Na konci první kapitoly je nám připomínáno, že je nám dáno nejen v Krista věřit, nýbrž „také pro něj i trpět“. Když se Kristus musel na Své cestě tímto světem setkat s nepřítelem, můžeme si být jisti, že čím více věřící vyzařují Kristův charakter, tím větší tu bude odpor nepřítele. Proto musíme být připraveni na boj, tak jako svatí ve Filipi, kteří byli charakterizováni tolika vzácnými rysy Krista, a proto se proti nim nepřítel stavěl.
Z této druhé kapitoly se dále učíme, že nepřítel se snažil zničit jejich svědectví pro Krista nejen pomocí nepřátel zvenku, nýbrž i tím, že rozněcoval svár uvnitř křesťanského kruhu. V prvních dvou verších apoštol představuje toto vážné nebezpečí.
Za druhé se z veršů tři a čtyři učíme, že jednota mezi lidem Páně může být udržována jen tehdy, když každý bude mít pokorné smýšlení.
Za třetí jsou ve verších pět až jedenáct naše oči vedeny ke Kristu jako k příkladu pokory pro nás, aby toto pokorné smýšlení v nás bylo vyvoláno.
Za čtvrté je představen požehnaný výsledek pro všechny ty, kteří žijí podle příkladu nízkého smýšlení Kristova. Stávají se Kristovými svědky, jak je to popsáno ve verších 12 až 16.
Konečně kapitola končí ve verších 17 až 30 třemi příklady věřících, jejichž život se řídil tímto dokonalým vzorem, a následkem toho byl charakterizován pokorným smýšlením, které z ohledu na druhé zapomíná na sebe.
Verše 1 a 2: Apoštol radostně uznává, že skrze oddanost a dobrotu těchto svatých z Filipi zakusil ve všech svých zkouškách potěšení, která stojí ve spojení s Kristem a Jeho lidem. Byl potěšen jejich láskou a obecenstvím, které byly vyvolány Duchem, jenž zaměstnával jejich srdce Kristem a Jeho zájmy. Znovu zakusil slitování Kristovo, které se skrze věřící zjevilo vůči muži, jenž trpěl soužení (kapitola 4,14). Všechny tyto důkazy jejich oddanosti v něm způsobily velkou radost. Viděl však, že nepřítel se snaží zkazit jejich společné svědectví pro Krista tím, že vyvolával v jejich středu svár. Proto musí říci: „Naplňte radost mou, abyste jednostejného smyslu byli, jednostejnou lásku majíce, jednodušní jsouce, jednostejně smýšlejíce.“ Zde je nyní napomíná, aby byli „jednoho smýšlení“. Apoštol začíná s velkým jemnocitem mluvit o tomto nedostatku jednomyslnosti, ačkoli pociťoval zcela jasně jeho tíži, neboť v průběhu Dopisu máme čtyři narážky na toto téma. Už v 27. verši první kapitoly napomínal věřící, aby pevně stáli „v jednom duchu, jednomyslně pracující ve víře evangelia“. Zde je nyní napomíná, aby byli jednomyslní. Ve třetí kapitole říká: „To (jedno) smýšlejme.“ (3,15) A v poslední kapitole nalézáme napomenutí dvěma sestrám, aby „stejně smýšlely v Pánu“ (4,2).
