J
enom chvilku byl Theo nepozorný. Zadíval se k západu. Polekaně se narovnal. Ledové kry! Hnaly se přímo na něho! Zabral veslem kolem dokola, aby se jim vyhnul východním směrem. Motor o síle 27 koňských sil poslušně zabíral a táhl člun z nebezpečné zóny. Ale pak před sebou uviděl také ploché kusy ledu. Co měl dělat? Co ještě mohl dělat? Vrátit se? Ale za ním čekal jen ten ledový krunýř, který držel Coatsův ostrov v ledovém sevření. Theo s rozhodností kormidloval na sever. Musí nalézt plavební dráhu mezi ledovou tříští. Kdyby ovšem nějaká špičatá kra propíchla jeho nafukovací člun, byl by všemu konec…
„Bože, nejde jen o mě!“ modlil se Theo. „Sammy zemře, pokud pomoc nepřijde včas. Pane, pomoz!“
Obratně, pomalu a obezřetně manévroval s nafukovacím člunem kupředu. Před ním se třpytila hladina otevřené vody. Jen kdyby našel cestu praskajícím ledem.
Theo se tak namáhal, že se potil, přestože byla hrozná zima. Malé kusy ledu odháněl z cesty pádlem. Člun odtlačoval od ker, které se k němu dostaly příliš blízko. Už jen několik metrů ho dělilo od zachraňujícího volného moře. S jemným násilím se dva mohutné kusy ledu společně tlačily kupředu. Vytlačily člun z vody na led. Theo zarputile bojoval. Pomalu a opatrně lezl po čtyřech po ledu a nafukovací člun táhl na provaze za sebou.
„Ještě několik metrů. Kupředu,“ mumlal Theo a bránil se vyčerpání, které ochromovalo jeho údy. Rty měl z té zimy rozpraskané. „Ještě kousíček! Tam je otevřená voda!“
Led pod ním se začal lámat.
🟈
Pan Parker seděl nervózně na sedadle a upřeně se díval před sebe. Tim držel v ruce řídicí páku vrtulníku klidně a s nadhledem. Čím dál se dostávali k jihu, tím častěji se pod nimi vynořovaly ledové kry.
„Podívejte se tam!“ Tímto vzrušeným voláním vytrhl pilot Martina Parkera z jeho myšlenek. „Tamhle pod námi na ledu – vždyť to je nafukovací člun!“
Tim otočil vrtulník a letěl tak nízko, jak jen bylo možné, nad místem nálezu.
„Podívejte se!“ zvolal pan Parker zděšeně. Pod nimi ležel člověk obličejem na ledě.
„Musíte slézt dolů a zachránit toho člověka,“ řekl Tim. „Dokážete to?“
Sammyho tatínek přikývl. Rty měl pevně sevřené.
Pilot sáhl za sebe. „Tady je záchranný žebřík. Pověsíte ho na železné háky, které jsou pod zadními dvířky, a on se sám rozvine. Musíte slézt dolů, navléknout mu vestu s opaskem a připevnit záchranné lano pomocí karabinek a háčků. Rozumíte všemu?“
„Ano. Pan Parker vstal a šel dozadu. Zadní dvířka vrtulníku se zhoupla do strany. Do tváře mu zavanul ledový vítr. Martin Parker zavěsil žebřík a spustil dolů záchranné lano. Sám vylezl na žebřík. Pomalu, bojuje proti hrozné zimě a proti závrati, slézal dolů, až se dostal k osobě na ledu. Jednou rukou se držel žebříku a druhou rukou se snažil navléknout muži vestu s opaskem. Ačkoliv Tim udržoval letoun v klidu, jak jen mohl, dvakrát se mu to nepodařilo. Až potřetí se to konečně povedlo. Parker připevnil a zajistil lano pomocí karabinek a zdviženým palcem dal Timovi znamení. Hukot větru přehlušoval hřmění motoru, když byl muž vytahován pomocí záchranného lana do výšky. Martin Parker šplhal po žebříku vedle něho, přidržoval ho, pomohl dostat muže do vrtulníku, a když tam byl i on sám, zavřel dvířka. Parker vyprostil obličej muže z tlusté kožešinové kapuce.
„Theo!“
Mladý muž zamrkal.
„Pane Parkere,“ zamumlal. „Bohu buď dík, to bylo opravdu v poslední minutě.“
„Poletíme zpátky do Coral Harbouru,“ dal Sammyho otec pokyn pilotovi. „Ten člověk musí do nemocnice.“
„Ne – nepoletíme tam,“ protestoval rychle Theo. Olízl své rozpraskané rty. „Já – já už jsem v pořádku. Musíte letět na ostrov, do zátoky východně od kolonie alek. Hoch musí do nemocnice.“ Theo se neodvážil pohledu na Martina Parkera. „Váš syn měl nehodu, pane Parkere. Spadl ze skály.“
Sammyho tatínek strnul. „Ale je naživu?“
Theo přikývl.
„Pospěšme si,“ řekl Tim, nabíral výšku a zrychloval.
Pak se otočil k Theovi: „Ve skříňce za vámi jsou suché šaty. Pane Parkere, nalijte mu, prosím, trochu čaje.“
Theo se převlékl a vděčně se napil horkého čaje. Viditelně se zotavil.