kristus, náš život, jenž nás vede k tomu, abychom vše viděli ve spojení s Ním (1,21). Ve druhé kapitole je to Kristus, náš příklad v ponížení, abychom se sjednotili ve stejném smýšlení (2,5). Ve třetí kapitole je to Kristus, náš cíl ve slávě, aby nás uschopnil překonávat každý odpor (3,14). V poslední kapitole je to Kristus, naše síla, aby uspokojil všechny naše potřeby (4,13).
K tomu se v průběhu Dopisu učíme zkušenosti, ve které se můžeme radovat, když jsme šli v síle Ducha svou cestou tímto světem s Kristem před svýma očima. Měli bychom s apoštolem zakoušet radost v Pánu (1,4; 3,1‒3; 4,4.10), mít k Pánu důvěru (1,6) těšit se pokoji, který převyšuje všeliký rozum (4,7), mít k sobě vzájemnou lásku (1,8; 2,1; 4,1), mít naději, která čeká na příchod Pána Ježíše (3,20), a rozvíjet víru, která počítá s pomocí Pána (4,12.13).