Verše 3 a 4: Když Pavel s jemnou ohleduplností oslovil tuto slabost uprostřed Filipských, pokračuje tím, že ukazuje, že proti ní lze jednat jen tak, že každý jednotlivec bude pěstovat pokorného ducha. Proto nás varuje před tím, abychom cokoli činili v duchu sváru nebo ješitnosti, těch dvou velkých příčin nedostatku jednomyslnosti v lidu Páně. Ne že bychom měli být lhostejní vůči zlu mezi Božím lidem, ale jsme varováni před tím, abychom se proti tomuto zlému stavěli v ne křesťanském duchu. Příliš často se, žel, těžkosti ve shromáždění stávají příčinou k tomu, aby přišla na světlo neodsouzená závist, zlo a touha po slávě, které mohou číhat v našich srdcích. To vede jen ke sváru, ve kterém se snažíme jeden druhému odporovat a jeden druhého snižovat, a k ješitnosti, která se snaží vyvýšit sama sebe. Jak velmi máme zapotřebí soudit svá vlastní srdce, neboť, jak to kdosi řekl: „Mezi námi není naprosto žádný, kdo by si nepřisvojoval určitou důležitost.“
Jak potřebné je tu následující napomenutí, abychom ušli tomuto nebezpečí: „V pokoře jedni druhé za důstojnější nežli sebe majíce.“ Toto napomenutí můžeme poslouchat jen tehdy, když hledíme od sebe a svých dobrých vlastností pryč a hledíme na dobré vlastnosti druhých. Toto místo nemluví o darech milosti, nýbrž o mravních kvalitách, které mají vyznačovat všechny svaté. Kromě toho se zaměstnává věřícími, kteří žijí ve správném mravním stavu. Když některý bratr je ve zlém, není tu napomenutí, abych jej považoval za vyššího než sebe sama, žiji-li já podle Božího slova. Ale mezi svatými, kteří vedou správný, normální křesťanský život, je to pro každého z nás jednoduché, druhého považovat za vyššího než sama sebe, když žijeme blízko Pána. Neboť ať už náš vnější zjev před druhými je jakkoli správný, v Jeho přítomnosti objevíme a poznáme skryté zlo těla, jak rozmanité jsou naše chyby a jak ubohá stvoření jsme před Ním ve srovnání s Ním.
Když naproti tomu hledíme na svého bratra, nemůžeme vidět tyto skryté chyby, nýbrž spíše dobré vlastnosti, které mu dala Kristova milost. To nás bezpochyby bude udržovat pokornými a schopnými považovat „jedni druhé za důstojnější“, než jsme sami. Tak můžeme být osvobozeni od ducha ješitnosti, který vede ke sporu a ruší jednotu věřících. Ukazuje se tedy, že pravá jednota mezi lidem Páně se neuskutečňuje nějakým kompromisem na úkor pravdy, nýbrž tím, že každý jednotlivec se před Pánem nalézá ve správném mravním postoji, který je vyjádřen pokorným smýšlením.
Verše 5‒8: Aby v nás dal vzniknout tomuto pokornému smýšlení, vede apoštol naše zraky na Krista, když říká: „Toto smýšlení buď ve vás, které také bylo v Kristu Ježíši.“ Pak vykresluje obdivuhodný obraz pokorného smýšlení, které bylo vyjádřeno v Kristu, když šel cestou od slávy Božství k pohanění kříže. Tak je nám Kristus ve vší Své pokoře a milosti představen jako náš dokonalý Vzor. Když stádo následuje Pastýře, spočívají oči ovcí na Něm, a jen když každý z nás hledí na Něho, zůstane také zachována jednota stáda. Čím blíže jsme u Krista, tím blíže jsme přitahováni také jeden k druhému.
V Kristu vidíme podstatné rysy Toho, jenž měl v dokonalosti toto pokorné smýšlení, když dal stranou každou myšlenku na sebe a vstoupil na stezku služebníka a stal se poslušným až ke smrti. Když apoštol popisuje tuto cestu, neukazuje nám jen každý jednotlivý krok směrem dolů, nýbrž smýšlení, v kterém Kristus šel po této cestě ‒ toto pokorné smýšlení. Není možné následovat všechny Jeho kroky, protože jsme nikdy nebyli v té výši, odkud On přišel. Tak nejsme povoláni, abychom sestoupili do hloubek, do kterých sestoupil On. Ale jsme napomínání, abychom měli Jeho smýšlení, ve kterém tyto kroky činil.
