Druhá kapitola nám představuje milost a krásu křesťanského života, který sám na sebe zapomíná při ohledu na druhé a který chodí v po-korném smýšlení, jež je ukázáno v Kristu, našem Vzoru. V této třetí kapitole vidíme energii křesťanského života, který překonává nebezpečí, jimiž jsme souženi. Zapomíná na věci, které leží vzadu, a že-ne se dopředu ke Kristu, k cíli ve slávě.
Potřebujeme jak milost, tak i energii, neboť, jak někdo kdysi řekl: „Někdy vidíme nedostatek energie tam, kde je milý charakter; anebo velkou energii tam, kde vládne nedostatek tichosti a ohleduplnosti.“
V průběhu této kapitoly jsme varováni před určitými nebezpečími, jimiž se nepřítel pokouší bránit věřícím v tom, aby svítili jako světla ve světě a představovali slovo života. Tak chce zkazit naše svědectví pro Krista, když jdeme světem, který je v mravní tmě a pod stínem smrti.
Ve verších 2 a 3 jsme varování před zlými skutky těch, kteří kazili křesťanství požidovšťujícím učením. Ve verších 4 až 16 jsme varování před důvěrou v náboženské tělo. Ve verších 17 až 21 jsme varováni před nepřáteli Kristova kříže uvnitř křesťanského vyznání. Abychom ale měli potřebnou energii k překonávání těchto nebezpečí, představuje nám apoštol Krista ve slávě jako náš neomylný zdroj.
Verš 1: Dříve než apoštol mluví o zvláštních nebezpečích, jimž jsme vystaveni, představuje nám Pána jako Toho, v němž se můžeme radovat. Apoštol byl už čtyři roky ve vězení a musel v každé chvíli počítat s tím, že bude postaven před soud a odsouzen k smrti. Avšak ať už okolnosti byly jakékoli, ať bylo selhání v Božím lidu jakkoli veliké, ať nás varuje před jakýmikoli nebezpečími, jeho závěrečné napomenutí zní: „Radujte se v Pánu!“ Pán je ve slávě jako věčný svědek Božího nekonečného uspokojení z Jeho díla na kříži. A je tam jako Ten, v němž je znázorněno celé požehnání, které pro věřící získal. Když On je ve slávě, budeme ve slávě i my přese všechno, co ještě na cestě tam budeme muset prodělat, ať jsou to těžké okolnosti, selhání věřících nebo moc nepřítele. Proto přijměme volání: „Radujte se v Pánu!“
Verše 2 a 3: Když apoštol vedl naše zraky na Ježíše Krista jako na Pána, před kterým se brzy skloní každé koleno, varuje nás před zvláštními nebezpečími, s nimiž se setkáváme. Máme se mít na pozoru před „psy“, „zlými dělníky“ a před „rozřízkou“. Tyto tři druhy zla se zdají vztahovat na požidovšťující učitele mezi křesťany, kteří se snažili smísit milost se zákonem. To znamenalo dát stranou evangelium, které zvěstovalo milost, a opět nastolit tělo, které dávalo evangelium stranou. Protože Pavel poznává, že toto zlo napadá základ všech našich požehnání, je ve svém úsudku nelítostný. Pes je zvíře, které se vrací ke svému zvratku a nezná hanbu. Když se člověk chová způsobem, který je zjevně zlý, a odmítá zlo vyznat, jedná nesvědomitě nebo nestydatě.
K tomu tito židovští učitelé skrývali své zlé skutky pod náboženský pláštík. Před takovými Pán varoval Své učedníky, když řekl: „Podle skutků jejich nečiňte.“ (Matouš 23,3) Takoví lidé mohli o sobě tvrdit, že jsou obřízka a že tělo odmítli. Ve skutečnosti ale, místo toho, aby je odřízli, trpěli náboženské tělo, když se snažili smísit zákon s milostí. Takové lidi apoštol odhaluje s výrazy nevážnosti.
V protikladu k systému těchto požidovšťujících učitelů nám Pavel představuje vynikající znaky křesťanství. V křesťanství se ti, kteří odmítají tělo ‒ a tak tvoří pravou duchovní obřízku ‒ klanějí skrze Ducha Božího a ne ve spojení s náboženskými ceremoniemi. Chlubí se Kristem Ježíšem, ne lidmi a jejich skutky. Nevkládají důvěru na tělo, nýbrž na Pána.
