Studium různých Dopisů ukazuje, že každý byl napsán ke zvláštnímu účelu. Tak Bůh ve Své moudrosti a dobrotě učinil plné opatření pro to, aby věřící byl pevně založen v pravdě, a pro jeho vedení za všech dob a za všech okolností.
V Epištole Římanům máme pravdy, které uvádějí věřícího do velkých základů evangelia. Epištoly Korintským nás poučují o pořádku ve shromáždění. Dopisy Efezským a Koloským nám představují Boží rady a učení o Kristu a o Církvi.
V Epištole Filipským nalézáme málo učení, anebo alespoň ne výslovně rozvinuté učení. Naproti tomu nalézáme krásné představení pravé křesťanské zkušenosti. Věřící zde nejsou viděni jako společně v Kristu Ježíši přeneseni do nebeských míst, jako tomu je v Epištole Efezským, nýbrž na své cestě tímto světem, a přitom zapomínají na věci, které leží za nimi, a ženou se kupředu, ke Kristu Ježíši ve slávě. Tento Dopis nám ukazuje zkušenost křesťana, který podniká tuto cestu v síle Ducha Ježíše Krista (Kapitola 1,19). Není to bezpodmínečně zkušenost všech křesťanů ‒ to bychom si měli uvědomit ‒ která je zde před námi rozvíjena, neboť jak víme, může tato, žel, daleko zaostávat za vlastní křesťanskou zkušeností. Přesto je to zkušenost, která není omezena na apoštola, nýbrž je v síle Ducha otevřena pro každého věřícího. To může být důvod pro to, že apoštol se zde nenazývá apoštolem, nýbrž píše jako služebník Krista Ježíše.
Podnětem pro Dopis bylo obecenství, které tito věřící Filipští měli s apoštolem a které tehdy bylo vyjádřeno darem, který mu poslali, aby přispěli k uspokojení jeho potřeb. Toto praktické obecenství s apoštolem v průběhu jeho vězení pro něho bylo důkazem dobrého duchovního stavu, neboť byli také takoví, kteří jej opustili a odvrátili se od něho, když byl ve vězení.
Verše 3‒6: Tento šťastný duchovní stav vedl apoštola k chválení a k prosbě za Filipské. Můžeme Bohu děkovat jedni za druhé, když si vzpomeneme na Jeho milost, která se zjevila za určitých okolností; avšak o těchto věřících mohl apoštol říci: „Děkuji svému Bohu při každé mé vzpomínce na vás.“ Můžeme se jedni za druhé modlit, i když to může být někdy spojeno s bolestí srdce kvůli selhání a slabému chození. Avšak za tyto věřící se mohl apoštol modlit „s radostí“.
K tomu duchovní stav těchto věřících naplňoval apoštola velkou důvěrou, že Ten, jenž v nich začal dobré dílo, je také dokoná až ke dni Ježíše Krista. Ukazovali svou oddanost svým obecenstvím s apoštolem od prvního dne až k oné chvíli. A tak měl Pavel důvěru, že stejnou milostí budou udržováni i nadále na své cestě, až ke dni Ježíše Krista.
Verše 7 a 8: Nadto se apoštol v této důvěře cítil utvrzen do té míry, jak bylo jasné, že Filipští jej mají ve svých srdcích. To bylo dokázáno skutečností, že se nestyděli být spojení s apoštolem v jeho poutech a v jeho obraně evangelia. Oni, kteří s ním měli obecenství v jeho zkouškách, budou mít také podíl na zvláštní milosti, která mu byla dána. Láska byla vzájemná; neboť když oni měli apoštola ve svých srdcích, tu on ze své strany toužil po nich po všech srdcem Krista Ježíše. Nebyla to prostě lidská láska, která reaguje na přívětivost, nýbrž božská láska ‒ po nich toužící láska Krista Ježíše.
Verše 9‒11: Ve svých modlitbách za ně si apoštol přeje, aby tato láska, která se vůči němu zjevila tak požehnaným způsobem, se ještě více a více rozhojňovala a ukázala se ve známosti a opravdovém porozumění; neboť nezapomínejme, že v Božích věcech vychází duchovní známost z lásky. Srdce, které je Kristu v lásce nakloněno, je srdce, které se naučí Kristovu smýšlení ‒ nejen známosti litery Písma, nýbrž známosti v jejím duchovním významu. S touto od Boha darovanou známostí budeme schopni zkoumat, co je výtečnější. Je poměrně jednoduché odsuzovat věci, které jsou špatné. To je velkou mírou možné i pro přirozeného člověka. Avšak rozlišovat a oceňovat věci, které jsou mravně výtečnější, vyžaduje duchovní schopnost rozlišování. Čím více se v lásce přidržíme Krista, tím větší bude naše duchovní poznání, které nás uschopní, abychom za všech okolností správným způsobem a ve správnou chvíli činili to správné. Když zkoumáme věci, které jsou výtečné, a jednáme z čistých pohnutek, budeme bez úrazu „jak Židům, tak Řekům i církvi Boží“ (1. Korintským 10,32). Tímto způsobem budeme zachováni bez úrazu pro den Kristův.