Nejprve je náš pohled veden na Krista na tom nejvyšším místě ‒ „v tvářnosti Boží“. Tu to bylo, že měl ve Své mysli, aby sám sebe učinil „ničím“. Nebral na sebe žádný ohled. Aby vykonal vůli Otce a zabezpečil požehnání pro Svůj lid, byl připraven zaujmout to nízké místo. Tak mohl vzhledem ke Svému příchodu na tento svět říci: „Aj, jdu… abych činil, ó Bože, vůli tvou.“ (Židům 10,7)
Za druhé: Pán Ježíš v tomto smýšlení zaujal tvářnost služebníka. Když byl na zemi, mohl Svým učedníkům říci: „Ale já mezi vámi jsem jako ten, který slouží.“ (Lukáš 22,27) Jeden bratr řekl: „Kristus nejen zaujal tvářnost služebníka, nýbrž nikdy ji už neodloží… Když Pán v Jan 13 měl odejít do slávy, řekli bychom: Nyní je Jeho služba u kon-ce. Tak tomu ale není. On vstává z místa, kde ležel se Svými učedníky u stolu. Vstává a umývá jejich nohy; a to je to, co činí také ještě dnes… V Lukáši 12,37 se dovídáme, že On také ve slávě pokračuje ve Své službě ‒ „Přepáše se, a posadí je za stůl, a chodě, bude jim sloužiti:“ ‒ „… Nikdy nepřestane sloužit. Sobectví má rádo, když se člověku slouží. Láska však ráda slouží; tak také Kristus se nikdy nevzdá služby, neboť se nikdy nevzdá Své lásky.“ (J. N. D.)
Za třetí: Pán nejen zaujal tvářnost služebníka, nýbrž byl „podobný lidem učiněn“. I jako služebník by byl mohl být v podobnosti anděla, neboť ti jsou vysíláni, aby sloužili; On ale byl ponížen pod anděly (Židům 2,9) a „v způsobu nalezen jako člověk“.
Za čtvrté: I když Pán byl „podobný lidem učiněn“, tu přece odmítl tuto okolnost použít k tomu, aby sám sebe mezi lidmi oslavil a vyvýšil. Jeho pokorné smýšlení Jej vedlo k tomu, aby sám sebe „ponížil“. Narodil se, byl položen do jeslí a žil mezi nepatrnými tohoto světa.
Za páté: I když sám sebe ponížil, aby chodil s nepatrnými, tu by byl přece mohl zaujmout místo vlády v tomto světě ‒ místo, které Mu právem náleželo. Avšak skrze pokoru „se stal poslušný“. Když přišel na tento svět, řekl: „Aj, jdu,… abych činil, ó Bože, vůli tvou.“ (Židům 10,7) Když kráčel tímto světem, řekl: „Což jest jemu libého, to já činím vždycky.“ (Jan 8,29) Když opouštěl tento svět, mohl říci: „Ale však ne má vůle, ale tvá staň se.“ (Lukáš 22,42)
Za šesté: V tomto smýšlení se stal nejen poslušným, nýbrž poslušným až k smrti.
Za sedmé: V tomto pokorném smýšlení šel vstříc nejen smrti, nýbrž poddal se té nejpotupnější smrti, kterou člověk může umřít ‒ „smrti na kříži“.
Když takto hledíme na tuto obdivuhodnou cestu, která našeho Pána vedla vždy hlouběji, od nejvyšší slávy až k potupnému kříži, pak se nechtějme spokojit prostě s tím, že budeme pouhými obdivovateli toho, co je mravně jedinečné, neboť to je i přirozenému člověku možné. Potřebujeme milost, abychom nejen obdivovali, nýbrž aby to vedlo k praktickému působení v našem životě podle apoštolova napomenutí: „Toto smýšlení buď ve vás, které bylo také v Kristu Ježíši.“ Ve světle tohoto pokorného smýšlení, které vidíme v Pánu Ježíši, bychom se měli vážně ptát svých srdcí, do jaké míry v nás byla odsouzena snaha po marné chvále, která nám je tak vlastní, a jak jsme se v pokoře vztahovali k tomu, abychom sami na sebe zapomenuli a druhým v lásce sloužili a něco zjevovali z pokory a milosti Krista.