Jsou skutečně žádosti těla, které máme soudit, avšak zde nás apoštol varuje před náboženstvím těla. To je pro křesťany daleko rafinovanějším nebezpečím, neboť náboženské tělo má přitažlivou vnější formu, zatím co žádosti těla jsou zjevně pokládány za zlé dokonce i od přirozeného člověka. Kdosi řekl: „Tělo má jak náboženství, tak i žádosti, ale tělo musí mít takové náboženství, které nechává tělo žít.“
Apoštolova slova obsahují v těchto posledních dnech bezpochyby zvláštní varování i pro nás. Tato požidovšťující naučení, která už v církvi prvních dnů byla takovým nebezpečím, se v křesťanstvu rozšířila a vedla ke zkažené směsici židovství a křesťanství. Výsledek je, že vzniklo obrovské vyznání, ve kterém formy a ceremonie nahradily velebení v Duchu, když skutky lidí podle zákona daly stranou dílo Krista podle evangelia. Toto náboženství oslovuje člověka v těle, když nedává vzniknout otázkám ohledně znovuzrození nebo osobní víry v Krista. Protože se řídilo podle židovského vzoru, je křesťanstvo napodobeninou židovského tábora: Má sice ještě formu pobožnosti, avšak zapírá její sílu (2. Timoteovi 3,5). Apoštol nás napomíná ve svých dalších Dopisech, abychom se od této zkaženosti odvrátili a vyšli ke Kristu „ven ze stanů, pohanění jeho nesouce“ (Židům 13, 13).
Verše 4‒6: Pavel pokračuje v odhalování bezcenného charakteru náboženského těla, když připomíná vlastní život před svým obrácením. Kdyby v náboženském těle byla nějaká přednost, pak by on měl více než druzí důvod k tomu, aby důvěřoval v tělo, neboť byl zcela vynikajícím způsobem a v upřímnosti náboženský člověk podle těla. V jeho případě byly náboženské předpisy prováděny podle zákona ‒ byl obřezán osmého dne. Byl to Žid nejčistšího původu. Pokud šlo o jeho náboženský život, patřil k nejpřísnější sektě ‒ k farizeům. Nikdo nemohl pochybovat o jeho upřímnosti a o jeho horlivosti, neboť aby bránil své náboženství, pronásledoval Církev. Pokud se týkalo spravedlnosti, která spočívala v dbání na vnější předpisy zákona, byl bez výtky.
Verš 7: Všechny tyto věci byly pro něho jako pro přirozeného člověka ziskem a byly by mu mezi lidmi vykázaly vysoké místo. Avšak od chvíle, kdy byl přiveden k tomu, aby viděl Krista ve slávě, zjistil, že přes všechny své náboženské přednosti byl „první z hříšníků“ (1. Timoteovi 1,15) a nemohl dosáhnout Boží slávy (Římanům 3,23). Nadto poznal, že všechna požehnání spočívají na Kristu a na Jeho díle. Proto nyní považoval kvůli Kristu za škodu věci, které se mu dříve ‒ jako přirozenému člověku ‒ zdály být ziskem. Ještě déle důvěřovat skutečnosti, že je Hebrej z Hebrejů a že, pokud se týká té spravedlnosti, která je v zákoně, byl bez výtky, by znamenalo dávat Kristovo dílo svými vlastními skutky stranou a chlubit se sám v sobě namísto v Kristu.
Verše 8 a 9: K tomu to bylo nejen v době jeho obrácení, že považoval své skutky, které činil v tělesné nábožnosti, za ztrátu, nýbrž považoval je za ztrátu na celé své další životní cestě. Tak mohl při pohledu zpět říci: „položil jsem“, nyní ale mohl v přítomnosti rovněž tak říci: „nýbrž i všecky věci pokládám škodou býti“. Kromě toho to nebyly jen ty věci, o nichž právě mluvil, které považoval za ztrátu, nýbrž „všecky věci“, jimiž by se tělo mohlo chlubit a co by Pavlovi mohlo propůjčit nějaké místo v tomto světě. Pavel pocházel ze vznešené rodiny, měl dobré společenské postavení, byl občan Tarsu, města nikoli nevýznamného. Těšil se dobrému vzdělání a byl vyučován u nohou Gamalielových. Byl židovským vůdcům dobře známý a pod jejich autoritou byl oficiálně činným. Ale známost Krista, o němž může mluvit jako o „mém Pánu“, způsobila, že všechny tyto věci vybledly. Tak velká je výtečnost Krista Ježíše, že ve srovnání s Ním vše, čím by se tělo mohlo chlubit, bylo apoštolem považováno za smetí. Když dospěl k takovému ocenění těchto věcí, neměl žádné těžkosti s tím, aby je nechal jít, neboť komu by připadlo zatěžko nechat ležet stranou „hromádku hnoje“?