Nadto zůstaneme ‒ jako svatí ve Filipi ‒ nejen uchráněni toho, abychom padli, a tak se stali kamenem úrazu, nýbrž skrze Ježíše Krista přineseme ovoce k oslavení a ke chvále Boží. Víme, že můžeme ovoce přinést jen tehdy, když zůstáváme v Kristu. Jen potom budeme zjevovat ty krásné vlastnosti, které vidíme v Kristu jako člověku. A když poneseme ovoce, bude to k oslavení Otce a lidem podáme svědectví o tom, že jsme učedníci Krista (Jan 15,4‒8).
Verše 12‒14: Apoštol nyní začíná mluvit o zvláštních okolnostech, v nichž se nalézal a které druzí mohli považovat za překážku pro šíření evangelia a zároveň za skličující pro něho samého. Pavel se však na každou okolnost dívá ve spojení s Kristem. Byl osamocen ve vě-zení. Tím se zdálo, jako kdyby skončila každá možnost kázat evangelium i jeho veřejná služba. Chtěl však, aby věřící věděli, že tyto zdánlivě odporné okolnosti se vyvinuly k jeho vlastnímu požehnání a k podpoře evangelia. Vzhledem k sobě mohl Pavel říci, že je dalek toho, aby byl kvůli svým poutům skleslý. Může se radovat, neboť bylo zjevné, že jeho pouta byla „v Kristu“, to znamená pro Krista. Nebyl sklíčen nějakou myšlenkou, že je ve vazbě kvůli nějakému vlastnímu provinění, nýbrž se spíše radoval, že byl považován za hodného, aby trpěl pro Krista.
Pokud se týká evangelia, tu se jeho pouta stala příležitostí, dosáhnout lidi v nejvyšších sociálních vrstvách. Vždyť svatí také věděli, že, když byl u nich ve Filipis, zpíval písně chvály, když byl uvržen do vnitřního vězení, a že se potom jeho pouta stala příležitostí pro to, aby byl dosažen hříšník na dolním konci sociální stupnice. Klády pro nohy, žalář a půlnoční tma ‒ vše přispělo k podpoře evangelia (Skutky ap. 16).
Kromě toho protivení se světa Kristu a evangeliu, které se projevilo v uvěznění apoštola národů, stalo se podnětem, aby někteří, kteří jinak byli bázliví, byli vyburcováni a veřejně vystoupili a bez bázně zvěstovali Boží slovo.
Verše 15‒18: Žel, že ale také byli někteří, kteří kázali z nečistých pohnutek. Vedeni závistí a zlým přáním přidat k soužením apoštola další, použili jeho vězení jako příležitost, aby sebe vyvýšili kázáním evangelia. Pavel ale měl před sebou Krista a nemyslel na sebe a mohl se radovat z toho, že byl Kristus kázán. Nečisté pohnutky, zlý způsob a tělesné metody, které přitom snad kazatelé používali, uměl přenechat Pánu, který Svým časem a Svým způsobem bude jednat; ale z toho, že byl Kristus kázán, se uměl radovat.
Verš 19: Apoštol Pavel se mohl radovat, protože věděl, že kázání o Kristu, ať skrze něho samého nebo skrze věrné bratry nebo tako-vé, kteří kázali z nečistých pohnutek, spolu s modlitbami věřících a přispěním Ducha Ježíše Krista vyznějí k jeho vlastnímu úplnému a konečnému osvobození z celé moci satana. Připomeňme si, že ať už jsou naše těžkosti jakkoli velké, je tu s Duchem Svatým bohaté a nevyčerpatelné „přispění“, aby našim potřebám bylo učiněno zadost. Když se opíráme o toto přispění, zjistíme, že hněv člověka, závist těch, kteří kážou ze zlých pohnutek, protivení se odpůrců a nepřátelství satana nad námi nebudou mít moc (Žalm 76,11).
Verš 20: Apoštol zřetelně ukazuje charakter spasení, které před sebou viděl. Zjevně nemyslí na spasení duše, které spočívá jedině na Kristově díle. To pro něho bylo pro celou věčnost zařízeno a nikterak nezáviselo na něčem, co on mohl dělat, ani na modlitbách věřících; a chtěli bychom dodat, že ani na přítomném přispění Ducha. Pavel také nemyslí na osvobození z vězení, aby v tomto smyslu byl vykoupen ze své těžké situace. Záchrana, nebo spasení, které měl před očima, je bezpochyby plné osvobození od všeho v životě i ve smrti, co by bránilo oslavení Krista v jeho těle. Kristus naplňoval apoštolo-vo srdce a jeho toužebným očekáváním a nadějí bylo, že bude ochráněn od všeho, co by jej mohlo vést k tomu, aby se styděl za vyznávání Krista, aby se vší smělostí mohl o Kristu svědčit, takže ať životem či smrtí bude oslavovat Krista.