Verše 9‒11: Když ale nyní jsou naše srdce přitahována ke Kristu, když vidíme pokoru a milost na Jeho cestě ponížení od slávy až ke kříži, pak v Něm vidíme také dokonalý příklad pro pravdu, že každý, „kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lukáš 14,11). On „ponížil sebe samého“, ale „proto i Bůh povýšil ho nade vše“. Jestliže On se ve Svém pokorném smýšlení tak hluboko ponížil, pak Bůh Mu „dal jméno nad každé jméno“, a místo, které je nade vše a nade všechny vyvýšené. Ve Svatém Písmu stojí „jméno“ pro „pověst“ a „slávu“ nějaké osoby. V historii tohoto světa a také mezi věřícími byly jiné slavné osobnosti, ale pověst a sláva Krista jako člověka je všechny nesrovnatelně převyšuje. Na hoře proměnění chtěli učedníci ve své nevědomosti postavit Mojžíše a Eliáše na stejný stupeň s Pánem Ježíšem. Ale tito velcí Boží mužové blednou a mizí ze zorného pole, a oni „neviděli, než samého Ježíše“, a my slyšíme hlas Otce, jak říká: „Tento jest ten můj milý Syn.“
Jméno Ježíš vyjadřuje slávu tohoto pokorného člověka. Znamená, jak víme, Spasitel a Zachránce, a jako takové je to jméno, které je nad každé jméno. Nemůžeme říci, že je to jméno, pro jehož uskutečnění musel Pán sestoupit ze slávy k pohanění kříže? Nad křížem stálo napsáno: „Toto jest JEŽÍŠ, ten král Židovský.“ (Mat. 27,37) Lidé ve svém posměchu říkali: „Nech ať nyní sestoupí z kříže!“ Kdyby to byl učinil, nechal by jméno JEŽÍŠ za sebou. Byl by ještě Stvořitel, všemohoucí Bůh, ale nikdy už by nemohl být JEŽÍŠ. Velebeno budiž Jeho jméno. Jeho pokora Jej vedla k tomu, aby byl poslušný až ke smrti na kříži. Jako následek toho se každé koleno skloní před jménem Ježíš a každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán, k oslavení Boha, Otce.
Verše 12 a 13: Když naše zraky byly vedeny na Krista ve vší Jeho pokoře a milosti, jsme napomínáni, abychom poslouchali slova apoštolova, abychom odsuzovali všechny sklony těla ke sporu a ješitnosti a abychom se snažili chodit v pokorném smýšlení Krista, našeho velkého Vzoru. Jen tak můžeme odolat snahám nepřítele, aby mezi věřícími rozesel nejednotu. Když apoštol byl osobně u Filipských, ochránil je před útoky nepřítele. Ale nyní, v jeho nepřítomnosti, museli být na stráži před nepřáteli vně křesťanského kruhu a před spory uvnitř. Kdyby chodili v pokorném smýšlení Krista, vskutku by působili své vlastní spasení proti každé snaze nepřítele, zničit jejich jednotu a jejich svědectví pro Krista. Ale oni měli působit své spasení od snah nepřítele s „bázní a třesením“. Když jsme si vědomi svůdného charakteru světa okolo nás, slabosti těla v nás a moci ďábla proti nám, pak se nás jistě může zmocnit bázeň a třesení.
Není ale bázeň a třesení rovněž ve spojení s tím, co následuje potom? Apoštol ihned k tomu přidává: „Bůh zajisté jest, který působí ve vás.“ Zatímco bychom neměli přehlížet tu silnou moc, která je proti nám, měli bychom se na druhé straně bát podceňovat a málo si cenit tu všemohoucí sílu, která je pro nás a v nás působí „jak chtění i skutečné činění podle dobře libé vůle své“. Bůh nás nevede jen k tomu, abychom „činili“, co se Mu líbí, nýbrž také, abychom to činit „chtěli“. To je skutek svobody. Když člověk není ochoten, bylo by jednání čistě otrocké zákonictví. Jako přirození lidé rádi chceme konat svou vlastní vůli ke svému vlastnímu zalíbení. Ale Boží dílo v nás nás vede k tomu, abychom rádi činili Jeho zalíbení, a tak ukazovali pokorné smýšlení Krista, našeho Vzoru. On mohl říci: „Abych činil vůli tvou, Bože můj, libost mám.“ (Žalm 40,9)
Verše 14‒16: Když jsou naše oči upřeny na Krista, a do té míry, jak vlastníme Jeho pokorné smýšlení, budeme podle toho nejen zachráněni před svody světa a moci nepřítele, nýbrž budeme svědky Krista před světem. To je bezpochyby k Božímu „zalíbení“, které bylo dokonale vyjádřeno v Kristu. On mohl říci: „Což jest jemu libého, to já činím vždycky.“ (Jan 8,29) Proto nám následující napomenutí představují milý obraz Krista.