V tomto srdce zpytujícím oddílu nám apoštol postavil před oči svou vlastní zkušenost. Učiníme však dobře, když podle ní zkusíme svá srdce, do jaké míry jsme se stali apoštolovými následovníky tím, že jsme do výtečnosti poznání Krista Ježíše, našeho Pána, vnikli tak, že ve srovnání s Ním je každá světská přednost, která by nám mohla dát nějaké místo mezi lidmi, považována za smetí, které musíme zanechat za sebou. Normálně se přirozeně chlubíme vším, co nás staví nad naše bližní a přináší nám čest, ať to je narození, sociální postavení, bohatství nebo intelekt. Kdosi řekl: „Ať už se můžeš zdobit čímkoliv ‒ i kdyby to byla známost Písma ‒ jedná se o chlubení se v těle. Stačí jakkoli malá věc, aby nás učinila spokojenými sami se sebou; to, co bychom u druhých ani nezpozorovali, už stačí k povýšení naší vlastní důležitosti.“ (J. N. D.)
Protože apoštol skrze výtečnost známosti Krista poznal nicotnost náboženského těla a věcí, které se nám jako přirozeným lidem zdají být ziskem, a měl Krista ve slávě jako svůj velký cíl před očima, může zcela volně vyjádřit touhu svého srdce, která byla zcela obrácena na Krista, když říká:
„Abych Krista získal“ (8. verš),
„v něm nalezen byl“ (9. verš),
„abych poznal jej“ (10. verš),
„abych i uchvátiti mohl, když uchvácen jsem od Krista Ježíše“ (12. verš).
Když apoštol říká: „abych Krista získal“, hledí na konec své cesty. Běží závod a vidí, že cíl spočívá v tom, být s Kristem a jako Kristus ve slávě. Kristus zde na zemi je příklad a vzor pro křesťanský život. Kristus ve slávě je náš cíl, ke kterému běžíme.
V onen velký den, tak může apoštol říci, bude on „v něm nalezen“. Pak bude zjevné, že každé požehnání, které bylo pro věřícího skrze Jeho dílo na kříži získáno, je představeno „v Něm“ ve slávě. To bude znamenat, že naše spravedlnost, která se stane v Něm viditelná, není spravedlnost, která pochází z našich vlastních skutků, nýbrž spravedlnost, která je výsledkem toho, co Bůh učinil skrze Krista. Kristus byl pro naše přestoupení od Boha vydán a pro naše ospravedlnění opět vzkříšen (Římanům 4,25). Věřící dospěje k tomuto požehnání skrze víru: jsme ospravedlněni z víry.
Verše 10 a 11: V mezidobí se apoštol vztahoval po Kristu. Přitom vyjadřuje svou touhu slovy: „Abych jej poznal.“ Chtěli bychom Jej znát ve vší Jeho líbeznosti, jak byla vyjádřena v Jeho pokoře a v Jeho poslušnosti až do smrti; chtěli bychom Jej poznat v mocné síle, která je pro nás působná a je vyjádřena v Jeho vzkříšení; chtěli bychom Jej znát ve slávě jako Toho, jemuž budeme připodobněni a u kterého budeme po celou věčnost.
Poznat Jej v Jeho pokoře jako svůj příklad nás naučí, jak zde máme pro Něho žít. Znát Jej v síle Jeho vzkříšení nás uschopní hledět smrti do očí, když ‒ jako Pavel ‒ budeme povoláni k tomu, abychom pro Jeho jméno vytrpěli smrt. Znát Jej ve slávě způsobí, že poběžíme kupředu přes všechen odpor. Velkým Pavlovým přáním bylo dosáhnout Krista ve slávě, a s tímto cílem před očima byl odhodlán být připodobněn Jeho smrti ‒ zemřít všemu, čemu také Kristus zemřel, i kdyby to pro něho znamenalo mučednickou smrt, aby dosáhl požehnaný stav „vzkříšení z mrtvých“.
Verš 12: Pavel byl ještě stále v těle. Proto netvrdil a nemohl také tvrdit, že by už obdržel cenu boje, totiž být u Krista a být Kristu připodobněn ve slávě. Avšak to byl konečný cíl, který měl před očima, a na cestě k němu si přál růst v porozumění tomu slavnému cíli, pro který byl Boží milostí určen.