Verš 21: To vede apoštola k výroku, že Kristus je jediný předmět, který před sebou má, původ a pohnutka pro vše, co činí, takže může říci: „Mně zajisté živu býti jest Kristus a umříti zisk.“ V tomto verši je shrnuta celá naše cesta tímto světem těmi tak proti sobě stojícími slovy „život“ a „smrt“. Je to tak požehnané u Pavla vidět, že jak život, tak i smrt byly spojeny s Kristem. Když žil, bylo to pro Krista; kdyby zemřel, znamenalo by to být u Krista. Mít Krista jako předmět svého života, to jej udržovalo ve všech proměnlivých okolnostech doby a nejen to bralo smrti všechny její hrůzy, nýbrž činilo to smrt něčím mnohem lepším, než je život ve světě, v němž je Kristus nepřítomen.
To je vskutku pravá křesťanská zkušenost, která je možná pro všechny věřící. Avšak my musíme žel vyznat, jak málo ji známe v té míře, v jaké apoštol žil tento život. Jak mohli něco z této pravé křesťanské zkušenosti znát ti, kteří ve dnech apoštola kázali Krista ze sváru (1,15), kteří hledali své věci (2,21) nebo mysleli na zemské věci (3,19)? Chtějme zkoumat svá vlastní srdce, do jaké míry jsme se my spokojili jen s příležitostným okoušením takového požehnání, žít jen pro Krista. Pro Pavla to byla ustavičná zkušenost jeho duše. Kristus byl nejen jeho život, nýbrž říká: „Život je pro mne Kristus.“ Je jedna věc, mít Krista za svůj život ‒ to může říci každý věřící ‒, ale je jiná věc, skutečně žít život z Boha, který vlastníme. Je Kristus předmětem před našima očima, který nás zaměstnává den za dnem? Je On pohnutkou pro vše, co myslíme, říkáme a činíme?
Verše 22‒26: Apoštol mluví o své vlastní osobní zkušenosti, a proto říká stále znovu „já“. Když může říci „život je pro mne Kristus“, tu může rovněž tak připojit, „jestliže ale život v těle je mým údělem – stojí mi to za námahu“. Vyplatí se žít, když Kristus je předmětem života. Nicméně by bylo ‒ pokud se týká osobní radosti ‒ mnohem lepší zemřít a být u Krista. Jestliže však myslel na Krista a Jeho zájmy a na blaho Jeho lidu, cítil, že pro něho je nutné, aby ještě zůstal u svatých na zemi. V této důvěře věděl, že zde pozůstane k požehnání a k radosti věřících. A ti budou vedeni k tomu, aby se dále v Pá-nu radovali, protože je on opět bude moci navštívit.
Verše 27‒30: Mezi tím si přál, aby vedli život hodný Kristova evangelia ‒ to jsou slova, která se zkoumavě obracejí k nám všem, neboť máme v sobě tělo, které nás, kdyby tu nebyla Boží milost, vedlo k ži-votu, který je nejen mravně nižší, než se sluší na křesťana, nýbrž dokonce mnohem níže, než je život ctihodného světského člověka. Tak tomu také skutečně bylo u některých, kteří kázali Krista ze závisti a sváru.
Proto, aby svatí žili hodně, si Pavel přál, aby se vyznačovali jako takoví, kteří stojí pevně proti každému nepříteli. Aby stáli pevně, musejí věřící být „jednoho ducha“, takže „jednou duší“ spolu bojují „s vírou“ evangelia. (Namísto „s“ by mohlo být přeloženo také „ve“ nebo „pro“ ‒ poznámka překladatele do němčiny.) Velkou snahou satana je, aby věřící oloupil o pravdu. „Pevně stát“ ve společném boji za víru může s sebou přinášet utrpení. Avšak nechceme se nechat zastrašit, jako kdyby nějaké utrpení, kterým máme procházet, mohlo znamenat zničení všech našich nadějí. Skutečností je, že utrpení pro Krista povedou ke spasení od všech lstí nepřítele, jimiž nás chce odvést od „víry evangelia“. Považujme utrpení pro Krista vždy za čest, která je darována těm, kdo v Něho věří. Apoštol byl příkladem takového boje a takových utrpení, jak to věřící už viděli, když u nich byl ve Filipi, a o čem nyní znovu slyšeli. Když Samuel Rutherford svého času byl tak jako apoštol uvězněn, považoval to za výsadu, neboť mohl říci: „Věc Kristova, i když vede ke kříži, je lepší než královská koruna. Utrpení pro Krista, to je má vítězná koruna.“