Máme činit „všecko bez reptání a bez pochybování“. Pán sice vzdychal kvůli utrpení lidí, ale žádné reptání nikdy nepřešlo přes Jeho rty. Kdosi právem řekl: „Bůh sice dovoluje vzdychání, ale nikdy žádné reptání.“ Také se máme vyvarovat „pochybovačných uvažování“, která zpochybňují Boží cesty s námi. Ať už cesta Pána byla jakkoli plná utrpení, tu přece nikdy nepřišla „pochybování“ ve vztahu k Boží cestě s Ním na Jeho rty, ani přes ně. Naopak, když celá Jeho služba milosti nedokázala dosáhnout srdce lidí a dokonce byl obviňován, že Své skutky koná mocí ďábla, řekl: „Ano, Otče, neboť tak se líbilo před tebou.“ (Matouš 11,26) Je pro nás dobré, když jsme jen trochu uráženi nebo musíme procházet zkouškami, následovat Jeho šlépějí v duchu Jeho pokorného smýšlení a bez pochybujících uvažování se postavit pod to, co Bůh dopouští. Když jednáme v takovém duchu, stáváme se „bez výtky“ před Bohem a „čistými“ před lidmi. Také v tom je vyjádřeno něco z Kristovy dokonalosti, neboť On byl „nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“ (Židům 7,26). Měli bychom následovat Jeho kroků a být „neposkvrněné děti Boží“. Pán řekl: „Pro tebe snáším pohanění.“ (Žalm 69,8) Avšak Jemu nemohla být učiněna žádná výčitka kvůli nějaké zlé cestě. Naopak, lidé museli říci: „Dobře všecky věci učinil.“ (Marek 7,37) Také my máme výsadu, že pro Jeho jméno trpíme pohanění. Buďme ale na stráži, aby v našich cestách a slovech nebylo něco, co není v souladu s tím, že jsme Boží děti, takže bychom dávali důvod pro výčitky a pohanění. Upřímným a neposkvrněným chozením bychom měli ukazovat, že jsme Boží děti uprostřed generace, jejíž převrácené a zlé cesty jasně ukazují, že nemá žádný vztah k Bohu.
Mojžíš mohl ve svých dnech říci, že Bůh je „Bůh pravdomluvný a není nepravosti v něm, spravedlivý a přímý jest“. Musí však ihned dodat, že on sám se nalézá uprostřed lidu, který je „pokolení převrácené a zavilé, zpronevěřilo se jemu mrzkostí vlastní svou, jaká vzdálena jest od synů jeho“ (5. Mojžíšova 32,4.5). Přes světlo křesťanství se svět nezměnil. Je stále ještě světem, ve kterém se lidé „veselí ze zlého činění, plésají v převrácenostech nejhorších“ (Přísloví 2,14.15). V takovém světě jsme zanecháni, abychom svítili „jako světla“, „představujíce slovo života“. Tak můžeme jít ve šlépějích našeho Pána, který byl „světlo světa“ a mohl říci: „Slova, která já mluvím vám, Duch jsou a život jsou.“ (Jan 6,63) Světlo nám více představí to, co je nějaká osoba, než to, co říká. Představování slova života mluví o svědectví, které je vydáváno zvěstováním pravdy Božího slova. Náš život musí odrážet něco z Kristovy dokonalosti, jestliže naše slova mají zvěstovat cestu života.
Když věřící jsou, jako výsledek služby apoštola, vedeni k tomu, aby zjevovali pokorné Kristovo smýšlení, a tak byli svědky Krista, tu on se vskutku bude radovat, protože pak „neběžel nadarmo“, ani „nadarmo nepracoval“. Zde, v jeho vlastním případě, se zdá, že rozlišuje mezi „životem“ a „svědectvím“. Neboť nemluví nám slovo „běžel“ o jeho způsobu života, a slovo „pracoval“ o jeho službě?
Nevidíme v těchto sedmi apoštolových napomenutích milý obraz života, který je žit podle dokonalého příkladu Krista? Je to život, ve kterém není naším podílem reptání, ani pochybující uvažování o tom, proč Bůh to nebo ono soužení dopouští, ani nic hodného výtky v tom, co říkáme nebo děláme, nic nečistého proti druhým skrze naše slova nebo cesty, nic, co by nám mohli vyčítat, protože to není ve shodě s charakterem Božího dítěte. Je to život, ve kterém svítíme jako světla ve světě tmy a představujeme slovo života ve světě smrti. Když tak žijeme, jsme k Božímu zalíbení, k oslavení Krista, k pomoci pro věřící, k požehnání pro svět a obdržíme mzdu v den Ježíše Krista. Kdyby všichni svatí vedli tento obdivuhodný život, majíce oči upřené na Krista, nebyl by uprostřed věřících žádný spor. Pak bychom byli jedno stádo, které jde za jedním Pastýřem.