Verše 13 a 14: Jestliže Pavel ještě cenu nezískal, tu pro sebe také nenárokuje, že by plně pochopil plnost požehnání té ceny. Avšak mohl říci: „To jedno činím, na ty věci, které jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, které jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši.“ Bylo by pro nás dobré, kdybychom i my mohli mít takovou vizi Krista ve slávě a skutečnosti toho, „co je vpředu“, takže bychom byli vedeni k tomu, abychom zapomínali na to vzadu, tedy co leží za námi. Pavel považoval tyto věci nejen za ztrátu, nýbrž na ně prostě zapomněl. Nemohli bychom se chlubit nějakou věcí, na kterou jsme zapomněli. Tak jako každé jiné duchovní požehnání, je naše nebeské povolání vyjádřeno v Kristu.
Verše 15‒17: Když nám apoštol představil cestu, po které tímto světem šel, ducha, ve kterém kráčel po této stezce, a slavný cíl, k němuž vede, napomíná nyní ty, kteří se těší z této plné nebo „dokonalé“ křesťanské zkušenosti, aby měli stejné smýšlení jako on. Vskutku tu mohli být takoví, kteří až do té doby sotva dospěli k této zralé křesťanské zkušenosti, ale Bůh nás může vést dále a zjevit nám požehnání smýšlení, které zapomíná na věci vzadu a vztahuje se po Kristu ve slávě. I když jsou rozdíly v duchovní zralosti, tu přece není důvodu, abychom nešli v těchže šlépějích. Jeden může na cestě vidět dále než druhý, ale to není překážkou, aby šli po téže cestě a dívali se stejným směrem.
Pak jsme napomínáni, abychom byli následovníky apoštola na cestě, po níž šel, a to nejen jako jednotliví následovníci, nýbrž abychom „společně“ byli jeho následovníky, když máme jednostejné smýšlení a jeden cíl. V pokorném smýšlení, které zapomíná na sebe sama, a se zraky upřenými na Krista ve slávě budeme spolu spojeni týmž cílem.
Máme poznávat ty, kteří jednají tímto způsobem. Nejen naše vyznání nebo krásná slova, která snad mluvíme, nýbrž jednání, které svědčí o duchovním životě, který žijeme, má takovou cenu v Božích očích. Pavel mohl říci: „Život je pro mne Kristus.“
Verše 18 a 19: Pak se dozvídáme, že i v oněch časných dnech byli mezi Božím lidem „mnozí“, jejíchž jednání dokazovalo, že jsou nepřátelé Kristova kříže a jejich konec bude zahynutí. Byli daleko vzdáleni od toho, aby měli pokorné smýšlení, které zapomíná na to, co je vzadu, a vztahuje se po Kristu ve slávě; ne, ti byli plně zaměstnáni pozemskými věcmi. Jestliže apoštol musí varovat před takovými, pak to činí s pláčem. Už nás varoval před požidovšťujícími učiteli, kteří se obraceli na náboženské tělo. Nyní nás varuje před těmi, kteří si z křesťanství chtějí udělat čistě kulturu podporující systém, aby skrze to vytvořili lepší a zářivější svět. Takoví smýšlejí pozemsky.
Tak jsme varováni před dvěma zly, která nám v těchto posledních dnech hrozí: Jedno používá křesťanství, aby oslovilo náboženské tělo, druhé je používá, aby zlepšilo tělo. Obojí staví Krista, Jeho dílo a nebeský charakter křesťanství stranou.
Verše 20 a 21: V protikladu k takovým lidem může apoštol o věřících říci, že naše občanství je v nebi, „odkud i očekáváme Pána Ježíše Krista jako spasitele“. Při Jeho příchodu budou naše těla ponížení proměněna, takže budou podobná Jeho oslavenému tělu. Tato proměna bude způsobena mocí, skrze kterou je Kristus mocen „všechny věci podmaniti sobě“. Každou moc, která stojí proti nám ‒ ať je to tělo v nás, ďábel mimo nás, svět kolem nás nebo dokonce smrt sama ‒ On je schopen si vše podmanit. Tak smíme poznat na začátku cesty něco z výtečnosti známosti Krista Ježíše, našeho Pána; a konec bude, že přes všechny moci, které se stavějí proti nám, budeme u Něho v nebi, Jemu podobni, když budeme mít tělo slávy.
S touto slavnou nadějí před sebou můžeme jistě zkoumat svá srdce a klást si otázku, kterou položil kdosi jiný: „Je KRISTUS tak prostě a tak jedině předmětem naší duše, že je silou, která dává všemu zmizet, na čem jsme v minulosti lpěli, všemu, co nás v přítomnosti obklopuje a chce odvrátit od kříže, i všem plánům a očekáváním, všem obavám a tušením vzhledem k budoucnosti?“