Verše 17 a 18: Ve zbývajících verších kapitoly nám jsou představeny tři příklady života věřících, kteří vysokou mírou žili v pokorném Kristově smýšlení, jež samo sebe zapomíná, aby sloužilo druhým. Tak svítili jako světla ve světě a představovali slovo života.
Jako první by nám jistě Duch Boží chtěl v apoštolovi samotném nechat vidět někoho, kdo žil podle Kristova příkladu. Víra svatých ve Filipi se ukázala skrze oběť, kterou chtěli sloužit jeho potřebám. Jestliže ale bez ohledu na tuto službu by mělo jeho vězení skončit jeho smrtí, stále ještě by se radoval z toho, že směl trpět pro Krista, a proto vyzývá tyto věřící, aby se rovněž radovali. Tak rozvíjí pokorné smýšlení, které při ohledu na druhé zapomíná na sebe a může následovat Krista až do smrti.
Verše 19‒24: Pavel pak mluví o Timoteovi, bratrovi, který byl „jednomyslný“ s ním jako někdo, kdo se vyznačoval pokorným smýšlením, jež v myšlení na blaho druhých zapomíná na sebe sama. Avšak všeobecný stav v rané době první církve i ve dnech apoštolových tak hluboce klesl, že byl daleko vzdálen této sebezapírající lásky. A tak musí Pavel říci: „Všichni zajisté svých věcí hledají, a ne těch, které jsou Krista Ježíše.“ V Timoteovi apoštol nalezl někoho, kdo měl starost o druhé a s ním sloužil v tom, aby představoval slovo života v evangeliu. Protože Pavel viděl, že Timoteus je charakterizován pokorným smýšlením Krista, mohl jej použít v péči o svaté. Doufal, že jej bude moci poslat ke shromáždění ve Filipi, jakmile bude vědět, jak dopadne soud.
Verše 25‒30: Nakonec máme v Epafroditovi ještě jeden pozoruhodný příklad pro pokorné smýšlení, které v touze po blahu druhých zapomíná na sebe sama. Byl to nejen bratr v Kristu, nýbrž spolupracovník v díle Páně, spolubojovník v boji za pravdu, vyslanec svatých a služebník potřeb apoštola. Ve své nezištné lásce toužil po svatých a velmi těžce nesl, že jim jeho nemoc způsobila starosti o něho. Vskutku byl blízký smrti, ale skrze Boží milosrdenství zůstal na živu. Nyní Pavel nemyslí na sebe samého a na to, jak velmi bude postrádat takového cenného spolupracovníka, nýbrž posílá tohoto milovaného služebníka Filipským k jejich radosti. Takového mohou v Pánu se vší radostí přijmout a mít ve cti. Apoštol připojuje toto slovo, které tak požehnaným způsobem ukazuje druh pověsti, která má v Božích očích takovou cenu. Epafroditus se vyznačoval věrností v díle Krista a v pokorném smýšlení byl připraven podle Kristova příkladu v Jeho službě pro druhé pohlédnout smrti do očí.
Když slyšíme, že už v těchto ranných dnech všichni hledali svých věcí a že svatí už nebyli jednomyslní s apoštolem, sotva můžeme být překvapeni, když v těchto posledních dnech je Boží lid rozdělen a rozptýlen. Tak mohl Samuel Rutherford ve své době říci: „Je třeba pochybovat o tom, že budeme plně jednoho srdce, dříve než se budeme těšit z jednoho nebe.“ Přesto se nechme povzbudit těmito slavnými příklady věřících, kteří se vyznačovali pokorným smýšlením, a hleďme od úpadku kolem sebe pryč ke Kristu, našemu Vzoru, a snažme se chodit v Jeho smýšlení. Tak budeme skromnou mírou svědectvím pro Krista a půjdeme tímto světem k Božímu zalíbení.